Tak šťastné a veselé... A odpusťte mi překlepy, určitě tam budou...
A propos, pokud chcete o granátníku Pilsovi vědět víc, byl na tomto blogu článek, na nějž najdte prolink kliknutím na nadpis...
 |
| Oudinotovi granátníci při průchodu Štrasburkem r. 1805 |
Granátník Pils a jeho pochodový deník
Zdálo se mi
zajímavé a užitečné zachránit před zapomněním deník vojáka, který vypráví o
deseti letech kampaní jednoho z nejpodnikavějších generálů císařské
epopeje a zaznamenává všechny pochody onoho elitního sboru záložních
granátníků, jimž armáda říkala Oudinotovi granátníci,“ to jsou slova,
kterými editor Raoul de Cisternes uvedl v 90. letech 19. století poprvé vydanou
knihu Journal de marche du grenadier Pils
(1804–1814), Pochodový deník granátníka Pilse.
Jak sám napsal, jde o poznámky,
zapisované den po dni na stolku v táborech, někdy na bubnu a párkrát na
lafetě ukořistěného děla, vydané jen s nezbytnými úpravami kulhajícího
pravopisu tak, jak je pořídil François Pils, otec proslulého malíře a člena
Francouzského institutu Isidore Pilse, narozený v roce 1785, který
vstoupil 1. messidoru roku IX republiky v Lille jako dobrovolník do 51.
řadového pluku, kupodivu nejprve jako hudebník. Roku 1804 se nacházel
v soustřeďovacím táboře u Boulogne-sur-Mer v Oudinotově divizi, a
když byl tento generál pověřen vytvořením granátnického sboru, ocitl se
devatenáctiletý mladík ve 3. kompanii 2. batalionu 1. granátnického
pluku. Bojoval v něm u Slavkova, Jeny, Friedlandu, Esslingu a Wagramu,
absolvoval celé ruské tažení, saskou kampaň roku 1813, francouzské tažení roku
1814 a ještě roku 1823 táhl s Oudinotem do Španělska. Záznamy o něm
zachycují několik koní, které pod ním zabili, i pár zranění (nejvážnější u
Wagramu a Polocku), a třebaže neudělal žádnou velkou vojenskou kariéru, byl
s postupem let svému generálovi, od roku 1809 maršálovi, stále víc po boku
jako člen jeho štábu, ostrahy a osobní vojenský sluha. Oudinot se pro něj stal
dobrým maršálem podobně, jako jím byl pro Marcelina de Marbota,
nejproslulejšího napoleonského memoáristu, Lannes či Augereau… Pilsův deník
obsahem a stylem patří mezi to nejlepší, co účastníci napoleonských válek
napsali, a jeho cena se násobí i skicami, jež chrabrý grenadýr pořídil! Navíc
je dík editorovi skvělým pramenem k bojové cestě maršála Oudinota, neboť
v závěru obsahuje desítky dokumentů z průběhu všech koaličních válek.
Pochodový deník granátníka Pilse
(1804–1814)
KAPITOLA PRVNÍ
1804–1805
Tábor v Bruggách, 1.
divize – První konzul provádí inspekci jednotek v táboře – Oudinotův smysl
pro spravedlnost – Osudná nehoda – Falešné zvěsti o generálově smrti – Oudinot
je jmenován velitelem spojených granátníků a voltižérů – Jeho vyznamenání
velkou stuhou Čestné legie a jmenování hrabětem císařství – Návštěva prince
Josefa – Granátníci opouštějí Arras – Císařova přehlídka záložních granátníků –
Příchod do Štrasburku – Granátníci přecházejí Rýn – Boj u Wertingenu –
Generálova šlechetnost – Bitva u Amstettenu – Oudinotova starost o zraněné
vojáky – Pochod na Vídeň – Oudinot otevře armádě brány hlavního města – Dobytí
Taborského mostu granátníky – Oudinot pochoduje, aby přeťal Bagrationovu sboru ústupovou
trasu – Boj u Hollabrunnu – Oudinotovi proletí kulka stehnem – Pobyt
v Anhaltském paláci ve Vídni – Generál se přidává k vojsku – Oudinot
a Duroc se předhánějí v ohleduplnosti – Nadšená armáda – Slavkovská bitva
– Granátníci donutí rakouský armádní sbor složit zbraně – Císař oznamuje
armádě, že uzavřel mír.
Generál Davout
velel 1. sboru Velké armády, které střežila pobřeží oceánu; hlavní stan si
zřídil v Ostende. První divize tohoto sboru, ta nejkrásnější na celém
světě, tábořila napravo od onoho města a jejím velitelem byl generál Oudinot.
Druhá divize pod velením generála Frianta se utábořila nalevo.[1]
Oudinotova divize, k níž jsem
patřil, měla jako velitele brigád generály Debillyho (ten padl u Jeny a jeho
jméno dostalo jedno pařížské nábřeží) a Demonta (později člena Senátu);
skládala se z následujících pěti regimentů pěchoty:
13. lehký, plukovník Castex
17. řadový, plukovník Couroux de
Pépinville
30. řadový, plukovník Levasseur
51. řadový, plukovník Bonnet d’Honnières
60. řadový, plukovník Dorsenne-Lepaige
K tomu měla přidělené dva pluky
lehkého jezdectva:
3. husarský, plukovník Lebrun, syn
konzula
7. husarský, plukovník Marx.
Náčelníkem štábu byl plukovník de
Coehorn. *)
První konzul generál Bonaparte
navštívil v červnu onoho roku 1804 v doprovodu svého kolegy Lebruna
pobřeží a provedl inspekční přehlídku jednotek. Na čtyři dny se usadil v Ostende,
aby odtud řídil manévry, a měl při několika příležitostech možnost obdivovat
uspořádání tábora, který přirovnal k lázním. Jeho neomylnému zraku nic
neuniklo, vcházel do baráků a vypadalo to, že ho zajímají i ty nejmenší
detaily.[2] *)
Každá kompanie měla svou vlastní
zahradu. Tu generálovu obklopovaly palisády a děla. Rostly v ní květiny a
okrasné keře.
Dva dny nechal První konzul
manévrovat celou divizi v dunách. Slyšel jsem muže, jak potichu říkají:
Když pak přišlo září, přijel
k nám osobně ministr války Berthier, aby rozdal důstojníkům a vojákům
kříže Čestné legie. Nadšení, které to vyvolalo, nemohlo být větší.
Pár dní nato projížděl skrze Ostende
sborový velitel generál Bernadotte a generál Oudinot uspořádal k jeho
uvítání ve svém baráku slavnost tak nádhernou, jak to okolnosti vyžadovaly.
Jednoho listopadového dne za úsvitu
spatřila hlídka, umístěná před táborem na konci mola, že po moři plavou trosky
a sudy. Vyhlásila hned poplach a kamarádi z hlídky křičeli na všechny
v doslechu, oč jde. Táborem prolétla ta zpráva rychle a za chvíli se břeh
zalidnil vojáky z nejrůznějších jednotek, vybavených bidly a kotlíky. Jiní
kutáleli vyplavené sudy směrem do tábora, leč majitel ztroskotané lodi se to
včas dozvěděl a dojel do Sickemsu, kde byl tu zimu generálův hlavní stan. Uvedl
jsem jej k němu a pár minut nato už generál přicválal na místo, kde se
loupilo, načež dal loďaři náhradou zásoby všeho druhu. Pak vyslal na všechny
strany patroly, aby zajistil pořádek.
Téhož dne došlo k velikému
neštěstí. Pracovní odřad se vydal přívozem do Slickemsu pro potraviny, a když
se vrátil, nahrnuli se na pramici jedním rázem všichni, co tu čekali. Na
hlídku, která měla něčemu podobnému zabránit, nebral nikdo ohled, a když
odplula pramice dvacet kroků daleko, přetrhl se jeden řetěz. Otřes odhodil
cestující zprudka na stejný bok, pramice se převrhla a nikdo se nezachránil. Při
odlivu, když moře ustoupilo, bylo vidět mrtvoly těch nebožáků navzájem
propletené v jednom chumlu. Generál Oudinot přijel z Brugg a
s dojetím viděl, že to neštěstí připravilo o život čtyřiadvacet vojáků.
Koncem listopadu měli velitelé
jednotek odejet, aby se zúčastnili císařovy korunovace, a generál opustil
tábor. Svoje povozy nechal v Ostende pod dohledem pana de Nettancourt, maréchala des logis 5. husarského.)[3]
Krátce nato se roznesla fáma, že byl
generál v Paříži v nějakém souboji zabit, a v celé divizi
zavládl smutek. Ona fáma měla tak pevné kořeny, že dodavatelé odmítali platbu poukázkami,
vystavenými na generálovo jméno. Ty zvěsti naštěstí brzo vyvrátil list
generálova pobočníka Hullina a pan de Nettancourt dostal rozkaz vyrazit
s kočáry k Arrasu.
1805
Generál byl právě
jmenován vrchním velitelem spojených granátníků a voltižérů. Poté, co se
rozloučil s armádním sborem maršála Davouta, dorazil počátkem března do
Arrasu.*)[4] Posádka jej přivítala pozdravnými výstřely
z děl a generálové i důstojníci jednotek záložních granátníků se
shromáždili na radnici, vyzdobené k jeho přijetí.
Nazítří šel nový velitel oficiálně
v doprovodu generálů navštívit prefekta, pana barona Lachaise, a biskupa,
pana de la Tour d’Auvergne-Lauragais,
s nimiž pak udržoval uzké vztahy plné vzájemných sympatií.
Během dubna dostal generál velkou
stuhu Čestné legie a titul hraběte císařství. Tu velkou stuhu předal
generálovi, velícímu divizi, po krátkém projevu a před nastoupenými jednotkami
generál Laplanche-Mortières. Jistý počet granátníků byl v té době rovněž vyznamenán
Čestnou legií. [5]
V následujícím měsíci generála
navštívil princ Josef Bonaparte, tou dobou plukovník 4. řadového pluku.
Císařovu bratru uspořádali velkolepou hostinu a po hodování došlo na přehlídku
granátnického sboru. Pak se princ, který přisedl do generálova kočáru, vydal na
inspekci nemocnic. Nazítří pak vyjel na Étaples, což byl cíl jeho cesty.
V tu
dobu se šířili zvěsti, že se má francouzská armáda vylodit v Anglii. Jeden
svérázný chlapík jménem Bogin přišel generálovi nabídnout způsob, který sám
vynalezl. Měl dostat granátníky suchou nohou na opačný břeh La Manche. Tenhle
důmyslný plán se stal námětem těch žertů k popukání.*)[6]
Během měsíce června dostal
granátnický sbor rozkaz opustit Arras a pan de la Tour d’Auvergne dal generálovi nanejvýš
lichotivým způsoben najevo, kterak jeho odchodu lituje. Prefekt i starosta generála ujistili, že na
jeho pobyt ve městě budou vždy s povděkem vzpomínat.
Den nato se jednotky vydaly na
pochod k Boulogne. Generál vyjel dostavníkem do Saint-Omeru, kde na něj
čekal odřad 9. a 10. husarského, který jej jako eskorta doprovodil až tak, kde
měl být ubytován. Hned po příjezdu jej jménem města, jehož posádce velel,
přivítal generál Bourcier a odvedl si jej k sobě na večeři. Nazítří
vyrazil generál za trylků fanfár k Wimille a v kočáru s ním jel
generál Ruffin. Ve Wimille zastavil u svého přítele Sucheta,[7] který
den nato přesunul svůj hlavní stan o kus dál. Velitel sboru granátníků se
v jeho příbytku zabydlel do doby, než byl vybudován tábor.[8]
 |
| Charles-Nicolas Oudinot, portrét od PIlsova syna Isidora |
Když manévry skončily, nechal
Napoleon generála přizvat k večeři a během jídla se na velitele granátníků
obrátil:
„Takhle vy tedy,“ řekl mu,
„zacházíte se svými koňmi?“
„Ano, sire,“ odpověděl mu generál.
„Vskutku tímto způsobem jednám s těmi, kteří mě nechtějí poslouchat.“
Po slavnosti 15. srpna[9]pořádal
generál v zahradě svého sídla velkou hostinu. Přišli na něj maršálové
Moncey, Lefebvre a Lannes, generálové d’Hautpoul, Rapp, Duroc, Lematois i
generálové granátničtí. Byl to veselý podvečer a všichni u tabule se chovali s nefalšovanou
srdečností.
V tom čase se šířila zvěst, že
granátníci budou určeni, aby vytvořili předvoj Anglické armády. Měli se ve
Wimereux nalodit na plavidla, jimž se říkalo péniches, ta by nás pak přepravila na anglické pobřeží.[10] Od
generála po posledního vojáka jsem očekávali tu chvíli všichni netrpělivě. Byl
to zápal, vyvolaný pocitem jistoty, že zvítězíme. Leč 16. srpna ráno přijel
z hlavního stanu plukovník Burck, pobočník maršála Davouta, který přivezl
generálovi rozkaz opustit tábor a usilovnými pochody dojít do Štrasburku. Našim
plánům na plavbu jsme museli dát sbohem. [11]
Generál, který vydal pokyny
k přepravě části svých ekvipáží, které jej nemohly následovat, do
Lotrinska, pak vyjel dostavníkem do Bar-sur-Ornain, kde strávil pár hodin
s rodinou. Během té doby prošlo granátnické těleso skrze Mézières, Avesnes a Verdun. Za posledním
z uvedených měst se generál ujal velení sboru a 1. října s ním
vstoupil do Štrasburku. Téhož dne se tu setkal s maršálem Muratem,
generálplukovníkem dragounů, jehož předvoj už překročil Rýn.
Nazítří ve tři ráno přejel generál
po mostě ke Khelu a pochodoval na Rastadt, kde rozbil tábor. Téhož den vstoupil
do Štrasburku i císař, a když nastal večer, rozzářilo se město úžasným osvětlením.
Za našeho tábora jsme mohli pozorovat světla, která zdobila hrot věže
katedrály.
Dne 3. října za rozbřesku vyrazil
generál vpřed a vstoupil do vévodství Württemberg. My pozorovali, jak jsou po
celé délce hranice rozestavěny stráže, aby chránily kurfiřtovu zvěř před
jakoukoliv škodou, což ostatně odpovídalo tomu, že se zdejšímu vládci
přezdívalo Král honů. Vojáci si říkali, že kdyby vévoda všechny ty stráže
seskupil, vzniklo by těleso, které by nás mohlo na hranici zastavit.[12]
Císař se svou gardou zamířil
k Augšpurku, do něhož vstoupil 10. října maršál Bessières na čele svého gardového jezdectva.
Granátnický korpus šle jinou trasou,
dospěl před Louisbourg a našel město zavřené. Zdálo se, že kurfiřt Vypadalo to,
že se kurfiřt stále ještě nerozhodl, má-li se k naší věci přidat. Generál
přišel na způsob, jak jeho nerozhodnosti zlomit. Poslal k němu jednoho ze
svých pobočníků se vzkazem, že pokud sám a z dobré vůle brány neotevře,
vyvrátí je Oudinotova děla z veřejí.
Ten dobrý vladař vzkázal obratem, že
tak heroických prostředků není třeba a že generála Oudinota prosí, aby se ve
městě usadil s jedním batalionem své gardy a zbylé jednotky aby ponechal
tábořit mimo město.
Nazítří vjel do Louisbourgu císař a
téhož dne došlo k uzavření spojenectví.[13]
Generál se vydal neprodleně na
pochod k Ulmu, kde zaujalo jeho těleso postavení. V tomto prostoru se
ostatně nakupila větší část celé armády. Několik dní lilo jak z konve a
přesuny, jejichž cílem bylo soustředění několika sborů, probíhaly tak obtížně,
neboť do bahna se někdy zapadalo skoro až po kolena, což muže vyčerpávalo
natolik, až granátníci odmítali jít dál. Byla to kritická chvíle, v níž se
generál svezl ze sedla, jako první do bahna vkročil a dodal odvahu vojákům,
kteří jej nazývali svým otcem.
Povozy nás nedokázaly následovat a
nám tak chybělo všechno. Císař, který se o naší nouzi dozvěděl, poslal navečer
generálovi po trubačovi svojí gardy šest lahví vína z Bordeaux.
Arcivévoda Ferdinand vycítil, že
císař má v úmyslu uzavřít v Ulmu celou rakouskou armádu a obratně si
prorazil cestu skrze nejrůznější francouzské sbory, až nakonec unikl do českých
hor. Princ Murat se jej jal pronásledovat. Generál Oudinot vyslal svoje
jezdectvo, Treillardovu brigádu, a následoval za ní s granátníky.)[14]
Přidávali jsme do kroku tak mohutně, že jsme jezdce zanedlouho dohnali. Generál
nás stupňovitě rozvinul mezi lesy Hartzberg a Wertingen. Francouzský předvoj
byl v doteku se zadním vojem nepřátelským. První výstřely z jezdeckých
karabin padly ke druhé hodině. Hned nato uvedl generál do pohybu proti
jednotkám knížete Karla Dupasovu i Ruffinovu brigádu.
Po prudké střelbě z pušek jsme
ono postavení dobyli útokem na bodák a Rakušané s Rusy se ve zmatku
stáhli. Boj trval až do sedmé hodiny večerní. Nepřítel nechal v našich
rukou řadu praporů a velký počet zajatců.
Právě u Wertingenu vedl generál
svoje granátníky poprvé ke slávě. Od toho boje se už o něm nemluvilo jako o
generálovi, ale jako o našem otci.[15]
Po boji byli zajatí důstojníci
dovedeni do vesnice, v níž generál přenocoval. Svoje zásoby potravin mezi
rakouské důstojníky rozdělil, poručil, aby jim ošetřili rány, a jednal
s nimi tak dobře, jako kdyby šlo o jeho přátele.
Nazítří za rozbřesku pronásledoval
princ Murat nepřítele a generál manévroval v směru na Braunau; navečer jsme
byli před mostem, který vede přes řeku Inn. Rakušané dokázali včas onen most
strhnout, aby náš pochod zbrzdili. Generál poručil, ať několik jezdců řeku
přejede, a dozvěděl se od nich, že město už nepřítel vyklidil. Nechal posbírat
pár bárek, se štábem řeku přeplul a v Braunau se usadil. Infanterie přešla
v noci po spěšně sroubeném mostě ze starého pontonu, který se našel
v sousední vesnici, a ze všech bárek, které jsme sehnali.
Nazítří ráno se objevil maršál
Lannes. Generál postupoval po přechodu Innu na Pasov. Po cestě nás ještě
zbrzdil most ve Straubingu, rovněž stržený. Generál se usadil na zámku nad
říčním břehem a šestatřicet hodin tu čekal, až bude most opraven.
Granátníci přenocovali na levém
břehu Dunaje, který teče dál až k Linci. Francouzská armáda už do onoho
města vstoupila z pravého břehu a princ Murat nechal zahájit práce na
zprovoznění velkého mostu; generál k tomu ze své strany poskytl svoje
ženijní důstojníky
a práce skončila do osmačtyřiceti hodin.
Granátníci pak mohli proniknout do města.[16]
Třetího listopadu pochodoval generál
na Enži, kde se setkal s princem Muratem. Most shořel a pracovalo se na
jeho zprovoznění. V tom čase obsadily dvě brigády výšiny a měly rozkaz
rozdělat na nich ohně. Tahle demonstrace stačila k tomu, aby se nepřítel
rozhodl v noci svoje pozice vyklidit.
Most byl pro přechod jednotek
připraven nazítří čtvrtého za úsvitu. Kavaleri prince Murata přejela jako první
a po ní přešel na pravá břeh granátnický sbor . Po zastávce na planině nařídil
velkovévoda z Bergu[17] na
základě zpráv o blízkosti nepřítele, aby jednotky pochodovaly v sestavě,
z níž mohou přejít do bitevní sestavy.
Když se došlo na výšiny Strimbergu,
spatřil generál regiment uherských husarů, který střežil silnici před vsí Oede.
Jelikož kráčel takřka ustavičně v předvoji, to aby mohl nejlépe posoudit
nepřátelské pozice, nařídil šéfu eskadrony Baltusovi od jízdního
dělostřelectva, aby popojel se dvěma děly a postřeloval ono jezdectvo
kartáčovou palbou. Pak vyrazil se svým štábem cvalem a ve chvíli, kdy projížděl
roklí, se dostal do palby z pušek. Podplukovníka Lamotta, jeho prvního
pobočníka, zasáhla kulka paže. V téže chvíli se na generála vyřítila
padesátka ruských a uherských pěšáků s puškami připravenými k palbě,
ježto jej ael nikdy nic nevyvedlo z míry, vyrazil k nim cvalem a
vykřikl:
„Zbraně
odložit!“
Udělal to tak pevným velitelským
hlasem, že jejich velitel ihned odhodil svůj meč a vojáci pušky.
Nedaleko odtud se na silnici prudce
střetala rusko-rakouská kavalerie s lehkou brigádou generála Treilharda.
 |
| Dobytí vídeňského mostu-Pilsova skica |
Boj trval celý den a vedl se
z jedné i z druhé strany zarputile. Ona pozice byla dobyta a ztracena
během dne třikrát a střelba z pušek nakonec ustala s příchodem noci,
kdy vítězství korunovalo naši námahu. Nepřítel byl postupně vytlačen ze vsi
Oede a z Amstettenského lesa.[18]
Po boji se generál
Oudinot vrátil trochu dozadu na statek vpravo od cesty. Strávil v něm noc
se svým štábem a světnice ponechal po raněné. Chef d’escadron Exelmans, rodák z Bar-le Duc, odkud pocházel i
generál, mu připomněl, že se tato bitva odehrála na den svatého Karla, tedy na generálův
svátek, a že jej oslavil velkým vítězstvím.)[19]
Noc byla
velmi chladná a utrpení nebohých raněných to jen znásobilo. Ráno vsedl generál
hned na koně, aby si prohlédl bojiště. Všechny povzbuzoval a věnoval se péči o
raněné.
Jak
projížděl lesem, v němž leželo plno mrtvých, dojel k chalupě, odkud
zazníval naříkavý hlas. Otevřel dveře a stanul proti granátníkovi, který se tam
hrál, jako by se nic nedělo. Uchopil ho za límec, zacloumal s ním a zvolal:
„Mizero!
Opustil jsi svoje místo. Nejsi hoden nosit granátnickou uniformu!“
Nazítří se
sbor po průchodu Amstettenem ubytoval v Neumarktu a já tam dostal svolení,
abych navštívil rodiče, kteří bydleli v okolí. Na hradě Blindenmarck jsem
našel svého švagra. Majordom a ostatní personál se velice divili, že mě vidí,
neboť jsem o sobě nedal dobrých pět let zprávu. Přesto mě přijali mile a já
v jejich kruhu strávil pár dobře vyplněných hodin. Ke generálovi jsem se
v Neumarktu přidal, až když byla černá noc.
Granátníci dorazili sedmého do
Melku, města stojícího na kopci nad Dunajem. Nazítří osmého už jsme byli
v Sankt-Pöltenu. Zde se nachází bohatý a nádherný klášter postavený
císařem Josefem II. Generál tu zajímavou památku navštívil i se svým štábem a
při té příležitosti odtud nechal ranami šavlí naplocho vypráskat marodéry,
kteří tam vnikli.[20]
Devátého jsme dorazili do Sickars-Kirchenu
a den nato do Butersdorfu[21],
který se stal svědkem nevelké jezdecké šarvátky.
Čtyři dny stačily, aby se naše
armáda ocitla soustředěná před branami Vídně, kam nepřítel uprchl.[22]
Třináctého listopadu se generál
objevil v čele svých granátníků před branou předměstí Mariahilf, kterou
střežila pouze národní garda.
Velitel té stráže po výzvě, aby
otevřel mříž, chtěl vyjednávat a během té doby žádal velitele města o
instrukce. Hodinu nato nám bránu vydal.
Obyvatelstvo se sem seběhlo a
radovalo se, že nedošlo k útoku. Hradby zakrátko ověnčily spousty diváků
Generál prošel v čele svých
jednotek městem a nenarazil na sebemenší projev nepřátelství. Národní garda,
která vytvořila k našemu průchodu špalír, nám vzdávala zbraněmi čest.
Byly dvě hodiny, když náš
předvoj dorazil k předmostí Taborského mostu. Obloha byla zatažená. Princ
Murat a maršál Lannes začali jednat s rakouskými důstojníky.
Generál toho
využil, nechal v tichosti postoupit Dupasovu
divizi a muži z ní se ukryli za vzrostlými vrbami. On přitom nespouštěl
oči z baterie, která v šikmém úhlu mostovku střežila. Náhle zaslechl
povel „Pal!“, spatřil artileristy se zapálenými lunty a vrhl se, následován jen
svými důstojníky, kupředu. Vyrval doutnák dělostřelci a přes koleno tu tyč
zlomil, přičemž křičel: „Nebožáku! Ty nevíš, že se právě jedná o příměří?“.
Pak, aniž ztrácel minutu, vedl svoje granátníky poklusem přes most,
přeběhl jej a nechal svrhnout do řeky dvě děla, která střežila přechod na
opačném břehu.
Kníže Auersperg dorazil krátce nato, když ale spatřil, jak
je odpor marný, vzdal se a byl odveden do hlavního stanu. Jeho sbor a všechen
dělostřelecký park se ocitly v našich rukách..
Teprve,
když bylo po všem, jsme si uvědomili, jakému nebezpečí jsme unikli. Vskutku,
jen chladnokrevnost a bleskové rozhodnutí našeho generála v té chvíli zabránily
rakouským kanonýrům, kteří už se chystali odpálit prachové nálože, abychom
vyletěli do povětří i s mostem, odsouzeným ke zničení. Tažení pro nás
mohlo skončit neblaze, my se ale ocitli bez krveprolití na druhém břehu, Celá
francouzská armáda tak měla otevřenou cestu přes Dunaj, aniž vypálila jedinou
ránu. Obr-003: Oudinot se vrhá na rakouské kanonýry (Dobytí
vídeňského mostu 14. listopadu 1805)
Šlo
o opravdu kritickou situaci, neboť ten most byl neobvykle dlouhý, čítal
osmadvacet polí a mostovku měl prošpikovanou osmadvaceti soudky střelného
prachu, pospojovanými mezi sebou slaměnými víchy, přivázanými k tlustému
lanu, které bylo napjato z jednoho břehu na druhý. Takhle se tedy podařilo
překazit záměr zničit most i s těmi, kteří měli odvahu se na něj vrhnout. [23]
Tenhle
překrásný vojácký čin císaři umožnil, aby vyrazil kupředu a překazil ústup
armádnímu sboru pod velením generála Bagrationa. Rakouského císaře navíc
postavil před prekérní situaci, což přineslo i nemilost knížete Auersperga.
Generál
se dal hned na pochod ke Korneuburgu, cestou pobral zajatce od několika rakouských
kyrysnických a uherských husarských pluků, na které jsme tu a tam naráželi.
Utábořit jsme se mohli až za soumraku a v tom hodně plodném dni jsme si
užili námahy až po krk.
Nazítří
čtrnáctého jsme dorazili ve dvě hodiny do Stockerau. Tam jsme objevili
výstrojní sklad, uniformy a výstroj uherského jezdectva, které nepřítel
nestačil evakuovat.
Patnáctého
se dali granátníci na pochod na Göllersdorf a generál nevycházel z údivu,
když spatřil svoje muže vyparáděné v husarských pelisách a
s jezdeckými svršky. Říkalo se, že pochodujeme, abychom přeťali Rusům
ústup, proto se neplýtvalo časem a naše denní etapa byla pěkně dlouhá.
Granátnické
jednotky rozbily šestnáctého tábor na výšinách Schöngrabernu, které ční nad
Hollabrunnem; hlavní stan stál v půli svahu směrem k údolí.
Princ
Murat přistoupil na vyjednávání s princem Bagrationem, který se snažil
získat čas, kategorický rozkaz Jeho Veličenstva to ale jedním rázem uťal.
Ve
tři odpoledne zaútočili granátníci na nepřítele zprava a maršál Lannes
ohrožoval jejich levé křídlo. Boj to byl z obou stran úporný. Rusům se
povedlo držet čtyři hodiny svá postavení, ubránit se těm nejprudším útokům a
klást skvělý odpor. Generál s nimi chtěl skoncovat dřív, než nastane úplná
tma, vedl svoje granátníky útočným krokem a zatlačoval Rusy útokem na bodák.
 |
| Oudinotovo zranění u Hollabrunnu-Pilsova skiva |
Vpadli jsme do vsi a v ní pobili i pozajímali
spoustu pěšáků. Jedna z okna vypálená kulka naneštěstí zasáhla generála.
Prolétla mu stehnem a vytekla spousta krve. Když ale přišel k sobě, začal
vydávat znovu rozkazy a velel až do úplné porážky Rusů. Bylo jedenáct večer a
noc zabránila pronásledování nepřítele.
Generál
si zřídil hlavní stan v Hollabrunnu a jeho vrchní chirurg, pan Gall, se
konečně o něj mohl postarat, což učinil s velikou péčí. Ztrátou krve
raněný velice zeslábl.[24]
Nazítří dojel do Hollabrunnu císař a překvapilo jej, že
tady spatřil následky bitvy. Na okrajích města leželo plno mrtvých těl, na
jejichž odvlečení dosud nebyl čas. Jeho Veličenstvo dalo najevo smutek nad
novým generálovým zraněním a pověřilo podplukovníka Exelmanse, aby mu složil
poklonu za dosažený úspěch. Zároveň generálovi rozkázal, aby se nechal převézt
do Vídně a tam se léčil.[25]
Císařův posel našel generála, jak
leží na otýpce slámy a rozpráví s princem Muratem. Ten mu tehdy nabídl
palác knížete Anhalta, který mu byl před nedávnem dán v rakouském hlavním
městě k dispozici a kde všechno služebnictvo mluvilo francouzsky.
Generál tu nabídku přijal, odejel
ráno osmnáctého a den nato dorazil do Vídně, kde se hned v Anhaltově
paláci zabydlel. Jen co ulehl, ohlásili mu návštěvu knížete Talleyranda,
ministra zahraničních věcí, který se právě o jeho zranění i novinkách
z války doslechl.
Po týdnu odpočinku se zánět
v místě průniku kulky začal ztrácet a rána vypadala dobře, leč pacient
hořel netrpělivostí. Při každém čtení zpráv z bulletinu sebou házel a
svého chirurga peskoval. Nakonec, když se dozvěděl, že Rusové a Rakušané
soustřeďují na Moravě síly a že má spojenecká armáda v čele Alexandra a Josefa
II.,[26] nedokázal
se ovládnout a dal mi rozkaz, ať nedbám na sníh na cestách a připravím vše k
odjezdu.
Já sedl na kozlík saní a
devětadvacátého, po devítidenním pobytu ve Vídni, vyrazil generál na cestu za
Velkou armádou, přespal v Mikulově a nazítří třicátého dojel do Brna, kde
mu arcibiskup nabídl a přichystal ubytování. V tomto městě už čekala i
naše zavazadla a ekvipáže.
Dne 1. prosince vyjel generál za
rozbřesku ve voze hledat císaře, který byl ti francouzské míle odtud, na
silnici k Olomouci, a dával rozkazy, jaké postavení má každá
z armádních sborů zaujmout.
Generál vystoupil z vozu, vsedl
na koně, dojel j Jeho Veličenstvu a pravil:
„Sire, přijel jsem převzít velení
svých jednotek,“
„Máte mnohem víc odvahy než sil,“
odpověděl císař, „zůstaňte u mne, já už dal vaše granátníky Durocovi.“
Generál hned nato vyrazil a hledal
velkomaršálka paláce, kterému vysvětlil, proč přijel i to, co mu řekl císař.
Pravil, že se hodlá podřídit jeho velení, neboť nemíní svoje granátníky
opustit.
„Drahý generále,“ odpověděl mu
Duroc, „tahle elitní jednotka vám vděčí za svou proslulost, proto jí budete
velet vy. Co se mne týče, budu bojovat pod vaším velením.“[27]
Zvěst se rozlétla bleskem po celém
táboře; důstojníci i vojáci projevovali obrovskou radost, když se o návratu
svého generála doslechli.
Téhož dne, tedy 1. prosince, vydal
císař všechny dispozice k bitvě, k níž se schylovalo, a provedl
přehlídku všech shromážděných jednotek.
Navečer popadl každý voják vích
slámy, pěšáci si je přivázali na hlavně pušek a jezdci na hroty šavlí; na
rozkaz je měli všichni naráz zapálit a tuhle iluminaci provázelo tisíckrát
opakované „Ať žije císař!“
Armáda chtěla císaři dát při
příležitosti výročí jeho korunovace najevo svoje nadšení a víru v to, že
své nepřátele porazí.[28]
Francouzi měli obsazeno dlouhé
údolí, kudy protékal vodní tok, spojenci stáli na výšinách. Císař ale nechal
prošpikovat pahorek Santon dělostřelectvem a tato vyvýšenina ovládala silnici
z Brna na Olomouc.
Noc jsme strávili vprostřed ohňů,
které jsme zažehli. Ve dvě hodiny ráno ohlásily první výstřely z pušek „Diane“[29], a pak
už hluk ručnic sílil; ráno nastalo mrazivé, ale prosluněné. Od osmé hodiny se
ozývala palba po pelotonech a kanony duněly tak silně, že se ani dva vedle sebe
stojící lidé neslyšeli,
K desáté hodině byl nepřítel
vytlačen ze svých hlavních pozic, přesto se ale pustil do boje na dalším terénu,
i když už kladl menší odpor než zrána.
V devět hodin dostal generál,
který dosud setrvával v záloze nalevo od císařské gardy, zaujmout
postavení u Tuřan; sotva jsme tam dorazili, viděli jsme ústup, vedený
Saint-Hilairovou divizí. Tato jednotka ustupovala krok za krokem navzdory
zázrakům odvahy a dobře známého odhodlání svého velitele.
Generál pochopil nebezpečí a dal
rozkaz Dupasově brigádě, ať jde na pomoc jeho druhovi, drcenému třikrát
s tak silným nepřítelem; maršálek Duroc se ujal velení oné kolony, vyrazil
útočným krokem, přešel roklí a postupoval do stráně.[30]
Poté přijal generál opatření
k podpoře prvního náporu a sám projel úvozem do čela Ruffinovy,
Laplanche-Mortièresovy a Claparèdeho brigády, načež poručil dělostřelectvu, ať pošle nepříteli pár kulí,
aby mu náš příchod oznámily. Pak vrazil na bodák a bez jediného výstřelu do
Rakušanů, jejichž odpor netrval víc než čtvrt hodiny. Tři tisíce mužů a
dělostřelecký park padly do našich rukou. Bitva byla rozhodnuta v náš
prospěch ve tři hodiny odpoledne a nepřítel na ústupu prchal do všech stran.
Hned poté, co generál vyprostil
Saint-Hilairovu divizi, ho k sobě povolal císař, a dal mu rozkaz, aby se
opřel do ruského ústupu. Ti nebožáci, kteří znali naše medvědice od střetnutí u
Hollabrunnu, na nás nečekali; vyrazili přímo před sebe, neměli ani čas obejít
zamrzlé rybníky, které neudržely váhu jejich děl, a skoro všichni se tu
utopili. Bylo hrozné křik těch nešťastníků poslouchat.[31]
Když se snesla noc, spařili jsme,
spatřili jsme na horizontu bílou linku a vypadal, jako kdyby tu šlo o bílé
kabáty jezdectva, sotva jsme ale došli blíž, čekalo nás milé překvapení, neboť
se jednalo o nezměrné stádo ovcí. Než byste řekli švec, už se ta skvělá zvířata
nesla na ramenou granátníků, kteří si tak obstarali večeři.
Třetího za úsvitu se vydal armádní
předvoj pronásledovat nepřítele, s nímž ještě podstoupil několik šarvátek.
Generálovo jezdectvo narazilo u jednoho statku na ruského chirurga, měl holou
hlavu, oděv potrhaný a prosil nás o pomoc s tím, že uvnitř leží jeden
kníže, kterého ranil výstřelem z pistole nějaký francouzský jezdec.
Generál mu odpověděl, že nedaleko odtud je císař, poskytl mu prostředky, aby
k němu mohl dojet, a ujistil jej, že obrátit se na Jeho Veličenstvo je to
nejlepší, co může udělat.
 |
| Oudinotův granátník |
Chirurg vskutku narazil po pár
krocích na císaře, který právě vojsku oznamoval, že uzavře mír. Tahle novina
byla přijímána s radostí a s pokřikem „Vive l’Empereur!“.
Napoleon předjel před granátníky a
generálovi řekl:
„Oudinote, jeďte do Vídně, budete
tam se svými granátníky posádkou, potřebují si odpočinout.“
Sbor se dal na pochod a cestou
k Brnu prošel celým bojištěm. Byla to strašná podívaná, všude spousty
raněných, kterým se zatím nedostalo ošetření, a teď úpěnlivě prosili o pomoc.
Spousta těch ubožáků se nemohla dočkat ambulancí a vlekla se blátem, i když
řada z nich měla místo končetin pahýly.
 |
| Tambor OUdinotových granátníků |
Cestou kolem rybníka, do něhož byl
včera zatlačen ruský sbor, jsme našli spousty kořisti. Stála tu řada vozů a
povalovala se zde spousta zbraní, které poražení za překotného útěku odházeli.
Po průchodu Brnem se pokračovalo na
Mikulov a 9. prosince jsme dorazili do Vídně.
Za námi byly čtyři měsíce trvající
pochody, když počítám od našeho odchodu z Boulogne. Podstoupili jsme řadu
bojů a neužili si skoro ani den odpočinku. Napříč Francii a Německem jsme
urazili na šest stovek francouzský mil.[32]
Ze svého paláce v Schönbrunnu
adresoval císař armádě proklamaci, v níž dal najevo svou spokojenost:
„Vojáci,“ říkal Napoleon, „jsem
s vámi spokojen, v tomto tažení a ve slavkovský den jste dokázali vše, co
já od vašeho odhodlání čekal.“
Granátnický sbor měl na část této
pochvaly právo. Byl stále v předvoji a bojoval se zápalem, díky jemuž a
armádě zlidovělo označení Oudinotovi granátníci
a nám vyneslo přezdívku Pekelná kolona.
Příloha 1:
OUDINOTOVO HLÁŠENÍ O PŘECHODU
VÍDEŇSKÉHO MOSTU GRANÁTNÍKY
22. brumaire XIV.
Granátnický
sbor, stojící na výšinách Baumgarten, dostal od J. V. Monseigneura prince
Murata rozkaz opustit pozice a vyrazit na Vídeň.
Postoupil v čele se svým
dělostřelectvem zformován do tří linií pod městské hradby, kde zůstal do
jedenácté dopoledne. Pokračoval k ostrovům přes Dunaj, na něž nejprve
přešel po prvním mostě, načež dorazil k mostu hlavnímu, řečenému
Tabor-Brucke a dlouhému dvě stě třicet sáhů.
Rakušané, kteří se už řadu dní kvůli
postupu francouzské armády stahovali, prohlašovali, že nám hodlají
v přechodu zabránit. Rozvinuli svoje jednotky na opačném břehu do
bitevního uspořádání a rozmístili svoje děla tak, aby mířila na most a mohla
vést křížovou palbu řadou do baterie seskupených hlavní napravo i nalevo. Krom
těchto vojenských opatření byla všechna pole mostu opatřena soudky
s prachem, pospojovanými hadicemi, vyplněnými různými výbušninami tak, aby
se dal most vyhodit do povětří v případě, kdybychom se ho chtěli násilím
zmocnit.
Během vyjednávání s knížetem,
který rakouským jednotkám velel, kdy jsme jej přesvědčovali, že Francouzi už
nejsou s Rakušany ve válce a válčí jen s Rusy, uskutečnil těsně
sevřený granátnický sbor přechod a do Dunaje házel všechny hořlaviny, které
spatřil. Dospěl už do tří čtvrtin, když bylo slyšet, jak Rakušané velí
k palbě. Jejich děla se chystala přidat ke všem nahromaděným destrukčním
prostředkům. Chrabrým granátníkům, kteří chladnokrevně sledovali bezprostřední
nebezpečí, hrozila bezprostřední záhuba, když tu náhle vyrazil se svým štábem
generál Oudinot, vrhl se na ty, co
chtěli most podpálit a vyrval jim doutnáky. Nuže, granátníci té potyčky využili,
vyrazili útočným krokem a most překročili. Sbor hned vyrazil na ves Spitzen,
kde zůstal až do večera střežit dělostřelecký park, složený ze sto osmdesáti
kusů děl a více než třech stovek kolesen. Pak pokračoval v pochodu na
Korneuburg, kde zaujal postavení. Za tohoto postupu byl granátnický sbor
obklopen šesti bataliony, jakož i plukem císařových kyrysníků [KR 1 Kaiser Franz II.], částí pluku Nassau [KR 5 Nassau-Usingen] a různých odřadů husarů Sikler a Kaiser [Székler Grenzhusarenregiment a HR 1
Kaiser Franz II.], avšak
z vyššího rozkazu a s ohledem na dohodu, s níž nebyl obeznámen, jim
generál Oudinot dovolil, aby se stáhly.
Přechod Dunaje je svým výsledkem
jedním z nejzajímavějších v celé kampani. Současně představuje jeden
z nejkrásnějších projevů statečnosti a chladnokrevnosti francouzských
granátníků.
Nazítří pokračoval sbor
v pochodu na Stockerau, kde zajal dva bataliony, z toho jeden zcela
nový uherský o devíti stovkách mužů a druhý v síle sedmi set mužů
regimentu Salzburg. [IR 23 Salzburg]. Zbraně složily den nato.
V onom městě se nacházel
nesmírný rakouský armádní sklad vojenských věcí všeho druhu. Sbor se jej
zmocnil. Všechny sem nasměrované jednotky toho z vyššího rozkazu toho
využily, aby podle svých potřeb doplnily to, co jim schází.
Příloha 2:
OUDINOTOVO HLÁŠENÍ O BOJI U HOLLABRUNU
25. brumaire XIV.
Sbor
granátníků zaujal dne 24. pozici za Schöngrabernem s 1. plukem (brigádníá
generál Mortières před vsí a dostal 25. ve tři odpoledne rozkaz zaútočit na Rusy,
kteří drželi postavení tři sta sáhů od našeho.
Začala z jedné i z druhé
strany zuřivě udržovaná dělostřelba a 13. pluk, složený z elitních
batalionů, převelených od 13. a 58. řadového pluku, vyrazil vpřed. Střetl se
s ruskou infanterií.
Nepřítel čelil prvnímu náporu
s velikým odhodláním. S podporou svého dělostřelectva pak podnikl
protiútok. Náš 1. pluk se držel pevně, ztrácel však spoustu lidí, načež major
Brayer s 2. plukem (9. a 81. batalion) vyrazil z pravého okraje vsi,
zapálené nepřátelskými granáty, aby 1. pluk podpořil. Navzdory houževnatému
nepřítelovu odporu prorazil 2. pluk útočným krokem a smetl vše, co stálo jeho
náporu v cestě. Během té doby se Rusové přeskupovali zleva napravo.
Brigády pánů generálů Dupase a Ruffina, podporované kavalerií generála Waltera,
se pustili směrem nalevo od Schöngrabernu, aby mohli čelit předpokládanému
nepřátelskému náporu zprava a pokusili se mu odříznout cestu na Znojmo.
Provedení tohoto záměru se ukázalo jako nemožné s ohledem na překážky,
tvořené roklemi a potoky, na které se cestou narazilo. To je přinutilo stočit
se doprava k brigádě generála Mortièrese, a když tento manévr prováděli,
narazilo čelo kolony, tvořené eskadronou dragounů pod velením generála
Sébastianiho se třemi kompaniemi Dupasovy brigády na ruský batalion, který
zahájil palbu. Zjistit ze záblesků výstřelů jejich postavení a zaútočit na ně
bylo dílem okamžiku. Výsledek útoku tvořilo 400 zajatců, zbytek padl a generál
Dupas, následovaný generálem Ruffinem pak postupovali ke znojemskou silnici,
aby podpořili brigádu generála Mortièrese. Tato brigáda byla naprosto
neobeznámená s terénem a díky té nejtemnější noci za sebou nechala malé
ruské uskupení, které mělo obsazenu silnici ke Znojmu a ze dvou děl pálilo
kartáči.
Už předtím raněný generál Oudinot
nechal bubnovat jednomu batalionu generála Dupase k útoku, načež se na
bodák zmocnil onoho postavení i děl, jež nepřítel bránil.
Během té doby prorazil major Brayer
skrze nepřátelskou linii a postupoval směrem na Grunnu, jejíž části prošel,
aniž narazil na Rusy. Jejich nečekané zmizení ho překvapilo, podezíral je, že
jde o léčku, proto se vrhl napravo a svůj pluk nechal zaujmout sevřenou
sestavu. Snažil se vesnici prozkoumat, když tu v ní náhle spatřil kolonu, ve
které pak poznal divizi generála Legranda [Lannesův V.
armádní sbor].
Granátníci, kteří nemínili nechat jiné, aby dokončili, co oni tak šťastně
začali, se vrhli do vsi. Nato se vyřítili ven v domech ukrytí Rusové a
s řevem zaútočili. Bojovalo se tělo na tělo, palba z pušek umlkla a
jen bodáky rozhodovali tento poslední boj, v němž se granátníci pokryli
slávou a získali spousty zajatců. Pak dorazily dvě zbylé brigády a spolu
s Mortièresovou brigádou strávily zbytek noci ve vsi plné ruských mrtvých a
raněných. Nazítří byli spočítáni takto: mrtvých kolem 1500, raněných 2400, což
spolu s třemi tisícovkami zajatých činí dohromady 6900 mužů, o něž
nepřítel přišel.
Všichni v onom dni splnili svou
povinnost. Pan plukovník Exelmans, pobočník J. V. Monseigneura prince Murata,
jakož i mnozí důstojníci z jeho štábu, podávali důkazy své statečnosti
v čele granátníků.
Ztráty sboru
Šedesát
osm mužů zabitých), z toho osm dělostřelců a sedm vojáků od trénu.
Dvě stě
dvanáct raněných.
Osm
zajatých.
Celkem
vyřazeno v onom dni z boje 290 mužů.
Generál
Oudinot raněn kulkou do stehna, jeho oděv prostřelen na mnoha místech.
Pan
Demangeot, chef d’escadron a
první pobočník byl raněn kulkou na hlavě.
Pan de
la Motte, chef d’escadron a
pobočník byl rovněž raněn kulkou do pravé ruky.
Adjudant-commandant Jarry a pan Danger, capitaine-adjoint, měli zabité koně.
Příloha 3:
OUDINOTOVO HLÁŠENÍ O BITVĚ U SLAVKOVA
11. FRIMAIRU (2. PROSINCE)
Velkomaršálek
Duroc, který předal 10. frimairu velení sboru generálu Oudinotovi, měl rozkaz
zůstat u granátnické divize, která byla pod přímým císařovým velením.
Za rozbřesku stála divize ve zbrani;
v 9 hodin dostala rozkaz vyrazit kupředu na výšiny Tuřan (mezi touto vsí a
Šlapanicemi). Bitva se už rozhořela po celé délce linie a napravo sílila
kanonáda, když tu dostal generál Oudinot od Jeho Veličenstva rozkaz projít
roklinou napravo a vyrazit s několika bataliony na výšiny.
Maršálek Duroc, který měl pod svým
velením generála Dupase s několika granátnickými bataliony, tento přesun
provedl. Asi hodinu nato poslal generál Oudinot maršálku Durocovi rozkaz
zamýřit se svými jednotkami na vesnici Kobylnice, kde nepřítel tvrdě tiskl
generála Saint-Hilaira. Generál Oudinot postup maršálka Duroca se zbytkem
divize podporoval.
Maršálek Duroc dospěl na výšiny, odkud
zjistil, co se mezi nepřítelem a Saint-Hilairovou divizí děje, dokonale se
seznámil s terénem a postupoval tak, aby nepřítele v hluboké a
členité roklině obchvatem obešel. Vyčlenil tirailéry a nechal párkrát vypálit
z děla. Nepřítel, který neměl proti palbě našich děl obrany a podle
postupu i dispozic maršála Oudinota vycítil, že jedinou spásou je pro něj
složení zbraní, se nám vzdal na milost, což učinil po energické, byť krátké
obraně.
Výsledkem tohoto smělého manévru
nebyla jen zkáza 3000 mužů, tvořících nepřátelskou kolonu. Do rukou granátníků padl
značný dělostřelecký park a granátníci krom toho pozajímali ve vesnici několik
stovek mužů.
Generál Oudinot přenechal střežení
zajatců generálu Saint-Hilairovi a prošel s celým sborem údolím tam, kam
ho volal císař, načež zakončil den tím, že srazil Rusy do Měnínského rybníka.
Nazítří dostal granátnický sbor
kvartýry ve Vídni, kde si mohl po tak namáhavé kampani a po tak slavném boji
oddechnout.
Příloha 4:
DIVIZE ZÁLOŽNÍCH GRANÁTNÍKŮ
V BITVĚ U SLAVKOVA
Divize záložních granátníků byla u Slavkova převedena od
Lannesova sboru do armádní zálohy, kterou disponoval osobně císař, přičemž
Claparèdeho brigáda
byla přidělena do Suchetovy divize Lannesova sboru. Zahrnovala 10 batalionů
pěchoty (4 655 mužů), 8 děl (132 dělostřelců a 174 vojáků dělostřeleckého
trénu) a 33 sapérů ženijního vojska. Její skladba byla následující:
velitel: divizní
generál Nicolas-Charles Oudinot
-náčelník štábu: adjudant-commandant
Jarry
-velitel dělostřelectva: chef d’escadron Baltus
-velitel ženijního vojska: kapitán Barailon
-1. brigáda, brigádní generál Claude-Joseph
Laplanche-Mortières (1. a 2. granátnický pluk)
-3. brigáda, brigádní generál François-Amable Ruffin (5.
granátnický pluk)
velitel: divizní
generál Jean-Baptiste-Geraud Duroc
-2. brigáda,
brigádní generál Pierre-Louis Dupas (3. a 4. granátnický pluk)
-Divizní dělostřelectvo (1. kompanie 1. pluku pěšího
dělostřelectva a 4. kompanie 5. pluku jízdního dělostřelectva; 2 kompanie
5.(bis) batalionu dělostřeleckého trénu) a 2. kompanie 2. batalionu sapérů.
[1] Pilsovo
líčení začíná roku 1804, v pátém roce konzulátu, vlády tří konzulů,
z nichž Napoleon Bonaparte měl titul Prvního konzula a ostatní dva,
Cambacères a Lebrun, měli nanejvýš poradní hlas. Od května 1803 byla Francie
znovu ve válce s Velkou Británií, kvůli níž vznikla Armée des Côtés de l’Océan, Armáda pobřeží oceánu, soustředěná ve
třech velkých táborech, ve vlámských Bruggách (Gent), ve francouzském
Saint-Omer (tábory v Boulogne sur Mer, Outreau, Vimille, Vimereux a
Ambleteuse) a Montreuil (Étaples). Třem uskupením Armády pobřeží oceánu veleli
maršálové Soult (hlavní uskupení), Davout a Ney (armádní sbory), zkušení
veteráni mnoha tažení i bitev; maršálské hole dostali onoho roku, v němž
se Francie měnila z konzulátu v císařství. Tato armáda, čítající
200 000 mužů, usilovně cvičila a měla být použita i invazi do Anglie.
Kromě ní se na pobřeží Severního moře připravovala dvě další uskupení, každé
v síle armádního sboru. Tomu v Hannoversku velel maršál Bernadotte,
uskupení v Batavsku (bývalém Nizozemí) generál Marmont. Oudinotem uváděné
jméno Velká armáda (Grande Armée) dostala
až poté, co místo na Anglii vyrazila z oceánského pobřeží přes Francii
k Rýnu a pak dál na východ proti armádám 3. protifrancouzské koalice.
Rozkaz ke
zformování divize záložních granátníků byl vydán 25. ledna 1804 (4
pluviôsu roku XII republiky). K tomu účelu bylo dvanáct elitních
batalionů, vytvořených na základě rozhodnutí z 22. listopadu a výnosu z 6.
prosince 1803, sloučeno do šesti granátnických pluků a velitelem divize se stal
generál Jean-Andoche Junot. Dne 29. května 1804 (9 prairialu roku XII)
byly dva bataliony záložních granátníků z Arrasu na základě rozkazu,
obsaženého v Napoleonově dopisu ministru války Berthierovi, převeleny do Le
Havru a rozmístěny na palubách válečných lodí tamní flotily a přestaly tvořit
součást divize. Dne 5. února 1805 (16 pluviôsu roku XIII) převzal
velení divizi záložních granátníků, od generála Junota divizní generál
Nicolas-Charles Oudinot.
[2] Armáda Konzulátu se po válce s 2. protifrancouzskou
koalicí (na kontinentě ukončenou počátkem roku 1802) v mnohém změnila. První
konzul Bonaparte začal prosazovat novou, progresivní a značně revoluční
strukturu operujících armád. Divize seskupoval do nově zřizovaných armádních
sborů (corps d’armée),
představujících vševojskové složky, schopné samostatných operací a složené
z jednotlivých divizí i brigád. Divize zůstávala svrchovanou a nejvyšší
jednotkou pro plnění taktického cíle, schopnou samostatného operování (přesunu,
manévru, obrany, útoku). Armádní sbor odpovídal potřebám strategického manévru,
tj. řízení a plánování celého polního tažení (kampaně). Byl dostatečně masivní
a seskupením divizí představoval malou armádu, již byl sborový velitel schopen
s přehledem zvládnout. Vrchní velitel se tak už nemusel starat o divize,
brigády, atd., a mohl se soustředit na řízení sborů.
Armádní sbory, jimž zpočátku velel lieutenant général, se staly zárodkem budoucí armády císařství a do
jejich čela Bonaparte stavěl osvědčené divizní generály (z nichž velká část pak
dostala roku 1804 maršálské hole), a tažení roku 1805, jak uvidíme, správnost
takové struktury plně prokázalo.
[3]
Císařem Francouzů se stal
Napoleon Bonaparte senátním výnosem (sénatus-consulte)
z 18. května 1804 (28. floréalu roku XII republikánského kalendáře).
V Paříži se 2. prosince odehrál v katedrále Nôtre-Dame slavnostní akt
korunovace, přesněji sacre,
posvěcení, či pomazání. Pokud jde o těžko přeložitelnou hodnost maréchal des logis, lze ji opsat jako
četaře jezdectva.
[4] První editor Pilsových memoárů přiložil k této pasáží
list maršála Davouta Oudinotovi, datovaný 13. pluviôsu roku XIII republiky:
Panu generálu Oudinotovi.
Dostal jsem, můj milý Oudinote,
oznámení ministra války o tom, že tě císař jmenoval, abys velel záložní divizi,
která je v Arrasu (spojení granátníci a voltižéři), a tys určitě dostal
rozkaz, aby ses tam z toho důvodu odebral. Kvůli tobě se z toho
velikého ocenění i projevu důvěry, kterými tě Jeho Veličenstvo poctilo, raduji,
což je dalším důkazem, že moje přátelství k tobě není sobecné. Přitom je
mi jasné, že to pro mne znamená ztrátu. Přicházím o schopnosti dobrého a velmi
statečného generála i skutečného přítele. Nezbývá mi než si přát, abychom nám
okolnosti znovu dovolily sloužit pospolu, a do té doby prosím, abys i ty ke mně
zachoval přátelství.
Posílej mi často o sobě zprávy a
já ti oplatím stejně.
Dostal jsme rozkaz, že mám být
1. Ventôsu u armády; na každý pád pojedu přes Arras a na čtyřiadvacet hodin tam
zastavím, pokud tam budeš i ty.
Přátelsky a z celého srdce
tě objímám.¨
L. Davout.“
Od
jinak strohého Davouta, nejlepšího stratéga a taktika mezi Napoleonovými
maršála, to bylo veliké ocenění.
[5] Řád čestné legie (Légion
d’Honneur) nahradil od května 1804 tzv. čestné zbraně (střelné ruční
zbraně, šavle, sapérské sekery, bubenické paličky, atd., vždy s destičkou
či vygravírovaným osobním věnováním), udělované pouze vojákům za výjimečné
činy. Měl zároveň umožnit vyznamenávání civilistů za vynikající služby státu.
Velkou stuhou (Grand cordon) je míněn
velkokříž, či Velká orlice (Grand Aigle),
nejvyšší stupeň řádu. Divizní generál Nicolas-Charles Oudinot jej obdržel jako
v pořadí devětačtyřicátý 15. ventôsu roku XIII, tj. 5. března 1805.
Hraběcí tituly však tehdy neexistovaly, byly zavedeny až o tři roky později při
ustavení nové napoleonské šlechty, a Oudinot se stal hrabětem císařství roku
1808.
[6] Objev onoho Bogina Pils, bohužel, nepřibližuje, lze si ale
jen domýšlet, že šlo buď o prokopání tunelu pod La Manche, nebo o kresebně
doložené fantaskní projekty obřích prámů s kolesy, poháněnými větrem přes
lopatky větrných mlýnů na palubě…
[7] Divizní generál Louis Gabriel Suchet (1770–1823), syn
obchodníka se suknem a veterán válek v Itálii, se stal jedním
z nejpozoruhodnějších Napoleonových velitelů. V době Oudinotovy
návštěvy byl generálním inspektorem pěchotya velitelem jedné z divizí,
připravujících se na invazi do Anglie. V taženích let 1805–1807 velel
divizi ve sboru maršála Lannese a vynikl v mnoha bitvách včetně těch
nejslavnějších, u Slavkova, Jeny a Friedlandu. V letech 1808 – 1813
bojoval ve Španělsku, kde jako jediný z maršálů dokázal nastolit klid a
pořádek. Za Sta dní se přidal k Napoleonovi a dostal velení armády,
s níž kryl alpskou hranici.
[8] Podle Pilsovy poznámky šlo o zámek Losembrune.
[9] Pils
se o den zmýlil, šlo o slavnost udílení křížů Čestné legie 16. srpna v
Boulogne-sur-Mer, které přihlíželo na 80 000 diváků, z velké části
příslušníků Armée dʼAngleterre,
Anglické armády, oficiálně přejmenované na Armée
des Côtes de lʼOcéan, Armáda pobřeží oceánu. Napoleon tu zároveň
přečetl vojenskou přísahu, v níž smísil nové císařství se zákony republiky,
odkazem revoluce a národním cítěním:
„Přísahám na svou čest, že budu oddaně sloužit císařství
a udržení nedělitelnosti jeho rozlohy, císaři, zákonům republiky a vlastnictví
z nich plynoucího, že budu bojovat všemi prostředky, které spravedlnost,
rozum a zákony dovolují, proti jakémukoliv počinu, který by chtěl znovu nastolit
feudální systém, a především že budu podporovat ze všech svých sil udržení
svobody i rovnosti, jak je stanoveno v první z našich ústav.“
[10] Péniches představovaly jeden z několika pro invazi určených typů
lodí. Tento výraz by se snad dal
přeložit jako pinasa (fr. pinasse),
neboť šlo o plochou loď, přesnější však je anglický název Canal-boat, tedy nákladní kanálový člun. Tato plavidla měřila na
délku 20 metrů,
pohánělo je čtyřicet vesel, byla vyzbrojena čtyřliberkou na přídi a hmoždířem
na zádi. Přepravit mohla 60–70 vojáků, kteří museli veslovat. Uvádí se, že
invazní flotila roku X republiky jich měla na čtyři stovky.
[11] Paměť Pilse opět ošálila. Onen rozkaz načrtl Napoleon 26.
srpna 1805 a jednotkám se rozesílal o dva dny později. Důvodem byly válečné
přípravy Rakouska i Ruska, kvůli nimž pustil císař Francouzů invazi
z hlavy, Armádu pobřeží oceánu obrátil k moři zády a rychle ji
přesunoval k hranici na Rýnu. Tímto rozkazem se Armée des Côtes de lʼOcéan změnila v Grande Armée, Velkou
armádu, o níž text říkal:
„Velká armáda se bude skládat ze sedmi sborů:
1. sbor, složený ze dvou divizí, každá
divize o třech plucích, tj. devět batalionů plus jedna divize lehkého
jezdectva. Bude to hannoverský sbor, jemuž velí maršál Bernadotte;
2. sbor pod velením generála Marmonta a
složený ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
3. sbor pod velením maršál Davouta, složený
ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
4. sbor pod velením maršála Soulta a složený
ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
5. sbor pod velením maršála Lannese, složený
ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
6. sbor pod velením maršála Neye, složený ze
tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
7. sbor pod velením maršála Augereaua, složený ze dvou divizí, každá
po devíti batalionech; tento sbor bude představovat zálohu.“
[12] Pils neříká jednu důležitou věc, to, že během přesunů Velké
armády Francií k Rýnu, přesněji 12. září, propukla válka s 3.
protifrancouzskou koalici. Už 12. září, v době, kdy ještě pobýval na zámku
Saint-Cloud, dostal Napoleon zprávu, že rakouská armáda překročila hranici
Bavorska, francouzského spojence. Sedmnáctého září pak obsadil Mnichov,
bavorské hlavní město. Pokud jde o Oudinotovy granátníky, postupovali za Rýn
v rámci V. armádního sboru maršála Lannese a opatření ohledně loveckých
revírů i zvěře ve Württembersku svědčí jak o obavách francouzských spojenců (v
tomto případě vévody Fridricha II. Würtemberského) ve Svaté říši římské ze
škod, způsobených průchodem vojska, tak i o Napoleonově snaze svoje spojence
nepohněvat.
[13] Louisbourg
je německý Ludwigsburg, město s překrásným zámkem tehdejšího
würtemberského vévodství už zmíněného kurfiřta Fridricha II. Ten byl donucen
uzavřít spojenectví s Francii už v závěru 2. koaliční války roku
1800. Napoleon se dorazil z bádenského Ettlingenu (kde podepsal bádenský
markrabě-kurfiřt Karel Fridrich s Francií spojeneckou dohodu, díky níž
získal císař Francouzů tím získal kontingent 3000 mužů a kus zajištěné operační
linie) 2. října navečer, ve dvorním divadle shlédl Mozartova Dona Giovanniho, hlavně ale pacifikoval
Fridricha II., silně rozladěného průchodem několika francouzských sborů skrze
jeho vévodství.
„Kurfiřt
křičí a je to, což se často nestává, muž zlostný i pevný. Nadělá hodně hluku,“ řekl tehdy Napoleon generálu Mouton, který
opáčil:
„Ne
víc než jedno dělo a na to jsem zvyklý.“
Což v jádru odpovídá i Oudinotově
pohrůžce…
[14] Pils
tu zmiňuje první střet první fáze tzv. Campagne
d’Allemagne, německého tažení, v němž Napoleon obchvatným manévrem
Velké armády zablokoval a oblehl v Ulmu na Dunaji rakouskou armádu pod
formálním velením arcivévody Ferdinanda d’Este, jíž fakticky velel polní
zbrojmistr Mack, který celé mohutné uskupení přivedl do bezvýchodné situace a
nakonec kapituloval. Arcivévoda Ferdinand dokázal s části jezdectva 14.
října včas uniknout a probojoval se navzdory pronásledování maršálem Muratem,
jehož se zúčastnili i Oudinotovo granátníci, uniknout do Čech. Knížetem Karlem
je nejspíše míněn Karel Filip Schwarzenberg, Ferdinandův podřízený.
[15] K boji u pravobřežního Wertingenu došlo 8. října (tedy o
šest dní před výše zmíněným únikem arcivévody Ferdinanda) v rámci postupu
maršála Murata s části jezdectva a jemu podřízeným V. sborem maršála
Lannese, do nějž patřili i Oudinotovi granátníci. Toto uskupení narazilo na
jednotky podmaršálka Auffenberga, které porazilo a donutilo ustoupit proti
proudu Dunaje až k levobřežnímu Ulmu. O rusko-rakouské jednotky nešlo,
Rusové byli ještě daleko o do bojů o Ulm zasáhnout nestihli. Pils tu jen
opakuje omyl (či spíše zavádějící formulaci, které míní spíše ruskou-rakouské
spojenectví) 15. svazku díla Victoires,
conquêtes, désastres…, kde se na str. 152 píše: „Oudinot svoje granátníky zformoval do několika útočných kolon.
Ruso-Rakušané nejprve kladli dosti houževnatý odpor, Oudinot ale nařídil
všeobecný útok na bodák. Nepřítel byl vyhnán ze všech svých pozic a nechal na
bojišti 400 mrtvých s 300 zajatých, kteří padli do rukou vítězů.“
[16] Jde o převeliké zestručnění složitých operací, v nichž
vypravěč nezmínil Mackovu ulmskou kapitulaci (20. října), jen letmo nadhodil
přechod rakousko-bavorské hranice u Braunau am Inn (26. října) a následný
Kutuzovův ústup na Lambach (31. října). Ona oprava mostu u Lince bezpochyby
znamená zdržení u Ebelsbergu na řece Traun (pravobřežním přítoku Dunaje
v blízkosti Lince, ležícího na levém dunajském břehu) a líčení pak
pokračuje přechodem Enže (Enns) 3.
listopadu u Steyru/Štýru.
[17] Maršál Joachim Murat, Napoleonův švagr, od vzniku císařství
císařský princ a velitel tzv. záložního jezdectva. Titul velkovévody z Bergu
dostal až roku 1806. císařovy korunovace
[18] Boje, které dostaly název bitva u Amstettenu, začaly
odpoledne 5. listopadu šarvátkami s ustupujícími Rusy a Rakušany u vsi Oed,
odkud Oudinotovi granátníci vyhnali kolem třetí protivníkův zadní voj. Podle
francouzských relací ležela za touto obranou pozicí další, zpevněná čtyřmi
děly, kterou dobyly třemi postupnými šturmy granátnické brigády generálů
Ruffina a Laplanche-Mortièrese, a když kolem 21:00 utichly poslední výstřely,
stáhl se nepřítel do lesů před Amstettenem, čímž celá srážka skončila. Byla
větší než ty předešlé, ve francouzských relacích nepředstavovala nic
výjimečného, leč v hlášeních, memoárech a ve Vojně a míru nabyla tato epizoda heroických rozměrů. Maršál Murat
narazil před Amstettenem na zadní voj pod Bagrationovým velením a vedl útok tak
prudký, že se nepřítel nedokázal udržet. Kutuzov nařídil ústup a velení zadního
voje převzal od Bagrationa genmjr. Miloradovič. U Amstettenu se podle dosti
relativních číselných údajů střetalo na trase v délce kolem 20 km (nikoliv
naráz, ale postupně, takže jde o součet celého odpoledne i večera) na 8000
Muratových vojáků (z toho kolem 5000 Oudinotových granátníkůi) se 13 000
Rusy i Rakušany. Šlo o boje na ústupové trase v délce zhruba 20 km. Ztráty
jsou nejisté a Oudinot hlásil 64 mrtvých a 157 raněných. Muratovo jezdectvo
mohlo přijít o stovku mužů. Bagration uváděl 472 vlastních mrtvých a raněných,
jakož i 303 ztracených (nejspíše zajatých, Francouzi ale uváděli, že zajatců
bylo až 1800). Miloradovič měl 205 mrtvých i raněných.
Z taktického hlediska byli vítězi oba velitelé, Murat, který
protivníky přemohl a nocoval na mýtině, i Miloradovič, jenž splnil úkol a
Francouze do následujícího rána zdržel.
[19] Oudinotovo
křestní jméno bylo Charles-Nicolas. Chef
d’escadron je hodnost velitele jezdectva mezi kapitánem a majorem.
[20] Zdá
se, že Pils tu zaměnil Sankt-Pölten s nedalekým a výše zmíněným
Melkem, jehož přestavba do barokní podoby začala za Josefa I. Za Josefa
II., který byl naopak rušitelem klášterů, Melk tomuto osudu unikl…
[21] Sieghartskirchenu,
Purkersdorfu.
[22] Pils
zcela pominul Kutuzovův únik z pravého břehu Dunaje na levý u Křemže a
bitvu u Dürnsteinu 11. Listopadu, kde Rusové zcela zaskočili a málem zničili
sbor maršála Mortiera, načež Napoleonovi unikali směrem na Moravu. Vídeň,
k níž Francouzi zamířili, nevelké rakouské jednotky evakuovaly a rovněž
ustupovaly k moravské zemské hranici. Město, které neměl kdo bránit,
otevřelo Francouzům brány, v dalším postupu za nepřítelem ale bránil
Dunaj, překlenutý jediným mostem.
[23] Viz Dokumenty,
příloha 1: Hlášení generála Oudinota o přechodu vídeňského mostu
[24] Oudinot byl raněn více než dvacetkrát. Například v Massénově
Dunajské a Helvetské armádě jej trefila během války s 2. protifrancouzskou
koalicí u Warenlasu (v bojích u Curych 16. prairialu roku VII) kulka do břicha.
Téhož roku (27. thermidoru) ho u Schwitzu zasáhla při útoku v čele dvou
eskadron 1. dragounského kulka do lopatky.
[25] Viz
Dokumenty, příloha 2: Hlášení generála Oudinota o boji u Hollabrunnu.
[26] Samozřejmě
jde o Pilsův omyl. Šlo o Františka II., císaře Svaté říše římské
[27] Géraud Christophe Michel Duroc,
před revolucí rytíř du Roc (1772–1813), na počátku revoluce emigrant, který se
vrátil už roku 1793 do Francie a stal se poručíkem. Bonapartův pobočník během
1. italského tažení, účastník výpravy do Egypta, těžce raněný u Aboukiru.
Brigádní generál roku 1799, divizní generál 1803, muž bezmezně oddaný Prvnímu
konzulu Bonapartovi a od roku 1804 velkomaršálek císařského dvora. Pokud jde o
granátnickou divizi, císař nakonec rozhodl o jejím rozdělení; polovině velel
Oudinot a polovině Duroc. V Pilsových memoárech je pak pod čarou přiložen
Durocův dopis Oudinotovi, napsaný 2. ledna 1806 v Mnichově. Stojí
v něm toto:
„Musím vám, drahý generále, poděkovat, za
milý způsob, s nímž hovoříte o mé osobě v tom, co se tíká bitvy u
Slavkova. Přál bych si mít příležitost, která by mi dovolila dát najevo radost,
s jakou jsem se podřizoval vašim rozkazům, i potěšení nad tím, že jsem mohl
části vašich granátníků velet.
Nikdy
nezapomenu ohleduplnost, jakou jste vůči mně projevil, a přeji si, abych vám
mohl svým postojem prokázat, kterak mě těší a lichotí s vámi navázané úzké
přátelské vztahy.
Přijměte,
prosím, drahý generále, ujištění mé oddanosti. Zůstávám v hluboké úctě,
DUROC.“
[28] Podle jiných pamětníků šlo o událost při císařově návratu
z průzkumu v noci z 1. na 2. prosince před bitvou u Slavkova, o
ohně, které se lavinovitě šířily od granátníků císařské gardy, kteří spatřili
Napoleona první. V historii dostala ona iluminace, které uvedla protivníky
na Prateckém kopci v úžas, podle blízké vsi Jiříkovické ohně.
[29] La Diane byl rytmus bubnování, znamenající budíček.
[30] Pilsovo líčení je poněkud nejasné, v jádru ale šlo o
postup po císařské silnici k Žuráni, kde bylo zpočátku Napoleonovo
velitelské stanoviště, a poté o pochod za gardou vzůru na Pratecký kopec. Oudinotovi
granátníci šli po císařské silnici přes koryto potoka a vpravo od Santonu, načež se stočili vzhůru doprava na
Pratecký kopec, kde nejspíš narazili na část rakouské pěchoty IR 24 Salzburg, či spíše na Rusy. Těžko ale
mohlo jít v bojích na silnici či na výšinách o Saint-Hilairovu divizi,
které byla v pravé části Prateckého kopce, spíše šlo o zakolísání divize
Vandammovy v důsledku protiútoku ruské imperátorské gardy. Mnohem
pravděpodobnější ale je, že se zde jednalo o závěr bitvy, o útok části
Saint-Hilairovy divize (Valhuberova brigáda) zpět dolů ze svahu na Sokolnice a
do údolí Zlatého potoka, kde kladla velice tvrdý odpor Przybyszewského 3.
spojenecká kolona. Tady totiž bojovala část granátníků (2. brigáda), vedená
maršálkem dvora a divizním generálem Durocem. Nebyly to ovšem tvrdé boje,
ztráty v podobě dvou mrtvých se uvádějí pouze u ní.
[31] O kvantech utonulých psal jako první Napoleonův
bulletin z bitvy u Austerlitz/Slavkova a opakovala to řada pamětníků,
neboť šlo o dramatickou epizodu, podtrhující velikost vítězězství. Už oficiální
rakouská relace o slavkovské bitvě ale konstatovala, že se v rybníce
utopili jen dva muži. V roce 1897 vyvrátila napoleonskou legendu o
stovkách utopených práce brněnského kněze prof. Slováka, který všechny
kronikářské zápisy a vrchnostenské písemnosti shromáždil. V rybníce dle
všeho skutečně utonuli dva, maximálně tři vojáci. Slovákova studie zůstala
ovšem omezena hranicemi monarchie a teprve plk. Colin dospěl v roce 1908
ve Francii s pomocí analýzy počtů a ztrát jednotlivých kolon k závěru, že u
Žatčanského rybníka mohlo zahynout maximálně 200 mužů, jejichž těla byla vesměs
nalezena v rákosí, na březích, atd. Tito vojáci se až na ony dvě či tři
výjimky neutopili, ale zemřeli na následky zranění, podchlazení či vyčerpání a
byli pak pohřbeni ve společných hrobech.
Žádné komentáře:
Okomentovat