neděle 30. června 2013

ZRÁDCI A PŘEBĚHLÍCI (1)

Michal Šťovíček
O zrádcích a přeběhlících v uniformě se souborná napoleonská literatura zmiňuje vesměs jen sporadicky a velmi stručně, do "encyklopedie" osobností své doby však patří. Následující příspěvek jsem se tedy rozhodl věnovat základní faktografické prezentaci půltuctu významných francouzských vojáků, kteří v bouřlivých dobách Revoluce a napoleonských válek přešli na stranu nepřátel Francie - republiky či císařství - a otevřeně a aktivně se v jejich řadách zúčastnili nebo se pokusili zúčastnit boje proti vlastní zemi. Pominu ovšem nejznámějšího z nich podle této šablony, Bernadotta: co bych asi tak o něm mohl po p. Kovaříkovi a jiných napsat objevného?...
Ušetřím vás zároveň mudrování na téma zrady resp. velezrady a přeběhlictví, jejich podob a jejich relativity, filosofujte sami. Podotýkám stručně a v obecné rovině pouze to, že v dobách žoldnéřských vojsk a nestálých koalicí 17. a 18. století i proměnlivých územních zisků a ztrát byly vstupy a přechody důstojníků do služeb cizích států běžnou a všeobecně tolerovanou věcí. Za třicetileté války přeběhnutí k druhé straně mezi tehdejšími vojáky-žoldnéři nebylo žádnou vzácností a bylo pokládáno spíše za změnu zaměstnavatele než za zradu. Od konce 17. století však již vznikaly stálé armády, jednotlivé monarchie dokázaly poskytnout svým důstojníkům a generálům dostatečné a trvalé hmotné zajištění, uznání a společenskou vážnost i dostatek „práce“ - odpadaly tedy všechny někdejší osobní motivy přechodu důstojníků do cizích služeb. Případný odchod důstojníka k jinému pánovi již musel odpovídat psaným (i nepsaným) zákonům - důstojník musel především v míru "podat řádnou výpověď" přímo panovníkovi, nesměl přejít k momentálnímu nepříteli v průběhu válečných akcí apod. Monarchie vzhledem k neustálým válkám i rostoucím nákladům na výcvik a udržování stále početnější armády současně postupně přestávaly povolovat a tolerovat žoldácké potulování svých důstojníků a generálů po Evropě a zavazovaly si je podobně jako řadové vojáky, jimž jakýkoli odchod z armády rázně znemožnily zavedením povinné vojenské služby. Zároveň v r. 1789 se ve Francii se zrodil pojem vlastenectví a obrany vlasti či národa, nadřazený sobeckým osobním zájmům, a v průběhu napoleonských válek se zrodil a rozšířil také v některých dalších státech (kde byl však vesměs nadále zosobněn panovníkem). Francouzská revoluce a napoleonská doba tak již definitivně odzvonily žoldnéřské migraci v řadách důstojnického sboru jako společenskému jevu a všechny státy bez rozdílu státního zřízení upravily svou legislativu tak, že důstojník i voják mohli od těch dob změnit pána jedině dezercí kvalifikovanou ovšem jako velezrada.

Nepřítel národa: Condé
Příslušník veleslavného rodu, osmý princ de Condé a královský princ Louis V. Joseph de Bourbon-Condé se narodil v Paříži 9. 8. 1736.
Ve věku pouhých 4 let byl po otcově smrti jmenován Grand maître de France, což byl jeden z nejvyšších dvorských hodnostářů - správce králpovského dvora: řídil chod a rozpočet královského domu tj. paláce, jmenoval jeho nové členy a funkcionáře, kteří skládali přísahu do jeho rukou, odpovídal za bezpečnost dvora a byl i vrchním správcem královských držav. Na čtyřletého caparta slušná kariéra a slušné penzum funkcí... V r. 1758 byl jmenován lieutenant général des armées du Roy, tj. zástupcem krále jakožto vrchního velitele. Zúčastnil se Sedmileté války a dosáhl v ní dvou nepříliš významných a zcela ojedinělých francouzských vítězství - u Grüningen a Johannisbergu (1762). Poté byl jistý čas guvernérem Burgundska.
V Paříži nechal rozšířit Bourbonský palác (Palais Bourbon) - dnešní sídlo francouzského Národního shromáždění = poslanecké sněmovny, nechal zbořit rodinný palác Condé a na jeho místě postavit dnešní divadlo Odéon. Zvelebil rovněž hlavní rodové sídlo - zámek Chantilly cca 40 km severně od Paříže.
Jako zajímavůstku uveďme, že jeho společníkem v dětství byl až do svých osmi let o čtyři roky mladší markýz de Sade, jehož matka byla příbuznou a dvorní dámou kněžny de Condé. Louis V. de Condé s manželkou byli také později kmotrem a kmotrou Sadova syna Louis-Marii, křtěného v zámecké soukromé knížecí kapli v Chantilly.
V r. 1780 byl Condé jmenován colonel général pěchoty (tj. plukovníkem všech pěších pluků).
Byl sice v dvorských kruzích považován za liberála, avšak ihned po dobytí Bastily emigroval jako jeden z prvních, napřed do Nizozemí a pak do Turína. Ve Wormsu v Porýní organizoval jednu z emigrantských armád, zatímco královi bratři zřídili hlavní stan celé emigrace v Koblenzi.
Připomeňme, že emigrantské armády na počátku Revoluce resp. v r. 1792 hodlaly táhnout v čele koaličních armád, osvobodit královskou rodinu a znovu nastolit absolutismus. V následujících letech si představitelé emigrantů kladli za cíl zachování francouzské emigrantské armády ve službách spojenců a bojovat s nimi proti republikánům a později proti Bonapartovi. Při předpokládaném vítězném míru hodlali usednout po boku spojenců za jednací stůl, předejít eventuálním snahám o rozdělení poražené Francie, obdobné jako kdysi dělení Polska, a nastolení jiné či dokonce cizí panovnické dynastie na francouzský trůn. Emigrantské vojsko tedy mělo svými akcemi ubezpečit koaliční panovníky o reálné možnosti restaurace bourbonské monarchie.
Bojové uskupení, v jehož čele kníže stál - takzvaná emigrantská armáda prince de Condé, tak bylo jen jedním ze tří vojsk francouzských royalistických emigrantů (spolu s dvanáíctitisícovou tzv. armádou princů a sborem vévody de Bourbon), které se v rámci zahraniční koalice bezmála osm let aktivně zúčastňovalo bojů proti Francouzské republice resp. Konzulátu.
Rakušané i Prusové ovšem hodlali na ozbrojené emigranty zblízka dohlížet, proto všech 20 000 příslušníků emigrantských armád rozdělili do výše uvedených tří sborů, které nasazovali pouze v zadním voji.a tudíž i Condého sbor drželi po celý rok 1792 v týlu stranou všech bojových operací. Ve sboru se objevili jak četní vysocí aristokraté - Condého syn Louis VI. Henri, jeho vnuk vévoda d´Enghien, vévodové de Richelieu, de Blacas, de Choiseul, hrabata de Langeron, de Damas, de Montlosier, de Mauny -, tak i venkovští zemánkové, např. pozdější literát Chateaubriand. Sbor měl takřka tolik důstojníků jako mužstva. Všichni aristokratičtí elegáni, kteří se z oddanosti k monarchii stali řadovými bojovníky, byli ochotni nechat se pro ni zabít a byli nadmíru stateční, ovšem v této armádě nebyl v podstatě nikdo ochoten čistit si pušku ani zúčastňovat se výcviku...
Po nucené nečinnosti po celý rok 1792 byl Condého sbor vyňat ze všeobecného rozpuštění francouzských emigrantských armád, rozložil se v Bádensku a nadále celou zimu vyčkával, jak s ním bude naloženo. V kostele ve Villingen nechal Condé sloužit zádušní mši za Ludvíka XVI. hned čtyři dny po jeho popravě.
V dubnu 1793 byl sbor reorganizován podle rakouského vzoru a podřízen maršálu Wurmserovi. Bylo dohodnuto, že početní stav nepřesáhne 6000 mužů, dosáhl však počtu 6400, přičemž Condé vydržoval nadpočetné muže na své náklady. 

"Mlýn zlořádů"aneb Moderní don Quijotte - revoluční karikatura Condého  emigrantské armády
Condému se nakonec podařilo přemluvit rakouského císaře, aby sbor zachoval a hradil náklady na jeho udržování. Condé obdržel hodnost Generalfeldmarschall, ovšem vyšší vojenské hodnosti ostatních aristokratů, dosažené ve Francii, Rakušané neuznali. Protože rakouský žold byl směšně nízký (vojín 7 sous = 1,40 franku denně), Condé celý žold sboru včetně svého vždy při výplatě shrnul na jednu hromadu a rozděloval ho rovnoměrně všem bez ohledu na hodnost. Na armádu s vysokým podílem aristokratů to bylo opatření značně demokratické...
Condého sbor se sice žádné velké bitvy nezúčastnil, ale vybojoval řadu drobnějších střetnutí. Např. v srpnu 1793 se zmocnil porýnských měst Jockgim, Wörth a Pfotz, kde odrazil noční protiútok republikánů a dobyl Hagenbach a Büchelberg. Při těchto akcích vyřadil republikánům z boje 3000 mužů a sebral jim 18 děl. V prosinci 1793 bojoval úspěšně proti jednotkám Moselské armády generála Pichegrua u Bertsheimu a Haguenau a připsal si na konto dalších 200 republikánů se 7 děly. V r. 1794 a 1795 byl Condého sbor rozmístěn v Porýní, posílen a postupně podřízen Angličanům, Rakušanům a Rusům. V té době se Condému osobně podařil poměrně úspěšný tah - získal na stranu royalistů generála Pichegrua (o čemž později). V r. 1796 ještě bojoval ve Švábsku, po uzavření míru v Campo-Formiu přešel r. 1797 do služeb Ruska a odtáhl do Polska. Pak v r. 1799 podpořil Suvorova opět v Porýní a když Rusko v r. 1800 opustilo druhou koalici, bojoval za anglický žold v řadách rakouské armády v Bavorsku. Po uzavření míru v Lunéville musel Condé svůj sbor rozpustit a téhož roku odjel i se synem do Anglie, zatímco většina emigrantů zvolila návrat do Francie. Condé se zatím usadil ve Wanstead, kde si vydržoval malý dvůr, u něhož se dodržoval ceremoniál starého režimu, avšak služebnictvo bylo vypláceno značně nepravidelně. Král Jiří III. přiznal otci i synovi společnou a nikterak knížecí penzi 657 liber. Condé nicméně brojil proti Francii dál - např. svému vnukovi vévodovi d´Enghien posílal z Londýna bojové instrukce, ovšem zcela bez znalosti situace. Je známo, jak mladý vévoda dopadl...
Následujících 10 let se Condé již prakticky neexponoval, zatímco z jeho zbylých válkychtivých spolubojovníků-emigrantů v Anglii byla vytvořena pěší jednotka v síle zhruba jednoho batalionu. Pod názvem Chasseurs Britanniques se zúčastnila od r. 1810 napoleonských válek pod Wellingtonovým velením, bojovala mj. u Fuentes de Oñoro, Ciudad Rodrigo, Salamanky, Vitorie, Orthez, a posléze byla rozpuštěna 5.10.1814.
V r. 1814 se Condé vrátil do Francie spolu s Ludvíkem XVIII. a navzdory pokročilému věku se opět ujal svého úřadu Grand maître královského domu. Zemřel nedlouho poté, 13. 5. 1818 v Chantilly.

Bonapartův přemožitel: Phélippeaux
Louis-Edmond Antoine Le Picard de Phélippeaux, obvykle zkráceně Antoine de Phélippeaux, se narodil 1. 4. 1767 v Angles-sur-l´Anglin - dnes departement Vienne. Pocházel z jedné větve rodu známého již v 15. století (psaného též Phélypeaux), jehož různí příslušníci v 17. a 18. století zastávali významná místa ve státní správě včetně ministerských křesel. Navzdory jménu nebo hermelínovému poli v erbu, značícímu obvykle Bretaň, pocházel rod z okolí Blois na Loiře a v Bretani ani v Pikardii žádnou državu neměl.
Louis-Edmond vystudoval královskou vojenskou školu v Paříži, kde byl spolužákem Napoleona Bonaparta a srdečně se s ním nenáviděl. Těžko říct, nakolik toto mladické nepřátelství poznamenalo Phélippeauxovo další jednání.
Každopádně zůstal přesvědčeným royalistou, v r. 1791 emigroval a sloužil v emigrantské armádě, v níž dosáhl hodnosti generáladjutanta. Podle nedoložených zpráv bojoval proti Francouzům u Valmy a u Jemappes. Poté se v r. 1795 tajně vrátil do Francie a pokoušel se vyvolat royalistickou vzpouru ve středofrancouzské provincii Berry, dokonce přechodně obsadil Sancerre. Vzápětí byl poražen generálem Simonem Canuelem na čele 6. pěší půlbrigády, zatčen a uvězněn v Bourges, odkud se mu podařilo uprchnout. Odebral se do Paříže a tam stále v ilegalitě vyvedl republikánům nepěkný kousek. 
Od r. 1796 pobýval v Templu nedobrovolně anglický námořní kapitán William Sidney-Smith, který předtím hlídkoval a napadal francouzská plavidla v průlivu La Manche, a jehož loď byla zajata, když při jednom nájezdu uvízla v ústí Seiny. Ve vězení čekal na soud za to, že v r. 1793 zapálil arsenál a část francouzské flotily na ústupu od Toulonu. Phélippeaux zorganizoval či spoluorganizoval jeho útěk, možná v koordinaci s anglickou tajnou službou. Verzí tohoto útěku existuje několik, většinou uvádějí, že Phélippeaux získal kohosi, aby pro něho za 60 000 livrů ukradl nevyplněný formulář propouštěcího rozkazu z kanceláří ministerstva války (nebo námořnictva?). S náležitě vyplněným formulářem poslal 24. 4. 1798 do Templu jakéhosi komedianta převlečeného za generála v doprovodu čtyř kompliců, rovněž převlečených za četníky, který od žalářníků vězně převzal a vyvedl ho na svobodu. Na lumpárnu se přišlo již za několik hodin, ale to již Phélippeaux stihl Sidney-Smitha dopravit do Le Havru a odtud ihned spolu odpluli do bezpečí = do Anglie. Phélippeaux pak již jako anglický plukovník doprovázel Sidney-Smitha do Cařihradu a odtud v březnu 1799 do Akkonu (čili Akry čili Saint-Jean-d´Acre), kde spolu úspěšně odrazili pověstný pokus Bonapartovy armády o dobytí pevnosti. Phélippeaux se na obraně vydatně podílel, mimo jiné zřídil vnitřní opevňovací linii a posílil obranné pozemní dělostřelectvo převozem děl z anglických lodí kotvících v přístavu. Poté, co Bonaparte v květnu obléhání vzdal a od Akkonu odtáhl, Phélippeaux tam ještě někdy v průběhu r. 1799 zemřel, buď na mor nebo celkovým vyčerpáním.
Žádný Phélippeauxův portrét jsem ani po dlouhém hledání neobjevil (existuje-li vůbec), tak alespoň pohled na dnešní jádro Saint-Jean-d´Acre (nijak výrazně se od r. 1799 nezměnilo
a portrét Sidney-Smitha u Akkonu od J.Ecksteina (milovníky zbraní upoutá jen vzácně zobrazovaná pistole s nástavnou pažbou):

Z Francouze Rus: Langeron
Alexandre Louis Andrault, hrabě de Langeron aneb Алексáндр Фёдорович Ланжерóн, markýz de la Coste, baron de la Ferté, de Sassy a de Cougny, pán z le Mont, Bazolle de l´Isle de Mars a Alligny, se narodil 13. 1. 1763 v Paříži. Pocházel ze starého rodu z oblasti Nevers, zmiňovaného již ve 13. stol.

Langeron v portrétní galerii petrohradského Zimního paláce (G.Dawe, 1825)
Jako mnozí jeho předkové, i on nastoupil vojenskou kariéru, a sice již v 15 letech jako podporučík pěšího pluku královské gardy (Gardes-Françaises), s nímž pod velením barona de Vioménil odtáhl v r. 1782 na rok do Stř. Ameriky (Saint-Domingue). Těšil se přízni příslušníků rodu Condé, mezi jehož přívržence patřili Arnaultové již od dob Frondy. V hodnosti kapitána přešel k pluku Condé-Dragons, s nímž bojoval tentokrát ve válce za americkou nezávislost, v r. 1786 jako plukovník a zástupce velitele řadového pěšího pluku Médoc, v r. 1788 velel pluku Armagnac.
Již v r. 1789 emigroval do Rakouska a marně mu nabízel své služby. V květnu 1790 tedy odjel přes Polsko do Ruska, kde jej Kateřina II. přijala jako plukovníka sibiřského granátnického pluku (přesný název jsem nezjistil - podle www.austerlitz.org v r. 1805 v rámci Sibiřské inspekce žádné granátnické pluky nebyly...). S ním krátce bojoval na severu proti Švédsku a pak byl převelen do války proti Turkům, kde se spolu s budoucím vévodou de Richelieu vyznamenal v prosinci 1790 při Suvorovově dobývání Izmailu. V boji byl raněn a dostal Řád sv. Jiří. Poté se zřejmě dobrovolně přihlásil k armádě francouzských emigrantů a táhl s ní do Champagne a vzápětí jako pozorovatel k armádě prince Josiase Sasko-Koburského do Flander. V r. 1796 byl povýšen na brigadýra, 1797 na generálmajora a 1799 na generálporučíka ruské armády, jmenován generálním ubytovatelem v Kurlandsku a inspektorem pěchoty. Car Pavel I. jej tehdy spolu s udělením Řádu sv. Anny jmenoval ruským hrabětem, čímž jej postavil na úroveň většiny čistě ruských generálů.
V r. 1805 se Langeron zúčastnil tažení na Moravu - jeho účast v bitvě u Slavkova nebudu opisovat. Přes jeho soudnost (kritizoval Weyrotherův plán), rozvahu a zdatné velení mu car Alexandr připsal spoluodpovědnost za porážku (asi na základě nepříznivé relace Langeronova slavkovského nadřízeného Buxhöwdena), Langeron upadl v nemilost a málem byl vyhozen z armády. Odjel na čas do Oděsy za svým přítelem vévodou de Richelieu, který tam již byl guvernérem=gubernátorem, a až o rok později dostal postupně velení několika plukům, s nimiž až do r. 1811 bojoval v rusko-turecké válce, mj. v červnu 1810 dobyl spolu s gen. Kamenským podunajskou Silistru (v dnešním Bulharsku).  
Zač. r. 1812 stále na jihu dojednal připojení Budžaku a východní části Moldavského knížectví (přezvané tehdy na Besarábii) k Rusku. Získal si tím značnou prestiž, byl povýšen na generála pěchoty a byl ihned povolán do války proti Francouzům - velel sboru v armádě admirála Čičagova (zde opět nebudu opisovat od p. Kovaříka). Tažení zakončil na území Polska obléháním Toruně.
V německém tažení 1813 bojoval u Budyšína a Katzbachu pod Blücherem, pak u Lipska pod Bernadottem. Na Nový rok 1814 přešel Rýn u Kaubu, obléhal Mohuč, poté pokračoval do Francie a bojoval u Soissons, Laonu, Remeše, Craonne, Fère-Champenoise a nakonec před Paříží, kde dobyl dělostřelecká postavení na Montmartru.
Koncem r. 1814 se vrátil do Ruska, velel sborům rozloženým ve Volyni, po Napoleonově návratu z Elby vyrazil opět proti Francii, ale již se do bojů nestihl zapojit - Waterloo jej zastihlo ještě v Německu. Tímto nedokončeným tažením fakticky skončilo dlouholeté vzájemné nepřátelství Langerona a republikánské a napoleonské Francie.
V r. 1815 se vrátil do Oděsy, neboť byl jmenován gubernátorem tehdejší Nové Rusi (dnes jižní části Ukrajiny).

Gubernie hraběte Lanžerona
Zdá se, že spravoval svěřené území řádně, přispěl značně k jeho hospodářské prosperitě a rozvoji exportu, neboť vyhlásil Oděsu za svobodný tj. bezcelní přístav, založil v ní střední školu pro přistěhovalce (hlavně z  Řecka), založil botanickou zahradu a nechal vybudovat dnešní hlavní pobřežní dopravní tepnu - Primorskij bulvár. Současně velel černomořským kozákům.
V r. 1823 již stárnoucí a nemocný Langeron odjel do Francie a dva roky po ní cestoval. Po návratu do Ruska se zapojil do povstání děkabristů, jehož se zúčastnil i jeho bývalý švagr kníže Trubeckoj, s nímž Langeron udržoval dobré vztahy. Po porážce povstání byl Langeron odsouzen k vyhnanství a na milost jej vzal až Mikuláš I., který jej jako osvědčeného válečníka poslal do osmé rusko-turecké války (1828-1829). Po uzavření Drinopolského míru se Langeron vrátil do Oděsy a tam se 4.7.1831 stal jednou z obětí epidemie cholery. V tamním katolickém kostele je i pohřben. 
Langeron za svůj život obdržel celkem pět z osmi nejvyšších carských řádů: sv. Ondřeje, sv. Anny, sv. Jiří, sv. Vladimíra, Bílého orla (původně polský), k tomu ještě francouzský Řád sv. Ludvíka a pruský Řád Černého orla. Francouzská Wikipedie k nim přidává i řády sv. Ducha a Zlatého rouna, ale asi omylem, protože na seznamech jejich nositelů jsem s výhradou přehlédnutí našel u sv. Ducha pouze jednoho z Langeronových příbuzných v 18. stol. a u Zlatého rouna rovněž pouze jednoho z Andraultů v 17. století...
Tolik tedy k představitelům zrádců Francie z řad royalistické emigrace.

středa 26. června 2013

VÝROČÍ BITVY U GETTYSBURGU A POCTA JOSEFU ČERMÁKOVI

Karel "Ahmad" Řezníček
Philippoteauxovo cyklorama bitvy u Gettysburgu z r. 1884
Rok 2013 dává příležitost ke vzpomenutí spousty kulatých „Napoleonských“ výročí, přesto se tu blíží
jedno toliko „půlkulaté, které by ovšem nemělo být opomenuto a to 150 let od klíčové (nemám tu rád termín rozhodující:) bitvy Americké občanské války vybojované ve dnech 1. až 3. července 1863 u do té doby relativně bezvýznamného pennsylvánského městečka.
   Popsat, byť i jen v krátkosti, celou třídenní bitvu u Gettysburgu se ovšem v nejmenším nemíním pokoušet, bylo by to nošení dříví do lesa, neb i v češtině toho o tomto střetu bylo již publikováno relativně hodně a to i v poměrně dobré kvalitě a solidním rozsahu. Poslední autorské počiny (či i překlady, byť třeba tzv. encyklopedické) jsou naší veřejnosti jistě poměrně dobře známy, ale já bych naopak rád poukázal na jeden z prvních popisů, ne-li úplně premiérový počin (pomineme-li tu novinové zpravodajství v dobovém, zejména krajanském, tisku), v naší mateřštině. Jeho autorem je americký přistěhovalec Josef Čermák*, jenž své nejprve na pokračování a posléze i knižně vydané Dějiny občanské války publikoval již v osmdesátých letech 19. století. Bitvě u Gettysburgu zde
věnuje plných dvacet tiskových stran, což ovšem není tak podstatné, jako fakt, že ve svém textu popřál nemálo místa i očitým svědectvím získaným od svých krajanů či jejich rodinných příslušníků. I když tato si vesměs neosobují právo vylíčit průběh jakéhokoli střetu, jako mozaika atmosféry a pocitů zúčastněných jsou vynikající, stejně skvělá pak je autenticita archaického jazyka všech pisatelů...
   K bitvě u Gettysburgu zde jsou připojeny tři obsáhlejší krajanské glosy, jež jsou níže uvedeny s minimální, či častěji vůbec žádnou redakční korekcí..:

Josef Paidr (...) vypravuje následovní: „Dne 1. července vtrhli jsme do města Gettysburgu, Pa.
Jakmile octli jsme se v městě, již viděli jsme, kterak první náš armádní sbor bil se s nepřítelem a my poklusem spěli ku pomoci. Ženy vybíhaly z domů, podávaly nám všeliké zákusky, páje, chléb, maso - leč my neměli ani času nabízenou potravu přijmouti, neb v největším chvatu hnáni jsme byli do bitvy. Za malou chvíli byli jsme nuceni po krátké ale tuhé bitvě couvnouti zpět do města. Zde panoval zmatek k nepopsání; ulice byly přeplněny vojskem; pěší, jezdci, dělostřelci - to vše v divokém zmatku valilo se v před; když dospěli jsme za město, postavili jsme se opět na odpor a podařilo se nám nepřítele zadržeti až do večera.
Dne 3. července bylo nám posláno 160 děl z Washingtonu a Baltimore a tato umístěna jsou na Cemetery Hill. Když tyto nástroje započaly svoji hudbu, neviděli jsme pro hustý dým ani slunce a půda se nám třásla pod nohama. V den ten od naši setniny ztratili jsme veškeré důstojnictvo. Vím, že zde od jiných pluků mnoho Čechů padlo, však jejich jména si nepamatuji. Od naší setniny raněn byl František Řezáč; kule zasáhla jej do levého ramene. Josef Rosival upadl do zajetí. Musím se zmíniti též o našem praporečníku; nebožák byl tak těžce raněn, že zůstal na bojišti ležeti. Když viděl, že rebelové vítězí, strhl prapor s vynaložením posledních sil se žerdě a uschoval jej za ňadry. Po bitvě, když odnesen byl do nemocnice, nařídil, aby prapor našemu pluku byl odevzdán . . .“

Václav Dušek byl též u Gettysburgu těžce raněn do nohy; byl dopraven do nemocnice v Little York, Pa., odkud v dopise zaslaném rodičům svým a datovaném 20. července 1863 líčí své zkušenosti jak následuje: „Dne 1. července o třetí hodině ranní, když jsme si byli upravili naši snídani, přišlo
nařízení, by vojsko se zaopatřilo náboji a vozy s potravinami aby dopraveny byly nazpět; záhy viděti bylo již dělostřelectvo v plném trysku uhánějící ku předu. Tu jsme seznali, že „něco bude". Střelba z děl ozývala se v dáli, což podobalo se hlubokému hřmění. Vydali jsme se na pochod a postavili se rebelům na odpor, neb jsme nechtěli připustit, aby zmocnili se města. Když naší brigádě bylo vykázáno místo, nabili jsme na rychlo pušky a očekávali příchod nepřítele. Nalézali jsme se na levém křídle u pšeničného pole; stáli jsme asi 10 minut, když k nám přicválal jezdec se zprávou, že rebelové ženou na nás útokem. Za malou chvíli jsme je spatřili, kterak s křikem valí se proti nám. Jakmile však zhledli, že na ně čekáme, zarazili se a jelikož stáli v nížině, mohli jsme viděti jen jejich klobouky. Oni zahájili palbu na nás, při které gen. Reynolds byl zabit; my statně odpovídali a posléze učinili jsme útok bodákem. Rebelové nás nevyčkali, ale dali se na útěk.
Odpoledne bylo hůře; naše setnina byla vyslána ku předu na zvědy, však tu viděli jsme silná oddělení rebelů s ohlušujícím jekem hnáti útokem. Couvli jsme rychle k hlavnímu voji, kde již každý byl připraven na jich uvítání. Těžko popisovat, co nyní následovalo; kule syčely nad našimi hlavami - nebyli jsme s to učiniti krok ku předu neb na zad, všude leželi nám v cestě ranění neb zabití. Když ale rebelům podařilo se nás obklíčiti, byli jsme nuceni couvnouti. Jakmile vyšli jsme z naších zákopů, začala palba ještě zuřivěji. V okamžiku, kdy hotovil jsem se k výstřelu, byl jsem zasáhnut kulí do nohy a hned na to národní vojsko počalo prchati k městu. Belhal jsem jak jenom jsem mohl za ostatními. Cestou spatřil jsem jednoho Němce (majora), který měl nohu v kotníku uraženou a ten s pláčem prosil mne, bych jej odtáhl stranou, neboť cestou, na které ležel, valilo se vše do Gettysburgu. Mne však samotného již opouštěly síly a rebelové byli za mnou co by kamenem dohodil. V městě naložen jsem byl na vůz a dopraven do polní nemocnice, asi tři míle za Gettysburgem. Odtud dopraveni jsme byli do Yorku.“

Jan Švec onemocněl těžce před samou bitvou a zakusil velké svízele, které popisuje sám jak následuje: „Když bitva započala, byli jsme my nemocní nuceni slézti s vozů, neboť tyto jezditi musely
pro raněné. Zůstal jsem bez vlády na silnici ležeti a když kolem mne jel povoz, otázal se mne lékař, jsem-li raněn; já odvětil, že nikoliv, načež vůz jel dále a nikdo si mne nepovšimnul. Spatřil jsem nedaleko farmu, kam sváželi raněné a sem s velikým namáháním jsem se doplahočil. Sotva že mne lékař spatřil, zvolal: ,Spojené Státy nyní nemají nemocných mužů - nepřítel jest zde a každý musí pracovat!' I poručil mi, abych nosil vodu; byl jsem slab, neb jsem několik dní již ničeho nepožil a oka nezamhouřil - ale vodu jsem shánět musel! Náhle počaly dělové kule lítati až k nemocnici a lékař poručil, kdo může, aby se uchýlil dále. Byl zde jeden raněný Čech, Zbitovský z Caledonie a společně dostali jsme se s velkým namáháním do blízkého lesa, kde jsme přenocovali. Druhý den šli jsme dále; cestou Zbitovský naložen byl na vůz, ale já musel pěšky. Dostal jsem se na druhou farmu, kde jsem měl raněným posluhovati, však já více nebyl schopen další služby. Zde se ke mně přihlásil Ludvig Chon z Racina, jemuž kule vězela v prsou. Stány nebyly ještě postaveny a my nuceni byli odpočívati na mokré půdě. Odtud byl jsem dopraven do Baltimore do tábora konvalescentů, kde jsem se sešel s jiným Čechem, jakýmsi Benjaminem Přerostem . . .“

Mohl bych dodat, že J. Paidr (nar. 1843 v Domažlicích) i J. Švec (nar. 1820 v Petrovicích na Táborsku) byli příslušníky 26th Wisconsin [Howardův XI. sbor], stejně jako většina v textu jmenovaných (s výjimkou nikde jinde nedohledaného Přerosta), toliko V. Dušek (nar. 1842 v Milevsku) pravděpodobně příslušel k 24th Michigan, jako jediného regimentu z tohoto státu v Reynoldsově I. korpusu. Lze doplnit další jména padlých a raněných z krajanské Slávie, i dalších pramenů, říci, že na vůz naložený Josef Zbitovský (psaný jinde s ypsilonem, či i jako Zbyťovský) příliš velké štěstí neměl a zraněním podlehl, atd., atp., jenže to není smyslem tohoto příspěvku...
Tím je konstatování, že získání Čermákovy knihy a její detailní nastudování ze mně svého času udělaly jednoho z největších znalců problematiky Války Severu proti Jihu u nás a tento náskok nebylo poměrně dlouho obtížné udržovat s pomocí řady dalších neméně vzácných tisků. Dnes však už je internet touto problematikou natolik nasycen, že mě to do značné míry vzalo chuť se v tomto historickém období dále šťourat, byť jak se říká »stará láska nerezaví« a tak se občas dopouštím „výjimek potvrzujících pravidlo“ - tato je primárně motivována tím, že nechci aby tu Čermákova jistě sysifovská práce zůstala zapomenuta a nebo povědoma jen pár zasvěceným... Navíc dnes, paradoxně, právě zásluhou internetu, už není nutné lézt někam do archivu či čítáren, neb si jeho knihu každý může přečíst v pohodlí doma, stačí si jen vybrat formát v jakém si přejete celou publikaci stáhnout...
Tož, komu se ony ukázky líbily, nechť ať tak neprodleně učiní, přeci jen i webový prostor je mnohdy pomíjivý a to co tam bylo včera, zítra už k dohledání být nemusí... Prolink ke stažení je vložen do nadpisu.
Gettysburg v podání Haprper´s Weekly
* Tento Josef Čermák se dle krajanských materiálů měl narodit 25. února 1858 ve Starém Kolíně, což bezmála vylučuje, že by byl příbuzným, (nebo dokonce snad otcem, jak jsem se druhdy kdesi dočetl...), Antonína Josefa Čermáka, 44. chicagského starosty, jehož život slavně-neslavně ukončila roku 1833 atentátníkova kulka, jež snad měla být určena Franklinu Delano Rooseveltovi... Přeci jen tento dnes nepoměrně známější „Tony Cermak“ byl rodákem z Kladna (nar. 1873; jeho otec zde měl být horníkem) a do Chicaga se přistěhoval až v době, kdy tu náš Josef Čermák již léta publikoval...
   Literát Josef Čermák rozhodně nebyl politik, přesto byl veřejně činný a to jako kovaný žurnalista, byť zaměřující se zejména na své krajany, coby primárně česky píšící novinář a čelný sokolský činovník, přičemž krom nejrůznější zpravodajské rutiny hlavní ediční pozornost věnoval především různým tělovýchovným příručkám a společenským přehledům...
   To že se na stránkách krajanského »Duchu času« pustil i na pole politologicky-historické bylo odvážné a po úspěchu s barvitým popisem historie americké Války za nezávislost, pustil se i do tématu neméně bratrovražedného zápasu z let 1861–1865! Zásluhou Augusta Geringera dostaly jeho DĚJINY OBČANSKÉ VÁLKY s připojením zkušeností českých vojínů roku 1889 v Chicagu i knižní tvrdou vazbu, a o rok později mu tamtéž vyšly i Dějiny Ameriky od prvních počátků objevení až po dobu občanské války v republice severo-americké – i ty jsou v Čechách fyzicky k mání (stejně jako mnoho cvičebnic:), např. v knihově Náprstkova muzea...
   Škoda jen, že se nám (svého času jsem se spojil i s několika krajanskými organizacemi) nepodařilo dopátrat co se stalo s primárními prameny s nimiž “Joseph Cermak” kdysi pracoval, přičemž tu míním především ony dopisy a paměti z nichž svého času čerpal, a z nichž v jeho, alespoň pro budoucí generace, nejzáslužnější publikaci (žel) bezpochyby využil jen velice nepatrný zlomek...
   Dodejme ještě, že tento náš Josef Čermák měl zemřít, v dovršených utěšených devadesáti letech věku, 18. května 1948 v Chicagu, na jehož českém Národním hřbitově by měl být i pochován...