Nějak je v lednu málo
času, nechci ale nechat blog ladem, a proto jsem sáhl do šuplíku k příběhu
děsivému, byť nevojenskému, k událostem, k nimž došlo za vlády
Ludvíka XV. v hornatém a nepříliš lidnatém jihofrancouzském kraji
Gévaudan, ležícím severně od dnes turisticky proslulých soutěsek Tarn. Obsahuje
nejen mnoho neuvěřitelného a děsivého, ale i dodnes nejasného. V „Přísně
tajné! 3/2003“ se o něm zmínila v článku „Vlkodlaci: byli či nebyli“ E.
Paulová, která jej zakončila touto větou:
„Později se ukázalo, že i toto zvíře byl obrovský vlk. A popis obludy
pasačkou? Inu, strach má velké oči a zřejmě právě takhle vznikají pověsti,
legendy a pověry.“
Avšak existence tajemného masového zvířecího zabijáka, který si
vysloužil jméno Gévaudanská bestie nebo Gévaudanské zvíře, je doložena tolika
prameny, popisy, svědky a především obsáhlým seznamem, čítajícím přes stovku
obětí, že ji nelze označit za legendu, pověst, nebo výplod pověr. Dodnes se
neví, čím vlastně ona Gévaudanská bestie byla, odkud se vzala, zda zabíjela
sama, či na něčí příkaz. Nebo jestli se nejednalo o více zvířat. Téměř
s jistotou se však ví, že nebyla právě vlkem!
Tento tajemný příběh má mnoho neznámých a několik možných řešení. Jednu
variantu nabídl (i českým filmovým a televizním divákům) francouzský film
„Bratrstvo vlků“ („Le pacte des Loups“, režie Ch. Gans, 2000). Naše kritika
tento snímek odsoudila; kdyby znala historii, na níž film staví, vyjádřila by
se možná jinak. Nestává se často, aby scénář respektoval historická fakta a
fabuloval směrem k řešení, které současní francouzští badatelé považují za
značně pravděpodobné...
Krvelačný zabiják
Všechno začalo v poslední červnový den Léta Páně 1764.
U vsi Hubacs, ve farnosti Saint-Etienne de Lurgares zmizela čtrnáctiletá Jeanne
Bouletová a téhož den byla nalezena mrtvá, potrhaná, zohavená. Čtyři dny poté,
3. července, zahynula za podobných okolností dívka ze vsi Habats z téže
farnosti, rovněž čtrnáctiletá. Dne 8. července nalezli potrhané a mrtvé
patnáctileté děvče z vesnice Masmejean, farnost Puy-Laurent. Ve farnosti
Chaudeyrac zahynulo stejně krutě v srpnu patnáctileté děcko… Dne 6. září
byla ve farnosti Arzenc roztrhána šestatřicetiletá žena. O deset dní později
přibyla oběť v opatství Saint-Flour-de-Mercoire, tentokrát šestnáctiletý
chlapec.
Vsi a
farnosti byly v krajích Gévaudan a Vivarais od sebe vzdáleny, odděleny
lesy, kopci i horami, lidé cestovali málo a dlouho trvalo, než se zprávy
dostaly z jednoho místa na druhé. Teprve na přelomu podzimu si lidé začali
dávat dvě a dvě dohromady a znejistěli. Oběti, které dosud přisuzovali divé zvěři,
smečce vlků, se jim začaly jevit v jiném světle. Vzrostla ostražitost,
s níž šli ruku v ruce strach. Fantazie a pověry se příliš ke slovu
nedostaly, na to byla nalezená těla příliš reálná. Občas někdo dokonce ono
zabíjející stvoření zahlédl a svědectví se kupodivu shodovala. Pak pár jedinců
vyvázlo šelmě, jíž se začalo říkat Zvíře, nebo Bestie (pro což má francouzština
týž výraz), ze spárů a mohlo říci víc. Nebylo třeba vymýšlet fámy, skutečnost
sama připomínala hrůzný sen. Vlky v těchto krajích vídali lidé až příliš
často a znali jejich chování. Zvíře bylo nesrovnatelně větší a vypadalo poněkud
jinak, jako kdyby ani nepocházelo z tohoto světa.
Počet obětí zatím rostl,
v říjnu dvě dvacetileté dívky, jeden patnáctiletý hoch a jedno
dvanáctileté dítě. Do prosince narostl počet mrtvých na osmnáct. Nikdo zatím
netušil, že Bestie bude několik sousedících krajů sužovat celkem čtyři roky,
během nichž počet těch, které dostane do spárů a zbaví života, dosáhne či
přesáhne stovku. Údaje se různí. Podle oficiálních úředních záznamů mělo Zvíře
na svědomí 104 zabitých ze 157 napadených. Najdeme však i jiné údaje, 179
napadených, 121 až 130 obětí.
Samotný počet mrtvých nikoho
neděsil, tehdy se umíralo nepřirozenou smrtí z mnoha důvodů a třicet
zabití či vražd na rok nebylo v tak rozlehlém území ničím neobvyklým.
Jenže způsob smrti v tomto případě naznačoval podivně zúžený výběr obětí a
zvrácenou shodu, které jasně říkali, že pachatel byl jeden a týž. Nebo nebyl?
Během oněch čtyř let se několikrát myslelo (a oficiálně i vyhlásilo), že Bestie
byla zlikvidována. Pak se ale znovu vynořila a v krvavém díle pokračovala.
 |
| Mědirytina Bestie z r. 1765 |
Bestie si vybírá
V roce 1986 vyšel v seriózním časopise „Le Dossier
de l´Histoire“ obsáhlý příspěvek, jehož autor použil prameny, mapy a
počítačovou analýzu. Za základ vzal 130 v historických zápisech
identifikovatelných obětí, která statisticky vytřídil. Dospěl k zajímavým
závěrům, z nichž uveďme jen část, neboť geografický rozbor by pro českého
čtenáře příliš složitý. Oněch 130 obětí tvořilo 79 osob ženského pohlaví, 39
osob pohlaví mužského, zbylých 12 se nedalo zařadit.
Pokud se jednalo o osoby pohlaví
mužského, bylo nejstarší šestnáct let. I mezi ženským pohlavím převažovaly
dívky do 20 let, většina jich byla čtrnácti či patnáctiletých. I když
připustíme, že děti jsou neopatrnější a v tehdejších dobách to byly ony,
kdo se pohyboval nejvíc mimo ves (sběr dřeva, hlídání domácích zvířat, atd.),
je to podivné. Bestie si málokdy troufla na dospělého, který šel či jel na lov,
do sousední vsi, na trh, a pokud to výjimečně udělala, po prvním útoku uprchla…
Další výsledek nebyl objevný, jen
statisticky potvrdil jednotlivé zprávy: patnáct obětí ze sta mělo hlavu
oddělenou od těla. Něco podobného vlk nejen že nedokáže, ale ani jej to
nenapadne udělat! Dodejme, že některé oběti byly nalezeny zčásti svlečené, se
zutými botami a staženými punčochami, nebo zcela nahé. Šatstvo se nalezlo,
stejně jako hlavy, vždy pár kroků od těla. Bohužel, zápisů o ohledání těla
nezůstalo mnoho, ty, které se zachovaly, ale hovoří výmluvně:
„…navíc svrchu řečená žena Jeanne
Delmasová byla krom toho poraněna a zhmožděna na páteři v části zad a na
prsou měla poranění od drápů svrchu řečeného netvora; krom toho jsme shledali,
že řečená žena měla kol krku zařízlá červený pruh, jako kdyby jí svrchu řečený
netvor chtěl uříznout hlavu, což je u něj obvyklé, napadne-li ženské pohlaví,“
konstatuje zápis, pořízený ve farnosti Lorcieres 15. února 1776 a podepsaný
tuctem svědků, mezi nimiž byli dva faráři, jeden kněz a jeden lékárník.
Divné, velmi podivné…
 |
| Dobrý film s pravděpodobným řešením na konci |
Statečný Portefaix
Tou dobou už se zhruba vědělo, jak Bestie vypadá, neboť jí
pár lidí zahlédlo. Někteří ji zahnali a pár lidí vyvázlo, když předtím hledělo
Zvířeti do očí.
Dne 12.
ledna Léta Páně 1675 se vydalo sedm dětí, z toho dvě dívky, společně ze vsi
Vileret d´Apcher, farnost Chanaleilles u města Saugues (v němž je dnes
muzeum Gévaudanské bestie), aby páslo a střežilo na svazích nejvyšších kopců
v okolí stádo. Zápis o tom, co se stalo dál, je dodnes uložen
v archivu v Montpellieru a zní (v místy poněkud mnou kráceném
překladu) takto:
„Těch pět
chlapců bylo: Jacques André Portefaix, stár 12 let, Jacques Coustou, stár 12 a
půl roku, Jean Pic, stár 12 let, Joseph Panefieu, stár osm a půl roku, Jean
Veyrier, stár 8 let. Dívky byly Madelaine Chausse, stáří 9 let a Jeanne
Gueffier.
Každé
z těch dětí se ozbrojilo holí, na jejíž konec přivázaly železnou
zašpičatělou čepel, přes níž nasadily pochvu. Zvířete si všimly, až když bylo u
nich. rychle se semkly, sňaly pochvy ze svých nevelkých zbraní, pokřižovaly se
a zaujaly obranu. Portefaix, který je vedl, byl nejsilnější. Dívky poslal do
druhé řady, za ně dal Panafieua a Veyriera, kteří byli v tlupě nejmenší.
Zvíře došlo k nim a několikrát je obešlo. Obracely se samy čelem
k němu. Popadlo Josepha Panefieua, jednoho z nejmenších, který byl
vzadu. Tři největší děti se na ně vrhly, několikrát je bodly, ani jednou mu
však nedokázaly probodnout kůži. Přesto znásobily úsilí a povedlo se jim zvíře
donutit, aby kořist pustilo. Stáhlo se na dva kroky, přičemž odneslo část pravé
Panafieuovy tváře, kterou před nimi sežralo. Pak na ně vrhlo s ještě větší
zuřivostí a stále kolem nich kroužilo. Nejprve čenichem povalilo nejmladší
dítě, jímž byl Jean veyrier. Portefaix, Coustou a Pic je zahnali, ono se ale
vrátilo a děcko poranilo zuby na rtech. Opět je zahnali. Vrhlo se na to dítě do
třetice, hubou je chytlo za ruku a odvleklo. Celá tlupa za ním běžela,
Portefaix je povzbuzoval, viděl však, že je nedohoní, pročež nechal Coustoua
běžet na jednu stranu a sám běžel na druhou, aby zvíře vehnali do mokřiny, co
byla na padesát kroků před nimi, a to se jim povedlo. Zvíře zapadlo do oné
mokřiny, zpomalilo běh a děcka je dohnala.
Jedno
z nich, které se zpočátku dobře bránilo, ztratilo odvahu při pohledu na
krev z tváře svého bratrance Josepha Panefieua a na to, jak zvíře unáší
malého Veyriera v tlamě. Navrhlo, ať utečou a to, co drží, ať mu nechají
sežrat.
Avšak
Portefaix v jejich čele křičel, ať se vrátí, že musejí kamaráda
vysvobodit, nebo s ním zemřít. A všichni jej následovali, ba i ten, co měl
ukousnutý kus tváře. Když zvíře dostihli, řekl jim, že nemají bodat dozadu, kde
už zjistili, že kůži neprobodnou, ale ať se zaměří na hlavu a zejména na oči
nebo tlamu, která bylo soustavně otevřená. Zasadili mu do hlavy a tlamy vícero
ran, oči však nesvedli zasáhnout. Během
boje drželo zvíře tlapou děcko, jejž se zmocnilo, muselo však uhýbat ranám,
které se snažily zasáhnout stále otevřenou hlavu a oči a nemělo čas je
zakousnout. Nuže, uchopilo do zubů zbraň malého Portefaixe, až ji ohnulo. Při
poslední ráně pak uskučilo dozadu, přičemž pustilo malého Veyriera do bláta.
Jakmile se to stalo, vrhl se Portefais mezi zvíře a děcko, aby je znovu
nechytilo; to vstalo a popadlo Portefaixe zezadu za kabát. Zvíře se stáhlo na
jeden pahorek. Ta děcka je pronásledovala a donutila utéci....“
Farář ze vsi Vileret (nebo
Villaret), z níž děcka pocházela, ve svém zápisu navíc dodal, že děcka
během boje křičela a na onen pokřik že přiběhl na konci boje muž, jenž rovněž
dělal hluk a pomohl zvíře zahnat. To že se při útěku vrhlo do bystřiny na půl
míle odtud, kde je spatřili tři lidé, jak se ve vodě noří, leze ven a válí ve
trávě. Pak zvíře zmizelo po cestě na Mazel, kde zabilo patnáctiletého hocha
z farnosti Grezes. Podle téhož zápisu vyvázl malý Veyrier jen s poraněním
ruky a lehkým škrábancem na tváři.
Tolik obsah dvou relací,
s nimiž se seznámilo i Jeho Veličenstvo, které neuvěřitelně
duchapřítomného a statečného Portefaixe odměnilo doživotním důchodem 300 livrů
a nechalo vystudovat na náklady státu.
Dvanáctiletého Jacquese
Portefaixe se vyptávali na podrobnosti, dva roky po událostech dokonce vznikl
pamětní spis, vydaný tiskem a hochem stvrzený, nikdo mu však nevěnoval
pozornost, kterou by měl. Portefaix totiž tvrdil, že nešlo o zvíře, ale o
„prokletého a zločinem posedlého člověka, přestrojeného samým ďáblem a všem
tady známého“. Všichni to buď pokládali za výplod dětské fantazie, nebo raději
přešli mlčením to, co se už tehdy šuškalo. Bojoval malý Jacques
s člověkem, nebo se zvířetem? Anebo chtěl říci, že Zvíře jednalo na pokyn
člověka, který se skrýval někde v pozadí?
Nechme tuto hypotézu zatím stranou, vrátíme se
k ní. Zatím dodejme jen, že Jacques Portefaix už víc neřekl (což mu možná
někdo poradil, stejně jako to, aby si jméno změnil jméno...). Pod jménem Jacques Villaret vystudoval královskou
dělostřeleckou školu v Douai, zemřel však ve dvaatřiceti letech, roku
1785, krátce poté, co se stal poručíkem a měl odplout do kolonií...
 |
| Portefaixův boj s Bestií |
Podoba Monstra
Farář z Lorcieres, místo, v jehož okolí došlo
k několika útokům, sepsal podle výpovědi svědků zprávu o vzhledu „divokého
zvířete, které děsí a pustoší zemi na pomezí Gévaudanu a Auvergne“. Byl to
nepochybně vzdělaný a bystrý muž, který do textu vtělil i své vlastní úvahy a
závěry. Jeho popis zní v úplnosti takto:
„Divoké a
kruté zvíře má protáhle tělo, takže je dvojnásob delší než běžný vlk a mnohem
vyšší. Přední nohy má nižší, ty jsou silné a zakončené dlouhými tlapami
s nebezpečnými drápy, jejichž délka se v měkké půdě či ve sněhu jeví
na celý prst. Hlava je mohutná a čelo široké; to se zmenšuje, končí čenichem a
obrovskou, takřka ustavičně otevřenou mordou se zuby tak ostrými a vražedným,
že zakrátko oddělí lidskou hlavu doslova jak břitvou. Uši jsou mimořádně
krátké, avšak rovné a vztyčené, blyštivé oči budí hrůzu, hruď mnohem širší, asi
jako koňská, a různobarevná. Zadní nohy vyšší než přední a bez drápů, ježto
tyto nohy se otiskují jen jako kdyby to byly podpatky. Boky má narudlé, spodek
břicha bílý, hřbet načernalé barvy s černou čárou po celé délce zad, ocas dlouhý,
chlupatý a vztyčený. Zvíře je mimořádně hbité a rychlé, lstivé a zchytralé, umí
si vybrat z pohlaví to, které má rádo a to pak ničí. Nikdy nepřebývá
v lesích, prchá do nich však, je-li pronásledováno, skrývá se
v obecních lukách a na pastvinách v kručinkových keřích nebo pod
jalovci, zvedne hlavu, aby kořist prozkoumalo, načež se na ni skokem vrhne.
Nedávno se zjistilo, že je tak lstivé, že si sedne na zadek vysoko na nějakou
skálu či vyvýšeninu aby sledovalo, co se v údolí, na lukách a pastvinách děje,
a když pak se chce ke kořisti dostat, plíží se po břiše jako had. Kůži má velmi
tuhou, chlupy dlouhé a lesklé.
Toto je
přibližný popis toho divokého zvířete či spíše kruté zrůdy, tak, jak je viděly
a pozorovaly různé osoby, které jím byly napadeny; mnoho obyvatel z mé
farnosti se stalo její oběti skrze smrtelné nemoci, jež jim způsobila. Nuže,
tento popis se v mnohém podobá portrétu, který nechal v Mende
nakreslit pan d´Enneval, aby jej poslal ke dvoru.
Podle
tohoto popisu nelze prokázat, že by to dravé a kruté zvíře či spíše ukrutné
monstrum bylo vlkem.“
Místní lidé
vídali vlky často, kdyby byla Bestie vlkem, určitě by to poznali. Vlk, tvrdí
jejich znalci, navíc není lstivý, a vyhladovělý si nevybírá, přičemž útočí
přímo. A pak, byla tu další podivná okolnost. Pár jedinců po Zvířeti vypálilo a
bylo si jisto, že neminulo, že však kulka po bestii sklouzla. Další mu zasadili
rány píkou, halapartnou, nožem na holí, málokdy však uviděli krev. Pokud se
povedlo Bestii zranit do krve, uprchla z dosahu, válela se v hlíně či
písku, aby zastavila krvácení, či se vrhala do vody. Ani to by vlk
neudělal.
 |
| Jeanne Jouve, která chce vyrvat Bestii svoje děcko... |
Král zasahuje
Nebylo divu, že poděšené a rozhořčené hlasy dolehly
zanedlouho k místní vrchnosti. Ta věřila (stejně jako dodnes někteří
autoři), že jde o vlka a uspořádala několik velkých honů. Byly bezvýsledné a
v únoru 1765 vypsal sám vojenský guvernér Languedocu další velký hon,
k němuž zmobilizoval lidi z více než stovky farností! Ani kapitán
Duhamel, který hon vedl, neměl krom stovek pobitých nevinných vlků úspěch,
z rozkazu ministra de Choiseula však v kraji zůstal s dragouny, kteří
měli nad bezpečím bdít. Venkované brzy zjistili, že půl stovky dragounů napáchá
víc škod než příšera, stěžovali si a místo vojáků přijeli do Gévaudanu
z pověření Jeho Veličenstva otec a syn d´ Ennevalové (Dennevalové),
normandští šlechtici a proslulí lovci, kteří měli na svém kontě kolem dvanácti
stovek vlků. Dennevalům se povedlo odstřelit několik vlků, z toho jednoho
dosti mohutného, monstrum však mezi nimi nebylo a vraždilo dál. Dali zvíře
podle popisů lidí namalovat a nakonec se vrátili do Normandie.
Tou dobou
už se o Gévaudanském zvířeti mluvilo u dvora a královské noviny „Gazette de
France“ následující text:
„Z
Marvejols píší listem z 1. listopadu 1764, že jak se zdá, po dva ěmsíce tu
jakési zvíře šíři venkovem zděšení. Už požralo dvě desítky osob, hlavně dětí a
žen. Hrůza, kterou vyvolává, brání dřevařům jít do lesa, což činí dřevo vzácným
a drahým. Podařilo se to obávané zvíře spatřit zblízka. Je větší než vlk, avšak
vpředu nižší a na tlapách má drápy. Má narudlou srst, hodně hrubou hlavu,
dlouhou a končícím chrtím čenichem. Obrovská morda je vyzbrojena zuby, které už
oddělily nejednu hlavu od těla. Útočí vždy na krk. Konají se veřejné
modlitby...“
Nedlouho poté, 14. ledna 1765,
tytéž noviny referovaly:
„Z Mende,
29. prosince 1764. Divoké zvíře, o němž se už před časem v tisku mluvilo,
když vneslo děs a způsobilo škody v několika provinciích, je nějakou dobu
v našem kraji. Spatřeno bylo před pár dny nějakých deset mil odtud u
Saint-Flour a v současnosti se pohybuje po okolí. Předevčírem zhltlo
dívenku, která hlídala dobytek míli odtud. Oddíl dragounů je pronásledoval po
šest týdnů, aniž se s ním setkal. Provincie nabízí odměnu 3000 livrů
komukoliv, kdo to zvíře zabije, nikomu se však na něj nepodařilo na něj narazit
a zaútočit.“
Článek měl
velký ohlas za mořem a anglické pamflety, připravené kdykoliv Francouze
zesměšňovat, reagovali ironicky:
„Sto dvacet
tisíc mužů bylo poraženo neznámým zvířetem, které požralo 25 000 mužů a
zhltlo celý dělostřelecký trén, načež bylo nazítří samo přemoženo kočkou, jíž
sežralo koťata!“
Ludvíku XV.
vzkypěla krev a vyslal za Bestií Antoina de Beauterne, královského zbrojíře a
vrchního lovčího. Už zmíněný film „Bratrstvo vlků“ nelže, když impozantně
předvádí Beauternův průvod. Tvořilo jej 14 lovčích, smečka několika desítek
honičů a stopařů jakož i čtyři velcí psi z královského psince
v Louvru, z nichž každý už zadávil několik vlků, k tomu
služebnictvo, náčiní, osobní věci vrchního lovčího, prostě malý a vznešený
průvod. Všichni z napětím očekávali, co přinese na 9. srpna Léta Páně 1765
ohlášený velký hon.
 |
| Boj Marie-Jeann Valetové s Bestií, sousoší v Gévaudanu |
Úlovek pana de
Beauterne
Kromě masakru vlků, jehož se zúčastnilo 117 střelnými
zbraněmi vybavených honců, 600 dalších mužů a stovka psů, nepřinesl vůbec nic,
pan de Beauterne však byl plný sebedůvěry. Jen málokdo věděl, že napsal vzápětí
do královského vlčína do Paříže a žádal o pomoc. Čekal na ni na zámku Besset,
ležícím ne půli cesty mezi Besseyre Saint Mary a Songe d´Auvers, vesnicemi, z nichž
v první napadla Bestie do jeho příjezdu 11 a v druhé 13 obětí. Zvíře
se neobjevilo. Dne 15. září dostal pan de Beauterne konečně dostal vyrozumění,
že vyžádaná pomoc je na cestě. Dorazila o dva dny později a vrchní lovčí mohl
zpět napsat:
„Právě mi dorazila
pomoc pro hon na vlky, o níž jsem v posledním dopise psal, na níž jsem
čekal a která se skládá ze dvou psovodů a tuctu psů. Nasadím je, jak rychle
budu moci, a budu vás o průběhu svých operací informovat.“
Zarážející
list! Že by muž, který přijel s takovým vybavením a s tolika psy,
čekal na toto?
Pomoc
z Paříže dorazila do nedalekého opatství Chazes, kam se o dva dny později,
21. září, vypravil i Antoine de Beauterne s průvodem a vyzbrojený tak, aby
mohl Zvíře skolit, kdyby se objevilo. A ono se objevilo právě v lesní
aleji Bois des Dames u onoho opatství!
„Nastavilo
mi pravý bok a otočilo hlavu, aby si mne prohlédlo. Ihned jsem po něm vypálil
ránu z pušky nabité pěti dávkami prachu, pětatřiceti broky na vlky a
notnou kulí, jejíž výstřel mě odhodil na dva kroky dozadu,“ napsal později.
První rána
šla na padesát kroků, druhá na deset, jedna šla na komoru, další přímo do
oka. Zvíře stálo jak na přehlídce, pak
udělalo pětadvacet kroků a padlo mrtvé. Zvíře, jak potvrdili svědci, mělo na
délku včetně ocasu 1,9 metru, na výšku 0,86 metru a vážilo 130 liber, tedy 65
kilogramů. Malíř dostal za úkol je vymalovat, řezbář vyřezat, chirurg
prohlédnout (přičemž na těle i kůži shledal řadu starých jizev, poranění a
zásahů) a vycpavač vycpat.
Tělo Beauternovy oběti se,
bohužel, rychle rozkládalo, zachoval tedy hlavu a kůži (z níž slezla většina
srsti), což vycpané (nebo možná navlečené na onu dřevěnou skulpturu) odvezl
Antoine de Beautrene syn do Versailles ukázat Jeho Veličenstvu i dvoru. Dvořané
cítili jisté zklamání, vycpanina vypadala jako velký vlk, kromě mohutnosti na
ní nebylo nic zvláštního. Pak je dal hrabě de Saint-Florentin uložit do sbírek
Královského kabinetu, odkud se po mnoha desetiletích dostalo do Louvru, kde
bylo za příčinou rozpadu kůže v roce 1929 s řádným protokolem
vyřazeno a spáleno...
Leč vraťme se k vrchnímu
lovčímu. Antoine de Beauterne otec nějaký čas v kraji Gévaudan zůstal,
neboť Bestie mohla mít mladé či druha, načež odstřelil 4. října jiného velkého
vlka a vlče, 14. října vlčici a 30. října vlče. Pak odcestoval a ve Versailles
byl přivítán jako vítěz nad Zvířetem, které do té doby mělo na kontě 57 obětí.
Dostal 200 000 livrů, pozemky a tituly i kříž Řádu svatého Ludvíka.
Zvláštní je věc a podivná shoda
náhod, o níž se zmiňuje jen málo badatelů, zabývajících se Gévaudanskou bestií.
Začátkem září Léta Páně 1765 náhle a překvapivě zmizel z menažerie, tedy
zvěřince, pařížské Jardin des Plantes (Botanické zahrady) velký živý karpatský
vlk, jehož všichni návštěvníci dobře znali. Hledal jej i muž, který Botanickou
zahradu spravoval a rozhojňoval, i dnešním botanikům a zoologům dobře známý
Georges Louis Leclerc, hrabě de Buffon. Marně...
Skoro se nabízí otázka, zda
nebohý karpatský vlk nepředstavoval onu panem de Beauternem tolik požadovanou pomoc.
Nebo že by Gévaudanská bestie náhle stála jak beránek a terč na střelnici, až
si vrchní lovčí dvakrát vystřelí? Jak to bylo s rychlým rozkladem
zdechliny a srstí, která slezla z kůže při preparování? Že by pro jistotu, aby dvořané nepoznali vlka
ze zvěřince pana de Buffon, zvíře, na které se jezdili dívat? Že by to všechno
bylo pro klid království a Jeho Veličenstva, či pro větší slávu a neposkvrněnou
prestiž pana Antoina de Beauterne?
 |
| Předvedení zabité Bestie královskému dvoru... |
Nové oběti
Pověst vrchního lovčího zůstala zachována, i když 2.
prosince téhož roku sestoupila Bestie z nebes a v Besseyre Saint Mary
těžce poranila dvě děti. Dne 10. prosince těžce poranila mladého pasáka krav
v Paulhacu, načež 21. prosince zabila jedenáctiletou Agnes Mourguezovo,
kterou našli s hlavou odříznutou, rukama, krkem a hrudníčkem rozervanými
drápy. Po ní následovaly další oběti. Z jedné dívenky zbylo tak málo, že
místní farář nedokázal sestavit úmrtí list.
Mimo kraj a
u dvora se říkalo, že de Beauterne zabil jedno Zvíře, že však se objevilo jiné.
Nelze vyloučit, že měli pravdu, lze jen o tom oprávněně pochybovat tak, jako
pochybovali místní. Pan Bes de la Bessiere ze Saint-Chély napsal, že „zvíře,
zabité panem Antoinem, nebylo Bestií, která napáchala tolik škod“. Důstojný pán
Ollier, farář z Lorciers, muž z centra postižené oblasti, psal, že
„Zvíře není mrtvé a že to Zvíře není v žádném případě vlkem“. Jenže tyto
hlasy zanikaly, osvícenecký „věk rozumu“ je raději přisuzoval pověrám strachu a
tmářství (což jako názor přetrvává dodnes).
Honu na Bestii se nyní ujal jeden
z mocných feudálů kraje, Jean Joseph de Chateauneuf- Randon, markýz
d´Apcher (ve filmu „Bratrstvo vlků“ vypravěč příběhu). Útoky Zvířete ustaly, do
dubna roku 1766 vládl relativní klid, pak ale začaly nanovo a lidé v kraji
říkali, že jde možná o mládě původního Monstra, jež zatím dospělo.
Do popředí se nyní dostal lovec
z Besseyre Saint-Mary, tedy jednoho z míst, v jejichž okolí
útočilo Zvíře už vícekrát. Jmenoval se Jean Chastel, přezdívalo se mu však
spíše Masque, Maska. Býval hostinským a měl pověst vynikající lovce, o němž se
říkalo, že je „meneur de loups“, vlčí vůdce, tedy osoba, jež uzavřela
s vlky smlouvu a jehož poslouchají. Proto ostatně ono přízvisko Maska,
které znamenalo cosi jako čaroděje.
Jean Chastel měl dva syny, Pierra
a Antoina. Pierre, na vesnické poměry vzdělaný člověk, rovněž bydlel
v Besseyre, patřil mezi daňové výběrčí a, jak by se řeklo dnes, vymahače
pohledávek na panství madame de Chateauneuf d´Apcher, blízké příbuzné už výše
uvedeného markýze, s nímž se dobře znal. Antoine, mladší
z Chastelových synů, , představoval „skvrnu rodiny“. Údajů se o něm
nezachovalo mnoho, většina z nich pochází z pozdějšího ústního podání
a romantické tradice. Podle ní byl tento Antoine ponurý surovec, zapletený pár
let předtím do jakési aféry, v níž šlo o vraždu a znásilnění. Před soud se
nedostal, raději prý zmizel. Říkalo se, že vyplul na moře, kde jej zajali
berberští piráti, kteří jej mučili způsobem, o němž prozradil jen to, že se za
něj pomstí. Jiné, možná vyfabulované podrobnosti, říkají, že byl jako otrok
v severoafrickém zvěřinci a pak v harému.
Domů se vrátil až po sedmi letech
a získal místo hajného paní d´Apcher v nedalekém polesí Teynazere či
Ténazeyre. Usadil se tam v hájovně na hoře Mont Mouchet, usedlosti tvořené
několika chalupami, kde žil obklopen smečkou psů. Prý měl vazby na hugenoty,
jejichž víru zakázal už Ludvík XIV. a kteří se podíleli na poměrně
nedávném povstání Camisardů. Často byl vídán ve společnosti ryšavého afgánského
chrta, potomka psů, které přivez ze Sýrie synovec markýze d´Apcher. Pro diváky
filmu dodejme, že i tato rodina hrála ve scénáři „Bratrstva vlků“ podstatnou
roli
Onen synovec (mimochodem přímo
klíčová postava filmu) se jmenoval Jean Francois Charles de Molette, nesl titul
hraběte de Morangies a měl pověst notorického zhýralce a libertina, což značilo
volnomyšlenkáře a nemravu. Alespoň tak jej veřejně ocejchoval v poslední
den roku 1764 pan de Beaupré, biskup z Mende, nejvlivnější muž církve
v kraji, který Morangiese podezíral z účasti, či dokonce z organizace
černých mší.
Dodejme, že všichni tři
Chastelové se dostali v době, kdy do kraje přijel vrchní lovčí de Beauterne, do
vězení pro výtržnost, neboť se porvali s lidmi z Beauternova
doprovodu. Byli propuštěni až poté, co vrchní lovčí odcestoval zpět do Versailles.
 |
| Pomník Jeana Chastela |
Výstřel Jeana
Chastela
V sedm večer 17. června 1767 napadlo Zvíře v místě
řečeném Sanil devítiletou Jeannu Bastideovou a zardousilo ji. Markýz d´Apcher
okamžitě vyhlásil spolu s markýzem de Pons de la Grange na 19. května
velký hon, v němž mělo být prohledáno a vyčištěno právě polesí Teynazere
s horou Mont Muchet, tedy revír, o nějž se staral Antoine Chastel. Ona
hora ležela mezi třemi Bestií nejvíce sužovanými oblastmi, tedy mezi vesnicemi
Besseyre, Paulhac a Margueride.
K honu
s dostavily tři stovky nadháněčů a tucet zkušených myslivců, mezi nimi i
Jean Chastel. Ten později vypověděl, že se během honu dostal k místu Songe
d´Auvers, kde spatřil Zvíře. Měl prý čas krátce se pomodlit, sundat z nosu
brýle, dát je do kapsy, pokřižovat se , sejmout z ramene pušku nabitou
posvěcenou kulí a zalícit. Netvor prý stál po celou tu dobu klidně na místě.
Pak třeskla rána a cíl padl na místě mrtev. Prý nevypadl jako vlk, spíš jako
velký kříženec dogy s afgánským chrtem. Byl velký jako jednoroční býček,
měl dlouhé drsné bílé chlupy s rusými skvrnami, na kůži černé pruhy,
širokou hruď, velkou hlavu a dlouhý ocas.
Nadšení
neznalo mezí, na poslední leč se sjela na zámek markýze d´Apchera v La
Besque šlechta z širokého okolí. Jean Chastel pak dal Zvíře nabalzamovat a
vydal se s ním do Versailles, jenže balzamovač odvedl špatnou práci.
V lese u Fontainebleau nezbylo než páchnoucí mršinu zakopat. Uchoval jen
tlapu, jíž se nakonec uvolil shlédnout velký Buffon, který s odporem
prohlásil, že je to tlapa vlčí…
K dalšímu
útoku Bestie už tentokrát nedošlo.
Dalo by se očekávat, že se Jean
Chastel vrátí jako hrdina. Opak byl pravdou, dostal sice svoji odměnu, žil však
samotářsky a v Besseyre Saint Mary se mu lidé vyhýbali obloukem. Spíš než
zachránce v něm viděli osobu podivnou, z níž jde strach… Jeho dva
synové z kraje zmizeli a nikdo o nich už nikdy neslyšel. Když pak Jean
Chastel zemřel, jeho dům spálili, spáleniště posypali solí (což byla tehdy
v kraji notně drahá věc!) a pokropili svěcenou vodou. Teprve před pár lety,
v rámci turistického ruchu, byla vztyčen v místě Chastelova domu
kámen a na něj připevněn bronzový reliéf s jeho jménem a hypotetickým
portrétem.
Po stopách
pachatele
O Gévaudanské bestii byla, alespoň ve Francii, napsána
úctyhodná řada knih, jejich autoři se však jen málokdy shodli na řešení záhady.
Stále je rozšířena verze, podle níž bylo Zvíře velikým vlkem-samotářem, byť se
tato hypotéza přesunuje čím dál tím víc do výborů lidových pohádek, pověstí a
legend. Z tohoto úhlu se případem zabývala i Genevieve Carbonneová
v nádherně vypravené knize „La peur du Loup“ („Strach z vlka“) a
z pohledu znalkyně vlčí etologie, tedy chování, ji odmítla. Vlk se mohl
dostat nanejvýš už k mrtvému tělu. Způsoby vyhledávání kořisti, útoku a
zabíjení, jak je popisují historické dokumenty v souvislosti
s Bestií, jsou jeho rase cizí.
Pochopitelně
že v době, kdy Bestie řádila, ji měli mnozí za „bič Boží“ (z čehož těží i
film „Bratrstvo vlků“), pověrám o vlkodlacích se však nikdo v postižených
krajích neoddával. Spíše lidé věřili, že jde o stvoření z masa a kostí,
přičemž některé výpovědi (například Portefaixova či Terezie a Marie-Jeanne
Valetové, napadených 11. VIII. 1765která ) naznačovaly, že šlo o zvíře cvičené
a člověkem vedené. Zprávy o nezranitelnosti Zvířete přitom nevylučovaly
možnost, že ono čtyřnohé stvoření je po způsobu středověkých bojových psů
navlečeno v ochranné zbroji. Vařená a tvarovaná volská kůže, kdysi užívaná
a ochrannou zbroj koňskou, by mohla dát dostupný a dostačující materiál,
obzvláště uvážíme-li, že tehdejší pušky neměly zdaleka průbojnost dnešních.
Některá svědectví (např. Terezie
a Marie-Jeanne Valetové, napadených 11. VIII. 1765, které vypověděly, že zvíře
uteklo po dvou, přičemž si přední tlapou drželo poraněné břicho) dokonce
naznačovala, že se může jednat o člověka, oblečeného do zvířecí kůže! Jiný
napadený byl přesvědčen, že Zvíře mělo na břiše cosi jako knoflíky, tedy
zapínání. A další svědek tvrdil, že Bestie dokázala vzít děcko pod paží, načež
s ním po zadních utekla!
Zvíře bylo inteligentní, dokázalo
se vyhnout honům, jako kdyby o nich vědělo, útočilo v krátkém časovém
úseku na různých místech, vybíralo si kořist, pohlaví, do jisté míry věk a
pečlivě se vyhnulo dospělým. Zvláštní, že nikdy nezaútočilo na bezmocné staré
lidi!
Krom toho nutno vzít
v úvahu, že Zvíře oplývalo nezvířecí zručností. Čistě odříznout hlavu,
svléknout oběti šaty, zout boty, poskládat vše kolem, to by nedokázala ani
šelma uprchlá z cirkusu.
Vzato kolem a kolem, těžko svádět
na vlky něco, z čeho je až příliš cítiti sadistickou, psychopatickou či
zvrácenou sexualitou (nebo z ní pramenícího komplexu) hnanou motivaci.
Není divu, že R.F. Dubois v knize „Vie et mort de la
bete de Gévaudan“ („Život a smrt Gévaudanské bestie“), která vyšla ve dvou
vydáních na přelomu 80. a 90. let minulého století nadhodil čtyři možná řešení:
Monstrum mohlo představovat kombinaci člověk/zvíře, nebo lidé/zvíře, případně
člověk/zvířata, či zvířata/lidé. Sám osobně byl pro poslední možnost, tedy pro
několik zvířat či smečku ovládanou několika jedinci.
Největší
podezření padá (a padalo už v době, kdy Bestie řádila, jenže pak se na něj
zapomnělo), na rodinu Chastelových, eventuálně na hraběte de Morangies (což
opět respektoval už několikrát zmiňovaný film). Věděli o datech a místech honů,
znali dokonale kraj i zvyky. Usedlost, z níž Antoine Chastel spravoval
polesí, ležela takřka v centru mnoha zvířecích agresí. Těšili se důvěře
vlivných osob v kraji, především d´Apcherů a de Morangiese. Antoine
Chastel žil dostatečně izolovaně, aby ochočil, vychoval a vycvičil smečku
zvířat nebo jedince, kterého pak mohl použít. V horách a lesích mohl mít k dispozici bezpočet
úkrytů. On i Charles de Morangies pobývali v Africe, odkud pan hrabě
přivez několik exotických exemplářů. V romantické tradici bychom našli i
motiv: Chastel se mohl mstít za mučení, které musel v zajetí podstoupit.
Byl-li otrokem v harému, lze si mnohé domyslet…
 |
| Filmový de Morangies, aristokrat, který měl i ve skutečnosti pravděpodobně vše na svědomí... |
Řešení, jedno
z mnoha…
Otázkou je, zda po celé čtyři roky útočil jeden a tentýž
tvor. Počítačová analýza, o níž už padla zmínka, ukázala, že v různých
obdobích během oněch několika let se způsob útoků Bestie a výběr míst poněkud
lišil. Jako kdyby útočila různá zvířata, nebo různí lidé používali zvířat víc.
Nejvíce odlišné bylo první
období, které se značně omezilo na kraj Vivarais. Paní Aribaud-Farrere přišla
v roce 1962 s hypotézou, založenou na zprávách, že tehdy žil zcela
osaměle v okolí opatství Mercoire muž ze vznešené rodiny, nazývaný Messire,
Pán. Připomínal spíš divokou šelmu a byl považován za vtělení vlkodlaka.
Na jednoho pachatele neukazuje
ani mapa. Místa agresí byla od sebe vzdálena 30 – 40 kilometrů, rozdělena
pohořími, roklemi, horskými bystřinami i hustými hvozdy. Ještě dnes je to kraj,
jímž dálnice, ba ani silnice 1. třídy nevedou…
Největší podezření padá (a
nejspíš padalo už v době, kdy Bestie řádila), na rodinu Chastelových.
Věděli o datech a místech honů, znali dokonale kraj i zvyky. Usedlost,
z níž Antoine Chastel spravoval polesí, ležela takřka v centru mnoha
zvířecích agresí. Jenže Chastelové, jak už bylo řečeno, se dostali na čas do
vězení za rvačku s Beauternovými lidmi. Lze pokládat za alibi, že mezi
uvězněním Chastelů a dnem, kdy Beauterne zastřelil onoho velkého vlka, jehož
pak odvezl do Versailles, řádilo Zvíře dál? Co když se o šelmu staral kdosi jiný
a použil ji. Že by komplicové, nebo dokonce Morangies?
A co klid, který nastal po
odjezdu vrchního lovčího de Beauterne, kdy byli Chastelové zčásti ve vězení a
zčásti už na svobodě? Ani ten alibi neposkytuje. Co když čekali, až vycvičí
nová zvířata; nelze totiž vyloučit, že zvíře, používané v době Beauternovy
přítomnosti, podlehlo zranění, zemřelo přirozenou smrtí, bylo utraceno, nebo
čekalo mladé.
Jaké zvíře to mohlo být? Cvičený
afgánský chrt (v jehož společnosti byl vídán pan de Morangies) se používal
k lovu na gepardy i lvy a dokázal vyvinout odvahu i obrovskou zuřivost.
Popis zvířete (i ten, jehož překlad nalezl čtenář výše) sváděl už několik
současníků k podezření, že mohlo jít o hyenu, přivezenou z Egypta. I
tento exot by naznačoval, že šlo o šelmu z okruhu mladého Chastela či
Morangiese…
I konec, poslední střela,
vypálená Jeanem Chastelem, po níž se už Bestie neobjevila, naznačuje teorii o
vině Antoine Chastela. Zvíře našel starý lovec až příliš snadno, stálo klidně a
bez hnutí, nechalo jej sundat brýle, pomodlit, zacílit… Jako kdyby znalo pach
toho, kdo na něj mířil, jako kdyby stálo před někým, kdo se o něj staral… Co
když otec rozhodl za syna, o jehož činech věděl (nebo se dodatečně dozvěděl),
že je čas řádění ukončit? Co když tak rozhodl hrabě Morangies, který se lovu na
lidské oběti účastnil, nebo o nich věděl a se zvráceným uspokojením je kryl? Co
když tu jistou roli hrála i zvráceně pojatá víra, nikoliv katolická, jak
fabuluje film o Gévaudanské bestii, ale hugenotská, neboť hugenoti v onom
kraji představovali po povstání Camisardů štvanou zvěř…
Kdo ví? Záhada zůstává
nerozřešena a do jisté míry stále žije, nejen v historických knihách a
sbírkách pověstí. Nad městečkem Saugues, centrem kraje, v němž kdysi
Bestie řádila, se tyčí dřevěná socha Zvířete a za ní stojí soukromé Musée
fantastique de la Bete de Gévaudan (otevřeno od půli června do půli září od
pondělí do pátku, jinak po předchozí domluvě). Dioramata, plastiky, sochy,
které znázorňují útoky zvířete na historické oběti, zápas statečného Portefaixe
či neohrožené Marie Valetové a dalších, kázání biskupa z Mende,
versailleské dvořany, prohlížející Beauternův úlovek, dragouny štvoucí vlky tu
ilustrují příběh, který bude čtenáře i diváky ještě dlouho vzrušovat…
Žádné komentáře:
Okomentovat