pondělí 29. září 2014

SOUMRAK RYTÍŘSKÝCH VOJSK: KDY A PROČ?

Následující příspěvek vznikl v jádru jako článek pro časopis Živá historie a dal mi trochu zabrat. On napoleonských témat je pár století vzdálený a opírá se především o jednu knihu, které jsem ve Francii neodolal (Chauviré, F.: Histoire de la Cavalerie. Perrin 2013.). Možná je v závěrech trochu slovem do pranice, to ale není nikdy na škodu... 
Francouzští gens d´armes kol. r. 1494 (A. de Marbot)
 DUEL KULE A ZBROJE

Obecně se píše, že nástup střelných zbraní znamenal konec rytířských časů, pokud tím myslíme války a bitvy, v nichž hráli rozhodující roli do železné zbroje zakutí jezdci, tedy obrněné jezdectvo. Tvrzení vypadá logicky, jenže není tak zcela pravdivé a celý proces trval dosti dlouho, přičemž procházel řadou proměn.

Kule pro rytíře bez bázně a hany
Začít lze příběhem z doby tzv. italských válek, konfliktu, táhnoucímu se mezi Francií a španělskými Chevalier sans peur et sans reproche, Rytíř bez bázně a hany. Tento muž, pravé ztělesnění uvadajících rytířských ideálů, ustupoval, jak se slušelo, se zadním vojem, vzoroval dotírajícím Španělům, při přechodu řeky Sesie jej ale štěstí opustilo.
Pierre du Terail řečený Bayard
Habsburky v letech 1494 až 1559. Na podzim roku 1523 se francouzská armáda admirála de Bonniveta snažila dobýt Miláno, na jaře následujícího roku ji ale španělská protiofenzíva donutila zatroubit na ústup. U vesničky Ravissino byl Bonnivet raněn a velení předal Pierru du Terrail, známému pod jménem Bayard, proslulému a nesmírně slavnému válečníkovi ryzího charakteru, jemuž přátelé i nepřátelé přezdívali
„Dobrý rytíř, klidný jako by byl u sebe a ve svém domě, kráčel se zbrojenci a zvolna ustupoval s tváří neustále obrácenou k nepříteli a s mečem v pěsti tak, že jim naháněl strach víc než stovka jiných, z Božího dopuštění ale kdosi vystřelil ránu z hákovnice, z níž kámen pronikl ledvím a jemu přerazil velkou kost páteřní. Když ránu ucítil, vykřikl: ,Ježíši! Pak dodal: , Škoda, Bože, mrtev!῾ Uchopil meč za záštitu jako znamení kříže  (…), celý pobledl a jako bez ducha začal padat, stihl se ale zachytit hrušky sedla, než mu jeden z mladých šlechticů (…) pomohl dolů a položil jej pod strom,“ popsal Bayardův konec Jacques de Mailles, jeho panoš.
Bayardova smrt
Dobrý rytíř, poslední vzor rytířského ideálu, zemřel na zranění střelnou zbraní 30. dubna 1524. Kamenná kule, která jej srazila, byla silnější než rytířská zbroj i duch a střelný prach jako kdyby s urozenými jezdci v té chvíli symbolicky skoncoval.
Skutečně tomu tak bylo?

Střelným zbraním navzdory
Řekněme předně, že obojí, rytířské jezdectvo i střelné zbraně, existovaly v 16. století pospolu a hákovnice, těžká zbraň, která se musela držet obouruč, či lehčí arkebuza, měly k dokonalosti daleko. Jejich účinnost byla chabá, rychlost střelby pramalá a rytířská kavalerie se navíc začala rychle nasazovat tak, aby se střelným zbraním včetně děl pokud možno vyhnula. Kavalerie bojovala zpravidla proti kavalerii a pěchotě přenechávala na počátku bitvy bojiště, které pro ni do jisté míry vyčistila.
            Jak takové jezdectvo vlastně vypadalo?
            Nejryzejší příklad najdeme ve francouzských gens darmes, doslova mužích ve zbroji, což je výraz, z něhož se kupodivu vyvinulo slovo gendarmerie, žandarmerie či česky četnictvo. Funkce těchto rytířských jezdců se od raného středověku mnoho nezměnila. Cílem jejich útoku byl úder v liniové formaci zvané plot, vedený založeným kopím. Zásah, kombinace rychlosti a hmotnosti, byl nepředstavitelně hrozný (šlo o náraz jezdce o hmotnosti kolem 120 kg na oři, jehož váha se zbrojí mohla dosahovat 1000 kg, v rychlosti kolem 30 km) a kopí dokázalo projet mužem ve zbroji naskrz. Francouzi soustřeďovali svoje gens darmes do jednotek zvaných ordonanční kompanie, útočili disciplinovaně, semknuti téměř koleno na koleno, s rozjezdem krokem, přechodem přes klus do cvalu a závěrečnými čtyřiceti až padesáti metry v trysku. Na soudržnosti linie, na tom, aby se nerozvlnila a jedni nepředjeli druhé, závisel úspěch, tito muži modré krve ale nepotřebovali výcvik, neboť něco podobného cvičili od jinošských let. Taková kavalerie mohla za určitých okolností měřit síly i s pěchotou, pokud ji přinutila vystřelit na větší vzdálenost; rychlost koní a úderu pak byla větší než rychlost nabíjení prázdné zbraně. Mnohem větší překážku pro jezdectvo ale představovaly chladné zbraně pěchoty, nejprve až 2,4 metru dlouhé halapartny a partyzány švýcarských lancknechtů, které si
Francouzští gens d´armes kol. r. 1524 (A. de Marbot)
v sevřeném tvaru nezadaly s kopím jezdeckým, a poté píky pikenýrů.
Gens darmes byli jedineční a zároveň těžko nahraditelní, podobně jako angličtí lučištníci v dobách stoleté války. Takticky plnili nové úkoly, skladbou ale šlo o přímé dědice a pokračovatele rytířských válečných tradic.

Jezdec a kůň
Gens darmes odívali úplnou plátovou zbroj, sofistikovanou tak, že jim umožnila pohyb v sedle a boj kopím i mečem, avšak příliš těžkou. Vážila 20–30 kg (menší připadala těmto mužům „lehká jak pírko“), spadlému jezdci nedovolovala vstát, vizír armetu omezoval výhled a z hluku boje či hlasu trubek slyšel jezdec jen málo. Zbroj byla jedinou ochranou, neboť štít už zmizel, kopí v délce až 5 metrů tvořilo útočnou zbraň, po jejímž zlomení se tasil meč s čepelí trojhranného či čtvercového profilu a se záštitou, jejíž prvky umožňovaly krýt i bodné rány.
Bitevní či válečný oř byl stejně důležitý jako zbroj. Jeho výška ve hřbetu se odhaduje mezi 1,5 až 1,8 metru a robustnost i síla měly přednost před mrštností či rychlostí, jinak by zvíře jezdce dlouho neuneslo.
Muži ordonančních kompanií tvořili spíše souručenství a bratrstvo než jednotku a spojovaly je stejný způsob života i etika. Byla to elita, šlechta meče, vojenská aristokracie naprosto výjimečná a nenahraditelná.
Lantzierer a jeho výstroj i výzbroj podle von Wallhausenova Kriegskunst zu Pferdt
 Labutí píseň?
Ne střelná zbraň, ale právě tato nenahraditelnost a výjimečnost se stávaly příčinou zániku rytířského jezdectva. K něčemu podobnému musel být jedinec vychován, jeho vybavení bylo navíc nesmírně nákladné a není divu, že se v měnících časech i zvyklostech války stávali podobní rytíři anachronismem. Armády rostly a síla těžkého urozeného jezdectva tomuto růstu nestačila. Bylo snadnější neomezovat se na modrou krev, kavalerii stavět z těch, které šlo jednoduše naverbovat a v kategorii týdnů či měsíců vycvičit. Ordonanční kompanie zmizely s koncem italských válek, tak jako obdobná jezdectva v jiných zemích, přesto se však do zbroje zakutí Lantzierers, kopiníci, objevují až do počátku 17. století a do detailu včetně vyobrazení zbraně, zbroje i vedení útoků je zachycuje např. dílo Johanna Jacoba von Wallhausen Kriegskunst zu Pferdt (Jezdecké válečné umění), vydané poprvé roku 1617.
            Co tedy způsobilo zánik rytířského jezdectva a čelních šturmů obrněných jezdců se založeným kopím? Převaha pěchoty, jakkoliv nepochybná, to nebyla, její střelné zbraně měly ještě v polovině 16. století do účinnosti hodně daleko. Příčiny je nutno hledat jinde, ve změněném charakteru války a v samotné kavalerii, v proměnách, kterými v té době prošla.
Rytíře na koni a se založeným kopím nevybil střelný prach! Zmizel sám velice zvolna, neboť neodpovídal době, a vojenská šlechta změnila orientaci, neboť se z ní stávali důstojníci i velitelé pravidelných jednotek. Pokud jde o palné zbraně, měly na kavalerii podobný dopad jako omezené možnost státní pokladny a rostoucí velikost vojsk. Jezdectvo je totiž začalo používat…

Černí jezdci
Proměna přišla do Francie, země padlého Bayarda, z německých zemí v době panování Jindřicha II. (vládl 1547–1559) v podobě nového typu kavaleristy, kterému se říkalo prostě der Reiter, jezdec, z čehož vzniklo mezinárodně rozšířené označení rejtar. To byly pravé příčiny proměny rytíře s kopím
Boj kopinika s rejtarem ve von Wallhausenově Kriegskunst zu Pferdt
v jezdce, zakutého zčásti v plátové zbroji a známého jako arkebuzír!
            Oněm prvním rejtarům se říkalo černí jezdci, to podle barvy zbroje, která se co do součástí od té rytířské mnoho nelišila, byla však neleštěná a proto se proti korozi opatřovala silným nátěrem černé barvy, pod nímž zmizela i nedokonalost zpracování. Rozdílů mezi rejtary a gens d’armes bylo několik, jeden podstatnější než druhý. Jejich zbroj vyšla podstatně levněji, šetřila státní pokladnu i soukromníka, a mohli se jí opatřovat i ti méně urození či zcela bez modré krve. Krom toho začali rejtaři zvolna používat i jiný druh zbraně, arkebuzu či pistoli. Zpočátku se ještě dělili na cuirassiers či Kührissieriers, kyrysníky, tedy ty do zbroje zakuté a s kopími, a na pistoliers, pak ale ti vybavení palnou zbraní převládli a už Wallhausen v roce 1616 rozlišuje Carabiniers a Dragoons, karabiníky a dragouny, byť ještě ne ve smyslu, které toto pojmenování mělo později.
            Jak jsme řekli, tato proměna souvisela s tím, že jezdci začali užívat palnou zbraň, přesněji zbraně dvou druhů. Předně šlo o čisté arkebuzíry, tedy kavalerii, užívající arkebuzu (viz slovníček pojmů), k čemuž došlo až poté, co se rozšířil doutnákový zámek, tedy mechanismus, v němž byl upevněn lunt, jehož žhavý konec dopadl po stisknutí spouště na pánvičku s prachem. Od té chvíle měl arkebuzír volnou jednu ruku, v níž už nemusel držet doutnák (u jezdce se skrýval v hubce mezi ušima koně, která jej udržovala žhavý) a i samotná zbraň průbojností překonávala do té doby rozšířené pěchotní kuše. Jezdec ale měl jednu jedinou ránu a nabití představovalo složitý úkon. Samo o sobě to nebylo na závadu, i jezdec s kopím disponoval zpravidla jediným úderem, po němž se mu zbraň roztříštila, takže pak kavaleristé v obou případech sáhli po mečích. Výhodou bylo, že výcvik s kopím trval dlouho, měsíce i roky, a výcvik s arkebuzou představoval proces v řádu dní.

Pistole v holstrech
Radikální proměnu přinesl nedlouho nato, ve druhé až třetí dekádě 16. století, kolečkový zámek, mechanismus takřka hodinářský. Tvořilo jej rýhované kolečko, které se natáhlo klíčkem a zajistilo. Při stisknutí spouště se roztočilo a k němu se současně pohnul křesací kámen, zprvu křemen, později pyrit; jím vykřesaná jiskra pak zapálila prach na pánvičce. Princip připomínal v jádru mechanismus zapalovačů Zippo, byl ale složitější, náročný na údržbu a poměrně poruchový zejména proto, že jezdci na zbraň nedbali a údržbu svěřovali svým sluhům… Takováto zbraň se nicméně dala nabít v sedle rychleji i pohodlněji než arkebuza, pažba umožnila držet pistoli pohodlněji a navíc se rychle začal vozit v holstrech, sedlových pouzdrech, pár těchto zbraní (jakož i více). Jezdec měl alespoň dvě rány, než sáhl po meči… Střelec s arkebuzy musel krom toho koně zastavit, aby mohl dosti těžkou zbraň přiložit k rameni, jezdec s pistolí ale mohl klusat a přitom zamířit, není tedy divu, že pistole začaly rychle převládat.

Střílet na méně než tři kroky
Rychle se přestal rozlišovat arkebuzír a pistolier, arkebuzírem se začal rozumět obrněný jezdec, ať už měl jakoukoliv střelnou zbraň. Rejtar se pak stal synonymem jezdce beze zbroje, nanejvýš s prsním plátem či dvoudílným kyrysem a nákrčníkem, častěji však jen v kabátci z kůže vařené i nevařené, který dokázala spolehlivě chránit před sečnou i bodnou zbraní. Pokud jde o střelné zbraně, neumožnily zpočátku palbu na větší vzdálenost, neboť průbojnost i přesnost nebyly velké. Jezdec se musel k protivníkovi přiblížit ještě víc než jeho předchůdce s kopím a Francouz La Noue (1531–1591) ve svých pamětech jasně říká:
„Pistole nemá téměř žádný účinek, není-li vypálena ze tří kroků.“
Giorgio Basta, Wallhausenův současník, ještě v roce 1612 podotýká:
„Mnozí se přibližují na tak blízko, že pistoli přitisknou až na bok či jinou část protivníkova těla.“
A Louis de Montgomery, jehož dílo vyšlo vprostřed třicetileté války, tvrdí, že mnozí na kyrysníky (arkebuzíry) střílejí, až se hlaveň dotkne jejich břicha v místě dolního okraje pancíře.
Wallhausen pak radí:
„Ježto nemůžete uškodit muži, musíte mířit na srdce koně.“
Už La Noue nicméně označuje pistoli za zbraň „děsivou a útočnou“ a jeho současník Tavannes dodává, že „s sebou nese smrt a strach“.

Karakola místo plotu
Zbývá zmínit se o proměně jezdectva z hlediska taktiky, tedy o novém způsobu útoku, který umožnil nově zrozenou palebnou sílu využít bez rozdílu, zda šlo o arkebuzíra či rejtara, a namířeného proti jinému jezdectvu stejně jako proti pěchotě. Tento manévr dostal jméno caracole, karakola, což značí šneka či hlemýždě (Němci manévru říkali Schnecke, Francouzi pak limaçon, což je totéž). Název neodkazoval na rychlost, ale na tvar ulity a de Tavannes jej popsal prostými slovy takto:
            „První řad vypálí, obrátí nalevo, odkryje druhý řad, který rovněž vypálí a stejně tak i třetí, jeden za druhým se pak šnekovitě obrátí a vzdalují se doleva, aby nabily.“
            Nutno dodat, že šlo o útok palbou celé seskupené eskadrony, která dojela k nepříteli na ideálních deset metrů, načež první řad vypálil (čelně či až po obratu o devadesát stupňů, zpravidla doleva, jezdec vyzbrojený arkebuzou ale musel kvůli přiložení zbraně k rameni obracet doprava) a postupně vše opakovaly řady další (a pokud to situace dovolila, pálily dva až tři řady naráz). Vše se provádělo s pistolemi bez zastávky, v klusu, a ti, co vystřelili, se vraceli jakousi volutovou spirálou dozadu. O počátku to byl manévr, který děsil, a Tavannes karakolu charakterizoval takto:
„Ve válce hrozná věc, neb nevidět než oheň a dým.“
            Po karakole navíc mohl přijít povel k útoku meči na narušenou jednotku naproti.
            Karakola se šířila z Francie v době náboženských válek (1562–1598) a teprve ona znamenala konec gens darmes či kopiníků, jejichž plotová linie neměla proti kompaktnímu bloku eskadrony mnoho šancí. Nedokázala palbu projet tak, aby mohla zasadit ránu kopím. Přesto se zbroj jezdců v zjednodušené podobě udržela ještě v prvních fázích třicetileté války, i když už bylo zřejmé, že před kulkou pláty kujného železa neochrání a navíc jsou příliš nákladné. Kyrys a přilba, které zbyly, pak zůstaly jen ochranou a ozdobou vysokých důstojníků.

Typy karakoly podle Walhausena

Jezdec versus mušketýr
S nástupem pěchotní muškety se souboj kule a zbroje přeměnil na duel pěšáka s jezdcem. Zbraň s delší hlavní a s opěrou donesla dál i přesněji než pistole či arkebuza jezdce, navíc rozkývaná jízdou, a vše pak vypadalo jako scéna ze Grimmelshausenova Simplicia, v níž se mušketýr a rejtar pohádají natolik, že je z toho souboj. Jezdec má útočit s karabinou a pistolí na stojícího muže s mušketou opřenou o furketu:
Než jsme proti sobě vyšli, naši druhové ujednali, že se utkáme na volném prostranství; jeden vjede od východu, a druhý od západu na ohrazené pole (…). Když jsem tedy vykročil se zapálenými lunty do řečené ohrady a spatřil svého protivníka, dělal jsem, jako bych při chůzi vysypával starou hubku; ve skutečnosti však jsem odsypal prachu na víčko pánvičky, sfoukl jsem jej a čekal jsem, maje dva prsty, jak je to obyčejem, na pánvičce, a ještě než se můj protivník, který mě také bedlivě pozoroval, přiblížil, namířil jsem na něho a marně jsem se pokoušel zapálit na víčku nepravou hubku. Můj odpůrce myslil, že mi mušketa selhala, vyjel tedy spěšně s pistolí v ruce přímo na mne, domnívaje se, že mi mou drzost splatí. Ale než se nadál, otevřel jsem pánvičku, zamířil jsem a přivítal jsem ho tak, že výstřel a pád se udály zároveň…“
            Teprve to byl definitivní konec obrněných jezdců...
 

pondělí 22. září 2014

BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ (1. ČÁST)



Michal ŠŤOVÍČEK

O Velké armádě a jejích jednotlivých složkách bylo do sebemenších detailů napsáno mnohé. Vesměs však zůstala opominuta vojenská odbornost, bez níž se odjakživa válčit nedá, ale která věčně zůstává v pozadí, jelikož její příslušníci jsou ve zprávách z bojišť zmiňováni, natož vyzdvihováni jen zcela výjimečně : spojařina.
Spojení/spojařinu ve vojenství lze definovat např. jako přenos informací (= včetně rozkazů) pomocí spojovacích prostředků mezi dvěma i více místy velení, zajišťovaný zvláštními signálními, spojovacími a jinými jednotkami. Probíhá přesně stanovenými způsoby, jež jsou dány charakterem činnosti vojska, na strategické, taktické a logistické úrovni. Z tohoto pohledu jde o integrální součást boje resp. válčení a starý vojenský axiom v nadpisu její důležitost dokonale vystihuje, jako vysloužilý poddůstojník radistů o ní ostatně něco málo vím z vlastní zkušenosti J (jen jsme k tomu axiomu dodávali „a bez piva není spojení“...). Velení může být i bez spojení, ale potom není k ničemu, protože rozkazy a nařízení se nedostanou včas k vykonavatelům, či nanejvýš jen tam, kam velitel dokřikne.  
Samozřejmě, v armádách napoleonské doby se ještě o samostatném spojovacím vojsku nedá mluvit. Uniformované samostatné, stálé a odborně cvičené spojovací jednotky (s vlastními rozlišovacími emblémy/odznaky) ve všech armádách a na všech stupních velení se začaly formovat až ve 2. pol. 19. století, s rozšířením telefonu a elektronické bezdrátové telegrafie. Možná tedy neuškodí krátký úvod do probematiky a malá rekapitulace komunikačních a spojovacích prostředků, způsobů spojení v armádě a mezi armádou a zázemím, jakož i prapředků dnešních spojařů, s jejichž pomocí Napoleon velel a řídil armádu i stát. Místy předčil své protivníky i na tomto poli, na němž ovšem podobně jako ve výzbroji nic převratného nevynalezl, jen důmyslněji a efektivněji využíval možností, které skýtala doba.

A. Komunikace v civilním sektoru a mezi armádou a zázemím

1. Pošta

I když Napoleon sám svou korespondenci běžné poště nesvěřoval, jeho rozkazy a instrukce se jejím prostřednictvím předávaly dál a byly na ni odkázány statisíce jeho vojáků a miliony jeho poddaných, takže pro názorný přehled si dovolím začít obšírněji právě poštou - alespoň jako součástí dobového koloritu:
Za Revoluce prošla pošta zásadní proměnou. Od 17. století si ji monopolně přivlastnil stát a vlastní provozování poštovnictví pronajímal skupině finančníků, kteří královské pokladně odváděli pevně stanovené nájemné podle smlouvy uzavírané vždy na pět let. Tito generální nájemci pošt, stejně jako nájemci solné daně a jiných důchodů, na poštovním podnikání značně bohatli. Tyto koncese byly zrušeny až v květnu 1793 a provizorně nahrazeny správou pošt, později přeorganizovanou na Generální ředitelství ministerstva financí, v jehož gesci pošta zůstala dalších 100 let - byla totiž považována za jeden ze zdrojů státních příjmů.
Tehdejší platná právní úprava poštovnictví byla vydána již r. 1792 jako Všeobecné nařízení o poštovní službě (Instruction générale sur le service des Postes), sestavené bývalým pověřencem pro nájem poštovního podnikání a nově vrchním tajemníkem ministerstva Legrandem, který zůstal v této funkci až do r. 1816. Právě on pak řídil poštu spolu s Lavalettem (o němž viz dále). Monopol přepravy dopisů byl zaveden konzulským výnosem v červnu 1801 a v květnu 1802 byl vydán nový sazebník listovní pošty. Byly tak položeny pevné právní základy správy pošt, v níž pracoval kvalifikovaný a schopný personál, používající osvědčené metody a postupy. Státní pošta se tehdy dělila na dva základní sektory - správy: listovní poštu (poste aux lettres) a jízdní poštu (poste aux chevaux nebo service des relais).

1.1. Listovní pošta
Jednalo se o hromadnou přepravu a rozvážku+roznášku dopisů, v objemu pochopitelně nesrovnatelném s dneškem. Za celý r. 1789 rozvezla pošta ve Francii asi 30 milionů dopisů, v r. 1821 již 45 milionů. Tomu odpovídalo i zvýšení počtu poštovních poboček: r. 1791 = 1284, r. 1815 = 1630, přičemž počet zaměstnanců v nich byl prakticky stejný, tj. jedna pobočka = jeden zřízenec, až v r. 1815 vzrostl počet poštovních úředníků v terénu na 3588.
Dopisy se sice psaly častěji než v minulých dobách, ale zdaleka ještě nebyly rozšířeny ve všech vrstvách obyvatelstva. Dopisy si mohli dovolit dostávat jen zámožní lidé, jelikož tenkrát běžně platil vnitrostátní poštovné adresát, nikoli odesílatel. Obyčejný dopis = max. 7 gramů tak stál adresáta:
ze vzdálenosti 100 km (cca 25 mil)....2 decimy (1 décime = „desetník“ = 0,1 F)
100 - 200 km.......................................3 decimy
200 - 300 km.......................................4 decimy
400 - 500 km.......................................5 decimů
500 - 600 km.......................................7 decimů
600 - 800 km.......................................8 decimů
800 - 1.000 km....................................9 decimů
nad 1.000 km.......................................1 frank
(kvalifikovaný dělník tehdy vydělával nějakých 700-800 F ročně a kvalifikovaný řadový/střední úředník 1500-2000 F ročně)
Tento sazebník podle zákona z 27. frimairu r. VIII (18.12.1799) byl změněn zákonem ze 14. floréalu r. X (4.5.1802), jímž se  snížila max. váha obyčejného dopisu na 6 g a zavedlo se 11 tarifních pásem místo výše uvedených osmi. 
Dopisy se tehdy odesílaly podáním na nejbližší poště a v Paříži se také mohly házet do schránek rozmístěných v ulicích - v tehdejší Paříži existovalo osm pošt a 308 těchto poštovních schránek (v r. 1810). V zimě, tj. 1.10. - 30.3. se schránky vybíraly 5x denně a dopisy se třídily rovněž 5x denně, v létě, tj. 1.4. - 30.9. pak 10x denně! Na pařížských předměstích se ovšem vybíraly a třídily již pouze 1x denně, na venkově pak byla pošta jen v některých obcích a dopisy se rozvážely nepravidelně, většinou obden.
Dopisy do ciziny musely být na rozdíl od tuzemských dopisů ofrankovány při podání: odesílatel musel zajít na poštu, kde mu poštovné vypočetli podle země určení. Sazebníky mezistátního poštovného se tenkrát smluvně sjednávaly mezi jednotlivými poštami. Proto již tehdy existovala poštovní razítka sloužící k identifikaci odesílajícího města a tudíž k výpočtu poštovného, která zavedl jako povinná již ministr Ludvíka XIV. Louvois v r. 1687 ve své funkci (jedné z mnoha) královského nejvyššího správce pošt. Od r. 1792 se odesílací razítko skládalo z čísla departementu (přiděleného r. 1790) a jména města hůlkovým písmem. Tato razítka byla dvojího typu - k číslu departementu a názvu města uváděla ještě údaj:
buď PORT DÛ = Nevyplaceně = nejběžnější, porto platil příjemce,
nebo PORT PAYÉ = Vyplaceně = zásilku platil odesílatel. Toto razítko tedy jako přímý předchůdce poštovní známky také potvrzovalo zaplacení poštovného, byť primitivnějším způsobem...
Příklad ofrankovaného dopisu z r. 1812 (péčka znamenají Port payé)
Pokud nastal problém v doručování nevyplaceného dopisu (např. adresát nezastižen), mohl se objevit doplňující údaj o tzv. déboursé, tzn. že zásilka má být uložena na poště do konečného zaplacení poštovného+nákladů na úschovu. Adresát měl takto 3 měsíce na vyzvednutí, poté dopis putoval do centrální úložny, kde se takto nedoručené dopisy k vyzvednutí řadily podle abecedy na další 3 měsíce, pak se zlikvidovaly.
Platná právní úprava stanovila rovněž sazby pro cenná psaní (lettres chargées), vzorky, knihy, jakož i předměty z drahých kovů. Pro zásilky předmětů ze zlata a stříbra činil poplatek 5 % z hodnoty zásilky, přičemž pošta byla odpovědná (např. za ztrátu) v plné výši hodnoty zásilky. Poštovní dostavníky proto často převážely i značné peněžní částky.
Tyto poštovní dostavníky (malle-poste) se ve Francii objevily kolem r. 1800 místo dřívějších poštovních vozů a na rozdíl od nich byly již pérovány, proto mohly kromě pošty přepravovat i cestující. Byly taženy čtyřmi  až pěti koňmi, na přední části seděl kočí a případně jeden cestující, do prostředního kupé se vešli tři cestující a zadní část tvořila truhlice pro poštu:   
 Poštovní dostavníky byly lehčí a rychlejší než klasické dostavníky pro více cestujících, které se tehdy pohybovaly jen krokem (tzn. max 6 km/hod).
S poštovním dostavníkem je spojen i jeden z velkých kriminálních případů staré Francie, při němž zároveň došlo k jednomu z nejznámějších justičních přehmatů (ne-li přímo k justiční vraždě) - tzv. případ lyonského kurýra: brzy ráno 28. dubna 1796 byl na cestě z Paříže do Lyonu nalezen vyloupený poštovní dostavník a u něho zavraždění postilion a průvodce transportu. Dostavník totiž převážel 70 000 livrů v mincích a 7 milionů livrů v asignátech jako žold pro Italskou armádu. Z přepadení byla obviněna skupina šesti mužů a s nimi odsouzen a popraven i údajný objednatel či organizátor přepadení, ač jinak bezúhonný řádný občan, jehož vina nebyla spolehlivě prokázána a peníze se nikdy nenašly, takže přinejmenším podle odvěké právní zásady in dubio pro reo měl být osvobozen.  

1.2.  Jízdní pošta
Jednalo se o soustavu přípřežních stanic (relais), kterou by bylo možno přirovnat k pozdějšímu pověstnému americkému Pony Expresu... Sloužila hlavně k doručování důležité úřední korespondence.
Přípřežní stanice sloužily zprvu jen kurýrům správy listovní pošty - fasovali tam čerstvé koně, které jim byl poštmistr povinen připravovat. Za monarchie se provozovatelé těchto stanic = poštmistři (o nich viz dále) těšili určitým výsadám, zejména daňovým. Revoluce jim výsady zrušila, načež poštmistři hromadně hrozili, že od státní pošty odejdou a založí si svá vlastní soukromá zasilatelství (messagerie) - to bylo tehdy výnosné podnikání, které tvrdě konrurovalo státní poště. Vláda jim musela zvýšit platy a ceny za pronájem koní i jinak zlepšit jejich postavení, neboť bez nich nebylo možno spojení uvnitř země centrálně udržet a řídit. Jízdní poštu posléze upravil zákon z 19. frimairu r. VII (9.12.1798) a dále zákon z 25. ventôse r. XIII (16.3.1805). Podle něho např. byli soukromí provozovatelé zasílatelství povinni platit poštmistrům poplatek za zastávku ve stanici, i když nepoužívali její koně. Dále si poštmistři polepšili s rozvojem štafetové kurýrní služby (o ní viz dále), neboť dávali za úplatu své poštovní zaměstnance k dispozici státní správě jako kurýry pro doručování důležité vládní pošty. Veškeré předpisy, sazebníky, seznamy stanic apod. byly uvedeny a zaznamenávány v poštovní knize nazývané oficiálně „Všeobecný přehled poštovních cest“ (État général des routes de poste), která byla každoročně novelizována = vydávána jako ročenka a umožňovala tak cestujícím plánovat si trasu a cenu za přepravu poštovním dostavníkem. 
Vzdálenost mezi dvěmi přípřežními stanicemi byla stanovena na tzv. poste, tj. cca 2 míle = cca 8 km, a pro vnitřní potřebu pošty se dělila na poloviny (demi-poste) a čtvrtiny (quart de poste).
Provoz byl uzákoněn a organizován do detailů. Za 1 pronajatého koně se platilo 20 sous (1 sou = 0,05 F), kurýři a dostavníky mohli přepřahat své koně jen za koně příslušné stanice, přičemž koně této stanice mohl na další etapě řídit jen její postilion (o němž viz dále). Před dostavníkem mohl jet posel, který ohlašoval jeho příjezd následující stanici, ale nesměl ho předjet dál než na uvedenou vzdálenost poste čili 8 km. Jakmile dostavník přijel, koně se ihned vypřáhli a zapřáhli se koně čerství, načež postilion, který se spřežením přijel, odvedl koně zpátky na svou stanici - pouze krokem, aby si mohli odpočinout. Totéž platilo pro koně jednotlivých kurýrů. K zajištění plynulého provozu stanice tak byli poštmistři nuceni vlastnit 15-20 koní.
Za Prvního císařství bylo ve Francii asi 1400 přípřežních stanic a v nich v průměru celkem asi 16 000 koní, poštovní resp. zasilatelská silniční síť koncem 18. stol. činila asi 9500 km. Příklady doby doručení/dojezdu touto poštou:
Paříž-Brusel.........3 dny
Paříž-Lille............3 dny
Paříž-Lyon...........4 dny
Paříž-Mohuč........5 dnů
Paříž-Ženeva.......6 dnů
Paříž-Nantes........4 dny
Paříž-Štrasburk....5 dnů
Paříž-Toulouse.....8 dnů
Paříž-Rouen.......13 hodin
Paříž-Caen............1 a půl dne
Paříž-Bordeaux.....5 dnů
 
1.3. Pošta na dobytých územích

V letech 1792 - 1815 se Francie rozrůstala o dobytá území, která byla také rozdělena na departementy a takto spravována i z poštovního hlediska, tudíž zaveden francouzský systém se vším všudy. Pro všechny tyto nové departementy platila stejná poštovní právní úprava, která byla pro snazší porozumění tamních úředníků i široké veřejnosti přímo překládána do příslušného jazyka nebo pro ně byla vydávána dvojjazyčně. Poštovní personál na dobytých územích byl obecně vybírán z řad tamního obyvatelstva, přičemž dřívější zaměstnanci nejčastěji zůstali na svých místech, což přispělo k řádnému fungování pošty na připojených územích.

1.4.   Něco málo o poštovních zaměstnancích...
 S vyhlášením císařství byla zřízena i funkce generálního poštovního ředitele (Directeur général des Postes) a do ní ustaven Napoleonův věrný a schopný spolupracovník Antoine-Marie Chamans, hrabě de LAVALLETTE.

Nar. 1769, na počátku kariéry studoval advokacii a jakožto stoupenec monarchie musel v r. 1792 uprchnout a skrýt se před pronásledováním v armádě. Bojoval zdatně (jak se z royalisty změnil v republikána a bonapartistu, to sem nepatří...) a dotáhl to po bitvě u Arcole až na pobočníka generála Bonaparta = místo padlého Muirona. Jako jeho tajemník se zúčastnil jednání o příměří v Leobenu a pak ho Bonaparte vyslal do Paříže, aby tajně zkoumal veřejné mínění za tehdejších rozepří mezi Direktoriem a zastupitelskými sbory. Direktorium se jeho poslání domáklo a snažilo se ho přinutit, aby mu vydal Bonapartovu korespondenci - Lavalette ji raději spálil. Bonaparte jej na důkaz své náklonnosti oženil s Josefíninou neteří Emilií de Beauharnais.
Lavalette vzápětí odplul s Bonapartem do Egypta, vrátil se s ním do Francie a od počátku konzulátu sloužil v různých, již civilních funkcích, zanedlouho jako generální poštovní komisař (1801), až ke zmíněnému postu generálního poštovního ředitele plus člena Státní rady (1804), titulu hraběte (1808) a velkodůstojníka Čestné legie (1811). Pošta tak, jak je zde popsána, včetně tzv. černého kabinetu (viz dále) spolehlivě fungovala po celou dobu 1801-1814 hlavně jeho zásluhou - i zásluhou Napoleonova bedlivého dozoru...
V r. 1814 odešel ze služby, stáhl se do soukromí a možná se skrytě podílel na přípravě Napoleonova návratu. Každopádně 20.3.1815 se dostavil na ředitelství pošt v doprovodu generála Sébastianiho a jeho vojáků, vyhnal tehdejšího bourbonského generálního ředitele Legranda a jménem Napoleona se znovu ujal úřadu. Jelikož i Bourboni si uvědomovali význam pošty v pohnutých dobách, Lavalette byl po Waterloo zatčen a 21.11.1815 odsouzen pro velezradu k trestu smrti (zároveň s Neyem a La Bédoyèrem).
Tehdy se odehrála snad nejznámější epizoda z jeho života: když bylo jeho odvolání zamítnuto, manželka s dcerou ho v předvečer popravy = 20.12.1815 navštívila ve vězení a dopomohla mu k útěku tím, že si s ním vyměnila šaty a zůstala v cele místo něho. Na lest se přišlo vzápětí, Lavalettovi se přesto s pomocí přátel (včetně anglických důstojníků = gentlemanů!) podařilo uprchnout přes Belgii do Bavorska (paní de Lavalette zatím zůstala ve vězení až do 23.1.1816, neboť ultraroyalisté žádali její hlavu...). V r. 1821 byl omilostněn, vrátil se do Francie a až do své smrti v r. 1830 se nijak neexponoval. Zanechal po sobě zajímavé Paměti.
 Důležitým mezičlánkem v poštovní hierarchii byl poštmistr (maître de poste) - osoba, která spravovala a provozovala přípřežní stanici jízdní pošty.
Vykonával svou funkci na základě patentu vydaného generálním poštovním ředitelem. Aby člověk získal poštmistrovský patent, musel být bezúhonný, mít dobrou pověst a dostatečný a vhodný majetek, zejména stáj, koně a zemědělskou půdu-zdroj píce. Patent pak většinou zůstával v rodině a úřad a povolání poštmistra se tak dědily z otce na syna, ze zemřelého manžela na vdovu apod. Patent sice nebyl teoreticky obchodovatelný, avšak přes zákaz správy pošt se s ním kupčilo. Za monarchie se držitel poštmistrovského patentu těšil četným výhodám - byl osvobozen od berně, nemusel u sebe ubytovávat vojsko, nepodléhal běžným soudům apod., pročež na něho obyvatelé obce/farnosti nezřídka nevražili...
Poštmistr pobíral úřední plat od správy pošt, přispívala i departementní správa, ale při poštovnictví měl běžně i nějaký ten „vedlejšák“, např. zemědělství nebo kovářství. Nejčastější souběžná činnost se ovšem přímo nabízela = vedl ubytovací hostinec či hospodu a měl tak z cestujících dvojí příjem, o čemž dodnes svědčí četné názvy provinčních hotelů, hotýlků a restaurací - na německém venkově „Zur Post“ a ve Francii „Au Relais de...“ Nu, a vzhledem k přehledu a záznamům o projíždějících a ubytovaných osobách byl jaksi samozřejmě i pomocníkem policie.
Zpravidla byl tedy zámožným, vlivným a v místě váženým občanem.
K provozování poštovnictví a jiných aktivit měl k ruce několik námezdních pracovních sil: postiliony, čeledíny ke koním, sluhy/služky, pradleny... Mezi jeho povinnosti patřilo:
-spravovat celou přípřežní stanici s celkovou hmotnou i morální odpovědností, zejména dohlížet na stáje a starat se o koně;
-ve dne v noci mít ustájené pohotové koně, organizovat přepřahání;
-v noci osvětlovat stanici a stáje lucernami;
-vyplňovat cestovní výkazy;
-kontrolovat povinné cestovní doklady cestujících a zapisovat je do evidence;
-vést deník odjezdů a příjezdů koní a kurýrů;
-vyplácet své postiliony.
Poskytování poštovních služeb a dokumentaci kontrolovali na místě poštovní inspektoři.
Funkce poštmistra byla ve Francii zrušena r. 1873 s rozvojem železnice a nádražní sítě. 
Snad nejznámějším poštmistrem v dějinách byl Jean-Baptiste Drouet, který 21.6.1791 na přípřežní stanici v Saint-Menehould poznal prchajícího Ludvíka XVI. a umožnil tak jeho zatčení ve Varennes...
 Nejdůležitějším zaměstnancem přípřežní stanice byl postilion (postillon - název pochází od výše zmíněného výrazu poste pro vzdálenost mezi přípřežními stanicemi, nikoli od pošty jako instituce). Jeho úkolem bylo vést poštovní dostavník na další etapě spolu s kočím, přičemž kočí seděl na kozlíku a postilion na jednom z koní - zpravidla levém a zapřaženém nejblíže vozu, tzv. podsedním. Kočí sice byl postilionovi nadřazen, ale byl to právě postilion, kdo určoval rychlost spřežení (neboť byl na trase odpovědný za koně) a bylo zakázáno vyžadovat po něm větší rychlost - jedině za 100% příplatek (double poste)! Jak uvedeno výše, byl povinen koně přivést krokem zpět na výchozí stanici, proto maximální počet koní ve spřežení činil šest, aby je postilion na zpáteční cestě dokázal zvládnout.
Postilion mohl sloužit i jako posel-kurýr, jestliže mu byl svěřen jediný dopis či balíček, přičemž mohl být pověřen i (mnohem) delší cestou než jen k nejbližší stanici. Mohl se také dát najmout se svolením svého poštmistra soukromým zasilatelem. Jeho pracovní podmínky byly dost těžké = dlouhé hodiny na koni za každého počasí, bez náležitého oblečení do nepohody. Typickou výbavou byly velikánské kožené neohebné jezdecké boty-návleky, v nichž se nedalo chodit (vysoké 50-60 cm, jedna vážila cca 3,5 kg) - zůstávaly upevněny k bokům koně a jejich hlavním účelem bylo poskytnout jezdcovým nohám ochranu při pádu koně. Postilioni velkých zasilatelských společností mívali i livrej, všichni pak kovový odznak své funkce (s uvedením přípřežní stanice, pro niž jezdili).
 Postilionovým typickým pracovním nástrojem byl i poštovní roh, jímž cestujícím a/nebo odesilatelům pošty avizoval odjezd poštovního dostavníku, dopředu avizoval svůj příjezd další přípřežní stanici (aby už začala připravovat přepřahání a tím se získal čas), výstražně troubil při průjezdu nebezpečnými nebo nepřehlednými úseky a v noci se jím dožadoval otevření městských bran. Nemohl ovšem troubit, kdy a jak ho napadlo - i použití rohu bylo upraveno předpisy...
 1.5.  „Letecká pošta“
 Jeden dávný a vlastně i tehdy nejrychlejší a celkem spolehlivý způsob předávání písemných zpráv, známý již od dob antiky (Mezopotámie), však Napoleon vůbec nepoužíval: poštovní holuby - i když zdatný, odpočatý, sytý a snaživý holub uletí 250-500 km za den se zprávou o váze až 50-100 g....
Důvody jsou pochopitelné - poštovních holubů musí být na jednu trasu/etapu trasy dva cvičené „týmy“ a potřebují na ní dva stálé holubníky. Ve vojenství se tedy používali hlavně při obléhání, k němuž v napoleonských válkách docházelo minimálně, a při Napoleonových neustálých bleskových přesunech by k němu ani sebelépe cvičený okřídlený pošťák cestu nenašel (a představte si takový holubník u hlavního stanu...). Kromě toho zpráva musela být miniaturní tudíž jen krátká/heslovitá, spolehlivost doručení na velkou vzdálenost ovlivňuje roční období, počasí i přirození nepřátelé holubů, hlavně draví ptáci a lidé. Doručovat zprávy přes půlku Evropy natož do Ruska by holubi už vůbec nedokázali. Zkrátka spojení pro Napoleonův styl válčení a vládnutí zcela nevhodné. Poštovní holubi se pak na francouzském válčišti znovu uplatnili poněkud paradoxně až v moderní době, počínaje prusko-francouzskou válkou do osvobození Francie r. 1944.
Poštovní holubi se však za Napoleona hojně využívali v civilním sektoru - poté, co Revoluce zrušila výhradně šlechtické privilegium chovu holubů, jejich význam pochopili hlavně finančníci a obchodníci, kteří neváhali za dobře cvičené poštovní holuby platit zlatem. Například loďaři a majitelé obchodních lodí v Antverpách vypravovali na moře i množství holubů. Když se lodi vracely s nákladem z cest a byly od domovského přístavu vzdáleny již jen několik dní plavby, vypouštěly holuby se zprávami o přiváženém zboží, a když loď zakotvila, vše již bylo prodáno...
Poštovnímu holubovi údajně také vděčí za velkou část svého jmění Rothschildové: sotva 18. června 1815 večer utichla děla u Waterloo, optický telegraf (o něm viz dále) začal vysílat, ale po prvních signálech se snesla hustá mlha a zprávu, kdo vyhrál, nebylo možno v Londýně přečíst. Celé město okamžitě propadlo panice, že vyhrál Napoleon, a ceny na burze se rázem zřítily dolů. K Rothschildovi však přiletěl jeho poštovní holub se zprávou o Napoleonově porážce. Rothschild informaci zatajil a bleskově začal na burze skupovat takto za hubičku, co mohl. Anglická vláda se o vítězství u Waterloo dozvěděla až tři dny po bitvě - kursy cenných papírů vylétly do závratné výše a s nimi i hodnota Rothschildova čerstvě nabytého majetku...

1.6. Pošta a politika
Zvláštní, vedlejší leč nepominutelnou kapitolu tvoří pošta jako politický nástroj a neoficiální součást činnosti, kterou dnes nazýváme souhrnně zpravodajství, kterémužto bohulibému účelu sloužila pošta v každé době a za každého režimu. Tady už se Napoleon angažoval osobně...
Nejmarkantněji a otevřeně se tato role projevila s vyhlášením kontinentální blokády. Článek 2 dotyčného dekretu z listopadu 1806 stanovil, že:
„Veškerý obchod a veškerá korespondence s britskými ostrovy jsou zakázány. Dopisy nebo balíky adrresované buď do Anglie nebo některému Angličanovi nebo psané anglicky nebudou procházet poštou a budou zabaveny.“
V Napoleonově korespondenci lze vystopovat důraz, který císař kladl na dodržování tohoto článku. Například ministrovi financí Gaudinovi, pod něhož pošta spadala:
„Vydejte oběžník a přijměte opatření, aby na území císařství všechny dopisy z Anglie, psané anglicky nebo Angličanem, byly odloženy jako nedoručitelné. Toto vše je velmi důležité, neboť je nutno Anglii úplně izolovat.“
Což ovšem byla oficiální kontrola pošty. Vedle ní existovala ještě kontrola silně neoficiální, kterou prováděl pověstný černý kabinet (cabinet noir). Šlo o instituci, která pod různými názvy sloužila vládcům a fungovala nejen ve Francii, nýbrž prakticky v celé Evropě+Rusku již od dob vzniku pošty jako součást zpravodajské služby, pověřená zachycováním a otevíráním cizí korespondence,  její „inkvizicí“ a případným dešifrováním za účelem podchycení a kontroly politických oponentů a cizí diplomatické a vojenské korespondence. Zároveň tak byla i jedním z důvodů pro vznik státního poštovního monopolu. Ve Francii nabyla trvalého významu hádejte kdy?... Uhodli! = za kardinála de Richelieu.
Existence této tajné instituce byla ve skutečnosti veřejně známá, takže četné knihy stížností v r. 1789 požadovaly její zrušení, k němuž pochopitelně nedošlo. I když Konvent oficiálně vyhlásil nedotknutelnost korespondence, černý kabinet existoval dál, teoreticky ovšem zaměřen pouze na korespondenci s cizinou jménem „vlasti v nebezpečí“ = boj proti emigrantům, spiklencům a zahraničním nepřátelům Republiky (zřizovaly ho dokonce iniciativně i obecní a městské úřady na venkově, které si osobovaly právo číst cizí poštu). Tak trestní zákoník z r. 1791, hlava I., článek 3 existenci černého kabinetu přímo uzákonil tím, že „tento článek (který jinak trestal porušení listovního tajemství) se nikterak nedotýká dohledu, který vláda může vykonávat nad dopisy odesílané z cizích zemí nebo do cizích zemí.“ Konvent pak dekretem z 9.5.1793 přímo nařídil otevírání dopisů a balíků adresovaných  emigrantům a jejich předávání výboru všeobecné bezpečnosti.  Kontrola korespondence poněkud zvolnila až po Thermidoru dekretem z 9.12.1794, podle něhož „listovní tajemství nebude již porušováno uvnitř hranic Republiky.“ Direktorium však v této praxi operativně pokračovalo, neboť vnitřní nepřítel byl stále aktivní...
Za Napoleona byl černý kabinet jako součást „poštovních služeb“ také podřízen generálnímu poštovnímu řediteli Lavalettovi a na nedostatek práce si nemohl stěžovat. Zachycovala se a otevírala většinou pošta podle operativně pozměňovaného seznamu podezřelých a dlouhodobě sledovaných osob tak, jak je černému kabinetu diktovala policie. Napoleon služeb černého kabinetu běžně využíval. Později na Sv.Heleně sice tvrdil: „Je to škodlivá instituce, která koná více zla než dobra“, ale předtím již za konzulátu (1804) mluvil jinak: „Občane Lavalette, ubezpečili mne, že jeden z poštovních ředitelů měl údajně převzít dopisy generála Moreaua. Zachyťte balíky pošty a nechte je otevřít a vyjmout z nich dopisy tohoto generála.“
Savary psal Lavalettovi v r. 1810 ohledně korespondence paní de Staël: „Vydejte laskavě náležité rozkazy, aby byly zadrženy a předány mi všechny dopisy, které jí budou napsány [...]. Pošlu vám je zpátky ihned, jakmile se s jejich obsahem seznámím.“ atd. atd.
V Pamětech ze Sv.Heleny se objevují i další zmínky, např.: „Využíval jsem černého kabinetu, řekl Napoleon, nejčastěji ke čtení soukromé korespondence mých ministrů, komořích, hodnostářů, Berthiera, samotného Duroca.“ „Jakmile byl někdo zapsán na tento seznam, ihned se v tomto oddělení vyrobil jeho erb a pečeť, takže jeho dopisy poté, co byly přečteny, byly doručeny adresátovi, aniž vzniklo jakékoli podezření [...]. Toto oddělení stálo 600.000 F.“
Byla takto zpracovávána pošta opět zvláště mezistátní, ovšem mj. i soukromá pošta členů císařské rodiny... Napoleon dostával každý den příslušný raport o obsahu takto přečtené pošty ve složce s krycím názvem „Zahraniční tisk“. Samozřejmě ho zajímalo, co si kdo o čem/o kom myslí, dlužno však podotknout, že jinak mu připisoval jen relativní význam, jelikož mínil, že „spiknutí se jen zřídka osnují touto cestou.“
Abychom z Napoleona nedělali netvora: černý kabinet v této formě zanikl ve Francii i jinde až za Druhého císařství - až se všeobecným rozšířením poštovní známky, tudíž podstatným zlevněním a anonymizací písemné korespondence, v jejichž důsledku objem písemné korespondence vzrostl až na stamiliony dopisů ročně... 

1.7. Vojenská/armádní/polní pošta (poste aux armées)
A dostáváme se konečně alespoň v hrubých rysech k fungování pošty v armádě, k němuž je bohužel velmi málo běžně dostupných podkladů.
Šlo rovněž o státní, hierarchicky strukturovanou instituci, ovšem ještě nikoli čistě vojenskou. Pro každou armádu v poli byl jmenován poštovní ředitel, jehož úkolem bylo nabrat potřebný personál z řad civilistů. U každé nižší armádní složky pak byl zřízen podřízený poštovní úřad, jehož zaměstnanci vyzvedávali dopisy u civilních poštovních úřadů nejbližších danému svazku či útvaru (které logicky musely dopisy adresované vojákům dávat stranou) a předávali je všechny poště při hlavním stanu armády. Její zřízenci tam dopisy roztřídili na dopisy generálům a příslušníkům štábu a dále podle jednotlivých pluků+batalionů, odkud si pro ně přijížděli a kde je pak vojákům rozdíleli k tomu určení poddůstojníci - nadvozní (vaguemestre). Tuto armádní funkci takto upravily předpisy již za Revoluce a císařství je vesměs ponechalo v platnosti.
Od r. 1794 bylo nadvozným zakázáno brát za roznášku nějaké odměny k pevnému platu, přesto se jim obvykle platil poplatek 5 centimů za doručení každého dopisu a 5 centimů za každý frank hodnoty inkasovaných zaslaných peněz (u některých jednotek byl tento poplatek snížen na 2,5 centimu).
Vojenská pošta byla reorganizována v srpnu 1809 zavedením zvláštní poštovní organizace u dvou nejdůležitějších hlavních stanů. V čele pošty tohoto hlavního stanu stál poštovní ředitel, měl na starost 12 poslů, 23 koní a 10 poštovních dostavníků. U každého armádního sboru pak byl rovněž poštovní ředitel, již jen s jedním poslem, dvěma zřízenci a jedním poštovním dostavníkem.
Vojáci-adresáti u armády v poli museli v zásadě platit vnitrostátní poštovné pro území Francie, poštovné za jejími hranicemi měli zdarma. Na válečném tažení pak měli dopis zdarma úplně. Dopisy psané vojáky do civilu se neúředně nazývaly „markytánské dopisy“ (lettres de cantinières). Měly kolorovanou hlavičku s vyobrazením vojáka příslušného druhu vojska, u gardy navíc s portrétem císaře+císařovny - to vše v „lidovém“ naivním stylu, a markytánské se nazývaly proto, že vojákům je prodávaly markytánky.
Hlavička „markytánského dopisu“ Mladé gardy
Polní pošta u Velké armády pak byla organizována takto:
1 poštovní úřad u hlavního stanu (tzv. Hlavní poštovní úřad - Bureau général, razítková zkratka BauGal),
1 u císařské gardy,
1 u hlavního dělostřeleckého parku,
1 u velitelství každého armádního sboru (rovněž Bureau général = BauGal, s uvedením sboru),
1 u každé divize popř. brigády.
Obdobně existoval jeden vojenský poštovní úřad v každém posádkovém městě.
Všechna odesílací poštovní razítka pošty Velké armády uvádějí "GRANDE ARMÉE". Mohou být červená, černá nebo modrá. Razítka hlavního poštovního úřadu Velké armády nebo jednotlivých armádních sborů se dají snadno identifikovat - viz níže, pošty nižších svazků jejich název neuváděly, dostaly jen pořadová čísla v rámci armády a jejich identifikace s příslušnou divizí/brigádou je dnes značně problematická.

O postupu odesílání dopisů vojáků v poli do civilu se mi jinak nic vyhledat nepodařilo, lze se ovšem domnívat, že neprobíhalo přes hlavní stan, k tomu nebyl důvod?
Místo toho jedna zajímavůstka: nařízením ze 17.2.1808 bylo zakázáno zasílání peněz in  natura vojákům na tažení/v poli. Poštovní pokladník odesílací civilní pošty poukazované peníze uložil do pokladny a vystavil směnku na pokladníka vojenského útvaru adresáta. Tuto směnku předal odesilateli, aby ji zaslal adresátovi peněz, který ji po doručení předložil svému vojenskému pokladníkovi k proplacení. Povoleno bylo pouze zasílání peněz in natura v částce nepřevyšující 100 franků. Tento systém byl v r. 1812 rozšířen i na vojáky ve stálých posádkách. Následně byl zrušen s Napoleonovým pádem v r. 1815, ale obnoven již r. 1817, přičemž byl zdokonalen a rozšířen na všechny uživatele pošty = nejen vojáky. Proto se obvykle jako datum vzniku peněžní poukázky uvádí rok 1817, ač se fakticky používala již za Napoleona...

2. Císařští kurýři (courriers, messagers)

Z běžné pošty se pochopitelně vyčleňovala císařova osobní pošta = jeho přímé spojení se zázemím a doručování důležité vládní korespondence, samozřejmě i jeho spojení se vzdálenými armádami, operujícími na jiných válčištích.  

2.1. Kurýrní štafety či štafetoví kurýři (estafettes)
Systém štafetových kurýrů = jízdních poslů vytvořil Lavalette na císařskou objednávku (v létě 1805) a Napoleon na jeho funkčnost zvláště dohlížel, neboť to byl nejdůležitější způsob doručování veškeré jeho korespondence. Systém charakterizoval sám Lavalette:
Roku 1805 jsem zavedl ve velkém systém kurýrních štafet, který mi císař nařídil vytvořit (pozn.: Lavalette přitom vytvořil již v r. 1803 systém „vládních kurýrů“). Cítil nevýhodu dosavadního způsobu, kdy sám jeden člověk musel překonávat nesmírné vzdálenosti. Několikrát se stalo, že vyčerpaný nebo špatně zásobený kurýr nedorazil tak brzy, jak císař při své netrpělivosti vyžadoval. Také se mu příčilo, že zprávy, jejichž včasné doručení leckdy může rozhodujícím způsobem ovlivnit události zásadního významu, se mají svěřit do rukou jedinému člověku. Na jeho rozkaz jsem tedy vytvořil systém kurýrů spočívající v tom, že vládní depeše doručovali a předávali si postilioni každé přípřežní stanice v uzamčené aktovce, od níž jsme císař a já měli každý po jednom klíči. Každý postilion předával tuto korespondenci další stanici spolu s knížkou, do níž poštmistr zapsal název příslušné stanice s hodinou příjezdu a odjezdu. Ztráta této knížky nebo opomenutí poštmistra zapsat hodinu odjezdu a příjezdu byly trestány pokutou, v případě opakování pak mnohem přísnějším trestem. Dalo mi mnoho práce, než jsem dodržování těchto náležitostí prosadil. Nicméně s pomocí aktivního a stálého dozoru jsem uspěl a tato kurýrní služba fungovala jedenáct let naprosto spolehlivě a s úžasnými výsledky. Mohl jsem počítat se zpožděním jednoho dne na vzdálenost 400 mil. Štafetoví kurýři vyjížděli z Paříže i do nejvzdálenějších míst - Neapole, Milána, Hamburku, Madridu, Lisabonu a později Tylže, Vídně, Prešpurku, a Amsterdamu. Šlo ostatně také o relativní úsporu, klasický kurýr stál 7,50 F na každý úsek poste, štafetový kurýr pouze 3 franky. Císař tak dostával odpověď na svůj dopis (tj. z Paříže) do Milána za osm dní, z Neapole za patnáct dní. Bylo to velmi užitečné spojení a mohu bez ješitnosti říci, že bylo jedním ze zdrojů jeho úspěchů.“
Takto se poprvé v dějinách objevilo cosi jako jízdní řád... Průměrná rychlost těchto štafetových kurýrů dosahovala 20 km/hod.
Ještě detail: tito štafetoví kurýři rozváželi také armádní bulletiny o vítězných bitvách, aby se o vítězstvích dozvědělo celé císařství co nejdříve...
Spojení to bylo skutečně efektivní, výkonné a v prvních letech fungovalo zcela spolehlivě alespoň do té doby, než Napoleon vtáhl do Ruska. Ovšem s tím, jak se území císařství a satelitních států zvětšovalo, vzdálenosti se prodlužovaly, spojení se zpomalovalo, a když se nespokojené národy začaly bouřit, cesty začaly být nebezpečné a systém začal vykazovat první trhliny - což se projevilo např. při Maletově spiknutí, takže tento způsob spojení císařství nepřežil.

2.2 Napoleonův osobní kurýr
Souběžně ovšem nadále existovali vybraní kurýři překonávající velké vzdálenosti sami. Ač to často ani nebyli vojáci, měli uniformu/livrej - zelený kabát se zlatým lemováním bez epolet, zato s připnutým kovovým odznakem svého statutu, světle žluté kalhoty, standardní černý „důstojnický“ klobouk s kokardou a nejspíš byli i ozbrojeni (jen pro nejnevyhnutelnější případy, jinak byli povinni se boji vyhýbat). Byli vybíráni mezi nejzdatnějšími profesionálními kurýry v civilu nebo to byli osvědčení a prověření (bývalí) vojáci, jimž byla důležitá osobní Napoleonova pošta svěřována pro jejich zkušenost, fyzickou zdatnost, rychlost, zeměpisné znalosti, ostražitost, šikovnost a spolehlivost: sloužili Napoleonovi převážně na taženích, tzn. museli často projíždět ne příliš bezpečným/přátelským územím a při návratu včas vyhledat neustále cestujícího Napoleona. Na trase pochopitelně využívali koní přípřežních stanic, kde to jen šlo - málokdy jeli pomaleji než cvalem. Jejich sedlová brašna byla zřetelně označena cedulí „Depeše J.V. císaře a krále“. Tito kurýři byli již prvními stálými a specializovanými napoleonskými „spojaři“, byť nebyli všichni vojáci.
Napoleonovi kurýři 
Nejznámějším takovým Napoleonovým „dálkovým“ kurýrem byl muž známý pod přezdívkou „Moustache“ - o němž se ovšem dnes obecně ví pomalu jen to, že existoval. Ač se o něm v pamětech zmiňují mnozí současníci (Bourrienne, Constant, Marbot, Chaptal...), nejsou známa ani jeho základní biografická data - jen to, že pocházel z vísky Lapège v Pyrenejích. Podle jedněch útržkovitých pramenů jím byl jistý plukovník Claustres, jinde je zmiňován pod občanským jménem Elie (nebo Désiré nebo Esprit) Chazal... Přitom se kupodivu zachoval jeho (autentický?) portrét.
Podle Bourrienna byl Bonapartovým kurýrem od dob konzulátu, ale sám Bonaparte píše Direktoriu 5.11.1797: „Poslal jsem do Vídně panu hraběti de Cobentzel kurýra Moustache se zprávou, že jste ratifikovali mírovou smlouvu z Passeriana.“ Za císařství vezl Moustache mj. do Paříže zprávu o vítězství u Slavkova a Friedlandu, snad byl i na Elbě...
Alespoň tedy úryvek z Constantových pamětí:
„Jakmile byla bitva u Slavkova vyhrána, císař spěšně vyslal do Francie kurýra Moustache se zprávou o vítězství císařovně. Její Veličenstvo dlelo v zámku Saint-Cloud. Bylo devět hodin večer, když náhle zazněly radostné výkřiky a dusot koně ženoucího se tryskem. Hlas rolniček a práskání bičem ohlašovaly posla. Císařovna, která netrpělivě očekávala zprávy od armády, se vrhla k oknu a prudce je otevřela. Uslyšela slova „vítězství“ a „Ajiusterlitz“ Žádostiva podrobností seběhla po schodech,, následována dvorními dámami. Moustache jí ústně sdělil velkou novinu a předal Jejímu Veličenstvu císařův dopis. Chudák Moustache urazil za den padesát mil a byl natolik vyčerpán, že jej čtyři muži museli sundat s koně a odnést do postele. Jeho kůň, jehož pravděpodobně šetřil ještě méně než předchozí, padl na nádvoří.“ 
V pamětech císařovniny první dvorní dámy slečny Avrillionové je zmínka o Moustachově poslání v době Tylžského míru, kterou beletristicky zpracovala Juliette Benzoniová (která v historických reáliích příliš nefabuluje): 
„Ze všech císařových kurýrů,“ začal Jolival, „byl jeden obzvláště rychlý - jezdec jménem Esprit Chazal, známý jako Moustache. Nazítří po bitvě u Friedlandu chtěl Napoleon poslat zprávu o vítězství do Paříže co nejrychleji. Napřed se rozhodl svěřit ji svému švagrovi princi Borghese, za císařství jednomu z nejlepších jezdců. Dvacet čtyři hodin poté poslal s toutéž zprávou svého pověstného Moustache. Borghese po padesáti mílích přesedl z koně do dostavníku a takto cestoval ve dne v noci.  Moustache zatím jel, jak mohl, s nasazením poštovních koní a své odolnosti. Jel ve dne v noci a věřte nevěřte, urazil čtyřista padesát mil mezi Friedlandem a Paříží za devět dní a dorazil dříve než Borghese. Skvělý výkon! Málem to nepřežil, ale Moustache je gigant vytesaný ze žuly.“
Na několika místech se uvádí, že Moustache odešel z císařových služeb v r. 1814, ale třeba ve švýcarském sborníku Revue suisse et étrangère z března 1836 je úryvek ze vzpomínek hraběte Theobalda Walshe de Serrant na den 20.3.1815:
  „Jiné představení mě čekalo při návratu na Carrousel... Tlačili se tam s opětovnými výkřiky Vive l´Empereur! kolem muže v zeleno-zlaté livreji na koni. Byl to jeho kurýr Moustache, který přijel se zprávou, že jeho pán přijede za několik hodin. Ten muž (ještě ho mám před očima, byl jednooký) náhle zastavil svého supícího, bílou pěnou pokrytého koně a těm, kteří ho obklopovali, několika slovy sdělil tu velkou novinu. Byl všecek zaprášený, po tváři mu tekl pot, neklidný obličej a úsečná přerývaná mluva svědčily o jeho pohnutí i předchozí krajně rychlé jízdě. Sotva seskočil, obklopila ho skupina horlivých bonapartistů a chtiví podrobností ho spíše nesli než vedli do sousedního hostince.“

3. Chappův čili optický telegraf  (télégraphe aérien nebo télégraphe optique)

3.1. Z dějin císařské telegrafní sítě
To, co někteří vydávali za „Napoleonovu tajnou zbraň“, bylo uvedeno do provozu ještě za Revoluce. Dnes to bývá považováno za první telekomunikační spojení v dějinách.
Optický telegraf nebyl dílem jednoho geniálního vynálezce. Na vybudování, rozšíření a provozu telegrafu se svorně podílelo a doplňovalo celkem pět bratrů, s využitím pokusů předchůdců a s pomocí externích matematiků. První úspěšné telegrafické pokusy provedl vystudovaný světský abbé Claude Chappe (1763-1805) se svými bratry v r. 1791 ve svém rodišti Brûlon (departement Sarthe v kraji kolem Loiry) a díky opatské prebendě si mohl dovolit otevřít fyzikální kabinet v Paříži a pokračovat ve svých pokusech. Po zprávě Konventu (kde byl jeden ze sourozeneckého týmu poslancem) o jeho vynálezu začala být první linka budována v r. 1793 mezi Paříží a Lille v délce 230 km, pro spojení se Severní armádou. Slovo telegraf přitom „vynalezl“ tehdejší tajemník ministerstva zahraničí Miot de Melito - Chappe sám dosud nazýval svůj vynález „tachygraf“ - „rychlopis“.
Linka byla uvedena do provozu v srpnu 1794 a ohledně první odeslané zprávy jsem našel dvě verze = 15.8.1794: „Rakouská posádka Le Quesnoy v síle dvou tisíc otroků složila zbraně“ x 30.8.1794: „Condé (tj. pevnost Condé-sur-l´Escaut) se navrací Republice, kapitulace dnes ráno v 6 hodin.“ Ta či ona zpráva dorazila z Lille do Paříže za 2 hodiny a v Konventu byla přijata mnohaminutovým potleskem.
Telegraf se tedy osvědčil, nicméně rozšířil se o druhou linku Paříž-Štrasburk až o pár let později - z finančních důvodů. Chappova telegrafní síť byla dále budována takto:
1794 = Paříž - Lille
1798 = Paříž - Mety - Štrasburk (její první depeše z 1.7.1798 oznámila dobytí Malty                    Bonapartem na cestě do Egypta)
            Lille - Dunkerque
            Paříž - Saint-Malo - Brest (hlavně pro potřeby námořnictva)
1799 = Štrasburk - Huningue
1800 = Vic-sur-Seille - Lunéville
1803 = Lille - Boulogne-sur-Mer
            Lille - Brusel
1806 = Paříž - Lyon  
1807-1810 = Lyon - Benátky postupně: 1807 Lyon - Turín, 1809 Turín - Miláno, 1810                Miláno - Mantova - Benátky
1809 = Antverpy - Flessingue
1810 = Brusel - Antverpy
1811 = Antverpy - Amsterdam
1813 = Mety - Mohuč 
Stavba telegrafních linek do r. 1813

Telegrafní spojení se západem, jihozápadem a jihem Francie pak bylo zřizováno a navázáno až za dalších režimů.
Již v r. 1794 Výbor veřejného blaha přidělil Chappovi Villeroyský palác ve čtvrti Saint-Germain (dnes č.78 rue de Varenne - sídlo ministerstva zemědělství) jako sídlo správy telegrafu a na bulváru Saint-Germain se zřídily dílny, sklady a kancelář. Claude Chappe si v administrativě, účetnictví apod. nijak neliboval - svěřil správu bratrům Ignace-Urbainovi a Pierre-Françoisovi a sám se pohyboval v terénu, vyměřoval a vyhledával vhodná místa pro stanice, organizoval stavby a získával personál. Za pár let však onemocněl (rakovina?), trpěl bolestmi, propadal depresím (závistivci na něj útočili pro údajné přisvojování cizích myšlenek, Bonaparte odmítal jeho návrhy na rozšíření telegrafu...) a posléze v lednu 1805 našli jeho tělo ve studni na zahradě Villeroyského paláce - pravděpodobně spáchal sebevraždu z dodnes nejasných důvodů. V r. 1893 mu postavili pomník na křižovatce bulváru Saint-Germain, bulváru Raspail a rue du Bac; sochu v r. 1941 roztavili Němci.

 Již na egyptském tažení žádal Bonaparte Nicolas-Jeana Conté (o něm viz dále), aby připravil vše pro zřízení optického telegrafu v této daleké zemi. Lodi s potřebným materiálem však nedorazily ke břehu, pročež Conté musel vymýšlet jiný systém, ale do Bonapartova odjezdu z Egypta už to nestihl. Právě telegraf ovšem 16.10.1798 oznámil do Paříže Bonapartův návrat. Telegrafem se šířila rovněž zpráva o státním převratu 18. brumairu, stejně jako o vítězstvích u Marenga a Hohenlinden. V září 1800 nařídil Bonaparte vytvoření telegrafické linky Paříž-Lunéville, kde měl zasedat přípravný mírový kongres. Spojení bylo funkční od 14. listopadu, mír byl podepsán 9. února 1801 a účelové spojení bylo zrušeno. Bonaparte jako první konzul přesto asi žádným velkým příznivcem telegrafu nebyl, jinak by zřizoval spojení mnohem důsledněji, nejspíš jej vcelku právem považoval za nedokonalý a tudíž nepotřebný pro vojenské operace, což vskutku byl. V letech 1802-1803 Bonaparte dokonce pozastavil provoz všech linek s výjimkou Paříž-Brest a také vyhnal tehdejší telegrafickou stanici z Louvru (= výchozí pro linku Paříž-Lille).
V r. 1803 nicméně jeden z pětice bratrů Abraham Chappe na Bonapartův rozkaz zřídil telegrafní odbočku do Bouloňského tábora a sám tam nastoupil k přípravným pracem na vylodění. V srpnu 1805 byl jmenován generálním inspektorem telegrafních linek Velké armády. Jeho úkol však spočíval jen v dešifrování a šifrování osobní pošty Napoleona, jeho zástupce a náčelníka generálního štábu. Jelikož Napoleon se v dalších letech doma vyskytoval jen vzácně, telegrafu využíval na dálku = nepřímo a nesystematicky, částečně v oblasti vojenského zázemí (odvody apod.), jinak převážně v civilní správě země, ale také na jednom dosti nečekaném poli: ve Státní loterii = aby se zamezilo zakázanému podávání+přijímání sázek od uzávěrky do oznámení výsledků tahu klasickou cestou rozvozem tisku, zároveň byl telegraf z výnosů loterie částečně financován. Abraham Chappe mezitím dozoroval stávající linky a řídil výstavbu spojení do Benátek a Amsterdamu. Pak byl v r. 1812 znovu povolán do pole a jmenován ředitelem telegrafu Velké armády s výhledem na tažení do Ruska, ale přesvědčil císaře, aby ho raději poslal zpátky do Francie. V r. 1813 rozhodl Napoleon o zřízení linky Mety-Mohuč, opět pod vedením Abrahama Chappa, ale ta fungovala jen velmi krátce.
Abraham Chappe
Napoleon se však o rozvoj telegrafní sítě přece jen zajímal aspoň příležitostně - např. při jedné ze svých inspekčních vyjížděk zjistil, že k telegrafu na Montmartru je obtížný přístup a nařídil vybudovat dnešní rue Lepic (která se jeden čas jmenovala po něm - rue de l´Empereur). V jeho korespondenci je také několik zmínek, z nichž lze soudit, že si výhody telegrafu přece jen částečně uvědomoval, zejména pro komunikaci s námořními silami. Tento jeho občasný zájem vyplýval hlavně z toho, že telegrafní síť byla výlučně státní a sloužila výhradně úřední, vládní a vojenské komunikaci - běžné veřejnosti nebyla nikdy přístupná! Proto také bylo budováno spojení jen na vybraných strategických směrech (přičemž Napoleon se nijak nezabýval telegrafním spojením směrem ke Španělsku - asi proto, že by si bylo vyžádalo delší dobu, kdežto tažení mělo být rychlé...) a proto správa telegrafu nikdy nepodléhala hlavní správě pošt, nýbrž hned zpočátku ministerstvu války a od r. 1798 ministerstvu vnitra (až do r. 1879).
J.-A. Regnier: Chappův telegraf na věži kostela St-Pierre-de-Montmartre

Telegraf se pochopitelně snažil informovat i Ludvíka XVIII. o Napoleonově návratu z Elby. Kdyby byl telegraf býval již tehdy prodloužen až do Toulonu (což byl mnohem později), kdoví, jak by vše bylo probíhalo/dopadlo: takto kurýr se zprávou o Napoleonově vylodění v Golfe-Juan dorazil do Lyonu 3. března, z Lyonu sice ihned telegrafovali do Paříže, kvůli mlze však zpráva mohla být doručena až 5. března - to již byl Napoleon v Sisteronu.

Chappův telegraf ve Francii spojil západ a jih země s Paříží postupně také až za Bourbonů - tehdy fungovalo celkem nějakých 500 telegrafních stanic s cca 1500 zaměstnanci a délka linek dosáhla cca 5000 km. Optický telegraf ve Francii dosloužil v r. 1859.

3.2. Jak to fungovalo 

Každá telegrafní stanice musela být pochopitelně zdaleka viditelná, v průměru na 5-10 km, tudíž nejčastěji jako více či méně vysoká věž na kopci či v otevřené rovině. Stanici tvořilo vlastní signální zařízení na střeše, bezprostředně pod ním se rozkládal pracovní prostor a ještě níže odpočinková místnost. Architektonicky neexistoval jednotný typ stanice, stavělo se podle terénu - věže měly při potřebné výšce libovolný tvar, odpočinková místnost mohla být přímo ve věži nebo v přístavku, střecha byla pokud možno terasovitá nebo alespoň s ochozem = pozorovatelna. Ve vsích a městech se využívaly existující stavby = kostelní věže a střechy vysokých městských budov. Na estetiku se přitom nehledělo, účel světil prostředky (v Paříži třeba na střeše Louvru a na kostele St-Sulpice, jinde na věži Mont-Saint-Michel apod.).
Typická Chappova novostavba
V r. 1794 u Severní armády
Rekostrukce stanice u Saint-Marcan (Ille-et-Villaine, Bretaň)
Chappův telegraf na Justičním paláci v Metách
 Vlastní mechanismus:
-stožár z dubového dřeva, 7 m vysoký s vnějším žebříkem pro přístup k pohyblivým částem
-na něm výkyvné hlavní rameno z dubového dřeva, černě natřené, tzv. - regulátor (régulateur), 4, 60 m dlouhé a 0,35 m široké
-na jeho koncích dvě černá otočná křídla z dubového dřeva - indikátory (indicateur), dlouhé 2 m a široké 0,30 m
-protizávaží indikátorů (obvykle šedá), tzv. vidlice (fourchette)
-ovládací/manipulační mechanismus (manipulateur) s pákami a kladkami v pracovní místnosti
-převodní mechanismus s vodícími kladkami a lany  
Regulátory a indikátory byly opatřeny pevnými žaluziemi z borového dřeva proti snížení odporu ve větru.
Regulátor (zde červeně) bylo možno nastavit do 4 poloh:
 
Vodorovná a svislá poloha sloužily při předávání zpráv, šikmé polohy upozorňovaly na přípravu vysílání/příjmu nebo vysílání tzv. služebních signálů.
Indikátory se daly nastavit do osmi poloh po 45°, ale polohy indikátoru v jedné přímce s regulátorem, tzn. 4 a 8 se nepoužívaly současně, aby nezavdávaly podnět k mýlkám:  
 Společně tedy 2 x 7 x 7 = 98 kombinací poloh čili signálů. Z nich však 6 bylo vyhrazeno služebním/provozním signálům (Konec, Porucha, Přestávka atd.), takže k vlastní korespondenci zůstávalo 92 signálů. Obsluha telegrafu přitom znala význam pouze služebních signálů. Korespondenční signály znali pouze ředitelé linek (o nich viz dále), kteří měli k dispozici šifrovací knížku - 92 stránek po 92 řádcích, čili celkem 8464 slov nebo skupin slov. Telegraf totiž nesignalizoval zprávy otevřeně po písmenech+číslicích, to by trvalo a kdekdo by si to mohl číst, nýbrž používal numerický kód, kde se každé slovo/výraz/fráze předávalo dvěma signály: první odkazoval na číslo stránky šifrovací knížky, druhý na číslo řádku na ní. Systém se postupem doby několikrát změnil, měnily se i šifrovací knížky a používalo se jich souběžně i několik „tématických“ - pro armádu, pro prefektury apod. Souhrn těchto knih pak obsahoval celkem přes 25 000 písmen, slov, výrazů, vět a místních i osobních jmen.
Jelikož Chappův telegraf fungoval okamžitým předáváním signálů „odkoukáváných“ od nejbližší stanice vzdálené 6-15 km, musel používat kvalitní dalekohledy. Každá stanice měla logicky dva, pevně nastavené na obě sousední stanice a upevněné v dřevěných pouzdrech, aby se jich obsluha nemusela ani dotknout, a vzhledem ke vzdálenosti zvětšovaly 30x až 65x. Pro zajímavost: jakožto drahé (a na počátku dovozové - made in England!) byly jištěny proti krádeži číslováním a značením.
V oblastech s náladovým klimatem mohla být některá stanice dočasně paralyzována a vypadnout z řady, její sousední stanice v tom případě musely být schopny komunikovat spolu přímo.
Rychlejší komunikační prostředek v té době neexistoval. Rychlost příjmu/vysílání se ovšem měnila v závislosti na počasí. Jedna stanice mohla v zásadě odvysílat několik signálů za minutu, za optimálních podmínek jednotlivý signál z Paříže dorazil do Lille za 9 minut, přijetí zprávy o 36 signálech na téže lince trvalo 32 minut. Zpráva na lince Paříž-Štrasburk letěla asi 2 hodiny - dostavník to jel 4 dny... Rekordu na této lince bylo dosaženo při oznámení narození Římského krále = 60 minut.
Samozřejmě nebylo možno telegrafovat za tmy, mlhy, hustého deště nebo vlnění vzduchu za horka. Pokusy vysílat v noci pomocí luceren zavěšených na regulátor a indikátory se nesetkaly s úspěchem.
Jelikož odeslané+přijaté zprávy a provozní úkony se na stanici zapisovaly do staničního deníku, musela si síť v celé zemi čas od času „seřídit hodinky“: všechny stanice na povel nastavily telegraf do služební tzv. harmonizační polohy, načež jedna z pařížských počátečních stanic v daný okamžik sklopila jeden indikátor a všechny stanice na celém území signál okamžitě opakovaly.

3.3 Lidé kolem telegrafu
Jednotlivé linky řídili ředitelé, vždy dva (= u výchozí a koncové stanice). Odpovídali všestranně za provoz a hospodaření celé linky a k jejich konkrétním úkolům dále patřilo přebírání zpráv k vysílání a jejich kódování + dekódování došlých zpráv a jejich doručování adresátovi. Jedině tito dva lidé na celé lince vlastnili kódovací knížky, tzv. vocabulaire a tudíž znali obsah vysílaných/přijímaných zpráv. Proto byli pečlivě vybíráni a museli rovněž mít znalosti o všech aspektech provozu. Práci měli těžkou a nezáživnou: kvůli dodržení absolutního utajení museli být přítomni neustále - 365 dní v roce, pracovní doba jim začínala čtvrt hodiny před východem slunce, končila s jeho západem. 
Když ředitel přijal zprávu k vysílání, nejprve z ní musel vyškrtat zbytečná slova a převést ji do „telegrafické řeči.“ Poté ji zakódoval do čísel podle vocabulaire a předal své stanici k odvysílání. Když si ji předaly všechny stanice a dorazila na konec linky, jeho kolega na druhém konci ji dekódoval, přepsal na hlavičkový tiskopis k tomu určený a předal k doručení adresátovi poslem nebo jízdním kurýrem. V případě nejasného/nesrozumitelného textu si mohl/musel vyžádat opakování.
Každá telegrafní linka se pro vnitřní potřeby dělila na úseky (division) cca 10 stanic, za něž odpovídali inspektoři. Inspektor dohlížel na řádné fungování úseku, soustavně kontroloval obsluhy buď na dálku dalekohledem nebo přímo na místě. Byl povinen každý měsíc obejít všechny stanice úseku - nejčastěji pěšky, což mu trvalo 15-20 dní. Koně dostal jen někdy a jelikož cesty nebyly bezpečné, byl ozbrojen. Při svých inspekčních cestách kontroloval personál, staniční deníky, technický stav zařízení, rozhodoval o opravách, vyhledával původce chybných signálů, rozvážel obsluhám plat, udílel jim pokuty/prémie, jednal s místními úřady.
Ředitelé a inspektoři pocházeli často ze stejného prostředí, neboť veškerý telegrafní personál si potrpěl na rodinné a osobní vztahy, které často rozhodovaly o obsazení postů (průpravná studia, zkoušky, výběrová řízení a služební postup byly zavedeny až po císařství).
Telegrafní ovladač
 
Stálá obsluha stanic se nazývala staničníci (stationnaire), telegrafovači (télégraphiers) nebo telegrafisté (télégraphiste). Na jedné stanici byli vždy dva, sloužili 365 dní v roce, s nástupem čtvrt hodiny před východem slunce a odchodem při západu slunce. Jeden nastoupil k dalekohledům, druhý obsluhoval ovladač, v poledne se prohodili. Byli to zpočátku většinou mladí mužové (20-30 let) z pařížské oblasti - asi proto, že je najímali bratři Chappové osobně - původně pokud možno pracující se dřevem nebo kovem (kvůli údržbě materiálu). Od konce r. 1800 se z úsporných důvodů najímali váleční invalidé, ale později přednostně vhodní místní  obyvatelé. Od r. 1809 sloužila dvojice rovněž z úsporných důvodů po jednom a střídala se v poledne - služba byla tudíž mnohem náročnější = každý musel přebíhat půl dne od dalekohledů k ovladači a zpátky, vysílat/přijímat a všechno ještě zapisovat (některé stanice nakonec obsluhoval jen jeden člověk úplně sám!)... Každý úkon musel trvat maximálně půl minuty! Placeni přitom byli mizerně a často s mnohatýdenním zpožděním, sotva jako obyčejný dělník (1,25 F denně), takže ten staničník, který momentálně nesloužil (nebo oba, když stanice v noci nebo kvůli počasí byla mimo provoz), se mohl věnovat vedlejší činnosti - řemeslo, zahradničení apod., kterou si přilepšovali k bídnému platu. Jednu dobu dokonce nebyly peníze na výplaty a staničníci pobírali mzdu v naturáliích - 1,5 libry (cca 0,75 kg) chleba a 0,5 libry masa denně, což k nakrmení celé rodiny rozhodně nestačilo. Kromě toho prováděli na vlastní náklady údržbu a ostrahu. Když bylo třeba něco urychleně opravit, provoz nesměl být přerušen, takže opět nastoupili oba, popřípadě vypomohl ještě rodinný příslušník... Provozní režim byl přitom velmi přísný, kontrola nepřetržitá a nemilosrdná, každá chybička, zavinění poruchy nebo kratičká „neomluvená absence“ se trestala srážkou z platu, opakovaný nebo větší přestupek rovnou vyhazovem - přičemž to, co bylo za měsíc strženo hříšníkům na pokutách, bylo v tomtéž měsíci rozděleno mezi ostatní bezchybně sloužící jako prémie... Nárok na penzi žádný, sloužilo se, dokud zdraví dovolovalo (rekordmanem byl 81-letý telegrafista). Byla to zkrátka otročina a živoření, přesto staničníci ve velké většině sloužili spolehlivě. Zároveň se tím ovšem otevírala vrátka ke zneužití telegrafu - dopouštěli se ho někteří spekulanti na pařížské burze, aby se s předstihem dostali k burzovním výsledkům, které se normálně rozvážely poštou: štědře podpláceli staničníky, z nichž pak jeden na smluvené místo vysílané depeše vsunul smluvený signál, druhý komplic na určené stanici signál předal čekajícímu adresátovi (a dál pak vysílal už bez tohoto „viru“)... Málokterý bídně placený staničník odolal - hezky to popsal A. Dumas v románu Hrabě Monte Christo.

Z této subkapitoly je zcela evidentní, proč telegrafní síť z pochopitelných důvodů nemohla Napoleonovi-válečníkovi na taženích sloužit jako nějaká „tajná zbraň“, i když Ignace Chappe zřejmě správně soudil, že lze snadno zřídit a provozovat „polní“ optický telegraf = samotný stožár s rameny se zjednodušeným ovládáním, prostě ukotvený v zemi bez věže, nevzal však v úvahu všechny vojenské aspekty provozu na válčišti.
 
3.4  Telegraf u nepřítele 
V jedné staré knize o dějinách signalizace a telegrafie je popsán improvizovaný optický telegraf, který používali Prusové r. 1807 v obleženém Gdaňsku pro komunikaci s rusko-pruskou armádou v poli směrem na Královec: dopisovali si dohodnutým kódem pomocí tříbarevných praporů cca 2,5x2 m vytahovaných na stožár a vyztužených kvůli čitelnosti ve větru/bezvětří. Vymyslel to jistý pruský major s pomocí anglického obchodníka (však to také ne náhodou připomínalo námořní signalizaci). Za stanici v Gdaňsku sloužil domek nejspíš poblíž velitelství města, jehož střechou procházely dva cca 10-metrové stožáry a do něhož nesměl vstoupit nikdo kromě obsluhy. Každému červeno-modro-bílému praporu s různou kombinací pruhů bylo přiděleno číslo a k němu písmeno abecedy (kromě X). Přiřazení číslo=písmeno praporů znal a měl v ruce pouze spolehlivý „náčelník stanice“, který přímo v místnosti obsluze diktoval k vytažení pouze ta čísla, a obdobně dešifroval depeše zvenčí. Zprávy k vysílání mu předával a přijaté od něho přebíral pouze velitel města Kalkreuth v zapečetěných obálkách. Jako šifra bylo dohodnuto, že význam všech praporů se posouvá = prapor značící prvního dne písmeno A znamenal druhý den písmeno B, třetí den písmeno C atd. Občas se také pro zmatení obléhajících Francouzů telegrafovalo anglicky. Začátek a konec vysílání + začátek a potvrzení příjmu byly signalizovány dvěma bílými prapory - jeden s černým orlem, druhý čistě bílý. Při případném opakování nesrozumitelné depeše se používal výchozí význam praporů z prvního dne. Když Francouzi dobyli opevněné dělostřelecké postavení situované na této „telegrafní lince“, zapalovali na něm ohně s kouřem jako „rušičkou“...
Příště: SPOJENÍ V ARMÁDĚ