PÁD ŘÍŠE ŘÍMSKÉ (ŘÍMSKÉ VÁLKY V)

Zpráva z nakladatelství AKCENT říká, že se po 15. srpnu začne distribuovat PÁD ŘÍŠE ŘÍMSKÉ, poslední svazek mojí pentalogie ŘÍMSKÉ VÁLKY. Pokud jste netrpěliví, nebo nechcete běhat po knihkupectvích, můžete si knihu objednat přímo u vydavatele s nakladatelskou slevou, která vám uhradí poštovné, na http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php (prolink je i v nadpisu). Co se obsahu knihy týče, je zde:

OBSAH:

I. ČAS DOBYVATELŮ

Voják Agricola

Válka s Chatty a Kaledonci

Bitva pod Mons Graupius

Domitianus versus Decebalus

Traianův sloup

Zhola zbytečné tažení

Generál, který toužil po míru

Povstání Simeona bar Kochby

Arrian kontra Alanové, aneb taktika z roku 135

Vojáci Hadrianovy doby

Legie a pomocné sbory

II. VĚK ŽELEZA A RZI

Lucius Verus a válka s Parthy

Marcus Aurelius a válka v srdci impéria

Božský déšť na Dunaji

Zápas o trůn a poslední výprava

Jeden císař za druhým

Severus versus Niger

Bitva u Lugduna

Severovo východní tažení

Znovu Británie

Caracallův přepad Parthie

Bitva u Nisibidy

Macrinova prohra a tažení Alexandra Severa

Vzestup a pád Maximina Thráka

Vojenská anarchie

Armáda impéria a Gallienovy reformy

III. KDO ZACHRÁNÍ IMPÉRIUM?

Rozpad a sjednocení

Dědictví po Aurelianovi

Války Diocletianova dominátu

Bitva na Milvijském mostě

Constantinus versus Licinius

Bratrovraždy a bitva u Mursy

Bitva u Argentorata

Obrana Amidy

Smrt císaře Iuliana

IV. ADRIANOPOLE

Armáda v době soumraku

Neklid v rozděleném impériu

Příval na dunajské hranici

Fritigernova vzpoura

Bitva mezi vrbami

Valící se spoušť

Osudná bitva

Kdo zastaví pohromu?

Bitva na řece Frigidus

Stilicho versus Alarich

Zkáza Říma

PŘÍLOHA: CHRONOLOGIE VYBRANÝCH BITEV

BIBLIOGRAFIE

BITVA U ACTIA-UKÁZKA Z ŘÍMSKÝCH VÁLEK IV

Můj nakladatel, tedy AKCENT, tento týden prohlásil, že tak za čtrnáct dní by mohl být na knižních pultech čtvrtý díl ŘÍMSKÝCH VÁLEK nazvaný LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA. Obsahově zahrnuje období pdo Caesarovy smrti, tedy Války druhého triumvirátu a boj Octaviána s Marcem Antoniem, války v Germánii, Británii, Pannonii, Illyrii a Arménii, rok čtyř císařů a židovskou válku,což je přibližně rok 69... Nazrává čas na ukázku a já ji sem vkládám v podobě kapitoly o bitvě u Actia, která se dost lišila od toho, co předvádějí velkofilm Kleopatra či stručná vylíčení. V mé knize ovšem celá tahle námořní kampaň zahrnuje tři kapitoly s přípravami k bitvě, taktikou i dozvuky...  

       Pokud jde o dostupnost knihy, počítejte raději s počátkem dubna (dám zde vědět). Pokud si ji chcete spolehlivě a s nakladatelskou slevou (která vám uhradí min. poštovné) objednat, můžete tak učinit u vydavatele prolinkem v nadpisu, nebo zde na této adrese 

http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php  

Bitva u Actia

Podle Diona (Dio 50.31) hrál Octavián Antoniovi mimoděk do karet:

„Poté pojal plán nechat je proplout s úmyslem, že jim sám vpadne do týlu a tím, že popluje rychleji, je přímou plavbou dostihne…“ Velitelé eskader ovšem namítali, že to nemusí vyjít, že nepřítel bude jen prchat a k boji neobrátí (což byl exaktní odhad situace). Agrippa dodával, že nepřítel by mohl použít krom vesel plachty (to se v bitvě nedělalo a stěžně se pokládaly na palubu, aby se při úderech nelámaly a neohrožovaly vlastní vojáky, nebo aby plachty nepřítel nezapálil, navíc vítr u tohoto oplachtění manévry spíše znemožňoval, než usnadňoval), a imperátor se nakonec nechal přesvědčit o tom, že klasický boj tělo na tělo, loď proti lodi, bude lepším řešením.

Dio Cassius neprozrazuje bitevní uspořádání ani rozvinutí, je ale jasné, že za této situace muselo Octaviánovo loďstvo výjezd z hrdla zálivu uvolnit a stáhnout se víc na širé moře, aby mohl Antonius vyplout a rozvinout se. Plútarchos (Antonius.65) je v tomto ohledu na informace méně skoupý, i on ale jde rovnou k věci, k začátku bitvy samé:

„Když nastalo bezvětří a klid na moři bez jediné vlny, postupovali proti sobě. Antonius a Publicola stáli na pravém křídle, Coelius na levém, uprostřed Marcus Octavius a Marcus Insteius. Caesar postavil na levé křídlo Agrippu a sám si ponechal pravé křídlo. Pozemní vojsko postavil do bitevní linie u moře na straně Antoniově Canidius, na straně Caesarově Taurus, a chovali se všichni klidně.“

Upřesněme to, co se u obou klasiků objeví teprve v průběhu boje, tedy doplnění celé sestavy.

Marcus Vipsanius Agrippa, nejzkušenější námořní velitel ze všech, velel levému Octaviánovu křídlu (byť Velleius tvrdí, že byl vrchním velitelem celého loďstva, což zní nepravděpodobně). Střed dostal Lucius Arruntius starší, který velel na moři už ve válce se Sextem Pompeiem, jenže na jeho straně. Pravému křídlu velel Marcus Lurius, předtím prefekt Sicílie, vyhnaný Sextem Pompeiem, nejspíš v námořní válce mnohem zkušenější než Octavián (u Plútarcha Caesar), kterému zde byl k ruce, neboť budoucí Augustus se tu musel věnovat jako vrchní velitel i celkové situaci.

Protivníci se rozvíjeli obdobně do tří divizí či eskader, vpravo Lucius Gellius Publicola, konzul z roku 36 př. Kr., na středu Marcus Octavius s Marcem Insteiem; o prvním není nic bližšího známo, ten druhý ale byl zkušený generál z občanských válek. U Plútarchem uváděného admirála jménem Coelius rovněž tápeme, podle všeho jde ale o omyl a velitelem na levém křídle byl, jak z dalšího plyne, Gaius Sosius, kterého jasně označuje například Velleius Paterculus.

V celé sestavě nepadlo slovo o Kleopatře, která představovala jakýsi zadní voj, připravený proklouznout s poklady mezerou, již divize před ní vytvoří.

Lodě Marca Antonia, předpokládejme, že po šedesáti v každé ze tří eskader (přičemž ta středová mohla být zdvojená, jak tomu nasvědčují jména dvou velitelů), se rozvinovaly půdorysně do půlměsíce a z obou stran se přimykaly co nejvíc ke břehu, čímž vylučovaly nebezpečí obchvatu. Octavián s přesilou plavidel zaujímal podobný tvar a rovněž se roztahoval k pobřeží, aby mu tudy nikdo neunikl. 

Plútarchos tvrdí, že Marcus Antonius, uváděný jím samým na pravém křídle, z paluby velké válečné lodi nevelel. Vsedl na liburnu, malou obratnou veslici s jednou řadou vesel, užívanou k průzkumu i kurýrní a spojovací službě. Projížděl na ní kolem vyplouvajících velkých galejí, povzbuzoval vojáky na palubách, ukazoval nebezpečná místa zálivu a poroučel, ať se lodě rozvinou, zastaví, jako kdyby byly na kotvách, a přijmou takto útok. I Octavián po rozvinutí udělal stejnou věc, nechal se liburnou převézt z levého křídla na pravé, zkoumal nepřítele a divil se, že stojí před úžinou nehybně.

„Lodi se totiž zdály zakotveny. Byl o tom také dlouhou dobu přesvědčen a udržoval své vlastní lodi ve vzdálenosti asi osmi stadií od lodí protivníkových,“ tvrdí Plútarchos (Antonius.65).

To je necelý kilometr a půl.

„Bylo poledne, a poněvadž se zdvíhal z moře vánek, Antoniovy vojáky omrzelo otálet a v důvěře ve výšku i velikost svých vlastních lodí, jako by byly nepřemožitelné, pohnuli levým křídlem,“ pokračuje Plútarchos.

Spíš než o smělost se ale jednalo o vítr (o němž se zmínil pod jménem Iapyx i Vergilius), na který Marcus Antonius čekal, aby mohly lodě po proražení vztyčit plachty a tak snáze unikly. Mezi druhou a třetí odpolední ostatně zesílil, byl už svěží až ostrý a z nepříznivého západního se měnil na západoseverozápadní.

Onen vítr, o němž je v Plútarchovi a Dionovi pár zmínek, představuje nejspíše klíčový faktor ve vývoji situace v bitvě a největší problém Marca Antonia. Římská veslice s obdélníkovou plachtou a nanejvýš s pomocnou, poněkud nastavitelnou plachtou stejného tvaru, leč menší, nedokázala proti větru plout, křižování bylo nemožné. Upozornil na to Sheppard v ospreyovské monografii o bitvě u Actia. Chtěl-li Marcus Antonius s pomocí kombinace vesel a plachet uniknout, musel plout nejprve k západu, a až pak se stočit na jihozápad, aby obeplul Lefkadu, jenže s příděmi na vítr to nešlo, použít se dala jen vesla. Teprve na volném moři a po změně kurzu šlo západní či západoseverozápadní vítr využít, avšak muselo se plout takřka v pravém úhlu na něj. Přesněji v úhlu sedm čárek dvaatřicetičárkové stupnice moderního kompasu, tedy s těsným přilehnutím na něj, což znamená velmi pomalu, maximálně rychlostí dvou uzlů na hodinu.

Připomeňme, že Florus v už citované pasáží o robustních Antoniových lodích říká:

„Vítr je těžce poháněl…“

Počasí tedy nehrálo hru, již Antonius s Kleopatrou potřebovali, a nutnost dostat se na vítr měnila i jejich rozhodnutí. Nemohli uniknout při břehu, potřebovali se provléci středem, otevřenou vodou, kde vítr působil víc. A vítr byl i důvod, proč se sestava před ústím zálivu dala do pohybu až po poledni. Zčásti to umožnil Octavián, neboť se kvůli rozvinutí stáhl na otevřenější moře. Agrippa tím sice uvolnil prostor u severnějšího břehu, to ale nebylo Antoniovi k ničemu. Agrippův manévr Antoniovu vyplutí nepřál, neboť dával možnost k obchvatu nepřátelské severní eskadry… Marcus Vipsanius si tak vytvořil prostor pro manévry diekplús, periplús či anastrophe.

Diekplús znamená proplutí skrz a obrat. Vyžadoval otevřenější moře a sázela na něj rychlejší strana, která měla k dispozici více prostoru, nebo dokázala lépe manévrovat. Lodě mohly plout v několika kolonách (v kýlové linii), tedy za sebou s velitelskými loďmi v čele, a snažily se proniknout skrze protivníkovu liniovou sestavu (tj. skrze čelní uspořádání). V okamžicích, kdy velitelská loď vplouvala do mezery, podnikla rychlý obrat k nepřítelovu boku a přídí lámala jeho vesla, načež si mohla vybrat dalšího protivníka. Loď za ní zpravidla dorážela tu vedoucím plavidlem napadenou a možnosti manévrovat zbavenou veslici taranovým úderem.

Manévr s řeckým jménem periplús značil obecně plavbu podél břehu a takticky obrat o 180 stupňů. Střed útočícího loďstva se při něm zvolna přibližoval v linii k nepříteli, rovněž rozvinutému do linie, přídí proti přídi, nebo předstíral zpětným záběrem vesel ústup a lákal protivníka do protiútoku. Čekalo se na chvíli, kdy soupeř vyrazil kupředu a poskytl tak lodím na křídlech šanci udeřit rychlým obratem krajním lodím do boků. Další lodě, které v linii neměly protivníky, pluly šikmo vpřed, za záděmi nepřátelské linie provedly obrat a útočily do boků z týlu. 

Anastrophe se vztahoval spíše k individuálnímu boji a k útoku lodě na loď, ne k manévru eskadry. Spočíval v obratu a útoku na soupeře úderem klounu tak, aby se otočil a nastavil záď, přičemž druhý útočný náraz mířil na dvojici kormidelních vesel s cílem nepřítele znehybnit, vyřadit a případně dobýt abordáží.

Ke slovu měly přijít i metací a vrhací zbraně, nejen praky a luky, ale i stroje. Lučištníci i prakovníci zaujímali místa ve věžích na palubách (jedné či dvou), kde mohl být ze strojů maximálně nevelký scorpio, škorpión, balisty a katapulty či onagery (což byla varianta katapultu) musely být upevněny na palubách, stejně jako nedávný Agrippův vynález, harpax. Tyto zbraně vypalovaly jak střely ve tvaru velkých oštěpů, mnohdy zápalné, tak i kamenné koule či hrnce s hořlavinou, problémem ale bylo podélné i příčné kolébání, které znesnadňovalo zasažení cíle.

Hlavní zbraní ovšem zůstával kloun, u velkých lodí mnohdy zasazený na přídi nad hladinou, neboť cílem nebylo proražení protivníka tak, aby to trupu vnikla voda, ale upoutání napadené lodě, již pak bylo možné napadnout z paluby na palubu.

Obě loďstva se teď pohnula příděmi k sobě a v těsné formaci, o níž se zmiňuje Dio Cassius. Píše rovněž, že Octaviánovy lehčí a rychlejší lodě manévrovaly tak, aby vybrané velké nepřátelské plavidlo pokud možno obklopily.

„Když nějakou loď potopili, bylo dobře, když ne, couvli na vodu, než mohlo dojít k boji zblízka, a náhle pak udeřili klounem na onu loď znovu, nebo přepluli a soustředili pozornost na jiné, a když ji lehce poškodili tak, jak jim to čas dovolil, postupovali k dalším a dalším s tím, aby byl jejich úder na jakoukoliv loď pokud možno nečekaný,“ píše klasik (Dio 50.32).

Octaviánovy lodě prý útočily rychle a vyhýbaly se obratně střelbě lučištníků, Antonius se ale bránil spoustou šípů i kamenných střel, takže útočící lodě občas vyplouvaly mimo dosah vrhacích zbraní, aby si vybraly lepší moment útoku. Zpravidla útočily dvě až tři lodě na jednu, některá se snažila zpřelámat vesla na boku, jiná vesla kormidelní na zádi, a činily tak podle Diona koordinovaně, neboť některý z útočníků poutal pozornost bránící se posádky palbou, zatímco jiný se přibližoval a volil úder podle situace.

„Když se začínal vlastní boj zblízka, nedocházelo k prorážení a roztrhávání lodí. Antoniovy lodě nemohly pro svou tíhu dosíci prudké pádnosti, jež především dodává ranám lodních zobců účinnosti; Caesarovy lodě se nejen střežily utkávat s příděmi nepřátelských lodí, ale neměly odvahu ani do nich vrážet z boku, neboť zobce se snadno ulamovaly, kdykoliv narazily na lodní trup zbudovaný z velkých čtyřhranných klád spojených pospolu železem. Zápas se proto podobal boji na souši, či správněji řečeno, boji o hradby, neboť tři čtyři lodě Caesarovy se současně zavěšovaly kolem dokola na jednu loď Antoniovu a vojáci užívali štítů, kopí, bidel s háky i ohnivých šípů. Antoniovo mužstvo pak střílelo z dřevěných věží z oštěpometů,“ upřesňuje a popisuje boj dosti toporný překlad Plútarcha (Antonius.66).

Oštěpomety jsou katapulty, ve skutečnosti ale šlo spíše o škorpióny, lehké stroje podobné velkým kuším. Zajímavá je zmínka o trámech na bocích, nejspíš ochraně předsazené před obšívku. Lehčí Octaviánovy lodě se kvůli nim nechtěly pokoušet o přímý taran klounem, protože vlastní zobce se jim při útocích lámaly; hrozilo tak, že poškodí spíše samy sebe, než protivníkova plavidla.

„Několik jich na nepřátelské lodě – těžké a při všem nemotorné – útočilo střelami ze samostřílů, zobci i hořícími předměty a rozprášily je, jak se jim zlíbilo,“ dodává ještě stručně Florus (Epitoma II.21.6, 7), který o žádných potížích při ataku klounem nepíše.

Pak nadešla vrcholná chvíle, zvrat ve vývoji bitvy, neboť boj sám o sobě vytvořil někde na středu mezeru, kterou mohla Kleopatra VII. Filopator uniknout. Katarze střetu nastala v okamžiku, o němž Plútarochos (Antonius.66) píše toto:

„Když Agrippa rozpínal druhé křídlo k obchvatu, byl Publicola nucen plout proti němu a odtrhoval se od lodí ve středu. Tam vznikal nepořádek, a nadto se střed právě bil s loďmi Arruntiovými. A přesto byla bitva ještě nerozhodná a vyrovnaná.“

Antoniovec Publicola tedy bojuje s Agrippou, snaží se odvrátit obchvat, o který se soupeř pokouší podél severního břehu a nejspíš se mu to i daří. I Publicolovy lodě se přimykají zprava ke břehu, aby obchvatu zamezily, a tak se musejí obracet příděmi na severovýchod či sever. Tím se odtrhávají a vzdalují od středu, kde spolu bojují na jedné straně divize antoniovců Octavia a Insteia, na druhé lodě Arruntiovy. Mezi středem a Octaviánovým levým křídlem tak vzniká dostatečný prostor, kterým může Kleopatra konečně proplout.

Je zajímavé sledovat názory antických historiků na tento proslulý a pro Octaviánovy kapitány bezpochyby nesmírně překvapivý okamžik.

Začněme Dionem Cassiem (Dio 50.34):

„Kleopatra na kotvách a s válečníky nedokázala už přihlížet dlouhému, ponuře nejistému a protahujícímu se boji s pochybným koncem, zmítaly jí obavy (neboť to byla žena a Egypťanka). Náhle se dala na útěk a nechala vztyčit signál pro ostatní své poddané. Najednou tedy rozvinuli plachty a spěchali na otevřené moře, neboť se náhodou zvedl vítr jisté síly. Antonius si pomyslel, že prchají ne z Kleopatřina rozkazu, ale ze strachu, neboť se cítí poraženi, a následoval je. Když se to stalo, poklesla vojákům odvaha a zmocnil se jich zmatek…“

Někteří v tomto podání rovněž unikali s větrem na otevřené moře, jiní nejprve svrhávali do moře věže a vše, co šlo, aby lodím odlehčili a mohli rovněž uniknout, jenže Octaviánovy lodě je napadaly dál. Pronásledování se v první chvíli nekonalo, protože tato plavidla byla připravena jen na bitvu a plachty ani stěžně neměla. Přišlo vzápětí, neboť vítr unikající loď příliš nepoháněl a vesla lehčích lodí stačila odplouvající sledovat, byť je nedohnala… 

Přikročme k Plútarchovi (Antonius.66):

„Náhle však bylo vidět šedesát Kleopatřiných lodí, jak vytahují plachty k odplutí a prchají středem bojujících. Byly totiž postaveny vzadu za velkými loďmi, a když pronikaly mezi nimi, způsobovaly zmatek. Nepřátelé se na ně s úžasem dívali a viděli, jak plují s plnými plachtami k Peloponnésu.

A tu se ukázalo docela zjevně, že je Antonius člověk, který se nedává vést vůdcovskou rozvahou, ani rozvahou muže, ba ani vlastním rozumem, ale že je vlečen tou ženou (…). Sotva totiž spatřil její loď plout pryč, zapomněl na všechno, utekl a zradil ty, kteří za něho bojovali a umírali, přestoupil na pětiřadku, přičemž ho následoval jen Syřan Alexas a jakýsi Skellios, a spěchal za tou, jež ho už zničila a jež ho měla zničit úplně.“

Podle Plútarcha přestoupil na Kleopatřinu loď, ji ale nespatřil a seděl sám s podepřenou hlavou na přídi ponořený do svých myšlenek…

Pokračujme Florem (Epitoma II.21.8,9):

„S útěkem na širé moře začala královna na lodi s pozlacenou zádí a purpurovým plachtovím, za ní následoval Antonius, ale Caesar jim byl v patách. A tak jim nevyšel ani plánovaný ústup do Oceánu, ani jim nebyly platné posádky na egyptských mysech Paraitoniu a Pelusiu…“

Zbývá Velleius (Římské dějiny II.85):

„Nejprve se dala na útěk Kleopatra, za královnou ujížděl Antonius, místo aby zůstal u bojujících vojáků – velitel, který měl nemilosrdně stíhat dezertéry, sám dezertoval.“

U dvou autorů je to antické drama a zhoubná vášeň, která zbavuje Marca Antonia rozumu i pro Římana tak zásadní dignitas, cti. Třetí mnoho neříká, jen vyjadřuje opovržení nad tímto činem. Jediný Florus mluví o plánovaném útěku a lze mu věřit, jinak bychom Antonia skutečně degradovali velmi nízko (což bylo posléze i v zájmu Octaviánovy propagandy, směřující k prosazení principátu, osobní vlády jediného a prvního muže Říma), do role blázna, ovládaného jen city a vášní. Ne, Kleopatra a Antonius jednali bezpochyby podle předem dohodnutého plánu, varianty prosazené během válečné porady před bitvou. Ostatní měli následovat, jenže z bojujících divizí se to povedlo jen pár lodím (podle všeho těm nejlehčím a nejrychlejším), neboť mezera se rychle uzavřela. 

Šedesát Kleopatřiných lodí, Antoniova pentéra a pár dalších včetně lehkých liburn mířilo kolem západních břehů ostrovů Lefkada, Kefalonia a Zakynthos k egyptské Alexandrii.

Těm ostatním na moři zbývalo jen bojovat, nebo se vzdát.

Byla to tragická dohra, epilog, který předem poražení aktéři sehráli se ctí!

CAESAROVY LEGIE VYCHÁZEJÍ...

V době, kdy chystám k odevzdání Římské války IV,  se blíží čas vydání třetího svazku s názvem CAESAROVY LEGIE; zpráva z AKCENTu říká, že distribuovat se budou počínaje 20. červencem. Objednat si je se slevou můžete i v nakladatelství; prolink máte zde http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php a v nadpisu. Jak bývá v době, kdy kniha vychází, dávám sem ukázku jedné kapitoly a úmyslně jsem nevybral nic  známého, žádného Vercingetorixe, atd.  Kapitola je z Caesarovy africké války, předposlední, kterou vedl. Pokud jde o obsah, zdá se mi zbytečné opakovat to, co je zjevné z přebalu a bylo zde zcela nedávné. Jen podotýkám, že v knize je 150 obrázků a 40 map...

Poznáš, kdo jsem, Labiene!

Předsunuté hlídky hlásily nepřítele a obrovský oblak vířeného písečného prachu naznačoval, že je to velká síla. K Ruspině dorazilo vojsko vedené Titem Labienem a Titem Pacidaem, jezdci a lučištníci, kteří se rozvinuli do nesmírně dlouhé linie.

„Caesar povolal ihned z tábora veškerou jízdu, které měl s sebou jen málo, a lučištníky, jichž s sebou vzal také jen malý počet. S několika vojáky jel kupředu, aby obhlédl situaci, zatímco kohorty jej měly pomalu následovat v bitevní linii. Když už bylo možno spatřit v dálce nepřítele, rozkázal Caesar vojsku nasadit přilby a připravit se v otevřené krajině k bitvě,“ říká dílo o této kampani (O válce africké 12).

Labienův a Pacidaeův šik kombinoval jezdce s lučištníky i lehkými, oštěpy vyzbrojenými pěšáky mezi jednotlivými oddíly a vše bylo v linii sraženo tak těsně, až to vypadalo na sestavu těžké pěchoty. Na obou křídlech stálo jen jezdectvo, což napovídalo na klasické uspořádání, a vše začalo být Caesarovi jasnější teprve poté, co se protivníkova sestava roztáhla ještě víc do šířky, zjevně ve snaze o obklíčení či lepší šanci na obchvat bitevního šiku Gaia Iulia. Pak jezdci na křídlech vyrazili, obsazovali okolní výšiny a doráželi tak, že kavalerie Caesarova odolávala jen s největším vypětím sil. Hnul se i střed, lehcí pěšáci na něm vybíhali kupředu, vrhali oštěpy, a kdykoliv se štítová zeď caesarovců hnula do protiútoku, zase se stahovali, přičemž je jezdectvo krylo. Pro Gaia Iulia to sice byl nový způsob boje, zkušeným okem ale odhadl, že jeho legionáři, kteří začínají náporu čelit obdobně, vybíháním z řady, rozevírají sestavu a sobě obnažují boky. Vrhání pil bylo neúčelné i proti jezdectvu, neboť Numidové ovládali koně skvěle a dokázali se vržené zbrani nejednou vyhnout. Galská kavalerie navíc slábla a řídla především kvůli zraněným koním.

„Tlak nepřátel se stále zvětšoval. Pak byli v jediném okamžiku všichni Caesarovi legionáři obklíčeni, sehnáni do kruhu, a v něm se museli bít jak za mřížemi arény,“ píše se v pokračování téhož díla (O válce africké 15).

To, co následuje v šestnáctém odstavci, představuje dramatickou historku, již stojí zato z velké části citovat.

Titus Labienus se nechal strhnout nenávistí i zápalem, bez přilby a s nepokrytou hlavou jezdce i pěšáky povzbuzoval, dokonce projížděl na koni před prvním řadem.

„Někdy se obrátil i na Caesarovy legionáře takto k nim mluvil: ,Nu, rekrute, jak je? Ještě jsi takový hrdina? I vás ten člověk pobláznil svými řečmi. U Herkula, vehnal vás do velkého nebezpečí! Je mi vás líto.‛ Jeden z vojáků mu odpověděl: ,Já nejsem, Labiene, žádný nováček. Jsem veterán Desáté legie.‛ Na to Labienus: ,Nevidím odznaky Desáté legie.‛ Voják opáčil: ,Však uvidíš, kdo jsem!‛ Zároveň s těmito slovy shodil z hlavy přilbu, aby mohl být poznán, a rozmáchnuv se vší silou oštěpem mrštil jím po Labienovi. Zasáhl však těžce jen bok jeho koně a volal: ,Věz, Labiene, že to byl voják Desáté legie, kdo tě chtěl zabít!‛...“

Smrtelně zasažené zvíře padalo, Titus Labienus slétl ze čtyřrohého sedla a dopadl na zem tvrdě. Možná se kůň přes něj i převalil a generál zůstal na zemi potlučený, neschopný se sám zvednout. Jeho muži jej popadli, odvlekli dozadu a on už nedokázal do této bitvy zasáhnout...

Tahle událost musela nutně zápal útočníků zchladit, jejich nápor na okamžik ustal, trochu se stáhli a Caesar toho pohotově využil k přechodu z kruhové obrany do triplex, spíše ale do duplex acies, neboť každou druhou kohortu v obnovené bitevní linii obrátil čelem v zad. Tohle rozvinutí, probíhající do co největší délky, rozetlo kruh, obklopující jeho legionáře, na dvě poloviny, a podle všeho pak zády k sobě obrácené linie zaútočily, byť to musel být postup jen o pár kroků, aby nepřítel nevnikl mezi ně. Zbytek vržených pil stačil, aby Numidové, jejichž bojovnost Labienovým ochromením ochabovala, začali ustupovat, čehož Caesar využil k rychlému ústupu vlastnímu k relativně bezpečnému táboru.

Jenže dobojováno nebylo.

Na scénu dorazil Labienův spolubojovník Marcus Petreius a s ním i Gnaeus Piso, kteří přiváděli na šestnáct stovek numidských jezdců dalších. Oba generálové obnovili bojeschopnost Labienových mužů a vrhli se na Caesarův zadní voj. Naštěstí se jejich útoky omezily jen na vrhání oštěpů z dálky. Kavalerie nedorážela na tělo, což by bylo mnohem horší. Galští jezdci na žíznivých, znavených koních, kteří se ještě nevzpamatovali z plavby přes moře a leckdy se živili sušenými mořskými řasami, napínali poslední síly, rychlosti koní soupeřů už ale nestačili. Naštěstí začínala noc, v níž Numidové neplodné útoky vzdali a pisatel díla o africké válce (O válce africké 18) mohl shrnout závěr do těchto vět:

„Pak se pomalu vydali ve svém původním uspořádání na pochod ke svému opevnění. Také nepřátelé, kteří tak špatně pochodili, se konečně vrátili do svého tábora.“

Po bitvě u Ruspiny, v jádru pro Caesara vítězné, neboť se ubránil silnějším nepřátelům, začali na jeho stranu přebíhat mnozí vojáci římského původu, kteří prozradili leccos z plánů i taktiky pompeiovců, sázející na mohutná auxilia a jezdectvo tak, jak tomu byl v tomto boji.

I Scipio měl ovšem legionáře („dvanáct legií z lidí všeho druhu“, píše spis o africké válce), s nimiž unikl od Pharsalu, nebo je stihl zverbovat, a rovněž galské jezdce. Navíc sebral v Africe míšence, propuštěnce i otroky, které nechal vycvičit jako jezdectvo „s uzdou“ a na galských čtyřrohých sedlech, což byly pomůcky, které Numidové nepoužívali.

Titus Labienus se z nenadálého pádu nejspíš rychle zotavil, neboť shromáždil 1600 galských a germánských kavaleristů, 800 numidských „bez uzd“, k tomu dostal 600 jezdců Petreiových, zčásti lukostřelců, a toto mohutné jezdectvo proložil spoustou lehké pěchoty s oštěpy, praky i luky. Čtvrtého ledna, šestý den po Caesarově vylodění a druhý po boji u Ruspiny, vyprovokoval před Caesarovým ležením další bitvu, které trvala od páté odpolední do západu slunce; známo o ní není víc než to, že Marcus Petreius zde byl vážně raněn a Caesar se znovu ubránil.

K defenzívě z nedostatku sil odsouzený Caesar budoval v následujících dnech opevnění, které spojilo tábor s městem i mořem, najímal lehkooděnce a po vzoru protivníků proložil těžkou pěchotu lehkou, hlavně lučištníky, aby zvýšil palebnou sílu. Klidný nebyl, ze zpráv zjistil, že z Uticy vytáhl s hlavní armádou o síle osmi legií a 3000 jezdců Scipio. Připravoval se k boji na život a na smrt, v městě dal zprovoznit všechny dílny, aby zhotovovaly šípy, oštěpy, odlévaly koule do metacích strojů a zaměstnal, koho mohl, aby zhotovoval kůly na palisády i pasti. Srovnával se zemí v perimetru před opevněním vše, oč by se mohl nepřítel opřít, ze Sicílie žádal krom obilí dodávky železa i dlouhých kmenů a trámů na stavbu válečných strojů, hlavně ale vyhlížel lodě, které dík tomu, že opomenul určit prostor či místo soustředění, pluly bezcílně z jednoho místa na druhé a mnohé už se staly kořistí nepřátelských plavidel, zejména těch, s nimiž vyplul na moře velitel přístavu Thapsus (dn. Bekalta) a bývalý praetor Gaius Vergilius. Imperátor se teď o tom doslechl a vyslal na moře, co mohl, aby rozptýlený konvoj jeho plavidla hledala a ochránila.

Ve stejné době utrpěli pompeiovci jeden neúspěch, byť na jiné frontě. Na moře totiž vyplul se třemi desítkami lodí všeho druhu, z nichž měly klouny jen některé, Catonem podnícený Gnaeus Pompeius, syn mrtvého Magna, a pokusil se napadnout Mauretánii krále Bokcha II., nepřítele a západního souseda numidského Iuby. Zaútočil na Ascurum u řeky Malvy a byl tu poražen tak drsně, že vyděšeně odplul k Baleárským ostrovům a k africkým břehům se už nikdy nepřiblížil... Tahle epizoda měla nedozírné následky, neboť rozkacený mauretánský král Bokchus II. zanedlouho zaútočí na Iubu v době, kdy se to bude Caesarovi náramně hodit, a Scipionovi tím zaměstná hlavního spojence!

Pompeiovský imperátor Scipio zatím dotáhl od Uticy k Hadrumetu, vybudoval u něj tábor, spojil se s Petreiem i Labienem, který navzdory zranění velení nesložil, a pochodoval, až se dostal na tři římské míle od tábora Caesarova, v němž dotírající jezdectvo všechny doslova uzavřelo. Tahle blokáda mohla být osudná, zásoby rychle docházely a kvůli období plnému mořských bouří nepřiplouvaly ani nákladní lodě ze Sicílie či Sardinie. Pro koně nezbylo než znovu sbírat mořské řasy, prát je ve sladké vodě a tím zvířata krmit, či je spíše udržovat při životě!

Aby toho nebylo dost, hnul se s hlavními silami i král Iuba, jenže tady se projevily následky nešťastného útoku mladého Pompeia na Mauretánii. Bokchus II., podnícený Publiem Sittiem, římským nájemným velitelem ve svých službách, vtrhl na Iubovo území, zmocnil se Cirty, numidské metropole, i dvou dalších pevností a táhl dál, přičemž plenil, ničil a pálil. Iubovi nezbylo než obrátit a chvátat zpět i s většinou pomocných sborů, které předtím Scipionovi zapůjčil. Nechal mu jen tři desítky válečných slonů, zvířat v bitvě víc než nevyzpytatelných...

Caesar, znovu zachráněný doslova svou šťastnou hvězdou, psal správci Sicílie, ať pošle bez ohledu na zimu a bouře posily, jinak to bude pohroma, a dodával, že k němu přebíhají urození Římané, usedlí v Africe, které nemůže chránit.

„Sám byl tak netrpělivý a plný spěchu, že si už den poté, co posel odplul, stěžoval, že se loďstvo s vojskem loudá, a ve dne v noci upíral své zraky i myšlenky jen a jen k moři,“ píše ona válečná historie (O válce africké 26).

Jeho vojáci zatím dál dřeli na opevňovacích pracích a ti protivníkovi zasévali hrůzu i smrt všude, kde podali Caesarovi jen náznak pomocné ruky.

Pokud jde o Scipiona, připraveného o velkou část numidského jezdectva, krátil si čas výcvikem slonů, jež mu král Iuba ponechal, což popisuje kniha zajímavým způsobem (O válce africké 27):

„Ze svých lidí postavil dva šiky. Jeden z nich tvořili prakovníci, kteří představovali nepřátele. Proti nim stáli v jedné linii sloni, na jejichž čela vrhali prakovníci malé kameny. Za slony postavil Scipio svůj vlastní šik, který měl za úkol slony poděšené krupobitím kamenů ze strany nepřítele a obracející se proti vlastním řadám metáním kamenů obrátit zpět proti nepříteli. Výcvik šel kupředu jen s potížemi a velmi pomalu. Divocí sloni se totiž stěží ochočí a vycvičí během několika let a i potom, když se dostanou do bitvy, jsou zpočátku stejně nebezpeční nepřátelům i vlastní straně.“

Další události měly prověřit, jak bude tento již takřka sto let nenasazený anachronismus v bitvě fungovat...

Jako při všech obléháních, i tady docházelo nejen k potyčkám, ale i ke vzájemným setkáním skupinek vojáků obou stran, které na chvíli přerušily nepřátelství a setrvaly v družném rozhovoru, neboť mnohdy šlo, zejména v případě galských a germánských jezdců, o bývalé spolubojovníky.

Caesar měl obsazen kousek pobřeží s pár záchytnými body a Scipio chtěl obsadit Leptidu, hájenou šesti kohortami Publia Saserny, dobře opevněnou a osazenou spoustou katapultů i škorpionů, které nepřátelské vojáky od všech pokusů spolehlivě odradily. Jinak se mnoho nedělo a to, jak Scipio den co den rozvinoval bitevní formaci, se stalo takřka rutinou. Caesar nabízenou bitvu nepřijímal, jen držel jezdce v pohotovosti k vyražení a pěšáky na hradbách či valech, pod ochranou spousty metacích a vrhacích zbraní. Scipio věděl, jak silná obrana to je, a k večeru se jeho vojáci vraceli zpět do svého tábora, z čehož byli den ode dne rozladěnější. Blokáda přitom nebyla neprodyšná a minimálně z moře Ruspinu nic neohrožovalo, proto mohl Gaius Iulius poslat posádku do Achully či Agylly, města jižně od Thapsu, které se přidalo na jeho stranu.

Tohle se nelíbilo pompeiovci Considiu Longovi, veliteli dvou legií a sedmi stovek jezdců v Hadrumetu, proto k Achulle vyrazil, našel už ji ale obsazenou caesarovci s spolu s jezdci, jež mu poskytl Labienus, začal obléhání.

Dění v Africe se tak vlastně zvrtlo v poziční válku, jejíž charakter začalo měnit až připlutí prvního konvoje ze sicilského Lilybaea, z něhož se v Ruspině k převeliké Caesarově radosti vylodily Třináctá a Čtrnáctá legie s tisícovkou prakovníků a lučištníků i osmi stovkami galských jezdců. Plavba jim trvala čtyři dny a lodě přivezly i dostatek zásob...

Připlutí posil se neblaze odrazilo na morálce Scipionových vojáků a zejména muži Čtvrté a Šesté legie začali přebíhat na Caesarovu stranu.

Pětadvacátého ledna už lodě, které přivezly posily, pluly zpět k Sicílii pro další vojáky i zásoby a Caesar ony dvě nové legie vyvedl v noci tajně k vrchům nad nepřátelským táborem, kde zřídil další ležení, spojené valem s předchozími opevněními. Když to Scipio a Labienus ráno zjistili, vyvedli v prvním sledu na tisíc kroků od rodícího se tábora veškerou kavalerii a do druhého sledu rozvinuli pěchotu. Caesar na to příliš nedbal, věřil, že útok do stráně nepřátelé nepovedou, a nechal vojáky, ať pracují dál. Po nějaké chvíli legionáře přece jen odvolal a rozvinul, přičemž turmy hispánských jezdců (o nichž se tu mluví poprvé) vyslal s lehkooděnci, aby vyhnaly ty Numidy, co se snažili obsadit vrchy sousední. Tenhle přepad numidské vojáky zahnal, což Labiena přimělo, aby pravé křídlo svého jezdectva obrátil a vyrazil na místo šarvátky. Když to Caesar zjistil, počkal až se tato Labienem vedená část vzdálí od jádra, a pak dal povel levokřídelním jezdcům svým, ať postupujícího protivníka odříznou.

„Na pláni, na níž se vše odehrávalo, stála velká venkovská usedlost se čtyřmi věžemi. Ta překážela Labienovi v rozhledu, proto nemohl vidět, že se jej Caesarovi jezdci snaží odříznout. Iuliovy turmy spatřil teprve tehdy, když mu za zády začalo krveprolití jeho lidí. Numidští jezdci tím byli uvedení do takové paniky, že se dali na útěk rovnou do tábora. Galové a Germáni zůstali na místě; byli obklíčeni zezadu i shora, a třebaže se statečně bránili, byli všichni do jednoho pobiti. Jejich osud poděsil Scipionovy legie, které stály v bitevní linii před táborem, takže se zaslepené strachem obrátily na úprk a valily se všemi branami do tábora…,“ tak zní dobový popis boje, z něhož vysvítá i cosi z Caesarovy taktiky v nasazování jezdectva (O válce africké 40).

Labienus měl co dělat, aby nastolil jakousi kázeň, a Caesar projížděl místem boje, kde si prohlížel „podivuhodně velká a krásná“ těla mrtvých Galů i Germánů...

Vypadalo to na bitvu, neboť Gaius Iulius nyní stáhl kohorty ze všech prací a s oběma legiemi zvolna sestupoval ze strání. Scipio, který nastolil pořádek, šel podél úpatí k osadě Uzitta ve třech sledech, v prvním s jezdectvem a v dalších v sestavě triplex acies, nejspíš s prakovníky a lučištníky v intervalech. Caesar si zprvu myslel, že táhne k němu, pak se ale ukázalo, že Scipio a Labienus chtějí obsadit Uzittu, opřít se o ni a teprve tam nabídnout boj. On sám se do něj nehnal a před západem slunce se obě strany stáhly do bezpečí opevnění. Caesar sice o útoku na Uzittu uvažoval, po zvážení rizik a celodenní únavy ale usoudil, že není kam spěchat.

Nedlouho nato připlul druhý transport ze Sicílie, z něhož zbloudily dvě lodě, jedna později zajatá u Thapsu a druhá u ostrova Aegimur. Vojáci z obou lodí byli dopraveni ke Scipionovi, který jim nabídl, ať přejdou k němu, dostal ale odpověď centuriona Čtrnácté legie, že on neobrátí zbraň proti vojevůdci, pod nímž bojoval v šestatřiceti bitvách. Rozlícený Scipio jej nechal zabít a stejný osud potkal všechny veterány. Vyděšení nováčci se pak už nevzpouzeli a byli rozděleni na doplnění stávajících legií. Zprávami o zajetí obou lodí i o popravách veteránů nahněvaný Caesar pak rozdával tresty kapitánům válečných lodí, kteří před Thapsem hlídkovali, za to, že zbloudilce neochránili...

CAESAROVY LEGIE

Podle informací z AKCENTu se třetí svazek Římských válek s názvem, patrným z přebalu i názvu příspěvku, objeví zhruba za měsíc. Samozřejmě a ve vlastním zájmu na to upozorním, jakmile budu mít zprávu, že je kniha na pultech. zatím ale přikládám pro ty, keří se měl ptají, alespoň obsah, aby věděli, co v knize je. A já tou dobou odezdám svazek čtvrtý, stále ještě ne poslední... 

OBSAH:

I. KATASTROFA U CARRHAE

Neznámá velmoc na východě

Vítěz nad Spartakem

Crassus jde do války

Surenas versus Crassus

Armády proti sobě

Bitva začíná

Protiútok mladého Crassa

Bezpříkladná porážka

II. OSM LET GALSKÉ VÁLKY

Vzestup vojevůdce

Invaze Helvetiů

Bitvy na řece Arar a u Bibracte

Bitva s Ariovistem

Belgové a druhý válečný rok

Bitva nad Axonou

Bitva na řece Sambře

Námořní bitva u Bretaně

Konec třetího válečného roku

Most přes Rýn

Skočte, vojáci...

Druhá výprava do Británie

Nová vzpoura v Galii

Zkáza Čtrnácté legie

Odplata

Věčně neklidná Galie

Vercingetorix

Obléhání Avarica

Caesarova porážka u Gergovie

Masakr v Noviodunu a bitva u Agedinku

Cesta k Alesii

Obléhání začíná

Sevřít město co nejpevněji!

Poslední naděje

Porážka Bellovaků

Podmaněná Galie

III. CAESAR VERSUS POMPEIUS

Kostky jsou vrženy!

Pochod Itálií

Podmaněný Řím

Obléhání Ilerdy

Afraniova kapitulace

Dobytí Massile

Plavba za moře

Konečně posily!

Dyrrhachium

Přípravy k bitvě u Pharsalu

Poražený Pompeius

IV. ALEXANDRIJSKÁ VÁLKA 

Pompeiova smrt

V alexandrijské pasti

V obležení

Bitva na Nilu

Bitva u Nikopole

Veni, vidi, vici

V. AFRICKÁ VÁLKA

Legie se bouří, Caesar vyplouvá

Poznáš, kdo jsem, Labiene!

Poziční válka

Touha po bitvě

Vítězství u Thapsu

VI. HISPÁNSKÁ VÁLKA

Dva Pompeiové a vzpoura v Hispánii

Čí bude Corduba?

Munda, poslední Caesarova bitva

Březnové idy

PŘÍLOHA: CHRONOLOGIE VYBRANÝCH BITEV

BIBLIOGRAFIE