MOHL NAPOLEON U WATERLOO VYHRÁT?

Obrana statku La Haye-Sainte (Adolf Northen)

V komentářích, které dost pravidelně sleduji, zveřejňuji a odpovídám na ně, se objevil jeden, u nějž jsem se rozhodl, že z odpovědi stvořím samostaný příspěvek, protože je škoda na tak košatý a komplïkovaný dotaz odpovídat tam, kde jej řada čtenářů nezaznamená. Mohl by totiž vyvolat polemiku, což je vždy přínosné a pro mne i zábavné... Takže, onen dotaz (nebo soubor dotazů) od anonymního čtenáře (ta anonymita nevadí) zní s nepatrnou redakční úpravou takto:
    Příjemný podvečer, pane Kovaříku, často je kladena otázka, zdali mohl Napoleon v bitvě u Waterloo 18. 6. 1815 zvítězit a pokud ano, jaké by to mělo své důsledky  jak pro Francii, tak i pro Evropu r.1815. Takže vítězstvím by Napoleonova vojenská i politická osobní prestiž nepochybně získala zpět mnohé, co ztratila jeho vojenskými neúspěchy v letech 1813 - 1814. Domníváte se, že porážkou tohoto nejlepšího spojeneckého vojevůdce jakým anglický polní maršál Arthur Wellesley, 1.vévoda z Wellingtonu nepochybně byl, by se Anglií vedená 7. protifrancoúzská koalice pravděpodobně rozpadla? Je možné, že by se Rakousko, Rusko i Prusko s Napoleonem dohodli? Děkuji za vaší odpověď.
    Vpodstatě všechny odpovědi jsou v mém dvoudílním Waterloo, a i když zatím vyšel jen 1. díl, v něm je řečeno to podstatné, co se poměru sil a rozložení sil protinapoleonské koalice týče. Stačí se vzadu podívat na tabulky a mapu s nimi související; převaha na koaliční straně byla naprosto drtivá a na ostatních frontách krom belgické se dal vést boj leda na zdrženou (což se v případě prostoru u Štrasburku s dosti zajímavým dílčím úspěchem stalo). Otázkou je, jak dlouho. Císař tohle věděl (a roku 1814 si to důkladně ověřil): obranná válka k ničemu nebyla a on tedy MUSEL útočit v naději, že porazí protivníky postupně a koalici znejistí, či přiměje k jednání. Jinou šanci absolutně neměl.
   U Waterloo prohrál v důsledku mnoha vlastních chyb; jsou rozebrány a zdůvodněny jak ve Směru Brusel, tak v Poslední bitvě, která co nevidět vyjde. Zvítězit tu mohl, kdyby ony chyby neudělal. Kdyby postupoval důrazněji za Charleroi, kdyby se řízení operací věnoval v prvním sledu, kdyby nepodlehl iluzím, že rozdrtil Prusy, kdyby po Ligny nerozdělil svoje síly, atd... To jsou věci před bitvou. Pokud jde o bitvu, kdyby  alespoň věděl, že je nalevo nějaký Hougoumont. Nejsem si jist, zda by něco spravilo, kdyby manévroval levým či pravým křídlem, přesněji řečeno si myslím, že by to dopadlo jako u Borodina (tyhle bitvy jsou si trochu podobné, protože obě představují únavovou taktiku čelních úderů, která se stává mlýnkem na maso; staré dobré Battlegroundy to vcelku potvrzují). Mohl vyhrát bitvy, avšak s takovými ztrátami, že další operace (proti Prusům a posléze strategický obrat k Rýnu do boku Schwarzenbergova) už přicházely jen málo do úvahy. Jistě, dalo se čekat na předpokládanou vlnu vytvořených záloh, jenže to už by mohl Schwarzenberg překročit Rýn a Barclay de Tolly by se k Rýnu blížil. Zákon počtu mluvil vcelku jasně.
    Připusťme, že by císař vyhrál; jeho prestiž by pochopitelně stoupl, couvli by ale politici Vídeňského kongresu natolik, aby jednali s tím, jehož před nedávnem postavili mimo zákon? Pochybuji o tom... Spíš by se opakovala v drsnější podobě kampaň roku 1814.

Odpověď na okraj: proč by měl být Wellington nejlepší a podle čeho se kritérium "nejlepší" stanovuje? Jistěže byl na Poloostrově dobrý, ale v kampani 1815 se dopustil nejméně tolika chyb jako Napoleon a bez Blüchera by dopadl mnohem hůř. Stejně dobrý byl Blücher (budeme-li jej brát jako tým s Gneisenauem), vzhledem ke všemu, co se událo roky předtím, Barclay de Tolly a bezpochyby Karel Schwarzenberg, mimochodem od roku 1813 vrchní velitel rusko-prusko-rakousko-německých sil protinapoleonské koalice.
   Připusťme ovšem přece jen výhru u Waterloo. Steven Marthinsen vydal r. 2002 dvoudílnou knihu Napoleon´s Waterloo Campaign: An alternative History (ISBN 1-4010-7226-7). Napoleona tady nechá vyhrát (přičemž řadu aspektů před bitvou pomine), protože Grouchy poslechne Gérardovo naléhání a nechá jeho sbor odpojit, aby šel k Mont-Saint-Jean. Wellington je díky tomu poražen tak, že vypadává ze hry, Bülow v pochodu k Frischermontu zastaven a u Ohain následuje v daším dni francouzsko-pruská bitva s úplnou porážkou Blüchera; jak by ne, když se ocitne v kleštích mezi Napoleonem a Grouchym. K 21. červnu je po všem. Co zbyde z Prusů, utíká na Maastricht, co z Britů, na Ostende (asi jako roku 1809 k Corunni), Castlereagh je zdrcen a Británie chce (poprvé od Amiensu) po změně vlády mír (čímž ztratí podporu Ludvík XVIII.). Následuje příměří se zbytkem koalice a v srpnu je v Rouenu uzavřen mír. Car stahuje Rusy z Německa (proč, to tu moc není...) a František s vyčerpanou státní pokladnou na další válku rezignuje. Francie má zpět Belgii i Holandsko a císař svého legitimního syna (byť Marie-Louisa k němu nechce)... Což je závěr hodně křečovitý se vším všudy, minimálně s absolutní neznalostí ruské imperiální politiky.