středa 30. března 2011

AUDIENCE U CÍSAŘE KARLA I.

Pozvánka, která je o něco níže a po kliknutí se zvětší do přehledné čtivosti, mi byla doručena právě dnes a já předpokládám, že pro některé z vás může být přitažlivá i zajímavá.
P.S.: Dodatečně přidávám informaci jednoho ze čtenářů, že výtěžek ze vstupného bude věnován na postavení pomníku jezdecké srážky u Střezetic (3.7.1866); bližší informace o tom vkládám do prolinku v nadpise.


VÁLKA VE VENDÉE

Minulý týden jsem v potu tváře dokončil stránkové korektury Směr Brusel, tedy prvního dílu mého Waterloo, a poslal je ke korekturám jazykovým. Teď mě napadlo spojit dvě věci a při té příležitosti ukázat jednu kapitolku z první částí tohoto svazku, která mluví o tom, oč někteří z vás projevili zájem a co přítel Michal Šťovíček pro mne i pro vás připravuje ve větším rozsahu na pokračování. Jde o dost neznámou historii poslední rebelie ve Vendée, k níž došlo v souvislosti s Napoleonovým útěkem z Elby a jeho návratem na císařský trůn, vlastně jakýsi epilog ke spletité a kruté historii občanské války ve Francii, táhnoucí se od prvních let republiky. Přidávám i obrázky (krom typického chouana) dvou protikladných postav tohoto krátkého vzepětí jara a počátku léta 1815, Louise de La Rochejaqueleina a nešťastného Napoleonova generála Travota...

Povstání ve Vendée
V krajích u ústí řeky Loiry vypadalo vše zpočátku klidně, koncem března dokonce tak pokojně, až Napoleon usoudil, že může některé posádkové pluky z Angers, Nantes, Rennes a Vannes předisponovat k observačním sborům, z nichž se zvolna tvořily výše uvedené armády k obraně hranic. Jenže šlo o omyl, o špatný odhad nálad vesničanů, kněží i aristokratů, kteří v sobě všichni od návratu Bourbonů živili touhu po pomstě za to, co jim „modří“, tedy revoluční vojáci a jejich následovníci, způsobili. Na výzvu vévody z Bourbonu, aby přišli pod jeho prapor, jich odpovědělo jen pár, a přesně to prefekty, velitele vojenských okruhu i samotného císaře v Paříži zmátlo. Jemu samotnému se nebylo co divit, občanskou válku v Bretani, Poitou i Vendée ukončil už v letech 1799 a 1800 krátce poté, co se stal konzulem.
Císař Francouzů si vlastně vzbouření na západě přivodil sám vydáním dekretů z 10. a 11. dubna i dalších výnosů, o nichž už byla zčásti řeč. Tyto dekrety nařizovali mobilizaci Národních gard i návrat dovolenkářů k jednotkám a posléze skrytou formou také konskripci odvodního ročníku 1815. Vše dohromady působilo výbušněji než nejohnivější výzvy členů královské rodiny a ve vesnicích vytvářeli muži ozbrojené tlupy, které se z potůčků slévaly do silnějších říček, až z nich byly malé armády. V bretonském Morbihanu dokonce vznikla Armée catholique et royale de Vannes, Vanneská katolická a královská armáda v síle 10 00 mužů, jimž se do čela postavil Louis le Sol de Grisolles, předrevoluční poručík a vůdce, který bojoval už po boku legendárního Georgese Cadoudala. Tento muž prožil ve vězení léta 1804 až 1814 a nebylo divu, že neměl Napoleona v lásce...
„Klid je narušen a bude v ohrožení, jestli se nezastaví přesun válečných batalionů,“ psal 14. dubna z Rennes generál Caffarelli a o šest dní později Davoutovi ještě naléhavěji hlásil:
„Jestliže stáhnete jednotky, vypukne revolta. V Bretani je armáda potřeba!“
Situační hlášení z Nantes a Angers varovalo:
„Jestli nebude odchod jednotek zastaven, budete jich se muset pak poslat trojnásobek.“
Jenže ministr války žádné přesuny nezarazil, neboť hranice byla ohrožena mnohem více a on potřeboval vojáky tam. Místní velitelé se mohli opřít jen o trochu posílené jednotky žandarmerie nebo o Národní gardy, v hrozící občanské válce dosti nespolehlivé.
Netrvalo dlouho a chouani, jak se těmto svého druhu partyzánům říkalo, přešli do útoku. Čtrnáctého května přepadlo 800 mužů z Vendée pod velením jistého Roberta, který si sám říkal markýz de Carrabas (což je ve francouzštině jméno zvířecího hrdiny Perraultovy pohádky Kocour v botách), několik přístavních městysů a o dva dny později jim sem lodě dopravily 2000 mušket s milionem nábojů. Náklad poslal z Londýna Louis de La Rochejaquelein jeden ze dvou mladších bratřím chouanského vůdce Henriho, padlého roku 1794. Patnáctého května povstalo na 25 000 venkovanů v oblasti, jíž se říkalo Vendée militaire, Vojenská Vendée; šlo o prostor vytyčený zhruba městy Nantes, Angers a Luçon, v jehož srdci ležel Cholet, místo největší porážky chouanů z roku 1793. O dva dny později svedli Auguste de La Rochjaquelein (bratr Louise de La Rochejaquelein) a Simon Canuel s 2000 muži tzv. bitvu u Châteletu, měli ovšem tak málo zbraní, že je mnohem menší jednotka plukovníka Prévota (1200 mužů) rozehnala. Nantes samotné, kam prchali vlastníci tzv. národních statků, tedy ti, jimž revoluční přerozdělení vyneslo konfiskované majetky, a Napoleonovi příznivci, sice držel generál Charpentier, bál se však, aby útok povstalců nedobyl hrad, kde měl čtyřiašedesát děl s municí všeho druhu. Tento muž dokonce porušil Davoutův rozkaz a na vlastní zodpovědnost zakázal přesun 15. a 26. řadového pluku na východ.
Císařští se pokoušeli povstání potlačit, byli však slabí, a když jim docházela munice, ustoupili 20. května na Angers a Saumur. Krátce nato v povstalci v ovládnutém Choletu přijali Louise de La Rochejaquelein, jenž připlul z emigrace domů, za svého generalisssima. Bylo to zvláštní a pro zkušené roajalistické generály Suzanneta, Andigného či Autichampa nejspíš ponižující, neboť markýz sice nesl slavné jméno, jež se dík jeho staršímu bratru stalo symbolem odporu, jenže na válkách ve Vendée, vedených do roku 800, neměl nejmenší podíl… Král si ho ale v Gentu vybral, dal mu příslušný glejt a ostatním nezbylo než se podřídit
„Je to válka jak z roku třiadevadesát,“ psal zatím do Paříže zoufale generál Charpentier, Delabordův podřízený, a jeho kolega Biggarré, veterán od Slavkova, písemně varoval:
„Rennes je v nebezpečí, mám kolem sebe deset tisíc povstalců. Zakrátko budu potřebovat šest stovek mužů jen na doručení depeše z Rennes do Angers.“
Energický Jean-Pierre Travot, další z Delabordových generálů, sice přešel do protiútoku a sebral „bílým“ muniční konvoj, i on ale 19. května hlásil, že dodávky zbraní pro povstalce každým dnem rostou:
„Kdybych měl včera 1200 mužů, zničil bych všechny ty zatím špatně vyzbrojené bandy. Budu je mít zítra, to už ale stačit nebude. Žádat o posilu 10 000 mužů není ničím přehnaným.“
Z Paříže však přišla místo vojáků Napoleonova odpověď:
„Všechny jednotky jsou potřeba na hranici a vítězství na severu přinese pro vnitřní klid více než pluky, které bychom na západě nechali.“
Kolem 15. května ovšem císař uznal, že na západě je třeba jednat, a vydal instrukce k vytvoření tzv. Západní armády (či Armády Vendée nebo také Loiry), do jejíhož čela jmenoval generála Lamarqua; důvody pro toto jmenování i skladbu oné armády, jež měla sotva sílu sboru, jsme uvedli už výše. Lamarque tak fakticky vystřídal s okamžitou platností odvolaného Delaborda (provizorně zastupovaného Corbineauem), o němž se Napoleon vyjádřil, že je příliš měkký... Instrukce novému veliteli říkaly, ať neváhá vysídlit z Vendée do Burgundska, na opačný konec Francie, každého, kdo mu bude jako potenciální povstalecký vůdce či tribun podezřelý. Výnos nařizoval, aby se z povstaleckých krajů do dvou týdnu vystěhovali všichni předrevoluční šlechtici, jinak s nimi bude nakládáno jako s podněcovateli vzpoury, a jiné nařízení zavádělo vojenské tribunály, které měly soudit každého, kdo bude přistižen se zbraní v ruce. Na vůdce počínaje de La Rochejacqueleinem byly vypsána odměna, jejich statky měly být srovnány se zemí a rodinní příslušníci zadrženi jako rukojmí. Současně císař zapojil do hry muže, kterému sice nedůvěřoval, o jehož schopnostech ale nepochyboval, policejního ministra Josepha Fouchého. Jeho agenti začali vzápětí odvádět tiší, byť nejspíš důkladnější práci než Delabordeho bataliony.
De La Rochejacqueleinovi rebelové zatím soustřeďovali síly, byť ze 14 000 slíbených pušek z Anglie dostali jen dvě tisícovky a děla jim chyběla. Části dodávek se zmocnil generál Travot, část se zpozdila, přesto ale proti napoleonským jednotkám pochodovala mohutná síla, sbory generálů Suzanneta a Sapinauda s Charettovou divizí. Vše mířilo na Aizenay, aby tudy vtrhlo do Napoléon-Vendée (což bylo pro změnu označení té části Vendée, která zůstala císaři věrná), a generál Travot jim v tom byl odhodlán se svou divizí zabránit stůj co stůj. Do Aizenay dorazil 20. května v jedenáct večer, jeho předvoje zjistily, že před městem není ani jediná roajalistická hlídka a útočné kolony tedy vyrazily kupředu. Padlo pár vstřelů, které bezstarostné chouany v domech vyburcovaly, jenže vybíhali ven jak poděšené stádo ovcí, dezorientovaní a s pramalou vůli bojovat. Jedni stříleli po druhých a nikdo pak nevěděl, zda La Rochejaqueleinova švagra i mladého Charetta smrtelně zranili Travotovi vojáci, či jejich vlastní lidé! Pranice, kterou těžko nazvat bojem, trvala dvě hodiny, během nichž se povstalci rozutekli do lesů a Travot město obsadil. To mělo za následek, že řada deprimovaným vesničanů povstaleckou armádu opustila a vydala se raději domů. De La Rochejaquelein, jehož osm tisíc mužů uteklo před tisícovkou vojáků, ovšem nesl prapor vzpoury pyšně dál a je jen málo příkladů, kdy poražený vůdce vítězi psal něco podobného těmto řádkům:
„Jako vrchní velitel velké armády Vendée vám přikazuji, abyste se ke mně odebral a podrobil se mým rozkazům. Pokud vytrváte ve své zradě, budete jako zrádce a rebel ztrestán“
Bylo by zajímavé vědět, jakými slovy osmačtyřicetiletý generál Jean-Pierre Travot, baron císařství a veterán Poloostrovní války, tento list komentoval, roku 1816 se ale hrozby splní a jeho odsoudí královský soud na dvacet let vězení. Statečný voják ztratí rozum a zemře roku 1837 v útulku pro choromyslné…
Po porážce u Aizenay povstání uhasínalo a de La Rochejaqueleina jeho generálové přesvědčovali, ať všeho nechá, nebo alespoň další kolo odloží do doby, kdy spojenci zahájí s Napoleonem válku. Vůli k odporu navíc nahlodával Fouchého agent Malartic, jenž navrhoval jednání a sliboval předákům císařský pardon. Roajalističtí vůdci byli ochotni o tom diskutovat, markýz však ne a domníval se, že vše vyřeší tím, že Sapinauda, Suzanneta i d’Autichampa zbaví velení!
„Za to, že k podlé neposlušnosti přidali nečernější zradu a nastavili uši k dohodě s tyranem, pustošícím Francii,“ stálo v jeho rozkazu.
On sám vyrazil z Croix-de-Vie na pobřeží, kde se z HMS Superb vykládala další dodávka zbraní, a pranic nedbal, že na něj pochoduje Travotova kolona. Mezi ní a jím sice stály roajalistické síly hraběte de Suzannet, ten však odmítl bojovat a uhnul „modrým“ z cesty. Navečer 2. června už práskaly u mořského břehu při řece Ligneron výstřely a v nedaleké vsi Saint-Gilles-de-Vie se rozhořely přestřelky. Jedna kulka tu ukončila život generála Pierre-Andrého Grosbona, kterého jakýsi chouan sestřelil z jeho pozorovatelny na zdejší zvonici zvonice.
Obránci se zatím drželi, neboť proti nim postupovaly jen jednotky umírajícího Grosbona, většinou Národní gardy, de La Rochejaquelein však navečer usoudil, že by se měl obávat Travotova úderu z boku, načež nařídil vykládku zbraní přerušit a zahájit ústup do mokřin, kde ho měly skrýt mokřiny a rákosí oblasti Marais. Tam jej i jeho spolubojovníky dostihla 4. června brigáda generála Estèva a chouani se postavili na tak zarputilý odpor, že generál nařídil předstíraný ústup (byť to vždy představovalo riziko, neboť jej mohli vojáci pokládat za pravý a propadnout panice), jimž chtěl nepřátele vylákat na otevřený terén. Nezkušení venkované podlehli klamnému dojmu, že vyhrávají, skutečně vyrazili ke statku Mathes, kam vojáci couvali, spatřili tu však seřazenou a k salvě připravenou infanterii bez nejmenší stopy zmatku. Salva nepadla, pěchota vykročila se vztyčenými bodáky a houfy před sebou doslova smetla. Rochejaquelein, jenž byl na křídle, nařídil svému náčelníku štábu Canuelovi (bývalému republikánskému důstojníkovi), aby prchající zastavil a shromáždil, načež sám vyjel na výšinku či dunu, odkud chtěl mít výhled. Ocitl se na dostřel karabiny od protivníků a poručík Lupin od pařížských žandarmů, který jej poznal, nařídil, ať na něj jeho muži pálí. Pak už viděli mladého markýze jen padat z koně, sledovali, že vstal, pokřižoval se a definitivně klesl tváří k zemi. Žandarmové k němu doběhli, pobrali listiny, které měl u sebe, a tělo po boji zahrabali. Tím vlastně celá revolta ve Vendée skončila, vesničané se doslova přes noc rozešli domů, leč všichni tři destituovaní generálové, Sapinaud, Suzannet i d’Autichamp, prohlásili, že hodlají bojovat dál, i když to byla spíše deklarace, která je měla očistit z obvinění ze zrady, nedávno vzneseného teď už mrtvým Rochejaqueleinem. Až na Augusta, jeho bratra, chtěli všichni vůdci Vendéeských čekat na první bitvy na východě a, řečeno s Houssayem, zastrčili meče do pochev. Poslali venkovany domů, nechali Lamarquovi na pobřeží čtyři do písku zabořená, z anglické lodě nedávno vyložená děla a až do 16. června udržovali jakési nepsané příměří. Vyburcoval je z něj Auguste de La Rochejaquelein, kterého vzdálený král jmenoval jeho vrchního velitele do funkce major-général. Ten chtěl všechny královy přívržence svolat do oblasti Marais, do terénu svrchovaně příhodného pro partyzánskou válku, jemu podřízení tři generálové ale projevili pramalý zápal a vše šlo do ztracena. Z hlediska věci roajalistů to byla škoda, neboť v Marais shromážděné síly, jakkoliv nedisciplinované a špatně vyzbrojené, by muselo vyhánět nebo poutat dvacetitisícové pravidelné vojsko. Takto generálu Lamarquovi postačila jedna mobilní kolona; ani celou svou armádu v síle sboru nasazovat nemusel. Sapinaud, Suzannet i d’Autichamp měli na druhé straně a ze svého hlediska pravdu, když otáleli, neboť dva dny nato, 18. června, se u Waterloo rozhodlo o všem a další povstání už nebyl třeba...

úterý 29. března 2011

BOJIŠTĚ BITVY TŘÍ CÍSAŘŮ

S datem 15. září 2010 jsem na blogu publikoval minirecenzi knihy Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova s podtitulem Průvodce po památkové zóně, kterou napsal kolektiv autorů pod vedením Mariana Hochela a již vydala jako reprezentativní publikaci Československá napoleonská společnost se sídlem v Brně. Někteří z Vás o tuto knihu projevili zájem a dosti marně ji sháněli, neboť na knihkupeckých pultech se mimo prostor slavkovského bojiště a Brno objevila jen velmi spoře. Nedávno vyšlo druhé, poněkud přepracovaní a zhruba 0 20 stran rozšířené vydání s poněkud jinou kompozicí přebalu, s více fotografiemi a informacemi o nových pomnících na daném území, moje výhrady ke knize (s výjimkou snímků, které jsou v novém vydání pestřejší i kvalitnější) ale, bohužel, trvají. Potěšitelné pro ty, kteří po Bojišti Bitvy... zatoužili, je, že nyní se objevila i v širší distribuci a v několika internetových knihkupectvích.
(Hochel, Marian a kol: Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova. Průvodce po památkové zóně. 2. rozšířené vydání. Československá napoleonská společnost, Brno 2011, ISBN 978-80-254-6229-4, 208 str. Cena v kamenných knihkupectvích 425,-Kč)

pondělí 28. března 2011

TŘI MUŠKETÝŘI: JACÍ NEBUDOU

Tuším, že 23. února (nebo o den později) jsem tu vypustil článek Tři mušketýři: Jací asi budou?, jenž se týkal nově natáčené 3D verze, která by se měla v konech objevit na podzim tohoto roku. Uběhlo něco přes měsíc, na youtube i dalších stránkách se objevil první oficiální trailer a já se velice obávám, že odpověď už znám. Přesněji řečeno vím, jací rozhodně nebudou. Nepůjde o důstojné převedení literární předlohy Alexandra Dumase staršího na filmové plátno ani o adaptaci, která by vycházela z románové předlohy tak, aby ji nedeformovala. Spíše se z těch pár minut upoutávky jedná o cosi, co jeden můj přítel kulantně nazval vítězstvím dobrého nápadu nad zdravým rozumem, čehož jsem se při jméně Paula W. S. Andersona, režiséra, vzhledem k jeho předchozím filmům ( Resident Evil, Alien vs. Predator) dost obával. Naděje, že půjde o cosi jako Plunkett and Mcleane Jakeho Scotta , jak někteří tvrdili, mizí v dáli hned na počátku při pohledu na kohosi černého, připomínajícího Dartha Wadera z Hvězdých válek s tím, že to byly krásný film a krásná postava. Místo Paříže tu v leteckých záběrech vidím Benátky, Mylady náznakem dovedností připomíná Laru Croft a oheň dštící létající koráb může být buď naprostou zhůvěřilostí, nebo snahou trumfovat nápad z Lesterových Tří mušketýru s Buckinghamem v malé ponorce; tam to ovšem bylo roztomilé... Takže mi nezbývá než místo těšení se na novou verzi sáhnout do své videotéky pro staré klasické zpracovaní v režii Bernarda Borderieho či Richarda Lestera a klidně, byť mnozí budou mít námitky, po amerikanizovaném Muži se železnou maskou, kde byl sice děj na pováženou, avšak čtveřice hlavních představitelů excelovala... Smůla! V případě The Three Musketeers 3D, jak se Andersonův film jmenuje, nezbývá než ocitovat jednu z posledních reakcí na adrese filmového serveru http://www.imdb.com/video/imdb/vi2901843225/... Je lakonicky stručná a výstižná: This is crap movie. Slovíčko crap, které je do jisté míry i synonymem pro shit, si laskavě najděte ve slovnících... A chcete-li trailer vidět v lepším rozlišení, klikněte si nadpisem na prolink do youtube.

středa 23. března 2011

GODAILLE A GODASSE PODRUHÉ

Před pár dny jsem uvedl na scénu tohoto blogu komiksovou sérii o husaru Godaillem a jeho koni Godassem s tím, že přeložím jednu z prvních minisérií z časopisu Spirou, pro který se tato dvojice v myslích pánů Cauvina a Sandrona zrodila. Tady tady ty čtyřistránky bande dessinée (kreslených proužků či pásků, tak roztomile Francouz říká komiksu) máte... Jen si je musíte kliknutím na každá z nich zvětšit!




A propos, pokud by snad někdo vlastnil originály (tj. francouzské výtisky) a chtěl mi je oskenovat, budu mu neskonale vděčen. Josef Váchal v předmluvě ke svému Krvavému románu vyjmenoval 10 děl tohoto žánru, která pokládal za stěžejní (souhlasím, pár jich znám, Lips Tulian, či Sven Sture, král moře jsou vskutku četba úžasná) a připsal, že za kterékoliv z nich věnuje dárci protihodnotou sebrané spisy Aloise Jiráska. Revašoval bych se podobně hodnotně...!

úterý 22. března 2011

NAPOLEON JANA WERICHA

Doufám, že skalní bonapartisty neurazím následující roztomilostí, kterou mi před časem zaslal Michal Šťovíček. Je to velmi rozmarná píseň o Napoleonovi v podání Jana Wericha s neodolatelným werichovským humorem, takže předpokládám, že Mistr nad Mistry byl i autorem textu (a hudby asi Jan Rychlík). Odkud kuplet pochází, to netuším, rozhodně ne z divadelní hry Husaři, kterou s Miroslavem Horníčkem hrál na prknech, co znamenají svět; alespoň na CD s touto hrou ani na původním francouzském filmu s Bourvilem (k oběma se časem vrátím) tato skladbička není. Objevila se na CD Písničkové panorama (2000) mezi perlami jako je Strojvůdce Příhoda či Tam za tím mořem píva nebo Strašlivá píseň o Golemovi. Škoda však, aby upadla do zapomenutí, proto jsem ji trochu předělal do videa a ozdobil dobovými britskými karikaturami.
A propos, video jsem dal i na youtube (prolink v nadpise), pokud si je budete chtít stáhnout bez instalace méně známých programů (DownloadHelper), umožňujících stahování přímo z tohoto blogu...


pondělí 21. března 2011

HUSAR (GODAILLE) A KŮŇ (GODASSE)

Už je to docela dávno, co scénárista Raoul Cauvin a kreslíř Jacques Sandron stvořili pro komiksový francouzský časopis Spirou sérii z napoleonských válek, kterou nazvali podle (prakticky nepřeložitelných) jmen hlavních hrdinů Godaille a Godasse. Vyšla poprvé v čísle 1938 v červnu 1975 a vydržela, tuším, do roku 1986, přičemž z toho všeho vzniklo pět stále reeditovaných komiksových alb. Je škoda, že nedosáhla popularity Astérixe či Lucky Lukeho (Šťastného Luka), případně Schtroumpfů (česky Šmoulů), které vzešly ze stejného podhoubí, neboť pak bychom se bezpochyby dočkali i filmového zpracování…

Godaille, hlavní hrdina (to slovo, z něhož má jméno, skrývá mnoho významů a v lidovém argotu značí zhýralost v jídle i v pití, obžerství, etc.), je husar-mluvka a čím méně má statečnosti, tím je vychloubačnější, jenže na svou povahu dojíždí a chrabrost musí dokazovat proti své vůli, čímž se postupně stává hrdinou…

Godasse (hantýrkově boty, najmě vojenské, střevíce, škrpály…) má tu smůlu, že jej jako koně jeho pán potřebuje ve všech frapantních a nebezpečných situacích…

Napoleon představuje další zádrhel v osudech Godailleho a Godasseho, neboť neustále požaduje dobrovolníky jak na nebezpečné, tak v jádru trapně komické mise.

Madame Sans-Gêne se objevila epizodně a stala se stálou figurkou ženy z lidu, která vyrostla v dámu, mluví však nevázaně a často vypráví historky natolik lechtivé či tak podané, že i otrlí husaři rudnou…

Zmíněná alba se jmenují Madame Sans-Gêne (překládat netřeba), Sacré sacre (Zatracené posvěcení, míní se tím císařova korunovace), Un hussard a la mer (Husar na moři), Révolte en Espagne (Revolta ve Španělsku) a Des chariots dans la steppe (Vozy ve stepi)… Je to zábavná četba, ze zadních stran, která jsou u všech alb stejná, můžete zjistit, že zpříjemňovala pobyt i císaři, když relaxoval na pláži toho malého ostrůvku kousek od Livorna, ze kterého utekl, což byla chyba, protože na Svaté Heleně už si podobnou četbu dopřát nemohl... Jeho škoda, ježto po Waterloo šly na Svaté Heleně v diktátech Las Casesovi i Gourgaudovi žerty stranou a to není dobré, neboť věci včetně historie se nemají brát neustále jen vážně, pokud si z nich lze udělat trochu srandu... Vlastně bych měl ještě prozradit, že pro vás chystám překvapení v podobě jedné čtyřstránkové epizody, přeložené (mnou!!!) do češtiny... Takže, jak se to v komiksech píše:

pokračování příště...


čtvrtek 17. března 2011

TURNER ANEB NEJEN TÉMERAIRE

Před pár dny jsem zveřejnil článek o Turnerově plátně, zkráceně nazvananém Bojující Témeraire, a slíbil k němu jakýsi dodatek v podobě další marinisticko-militárních obrazů tohoto mistra anglického romatismu, který po mém neškoleném úsudku poněkud předběhl francouzské impresionisty. Byla by jich celá řada, ve vztahu k historii válek na moři ale dominují, tuším, jen tři. Dva z nich se týkají bitvy u Trafalgaru a těžko říci, který je proslulejší. The Battle of Trafalgar (ve sbírkách Tate Gallery) je pohledem z úponů vratiplachty na palubu HMS Victory a azchycuje chvíli nejprudšího boje s francouzskou Le Redoutable; na obraze je vidět skupinu, obklopující právě zasaženého lorda Nelsona:
Druhé plátno zachycuje bitvu z opačné strany, v pohledu z jednoho ze člunů a kombinuje či syntetizuje v sobě několik událostí celého střetu. Najdete na něm proslulý Nelsonův signál dopoledne před bitvou ("England Expects...!), i když by tam měl už vlát signál "Engage the enemy more closely", odpolední zhroucení čelenové čnělky a předního stěžně, hořícího francouzského L´Achille vlevo vzadu (což se stalo v závěru bitvy) a naklánějící se Le Redoutable napravo, který se začíná potápět (k čemuž došlo až nazítří). Vznikla tak vlastně několikanásobná apoteóza vítězství, jejíž poselství zatlačilo do pozadí i proslulé realistické plátno Stanfordovo. Navíc tu jsou v popředí velice zdůrazněny i oběti, které si bitva vyžádala. I tento obraz se jmenuje The Battle of Trafalgar, je ve svírkách National Maritime Museum v Greenwichi, odpolední zhroucení čelenové čnělky a předního stěžně.Poslední plátno nepotřebuje komentáře, spíš se na něj chce dívat, představovat si a trochu snít. Nese název A First Rate, taking in stores a krásu britské řadové lodi první třídy v plném nasvícení sluncem ve chvíli, kdy nabírá zásoby, lze jen němě obdivovat...

úterý 15. března 2011

ÚTĚK LUDVÍKA XVI.

Jsem skeptický k mnoha současným historickým filmům, a když jsem si včera pustil jedno nedávno získané video, nečekal jsem nic překvapivého, leč opak byl pravdou a já šel spát dosti pozdě, protože tenhle snímek bylo třeba dokoukat! Abych vás nenapínal, jmenuje se L´Évasion de Louis XVI., česky Útěk Ludvíka XVI., a celký děj se točí kolem králova nezdařeného útěku z Tuilerií na Montmédy i jeho zatčení s celou rodinou ve Varennes 22. června 1791, což byla událost, která naplno otevřela stavidla revoluci i myšlence změny konstituční monarchie v republiku se všemi důsledky včetně popravy královských manželů. Musím přiznat, že způsob podání po stránce kostýmů, historických scén i reálií mně hodně nadchnul (snad až na uniformy dragounů) a krom toho jsem se nechal vtáhnou do velmi emotivního scénáře. Za ním stojí Jean-Christian Petitfils, vynikající francouzský historik, autor velmi objemných a skvělých monografií, mimo jiné právě o tomto nešťastném panovníkovi. Petitfils (nedávno jsme si v Paříži koupil jeho Ludvíka XIV.) dokáže navíc skvěle stylizovat a mnohokrát podané téma pojal velmi netradičně, neboť příběh s odbočkami do minulosti nechává vyprávět samotného krále... Přidal do děje trochu romantiky v podobě Axela Fersena a jeho lásky k Marii-Antoinettě, což má opodstatnění i smysl, a opět potvrdil, že historie je vědou politickou. Jeho Ludvík (Antopine Gouy) je muž nešťastný i sympatický, zdaleka ne tak nemotorný a nerozhodný, jak se líčí, vedený dobrými úmysly i zoufalstvím, a útěk rozhodně nepředstavuje snahu utéci pod ochranu královnina bratra, císaře Josefa, natož aby král uvažoval, že s rakouskými vojsky dobude zpět Paříž! To je sympatické, neboť tak se nám ve většině případů (o učebnicích škoda mluvit) ona epizoda líčila, jenže král nehodlal pozvednout zbraň proti vlastním poddaným, jen z pevnosti a zprostřed svého vojska vyjednat se Shromážděním trochu jinou ústavu a trochu jinou konstituční monarchi, než chtěl Lafayette... Petitfilsovo poněkud monarchistické pojetí (velmi francouzské pojetí, což se projevuje i v kritice Marie-Antoinetty, tady téměř králova kontrapunktu), bezpochyby hodně opřené o prameny, bylo pro mnoho francouzských historiků silnou kávou a vzbudilo polemiku i odpor; frankofonní čtenáři se o ní mohou dočíst na:
http://lyonelkaufmann.ch/histoire/2009/02/23/telefilm-levasion-de-louis-xvi-suscite-la-polemique/
Nemohu do sporů zasazovat, tak moc zas v této fázi revoluce v kramflecích silný nejsem, jen konstatuji, že je to veledobrý film. Trailer z youtube, který vkládám, by to měl dokázat... V češtině jej vydal Popron, k mání je i prolinkem, který máte v nadpisu. Jde vlastně o jeden (nejspíš první) film s francouzské série Ce jour-la tout changait (Toho dne se vše změnilo), z níž už byl dokončen i Atentát na Jindřicha IV. (rovněž česky vydal Popron) a snímek o de Gaullovi; úvodní titulky naznačují další záměry (Kolumbus, bitva u Marignanu, Waterloo...), tož doufejme, že Francouzům nedojde dech.

neděle 13. března 2011

BOJUJÍCÍ TEMERAIRE

Když jsem se poprvé dostal do londýnské National Gallery, toužil jsem spatřit právě tenhle obraz, a přitom jsem to odkládal, neboť některá výtvarná díla už mi dokázala vzít iluze; na reprodukcích vypadala nejednou lépe. Trpělivost prý růže přináší a já dal proto napřed prozaicky přednost čokoládovému cake s kafem v muzejním bistru, což mě velmi naladilo, načež jsem vyrazil bezohledně skrze sály a mistry, kteří si moji nepozornost nezasloužili, k vytčenému cíli. Ten obraz nese dlouhý název The Fighting Téméraire tugged to her last Berth to be broken (Bojující Témeraire vlečená ke svému poslednímu kotvišti, kde bude rozebrána) a namaloval jej velký mistr, impresionista, který předběhl imperesionisty, abych tak řekl, byť má nálepku romatického malíře historických a krajinářských motivů. Celé umělcovo jméno zní Joseph Mallord William Turner (1775 - 1851) a záměrně tu nebudu psát o jeho díle, neboť to, co u něj s válkou i mořem souvisí, si schovám ještě v rukávu na jindy, jen tenhle jeden jediný obraz nenechám na pokoji. Proč? Pro tu velebně oslavnou a současně tristní atmosféru, pro náladu, která z plátna vyzařuje, kvůli náhernému trojpalubníku, ozářenému sluncem i slávou Nelsonových dob. Tmavý, nevzhledný a v porovnání s řadovou lodí mrňavý kolesový remorkér, z jehož dlouhého komínu šlehá oheň, vleče ten symbol statečnosti i slávy do zatracení, k obvyklému a nepříliš důstojnému konci podobných svědků zašlých časů. Supí námahou, bezpochyby napíná vlečné lano a topič dole má co přikládat, neboť HMS Témeraire jako by se vzpouzela, jako by vskutku bojovala svou poslední bitvu, tu předem ztracenou... Slunce nad Surrey Canal klesá k obzoru, scéna se co nevidět uzavře, spadne opona, his transit gloria mundi... Až z toho mrazí, jak je Turnerův obraz velebný. Originál v londýnské Národní galerii mě nezklamal; Turner vytvořil obraz-pomník, dílo skutečně mistrovské.

A cože je to za loď za tím nevzhledným kolesákem? Osmadevadesátidělová second rate, spuštěná v září 1798 v Chathamu a pojmenovaná po francouzské lodi, ukořistěné roku 1759 u Lagosu. Má tedy francouzské jméno, které značí stejně tak Smělá, jako Nerozvážná či Zbrklá, což asi neměla Admiralita na mysli... Ta nerozvážnost je symbolizován
a vzpourou, k níž na ní došlo roku 1801, smělost pak účastí v bitvě u Trafalgaru, kde ji kapitán Harvey vedl do největší vřavy, aby pomohl zle ničené HMS Victory, které Francouzi dávali co proto. HMS Témeraire změřila síly s Lucasovou Le Redoutable, jejíž neznámý střelec měl na svědomí Nelsonovu smrt, a přinutila chrabrou čtyřiasedmdesátku, aby strhla vlajku i ze zbytku stežně, kde vlála přibitá. Pak stihla ještě v téže bitvě zajmout francouzkou Le Fougueux.

Osud nebyl k HMS Témeraire vlídný, už roku 1812 se z ní stal vězeňský ponton a roku 1838 nadešel její Turnerem zvěčněný konec... Pokud vím, nikdo z velkých malířů té doby ji v časech, kdy brázdila moře a oceány, nezachytil, proto snad nebude nepatřičné připomenout loď v plné slávě současnou kresbou Olivera Hursta, mladého Brita, který graduoval na Falmouth University College roku 2006.

pátek 11. března 2011

VÁCLAV KLAUS A 100 000 URAŽENÝCH

Výzva na obranu knih, kde počet podpisů přesáhl 100 000, zaznamenala určitý úspěch v podobě ústupků vlády, hlásající od včerejška "jen" 14 % DPH, ovšem s tím, že od roku 2013 to bude 17,5 % DPH. Vydavatel Výzvy, Svaz českých knihkupců a nakladatelů, se s tím nespokojil, bude bojovat dál (viz prohlášení na stránkách Výzvy z 11. 3. t. r.); podpisy stále přibývají a zjevně budí u některých vládních představitelů nelibost. Na webu vydavatelů Výzvy (http://www.sckn.cz/index.php?p=vyzva_na_obranu_knih_informace) se objevila informace z 10. března, jejíž první věty říkají toto:

Představenstvo SČKN vydalo prohlášení ke slovům despektu ze strany prezidenta Václava Klause na adresu knihkupců a nakladatelů:

Václav Klaus, prezident ČR, se ve svém rozhovoru pro televizi Nova dne 7. března 2011 vyjádřil s despektem o iniciativě Svazu českých knihkupců a nakladatelů spojené s Výzvou na obranu knih. Za motiv této iniciativy označil snahu zachovat naše zisky, přičemž celou obec nakladatelů a knihkupců označil za ty, „kteří ze sebe dělají světlonoše světa, ty nejlepší, které jediné nesmí stát tímto způsobem poškodit.“

Dotyčný svaz odpověděl a tuto odpověď si lze přečíst na výše uvedené stránce (prolink je v nadpisu). Co se však větou prezidenta ČR míní? Vzato do důsledků označil všechny, kdo Výzvu podepsali, za zbloudilce a prosťáčky, kteří neprohlédli to, co on, a hodil je do jednoho pytle se "světlonoši světla". De facto se tak muž, skloňující slovo demokracie ve všech pádech, pohoršuje nad vox populi, který by měl být výrazem této demokracie, pokud ovšem hlas lidu ve svém nitru neoznačuje oblíbeným výrazem dr. E. Beneše "ulice". Vzato kolem a kolem tak ústavní hlava země svým despektem urazila 100 000 lidí, kteří nechtějí víc, než číst, a brání knihy, jež mají rádi. Arogance moci, nebo arogance povahy? Je škoda, že pan prezident už nemůže v příštích volbách kandidovat, v přímé volbě by se nejspíš přesvědčil, jak se takové neuvážené výroky nevyplácejí. Je ovšem dobře, že dopíše další svazek svých projevů, esejů, etc. a titul Rok desátý že bude (po devíti předchozích Rocích) závěrečnou knihou, kterou přispěje nakladatelům a knihkupcům k jejich ziskům.

P.S. Odpověď Svazu panu prezidentovi obsahuje i jednu úžasnou perličku, kterou nelze neocitovat:

"Čeští nakladatelé a knihkupci se rozhodli upozornit na důsledky zvýšení DPH na knihy. Učinili tak jako odborníci, kteří jsou nejspíše schopni problém analyzovat, a učinili tak ve chvíli, kdy žádnému z politiků nedocházelo, čím zvýšení DPH vlastně hrozí. Teprve po našem prohlášení přiznal ministr školství Josef Dobeš, že si negativní dopad zvýšení DPH na učebnice před tím vlastně neuvědomil..."

No comment...

čtvrtek 10. března 2011

ROMÁN O ROCE 1813 ANEB TIP PRO NAKLADATELE

Jeden z vás, čtenářů blogu, mi připomněl romány dvojice francouzských autorů Erckmanna a Chatriana, s tím, že bych se o nich měl zmínit. Činím tak rád tím spíše, že romány, o nichž bude řeč, mám velice rád a už nějaký čas se snažím některého nakladatele přemluvit na moderní překlad tohoto čtivého a autorskými právy už nezatíženého díla.

Émile Erckmann (1822-1899) a Alexandre Chatrian (1826-1890) vytvořila ve francouzské literatuře prototyp lidového románu, tj. díla zobrazujícího osudy obyčejných a prostých lidí. Postavy z jejich novel a románů pocházejí většinou z Alsaska či Lortinska a v nejednom případě se děj odehrává v dobách Francouzské revoluce či napoleonských válek. Do těch druhých je zasazen především pozoruhodný román o brancích roku 1813, v němž o odvedení, výcviku, pochodu do Saska, bitvách u Lützenu a u Lipska jakož i o tragickém ústupu zpět k Rýnu vypráví alsaský conscrit Joseph Bertha, zařazený ve III. sboru maršála Neye do divize generála Souhama. Spisovatelská dvojice napsala příběh svrchovaně autentický a dokonale podložený realitou i reáliemi. Sami autoři se netajili, že při tom používali rukopis pochodového deníku kapitána Vidala, který se nám, bohužel, nezachoval, pozdější bádání však ukázalo, že to nebyla jediná vzpomínka; stejně tak se opírali o memoáry Jeana-Baptista Barrèse. Román měl úspěch, vychází ostatně dodnes, jak to dokládají obrázky přebalů, do češtiny byl však přeložen pouze v roce 1919 a tento překlad (který má dost chyb) už velmi zastaral (nedej pámbu, aby ho někdo vydal ve sto let staré podobě a zničil tak knihu podobně, jako se to povedlo Mobě s Kapitánem Richardem od Alexandra Dumase). Zůstává ovšem sběratelskou záležitostí a není tak těžké jej na internetových antikvariátech za rozumnou cenu sehnat. Já dosti dlouhé pasáže překládal z francouzštiny pro pátý svazek svých Napoleonových tažení (Ať žije císař!) a přikládám dosti dlouhou pasáž o bitvě u Lützenu. Dodávám, že oba Francouzi sepsali rukou společnou i pokračování s názvem Waterloo, o tom však zase jindy…

Jen co jsme přešli na druhý břeh (Sály, pozn. překl.), vytvořil každý pluk karé se zbraněmi u nohou. Kolem páté už přešla celá divize. Slunce rozhánělo mlhu; zhruba na tři čtvrtě francouzské míle napravo jsme viděli staré město, špičaté střechy, baňatou zvonici s břidlicovou krytinou a křížem nahoře a dál za ní zámek: to byl Weissenfels.
Mezi námi a městem se rozkládala hluboká proláklina. Maršál Ney, jenž právě dojel, chtěl hlavně vědět, co se tam skrývá. Dvě kompanie sedmadvacátého rozvinuly střelecké řetězy a čtverhrany se daly na pochod rychlostí pas ordinaire: důstojníci, sapéři a tamboři uvnitř, děla v mezerách, kolesny za poslední řadou. (…)
Občas jsem se koutkem oka podíval na druhé karé, které postupovalo na stejné úrovni s námi, a viděl jsem maršála vprostřed jeho štábu. Všichni natahovali hlavy a klobouky měli napříč, to aby viděli dopředu, co se děje. Tirailléři konečně došli ke křovinami a živými ploty lemované rokli. Už pár minut předtím jsem zpozoroval, že se o trochu dál a na druhé straně cosi hýbe a blýská, jako kdyby vítr rozevlával klasy; napadlo mě, že tam mohou docela dobře být Rusové se šavlemi a kopími, nicméně jsem tomu nepřikládal moc víry. Jak se ale naši tirailléři přiblížili ke křoviskům a když na několika místech propukla střelba, jasně jsem viděl, že to jsou kopí. Takřka současně se zablesklo a zadunělo dělo. Rusové měli děla, právě na nás vypálili, nevím už, co za hluk mě přimělo otočit hlavu, a já spatřil, že v řadách nalevo zeje díra. Současně jsem slyšel, jak plukovník Zapfel klidně říká:
„Sevřete řady!“
Odehrálo se to tak rychle, že jsem neměl čas uvažovat. Avšak o padesát kroků dál se znovu zablesklo, v řadách se ozval podobný hluk, jak když tudy proletí silný závan větru, a já spatřil novou díru, tentokrát napravo. (…) Neodvažoval jsem se na to myslet, snažil jsme se být duchem jinde, když tu vjel do našeho karé generál Chemineau2) a mohutným hlasem řval:
„Stát!“
Podíval jsem se a viděl, že se k nám hromadně blíží Rusové.
„První řada, zakleknout…, bodák vztyč! K palbě připravit!“ křičel generál.
Ježto Zébédé poklekl, ocitnul jsem se svým způsobem v první řadě. Stále se mi zdá, že vidím, jak se k nám v linii blíží celá ta masa koní s Rusy předkloněnými a se šavlemi v pěstích, přičemž slýchám generála, kterak za námi klidně, jako na cvičišti, říká:
„K palbě připravit. K líci zbraň… Pal!“
Vystřelili jsme, čtyři karé naráz; jako kdyby se sesypalo nebe. Jen co se kouř trochu zvedl, viděli jsme, že Rusové tryskem ujíždějí, naše děla ale burácela a kule letěly rychleji než jejich koně.
„Nabíjet!“ křičel generál.
Myslím, že jsem nikdy v životě nepocítil podobnou radost.
„Vida, vida, prchají!“ říkal jsem si sám pro sebe.
A ze všech stran bylo slyšet volání:
„Vive l´Empereur!“
Z radosti jsem začal křičet jako ostatní. Trvalo to dobrou minutu. Karé se opět dala na pochod, zdálo se, že je po všem; jenže na dvě stě až tři sta kroků od rokle se ozval velký rámus a generál podruhé zvolal:
„Stát…! Zakleknout…! Bodák vztyč!“
Rusové vyrazili z úvozu jako vítr, aby se na nás vrhli. Přijížděli všichni naráz; zem se chvěla. Už nebylo slyšet povely. (…) Několik z těch Rusů dojíždělo až k nám; viděli jsme je skrze dým vztyčené a chvíli poté nebylo vidět nic. Za několik okamžiků, v nichž se jen nabíjelo a střílelo, zazněl mohutný hlas generála Chemineaua, který volal:
„Palbu stav!“
Skoro jsme se neodvažovali poslechnout; každý pospíchal, aby ještě vystřelil, dým se však rozptyloval a my viděli velkou spoustu jezdectva, jak vyjíždí druhou stranou rokle. Hned nato se karé rozvinula k pochodu v kolonách. Bubeníci bubnovali do útoku, naše děla duněla.
„Kupředu! Kupředu…! Ať žije císař!“
Sestupovali jsme do rokle přes hromady ruských koní, kteří sebou na zemi dosud škubali, a pak jsme stoupali zrychleným krokem směrem k Weissenfelsu. Všichni ti kozáci a myslivci před námi ujížděli skloněni a s patrontaškami na zádech tak rychle, jak to svedli: bitva byla vyhraná!
Jenže v okamžení, kdy jsme došli k městským zahradám, zastavila se za něčím, co připomínalo sady, ujíždějící děla a poslala po nás kule, z nichž jedna přerazila sapéru Merlinovi sekeru a jemu ustřelila hlavu. (…)
Do města jsme vešli třemi kolonami: prodrali jsme se křovím, zahradami, chmelnicemi a přeskákali zdi. (…) Když se dým rozptýlil, projel před čelem našeho šiku maršál kníže Moskevský (Ney, pozn. překl.) a zvesela nám povídal:
„Skvělé…! Skvělé…! Jsem s vámi spokojen…! Císař uslyší, že jste si vedli dobře. Dobré je to!“
Dalšího dne postoupila Souhamova divize dál na východ a zaujala postavení jižně od Lützenu, ve vsi Gross-Görschen, kde přenocovala. Všichni včetně generála Souhama předpokládali, že nepřítel je daleko a stále ustupuje, přičemž míří na Lipsko. Zdálo se, že Souhamovu sboru nic nehrozí, že tvoří jen boční a možná zadní zajištění. Ve skutečnosti na něj pochodovaly hlavní rusko-pruské síly. Bitva u Lützenu (nazývaná také bitvou u Gross-Görschen) měla začít co nevidět; Neyův (Souhamův) sbor v ní nesl hlavní tíhu bojů.
Neměl jsem čas už myslet na nic jiného, ježto bubny bily na poplach na všech stranách; každý pádil k jehlanům své roty a chvátal, aby si vzal pušku. Důstojníci nás řadili do bojového šiku, děla přijížděla cvalem ze vsi, rozmisťovala se na pahorku, trošku vzadu, ježto jim hřeben svahu sloužil jako předprseň. Kolesny přijížděly také. A o něco dál, ve vesnicích Rahna, Kaja, Klein-Görschen, tam se vše hýbalo, my však byli první, na koho měla ta masa narazit.
Nepřítel zastavil na dva dostřely z děl a jeho jezdci se točili po stranách jak vítr, aby si nás prohlédli. Na březích Flossgrabenu nebylo vidět než ta mračna Prusů, oba břehy se jimi doslova černaly, a protože jejich první řady začínaly vytvářet kolony, řekl jsem si pro sebe:
„Tentokrát, Josefe, je všechno ztraceno, je konec se vším…, už to nezvládneš… Jediné, co můžeš udělat, je pomstít se, bránit se, nemít s ničím slitování… Braň se, braň se…!“
Když mi to letělo hlavou, projel osamělý generál Chemineau před čelem šiku, přičemž na nás křičel:
„Vytvořte karé!“
Všichni důstojníci nalevo, napravo i vzadu opakovali týž rozkaz. Vytvořila se čtyři karé, každé ze čtyř batalionů. (…) V téže chvíli se ozval rachot děl, která Prusové vyvezli na kopec vlevo, začala však hřmít jinak než u Weissenfelsu, nemělo to konce! Měli na té straně tři desítky hrubých kusů, z toho si můžete představit, jaké díry v nás dělaly. Kule svištěly tu vzduchem, tu řadami, tu se zarývaly do země, kterou se strašlivým rámusem přeorávaly. I naše děla střílela, což nám zčásti nedovolovalo slyšet sykot a bručení těch druhých, jenže nás deprimovalo, jak důstojníci soustavně opakovali:
„Sevřete řady! Sevřete řady!“
Byli jsme vprostřed neobyčejného dýmu a ještě jsme nevypálili. Říkal jsem si:
„Jestli tu zůstaneme ještě čtvrthodinu, zmasakrují nás bezbranné!“
To mi připadalo obzvlášť trudné. Náhle se před námi objevily první kolony Prušáků, přicházely mezi dvěma kopci, dělaly přitom zvláštní hluk, jako když stoupá příval. V tu chvíli tři strany našeho karé, čelní a ty našikmo vpravo i vlevo, spustily palbu. Ví Bůh, kolik Prušáků v proláklině zůstalo! Jejich kamarádi, místo aby zastavili, se však drali dál a vyli jak vlci:
„Vaterland! Vaterland!“
Načež po nás vypálili na sto kroků po batalionech, takřka na dotek.
Poté došlo na bajonety a kolby, když se přes nás chtěli převalit; byli jak vzteklí. Celý život si budu pamatovat, že jeden batalion těch Prušáků došel přímo až k nám a bodal po nás bodáky, což my jim opláceli, aniž jsme opustili řady, a že je pak smetla dvě děla, která měla palebné postavení padesát kroků za čtverhranem. Ustupovali z kopce, my nabili pušky, abychom je vyhladili do posledního, když tu jejich děla obnovila palbu a my uslyšeli vpravo veliký rámus: bylo to jejich jezdectvo, které přijíždělo, aby využilo děr, co jejich děla nadělala! Nic jsem z toho útoku neviděl, protože se odehrával na opačném konci divize, avšak zatímco jsme čekali, pršely kule po tuctech. Generálu Chemineauovi to právě utrhlo nohu, dlouho jsme se v tom už držet nemohli, když tu přišel rozkaz bubnovat na ústup, což jsme udělali s pochopitelnou radostí. Prošli jsme kolem Gross-Görschen, Prusové nás sledovali, stříleli nás a my je. Dvě tisícovky mužů, co byly ve vsi, zastavily nepřítele valivou palbou ze všech oken, zatímco my šplhali stranou, abychom se dostali do druhé vsi, do Klein-Görschen. Jenže tu přijelo z boku veškeré pruské jezdectvo, aby nám odřízlo ústup a aby nás donutilo zůstat v palbě jejich děl stát. (…)
Pochodovali jsme neustále nazpět, když tu na nás kdosi zvolal:
„Stát!“
A v téže chvíli dopadla na husary, kteří už pádili na nás, strašlivá salva kartáčů, jež je srážela po stovkách. Byla to divize chrabrého generála Girarda, co nám chvátala na pomoc od Klein-Görschen; postavila šestnáct děl do baterie trochu nalevo. Byl to dobrý zásah, husaři mizeli ještě rychleji než se objevili a šest karé Girardovy divize se spojilo v Klein-Görschen s našimi, aby zastavila pruskou pěchotu, která stále postupovala, na čele první tři kolony a tři neméně silné za nimi.
Přišli jsme o Gross-Görschen a mezi Klein-Görschen a Rahnou propukl boj ještě zuřivější. Já už nemyslel než na pomstu. Takřka jsem zešílel vztekem a zlostí na ty, co mě chtějí připravit o život, majetek, který si každý člověk chrání, jak nejlépe umí. Zakoušel jsem jistý druh nenávisti vůči těm Prušákům, jejichž řev a drzý vzhled mi pěnily krev. (…)
První tři nepřátelské kolony se zastavily na pahorku u Gross-Görschen, aby počkaly na tři další, které se blížily s puškami na ramenou. Ves mezi námi a údolím hořela, doškové střechy plápolaly, dým stoupal až k nebi a po svahu, mezi námi a údolím, jsme viděli, jak přes rozorané pole postupuje dlouhý had děl, která nás chtějí vzít z boku.
Mohlo být poledne, když se šest kolon dalo na pochod a když se z obou stran Gross-Görschen začaly rozvinovat spousty husarů i jízdních myslivců. Naše dělostřelectvo, umístěné za čtverhrany nahoře na kopci, spustilo strašlivou palbu po pruských kanonýrech, kteří jim v celé délce linie odpovídali. Naši tamboři vprostřed čtverhranů začínali bít do bubnů, aby nás upozornili, že se nepřítel přibližuje, znělo to trochu jak bzučení mouchy před bouřkou, a Prušáci v údolí naráz všichni zařvali:
„Vaterland! Vaterland!“
Jak pálili po batalionech, když šplhali na kopec, začal nás zahalovat dým, protože vítr vál k nám, což nám bránilo ve výhledu. Navzdory tomu jsme zahájili palbu po řadách. Neslyšeli jsme se a neviděli na sebe nejméně čtvrt hodiny, když tu náhle byli pruští husaři v našem karé. Nevím, jak k tomu došlo, nicméně byli vevnitř, kroužili nalevo i napravo a skláněli se ze svých koníků, aby nás bez milosti rozsekali. My po nich bodali bajonety, řvali jsme, oni po nás pálili z pistolí, prostě to bylo příšerné. (…) Celý život budu mít před očima ty bledé obličeje s kníry zakroucenými směrem až za uši, malá čáka přitažená podbradníky, ržání koní vzpínajících se nad hromadami mrtvých i raněných. (…) Nikdy nepochopím, jak jsme se z toho dostali, kráčeli jsme naslepo dýmem a kroužili vprostřed výstřelů i ran šavlí. Jediné, nač si vzpomínám, je, že na mne Zébédé co chvíli křičel:
„Pojď! Pojď!“
A také, že jsme se, seržant Pinto a sedm či osm dalších z kompanie, nakonec ocitli v poli na svahu za čtverhranem, jenž se stále držel. Vypadali jsme jak řezníci.
„Nabíjet!“ řekl nám seržant.
Nuže, jak jsem nabíjel, vidím na konci svého bodáku krev a vlasy, z čehož mi svitlo, že jsem musel v zápalu vzteku rozdávat strašlivé rány. Po minutě starý Pinto povídá:
„Pluk je poražený…, ti prašiví Prušáci jej způli rozsekali… Najdeme ho později… Teď je nutné nepříteli zabránit, aby se zmocnil vesnice. Vlevo zatočit, pochodem, vchod!“
Vylezli jsme po schůdkách, co vedly do zahrady v Klein-Görschen, a vešli do domu, načež seržant zabarikádoval dveře do zahrady velkým kuchyňským stolem. Pak ukázal rukou do ulice a povídá:
„Tady je naše ústupová cesta.“
Poté jsme vylezli do patra, do dosti velké nárožní světnice; měla okna ke vsi a dvě další k pahorku skrytému v dýmu, odkud bylo slyšet práskání pokračující palby a rachocení děl. (…) Jen co seržant otevřel okno, už vystřelil do ulice, kudy se prodírali mezi hromadou povozů a hnojištěm dva či tři pruští husaři. Zébédé a ostatní stáli za ním se zbraněmi připravenými. Podíval jsem se do strany, abych viděl, jestli se karé stále drží, a uviděl jsem je na pět či šest stovek kroků daleko, jak spořádaně ustupuje a střílí ze všech čtyř stran do masy jezdectva, která je obklopovala. Skrze dým jsem zahlédl plukovníka, byl zavalitý a malý, seděl na koni, šavli v pěsti, hned vedle vlál prapor tak rozedraný, že z něj zbyl jen cár zapletený kolem žerdi. Dál vlevo vyrážela z ohybu cesty kolona a postupovala na Klein-Görschen. Tato kolona nám chtěla odříznout ústupovou cestu ze vsi, stovky rozprášených vojáků se však shlukly podobně jako my, další muži ještě ze všech stran přibíhali, někteří se každých padesát kroků obraceli, aby vystřelili z pušky, jiní, zjevně ranění, se vlekli někam do úkrytu. Vbíhali do domů, a jak se kolona blížila, spustila se ze všech oken valivá palba. To ji zastavilo tím spíše, že se ve stejné chvíli začaly napravo rozvíjet Brenierova a Marchandova divize, které nám poslal kníže Moskevský na pomoc. Později jsme se dozvěděli, že maršál Ney byl s císařem u Lipska a že vyrazil zpět, jen co zaslechl děla.
Nuže, Prušáci zastavili tam, co byli, a palba z obou stran utichla. Naše karé a kolony se stahovaly směrem na Starsiedel a všichni, kdo byli ve vsi, chvatně vyklízeli domy, aby se přidali ke svým plukům. (…)
Naneštěstí to ještě nebyl konec, neboť Prušáci, jichž se při pohledu na náš ústup opět zmocnila troufalost, ježto jim přicházely značné posily, začínali pomýšlet na útok na Kaju. Při pohledu na to jsem si pomyslel, že jakkoliv je císař velkým generálem, měl špatný nápad, když se roztáhl k Lipsku a připustil, aby nás zaskočila více než stotisícová armáda.
Jak jsme se tak formovali za Brenierovou divizí, začalo osmnáct tisíc starých vojáků pruské gardy stoupat útočným krokem do svahu, přičemž napíchali na znamení vítězství na hroty svých bajonetů čáka našich mrtvých. Ve stejné době se dál bojovalo nalevo, mezi Klein-Görschen a Starsiedelem. Masa ruského jezdectva, kterou jsme ráno spatřili, jak se blyští ve slunci za potokem Grünabach, nás chtěla objet, VI. sbor však dorazil, kryl nás a pluky námořníků stály jak zeď. Celá pláň připomínala jednolitý mrak, z nějž blýskaly tisíce přilbic, kyrysů a kopí.
Stále jsme ustupovali, když kolem nás cosi proletělo jako blesk: byl to maršál Ney! Přijížděl cvalem, jeho štáb za ním. Nikdy jsme neviděl podobný obličej; oči se blýskaly, tváře se třásly vztekem! Ve vteřině projel skrze celu naši linii a byl v čele našich kolon. Všichni vyrazili za ním, jako kdyby je strhla nějaká zvláštní síla. Místo ústupu jsme pochodovali vstříc Prusům a do deseti minut bylo vše v jednom ohni. Nepřítel se nicméně držel důkladně; už si myslel, že ovládl bojiště, a nemínil se vítězství vzdát. Krom toho mu neustále přicházely posily, přičemž my zeslábli pětihodinovým bojem.
Náš batalion byl tentokrát ve druhé linii, kule létaly před nás, rámus však byl mnohem větší. Co mi drásalo nervy, byl cinkot kartáčů o bodáky: pískalo to a rozléhalo se široko daleko jako nějaká zběsilá muzika. Vprostřed řevu, povelů a střelby z pušek jsme nicméně začínali sestupovat přes hromady mrtvých dolů. Naše divize vstoupily do Klein-Görschen; tam se bojovalo tělo na tělo, v hlavní ulici nebylo vidět než kolby nad hlavami a generály na koních se šavlemi v rukách, kteří se bili jako prostí vojáci. Trvalo to několik minut a my si v řadu říkali:
„Jde to dobře! Jde to dobře! Postupujeme…“
Jenže Prušákům přicházely nové a nové jednotky, my museli podruhé couvat, tentokrát naneštěstí tak rychle, že spousta lidí utíkala až ke Kaje. Ta ves ležela stranou a byla poslední na cestě k Lützenu. Tvořil ji dlouhý had domů oddělených jeden od druhého zahrádkami, stájemi a včelíny. Jestli nás nepřítel srazí na Kaju, rozetne naši armádu vedví. (…). Začínalo se to obracet špatným koncem.
Dorazil jsem do Kajy na pravou stranu vesnice, překračoval jsem keře a přeskakoval plaňkové ploty mezi zahrádkami. Právě jsem zahýbal za roh stodoly, když tu, jak jsem zvedl hlavu, spatřil jsem padesátku důstojníků na koních, kteří se zastavili na vrcholku protějšího kopce. Dál za nimi se po cestě od Lipska zběsile hnaly spousty dělostřelectva. Zbystřil jsem a poznal, že kousek za ostatními je císař. Rozvaloval se na svém běloušovi jak ve fotelu. Jasně jsem ho viděl proti šedé obloze. Nehýbal se a studoval bitvu dalekohledem.
Ten pohled mě rozveselil, až jsem začal ze všech sil volat:
„Vive l´Empereur!“
Pak jsem vyběhl alejí mezi dvěma starými domy na hlavní ulici. Byl jsem jedním z prvních a ještě jsem stihl postřehnout, jak se vesničané, muži, ženy i děti, spěchají ukrýt ve sklepích. Mnozí z těch, jimž jsem to pak vyprávěl, mi vyčítali, že jsem tak pádil, ale já jim odpovídal, že když může ustupovat maršál Ney, může ustupovat i Josef Bertha. (…)
Současně ze všech stran, z uliček, zpoza křoví a zahradních plotů vybíhali naši vojáci, kteří se přitom otáčeli a stříleli. Od všech regimentů, bez čák, zedraní, zmazaní od krve, s rozvzteklenými tvářemi a všechno to byly, když na to po tolika letech vzpomínám, děti, opravdické děti, z patnácti či dvaceti neměl ani jeden knír, jen kuráž, tu měli francouzskou!
Blížící se Prušáky, přikrčené jak vlčí smečka, aby běželi rychleji, vedli staří důstojníci, kteří křičeli:
„Vorwärts! Vorwärts!“
A jak přicházeli, nás dvacet či třicet přimáčknutých k rohu stodoly, kde byl malý včelín a velká višeň v květu, jak dnes to vidím, spustilo valivou palbu na ty pacholky, kteří houfně klesali za běhu k zemi, jenže nevím odkud, ale přibíhali další a další. Stovky kulek nám svištěly kolem uší a zarážely se o kameny, omítka se sypala, z trámů padala sláma, velká vrata vlevo byla děravá a my za stodolou nabíjeli a pak vybíhali, abychom do toho houfu vypálili, trvalo to jen tu chvíli, co bylo třeba zamířit a stisknout spoušť, přesto pět či šest našich na rohu seníku kleslo, nos zabořili do země, náš vztek byl nicméně převeliký a nebrali jsme na to ohled.
Když jsem se vracel snad podesáté a zalícil, vypadla mi puška z ruky. Sklonil jsem se, abych ji zdvihl, a padl jsem také; kulku jsem měl v rameni a krev mi máčela břicho jak teplá voda. Pokusil jsem se zvednout, avšak jediné, co jsem svedl, bylo, že jsem si sedl opřený o zeď. Krev mi stékala na stehna a já si pomyslel, že tu za okamžik zemřu, z čehož mi naskočila husí kůže.
Kamarádi mi dál stříleli přes hlavu a Prušáci jim neustále odpovídali. S myšlenkou, že mě další kulka může dodělat, jsem se s pomocí pravačky dovlekl k rohu, kde jsem sklouznul do škarpy, co sloužila k odvádění vody z ulice do zahrady. Levačku jsem měl jak z olova, hlava se mi motala, stále jsem slyšel střelbu, avšak jako ve snu.. Asi to nějaký čas trvalo. Když jsem zas otevřel oči, nastávala noc…

středa 9. března 2011

KDYBY BYLO... ANEB OTÁZKY DO PRANICE

Občas se na tomto blogu rozvíří názorová diskuse, jejíž obsah i průběh je velmi zajímavý a s radostí takovou věc sleduji, byť třeba do ní nezasahuji; článek a otázka "Čím je pro vás Napoleon" je toho nejmarkantnějším důkazem. Pochopitelně se tu a tam snažím cosi podobného vyprovokovat a vás přimět, abyste se k nadhozenému tematu vyjádřili. V této souvislosti berte následující řádky jako cosi podobného...
V minulém týdnu mě oslovil časopis
Živá historie, který jsem na těchto stránkách už představoval, a požádal mě o odpovědi na tři otázky, které v každém čísle někomu z historiků položí. Ty otázky jsou, tuším, vždy stejné, poněkud provokativní, zajímavé, vzbuzující představivost i fantazii a já na ně odpovídal po krátkém zvážení velmi rád. Omlouvám se redakci, že svoji odpověď zveřejňuji, doufám, že to propagace časopisu, který pokládám za velmi povedený, z mé strany vyrovná... Pokud máte chuť, zkuste do komentářů napsat, jak byste na podobné tři věci (nebo některou z nich) odpověděli vy...

1. Kdybyste měl k dispozici stroj času, jakou dobu a jaké místo byste chtěl navštívit?

Belgii, silnici na Brusel před statkem Mont-Saint-Jean v neděli 18. června 1815 od 12:30 odpoledne, v místě někde vlevo od vévody Welingtona. Proč? Protože jsem dopsal dvoudílnou knihu o bitvě u Waterloo; ten první díl s podtitulem „Směr Brusel“ je věnován třem dnům války, které vlastní bitvě předcházely, a ten druhý, jehož podtitul je „Poslední bitva“, patří až na závěrečné pasáže celý onomu pro Napoleona osudnému dni. Tahle kniha rozebírá hodně velkou šíři událostí hodinu po hodině na všech stranách a někdy i po čtvrthodinách, přičemž se snaží vyřešit spousty lží, nejasností i rozporů. Chtěl bych vidět útok Napoleonova I. armádního sboru, v jakých formací šly čtyři divize kupředu a jak se ta sestava měnila. To je velká neznámá, o které při dolaďování rukopisu druhého dílu s pomocí přítele Jakuba Samka, prezidenta „The Central European Napoleonic Society“, velice dumám…

2. Jakou známou osobnost z historie byste tam chtěl potkat a co byste jí řekl?

Přál bych si potkat důstojníka Napoleonových gardových švališerů-kopiníků jménem de Brack, autora jedné pozoruhodné knihy o lehkém jezdectvu. Když jsem ji před lety četl, měl jsem pocit déjà vu, něčeho, co znám a co jsem zažil. Bylo to intenzivní, nepochopitelné a neopakovatelné. Ta kniha by se v překladu do češtiny jmenovala asi „Na předních strážích lehkého jezdectva“ a je unikátní stylem i kompozicí. Brack do ní vtělil svoje vzpomínky i zkušenosti; psal ji patnáct let po napoleonských válkách pro své jezdce, neboť zjistil, že svému řemeslu moc nerozumí. Má formu dialogu, otázek a odpovědí, a mně to připadalo důvěrně známé, i když jsem na koni seděl jen párkrát v životě. Chtěl bych vědět, zdali jsem s ním neměl v minulém životě něco společného. Jedna kuriózní a přece logická kapitolka má název: „Proč má lehký jezdec kouřit dýmku?“, celou ji lze nalézt přeloženou na mém blogu. Zeptal bych se ho nejdřív, jestli mu můžu nabídnout do dýmky tabák a pozvat ho na sklenku pálenky nebo lahev červeného. Pak bych ho nechal vyprávět o tom, co zažil, o ženách, které potkal, o kamarádech, touhách, událostech, dojmech…
Vy ale máte na mysli setkání s obecně známou osobností. Nesmím vás zklamat, jistěže Napoleona. Pokud bych si mohl vybrat místo a čas, pak opět Waterloo, pahorek Rossomme a už předtím statek Caillou, kde snídal. Musel bych čekat, až si mě všimne a něco ke mně prohodí, etiketa nedovoluje oslovit Jeho Veličenstvo jako první. Asi by chtěl vědět, co tam pohledávám. Pak bych mohl říci: „Sire, skutečně si myslíte, že jste předevčírem Prusy rozdrtil? Co když ne, co když přijdou? Nebyl by nejvyšší čas poslat kurýry maršálu Grouchymu, aby se s vámi co nejrychleji spojil?“ Jenže by nad tím mávnul rukou a já bych pak sledoval, kdy a co Grouchymu vzkáže, a také to, kdy zjistí, že má ty Prusy v pravém boku. Pokud by se ovšem nerozhněval a nezavolal generála Radeta s jeho žandarmy.

3. Kdybyste mohl v historii něco změnit, co by to bylo?

To je záludná otázka a hádám, že se některým dotazovaným nelíbí. Pravděpodobně namítají, že historie nezná „kdyby“, spíš ale jde o obavu, aby si nezadali před akademickým fórem. Odpověď vlastně prozrazuje, co považujeme v historii za klíčové, co je tím bodem, který nás ve vztahu k současnosti hněte. Prozrazujeme tak leccos o svých názorech, přesvědčení a pohledu na historii, která je vždy vědou politickou, že?
Pokud myslíte změnit mávnutím kouzelného proutku, bylo by tu cosi s koncem habsburské monarchie. Aby se nerozpadla a dokázala se reformovat. Nejsem monarchista, jen mi Palackého „Idea státu rakouského“ připadá smysluplnější než Masarykova „Česká otázka“. Kdyby František Josef zemřel trochu dřív a arcivévoda František Ferdinand nastoupil místo něho. Nebo ještě lépe kdyby Karel I. projevil takovou rozhodnost, s jakou fabuluje Jan Drnek ve skvělé historické fikci „Druhý dech habsburské monarchie“. Proč? Protože by podunajská monarchie zůstala jako hráz proti sovětskému Rusku a možná by i zbrzdila Hitlera. I pro lepší osud této země.
Mám pro vás druhou variantu, jednodušší i drsnější. Září 1938, kdy by armáda v čele s náčelníkem generálního štábu Ludvíkem Krejčím Beneše donutila nekapitulovat a vytvořila vládu národní obrany! Že by to špatně dopadlo? Trauma největší hanby národa, které se vine jak příslovečná červená niť až dodnes, je mnohem horší. Možná by to tak zlé nebylo, možná by se věci odvíjely trochu podle faktograficky podloženého scénáře už zmíněného Honzy Drnka z jeho knihy „Žáby v mlíku“; vřele doporučuji…