středa 18. července 2018

Major Pescheloche: „Černý Tulipán“ smrtelně raněný u Slavkova

Následující článek Jakuba SAMKA o jednom ze zapomenutých vojáků od Slavkova i o pozoruhodném webu jsme se souhlasem autora převzal z https://www.austerlitz.org/cz/
Prostor pravděpodobného posledního boje majora Peschelocheho na výřezu z Beauvoisinovy mapy bitvy u Slavkova


Nadační fond „Ztracení lidé“ vznikl v roce 2017 jako nezisková organizace, která si za svůj cíl určila nalézat a identifikovat oběti napoleonských válek na území České a Slovenské republiky.
Zakladatelka fondu Klára Čudrnáková na webu ztracenilide.cz píše: „Počty vojáků, kteří v našich dvou zemích byli uloženi k věčnému spánku, jdou do desetitisíců a v naprosté většině případů jsou tyto události už zapomenuty. Netýká se to zdaleka jen domácí, tehdy c.k. rakouské armády: boje v letech 1798 – 1800, tažení maršála Suvorova do Itálie, zde zanechalo příslušníky armády rakouské (což tehdy obnášelo velkou část Evropy), ruské a také francouzské, kteří se sem dostali jako zajatci. Tažení roku 1805 je nejznámější, nepřežilo ho zde mnoho vojáků rakouských, ruských i francouzských. Tažení roku 1809, tzv. dunajské, zde opět zanechalo tragický počet vojáků armády rakouské a francouzské. A nakonec ofenziva roku 1813 zde zanechala nejen padlé z bitev v severních Čechách, ale hlavně, a to je skutečnost téměř neznámá, se na území dnešní České republiky vozili ranění až z bitvy u Lipska. Těchto míst je velmi mnoho a vojáci, figurující v seznamech zemřelých, pochází doslova a do písmene z celé Evropy. Všechny tyto „zapomenuté lidi“, kteří doplatili životem na válečnou mašinérii, jsme se rozhodli, v rámci možností, identifikovat a připomenout.“
Jeden z posledních objevů se týká okolností smrti jednoho z vyšších důstojníků Napoleonovy armády. Objev je tím zajímavější, že major (posmrtně snad povýšený do hodnosti plukovníka) Joseph-Louis Pescheloche nefiguruje mezi 1537 padlými a smrtelně raněnými biografického slovníku sestaveného Deniellou a Bernardem Quintinovými (Archives & culture, 2004), ač podle dvou dostupných pramenů zemřel v přímé souvislosti s bitvou u Slavkova.
 Podle Matriky římskokatolické církve města Hustopeče u Brna zemřel Ludwig Pescheloche v domě č.p. 186 dne 4. prosince 1805 ve věku 40 let. Příčinou úmrtí bylo devítinásobné bodné zranění. Lze předpokládat, že byl uložen do hrobu na místním hřbitově.
Více informací matrika neposkytuje. Kdo byl Ludwig, neboli (Joseph-) Louis Pescheloche?  Heslo PESCHELOCHE (Joseph-Louis) z Biographie nouvelle des contemporains, ou dictionnaire historique et raisonné de tous les hommes qui, depuis la Révolution française, ont acquis de la célébrité par leurs actions, leurs écrtis, leurs erreurs ou leurs crimes, soit en France, soit dans les pays étrangers, t. 16, Paříž 1824; s. 178-180, poskytuje určitou odpověď. Přičemž životní osudy tohoto muže vykresluje barvitě, s obdivem, a majorovu smrt podává velmi odlišně od výše zmíněné matriky.
Joseph-Louis Pescheloche
Plukovník 15. dragounského pluku, důstojník Čestné legie, se narodil 19. srpna 1751 v Besançonu, departement Doubs, do znamenité rodiny a dostalo se mu dobrého vzdělání. Zvolil si vojenské řemeslo a jako obyčejný voják vstoupil do pluku Flanderského 30. června 1768. Roku 1770 se stal kaprálem a ve stejné hodnosti byl i o dva roky později, když byl z laskavosti propuštěn ze služby, aby se podle přání svého otce mohl věnovat kariéře v advokacii. Mladý Pescheloche zúročil svá studia práva dobře. Stal se advokátem a rád věnoval svou péči a talent zvláště nejchudším ze svých klientů, a jeho dobré srdce stavělo na první místa vdovy a sirotky. Od ústvitu revoluce byl znám jako z jejích nejvěrnějších a současně nejmoudřejcích obránců a 1. září 1789 byl jmenován aide-majorem národní gardy v Paříži, kde dlouho žil.[1]) Ústavodárné shromáždění jej v této funkci vyslalo do Nancy, aby zde obnovil pořádek.[2]) Byl kapitánem 30. četnické divize, když se dostavil k armádě, která brzy vyrazila na Trèves; zajistila Valenciennes a Lille, a pronikla do Brabantska. Stále v předvoji, dostalo se mu od jeho kamarádů přezdívky l’Intrépide, Nebojácný.
Pescheloche se postupně stal adjunktem adjutant-generálů a vrchním adjutantem.[3]) Generál Joubert jen pověřil velmi důležitou důvěrnou misí v zájmu Holanďanů. Přednosti dostál se ctí a projevů uznání se mu od jeho generála dostávalo často i nadále. Jako schopný důstojník[4]) obdržel zanedlouho vrchní velení v Bois-le-Duc a novou misi, tentokrát do Londýna, kde získal pro francouzský charakter zalíbení a uznání. Jeho píle a bystrost byla korunována úplným úspěchem a 14. prairialu roku 7 (2. června 1799) byl Pescheloche jmenován šéfem eskadrony a adjunktem při 1. jezdeckém pluku, jehož se stal kmenovým příslušníkem 8. pluviôse roku 11 (28. ledna 1803)[5]) a 6. brumairu následujícího roku (29. října 1803) získal jmenování majorem 15. dragounského pluku. Stále známý pod přezdívkou l’Intrépide, kterou mu udělili jeho kamarádi dříve, se vyznamenal ve všech taženích a srážkách jako statečný, neúnavný a mimořádně talentovaný.
Nejvíce na sebe upozornil v bitvě u Slavkova[6]), a také zde slavně zakončil svou kariéru. V této pamětihodné srážce, kde s nejvyšší statečností vedl útok svého pluku a na kusy rozsekal kolonu 4000 mužů, byl vážně zraněn do kolene. Jeho odvahu to nijak nesnížilo a v bitvě pokračoval. Vítězství patřilo francouzským praporům. „Jeho roztříštěná přilba,“ vypráví historik, „jeho zlomený palaš a otevřené zranění dokládaly jeho nasazení. Vjel do vsi, aby odsud vyhnal několik hulánů, kteří se zde ještě bránili. V tom jej zabila rána z pistole vypálená z bezprostřední blízkosti; padl do náruče svých dragounů zvolaje: ‚Nezastavujte, přátelé! Vítězíme!‘ A vydechl naposledy. Slovo vítězíme bylo jeho posledním.“ Pescheloche byl nazítří po své smrti jmenován plukovníkem. Když se velkovévoda bergský (Joachim Murat, poté král neapolský) [7]) dozvěděl o smrti tohoto hrdiny, s bolestí pronesl: „Ztráta plukovníka Peschelocha je velikou a neblahou.“ Tato slova vydají za jakoukoli smuteční řeč.
***
Tím slovník proslulých současníků majorův příběh uzavírá. Mezi slovníkem obsahujícím tisíce hesel a jednoznačným zápisem v matrice dáváme přirozeně přednost matrice. Devět bodných zranění zdá se odpovídat zmínce o boji proti rakouským hulánům. V sestavě Kienmayerova předvoje jich na 150 nasazeno bylo (od pluku Merveldt č. 1 a Schwarzenberg č. 2) a bojovali na stejném úseku bojiště jako 15. dragounský pluk, jehož majorem byl právě Pescheloche. Zmíněnou vsí by mohla být Telnice, Újezd, nejspíše snad Žatčany. Rána z pistole jej zasáhnout mohla, ale kromě ní tedy utrpěl devět bodných zranění, jimž podlehl v průběhu evakuace, cestou na Mikulov a Vídeň, 4. prosince 1805 v Hustopečích.
V čem se naopak mohla snadno mýlit matrika, je věk zemřelého odhadnutý na 40 roků. Ve skutečnosti tedy bylo majorovi 54 let.  V září 2017, jak právě zjišťuji, byl na eBay prodán brevet majora Peschelocha, za 533,95 eur. Utekl nám o několik málo měsíců. Zbyl po něm na internetu jen tento výstřižek:
 Životní příběh nadaného advokáta, který, ač z dobře situované rodiny, brání především chudé, je nadšený pro revoluční ideály a neváhá je bránit se zbraní v ruce snad vzdáleně připomíná příběh Juliena de Saint-Preux z francouzské dobrodružné komedie Černý Tulipán, s Alainem Delonem v hlavní dvojroli.


[1]) 10. batalion, Saint-Roch; aide-major Pescheloche bydlel v ulici de Petits-Champs, jak uvádí Etrennes Aux Parisiens Patriotes, Ou Almanach Militaire National De Paris z roku 1790; pozn. překl.
[2]) Tzv. aféra v Nancy, tři pluky posádky města Nancy (pluk 23. du Roi, švýcarský 78. Châteauvieux a jezdecký pluk 2. Mestre-de-camp Général) se v srpnu 1790 po předchozích nepokojích způsobených opožděnými výplatami v únoru zvýšeného služného, údajnými nesrovnalostmi v účetnictví pluků a nespokojeností s dekretem Národního shromáždění, který měl problém vyřešit, vzbouřily; vzpoura byla na základě dekretu Národního shromáždění ze 16. srpna tvrdě potlačena 31. srpna jednotkami pod velením generálporučíka markýze de Bouillé; pozn. překl.
[3]) Výraz vrchní adjutant (adjudant en chef) je nezvyklý; může znamenat prvního adjunkta mezi adjunkty sloužící při konkrétním štábu, anebo jde o zkomolenou zkratku výrazu adjudant général chef de bataillon/escadron – což by ovšem protiřečilo níže zmíněnému jmenování šéfem eskadrony; pozn. překl.
[4]) Slovník zde používá výraz „officier supérieur“, což znamená především „vyšší důstojník“ – nicméně níže je explicitně řečeno, že byl až pozdeji povýšen do hodnosti šéfa eskadrony, což je první hodnostní stupeň vyšších důstojníků; pozn. překl.
[5]) Štábní adjunkti (adjoints à l’état-major) byli převážně kapitáni (ale mohli to být také šéfové batalionu či eskadrony), sloužili v divizních a hlavních štábech, a administrativně patřili k plukům, u nichž byli vedeni jako nadpočetní; Pescheloche tedy v lednu 1803 ukončil službu štábního důstojníka a dostal velení eskadronám 1. jezdeckého pluku, který byl tou dobou již 1. kyrysnickým; pozn. překl.
[6]) 15. dragounský pluk byl součástí 4. dragounské divize generála Bourciera a její 1. brigády, které velel brigádní generál Laplanche; divize přibyla na bojiště spolu s Friantovou divizí pod velením maršála Davouta a bojovala na jižním úseku v prostoru Sokolnice, Telnice a Újezda; 15. pluk měl 22. listopadu 1805 ve stavu 338 mužů a biografický slovník padlých a smrtelně raněných od manželů Quintinových neuvádí žádné jeho ztráty, a nezmiňuje ani smrt majora Peschelocha; pozn. překl.
[7]) Velkovévodou bergským se Murat stane až v březnu 1806; pozn. překl.

neděle 24. června 2018

TŘICETILETÁ VÁLKA PRÁVĚ VYCHÁZÍ



Třetí svazek projektu BITVY A OSUDY VÁLEČNÍKŮ právě vychází. Navazuje na předchozí Války pro víru i čtyřsvazkové Rytířské bitvy a osudy a obsahově do značné míry také na díl druhý, nazvaný Boje o trůny. V něm začal bitvou na Bílé hoře (i skrze osudy tří hlavních protagonistů tzv. České války 1618–1620, Buquoye, Thurna a Mansfelda) třicetiletý evropský konflikt. TŘICETILETÁ VÁLKA pokračuje slavným obléháním Bredy a La Rochelle, líčí životní osudy císařského generalissima Tillyho, jedné z nejbarvitějších osobností té doby, nepomíjí vyplenění Magdeburku a přes bitvu u Breitenfeldu dospívá k Valdštejnem podstoupené bitvě u Lützenu, v níž padl švédský král Gustav II. Adolf. Pokračuje „bitvou dvou Ferdinandů“, klíčovou porážkou Švédů u Nördlingenu, francouzským vstupem do války a bitvou u Rocroi, která se stala labutí písní španělských tercios. Nakonec se vrací do Čech k bitvě u Jankova, nejkrvavějšímu střetu a největší bitvě závěru Třicetileté války 1618–1648. 
   Kniha má 480 stran, 123 vyobrazení a 23 map.
   Objednat si ji můžete s nakladatelskou slevou na dobírku prostřednictví kontaktů na nakladatele, které najdete i prolinkem v nadpisu: http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php
   Z obsadu pak snadno zjistíte, co v knize najdete...


OBSAH
Válka, která kulminuje
 TRIUMF AMBROGIA SPINOLY
(Obléhání a kapitulace města Bredy)
Město protkané řekami / Janovan ve španělských službách / Obléhat, nebo dobývat? / Měsíce v zimě a v blátě / Pokus o průlom / Kapitulace / Epilog u Casale
 TOIRAS VERSUS BUCKINGHAM
(Anglická invaze na ostrov Ré)
Válka pana de Rohan / Zamilovaný Angličan / Vylodění v zálivu Sablanceaux / Obležení pevnosti Saint-Martin / Buckinghamova porážka / Nůž Johna Feltona
 RICHELIEUOVA HRÁZ
(Obléhání La Rochelle)
Král bez loďstva / Ludvík XIII. jde do války / Přehradit plavební kanál! / Kardinál v kyrysu / Útok lorda Denbigha / Ztracené naděje / Útok hraběte Lindseye / Trest i odpuštění
 Válečník zE starých časů
(Vzestup Jeana Tserclaese Tillyho, generalissima katolické Ligy)
Neobvyklý portrét / Poslední věrný císaře Rudolfa / Bělohorský vítěz / Bitvy u Mindelsheimu, Wimpfenu a Höchstu / Konec Kristiana Halberstadtského / Bitva u Lutteru / Generalissimus císařských armád
 TRPKÉ PLODY VÁLKY
(Jean Tserclaes Tilly, tragédie Magdeburku a prohra u Breitenfeldu)
Švédský vpád / Porážky císařských a pád Frankfurtu / Vzdor panenského města / Magdeburská svatba / Krvavá lázeň / Bitva u Breitenfeldu / Do posledního dechu
 KONEC PŮLNOČNÍHO LVA
(Bitva u Lützenu a smrt Gustava II. Adolfa)
Návrat vévody Frýdlantského / Ústup k Lipsku / Rozvíjení dvou armád / Bude to nesnadná bitva! / Pappenheimův poslední útok / Smrt Gustava II. Adolfa / Zastavený postup / Vítězství, nebo prohra?
 ZPRÁVA O BITVĚ U NÖRDLINGENU
(Švédská prohra roku 1634 v relaci maršála Horna kancléři Oxenstiernovi)
Válka dvou Ferdinandů / Bojovat, nebo ustoupit? / Změna plánu / Jeden šturm za druhým / Útok Jeana de Werth
 KONEC STARÝCH TERCIÍ
(Francouzská fáze války a bitva u Rocroi roku 1643)
Příliš mnoho útoků / Rok se jménem po pevnosti / Dobytí Arrasu / Ofenziva Flanderské armády / Vojsko vévody d’Enghien / Den a noc před bitvou / D’Enghienův obchvat a de L’Hôpitalova prohra / Sirot jde do boje! / Konec španělské slávy
 BITVA U JANKOVA
(Zapomenutá klíčová bitva v Čechách)
Tažení Lennarta Torstenssona / Ústup Melchiora von Hatzfeld / Tahy na šachovnici války / Dopadnout jako Kec u Jankova / Hatzfeldova porážka / Dalekosáhlá prohra

neděle 17. června 2018

NĚMCI, RUSOVÉ, ŠPANĚLÉ A DALŠÍ NA ŠPANĚLSKÉM NEBI

 "Druhá část historie letecké války ve Španělsku z pohledu nacionalistické strany přibližuje nasazení německé Legie Condor, její organizaci, bojovou techniku a letecký personál. Příběhy některých osobností, z nichž se ještě nad Španělskem nebo později během 2. světové války stala proslulá stíhací esa Luftwaffe, přitom nabízejí mnohdy velmi překvapivý a dosud přehlížený pohled na jejich výcvik, osudy a charakterové vlastnosti. V knize samozřejmě nechybí ani profily jejich ruských protivníků a  letadel," říká anotace nakladatelství ČESKÝ CESTOVATEL (www.ceskycestovatel.cz.), i když těch pár řádek nemůže postihnout, co vše ve druhém svazku knihy PYRENEJŠTÍ KONDOŘI najdete.
   Ten první vyšel loni a já už zde o něm psal, takže postačí opět použít nakladatelskou anotaci: "Španělské nacionalistické letectvo a italská letecká legie ve španělské občanské válce v letech 1936-1939. Bojová technika, organizace jednotek, letecké bitvy a jejich ústřední protagonisté v naprosto ojedinělé knižní publikaci s bohatým obrazovým doprovodem."  A na poslední (třetí) se lze zatím jen těšit.
   Těšení je to pravé slovo, pokud máte rádi knihy bohatě obrazově vypravené, navíc i s barevnými přílohami, které jsou, podobně jako u "jedničky", dvě. Černobílé snímky jsou kvalitní, plánky typů letadel, mapky i manévry také...
   Jistěže záleží na textu a obsah najdete na skenu. Nejsem specialista na dané období a leteckou problematiku na prahu 2. světové války, moje znalosti se zdaleka nevyrovnají mnohým z vás, ale i textová část na mne působí velmi dobrým dojmem. Jde totiž o klasický příklad, rozebraný v úvodu Keeganovy knihy The Face of the Battle, totiž o to, že o válce a bojích může dobře psát pouze ten, kdo o nich a souvislostech s nimi mnoho ví, což je složité, neboť militaristická témata bývají velice interdisciplinární a jen málokdo je obsáhne, aby z nich yvrovnaně vytěžil přehledný, zasvěcený a barvitý text. Tady to nacházím od vojensko-politické situace přes potřebnou topografii k technickým záležitostem, biografiím osobností, leteckým bitvám, soubojům, jejich taktice, náletům, průzkumu, logistice, atd. Navíc jde o vrcholící období španělské občanské války, která představovala pro obě totalitní velmoci, hitlerovské Německo i stalinský SSSR jednu velkou zkušebnu moderních zbraní a bojově výcvikovou základnu personálů, kde se v praxi ověřovaly jak vlastnosti strojů, tak i způsoby vedení boje... 
    Takže ano, chválím tu knihu tím spíše, že tak podrobná práce o španělské válce ve vzduchu česky neexistuje, a k podtržení dojmu přikládám pár náhodně vybraných stránek.
    Podotýkám ještě, že těch 376 stran textu s šestnáctistránkovou barevnou přílohou pořídítě v knihkupectvích za 489 Kč, u nakladatele ale za 389,-, což uhradí poštovné, neboť ji ne u všech knihkupců najdete...
   Nakladatelův e-shop najdete prolinkem v nadpisu i zde:
  http://www.ceskycestovatel.cz/obchod/

sobota 16. června 2018

WATERLOO, MARŠÁL NEY A LAHEV VÍNA...

Osudná láhev burgundského

Zavinil maršálek Ney porážku u Waterloo?
Na osmnáctého t.m. připadá výročí Waterloo, poslední Napoleonovy bitvy a katastrofy, která vedla ke ztrátě jeho trůnu i svobody. O bitvě byly napsány snad tisíce knih a já k mezi ty v češtině letos přidám další, byť ne vlastní: jde o komentovaný překlad pamětí Neyova pobočníka Octave Levavasseura, doplněný o vzpomínku na Waterloo z pera plukovníka Heymese, dalšího pobočníka Nejstatečnějšího ze statečných. Oba byli očitými svědky bitvy a vnesli pozoruhodné světlo do otazníků, jimiž je Waterloo dodnes opředeno, leč podobé věci čtou jen ti, kteří se o bitvu seriózně zajímají. Mnoho jiných o ní ví jen málo a vysvětlní "nepochopitelné prohry" hledají ve všem možném i nemožném, čehož dukazem je následující text. Přítel a můj nepostradatelný spolupracovník Karel ŘEZNÍČEK si dal nedávno práci s přepsáním osm desetiletí starého novinového článku o bitvě, který dokazuje, že hledání senzací není u novinářů zdaleka ničím novým. Berte jej jako příkladnou četbu o tom, co za hypotézy si lze při troše fantazie vymyslet...Byť tento novinář se při psaní zjevně bavil!


Staré francouzské přísloví praví: „Doušek burgundského rozveselí srdce i mysl. Napij se ho pořádně, a budeš odvážný jako lev; ale když si přihneš přespříliš, zhloupneš jako osel.“
            To přísloví jistě neznal francouzský maršál a pair Michel Ney, vévoda e[l]chingenský a kníže moskevský, bednářův syn ze Sarrelouis, chrabrý voják a miláček Napoleonův, kterého veliký císař rád nazýval „Brave des braves“. Jinak nebyl by asi vypil večer dne 15. června 1815 nešťastnou láhev starého burgundského ze sklepa rodiny Dumontovy v belgickém městě Gosseliesu, kde měl svůj hlavní stan.
            Historie bitvy u Waterloo, jež před 116 lety neslavně ukončila slavnou epopej napoleonskou, měla mnoho vykladačů a každý uvádí jinou příčinu prohry nezmarného Korsičana po slibném návratu z Elby. Nikdo však, ani sám Napoleon, nedovedl si nikdy vysvětlit, proč veleudatný maršál Ney váhal celou noc a dopoledne s rozkazem k útoku, který mu přesně nařídil sám císař. Odpověď podle tvrzení anonymního autora spisku (z doby kolem 1870) „De l‘influance du Bourgogne sur la campagne de Belgique 1815“ (o vlivu burgundského na válečnou výpravu do Belgie r. 1815) sluší hledat na dně láhve nebezpečného moku, ji vyprázdnil ve dnech, kdy se rozhodovalo o osudu hlavní bitvy, jeden z vůdců armády velikého císaře, maršálek Ney.
            Plán bitvy u Waterloo vypracoval podivuhodně sám Naapoleon, a do večera dne 15. června šlo vše dokonale. Síly nepřátelských vojsk byly takřka stejné: Napoleon měl jen asi o 5000 mužů více než spojené armády anglicko-německo-holandské, jimž velel anglický generál Wellington a pruský maršálek Blücher. Napoleon zamýšlel strategicky překvapit vojsko anglické a pruské, rozptýlené po nekonečné rovině belgického území, a potřít je odděleně, dříve, než budou s to se spojit a připravit k boji. Ale stal se opak: poražen byl Napoleon, Blücher mohl ustoupit bez velkých ztrát a Wellington odolal; a to vše prý vinou maršála Neye, který neprovedl císařské rozkazy anebo je uskutečnil příliš pozdě.
            Statečnému Neyovi, který se skvěle osvědčil při tažení do Ruska, byl svěřen úkol neobyčejně důležitý pro osud celé bitvy. Měl obsadit vísku zvanou Quatre Bras, již drželo 6000 Němců, a jež bylo jedinou cestou, kde se mohla spojit vojska Blücherova a Wellingtonova. Rozkaz obsadit Quatre Bras vydal Napoleon dne 15. června večer; a Ney skutečně rozestavil tam své hlídky a poslal císaři ujištění, že obec bude obsazena za dvě hodiny. Zatím se utábořil svou armádou u Gosselies, kde měl hlavní stan ve zmíněném již paláci Dumontském.
            Všechny Napoleonovy rozkazy z příštího dne nasvědčují, že císař byl jist, že Ney obsadil předchozí noci Quatre Bras a že celý jeho válečný plán počítal s tímto pevným strategickým bodem. A skutečně Bonaparte, který stál s hlavním jádrem svého vojska mezi Blücherem a Wellingtonem, udeřil k večeru dne 16. června na vojsko německého generála u Ligny, jsa přesvědčen, že Ney obklíčí Prušáky a překvapí je útokem zezadu. Ale o maršálovi a jeho vojsku nebylo vidu ani slechu a jeho děla zahálela jako oněmělá. V devět hodin večer byli Prušáci donuceni k potupnému ústupu, ale unikli souzenému pobití, protože maršál Ney se svou armádou se nehnul.
            Teprve příštího dne ve tři hodiny odpoledne vytrhl se Ney ze záhadně osudné nečinnosti a dal rozkaz k útoku na Quatre Bras. Ale je pozdě. Důležitý uzel, který do 2. hodiny odpolední hájilo jen několik pluků prušáckých, je už obsazen 50.000 mužů! Všechno hrdinství armády Neyovy nebylo s to prorazit hradbu nepřátel, hájících Quatre Bras. Maršál, který měl pouze jeden armádní sbor, marně čekal, že mu přispěje na pomoc vojsko D‘Erlonovo. D‘Erlon, již na pochodu, dostal jiný rozkaz od císaře. Octl se totiž několik set metrů od armády Blücherovy, již měl podle r ozkazu Bonapartova napadnout ze zad a znemožnit jí ústup.
            Avšak Ney, jako by neznal rozkazů císařových, volal jej ku Quatre Bras. D‘Erlon zprvu váhal, ale potom poslechl rozkazu Neyova a táhl mu na pomoc. Tím zachránil německou armádu od úplného zničení, ježto ke Quatre Bras dorazil příliš pozdě, neb jeho vojsko nebylo tam teď už nic platno...
                                       
            Když se vrátil Ney 15. června večer do svého hlavního stanu v paláci Dumontském, měl zlou žízeň. Vykládal o tom, že za hodinu, dvě musí vzít útokem Quatre Bras. Rád přijal nabídnutou sklenku starého burgundského ze sklepa, který se pak stal historickým... Burgundské však žízně neuhasí, ani když člověk vypije několik skleniček. A účinek, který zachytilo výše citované francouzské přísloví, platí pro všechny smrtelníky... Žízeň strhla patrně maršála hned k třetí větě... Ney upadl do hlubokého spánku nezvykle prodlouženého...
            Když se probudil, měl těžkou hlavu a v ní zmatené myšlenky: je naprosto neschopen jednat, učinit rozhodnutí, dávat rozkazy. A skutečně nedal žádný rozkaz k útoku, ba ani neodpověděl na dopisy císařovy. Podle všeho nečetl vůbec rozkazů, jež mu Napoleon v osudné chvíli poslal. A když se Ney probral a vzpamatoval, bylo již příliš pozdě. Burgundské ošemetně zvrátilo geniální bitevní plány Bonapartovy.
            Kdyby se byl Ney zastavil při druhém odstavci jmenovaného přísloví, byl by hned zaútočil odvážně jako lev na Quatre Bras, a důležitý ten strategický uzel mohl býti před úsvitem dne 16. června obsazen jeho statečnými hochy. Bataliony Droueta d’Erlona, jež Ney tak nevýhodně povolal na vlastní pěst a post festum, byly by byly vpadly do zad armádě Blücherově a tak urychlily a dokonaly její zkázu.
            Anglické a holandské posily, jež následkem Neyovy neposlušnosti měly dosti času pohodlně se spojit u Quatre Bras, byly by našly posici již obsazenou a opevněnou, a poněvadž tam přitáhly, jak císař správně předvídal, odděleně a roztroušeně, byly by bývaly poraženy a rozprášeny, takže Wellingtonovi nezbylo by zbylo nic jiného, než ustoupit až k Ostende, kde bylo shromážděno anglické loďstvo.
            Ale Ney utopil všechny přesné výpočty Bonapartovy v osudné láhvi burgundského -  nebylo-li jich několik... Co by byl řekl sražený orel na Svaté Heleně, kdyby mu byl někdo odhalil nerozluštitelnou záhadu nepřátelského vítězství u Waterloo?
            Že vše zavinil jeho chrabrý, milý Ney, Braves des braves, kterého nesčetněkrát vyznamenal, ale nejvíce v den jeho sňatku, kdy mu dal svatebním darem skvostnou vykládanou šavli, ukořistěnou na bojišti abukirském, šavli, která později ubohého Neye, prohlášeného za velezrádce a psance, prozradila na zámku příbuzné u Aurilacu, kde jej vyslídil vládní úředníček, a přivedla ho před soud pairů a pak do zahrady Luxemburského paláce, kde byl zastřelen 7. prosince 1815?
            Michel Ney? Pro butelku burgundského? Nesmysl, hloupý žvást! 

                         Národní politika – 14. ledna 1932, č. r. 50, č. v. 14, str. 7 v ranním vydání pro Prahu...