pondělí 15. října 2018

KŘEST A SNAD I AUTOGRAMIÁDA



Občas se mě někdo ptá, zda nebude nějaká autogramiáda, křest, atd., protože ale k podobným věcem nemám zrovna kladný vztah, musím se vymlouvat. Nicméně u příležitosti vydání memoárů Neyova pobočníka Octave Levavasseura (o nichž najdete informaci o příspěvěk níže) jsme se s vydavatelem a přítelem Leonidem Křížkem dohodli, že knihu pokřtíme, byť neformálně a v kruhu pár podobně postižených přátel s tím, že kdo chce, přijde, posedí, dá si sklenku a stejně tak si koupí, bude-li mít zájem, od pana Křížka se slevou knihu, pokud knihy přinesené postačí. Já rád učiním vlastní či vaší propiskou podpis do jakékoliv své knihy. Takže, kdo bude chtít a bude mít čas, bude vítán ve čtvrtek 25. října od 18. hodin v salonku Restaurace Club Mat (Karlovo nám. 19, suterén):
http://www.mat.cz/matclub/cz/restaurace

OCTAVE LEVAVASSEUR: OD SLAVKOVA PO WATERLOO

Můj komentovaný překlad pamětí jízdního dělostřelce a pobočníka maršála Neye právě vychází v nakladatelství Elka Press a já se pro vás vkládám obsah, ze kterého nejlépe poznáte, co v knize najdete:


OBSAH

PO BOKU NEJSTATEČNĚJŠÍHO ZE STATEČNÝCH
(předmluva editora a nakladatele)
 Služební spis octave levavasseura
 KAPITOLA I
ŠKOLA V METÁCH – LEŽENÍ V BOULOGNE
1802 – 1805
Pobyt v dělostřelecké škole v Metách (1802–1803) - Návštěva Prvního konzula v Beauvais (13.–14. listopadu 1802) - Moje jmenování poručíkem 2. jízdního dělostřeleckého pluk (28. listopadu 1803) – Příchod k pluku do Douai - Tábor na pobřeží u Montreuil - Nájezdy anglických lodí - Psychologie armády, její oddanost republikánskému duchu a duelománie - Proklamace císařství - Napoleon v Boulogne - Slavnost vyznamenávání (15. srpen 1804) - Čekání na ohlášenou invazi do Anglie (léto 1805).  
KAPITOLA II
TAŽENÍ 1805: SLAVKOV
Odchod z Montreuil - Přechod Rýna u Kehlu (25. září) - Pochod k Dunaji v předvojové dragounské divizi generála Walthera - Můj první boj u Memmingenu (12. října) - Obležení a kapitulace Ulmu (20. října) - Přechod přes Traun a boj u Ebersbergu (1. listopadu) - Překvapení a potyčka v lese u Amstettenu (5. listopadu) - Sankt-Pölten - Falešné zvěsti o míru - Příchod do Vídně a přechod Dunaje (13. listopadu) - Boj u Hollabrünnu (16. listopadu) a podivný příklad kamarádství mezi Rusy a Francouzi - Prudká hádka s generálem Margaronem - Střet jezdectva u Brna - Táboření u Rousínova: rozhovor s generálem Sébastianim - Armáda zastavuje a odpočívá: její strádání a morálka - Bitva u Slavkova (2. prosince): jsem zraněn - Prešpurský mír, můj pobyt ve Vídni a návrat do Francie.
KAPITOLA III
TAŽENÍ LET 1806–1807: BITVY I JENY, EYLAU A FRIEDLANDU
1806: Vracím se ke své baterii na Dunaj - Soustředění VI. sboru: jsem jmenován pobočníkem generála Serouxe; generálův portrét - Vpád do Saska - Bitva u Jeny (14. října) - Obléhání a obsazení Magdeburku VI. sborem - Rekvizice koní v Brunšvicku - Pochod na Berlín a Toruň - Skvělý střet s Prusy (konec prosince).
1807: Přestávka a zahájení dalšího nepřátelství - Postup Rusů a Napoleonova protiofenziva: bitva u Eylau (8. únor) - Výpad VI. sboru za Rusy a návrat k řece Passarge - Děsivý pohled na bojiště u Eylau - Dobytí Guttstadtu (3. březen) - Armáda táboří - VI. sbor v předvoji táhne k řece Alle (březen - duben – květen) - Zlá situace města i jednotek, nedostatek zásob a strašná úmrtnost - Jsem jmenován rytířem Čestné legie (14. duben) - Rusové opět zahajují nepřátelství - Útok na Guttstadt, Neyův pomalý ustup na Deppen (5. a 6. června) - Pochod kupředu a bitva u Heilsbergu (10. června) - Smrt pobočníka Brunela - Postesknutí nad životem ve štábu a údělem vojáka na tažení - Bitva u Friedlandu (14. června) - Tylžský mír - Můj návrat do Francie a události po cestě.
 KAPITOLA IV
Válka ve španělsku v letech 1808 a 1809
1808: Můj pobyt v Paříži v zimě 1807 až 1808 - Nádherné slavnosti té doby - Volá mě maršál Ney - Vstup do Španělska a boj u Duranga (říjen) - Úvahy o Španělsku - Boj pod Bilbaem a vstup do onoho města - Boj o Logroño: dobývám město se dvěma kompaniemi voltižérů (26. října) - Pronásledování generála Castañose, pochod na Madrid a pobyt ve městě - Pochod proti anglické armádě generála Moora - Boj u Benavente (29. prosinec) - Transporty.
1809: Pobyt v Astorze - Mise k maršálu Soultovi za pochodu na Coruñu - Svobodné zednářství v armádě - Císař odjíždí - Pobyt maršála Neye v Coruni (únor–březen–duben) a opatření proti loupení - Obsazení Galicie, náš život ve štábu a naše zábavy - Pochod přes Santiago a Banos proti La Romanovi - Návrat do La Coroni, poslání u generála Mathieua a bouřící se Španělé - Nová výprava proti La Romanovi a dobytí Ovieda (18. květen) - Mise ke králi Josefovi do Madridu - Neyův pochod na Lugo a vstup do města (30. květen) - Návrat do La Coroni Vyklizení Galicie, ústup na Salamanku a další ústup k Madridu po bitvě u Talavery (28. červenec) - Můj návrat do Francie a dovolenka.
 KAPITOLA V
tažení do ruska (1812)
Podávám demisi a žiji v Paříži - Začátek ruské kampaně - Konspirace generála Maleta - Resumé tažení a role maršála Neye (podle díla p. plukovníka Chambraye) - Letmý pohled na tažení 1813.
 KAPITOLA VI
1814
FRANCOUZSKÉ TAŽENÍ - NAPOLEONOVA ABDIKACE - NÁVRAT KRÁLE A PRVNÍ RESTAURACE
Znovu nastupuji do služby a v Toulu se připojuji k maršálu Neyovi - Ústup k Marně - První Napoleonovy operace: ofenziva proti Blücherovi - V Saint-Dizier zjistím, že se jedná s Bourbony - Boj u Brienne (29. leden) - Moje setkání s císařem: jmenuje mě kapitánem - Spojení Slezské a České armády: bitva u La Rothière (1. února) a boj u Lesmontu - Nová ofenziva proti Blücherovi - Bitvy u Champaubertu, Montmirail a Vauchamps - Obrat dolů k Seině proti Schwarzenbergovi: bitva u Monterreau (18. únor) - Jsem jmenován šéfem batalionu a nalézám baterii, jíž jsem velel u Slavkova! - Pronásledování spojenců: boje u Méry a Troyes - Návrat k Marně: střetnutí u Château-Thierry - Pronásledování Blüchera až k řece Aisně: bitva u Craonne (7. březen) - Dva dny před Lyonem (9. a 10. březen). Dobudeme zpět Remeš (13. březen) - Znovu sestupujeme k Seině proti Schwarzenbergovi: bitva u Arcis-sur-Aube (21. března) - Napoleonův nový operační plán směrem do nepřátelského týlu - Boj u Saint-Dizier (26. března) - Rychlý návrat k Paříži - Napoleon ve Fontainebleau: abdikace.
            Maršál Ney v Paříži: večeře u Talleyranda - Marmontova defekce  Císařovo sbohem ve Fontainebeleau - Proklamace Ludvíka XVII. - Vjezd hraběte dArtois do Paříže (12. duben) - Vjezd Ludvíka XVIII. (3. květen) - Charta - Recepce u maršála Neye a u Talleyranda - Dvůr v Tuilleriích - Lov vévody de Bouillon v Chantilly - Maršál Ney je jmenován guvernérem Besançonu a dostává Řád svatého Ludvíka.
 KAPITOLA VII
1815
sto dní – waterloo
Pobyt u maršála Neye v Coudreaux - Nespokojenost důstojníků bývalé armády císařství - Maršálovy nálady - Zpráva o Napoleonově vylodění a návratu z ostrova Elba (1. březen) - Jedu před maršálem Neyem do Paříže a do Besançonu - Maršálovo setkání s Ludvíkem XVIII. - Organizace jednotek k obraně před Napoleonem - Maršál v Lons-le-Saulnier - Jeho nečekaný obrat a proklamace v Napoleonův prospěch (14. březen) - Diskuze s maršálem; doprovázím jej do Dôle a pak do Auxerre - Setkání Neye s Napoleonem - Cesta do Paříže - Odjíždím do Breteuil a poté jsme povolán zpět do Coudreaux - Ney je povolán do Avesnes - Alarm v Charleroi - Bitva u Quatre Bras (16. červen) - Den 17. června - Waterloo: průzkum napravo - Boje a útoky kolem La Haie-Sainte - Čekání na Grouchyho a příchod Prusů - Sebeobětování gardy a porážka -Ústup na Genappe a Saint-Quentin.
 KAPITOLA VIII
1815
druhá rEstaurace – proces s neyem
Pochod spojenců na Paříž - Kapitulace 3. července - Moje jmenování pobočníkem generála Dessollese, velitele Národní gardy - Jmenování kapitánem a velitelem 1. eskadrony dělostřelectva gardy - Urážky, které dopadají na mne a na důstojníky od Waterloo - Odcházím do Breteuil.
            Zatčení a proces s maršálem Neyem: válečná rada, Sněmovna pairů a poprava (7. prosinec).
            Chvalozpěv na maršála, řečeného Nejstatečnější ze statečných.
 Příloha:
ZPRÁVA O TAŽENÍ ROKU 1815, ŘEČENÉHO TAŽENÍ K WATERLOO,
a o úloze maršála Neye
od p. plukovníka Heymèse, jeho prvního pobočníka a očitého svědka

pondělí 24. září 2018

MOTIVACE ČLOVĚKA VE STŘEDOVĚKÉ VÁLCE


 Tento článek byl původně určen pro sborník věnovaný tomu, co vede lidi do válek. K realizace z technických důvodů nedošlo, proto jej dávám sem...

VEĎTE VÁLKY, TY MÁM RÁD…
Motivace člověka ve středověkém válčení
Souboj třiceti, miniatura v Compillation des cronicques et ystoires des Bretons (1480), de Pierre Le Baud
Rozpad starého světa
Při hledání odpovědi na otázku, proč středověcí lidé válčili, lze sice jít přímo k meritu věci, znamená to ale zjednodušit problematiku, která souvisejí s dramatickými změnami západního světa v době zániku starověké Evropy a zrodu té středověké. K pochopení je lepší nastínit změnu hodnot, či lépe motivací, byť odpověď musíme hledat oklikou, neboť přímo nám nikdo z pozdně antických a ranně křesťanských autorů neodpoví.
            Válečné události, které obvykle ohraničují rozpad a zánik západořímského impéria, dosti jasně naznačují, jak rychle i jakým způsobem se změnil charakter tehdejších vojsk. V době bitvy u Adrianopole (378) disponuje císař Valens stálými ozbrojenými silami ze dvou složek, z limitanei, statických pohraničních jednotek, a comitatenses, mobilních polních armád i strategické zálohy s pevnou strukturou velení a organizací tak, jak do ní dává nahlédnout Notitia dignitarum, přehledu úřadů a vojenských hodností na konci 4. století. Většinou pětadvacetiletou službu nastupovali buď dobrovolníci, a i když prameny o jejich motivaci téměř nic neprozrazují, lze předpokládat, že velkou roli hrály důvody existenční, přesněji materiální zabezpečení. Voják dostával stipendium, žold či služné, přídavky v podobě potravin a donativa, dary, směl se ženit, zakládat rodinu, měl naději na služební postup i výsluhu po skončení služby. Válka a vojenská služba mohou být sice dva rozdílné pojmy, ve 4. století lze ale předpokládat, že jedno s druhým splývalo. Zejména u limitanei můžeme navíc pokládat za motiv obranu lokální populace, s níž tito muži srostli.
Totéž do jisté míry platí pro foederati, vojáky většinou germánského původu, včleňované od dob Constantina Magna do římské armády na základě smlouvy (foedus); Gótům pak bylo od roku 382 dovoleno usazovat se na římském území, obdělávat půdu a uchovat si značnou autonomii. Za to byli povinni konat vojenskou službu a řada gótských velmožů, schopných válečníků, udělala zanedlouho v římské armádě kariéru, což je bezpochyby další důvod, vedoucí část „barbarů“ do války.
            Foederati se stali klíčovou silou a tehdy už druhořadý Řím na ně doplatil roku 410, kdy jej Alarich dobyl a vyplenil. Z torz letopisů lze vysledovat kořistění jako logickou motivaci válčení, která nejspíš nabyla vrchu nad těmi předchozími:[1]
„Svoje muže nechal drancovat, jak se jim zlíbilo, vydal ale rozkaz, že se mají zdržet prolévání krve,“ píše o vpádu barbarů do Říma Orosius.[2] (VI.39).
To, že se kořist stala motivací, ostatně potvrzuje i Jordanes:[3]
„Rozzuřeně se vrátili do Ligurie, odkud původně vyšli. Zpustošili ji a stejně tak Aemilii a pak po Flaminiově cestě mezi Picenem a Tuscií dospěli do Říma a cestou pobrali jako kořist vše, co našli na obou stranách cesty. Nakonec vstoupili do Říma a na rozkaz Alarichův pobrali pouze kořist…“
Důvodem, proč foederati drancovali, se stal krom přirozené divokosti Gótů i z rozpad centrální správy, což znamenalo konec výplaty žoldu.
Svět se změnil, s organizovanou římskou armádou byl konec, a třebaže zastavila roku 451 u Châllons či na Katalaunských polích Huna Attilu, šlo už v jádru o vojsko foederati.
V oněch časech stěhování národů se Isidor ze Sevilly děsil řádění Langobardů, Franků a dalších etnik, u nichž zmiňoval furor teutonicus, teutonskou zuřivost, ono válečnické vytržení podobné severským berserkrům, v němž se důvodem války stávala válka sama a adrenalin s bojem spojený.[4] Vznikala společnost, jak upozornil Contamine, „svou podstatou orientovaná na boj, kde většina uznávaných hodnot jsou válečnické a válečné hodnoty, kde existují těsná, organická pouta mezi společenskou organizací a organizací vojska, kde svobodným člověkem je obvykle voják…“[5]
Starou strukturovanou a disciplinovanou hierarchii římských armád nahradil se vznikem nástupnických království postupně propracovávaný odvodní princip. U Franků byli odvodem pověřeni význační lidé, hrabata z královy družiny (antrustioni, leudové), kteří na královu výzvu vojáky shromážďovali. Stále vojsko představovali jen scariti, vlastně družina kolem panovníka.[6] Povolávání do zbraně (bannum, heriban, ban) si podržela i karolinská doba a odvodu podléhal každý svobodný muž. Rozbor středověkého odvodního systému není předmětem této práce, za zmínku ale stojí, že ve vojsku Karla Velikého patřil stále větší podíl relativně nové zbrani, těžkému jezdectvu. Význam této kavalerie rostl, až vytvořil zvláštní společenství, kastu i souručenství se specifickými důvody k válce. Na otázku, proč toto souručenství válčilo, Georges Duby odpovídá:
„Na prvním místě stála především radost z toho, že se bijí. Útočit spolu se svými bratry, bratranci či přáteli na dobrém koni. Celé hodiny vyřvávat v prachu i potu a dávat na odiv svoje ctnosti i paže. Ztotožnit se s hrdiny z epopejí, s předky, jejichž skutkům se musejí vyrovnat. Nechat se unést tak, že to občas vede až k smrti. Chuť krve. Pustošit a večer stát na mrtvými pokrytém poli, to je cesta pokroku v XI. století.“[7]
Jasněji to říci nelze!

Co rytířstvem se tedy zve…?
Kolem roku 1000 se latinskými prameny zvolna šíří výraz miles peditesque. Označuje těžkého jezdce, bojovníka na koni, kterého povolával vládce určitého území za jistých podmínek a podle potřeby do války, čímž rozšiřoval svoji stálou družinu a měnil ji ve vojsko. Přibližně v roce 1030 však už slovo miles (pl. milites) peditesque znamená příslušníka určité elitní společenské vrstvy (začíná se jí říkat ordo equestris, či ordo militaris), která má vyhraněný charakter, zvyklosti a zásady. Užití tohoto slova souvisí i s jinými středověkými pojmy, s celým feudálním systémem, se vznikem panství, tedy územního celku ovládaného skrze hradního pána, jenž na tomto území reprezentuje svrchovanost, mír a spravedlnost. Ve Francii, kolébce této vrstvy, dostala (nikoliv náhodou podle substantiva cheval, kůň) jméno chevalerie, což značí v češtině, která vyšla z německého pojmenování jezdce (Ritter), rytířstvo, či rytířství.
            „Rytířství bylo nejprve povolání elitních válečníků bojujících koňmo ve službě svým vůdcům, svému pánovi nebo svému králi. Specifické metody boje této těžké jízdy ji z důvodu nutného, leč nákladného vybavení a nezbytného tréninku brzy přeměnily v aristokratickou elitu. Poslání válečníka se přimklo k té společenské třídě, jež je pokládala za své výlučné privileguium.“[8]
Čím se tato nová vrstva odlišovala, čím byla výjimečná? Po vojenské stránce specifickou výzbrojí a jezdeckým způsobem boje, postupně se ale vytvářelo i cosi jiného, mravní kodex. Systém hodnot, sdílených rytíři, lze shrnout do tří slov:
-prouesse, statečnost (tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a završit vojenský skutek),
-loyaulté, loajalita či věrnost, (tj. suma závazků, vazalských slibů, vzájemných povinností, propojenosti a služeb, mezi což patří například sounáležitost v boji),
-largesse, štědrost (neboť rytíř hodný tohoto jména opovrhuje bohatstvím, odmítá je hromadit a naopak jím po libosti plýtvá).
Koncem 12. a počátkem 13. století se vžila ještě čtvrtá hodnota, courtoisie, kurtoazie, zdvořilost. Výraz vznikl od slova cour, dvůr, a značil původně jistý způsob ohledů dvorsky vychovaného rytíře vůči ženám, které jej odlišovaly od osob prostých, tedy z lidu.
Guillaume le Maréchal, náhrobek v kostele Templu v Londýně
Pozdější pojednání obsahují ještě pojem franchise, přímost a upřímnost, ten však je do značné míry obsažen už v prouesse a loyaulté.
Všechny tyto hodnoty, jež tvoří základní normy rytířské etiky, objímá a prolíná pojem honneur, čest, jenž zprvu úzce souvisel s rolí feudálního pána. Čest, to byl závazek a úkol, který mu jeho postavení ukládalo vůči poddaným i těm, jimž byl poddán ve feudální hierarchii on.
Jsou dva způsoby, jak lze na pojem rytířstvo pohlížet. První značí sociální (a později právně podepřenou) skupinu, vrstvu feudální společnosti, tedy rytířský stav (rytířstvo, něm. Ritterstand, angl. Knightood), druhý společenstvo, propojené určitými společenskými normami a ideály, tedy kodexem cti s klíčovými pojmy statečnost, věrnost a štědrost (rytířství, něm. Ritterschaft, ang. Chivalry). Urozenost nebyla zpočátku nejpodstatnější a zdaleka ne všichni rytíři patřili po předcích mezi urozence. Kvality se nedokazovaly rodokmenem, ale schopnostmi, přičemž nákladná výstroj sama o sobě činila z rytíře elitního bojovníka. V 11. století se urozenost dala dobýt a dobývala, ne získávala pouhým narozením.
„Jak se zbraněmi zachází se?
Jak s hrncem? S károu? Kaší v míse?
Ach ne! To mnohem tužší práce je.
Co rytířstvím se tedy zve?
Ta věc je tvrdá, odvážná
a k naučení nesnadná,
že ničema v ní neuspěje.
A kdo se ctí svou vychlubuje,
ten musí napřed doložit,
že se v tom stihl vyučit…,“ [9]říká výstižně francouzská veršovaná poéma o životě Guillauma le Maréchala, „nejlepšího rytíře na světě“, sepsaná jeho panošem.[10]
Až koncem 12. století si začal každý urozenec říkat rytíř, aniž se o to sám přičinil! Teprve tehdy se začalo rozlišovat mezi urozenými rytíři a takřka stejně vyzbrojenými i zručnými sergeants či serjants, seržanty, neurozenými vojáky, knechty (což kupodivu připomíná anglické knight), byť bojujícími v sedle, s kopím i mečem.
Erb Guillauma le Maréchala
Bitevní kůň, zbroj a zbraň stály malé jmění, kolem roku 1100 měly hodnotu pětadvaceti volů, v13. století dvojnásobek a v 15. století dokonce pětinásobek. Takovou výbavu si nemohl pořídit leckdo a nejeden začínající rytířský adept si ji musel získat na někom jiném, ve válce či v turnaji.
Rytířstvo se po roce 1000 stalo dominantní zbraní všech bitev i válek a toto postavení si udrželo až do „podzimu středověku“. Bojů se účastnilo dobrovolně, ne z donucení, jako jejich neurození poddaní, což dává samo o sobě základní odpověď na otázku, proč lidé ve středověku válčili. Tato odpověď ostře dělí motivace urozených a kmánů, má však řadu nuancí, souvisejících bezprostředně jak s výše uvedenými body morálního kodexu, tak i s vírou.
Než se ale pokusíme tyto odstíny vykreslit, je třeba pochopit, co středověká válka znamenala a kterak se na ni nahlíželo.

Druhy války
Středověk ústy církevních otců a scholastiků válku nezavrhoval. Autoři, především teologové, dospěli v zásadě k rozlišení dvou typů válek, spravedlivých a nespravedlivých. Jindřich ze Segusie, od roku 1261 biskup-kardinál z Ostie, řečený pak Hostensius, se dostal ze scholastiků nejspíš nejdále. Rozlišil sedm typů válek (z toho čtyři spravedlivé) a o propracovanosti svědčí to, že je ve 14. století převzal další z velkých scholastiků, Giovanni z Legnana. Byly to:
            -římská válka (spravedlivá), pojmenovaná podle toho, že Řím je hlavou křesťanstva. Šlo o
Turnaj Guillauma le Maréchala, iluminace v kronice Mathieua de Paris
válku spravedlivou, vedenou proti nevěřícím, tedy o válku na život a na smrt, v níž se nesmí nepřítel šetřit, ani propustit na výkupné, a je třeba ho zabít, či zotročit. Sem patřily křížové války včetně např. výprav proti Albigenským, proti pohanským Prusům, kruciáty na Iberský poloostrov i proti husitům,
            -soudní (spravedlivá) válka vedená proti rebelům, kteří se vzpírají právu a legitimní moci. Zahrnovala všechny vzpoury,
            -válka domýšlivá (nespravedlivá), do značné míry opak té soudní, neboť je vedena rebely a neposlušnými,
            -přípustná válka (spravedlivá) k nápravě křivd, kterou může vést se souhlasem krále i jeho vazal, baron, atd.,
            -nepřípustná a opovážlivá (nespravedlivá), vedená proti zákonu, opak přípustné války,
            -dobrovolná a útočná válka (nespravedlivá), vedená bez svolení vladaře,
            -obranná válka (spravedlivá), neboť postavit se síle dovolují všechny zákony.[11]
            Bylo tu i další rozlišení na dvě kategorie, na válku dobrou a krutou.
            Krutá válka představovala konflikt „ohně a krve“, boj na život a na smrt, v němž tolerovaly všechny krutosti, zabíjení a nelidskosti.
            Dobrá válka znamenala válku loajální, čestnou, vedenou „dobrými válečníky“ v rámci spravedlivých válečných zákonů i zvyklostí a s rytířskou disciplínou, což byla i věc Bohu milá. Podle El Victorial, kroniky o Španělu Pedra Niñovi, si v ní mohl válečník zachovat čistotu duše a neriskovat vlastní spásu, pokud nepřátele zbytečně nezabíjel, respektoval kostely, neubližoval těm, kteří se do nich uchýlili, zbytečně neraboval, neničil, nebral si (tedy neznásilňoval) a neunášel ženy…[12]
            Stejně tak můžeme rozlišovat válku aristokratickou, rytířskou, vedenou oboustranně podle pravidel (klasickým případem je Christopherem Dubym rozebraná válka francouzského krále, která vyústila v bitvu u Bouvines roku 1214).[13]
            Jejím protipólem je válka lidová (ve smyslu, že je vedena neurozenými). K ní patří nejen válka městských komun (jako příklad poslouží „bitva zlatých ostruh“ u Courtrai roku 1302), ale i počínání na rytířství pramálo dbalých sergents, zbrojenců, většinou neurozených, vojenských tlup (Écorcheurs ve Francii) a postupně přibývajících žoldnéřů (z místních zdrojů i z ciziny, zejména krutostí proslulých, obávaných Chorvatů a Albánců), ve vrcholném středověku pak lancknechtů a Švýcarů.

Motivace ve světle neřesti
Contamine cituje ve Válkách ve středověku seznam celkem 31 hříchů a neřestí, uváděných na počátku 14. století Alvarezem Pelayo v De planctu Ecclesie. Španělský františkán nám mimoděk poskytl seznam mnoha důvodů, pro něž se rytíři (a v širším závěru zčásti i neurození zbrojenci) chápali zbraní a šli bojovat.[14] Vyberme z nich ty nectnosti, které lze pokládat za motivaci:
            -lupičství, jež rytíři mnohde provozují a z něhož žijí; motivem jsou peníze,
            -bojují proti své zemi, či pánu; jdou tedy do války nespravedlivé z motivací, které mohou být různorodé od politických přes kariérní až po ekonomické,
            -účastní se turnajů; motivaci představuje touha vyniknout, získat si jméno, slávu. Jde tu o zábavu a případně i o zisk,
            -nebijí se pro Boha, ale pro kořist a zvětšení svého bohatství; tento motiv se prolíná s mnoha předchozími,
            -bojují neúprosně, krutě, aby škodili; krom výše uvedených důvodů tu vystupuje dopředu touha po krvi a radost ze zabíjení.
            Mnohé z toho představuje protiklad rytířských ctností a důvody urozených přibližuje k důvodům bojovníků neurozených.
            Motivaci žoldnéřskou ve smyslu onoho „proč lidé válčí“, nemusíme příliš rozebírat. Je to především finanční stránka, tedy žold, a k tomu kořist jak z rabování, tak z bitvy. Důvodem není jen zištnost, ale sociální poměry, neboť žoldnéři se rekrutovali především z chudých oblastní Svaté říše římské nebo švýcarského Spříseženectví, mnohdy v závislosti na neúrodě a roční době.
            Zisk v podobě kořisti tvoří i motivaci vojenských tlup, rekrutujících se jak z profesionálů (tedy těch, kteří šli do války dobrovolně), tak z odvedených proti jejich vůli. Většinou se jednalo o dezertéry, kde s motivací v podobě kořisti šly ruku v ruce pohnutky pudové, tedy násilnictví ve všech podobách a stupních. V motivaci hrálo minimální roli výkupné, byť u žoldnéřských skupin občas praktikované.

Příklad ne zcela zavrženíhodný
Úžasné zdůvodnění motivací najdeme v trobadorské cansó, písni, již složil nejspíše koncem 12. století Bertrand de Born, rytíř velmi divoké povahy a dobrodružných osudů.[15] Okcitánštinou psaná báseň Velikonoční čas mám rád (Beʼm platz lo gais temps Pascor) dává hned v první strofě najevo motiv všech motivů, neboť důvodek k válce je válka sama a požitek z ní. Znamená to, že k motivacím musíme přičíst i jednu, která není ani zavrženíhodná, ani dobrá: bojovnost.
            „Velikonoční čas mám rád, / ten čas, kdy pučí list a květ,
            když slyším ptáky štěbetat / a oslavovat Boží svět,
            a zejména mě baví, / když vidím v lukách vlajky vlát,
            když stany rostou jako sad / a celý nedočkaví
            rytíři samý kryt a plát / se jedou na pláň šikovat.“
En Bertrans de Born, iluminace ze středověkých vidas
            Druhá strofa je doslova obrazem výše uvedených a scholastiky vytyčených zavrženíhodných pohnutek:
        Rád vidím honce stáda hnát, / štvát lidi, jmění odvážet
            a plundrovat a drancovat / před vojskem, než se stáhne zpět;
            mě nikdy neunaví / hledět jak vojska tisknou hrad,
            jenž má být pobořen a vzat, / a ozbrojené davy
            z náprsně odrážejí vpád / přes příkop s hradbou palisád.“
            Ve čtvrté strofě vrcholí živočišná radost z obrazu bitvy, ze zasazených ran a prolité krve, kde se krutost mísí s pojmy cti, slávy a dalším motivem, touhou po vítězství:
        Meč o meč, palcát o palcát, / vše tříská, tříští, míří vpřed,
            leckterý vazal kolikrát /se také začne rozhánět;
            tak padnou první hlavy, / koně se začnou rozbíhat,
            a když má bitva tento spád, / muž dbalý cti a slávy
            řeže a seče jako kat, / protože bít je víc než hnát.“
            Vynechejme pátou strofu, jakkoliv impozantní kulminující touhou po boji, a skončeme dvouverším, v němž je obsaženo poslání s důvodem doslova kardinálním:
        „Baroni, buďte zdrávi! /Zastavte města, vsi i hrad
            a veďte války, ty mám rád!“[16]
            Je to autentické svědectví doslova z první ruky, vyznání, jemuž podobné bychom hledali jen velmi těžce!

Dobré důvody
Ty kladné důvody k tomu, aby rytíř, rozhodující síla a hlavní postava středověkého válečnictví, bojoval, jsou obsaženy v samotném ideálu rytířství i rytířstva, v bodech či hodnotách, uvedených výše.
Na prvním místě stojí prouesse, statečnost, které ve velké míře plyne nejen z osobních vlastností, ale ze závazku k rodu, erbu i předkům.
Nemenší význam má loyaulté, věrnost, zahrnující nejen povinnosti vůči lennímu pánu až po panovníka, ale i k druhům ve zbrani, přátelům, nebo i sousedům.
Nade vším nicméně stojí honneur, čest, tedy obhajoba nejen jména svého, ale všech závazů,
Betrand de Born bojucící, iluminace z vidas
které rytíř ve feudální hierarchii má jak vůči svým vazalům, tak vůči těm, jejichž vazalem je on sám.
Ještě větším důvodem než čest se pak s postupem středověku stává religion, víra. Ta je válečníkovým štítem a vede rytíře ve službě Bohu do oné dobré římské války, do bojů pro víru od křížových výprav do Svaté země po kruciáty evropské. Rytířský román, jehož rozkvět nastává, už plně akceptuje rytíře jako miles Christi, vojáka Kristova a služebníka Božího.
„Tedy vězte, že rytíř musí být pán a voják Boží. Neboť musí ochraňovat, bránit a podporovat církev svatou, tj. kněžstvo, ty, kteří spravují kostely, dále vdovy, sirotky, jakož i odvádět desátky a poskytovat almužny, jež jsou církví zavedeny,“ říká jeden z nejproslulejších rytířských románů, Lancelot ou le Chevalier de la charette Chrétiena de Troyes.
Lze ovšem namítnout, že uvedená tvrzení o motivacích vycházejí ze tří druhů pramenů. Předně jde o chansons de geste a o rytířský román (kde jsou vzorem všeho Roland se svými druhy či artušovští hrdinové). Na druhém místě jsou kroniky (zejména Froissartova, Chastelainova a Monstreletova), oba tyto zdroje však obsahují řadu klišé. Na třetím místě pak stojí církevní autoři, jejichž díla na toto téma jsou spíše sofistikovanými disputacemi, přáními a příkazy. To všechno dohromady má jeden kaz: téměř nikdo z bardů, kronikářů a mnichů nevládl mečem a do skutečné války nešel.
Nemýlí se tedy?
Zkusme nahlédnout do několika děl, která mají skrze své autory ke světu rytířů a válek mnohem blíž.

Guillaume le Maréchal, nejlepší rytíř na světě
„Onu vášeň pro válku si mladý urozenec osvojuje velmi brzo jako specifický znak své třídy. Ježto je předurčen být válečníkem, musí se učit válečnému řemeslu a získat v něm zálibu. Ve tvrdé výchově k rytířství se krok za krokem sžívá s krutým světem, který bude jeho životem i ctí. To proto, že válka umožňuje urozenému vybít nadbytek energie a navíc je i prostředkem, jak ukázat svou odvahu a hrdinství, což jsou kvality velmi ceněné ve společnosti, kde jen síla má váhu zákona,“ říká jeden z historiků středověké chevalerie.[17]
Pokud bychom chtěli v krutém raném středověku najít postavu s mnohotvárnými důvody k zálibě ve válce a současně i kladný ideál z masa a krve, není lepší příklad než Guillaume le Maréchal (kolem 1146–1219). Svědectví o něm podal v rozsáhlém veršovaném eposu jeho panoš Jean[18] a rytířský svět na jeho postavě analyzoval Georges Duby.[19] Jako čtvrtý syn z druhého manželství neměl Maréchal naději na dědictví a šel obvyklou cestou jemu podobných. U Guillauma de Tancarville se jako páže a posléze panoš (écuyer, což značí i štítonoše) učil rytířskému řemeslu, byl pasován, podstoupil svůj první turnaj, absolvoval další, až získal proslulost, byl potulným rytířem, pak vojenským učitelem syna Jindřicha II. Anglického, svou čest hájil i proti králi, dokonce až k výzvě na Boží soud, možná bojoval ve Svaté zemi, rozhodně se ale stal templářem a celý ten pohnutý život se snažil žít podle zákonů rytířství. V celé poémě o 20 000 veršů nenajdeme jediné přímé vysvětlení, proč válčil, neboť je to pro rytíře samozřejmost, zato zde figurují slova a vlastnosti jako odvaha, proslulost, sláva, věrnost a víra. Když se stal Guillaume le Maréchal po smrti Jana Bezzemka anglickým regentem a poručníkem krále-děcka Jindřicha III., bral to jako povinnost a závazek. Rozhodl se, že jeho korunu ochrání a vybojuje stůj co stůj.
„Nuže, víte, co udělám? I na krku jej budu nosit, třeba i z ostrova na ostrov...,“ pravil.
            Byl to vrcholný důvod k tomu, aby šel, ač už stár, do války, v níž 20. května 1217 porazil u Lincolnu budoucího Ludvíka VIII. Francouzského a tím i francouzskou invazi do Anglie.
            K podobnému závěru se dopracujeme i při četbě kroniky anonymního rytíře z 1. křížové výpravy, což je další (a jedno z mála) autentických svědectví ranně středověkého válečníka.[20]

Svědci vrcholného středověku
Samozřejmostí i touhou je boj, turnaj a posléze válka od první chvíle pro jednu z největších osobností vrcholného středověku a stoleté války, Bernarda du Guesclina (1320–1380), postavy rozhodně ne zcela kladné, neboť krom válek spravedlivých vede i ty nepěkné a jeden čas provozuje i brigandage, život loupeživého rytíře.
„Ach, Bože! Konečně tě vidím! Tolik se s tebou chci utkat, až jsem z toho zapomněl jíst i pít!“
Duguesclin v Auray, (Chanson de Bertrand de Duguesclin)
vykřikl prý jednoho dne při obléhání města, hájeného Basconem de Mareuil.[21]
Vzato mezi řádky je další projev touhy po boji a motiv k válce…
V kronice, kterou zanechal o křížové výpravě Ludvíka IX. Svatého Jean de Joinville je klíčovým motivem k odchodu do boje až za moře víra a neokázalá zbožnost. Senešal kraje Champagne odchází do nejistot za moře zcela samozřejmě, jen to oznámí svým vazalům, a aby se mohl vypravit řádně jako korouhevní rytíř, zastaví či prodá ze svých majetků většinu toho co má. [22]
Dobytí Pestien (Chanson de Bertrand Duguesclin)
            Zajímavé zmínky nalezneme v díle El Victorial, španělské biografické kronice o životě a úspěších Pedra Niña, hrabte z Buelny (1378–1453)[23], kde se o výchově mladého rytíře praví:
            „Avšak pozdvihnout se k rytířstvu a ovládnutí zbraní je tvrdá věc. Proto v rytířstvu nejeden neuspěl, neboť nebyl schopen zvládnout řemeslo, aby se v něm vyučil. (…) Pro rytíře jsou předmětem jeho studia a jeho práce jen a jen zbraně…“
            Znovu se tu opakuje, co zaznělo ve veršované podobě u Guillauma le Maréchala, a potvrzují se dvě věci. Boj se zbraní a tedy i válka jsou rytířovým povoláním, proto není třeba o dalších motivacích uvažovat. A v myšlení těchto bojovníků nehraje prim urozenost, neboť výcvik, bojovnost, umění vládnout zbraní a činy v boji tvoří rytíře; pouhá krev na to nestačí a mnohý urozenec nedokáže v pravého rytíře-válečníka dorůst.
            Le Jouvencel (Mládeneček), dílo, či spíše vlastní životopis Jeana V. de Bueil, hraběte de Sancerre, rytíře a francouzského admirála (1406–1477), spolubojovníka Johanky z Arku, jedné z nejvýraznějších postav stoleté války, muže, kterému přezdívali Fléau des Anglais (Bič na Angličany), se zdůrazňuje, že rytíř má svými činy vzdávat chválu Bohu. Zaznívá tu i rada mladým adeptům války, aby si ve válce počínali rozvážně, loajálně i opatrně, tj. aby spravedlivě vážili a vybírali stranu bohulibou, tu, která brání slabé proti tyranům, neboť jen tak si dobudou pravou čest i slávu.[24]
            Ani ti nejslavnější si ale ve válce nepočínali bohulibě a příkladem může být jiný bojový druh Panny Orléanské, Étienne de Vignolles, řečený La Hire, Ježek (1390–1443). U něho se mísily motivace šlechetné, tedy boj za krále proti jeho nepřátelům, s brigandage, banditismem a loupežnictvím tak velkým, že ho jen dobré služby vladaři uchránily před trestem.
            Extrémním případem, že ani rytířství netvořilo štít vůči krutosti, či dokonce zvrácenosti, je pak jiný spolubojovník Johanky z Arku, Gilles de Rais (1405–1440), velmož, který se stal masovým vrahem dětí…

Bez bázně a hany
V čase „podzimu středověku“ rytířský ideál na jedné straně košatěl, na druhé se však v mnohém se od válečnictví odkláněl k nápodobě a hře, jak o tom bude řeč v poslední části, a rytíř navíc přestával hrát jako těžký a do zbroje zakutý, všestranně vycvičený jezdec na bojišti prim. Válka už zdaleka nebyla onou zábavnou hrou rovných s rovnými, kde neurození jen asistovali a v níž bylo nepatřičné, když nějakého rytíře srazili. Zvyky se měnily, vojska rostla, jezdectvo urozených gens d’armes vytlačovaly nové prvky a druhy vojska, sílící artilerie, lancknechti a Švýcaři (příkladem může být bitva u Marignana r. 1515) i kamenné střely arkebuz, což nakonec učinilo takřka symbolikou tečku za životem největšího představitele této doby, Pierra du Terrail de Bayard (1475 či 1476–1524).[25] Získal si přezdívku Chevalier sans peur et reproche (Rytíř bez bázně a hany) a jeho panoš Jacques de Mailles, který si říkal Loyal serviteur, Oddaný služebník, o něm zanechal obšírné svědectví.[26] Jediné zdůvodnění, proč šel mladý Pierre válčit, nalezneme hned na počátku v jeho rozhovoru s otcem, kdy říká:
Bayard na mostě přes Garigliano (Philippoteaux)
            „Můj pane otče, ačkoliv mě vaše otcovská láska zavazuje tak velice, že bych měl na vše zapomenout a posloužit vám ku konci vašeho života, vryla se mi do srdce vaše dobrá slova, jimiž den co den vyprávíte o urozených mužích z minula, že bych chtěl, pokud svolíte, být téhož stavu, jako vaši předkové byli, to jest chopit se zbraní, neb je to věc, po níž toužím nejvíce ze všeho; věřím, že s Boží pomocí vám nezpůsobím ani za nehet hanby.“
            Je tu hned trojí důvod: rod s předky-válečníky, touha bojovat se zbraní a čest!
            Stejné motivy opakuje muž, který měl zažít v Itálii bitvy u Fornova (1495) a Marignana (1515), mnohokrát. V téměř prohraném boji před Bisceglií na své druhy křičí:
„Hr na ně! Na ně, páni! Lépe tu zůstat se ctí ležet, než dál žít a být podezírán ze zbabělství!“
Před proslulým soubojem na život a na smrt se Španělem Soto-Mayorem říká:
„Chci hájit svou čest.“
Další motivaci přidá hrdým prohlášením po svém nejslavnějším činu, po obraně mostu přes Garigliano (1503):
„Sloužím Bohu na nebesích, nejkřesťanštějšímu králi Francie na zemi a pak už nikomu jinému na tomto světě.“

Válka jako hra
Do většiny toho, co bylo výše řečeno, zapadá další specifický rys středověké rytířské kultury a současně i motivace ke vstupu do války, či obecněji do jakéhokoliv druhu rytířského boje. Z přirozenosti, s jakou k válce rytířský svět přistupoval, z motivu soutěživosti, ze snahy dokázat svoji cenu zbraní, z touhy získat si jméno a obecně zvítězit pramení motivace, již nejlépe rozebral Johan Huizinga.[27] Jde o hru, prvek, který není vlastní jen středověku, neboť jej zřetelně najdeme už v Homérově Iliadě. Stejné vlastnosti mají krom bitvy dvě další formy válečného umění i řemesla, souboj a turnaj. Huizinga to dokládá hned v úvodu pasáže o hře a válce příkladem duelu třinácti francouzských rytířů proti stejnému počtu rytířů španělských, k němuž došlo v italské Barlettě roku 1503 a kde byl hlavní postavou jedné strany už zmíněný Pierre Bayard.[28] Stejně dobře mohl zmínit Souboj třiceti z doby stoleté války, který se odehrál v březnu 1351 u bretonského Ploërmelu[29] Vše má pevně stanovená či dohodnutá pravidla i ceremoniální formu, byť jde, podobně jako ve válce, o hru krvavou, při níž se dává v sázku život.
Pierre Bayard, francouzská škola, 16. stol.
            Herní prvek obsahuje i turnaj, v něm se ale od sebe ostře liší ten ranně středověký a pozdní, přesněji řečeno to, co francouzština označuje jako tournoi a joute. Pozdně středověké klání je už hra na boj i pro hru samotnou, smutná nápodoba doznívajících časů, odraz rytířských románů a fikce, již rovněž rozebral Huizinga.[30] Turnaj časů Guillauma le Maréchala lze naproti tomu přirovnat k vojenskému cvičení, neboť jde v maximální míře o nápodobu skutečné bitvy; rozdíl byl pouze ve velikosti prostoru a množství hráčů. Výstižně to charakterizoval G. Duby názvem jedné kapitoly své knihy:
            „Turnaj jako bitva, bitva jako turnaj.“[31]
            Uzavřeme vše odkazem na Huizingu, jehož slova platí do značné míry i pro válečnou motivaci středověku.
            „V každém případě vyrostl z půdy rytířství skvělý květ a bohatý plod kulturních hodnot (…). Od rytíře vede přímá linie k „honnête homme“ sedmnáctého století a k modernímu gentlemanovi.[32]


[1] Souhrnně Kovařík, J.: Pád říše římské (Římské války V.). Akcent Třebíč 2016. Viz též Contamine, P.: Války ve středověku. Argo 2004, str. 18 a d.
[2] Orosius: Historiarum Adversum Paganos Libri VII (VI.39).
[3] Jordanes: Getica XXX. In: Gótské dějiny/Římské dějiny. Argo 2012.
[4] Contamine, P.: c. d., str. 27.
[5] Tamtéž, str. 28.
[6] Tamtéž, str. 36.
[7] Duby, G.: L’Europe au Moyen Âge. Flammarion 1984, str. 22.
[8] Fiori, J.: Rytíři a rytířství ve středověku. Vyšehrad 2008, str. 10.
[9] Duby, G.: Guillaume le Maréchal ou le meilleur chevalier du monde. Fayard 1984, str. 68 (autorský překlad).
[10] L’Histoire de Guillaume le Maréchal, comte de Stringuil et de Pembroke, régent d’Angleterre de 1216 à 1219. Poème français. 3 svazky, Paris 1891.
[11] Contamine, P.: c. d., str. 328.
[12] Contamine, P.: c. d., str. 332.
[13] Duby, G.: Neděle u Bouvines. ARGO 1996.
[14] Contamine, P.: c. d., str. 319–320.
[15] Kovařík, J.: Meč a kříž. (Rytířské bitvy a osudy I.) Mladá fronta 2005, str. 181 a d.
[16] Překlad Emanuela Frynty in: Vzdálený slavíkův zpěv. SNKLHU 1963.
[17] Ribaldone, T.: La chevalerie et les chevaliers brigands. Publitotal, Strrsbourg 1988, str. 47.
[18] L’Histoire de Guillaume le Maréchal, c.d.
[19] Duby, G.: Guillaume le Maréchal, c. d.
[20] Chronique anonyme de la première croissade. Arléa 1998.
[21] Chronique du Bernard du Guescliv par Cuvelier. 2 svazky, Paris 1839.
[22] Joinville, J. de: Život Ludvíka Svatého. Argo 2014.
[23] Francouzský překlad viz: Le Victorial, chronique de don Pedro Niño, comte de Buelna, par Gutierre Diez de Gamez. Paris 1867, str. 125.
[24] Le Jouvencel par Jean de Bueil. Paris 1889, sv. 2., str. 265.
[25] Kovařík, J.: Soumrak rytířstva (Rytířské bitvy a osudy IV.). Mladá fronta 2007, str. 225 a d.
[26] Très joyeuse, plaisante et récreative histoire du bon chevalier sans peur et reproche, le gentil sieur de Bayart, composée par Loyal serviteur. Paris 1882.
[27] Huizinga, J.: Hommo ludens. Mladá fronta 1971.
[28] Tamtéž, str. 85.
[29] Kovařík, J.: - Křížek, L.: Historie evropských duelů a šermu I. Od starověku k branám renesance. Mladá fronta 2013, str. 132.
[30] Huizinga, J.: Podzim středověku. Paseka 2010.
[31] Duby, G.: Neděle u Bouvines, c.d.
[32] Huizinga, J.: Hommo ludens, c.d., str. 98.