pátek 20. října 2017

DENÍK BRITSKÉHO DĚLOSTŘELCE OD WATERLOO


Nakladatelství Elka Press v těchto dnech vydává knihu, kterou lze právem označit za počin. Jde o deník kapitána Royal Horse Artillery, britského jízdního dělostřelectva, a později generála Cavalié Mercera o všem, co zažil v souvislosti s bitvou Waterloo. Jeho baterie v ní hrála na pravém křídle dosti rozhodující roli a krom toho bojovala i den předtím u Quatre-Bras. Cavalié Mercer si ostatně vystřelil po samotném Napoleonovi, pak ale ujížděl doslova o život...
    Mercerův DENÍK líčí celé tažení z britského pohledu od připlutí do Ostende až po příchod Wellingtonovy armády do Paříže a obsahuje spousty živých postřehů, které autor doprovází jako výtvarně nadaný muž i svými vlastními kresbami. 
   Český vydavatel učinil věc nesmírně záslužnou, koupil autorská práva kritického britského vydání včetně doprovodných studií editora, vojenského historika Andrewa Uffindela,  nejen o Mercerově životě a jeho jednotce, ale (což je v české historické literatuře naprosto výjimečné a ojedinělé) i o britském dělostřelectvu napoleonských válek.
   Měl jsem to potěšení rukopis s ohledem na vojenskou terminologii i francouzské výrazy prolétnout a Leonid Křížek, vydavatel i majitel Elka Pressu, mi dal souhlas zveřejnit pasáž, která by vám dala o Mercerově knize i jeho stylu představu, což tímto činím... 

Waterloo a pomník na posledním palebném postavené Mercerovy baterie


Na cestě do Charleroi a na planině byla malá vesnice (Frasnes) s kostelem a hned za ní cesta stoupala do výšiny, na jejíž nezalesněné části, mezi cestou a lesem nalevo, byl tábor francouzské armády stojící proti nám. Jejich předsunuté hlídky byly v údolí blízko Frasnes a proti nim zase naše – hlavní část naší armády totiž obsadila území mezi Quatre Bras a lesem nalevo. Mezi živými ploty, o nichž jsem se již zmínil, zrovna probíhala drobná šarvátka, a odtud také pocházela střelba, kterou jsme slyšeli celé ráno. Všude okolo nás leželi pěšáci, čistili si zbraně, vařili a bavili se, zcela bez ohledu na tu potyčku. Pro mne to však byla z naší pozice velice zajímavá podívaná, protože sklon terénu mi umožňoval zřetelně vidět všechny manévry obou stran, jako na nějakém bitevním plánu. Po spoustě střelby z okraje lesa, proti němuž naši střelci obsadili všechny živé ploty, jsem najednou uviděl, jak se ze všech stran vyrojili francouzští myslivci, přičemž střelba našich začala být hustší a častější než předtím. Mnozí z myslivců pelášili přes nekrytá pole, dokud se nedostali k nejbližším plotům, zatímco jiní běželi přikrčení v krytu plotů kolmých k jejich liniím, až se celé jednotce podařilo vybudovat si pozici – a tak naše muže zatlačit a postoupit vpřed. Pak znovu střelba zesílila víc než kdy jindy – někdy byli Francouzi odraženi a zahnáni zpátky; a tyhle změny jsem pozoroval s velkým zájmem, dokud mě nepovolal major M’Donald, jenž nám přinesl denní rozkazy. Od něj jsem se poprvé dozvěděl, jak dopadla akce z předešlého dne – že Prusové ustupují, a že my musíme také ustoupit. Jeho pokyny byly, pokud šlo o mne, že bych měl jet s nějakými jednotkami pěchoty, nebo něco podobného; avšak to, co následovalo, způsobilo, že jsem je všechny mohl pustit z hlavy. „Setnina majora Ramsaye,“ řekl, „zůstane vzadu s jezdectvem a bude krýt ústup; nebudu však před vámi skrývat, že spadá pod vaši pravomoc to udělat také tak, pokud se tak rozhodnete.“ Když major tohle prohlásil, vypadalo to, že ho hryže svědomí, takže abych mu to ulehčil, požádal jsem ho, aby byl spravedlivý a nechal na mě, jak se zachovám. Všichni tedy odtáhli, a jelikož bylo nepravděpodobné, že se bezprostředně bude něco dít, zabavili jsme se znovu sledováním šarvátky.
Detail pomníku Mercerovy baterie
Právě v tu chvíli nastal mezi pěšáky na farmě ohromující rozruch, rozběhli se v chaotickém davu směrem k nám, přitom křičeli, vráželi do sebe a strkali se. Byl jsem si už jistý, že mezi ně vtrhli nepřátelští jezdci, zvlášť když zrovna střelba myslivců zhoustla a podle všeho se ozývala z bližší vzdálenosti, když vtom celou záležitost vysvětlilo velké prase, kvičící, jako kdyby už bylo zapíchnuté, které se vyřítilo z davu, jenž ho ze všech stran obkličoval. Někteří na něj útočili sekyrami, jiní pažbami svých mušket, další ho bodali bajonety. Ten lov by byl legrační, kdyby nebyl tak krutý; a zřídkakdy jsem pocítil větší úděs, než když to ubohé zvíře, vrávorající po opakovaných ranách, bylo nakonec sraženo k zemi přinejmenším půltuctem bajonetů, současně do něj zabodnutých.
Celou tu dobu náš ústup probíhal velice poklidně. Jednotky od Quatre Bras odešly časně zrána a byly vystřídány jinými zleva a tak to neustále pokračovalo – každá jednotka se na jistou dobu zastavila na poli poblíž Quatre Bras, dokud nedorazila jiná z levé strany, a pak se vydala hlavní cestou k Bruselu a uvolnila tak místo nově příchozím.
Nejdřív všichni jásali nad včerejším úspěchem – nepřítel byl odražen s hrstkou mužů, abych tak řekl, bez podpory jezdectva a s velmi málo děly – a teď, když byla naše armáda pohromadě, nečekali nic menšího, než okamžitý útok na francouzské pozice. Byl to pro nás smutný šok, když jsme se dozvěděli, že je nutné ustoupit. Marně nám říkali, že ústup je jen manévr k soustředění sil; všechna naše srdce sevřely ty nejchmurnější předtuchy. Někdy tou dobou mě navštívil sir Alexander Dickson, jenž právě přijel z New Orleansu, kde velel dělostřelectvu, aby se stal zástupcem náčelníka generálního štábu naší armády. Zdržel se jen několik minut.
Jak se zmenšoval počet pěších jednotek na planině, střelba při šarvátce mezi živými ploty postupně polevovala, až nakonec ustala – naši střelci se stáhli a následovali ustupující jednotky. Nakonec, kolem poledne, jsem zjistil, že jsem zůstal se svou setninou na čele pozice u farmy Quatre Bras zcela sám – na dohled byla jedině malá předsunutá hlídka husarů poblíž vesnice Frasnes na pláni pod námi; několik dalších v našem týlu, ale trochu dál, mezi domy; a brigáda husarů[1] daleko nalevo (asi dvě míle), vedle lesa. Tak osamělý, abych tak řekl, jsem měl dostatek volného času k pozorování spouště kolem sebe, tak podivně v rozporu s jinak radostnou krajinou. Všude jsem viděl připomínky včerejšího krvavého boje – pošlapané obilí a země, obzvlášť na rovině, hojně posetá těly zabitých. Přímo před farmou Quatre Bras byla děsivá scéna masakru – všude kolem byla zem hustě posetá mrtvolami skotských střelců a kyrysníků. Vypadalo to, že kyrysníci zaútočili z cesty z Charleroi, na které a v jejím nejbližším okolí jich leželo nejvíc.
Když mi major M’Donald předával rozkazy k ústupu, znovu zopakoval rozkaz připojit se neprodleně k brigádě sira Edwarda Sommerseta, ale pořád ještě mi nemohl říci, kde se ta brigáda nalézá. Mezitím se před domy zformovala brigáda lehkých dragounů sira Ormsbyho Vandeleura, a já jsem se proto domníval, že celé naše jezdectvo musí být nedaleko. Proto jsem jako první krok k nalezení lorda Edwarda přejel cestu po pravé straně těchto dragounů a pokračoval směrem k místům, kde, jak jsem již uvedl, světlo stínily stromy a keře. Když jsem jimi projížděl, měl jsem nerušený výhled na míle do krajiny, avšak tím směrem nebyl vidět žádný voják, dokonce žádná lidská bytost. Když jsem pobízel svého koně skrz houští, najednou se zastavil, začal frkat a vykazoval jednoznačné známky strachu. Pobídl jsem ho, aby jel dál, avšak sám jsem se zarazil, když jsem uviděl pod keřem ležet do naha svlečenou mrtvolu nějakého muže. Tato oběť války byl mladík pěkné postavy, s jemnou světlou pokožkou a tváří jen o trochu tmavší; jeho horní ret zdobil zárodek kníru a rysy jeho obličeje, dokonce i ve smrti, byly nádherné. Domníval jsem se, že to je Francouz, ale ani na něm, ani na jeho koni nebyl ani kousek oblečení, který by naznačoval, jaké je národnosti. Jestli to je Francouz, jak se mohlo stát, že se dostal sem, aby umřel osamělý tak daleko za našimi liniemi? Nevím proč, ale tohle setkání s osamělou mrtvolou mělo na moje rozpoložení úžasný vliv – zcela jiný, než co jsem cítil, když jsem hleděl na bitevní pole pod námi, zatarasené hromadami těl. Jen zřídka jsem zažil takovou sklíčenost – takový pokles mysli – jako když jsem stál nad tou pěknou postavou takhle oloupenou, zapomenutou, která se nejspíš brzy stane kořistí vlků a vran – nad miláčkem nějaké laskavé matky, zbožňovaným nějaké půvabné dívky. Jeho kůň, obraný o všechno stejně jako jeho pán, ležel poblíž – osud je stihl současně. Když jsem se vrátil ke své setnině, našel jsem tam sira Augusta Frazera, který přijel s příkazem dopravit moje muniční povozy do týlu, aby ústup byl co nejméně zatěžován, a aby mi řekl, že munici spotřebovanou ten den si mohu doplnit, když pro ni pošlu do Langeveldtu, při cestě do Bruselu, v místě, kde se od ní odvětvuje cesta do Wavre.
Když jsme byli takhle zbaveni munice, bylo mi jasné, že náš ústup musí být rychlý, protože s pouhými padesáti náboji na jedno dělo (což bylo jejich množství na kolesnách),[2] se nedalo čekat, že budeme držet jakoukoli pozici déle než pár minut. Nakonec tohle opatření málem vedlo k velice nepříjemným důsledkům, jak velmi brzy uvidíme.
Teď bylo kolem jedné hodiny po poledni. Moje setnina stála rozmístěná na vrcholku svahu, s pravou částí poblíž zdi farmy, zcela osamělá; jediné jednotky na dohled byly, jak už jsem uvedl, předsunutá hlídka a pár husarů rozptýlených ve směru na Fresnes, lehcí dragouni sira O. Vandeleura dvě až tři stovky yardů v našem týlu a husaři sira H. Viviana hodně daleko nalevo. Francouzská armáda přesto neprojevovala žádnou snahu o útok. Tahle nečinnost byla nevysvětlitelná. K čelu mé setniny přijel lord Uxbridge doprovázený pobočníkem, sesedl a posadil se na zem; já a pobočník jsme se k němu přidali. Jeho lordstvo pozorovalo polním dalekohledem francouzské pozice; a všichni tři jsme se divili nečinnosti nepřátel a zřejmě chabému průzkumu, když umožnili nejen naší pěchotě v klidu ustoupit, ale pořád ještě zůstávali na místě svého bivakování. „Teď už to nebude dlouho trvat, než na nás zaútočí,“ řekl pobočník, „protože oni vždycky obědvají, než se pohnou, a ten kouř zřejmě znamená, že zrovna vaří.“ Měl pravdu; údolím se zanedlouho přihnal jiný pobočník s hlášením, že mezerou mezi lesy nalevo od Gembloux postupuje silná jezdecká kolona.[3] V tu chvíli jsme je zřetelně zpozorovali; lord Uxbridge si je chvíli dalekohledem pozorně prohlížel a pak vyskočil a s radostným zvoláním: „Chvála Bohu, jsou to Prusové!“ nasedl na koně a v doprovodu svých dvou pobočníků pádil jako vítr přivítat je. Chvíli jsem tam stál a pozoroval oba, jak se ženou dolů svahem a neubránil jsem se údivu, jak se tam Prusové dostali. Ve svém zmatení jsem však dlouho nezůstal, protože když jsem stočil pohled k francouzským pozicím, viděl jsem, že celá jejich armáda z nich sestupuje ve třech nebo čtyřech temných masách, zatímco jejich předsunutá jezdecká hlídka už bojuje s našimi husary a zatlačuje je.

 Najednou mi bleskla hlavou celá pravda a začal jsem se znepokojovat o bezpečí lorda Uxbridge a jeho společníků, teď už daleko vpředu na cestě dolů do údolí a dost možná nenávratně odříznutých. Moje situace teď vypadala dost ošemetně: byl jsem ponechán bez rozkazů a zcela sám na vrcholu našich pozic – husarské hlídky se hnaly tryskem pryč, jak jen stačily – celá francouzská armáda postupovala a už nebyla daleko. V tomto dilema jsem se rozhodl stáhnout se mírnou proláklinou, jež mě oddělovala od sira O. Vandeleura a zaujmout pozici před jeho jízdními oddíly, odkud, jakmile se Francouzi dostanou na naší předchozí pozici, bych po salvě na ně měl dost času ustoupit mezerami v jeho sestavě a vyklidit mu prostor k protiútoku. Tenhle manévr byl okamžitě proveden; děla však byla sotva odpojena od kolesen, když se objevil sir Ormsby, celý rozlícený, a křičel: „Co tady děláte, pane? Zatarasil jste mi čelo a my nebudeme moci zaútočit. Odvezte svá děla pryč! A to hned, povídám – odvezte je pryč!“ Marně jsem se odvážil vysvětlit mu své úmysly, a přesvědčit ho, že by mu moje palba umožnila zaútočit s vyšší účinností. „Ne, ne; odstraňte mi je z cesty, pane!“ byla celá odpověď, které se mi dostalo; a já jsem se tedy připravoval poslechnout, když se najednou objevil lord Uxbridge a scéna se v tu ránu změnila. „Kapitáne Mercere, máte nabito?“ „Ano, můj pane.“ „Tak jim dejte salvu, až vystoupí na kopec, a pak co nejrychleji ustupte.“ „Lehcí dragouni, ve třech proudech napravo, klusem, na pochod!“ a pak nějaké rozkazy siru Ormsbymu, jehož jsem pak ten den už neviděl. „Zrovna jdou vzhůru do kopce,“ řekl lord Uxbridge. „Nechte je dojít pěkně nahoru, než vypálíte. Myslíte, že pak můžete dost rychle ustoupit?“ „Tím jsem si jist, můj pane.“ „Tak dobrá, držte pečlivě hlídku a dobře miřte.“
Často jsem toužil uvidět Napoleona, toho mocného válečníka – toho úžasného genia, který si vydobyl světové renomé. Teď jsem ho viděl a v tomto setkání, jemuž se sotva něco vyrovná, byla jistá míra velkoleposti. Od rána byla obloha zatažená a v tu chvíli poskytovala velice nezvyklý pohled. Nad námi visely nevšední mohutné masy bouřkových mračen té nejhlubší, téměř inkoustové černi, s dolními okraji ostrými a zřetelně vymezenými, a vlekly se, jako kdyby se každou chvíli měly protrhnout; zahalovaly naši pozici a všechno na ní do hlubokého a ponurého šera, zatímco vzdálený kopec nedávno obsazený francouzskou armádou se pořád ještě koupal v jasné sluneční záři. Lord Uxbridge ještě mluvil, když na plató, které jsem před chvílí tryskem opustil, vyjel jediný jezdec,[4][J1]  okamžitě následovaný několika dalšími, jejichž temné postavy byly silným kontrastem s ozářeným pozadím opticky přiblížené, takže se zdálo, že jsou mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na chvíli se zarazili a prohlíželi si nás; pak na plató rychle vjelo několik jízdních oddílů a lord Uxbridge vykřikl: „Pal! –  pal!“ a když jsme na ně vypálili jednu salvu, rychle jsme nakolesnili, abychom mohli ustupovat. Vtom se na nás jezdci vyřítili s podporou několika kusů jízdního dělostřelectva, které na nás zahájily palbu ještě dřív, než jsme mohli tento manévr dokončit, avšak bez většího účinku, protože jediným zasaženým byl major Whinyates, jehož zranila do nohy střepina granátu z houfnice.

[1] [MERCER:] Domnívám se, že husaři sira Hussey Viviana.
[2] Mercerův údaj o padesáti nábojích na dělo je nepřesný, to platilo jen pro šestiliberní kanony. Když začaly boje, měl devítiliberní děla, přitom každé z nich na své kolesce vezlo jen dvaatřicet nábojů. Franklin, British Napoleonic field artillery, str. 279–280.
[3] [MERCER:] Zdálo se mi, že to jsou Milhaudovi kyrysníci spolu s lehkým jezdectvem sboru pod velením hraběte Lobaua, vyslaní jako posila Neyovi při útoku na Quatre Bras. – Viz O’Meara, Translation of Memoir of Napoleon, kniha IX, kapitola V, str. 109.
[4] [MERCER:] Že to byl Napoleon, to máme z důvěryhodného zdroje, od generála Gourganda, který uvedl, že Napoleon, rozzlobený zpožděním maršála Neye, se sám postavil do čela lehkého jezdectva (myslím), a hnal se vpřed v naději, že ještě bude moci dostihnout náš zadní voj.




WATERLOO-DENÍK Z TAŽENÍ
Generál Alexander Cavalié Mercer
Vydal Elka Press PrahaRozsah 400 stran
Cena 399 Kč
ISBN 978-80-87057-32-2
 


neděle 15. října 2017

BITVA U JENY

V nedávných dnech a v tichosti uplynulo výročí bitev u Jeny a Auerstedtu. Snad proto je bude dobré připomenout článkem, který jsem před časem pro HISTORICKÉ BITVY napsal:
Večer u Jeny (Detaille)



Na podzim roku 1805, kdy vypukla válka 3. protifrancouzské koalice s Napoleonem, Prusko krále Fridricha Viléma III. váhalo, zda se přidat po bok Rakouska a Ruska. Než se rozhodl, porazil Napoleon 2. prosince 1805 Alexandra I. i Františka II. u Slavkova a pruský vyslanec raději podepsal 15. prosince v Schönbrunnu dohodu o prusko-francouzské alianci. Byla to smlouva, již pak klasik strategie Carl von Clausewitz zhodnotil s notnou dávkou ironie takto:
„V Berlíně z toho vznikl velký povyk, neboť ho vyslali s vyhlášením války a on se vrátil se spojeneckou smlouvou.“
Jenže ruský imperátor Alexandr na Prusko tlačil a nepomohlo, že Napoleon věnoval Prusku Hannoversko. V důsledku ruského nátlaku a vlivu válečné kliky, v jejímž čele stála krásná královna Louisa, Prusko od léta 1806 znovu harašilo zbraněmi. Mladí důstojníci provokovali, brousili si vyzývavě šavle o schody francouzské ambasády a pruští generálové překypovali sebevědomím i iluzemi, že jejich armáda je stejně skvělá jako za časů Fridricha Velikého. Prvního října dostalo definitivní podobu pruské ultimátům s požadavky, rovnajícími se vyhlášení války, které následovalo 9. října.
Pruská dobová litografie s hodně nereálným terénem

Strašlivější než bouře oceánu
Napoleon dostal 7. října v Bamberku pruské ultimátum, které naprosto nečekal, mohl ale reagovat bleskově, neboť v německých zemích měl po slavkovském tažení stále několik armádních sborů. Osmého nechal číst vojákům proklamaci, v níž se připomínala porážka Pruska na počátku Francouzské revoluce:
„Z Berlína zaznívá válečný pokřik a už dva měsíce nás nejméně jednou denně provokují. (…)Nechť pruskou armádu potká týž osud, jaký okusila před čtrnácti lety. Ať se její vojáci poučí, že rozmach svého panství a moci musí spojovat s přátelstvím velkého národa a že jeho nepřátelství je strašlivější než bouře oceánu.“
To už francouzské jednotky pochodovaly pohořím Duryňského lesa a sbor maršála Lannese, který překročil lory jako první, rozdrtil 10. října u Saalfeldu pruskou armádu prince Louise Ferdinanda, který tu padl pod šavlí husara Guindeye. Byla to z francouzské strany snadná bitva, sbor maršála Augereaua, jenž dorazil za Lannesem, už prakticky nezasahoval, a do údolí řeky Sály se valily další jednotky, sbory maršálů Soulta, Neye i Davouta, těžké i lehké jezdectvo a nakonec i císař se svojí gardou.
Po bitvě u Saalfeldu rozdělil Napoleon síly do dvou uskupení, napravo nechal maršály Bernadotta a Davouta, sám si ponechal levokřídelní jádro a postupoval podél Sály na Jenu. Netušil, kde přesně která ze dvou hlavních pruských armád je, před polednem 13. října se ale k němu přihnal kurýr, který hlásil, že maršál Lannes došel do Jeny a na kopcích nad ní že je 40 000–50 000 Prusů! První informace říkaly, že se toto vojsko rozložilo na planině nad kopcem Landgrafenberg, který převyšuje Jeny o dobrých 200 metrů a je nesnadno přístupný.
Napoleon vydal okamžitě rozkazy, aby k Jeně zamířily usilovnými pochody sbory maršála Augereaua, Soulta a Neye i těžké jezdectvo maršála Murata, a hned nato vyrazil s gardou i on.

Topografie paralelních bitev u Jeny a Auerstedtu
Vzhůru na Landgrafenberg!
Maršál Lannes neztrácel v Jeně čas, vyslal vzhůru na Landgrafenberg lehkou pěchotu a rojnice ostrostřelců ze Suchetovy divize začala opatrně postupovat do hustě zalesněného svahu. Opatrnost se jí vyplatila, neboť ještě před vrcholem narazila na pruské myslivce, kteří patřili k jednotkám generálmajora Tauentziena. Zanedlouho dolehly do Jeny ozvěny výstřelů a Lannes pověřil brigádního generála Reilleho, aby podpořil postup 40. řadovým plukem. Prusové pak o něco ustoupili se před pěchotou, která došplhala k větrnému mlýnu, nejvyššímu bodu celého prostoru, zvanému Windknolle, Větrná hůrka. Pak tam maršál Lannes vyjel osobně a spatřil v dalekohledu pruskou ve třech liniích. Měl tu jediný pluk, a kdyby Prusové v té chvíli zaútočili, maršála by snadno smetli, jenže Tauentzien se nechtěl s předvojem hnout bez rozkazu knížete von Hohenlohe-Ingelfingen, velitele celého uskupení.
S podvečerem dorážel do saské Jeny Augereauův sbor, dospěl sem i císař s gardou a hnal se rostoucím šerem nahoru. Jakmile zhodnotil situaci, začal organizovat výstup po úzké, klikaté a příkré stezce, kde museli vojáci vylamovat skálu, aby dostali vzhůru děla.
„Nařídil, ať se všechny bataliony dají do díla, po hodině se střídají a rozšíří i upraví stezku. (…) Na práci svítili pochodněmi, jejichž světlo v nepřátelských očích splývalo s požárem Jeny,“ popsal onen večer Lannesův pobočník Marbot a Philippe de Ségur o Napoleonovi dodal:
„K desáté hodině večerní jsem jej ještě viděl, jak osobně svítí dělostřelcům; povzbuzoval je, pomáhal jim, když s pomocí paží i lan tahali děla na ten strmý svah, teprve pak se přidal ke své gardě.“

Noc před bitvou
Prusové neměli tušení, jak horečně přisunuje Napoleon vzhůru další a další síly. Francouzi už nebyli jen na úrovni větrného mlýna, zvolna postoupili vpřed a šikovali se na volném prostranství mezi cípem Closewitzského lesa vpravo a okrajem vsi Cospeda vlevo. Lannesův sbor tak stál šikmo přes roh okraje výšin s Gazanovou divizí vlevo a Suchetovou vpravo. Vprostřed za nimi čekalo gardové jezdectvo maršála Bessièrese a u větrného mlýna se postupně řadila vzhůru vyvlečená děla: nejprve osmadvacet hlavní Lannesova sboru a vedle nich prvních čtrnáct hlavní z dělostřelectva císařské gardy. Těsně za děly se utábořila v karé, obranném čtverhranu, garda, v jejímž středu nocoval Napoleon.
Kolem půlnoci bylo nahoře namačkáno 24 000 pěšáků s 1500 jezdci a vzhůru, oklikou z údolí Mühlthal, stoupal Augereauův sbor, aby stanul vlevo od Lannese i Napoleona. To už do Jeny docházely první jednotky Soultova sboru, aby se ale vměstnaly nahoru, musely pokračovat kus cesty po proudu Sály a teprve potom šplhat do strání k severnímu cípu Zwatzenského lesa směrem ke vsi Closewitz. Tam měly vytvořit pravé křídlo s možností vrhnout se Tauentzienovi do boku a týlu.
Ráno měla dorazit ještě první část sboru maršála Neye a Napoleon mohl dopoledne 14. října počítat, že bude mít do oběda na 55 000 vojáků. Kníže Hohenlohe s 38 000 muži tak zvolna ztrácel převahu, kterou v noci i nad ránem měl. Císař Francouzů ovšem stále věřil, že má proti sobě na padesát tisíc Prusů i jejich spojenců, Sasů.

Útok do mlhy
Po mrazivé jasné noci padla v úterý ráno 14. října na výšiny před Langrafenbergem hustá mlha, skrze niž zahájily dvě Lannesovy divize postup na Tauentziena. Vidět bylo na deset kroků a pruští dělostřelci, kteří se v ní řídili spíše zvukem, zasáhli prvním salvou své saské spojence. Francouzi se zas stočili v té bílé kaši doprava mimo ves Cospeda, na niž mířili, a mezi divizemi zela stále větší mezera. Gazanova divize to napravila, ves našla nebráněnou a pokračovala vpřed na Lützerodu, kde narazila na první odpor, nepřátele ale zatlačila k severu, ke kopci Dornberg. Gudinova divize obsadila napravo Closewitz a dalším cílem se stala ves s poetickým názvem Vierzehnheiligen, Čtrnáct svatých. Lannes mohl být spokojen, neboť dobyl dostatečný nástupní prostor pro rozvinutí dalších sil, pro Augereauův sbor, která stanul ve druhém sledu a nyní se rozvinoval doleva. Tehdy nastala na obou stranách přestávka, a kdyby dostal Tauentzien od knížete Hohenloheho posily, o něž žádal, mohla se další fáze vyvíjet jinak. Napoleonova pozice byla stále kritická a rozhodný protiútok by mohl znamenat katastrofu…
Kolem desáté vyšlo slunce a bylo jasně vidět, jak slabí Francouzi dosud jsou.

Zbrklý Ney
Císař Francouzů čekal na posily a jako první se k bojišti blížil maršál Ney. Chvátal s necelou jednou divizí, vyšplhal oklikou vzhůru a postupoval do prostoru mezi Lannesem a Augereauem, jenže místo aby jej vyplnil, hnal se bez rozkazu vpřed na Vierzehnheiligen
            „Jako kaprál od voltižérů,“ vyjádří se o něm pak Napoleon.
Měl pravdu, byl to zbrklý postup, který nebral ohled na císařovy plány, i když zprvu vypadal náramně. Maršál, jemuž budou za pár let přezdívat Nejstatečnější ze statečných, Vierzehnheiligen ovládl, jenže generálové Tauentzien a Grawert si nemínili nechat vesnici vzít a poslali proti Neyovi, co mohli. Tomu nezbylo než za boje ustupovat v sevřených čtverhranech, které obětavě krylo jeho lehké jezdectvo
            „Ten Ney, jistou věc dokáže změnit v nejistou,“ zuřil Napoleon a dodal, že rusovlasý maršál má tolik smyslu pro realitu války jako poslední tambor!
Nakonec musel Neyovi pomoci Lannes, který ale dokázal jen stabilizovat situace.
Další postup vpřed se nedařil.
Hohenlohe měl opět skvělou šanci na účinný protiútok, jenže zaujal pasivní obranu a dobré dvě hodiny přešlapoval na místě. Poskytl tak čas Soultovu sboru, který stoupal po příkrých svazích nad Sálou k Rödigenu, odkud z chodu útočil na levý bok pruské obrany a postupoval dál na Krippendorf
            Po poledni už císař věděl, že má po ruce přes 50 000 mužů a Prusové přestávali mít šanci cokoliv zvrátit. Hrozil jim obchvat, a mohli už jen zabránit tomu, aby se porážka nezměnila v katastrofu.
Vítězný dragoun u Jeny (Detaille)

Vpřed!
Napoleon mohl konečně nažídit generální útok z několika směrů a vojáci na povel netrpělivě čekali. Když s maršálem Muratem projížděl kolem pěší gardy, jeden muž si strhl neukázněně pokrývku hlavy a nadšeně vykřikl:
„Vpřed!“
Císař se obrátil v sedle tak, jak scénu zachytilo slavné Vernetovo plátno, a shovívavě, s úsměvem, opáčil:
„Co to je? (…). Řekněte mu, ať počká, ať radí, až projde třicítkou pořádných bitev jako já.“
Útoku, který pak začal, nešlo odolat a Prusové se ocitali v beznadějném postavení. Kníže Hohenlohe dal nakonec rozkaz ke všeobecnému ústupu, který se zvolna měnil ve zmatek a chaos. Někteří vzdorovali, mnozí se ale vzdávali a nepřátele měli všichni téměř za patami.
Knížeti Hohenlohemu se podařilo uniknout směrem na Výmar, který Francouzi zanedlouho obsadí. Pruské a saské ztráty nikdo nedokázal spočítat, odhadují se na 10 000 mrtvých a raněných. Do zajetí padlo na 15 000 mužů. Francouzi měli 4700 mužů vyřazených z boje a nejtěžší ztráty (2570 mužů) připadaly na Suchetovu divizi Lannesova sboru.
Kolem třetí odpolední Napoleon věděl, že vyhrál, netušil ale, nad kým zvítězil. Myslel, že šlo o hlavní pruskou armádu, ta se ale nacházela víc na severu a bojoval s ní sbor maršála Davouta. Teprve kolem půl páté odpoledne se císař od Davoutova pobočníka dozvěděl o bitvě u Auerstädtu a nevěřícně, s narážkou na maršálovu krátkozrakost, odsekl:
            „Váš maršál musí vidět dvojmo!“
            Chvíli trvalo, než pochopil, že toho dne došlo k dvěma paralelním bitvám a že z pruské branné moci zbyly jen trosky. Kampaň roku 1806 měla ještě nějakou dobu trvat, onoho 14. října ale bylo o celkové porážce pyšného Pruska rozhodnuto.

Vítězný dragounský sapér u Jeny (Detaille)
Paralelní bitva u Auerstädtu
Téhož dne časně ráno se maršál Davout střetl u vsi Auerstädt necelých deset kilometrů severně od Jeny a rovněž na výšinách nad levým břehem Sály s druhou pruskou armádou. Jeho sbor měl 27 000 mužů a změřil síly s více než 60 000 Prusy vévody Brunšvického, s hlavní pruskou armádou, u níž byl i král Fridrich Vilém III. Nejnadanější z Napoleonových maršálů vedl dopoledne obranný boj, zpočátku jen z částí svých sil, neboť ty teprve docházely, a i když marně čekal na pomoc maršála Bernadotta, odrazil i generální útok kolem jedenácté. Po něm se pruské odhodlání hroutilo i dík smrtelnému zranění vévody von Brunswick-Oels, vrchního velitele. Davout nakonec přešel do protiútoku, kombinovaného s obchvatem, a král dal kolem druhé odpolední rozkaz k ústupu. Auerstädt zůstal ve stínu Jeny, neboť Napoleon si nechtěl přiznat, že Davout vybojoval bitvu klíčovější, než byla ta jeho. Přesto dal maršálovi roku 1807 titul vévody z Auerstädtu.