NAPOLEON V ČESKÉ BELETRII A V ČESKÉM DIVADLE (1)

Michal ŠŤOVÍČEK

1. část

Prezentace románových děl v tomto blogu (Sharp, apod.) mi vnukly nápad zjistit, zda vůbec a jak Napoleona a/nebo jeho dobu zachytila také původní česká beletrie, potažmo dramatická tvorba. Čili žádné překlady ani literatura faktu.

Zprvu jsem vydoloval z polozasutých vzpomínek na humanitní studia i z internetu pouhé ojedinělé indicie varující, že téma Napoleon/napoleonská doba je v naší umělecké tvorbě naprostou výjimkou, a že to bude krátké zjišťování. Rozhodl jsem se nicméně setrvat, třebas jen z pouhé zvědavosti, pro vlastní potěšení a případné duchovní obohacení. Jal jsem se tedy vyhledávat, obvolávat a obíhat nejen antikvariáty, ale i knihovny+studovny, divadelní archivy i různé jiné kulturní instituce. U všech jsem se naštěstí setkal s maximální ochotou, takže jsem s objevitelským nadšením a radostným překvapením postupně nacházel, kupoval, vypůjčoval si a skenoval... Toto leckdy přímo detektivní pátrání a shánění spolu s nezbytnou četbou, a priori odhadované na necelý měsíc, se protáhly na nějakých 14-15 týdnů a skutečně rozšířily můj obzor i knihovnu. Navíc jsem z nich nakonec mohl pro tento blog poskládat jakousi miniaturní čítanku, rovněž za účelem rozšíření vašeho obzoru J - alespoň těch z vás, kteří při svém nízkém věku toho ještě nestihli tolik přečíst.

Podotýkám, že jsem se zaměřil jen na díla věnovaná cele napoleonské době, nezabýval jsem se pouhými roztroušenými zmínkami - např. J. Hašek má odstaveček o Napoleonovi v jednom souboru humoresek, ale ten je celý o něčem úplně jiném...

Již na tomto místě mohu shrnout, proč vám nashromážděný materiál zhuštěně a v chronologickém pořadí vzniku předkládám: původní české "napoleonské" beletrie a dramatické tvorby jsem nakonec vypátral víc, než jsem čekal = 9 románů + 8 divadelních her + 7 povídek od celkem 17 literátů či dramatiků.

O jednotlivých autorech a jejich tvorbě se zmiňuji několika hesly či větami, jen pokud o nich dnes ví asi jen literární historikové, jinak neopisuji - jsou téměř všichni více či méně na wikipedii, ti významnější i podrobně na www.slovnikceskeliteratury.cz. Těžištěm příspěvku je stručný obsah/charakteristika jejich konkrétních "napoleonských" děl a hlavně krátké ukázky z nich, ilustrující autorův styl, jeho pojetí tématu a podání reálných událostí či postav. Elementární kritiku, hodnocení a názor přidávám pouze v nezbytné míře, pokud na  internetu nejsou vůbec nebo by se musely dlouze hledat. Nekomentuji ani případné odchylky autorů od historické reality, které snadno vyhmátnete sami, a ponechávám i dobový pravopis - Napoleonovi a jeho době se totiž u nás věnovali takřka výhradně autoři dřívějších dob = před 30 až 150 lety. Rovněž případné srovnání se zahraniční tvorbou a jiné úvahy ponechávám na vás.

BOŽENA NĚMCOVÁ: BABIČKA

Jestliže mi tedy nic zásadního neuniklo, tak chronologicky prvním českým spisovatelem, v jehož samostatné próze se napoleonská doba objevila - ovšem jen v reminiscencích nebo nepřímo, přesto ji pro úplnost zmiňuji, ale do výše zmíněného přehledu jsem ji nezahrnul - byla B. Němcová. V její povídce Babička (1855) jak známo vystupují transformované reálné postavy napoleonské doby: sama babička, paní kněžna ztotožňovaná s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, její schovanka komtesa Hortensie a bláznivá Viktorka.  

Začátek děje povídky lze situovat do r. 1825, kdy skutečná babička B. Němcové = Marie Magdalena Novotná přijela za dcerou do Ratibořic, bylo jí tehdy 55 let. Její zmiňovaný manžel Jiří přišel o nohu jako pruský voják při polském povstání r. 1794, živil pak rodinu v severním pohraničí jako tkadlec a zemřel na tuberkulózu v r. 1805. Novotná následně pobývala 20 let neznámo přesně kde a živila se neznámo jak (nejspíš také tkalcovstvím nebo podomním prodejem), po pobytu u dcery v Ratibořicích zemřela r. 1841 ve Vídni.

Vévodkyni Zaháňské, o níž je rovněž zbytečné se zde rozepisovat, bylo v r. 1825 již (= z tehdejšího pohledu...) 44 let, čili o pouhých 10-11 let méně než M. Novotné... Literární komtesa Hortensie nebyla vévodkyninou jedinou schovankou a ve skutečnosti se jmenovala Emilie Henriette Adelheid von Gerschau (1801-1891), její otec byl nemanželským synem kuronského vévody Petra Birona, Kateřina Vilemína Zaháňská byla tudíž její teta. Emilie odjela z Ratibořic a vzala si německého básníka a novináře A. D. von Binzer již v r. 1822 (tedy ještě před příchodem M. Novotné na Staré bělidlo). Dala se také na literární dráhu a jako německá spisovatelka se znala  mj. s Adalbertem Stifterem, Franzem Grillparzerem i arcivévodou (pozdějším mexickým císařem) Maxmiliánem.

"Komtesa Hortensie" = Emilie von Binzer

 Příběh Viktorky je také pozměněn - její předloha Viktorie Židová se narodila r. 1792 v Žernově u Č. Skalice. Skutečně se zapletla s vojákem (zřejmě v r. 1812) a pak se ho vydala hledat - objevila se i v posádkových městech Josefov a Hradec Králové, ale neví se, zda ho našla. Pomatená se pak toulala krajem, chodila po žebrotě a pod vlivem alkoholu propadala záchvatům zuřivosti. Zemřela sešlostí věkem až v r. 1868, přežila tedy B. Němcovou o 6 let a byla pohřbena v Červeném Kostelci do společného chudinského hrobu - její hrob na tamním hřbitově je tedy pouze symbolický. Byla matkou podle všeho dvou nemanželských dětí - otcem prvního byl zjevně její černý myslivec a když ji opustil, dítě skutečně zabila a ve vězení se zbláznila. Otec jejího druhého dítěte, narozeného údajně až r. 1834, je neznámý (viz Václav Černý: Knížka o Babičce, Lidová demokracie 1963).

Její "černý myslivec" byl dnes neznámým příslušníkem oddílů tzv. černých myslivců - lehké pěchoty, které se formovaly hlavně z tyrolských dobrovolníků (viz např. http://www.primaplana.net/txt/studie/myslivci-uhlir.html)

VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ: ZE ZAPOMENUTÉ VESNICE; ČERNÍ KYRYSNÍCI; URIÁŠKA NA VSI; ZAVEDLI HO

 Za B. Němcovou následuje vesnický kněz V.B.Třebízský (1849-1884). Pro ty, kdo neměli autora v učebních/studijních osnovách a nechce se jim hledat webové odkazy: za svůj krátký život a při službě farním ovečkám napsal několik tuctů historických románů, novel a povídek odehrávajících se v 12. až 19. stol. ve vsích, městech, tvrzích i hradech a zámcích převážně středních a jižních Čech. Kdyby nepsal dnes beznadějně archaickou češtinou, leccos z jeho tvorby by vydalo na solidní akční počtení i v 21. století, navíc třeba s žádoucím doprovodem tehdejších skvostných ilustrací Věnc. Černého. Třebízský nepokrytě vlastenecky vyzdvihoval dobu přemyslovskou a husitství jako slavné a hrdinské doby českého národa, zároveň soustrastně líčil utrpení českého lidu a pronásledování nekatolíků za třicetileté války a po ní, nezatracoval šmahem ani ateistické osvícence nebo neproklínal automaticky Francouzskou revoluci - což všechno jsou postoje u katolického kněze naprosto výjimečné! Třebízský byl přímým předchůdcem Al. Jiráska - zachytil jsem kdesi názor, že historii leckdy podává věrněji než Jirásek, což zde nelze rozebírat...

Napoleonské době již přímo, přesněji vojákům napoleonských a protinapoleonských armád věnoval čtyři povídky (přinejmenším - celé dílo V.B.T., odhadem 4000 stránek bez obrázků, jsem dosud nepřečetl):

Ze zapomenuté vesnice

Bohatý a despotický sedlák Melichar nepřeje lásce svého syna Vojtěcha a dcery chudé vdovy, protože chce ze syna stůj co stůj mít kněze. Když se syn otci vzepře a zběhne ze semináře a chce se ženit, krutý Melichar ho ve vzteku nechá odvést na vojnu.

Bylo to hrozné, ale slavné umírání na těch saských rovinách.

Byl to také soudný den; ale toliko že na soudné stolici seděla ubitá francouzská svoboda a pomstila se odvěkými nepřáteli na lupiči vlastním, aby si potom zase ulehla do hrobu na mnoho, mnoho let.

Tichovští dověděli se o vojně pouze od mušketýra na robotě, a to ho ještě musila napadnouti dobrá hodina.

Ale když bylo pořád slyšet, jak chytají, kde koho mohou, na vojnu, i ženám že muže berou, a když poznovu a poznovu je pan farář vybízel v neděli k modlitbám za štěstí a požehnání rakouským vojákům, pomyslili si sedláci, že to štěstí je asi po ďasech děravé, mají-li je selské modlitby spravovati.

V říjnu vracely se povozy od Lipska šmahem nazpátek a v těch vozích leželo zraněných Rusů, Rakušanů, Prušáků a Francouzů v nejpestřejší směsici. Tu zakmitl se bílý kabát, tu modrý jako chrpa, tu jako fialka, jinde zase zelený jako sosnoví, tu kyrysnická helma vedle kozácké beranice, a na každém skoro voze ozývala se modlitba a úpění, proklínání a řeči zlotřilé stejnou chvíli a jakoby z jedněch úst.

A jednou k večeru v prvních listopadových dnech přijely do Tichova dva povozy, zabočivše v pravo s císařské silnice.

V předním, pečlivě slamou vystlaném a obloženém houněmi seděli dva vojínové mlčky. Starší byl Francouz, asi třicetiletý. Zlatý křížek na prsou a stužka čestné legie svědčily o vysoké hodnosti vojenské. Levou tváří vinul se mu černý obvazek a levice spočívala na řemeni. A když se vozka zatáčel se silnice a vojínův zrak utkvěl na dědině na poledním svahu údoliny rozlehlé, zaleskl se, jako by se draly z něho slzy. A byly to opravdu slzy; Francouz chtěl je utlumiti, ale nebyl s to.

Společník jeho mohl čítati něco přes dvacet. Byl taktéž důstojník. Čtyřrožka a zelený kabátec se zlatým třepením prozrazovaly hulána. Oddychoval nějak těžce. Mladinkým obličejem jeho rozestírala se bledost skorem umrlčí. (...) Hulánskému důstojníku hlava jen hořela, rty jen sálaly horkostí a byl přec tak bledý na smrť.

U Lipska jel přes něj pluk Napoleonovy gardy, za jezdci ujížděli v nejprudším cvalu dělostřelci, a kdyby nebylo bývalo toho Francouze, kterýž uviděv mladého důstojníka seskočil s koně, uchytil jej levicí a zase vyšvihl se střelou do sedla, byli by jej roznesli na kolech. Ale týmž okamžikem zaskočili jim cestu zase rakouští huláni. Francouzský důstojník krváceje ze tří ran vzdal se Polákům, a mladinký hulán vyprosil si u plukovníka společnosť Francouzovu. A když dojeli do vsi, poručil Francouz po česku: "Tam do toho statku nahoře, do toho nejposlednějšího! A s ostatními kamkoliv!"

V druhém voze bylo asi deset Rakušanů všech snad zbraní.

A když jeli kolem předního statku, ozval se před vraty pronikavý štěkot a pes, už bezzubý, dvěma skoky octl se u vozu, třetím byl ve voze a bleskem u nohou francouzského důstojníka.

"Turečku! - Turečku!"

A Francouz pohladil starou, dobrou hlavu věrného zvířete a Tureček zaštěkl, že se to třikrát rozlehlo dědinou.

(...)

Oba ranění se ubytovali v chalupě Vojtěchovy lásky, kam za nimi potají přišla i Vojtěchova matka a sourozenci.

"Sužovali mne a týrali až běda! Snad jim také za to otec dal zpropitné. Ale učinil jsem konec tomu soužení a týrání jsem jim přetrhl. V jedné bitvě na Porýní přešel jsem k Francouzům --"

Dlouho - dlouho přes půlnoc vyprávěl Vojtěch osudy své pod orly Napoleonovými, a starým dvěma matkám leckdy ukápla slza z očí jako hrách, zvlášť když přišel k tomu, jak sám ten veliký císař připjal mu na prsa zlatý křížek, jak mu sám vlastní rukou zavěsil stužku čestné legie, jak ho učinil kapitánem své gardy a po bitvě u Drážďan plukovníkem.

Když se ale zatvrzelý otec o synově příjezdu dozví, vypraví se udat ho úřadům jako dezertéra. Cestou však v mlze a ve tmě zabloudí a utopí se v řece. Uzdravený mladík se ožení s milovanou dívkou, ale mladá žena do roka umírá, nešťastný Vojtěch opouští rodný statek a odchází do neznáma.

Černí kyrysníci

O žních roku 1813 přitrhl do vesnice ... pluk "černých kyrysníků". Bez okolků vrazili do statků, rozložili se ve stodolách, po dvorech a v zahradách, kde jen kdo mohl. Dobrá polovice pluku však musila vzíti za vděk noclehem pod širým nebem.

"Černí kyrysníci" bývali mužové vybraní, v ocelových kyrysech a s chocholem na přílbicích, praví obrové. Lidé se jich báli, protože požívali nevalné pověsti a všude po sobě zanechávali nedobré stopy. Byla to samá "zralá" chasa; nejedna hlava mezi nimi prokvetlá a nejedna tvář rozrytá, jako když se pole rozorávají.

"Černí kyrysníci" zachovali věrně pustý mrav staré "soldatesky"; v poklidu nevázanci a ve vojně hotoví ďáblové.

"Kýho-li čerta! Což strašíme, ty jezevče!" zahučel ve statku na dvoře ne příliš přátelsky strážmistr a slova svá doprovodil důrazným zaklnutím.

Sedlák, jemuž tato slova platila, stál na zápraží v rukou drmole čepici a třesa se po celém těle.

Strážmistr seskočil s koně a dva důstojníci ubírali se kvapem do jizby.

"Pěkně vítám, páni vojáci!" promlouval sedlák zuby drkotaje.

"Nevítej, ale dej, kde co máš. Jedeme od rána. Jaktěživi nebyli u tebe takoví páni jako dnes. Rychle; už jsou v jizbě a prahnou žízní jako my."

Mladšímu důstojníkovi se na první pohled zalíbí sedlákova dcera a promptně oznámí svůj úmysl přijet si pro ni a oženit se s ní hned, jak vojna skončí, a odvézt ji s sebou do Polska, neboť je polský šlechtic a má v Polsku panství. Když sedlák - rychtář ani jeho dcera nejeví žádné nadšení, Polák rychtářovi naznačí cosi o jisté noci, z níž spolu mají něco nevyřízeného, ale na další není čas:

Trubka zahlaholila na návsi podruhé, táhleji a táhleji, na hřebenu za vsí rozhořely se ohně, a chvílemi otřásla se okna, jako by se země hýbala v základech.

Dědinou rozhořelo se ke stu pochodní. V jizbě rychtářově bylo jako ve dne, a tvář sedlákova dosud jako rubáš umrlce.

Starý důstojník, plukovník, byl rázem na nohou a rázem oblečen.

"Zle - rytmistře!"

"Není dosud. Naši bezpochyby od Drážďan ustupují. Korsar přitrhl asi v čas."

Rytmistr ještě nedomluvil a do jizby vrazil ordonanční důstojník z hlavního tábora. Uklonil se a podal staršímu listinu.

"Rozsvěť, troupe!" zahřímal plukovník a štěstí pro rychtáře, že do jizby vkročil jiný důstojník v ruce s pochodní.

"Ven, chlape!" osopil se znova na rychtáře plukovník, přečítaje list potichu. List zněl takto: "Bonaparte přitáhl s 60 tisíci k Drážďanům. Generálu Moreau přeraženy obě nohy. Ustupujeme do Čech. Vandame na naší půdě. Okamžitě k pochodu. Tryskem!" Podepsán byl Colloredo.

A než uběhlo čtvrť hodiny, ujíždělo více než čtyři tisíce koní k Teplicům.

Sedlák rychtář si teprv nyní jak se patří oddechl a s ním celá dědina. - Lidé však si už nelehli. Smolné věnce, zavěšené po výšinách až do Teplic na žerdích, hořely plamenem, a to nebylo dobré znamení. Asi v desítiminutových přestávkách otřásala se vždy okna a přiložil-li někdo ucho k zemi, slyšel neustále temné dunění, tak jako hřímání z daleka.

"Francouzi postupují!" domnívali se po vsích a nemýlili se. K ránu táhly tudy nové pluky jízdecké poklusem, pot s koní se jen proudil a vojákům nebylo pro prach do tváří ani viděti.

Ke konci jela celá hejna kozákův. A kudy jeli, všude se ptali, jak do Paříže daleko, že už jedou dvě stě mil a Paříže dosud že nevidí. A každému na spásu duše se zapřísahali. že táhnou na Napoleona. Měli na sobě kožichy, vlčiny, na hlavách beranice a kolem boků povříslové opasky, po straně rezavé, zakřivené šavle a v pravici sáhodlouhá kopí.

***

Za nedlouho přijížděly vozy, raněnými v pravém slova smyslu přeplněné. Několik kozáků tvořilo vždycky stráž. Ale zkusili chudáci od nich; naši i Francouzi bez rozdílu. Páni molodci s nikým nedělali dlouhých okolků. Mnohdy shodili s vozu zároveň s nebožtíkem ještě také položivého a jeli dál. Smiloval-li se kdo nad nešťastníkem, bylo dobře, ne-li, zahynul bídněji než němá tvář.

Po raněných přicházeli zajatci, celé tlupy Francouzů, opět kozáky obklopené. Tito neznali milosrdenství, jako stádo hnali nebohé před sebou, šlehali je žilami, a když přišli na nocleh, i to sousto, jež poskytnul jim kdo, vydrali chuďasům z úst, protože kozák měl hlad bez ustání. - Francouzi byli ještě hošíci, zrovna děti. Platili za sousto zlatem, ale marně platili. Kozáci vzali jim zlaťáky i sousto. Strašně se mstili za požár Moskvy a za cárský Kreml. Strašně, ale spravedlivě. Vedli tudy také Vandama. Ale nakládali s nešťastným generálem hůře než se psem. A Vandame zuřil vztekem proti - Napoleonovi, že proto jej poslal do chlumecké úžlabiny, aby se ho mohl zbaviti, a kozáci z plných hrdel se proklínání generálovu smáli.

Kozáci zaženou na noc všechny zajatce na hřbitov, kde strádají hlady a zimou, ale rychtářova dcera se nad jedním mladým zajatcem - Polákem slituje a ukryje ho ve světnici za kamny. Její otec však slitování nemá, vydá ho opilým kozákům a ti jakmile zjistí, že je to Polák, ubičují ho k smrti...

Jednoho dne po Napoleonově definitivní porážce se ve vsi objeví opět vojáci - dragouni a mezi nimi i bývalý černý kyrysník, onen mladý polský důstojník z léta 1813. Vtrhne do rychtářova statku jako mstitel, neboť  zrazený a ubičovaný Polák byl jeho příbuzný. Zároveň rychtářovi vyjeví, že už kdysi tudy projížděl zároveň s eskortou plukovní pokladny a byl tajným svědkem toho, jak rychtář oné zmíněné noci celou eskortu opil a zlaťáky v truhlici jim vyměnil za měďáky, za což byla pak skoro celá eskorta popravena. Nyní donutí rychtáře k přiznání a odesílá ho v poutech k soudu. Jeho dceru si i se zlaťáky odváží do Polska a nikdo z nich se už ve vesnici neobjeví.

Uriáška na vsi

Mladá, bohatě a šťastně provdaná selka Hladíková by se ráda provdala ještě lépe, proto zrádně u vrchnosti zařídí manželovo odvedení na vojnu. Když ho odvážejí v poutech, samozřejmě předstírá zdrcení. Netuší, že eskorta mu cestou prozradila, kdo je původcem jeho násilného zverbování, a dál před celou vesnicí lamentuje a hraje zarmoucenou, současně se točí kolem vrchnostenských úředníků.

Po čase přijde Hladíkové úřední dopis, podle určitých náznaků ovšem objednaný: "Manželce Jana Hladíka v ... dává se u vědomosť, že muž její v Italii u Arcole udatně bojovav, zůstal na poli. Úmrtní list od plukovního velitelství dojde co nevidět."

Celá vesnice se mezitím také dozvěděla, kdo za to může, ale jen sleduje, jak Hladíková rázem přestala lkát, vzápětí se podruhé výhodně vdala za již vyhlédnutého nápadníka a žije šťastně a spokojeně. Na Hladíka nakonec pro jiné starosti válečných dob všichni zapomněli, až jednou se ve vsi zastavilo vojsko a do statku k Hladíkům vešlo pět kyrysníků.

Kyrysník, jemuž přílbice přední částí dosahovala až na oči, rozhlížel se kolem, podíval se na polici, prohlédl si i obrázky, rozvěšené na průčelní stěně, a vyhlédl oknem na dvůr... Tak se zdálo, jako by zde všecko znal. Tu hlavou pohodil, tu se pousmál, tu cosi zahučel, ale smědým obličejem jeho rozestíral se děsný, nepopsatelný výraz... Pravice jeho už několikráte sevřela prudce těžký jezdecký meč. (...)

"Jste, panímámo, podruhé již vdána, - není-liž pravda?"

"Tak jest, pane vojáku!"

Panímáma si zakryla tvář zástěrkou. Tak jí náhle bledla, jakoby zármutkem z toho, že už byla jednou vdovou.

"Považte si, páni vojáci, vzali mi muže, když jsme se měli nejradši, když jsme mohli být nejšťastnější... - Ubožák zahynul hned ten první rok, až někde u... Ani to nedovedu pojmenovati... Ve Vlaších... A co jsem měla dělati? - Nerada, věru nerada jsem s tím druhým přistupovala k oltáři!"

"Od toho prvního vám nesu, panímámo, pozdravení. Když umíral, myslel na vás. (...) Zdali pak byste ho panímámo, ještě poznala! Mám ho tu vymalovaného!"

"Ukažte, pane vojáku!... Aspoň jeho obrazem se potěším!"

"Podívejte se, panímámo!"

Voják postoupil o dva kroky vpřed, sňal s hlavy přílbici, přejel si obličej levicí a otázal se hlasem, jenž jako by z hrobu dávno zarostlého vycházel: "Znáte mne, panímámo?"

Selka zbledla jako smrt, ale na chvilinku. Vzpamatovala se okamžitě.

"Nikdy jsem vás, pane vojáku, neviděla! - Jak bych vás tedy mohla znáti!"

"Tak otevři oči - ošemetná zmije... ale podruhé mne již neuštkneš! - Poznáváš mne nyní?"

"Neznám... neznám - už jsem řekla!"

"Ale zato znám já tebe - rozumíš?"

Voják se nyní po panímámě rozehnal, v ruce jeho leskl se tasený kord...

Ale selka ocitla se střelou na dvoře a ze dvora na návsi.

Vojáci ve světnici zápasili se svým soudruhem; ale nemohli s ním ničeho svésti. Jeden měl již useknutou ruku u samého kyrysu.

Kyrysník, jenž se po panímámě rozehnal, zuřil, jako by se byl s rozumem míjel.

"Co mi to bylo platno, že jsem hodil chumáč vlasů nazpět ke statku! - Jsou tu šťastni - jsou tu veselí - mají všeho - a já? - A já? - Zrazen, prodán od vlastní ženy... zrovna tu noc, kdy Jidáš kupčil se židy o svého mistra..."

 Ještě nějakou chvilku zvonila ve světnici ocel; ale přesile podařilo se přece výtržníka svázati...

"Zapomněli jste rozkazu?"

Pan poručík, jemuž tahle četa patřila, vrazil do světnice za nehorázného klnutí. Bylo to mladinké ještě hrabátko; o pýření jevily se teprve stopy bystřejším pohledem v dětskou jeho tvář. I hlas se mu ještě měnil v kolikero stupnicích.

Nyní se vrátila i panímáma. Do statku dostavil se též pan plukovník, dosud také ještě v kyrysu a s přílbicí na hlavě. S poručíkem promluvil několik slov po německu. Mladičký pan hrabě mu asi vysvětloval příčiny téhle půtky. Čelo pana plukovníka se chmuřilo temněji a temněji.

"Dotyčné listiny?"

Panímáma okamžitě vyhověla žádosti páně plukovníkově. Měla papíry předobře uschovány.

"U Arcole? - Náš regiment u Arcole nebyl jaktěživ. - Úmrtní list?"

Pan plukovník četl listinu zkoumavým zrakem. Pečeť plukovní byla poněkud setřelá a podpis skorem nečitelný, jinak vše v pořádku.

Panímáma se chvěla nejprudší zimnicí.

"Tenhle Hladík, o němž řeč v úmrtní zprávě, sloužil asi u jiného regimentu; stalo se tu podvodné qui pro quo." Pan plukovník byl se svým úsudkem hotov okamžitě.

"Tu chvíli ať sestaví se vojenský soud! - Třeba mezi vojskem železné kázně!"

Pan plukovník se již obracel, aby opustil světnici.

"Nechci, pane plukovníku, milosti; ale chci spravedlivý soud. Zavolejte všecky sousedy, co jich tu, ať mi dosvědčí pravdu řeči mé... Pane plukovníku!"

Plukovník však ani neodpověděl.

Vojenský soud byl sestaven za půl hodiny.

Panímáma si zhluboka oddechla. Ale nepromluvila ani jediného slova. Nový sedlák si mohl nohy uběhati, jak posluhoval vojákům. Přijel před čtvrť hodinou z města, kdež byl s obilím na trhu. Musil ve městě kolik hodin čekati, než vojsko protáhlo... Vojáci u Hladíků měli, nač si jen pomyslili. jen panímámě nechtěly dnes nohy nějak sloužiti. I mdloby na ni přicházely; tentokráte opravdu... (...)

Panímámu probudilo ze mdlob několik střelných ran, jimiž rozsudek vojenského soudu nad výtržníkem venku za vsí v širém poli vykonán. Ale přišly na ni zase okamžitě mrákoty. Tyhle však byly trvanlivější.

Když se uzdravila a vojsko odtáhlo, u Hladíků se nadále žilo dobře, ale vzápětí po skončení napoleonských válek je osud ztrestal - jako jediní v celém kraji zemřeli na choleru.

Zavedli ho

Povídka líčí příběh mladičkého důstojníka hraběte Kolovrata a jeho starého vojenského sluhy, který se marně snaží naivního hraběte varovat, že jeho kumpáni důstojníci mají políčeno na jeho majetek a proto ho tahají k pitkám a hazardu. Hrabě nevěří a když starý voják dál naléhá, nechá ho pro neposlušnost vsadit do posádkového vězení. Zlotřilci pak na hraběte navíc nasadí komplice v sukních, která důvěřivce snadno svede a zláká k cestě někam do Sedmihradska za slibovaným sňatkem, takže Kolovrat prodá své statky a s penězi se vydá na cestu. Darebáci ho hned na první zastávce zavraždí a s lupem beztrestně ujedou. Starý voják je propuštěn, ale zbývá mu už jen u svých mladších druhů v uniformě žebrat o chleba.

Odehrálo se již těsně po napoleonských válkách, které jsou zde zmíněny ve dvoustránkovém vyprávění starého vojáka dětem o bitvě u Lipska, v němž neloajálně velebí Napoleonovy kyrysníky a gardu, ovšem bitvu líčí až příliš lyricky a nekonkrétně, proto zde jeho vyprávění vynechávám, až na závěr - u katolického faráře a rakouského poddaného! opět unikátní:

Ale takového vojska už svět neuvidí. Takové bitvy, jako byla u Lipska, také ne, a takového generála, jako byl Napoleon, také ne. A to vám ještě řeknu, že je mi do dneška líto jejich císaře. Vidíte, nosil zlatou korunu, a když byl jako vy, neměl ničeho, a když vyrostl, báli se ho všickni, nejvíce ti, jejichž předkové byli králi už kolik set let. A ještě potom se ho báli, když mu gardu pobili do jednoho. Zavezli ho daleko přes moře jako do klece a umořili jako ptáka sokola, když mu ustřihnou křídla, dají ho za mříže a živí naschvál za těmi mřížemi, aby se trápil, až se dotrápí.

EMANUEL BOZDĚCH: SVĚTA PÁN V ŽUPANU; JENERÁL BEZ VOJSKA

Napoleon osobně se u nás poprvé objevil takřka vzápětí ve dvou veselohrách kdysi populárního a uznávaného, ale dnes již zcela zapomenutého E. Bozděcha (1841-1889?) - novináře, dramatika, kritika a dramaturga Prozatímního divadla.

O historické věrnosti nemůže být řeč - jde o fraškovité konverzační veselohry podle tehdejších francouzských vzorů (Scribe, Sardou), v nichž i reálné historické osobnosti jsou komickými figurami.

Světa pán v županu:

Hlavními postavami jsou Napoleon, Josefína, její dcera Hortensie, císařovy sestry Pavlína a Elisa, Napoleonův pobočník hrabě Flahaut, klenotník Duperron.

Napoleon se chystá proměnit Batavskou republiku v Holandské království. Jeho sestry Pavlína a Elisa na něm usilovně  požadují novou korunu pro sebe resp. pro své manžely a současně jako sokyně v lásce si přejí hraběte Flahauta jako francouzského vyslance u budoucího holandského dvora, neboť obě jsou do něho zahleděné a každá si ho chce "urvat" a udržet pro sebe jako bokovku. Napoleon mezitím prostřednictvím Flahauta koupil od Duperrona a poslal věhlasné herečce Georgesové cenný dar - známý klenot "diadém královny Golkondské" a těší se na její přízeň a vděčnost... Jenže o tentýž diadém vzápětí  žádá Napoleona i nic netušící Josefína s podporou Hortensie. Než se Napoleon stačí vymluvit a sehnat náhradu, o jeho daru herečce již referoval dobře informovaný tisk a císař má doma průšvih. Požádá tedy Duperrona, aby císařovně namluvil, že Napoleon si k němu pro diadém poslal, aby ho daroval jí, ale neznámý kupec ho předběhl a noviny celou záležitost popletly. Současně požádá Flahauta, aby se vydával za hereččina milence a dar vzal před Josefínou na sebe s tím, že ho za dar od císaře jen vydával, aby se vyhnul vysvětlování svým věřitelům. Napoleon přitom netuší, že Flahaut a Georgesová jsou skutečně milenci...

Když se toto "přiznání" dostane na veřejnost, sesypou se na Flahauta  věřitelé a Flahaut je uvězněn pro dluhy. Obě císařovy sestry se snaží tajně a nezávisle na sobě s Duperronovou pomocí odkoupit jeho směnky, přičemž Napoleon se z jejich korespondence s pohoršením dozvídá o jejich vztahu k Flahautovi. Mezitím se Georgesová také dozvěděla, že jejího milovaného hraběte zavřeli, prodá diadém zpátky Duperronovi a vyplácí milence z vězení. Vztah Flahaut-Georgesová tak vyjde najevo, císař i jeho sestry jsou nemile překvapeni, ale Napoleon tak nakonec může klenot darovat Josefíně a udobřit si ji. Současně jmenuje holandským králem svého bratra Ludvíka a tím zároveň od Josefíny odloučí Hortensii, která na matce nezdravě lpí, plete se do rodinných záležitostí a zanedbává manžela. Také jmenuje Flahauta vyslancem v Holandsku, čímž zatrhne sestrám milostné pletky. Žárlící Josefína zase zatrhne pletky jemu = přiměje ho ke svolení, že Flahaut se může s Georgesovou oženit a vzít ji s sebou do Holandska. Diadém pak věnuje Josefína Flahautovi jako svatební dar.  

Hru inscenovalo Národní divadlo ještě v r. 1919 s tehdejšími velikány jeviště:

J. Steinmar jako Napoleon a R. Nosková jako Elisa

J. Kronbauerová jako Pavlína

NAPOLEON

Buď mně radou, dceruško! Rád bych způsobil matince nějakou radost. Nezmínila se ti o ničem, co by ji obzvláště těšilo?

JOSEFÍNA která sleduje nepozorována jejich dialog

(pro sebe) Miluje mne přece.

HORTENSIE

Ani slovem. (Dělá, jako by si vzpomínala) Abych ale nelhala, vzpomínám si, že jsme onyndo o něčem mluvily, co se jí nadmíru bylo líbilo.

JOSEFÍNA

(pro sebe, chápajíc hru Hortensie) Ah tak! Dobrá! Jen dále.

HORTENSIE

Co pak to jen bylo?

NAPOLEON

(netrpělivě) Mluv, mluv! Ať je to cokoliv -

HORTENSIE

(přeruší mu řeč) Již to mám. Klenotník Duperron má na prodej vzácný diamantový skvost.

JOSEFÍNA

(pro sebe) Výborně! To dobré dítě!

NAPOLEON

(stranou) Duperron?

HORTENSIE

Klenot ten je tak krásný, že mu říkají diadém královny Golkondské.

NAPOLEON

(vstane) Diadém královny Golkondské? To je nemožno!

JOSEFÍNA

(vzkřikne) Ah!

(...)

HORTENSIE

Ano, otče! Na vás je dokázat, že láska vaše posud nevymřela. (Polohlasně k Napoleonovi) Prostředek k tomu máte v rukou.

NAPOLEON

(stranou) V rukou, když ho má již Georgesová! Ani u Marenga ani u Slavkova mně nebylo tak horko.

(Elisa přikvapí prostředními dveřmi)

ELISA

Pane bratře!

NAPOLEON

Co se přihodilo?

ELISA

Neslýchaná urážka, kterou si Pavlína dovolila, tvrdíc, že ze mne nikdy neuděláš královnu holandskou.

HORTENSIE

(stranou k Josefíně) Chtěla se tedy státi královnou?  Musí to býti arci velmi krásné, nositi korunu.

JOSEFÍNA

(stranou k Hortensii) Přála bys ji sobě?

HORTENSIE

(stranou k Josefíně) To si myslím.

ELISA

Čekám na vysvětlení Vaší císařské Milosti.

NAPOLEON

(stranou) Běda mně, řeknu-li jí pravdu. (Nahlas, chláchole) Milá sestro! Znáš Pavlínu a její nerozvážnost. (Pavlína se objeví v prostředních dveřích. Stranou) Hrome, Pavlína! Ta zde ještě scházela. Teď se nemohu na ni vymluvit.

PAVLÍNA

(stranou) Elisa již zde! Věděla jsem, že nepojede domů. (Nahlas, s výrazem pohnutí) Milý bratře! (vrhne se Napoleonovi na šíji)

NAPOLEON

(stranou) Bouřka třetí!

PAVLÍNA

Ne! Tak bolestně se mne drahý můj Napoleon dotknouti nemohl a Elisa si to pouze vymyslila. Já! Já bych se měla vzdáti vší naděje na trůn holandský?

NAPOLEON

Ale drahoušku! Mírni se jen trochu!

PAVLÍNA

Mírnit by se mělo v bolu raněné srdce sestry, která tě miluje láskou horoucí! (Pláče)

ELISA

Mne bys chtěl oloupiti o dávno kýžený cíl velké snahy? (Pláče)

JOSEFÍNA

Chladností spláceti lásku ubohé choti, jež se žalem ještě usouží. (Pláče)

HORTENSIE

Přivésti na zmar upřímné snažení dcery, by utřela slzy ubohé matky. (Pláče)

NAPOLEON

Bohové spásy! Viděli jste mne u pyramid, u Arcole a Lodi a víte, že se nestrachuji ani střelby z ručnic ani rachotu děl, ale proti těmto zbraním mně nezbývá než útěk. (Couvá k pravým dveřím. Ve dveřích prostředních se objeví Flahaut a pozoruje konec výjevu)

ELISA+PAVLÍNA

Jsi to bratr?

JOSEFÍNA

Jsi to manžel?

HORTENSIE

Jsi to otec?

(Všechny dorážejí na couvajícího Napoleona)

ELISA

To jest hanebné!

PAVLÍNA

Neslýchané!

JOSEFÍNA

Ukrutné!

HORTENSIE

Strašné!

( Zatím byl Napoleon přišel ku pravým dveřím, rychle do nich vklouzne a za sebou zavře)

FLAHAUT

(stranou) Hahaha! Hle vítěze Slavkovského na útěku!

--------------------

NAPOLEON

(spatřiv Duperrona) Ah! Duperron! Dovolte, milé sestry! Pane Duperrone! (Duperron pokloniv se princeznám spěchá k Napoleonovi; Pavlína jde k Elise a podává jí s lahodným úsměvem ruku, kterou Elisa se strojenou srdečností tiskne. Obě jdou v důvěrném hovoru dozadu. Napoleon pokračuje polohlasem k Duperronovi) Jak je?

DUPERRON

(polohlasem) Vše v pořádku.

NAPOLEON

(polohlasem) Císařovna se tedy již nehněvá?

DUPERRON

Hněvá se nad míru...

NAPOLEON

(uleknut) Cože?

DUPERRON

(potutelně) ...na neznámého kupce.

NAPOLEON

(klepe mu na rameno) Vy nejste klenotník, vy jste klenot. (Stranou, procházeje se v popředí) Nyní nebude státi mnoho práce Josefínu zcela usmířiti.

(Duperron ukloniv se, obrátí se k odchodu. Pavlína mu zastoupí cestu)

PAVLÍNA

(nahlas) Nezapomněl jste na objednané - náušnice?

DUPERRON

(nahlas) Jsou již odeslány. (pošeptmo) Pan Lenoir má směnku již v rukou.

PAVLÍNA

(nahlas) Jste pravá perla. (Přikročí k Napoleonovi a dá se s ním do hovoru. Duperron chce odejíti; Elisa ho zadrží)

ELISA

(nahlas) Jest již vše v pořádku - u náramku?

DUPERRON

(nahlas) Všechno. (pošeptmo) Před hodinou jsem směnku odevzdal panu Leblancovi.

ELISA

(nahlas) Jste pravý drahokam. (Přikročí k Pavlíně a k Napoleonovi)

DUPERRON

(odcházeje - pro sebe) Prodal jsem diadém, dostal šedesát tisíc za směnky koupené za deset tisíc a jsem klenot, perla, drahokam. Nebyl to špatný den. (Odejde. Z levé strany vcházejí Josefína a Hortensie, o kterou se první podpírá)

NAPOLEON

(spatřiv Josefínu, spěchá jí vstříc) Drahá Josefíno!

ELISA+PAVLÍNA

Milá sestro! (Spěchají jí vstříc)

ELISA

Opět kveteš jako růže!

PAVLÍNA

Jako růže - plná.

(Napoleon podpírá Josefínu s druhé strany a vede ji k pohovce)

ELISA

(stranou k Pavlíně) Chudák! Jak sežloutla.

PAVLÍNA

(stranou k Elise) Ano! Spadla se.

NAPOLEON

Jásal bych radostí, že jsi se úplně zotavila.

JOSEFÍNA

(sedí na pohovce) Zotavila? A zúplna? Nikoli. Bůh sám ví, kdy já se zúplna zotavím. Jsem dosud velmi slabá, chtěla jsem ti však dokázati, že mysl má nezná hněvu a že mileráda zapomíná na křivdu utrpěnou.

NAPOLEON

(stranou) Křivdu? Čím pak jsem jí vlastně ublížil?

HORTENSIE

(stojí za pohovkou) Zapomíná příliš spěšně.

NAPOLEON

(stranou) Hle! Záloha přichází hlavnímu voji na pomoc.

HORTENSIE

Já aspoň bych svému choti, kdyby mne urazil způsobem takovým, tak hned neodpustila. Stálo by ho to mnoho času a...

NAPOLEON

(stranou) Klenotů.

HORTENSIE

...velmi mnoho proseb. Matinka však je učiněný anděl, jako všechny mučednice. V oku má ještě slzu opravdového bolu a na rtech již slovo milosrdného odpuštění.

JOSEFÍNA

(klade jí ruku na ústa) Ale, milé dítě -

HORTENSIE

Ne, ne, matinko, nech mne jen domluvit. Vím sice předobře, že nerada slýcháváš, někdo-li tě do očí chválí; musíš však přece dovolit, bych panu otci řekla, že takovou matinku, jako jsi ty, vlastně ani nezasluhuje.

ELISA

(stranou k Pavlíně) Dobře si to rozdělily. Dceruška nadhání.

PAVLÍNA

(stranou k Elise) A matinka dorazí.

NAPOLEON

(stranou, trochu mrzutě) Roztomilá to dceruška. Čte mi levity. Ať si je nechá pro svého pana chotě. Ludvík má svatou pravdu. Manželka patří k manželovi. Jak ale dceru od matky odloučit?

HORTENSIE

(pošeptmo) Matinko, nezapomeň na poslední kartu.

JOSEFÍNA

(pošeptmo) Máš pravdu. (nahlas) Hortensie! Jak pak strávíme dnešní večer?

HORTENSIE

Já? U tebe, to se rozumí.

JOSEFÍNA

Děkuji ti, drahoušku, ale mohly bychom se snad podívati do divadla. Co pak dnes hrají?

HORTENSIE

Zaïru.

JOSEFÍNA

Kterou prý slečna Georgesova tak výtečně představuje.

ELISA

(stranou k Pavlíně) Chápeš? Strojená žárlivost!

PAVLÍNA

(stranou k Elise) Kterou nebohý manžel dvojnásobnou laskavostí bude musit překonat.

JOSEFÍNA

Neviděla jsem dosud tu vyhlášenou umělkyni a skoro bych měla chuť se na ni podívat, co tomu říkáš, milý choti?

NAPOLEON

(stranou) Rozumím! Útok začal! (nahlas) Zůstaňme raději doma, milá Josefíno!

JOSEFÍNA

Slečna Georgesova ale prý tak výborně hraje, a pak je prý tak krásná.

NAPOLEON

Tropí se s ní mnohem více povyku než zasluhuje.

JOSEFÍNA

(stranou k Hortensii) Vidíš, činily jsme mu křivdu.

HORTENSIE

(stranou k Josefíně) Snad.

ELISA

(stranou k Pavlíně) Dobře se držel.

PAVLÍNA

(stranou k Elise) Jako starý voják.

JOSEFÍNA

(radostně) Strávíme tedy večer v mých pokojích.

NAPOLEON

(přisedaje k Josefíně) Ano, milá Josefínko, zůstaneme doma tak, jak zde nyní sedíme ruku v ruce, oko v oku, jako za oněch dob, kdy Její Milosti císařské říkali ještě paní Bonapartová.

Skutečná "Georgesová" - vl. jménem Weimerová, Marguerite-Joséphine, uměleckým jménem Mademoiselle George nebo Georges, 1787-1867 - vynikající interpretka tragických a romantických postav, "mezinárodní celebrita" své doby (vystupovala i v Rusku, Westfálsku...)

Jenerál bez vojska

Rovněž pro svou další konverzační komedii (i když dobová obálka lehkému žánru příliš nenasvědčuje) si Bozděch zvolil originální téma: kterak generál Bonaparte získal velení Italské armádě. Hlavními osobami jsou Bonaparte, direktor Barras, Tereza Tallieuová (sic! - je to pochopitelně Tallienová), Josefína Beauharnaisová, její děti Eugen (14-letý) a Hortensie (13-letá), občanka Kornelie Poissardová:

Barras nemá Bonaparta rád a velení v Itálii, o něž generál tolik stojí, mu nechce svěřit. Tallieuová by si Bonaparta chtěla vzít, ale až jako slavného vojevůdce, takže by pro něho velení od Barrase chtěla získat. Jelikož nepatří k direktorovým důvěrným přítelkyním, nastrkuje k tomu za sebe jednak svou kamarádku a Barrasovu favoritku Josefínu, na níž Barrasovi velmi záleží a jíž je ovšem Bonaparte zpočátku zcela lhostejný, jednak Bonapartovu velkou ctitelku, ráznou a zámožnou trhovkyni Poissardovou. Kromě klasických komediálních scén, např. když se všechny tři ženy snaží zjistit, která z nich se to právě skrývá v Bonapartově bytě, se odehrává i pověstné dojemné (zde ovšem komicky odlehčené) odevzdání kordu generála de Beauharnais jeho synovi Eugenovi, jímž si Bonaparte Josefínu nakloní. Velení Bonapartovi nakonec u Barrase vymůže Poissardová "jménem celého národa", načež Bonaparte odmítne jak Tallieuovou, tak nadbíhání Poissardové a přebere Barrasovi Josefínu - ten si za ni ovšem vzápětí nachází náhradu v Tallieuové...

(v salonu během příprav na alegorické představení)

POISSARDOVÁ

(oblečená za bohyni války Bellonu, s přilbou na hlavě, k Terezii) Ukazují prý tady někde vítěze Toulonského.

TALLIEUOVÁ

(poněkud ironicky) A Bellona, hrůzokrásná bohyně války, se chce s ním seznámiti. To chápu. Ne, občanko Poissardová, ani si nemůžete pomysliti, jak vám ten oblek sluší.

POISSARDOVÁ

(trochu netrpělivě) Nuž, kde je?

TALLIEUOVÁ

Mluví tamto s občankou Beauharnaisovou. Představím vás.

POISSARDOVÁ

Nenamáhejte se. Poissardová to dovede sama. (Přistoupí zezadu k Bonapartovi a plácne mu na rameno) Občane jenerále... (Bonaparte se obrátí) U sta lososů! To je můj voják od dnešního večera!

BONAPARTE

Hleďme ženskou! Bellona z ulice.

TALLIEUOVÁ

Jakže. Vy se znáte?

POISSARDOVÁ

Ano, arci ne ode dávna. Před hodinou jsem přijela na konec vaší ulice. Přede mnou byla celá řada povozů. Měla jsem čekati. Avšak - znáte mne. Jedna, dvě, tři! V pochod! a hrr! útokem. Vyskočila jsem rovnýma nohama z vozu a spěchala k průjezdu. V tom se mi rozvázaly stuhy u jednoho z mých sandálů a tento zůstal v blátě, avšak občan jenerál, jenž se k tomu nahodil, sandál zdvihnul a za dovolení prosil, aby jej směl opět přivázati.

TALLIEUOVÁ

A vy...?

POISSARDOVÁ

(důstojně) Dovolila jsem.

TALLIEUOVÁ

Že jste dovolila?

POISSARDOVÁ

A proč ne? Nejsem lehtivá.

TALLIEUOVÁ

(s napolo tajemným smíchem k Bonapartovi) Teď znáte občanku Kornelii Lukrecii Poissardovou, okrasu našeho trhu na ryby, horlivou vlastenku, bezúhonnou republikánku a pro dnešní večer hrůzokrásnou Bellonu, patronku vojny a vojínů.

(Bonaparte se ukloní, Poissardová učiní poklonu způsobem poněkud směšným)

POISSARDOVÁ

Těší mne, že jsem díky povinna vítězi Toulonskému a jakožto obchodnice mám ve zvyku dluhy své platit.

BONAPARTE

Tento nestojí za řeč. Byla to jen povinná šetrnost mužského pohlaví ke krásnému.

POISSARDOVÁ

Ne, byla to zdvořilost a zásluha vaše tím větší, že nejste Francouz, jimžto zdvořilost je vrozena.

TALLIEUOVÁ

(k Josefíně) To se vidí na ní.

POISSARDOVÁ

Jste prý Italiánem. Korsikánem a Korsikáni jsou prý na polo divoši. Ale - saláte! Teď jsem řekla něco hloupého; no, však vy mně odpustíte. (Podává mu ruku)

BONAPARTE

(s úsměvem) Jsem sice na Korsice narozen, ale ve Francii vychován.

POISSARDOVÁ

To jste dokázal před Toulonem. Statně jste se tam držel, občane jenerále! Dobře jste bouchal do těch protivných Angličanů, avšak - mohl jste jim dát ještě víc co proto.

BONAPARTE

(s ironickou zdvořilostí) Ať Bellona poučí pozorného učně.

POISSARDOVÁ

Vidíte! Vy jste stál tu, nepřítel zde (ukazuje na místo, kde stojí Tallieuová) byla bych tedy jednu batterii postavila tam (ukazuje na jiné místo) a vzala beefsteakiána do křížku.

BONAPARTE

Zdá se, že se výborně vyznáte ve vedení války

TALLIEUOVÁ

(k Josefíně) Jak by se nevyznala. Vždyť byla dvacet let vdaná.

POISSARDOVÁ

(usmívajíc se samolibě) Abych neznala vojnu. Otec můj byl profousem, matka markytánkou a na vojně jsem narozena (...) Dobývala jsem bastilly, vedla Ludvíka Capeta, jemuž někdy přezdívali králů, s jeho ženou, tou paní Veto, z Versaillesu do Paříže a hnala dvakrát útokem na Tuillerie. (zpívá) "Tancujeme Carmagnolu". Oh, byly to krásné časy! Pušku na rameno, čapku s kokardou na hlavu, láhev do ruky a hajdy na ně! - na ty aristokraty - na ty royalisty! Bohužel, (s pohledem na Terezu a Josefínu) nevyhubili jsme je všechny.

 --------------------

 (v Josefínině apartmánu)

JOSEFÍNA

Zajisté, že jste se opět příliš namáhal. Nečiníte dobře, zdraví si podkopávaje.

BARRAS

Jaká pomoc. Člověk nemůže rozumně žíti, chce-li za nynější doby Francii vládnouti. Vždyť se i vládne nerozumně. Co rada pěti set navrhuje, to rada starších zavrhuje, a co tato byla potvrdila, to moji kolegové páni direktoři nekonají. Zatím uvnitř Francie bída co den výše stoupá a za hranicemi nepřátelé čím dál zpupněji hrozí. Za balík státních poukázek nelze dostati kousek chleba a přece bude musiti republika vydržovati tři velká vojska. Dvě v Německu, jedno v Italii. (...)

JOSEFÍNA

Kdo bude veleti vojskům v Německu?

BARRAS

Jourdan a Moreau.

JOSEFÍNA

A kdo vojsku v Italii?

BARRAS

Na tom jsem se posud neustanovil.

JOSEFÍNA

Máte tedy na výběr.

BARRAS

Zajisté. Jsou tu: Scherer, Massena, Kleber, Desaix, Berthier.

JOSEFÍNA

(stranou) Bonaparta nejmenuje. (nahlas) V pravdě podivuhodný to nadbytek talentů vojenských. Zdá se jako kdyby vojna rodila vojíny a kamkoli člověk přichází, všude jich nalézá. Včera teprv jsem se poznala s takovým synem války, jehož věnec vavřínový je posud velmi svěží.

BARRAS

S kým to?

JOSEFÍNA

S jenerálem Bonapartem.

BARRAS

(s výrazem nelibosti) S tím Korsikánem.

JOSEFÍNA

Ano. Chválí nad míru jeho vlohy vojenské a zásluhy, kterých si získal při dobývání Toulonu. Proto se nedivím, že i na něj s velitelstvím pomýšlíte.

BARRAS

(udiven) Já že na něj pomýšlím?

JOSEFÍNA

(staví se, jakoby se divila) Což jste ho před chvílí nejmenoval?

BARRAS

Ne. Tomu vojsko nesvěřím.

JOSEFÍNA

A proč právě jemu ne?

BARRAS

Nemám rád jenerály, po kterých se lidé na ulicích ohlížejí. Kdykoliv se objeví ten "malý kaprál", jak mu vojáci říkají, hned začínají šeptati: Hleďte vítěze Toulonského! A hledí na něj, jako kdyby očekávali, že najednou něco velikého vyroste. Je mi protivná ta zasmušilá tvář, neproniknutelná a jako z kovu ulitá, snad proto, že mi připomíná jistou podobiznu Kromvella.

JOSEFÍNA

A co se vám u něho vlastně tak protiví?

BARRAS

Že umí vojáky tak roznítiti, až se jako slepí v oheň vrhají, kdežto on chladným zůstává jako led! (...)

SLUHA

(otevře prostřední dvéře) Občan jenerál Bonaparte.

(Bonaparte vejde.)

EUGEN

(běží mu vstříc) Ah! Můj hodný jenerál! (Vezme ho za ruku a vede)

JOSEFÍNA

(jdouc vstříc) Vítám vás, jenerále. Jaké milé překvapení.

BARRAS

(stranou) Jak přívětivá jest k němu.

BONAPARTE

Dovolila jste mi včera, bych vás navštěvoval.

JOSEFÍNA

A těší mne, že jste si na to vzpomněl.

BARRAS

(stranou) Mne ne.

JOSEFÍNA

Pánové se nepochybně znají.

BARRAS

(suše) Ba, že se známe. Dobrý večer, občane jenerále.

BONAPARTE

(odměřeně) Dobrý večer, občane direktore!

BARRAS

Přicházíte právě vhod, abyste mi sdělil, kde bydlíte.

BONAPARTE

Bydlím v ulici des Fosses-Montmartre u občana Gregoira ve čtvrtém patře.

EUGEN

(pro sebe) Ulice des Fosses-Montmartre u občana Gregoira - dobře, že to vím.

JOSEFÍNA

V tak nehezké čtvrti! A tak vysoko!

BONAPARTE

Bohužel jsou služné jenerála republiky a cena assignátů tak nízké. (k Barrasovi) Smí se snad skrovný můj příbytek těšiti na návštěvu prvního direktora a následovně prvního muže republiky?

BARRAS

Chci vám vrátiti plán, který jste zaslal direktoriu. Zapomněl jste udati adresu.

BONAPARTE

(hrdě) Nenadál jsem se, že se mně vrátí plán, který je zdařilý.

(Barras pokrčí rameny, odvrátí se a zasedne do křesla. Josefína přistoupí k němu a zabývá se jím, mezitím co Bonaparte mluví s dětmi)

EUGEN

Hleďte, co jsem dostal! (ukazuje Bonapartovi bičík od Barrase)

BONAPARTE

Krásný to bičík. Smíte tedy jezditi.

EUGEN

To se ví, že smím a jak rád jezdím.

BONAPARTE

Bude tedy přece něco s tou vojančinou.

EUGEN

Bohužel ne. Barras a matinka chtějí ze mne učiniti diplomata.

BONAPARTE

Když Barras a matinka tak chtějí.

HORTENSIE

(trochu ostýchavě ale přece pochlubně) Já také něco dostala. (ukazuje pannu)

BONAPARTE

(k Eugenovi) Mladý příteli, nechtěl byste mě představiti těmto dvěma dámám. (ukazuje na Hortensii a její pannu)

EUGEN

To jest jenom moje sestra, malá Hortensie a její panna Hortensie! Tohle je ten hodný vojín, co má kord našeho otce.

BONAPARTE

(k Hortensii) Kdo vás obdařil družkou tak krásně přistrojenou?

HORTENSIE

Tatínek Barras.

BONAPARTE

(nemile překvapen s pohledem na Josefínu) Tak! Tatínek Barras...!

  

ALOIS JIRÁSEK: VOJENSKÉ POVÍDKY; SVĚDOMÍ; RÁJ SVĚTA

Napoleonské doby se okrajově dotkl i klasik českého historického románu A. Jirásek, a sice ve skvělé sbírce Vojenské povídky (povídla SVĚDOMÍ, zde neuvádím - viz tento blog 8. 8. 2011) a samostatně v novele Ráj světa, zasazené do Vídně v době Vídeňského kongresu:

Mladý náchodský varhaník Kalina, který přivandroval do Vídně za obživou, se spřátelí s generačním druhem, francouzským malířem Chenierem, který se tam také snaží prosadit. Oba se zamilují do dcery hraběcího správce a polského vlastence Feliňského Zosie - dívka dá přednost Chenierovi, ale ten ji opustí z obavy, že by mu vztah překážel v uměleckém i společenském uplatnění. Současně se zamiluje do koketní vévodkyně z Acerenza, která přijela na kongres, a podaří se mu i podílet se na dekoracích a kostýmech slavností kongresu. Vévodkynin aristokratický ctitel se svými kumpány ho však u ní pomluví a vévodkyně malíře vyžene. Bývalá láska ho odmítne vzít na milost, takže se všemi rozkmotřený Chenier posléze využije Napoleonova návratu z Elby a vrací se do Francie. Kalina se poté ožení se Zosií, vrátí se do Čech na místo hraběcího regenschori a Zosia s ním jako kůrová zpěvačka. Setkají se po čase i s vévodkyní s Acerenza a prozradí jí, jaké křivdy se na Chenierovi dopustila.

Vlastním kongresem se Jirásek téměř nezabývá, pouze v popisech několika skutečných kongresových zábav (vyjížďka na saních, lov, maškarní ples) nastiňuje jeho atmosféru a líčí pochybnou morálku a intriky existencí přiživujících se na kongresu.

Veliký císař byl poražen.

Trikolora francouzská přestala vláti nad vítěznými legiemi Napoleona I. Evropa všecka unavená a zemdlená zajásala, když světoborce toho zavezli na ostrov Elbu.

Z krvavých bojišť bulletiny a zprávy, kterých každý měl dosyta, umlkly.

Ö zábavu všech pečoval nyní kongres, sešedší se do Vídně, jež léta 1814 a 1815 hostila společnost, jaká se opět tak hned nesejde. Car ruský, králové: dánský, bavorský, pruský, virtemberský s ministry a skvělými družinami, početná knížata někdy svaté říše římské nebo jejich zástupcové a vyslanci byli hosty císaře Františka I.

Vídeň hemžila se vladaři a knížaty, nejrozmanitějším komonstvem, přečetně sjevší se šlechtou domácí i cizí; sešlo se tu hojně mužů znamenitých v literatuře, válečnictví a v politice, všude plničko reků salonních, dobrodruhů, prostopášníků, kejklířů, zpěváků a tanečníků. Vznešený svět přivedl sem květ svých žen jako na odiv; závodilyť dámy z vysokých kruhů s tanečnicemi, jež za tohoto kongresového bábelu báječné sumy vyzískaly.

Mocnářové a jejich důvěrníci sjeli se do Vídně, aby rozervané poměry evropské urovnali a svatý mír utvrdili.

Ale prve než se do díla dali, slaveno osvobození Evropy, a slavení toho nebylo konce.

Dvorské plesy a zábavy, všelijaké mumraje, honby, vojenská cvičení, karusel, ohňostroje, divadlo, balet, koncert a j., to vše krátilo vznešeným hostům čas, oslazovalo starosti a práci korunovaných diplomatů.

Věru, skvělé to pohostinství, jež pohltilo pětatřicet milionů zlatých, a to za onoho času, kdy dosud neodčiněny pohromy nedávného státního úpadku, jímž tisícové zchudli, kdy přes padesát tisíc zmrzačených vysloužilců z válek napoleonských bídně živořilo, kdy v Sedmihradsku zuřil hlad, vyhánějící tisíce lidí z vlasti.

Za toho času, kdy ve Vídni byl ustavičně svátek, kdy "kongres jen tančil a z místa se nehýbal", udál se tento příběh.

Ilustrace A. Kašpara k vydání z r. 1945

--------------------

Kalina zamířil domů. Přemýšleje o tom, o čem byl právě s Kamilem rozmlouval, nedbal ani, že panuje neobyčejný ruch mezi procházejícími se, že se zhusta zastavují, skupiny tvoří, že sobě něco důležitého vypravují a se diví. Teprve když se ocitl na ulici, všiml sobě, že nějaký jezdec, patrně kurýr, kolem uháněl a hned za ním druhý, zatím co třetí téměř v tentýž okamžik opačnou stranou se hnal.

Teď teprve zpozoroval Kalina, že se lidé zastavují, živě rokují, vůbec že se něco neobyčejného přihodilo. Již se chtěl u nedalekého hloučku zastaviti, vtom jej někdo volal. Byl to známý hudebník, s nímž nedávno při dvorním koncertu hrál.

"Co se stalo, prosím vás?"

"Vy nevíte?" divil se hudebník. "Toť nemožná! Vy byste nevěděl, že Napoleon opustil tajně ostrov Elbu?!"

Nežli Kalina mohl své podivení najevo dát, vzal ho hudebník pod paží a jal se mu podrobně vypravovati.

"Toť je věru komedie, ten těm pánům diplomatům rázem karty pomíchal! Co se už naradili, pletich a divných intrik nastrojili, a teď jako když hrom do vrabců. Z čista jasna, znenadání."

"Tak přece mluvte."

"Což nevíte! Metternich dostal depeši v noci na včerejšek, ale neotevřel ji než ráno. Byla z Janova, odkudž oznamoval generální konsul, že tam připlul anglický komisař a ptal se, neviděli-li Napoleona, že se z Elby ztratil, haha-"

"Pravíte v noci na včerejšek, ale včera večer bylo ochotnické divadlo a zábava u císařovny!"

"Ovšemže, celý den se to tajilo, až se monarchové vzpamatovali a dohodli. Dnes už lítají adjutanti a kurýři na všechny strany světa. Však to byla včera poslední veselost! Slyšel jste, co se o Talleyrandovi vypravuje? Včera ráno, ležel ještě v posteli, přinesli mu depeši. Jeho neť, vévodkyně z Dino, rozevře depeši a čte, že Napoleon se vrací do Francie. Co myslíte, že bylo její první slovo? ´Napoleon se vrátil, ale co bude z našeho představení?!´ Měla v něm také úlohu. ´Odbude se,´ odtušil klidně Talleyrand. Ale myslím, že to ve všech jaksepatří hrklo. Však hle, tamhle náš basista, ten jistě neví, co řekl Talleyrand a Metternich -" a sdílný hudebník hnal se za svým známým, aby bůhví po kolikáté "podrobnosti" o Napoleonovi a diplomatech vypravoval.

Nebesa mě chraňtež někoho podceňovat, ale číst Jiráska dnes bude asi málokdo, tak prozradím i část finále:

Již nastalo jednání druhé. Bitva se rozzuřila a blížila se svému vrcholu, když anglický střed jal se kolísat a octl se v největším nebezpečenství. Napoleon byl jist svým vítězstvím. Strojil ještě mohutný a poslední útok, aby vypudil Wellingtona z výhodného postavení na výšinách Mont St. Jeanských. Ustanovil k tomu pět praporů gardových, které ještě nebyly v ohni, a s nimi všecko boje schopné mužstvo blízkých oddělení. (...) Brunšvičtí neodolali prudkému náporu a dále vpřed hnaly se prapory francouzské. Vévoda Wellington vede jim vstříc posledních šest praporů své gardy a palba jejich zhoubně působí v řadách útočníků. Generál Friant padá těžce raněn k zemi, po něm hned generál de Michel. Proud útočný počíná se zarážet, ale generál de Morvan hřímavým hlasem pobízí kupředu. V tu rozhodnou chvíli přihnal se na cválajícím koni maršálek Ney, "nejstatečnější statečných", a staví se v čelo. Obnaženou šavlí ukazuje proti nepříteli a volá, pobízí. Vtom vzepjal se jeho kůň - naposled - a již klesl k zemi, jako by mu někdo nohy podťal. Maršálek pod ním, než vydral se a pěšky vede dál útočící zástupy. Již vrazili na nepřítele, zatlačili, rozehnali jeho přední šik a první prapor druhého tirailleurského pluku vrhá se na anglickou baterii, která z nedostatku nábojů před chvilkou umlkla; mužstvo však ji hájí zoufale. V krutém tom zápasu muže proti muži první proklestil si cestu k anglickému dělu mladý francouzský voják. Vítězoslavně vykřikl: "Sláva Francii!" a sklesl vedle děla. Pádná šavle anglického důstojníka srazila jej k zemi.

Tak skonal Kamil Chenier, dobrovolník ve vojště Napoleonově. Padl toho okamžiku, kdy výšiny Mont St. Jeanské byly opanovány vítěznými jeho krajany, kdy štěstí válečné se na ně usmívalo a jim kynulo. Padl chrabře v blaženém domnění, že Francie vítězí.

Již neslyšel, jak pojednou vzduchem otřásl hromový pokřik: "Scotland for ever!", neviděl, jak bělavými mračny válejícího se dýmu přihnaly se jako krupobití sbory druhého šiku anglického, synové hornatého Skotska v krátkých suknicích, nahých kolenou a stehen, neviděl, do jaké tísně se nyní Francouzové dostali, jak nastal toho dne nejkrvavější, nejstrašlivější boj pěchotný.

Minula sedmá hodina.

V této rozhodné chvíli přispěl Angličanům Ziethen se svou první jízdní brigádou na pomoc a vpadl Francouzům v pravý bok.

I neviděl Chenier, jak kamarádi jeho ustupují s výšin krvavě dobytých, neviděl, jak celá armáda francouzská couvala, prchala, až zbytkové její dali se na zmatený útěk - i sám Napoleon.

Opět jen pro úplnost dodávám, že v době revolučních a napoleonských válek se odehrává i druhá polovina Jiráskovy pentalogie F. L. Věk a jejich odraz se v ní objevuje epizodicky - tak, jak je cítila, prožívala a hodnotila tehdejší česká (pražská i provinční) společnost stranou válečného dění: zejména nadšení vlastenců ze Suvorovových ruských vojsk r. 1799, úřední šikanování zastánců pokrokových myšlenek Francouzské revoluce, katastrofa státního bankrotu r. 1811 a odezva Napoleonových porážek r. 1812 a 1813. Samotné mohutné dílo však je o něčem zcela jiném, proto je do příspěvku ani do úvodem zmíněného přehledu nezahrnuji.