středa 8. června 2011

RUSKÉ TAŽENÍ FABERA DU FAUR (PAMĚTI 4)

Jeho kresby a litografie zná bezpochyby každý, kdo se napoleonskými válkami jen trochu zabýval, paměti, které zanechal, však četl u nás jen málokdo a jeho osudy zůstávají prakticky neznámé. Jmenoval se Christian Willhelm von Faber du Faur (* 18. 8. 1780 ve Stuttgartu, + 6. 2. 1857 tamtéž), pocházel z Württemberska, roku 1812 byl majorem a dělostřeleckým důstojníkem 25. divize v rámci III. armádního sboru maršála Neye  a s tímto sborem absolvoval celé ruské tažení od optimistického začátku po hořký konec. Byl výtvarně nadan7, kde mohl, tam skicoval, a v letech 1827 až 1830 stvořil z těchto skic sérii pětadevadesáti kreseb i litografií. První zachycuje břehy Němenu 25. června 1812, poslední je z 21. prosince téhož roku z prostoru Elbingu. Mezitím najdete vše, únavné pochody, ruské vesničky, spálená obydlí, odpočívající vojáky, místní obyvatele, přepady, bitvy, spálenou Moskvu, hrůzy ústupu, zimu a smrt. Každá kresba má přesné datum a major štábu württemberského královského sboru de Kausler, který s výtvarníkem-kanonýrem úzce spolupracoval, opatřil všechny kresby komentářem, či přesněji zapsal to, co mu Faur ke každému obrázku vyprávěl. Vznikly memoáry neobvyklé, jedinečné a doslova unikátní výpovědní hodnotou obrazu i slova, jedny z nejlepších pro pochopení života napoleonských vojsk i celé tragické a epické šíře tzv. ruského tažení. Poprvé byly vydány v Louisbourgu roku 1831 a není divu, že od té doby vycházejí v reprintech pod různými názvy zas a znovu.
Tady jsou tři ukázky Faurových litografií s Kauslerovými texty:
 U smolenských hradeb.
18. srpna 1812.
Sotva naše statečné jednotky dobyly předměstí ležící na pravém břehu Dněpru, už nás ze všech stran napadl počtem mnohem silnější nepřítel. Pár děl chvátalo co nejrychleji na pomoc těm našim a připoutalo na sebe zuřivou palbu Rusů. Rychle jsme s děly zarejdovali tam, kde donedávna stály nepřátelské bataliony. Trosky jejich zbraní, které pokryly zem, nám prozradily, jak zuřivě se o ten bod zápolilo. Víc než jedna kule pronikla do našich řad a kutálela se po pláni; hlína i kamení kolem nás svištěly jak blesk. Ten, koho vražedná kule ušetřila a už myslel, že je mimo nebezpečí, byl vzápětí zraněn střepinami letícími vzduchem či kulemi, které narazily do hradeb a odrazily se do týlu našeho postavení.

Na bitevním poli u Moskvy před Semenovským
7. září 1812
Dlouhá a krvavá bitva o to, kdo bude pánem redut, se odehrála na výšinách před troskami Semenovského. Během střídavých úspěchů byly dobyty, ztraceny a znovu dobyty. Kolem poledne nakonec zůstaly v rukou vítězů. Redutu napravo dobyly na nepříteli zbytky 25. divize (Würtemberčané). Přesto hořel boj kolem redut dál. Rusové přiváděli na výšiny Semenovského nové a nové jednotky a Muratovy útoky odráželi. Za jednoho z ústupů svého jezdectva se Murat, pronásledovaný nepřátelskými kyrysníky, utekl, aby nepadl do zajetí, do reduty obsazené 25. divizí. Nenašel tu ochablé vojáky, jak chybně tvrdí Ségur, ale Württemberčany, kteří se reduty zmocnili po krvavém boji a ubránili ji až do konce bitvy. Byli to titíž Württemberčané, kteří pro svého maršála [Neye] získali titul knížete Moskevského a svého divizního generála titul hraběte císařství.
Zuřivá palba vedená z reduty naší lehkou infanterií a střelba naší řadové pěchoty, která je podpořila, kyrysníky vzápětí odrazila a krále vyprostila. Murat se s neutuchajícím zápalem vrhl v čele Bruyèrova a Nansoutyho jezdectva na jezdectvo nepřátelské, které po opakovaných útocích odrazil na výšiny Semenovského.

U silnice nedaleko od Pněvy
8. listopadu 1812
Z Michalevky, kde jsme pobyli, se po té první kruté zimní noci ustupovalo dál. (…) Ten, kdo u prvního milníku pohlédl nalevo, nemohl přehlédnout skupinku semknutou kolem ubohého ohýnku z kol a rozbitých lafet, nad níž si hřáli promrzlé ruce. Poznáváte toho muže oblečeného v obyčejný šedý redingot, toho, který nás tak často vedl jak zářivý meteorit do boje a k vítězství a jehož maskuje leda beranice? Je to císař. Kdo z nás by dokázal vytušit, co se odehrávalo v jeho duši při pohledu na tak žalostnou armádu? (…)Ten, kdo viděl skutečnou velikost muže štěstěnou opuštěného, zapomenul na vlastní strádání; s takovým pocitem jsme před jeho očima a napůl smířeni s krutým osudem defilovali kolem za hrobového mlčení.

A tři ukázky jen s popiskou a datací:
 Mezi Dorogobužím a Michalevkou, 7. listopadu 1812
 Přechod Bereziny, 28. listopadu 1812
Okolí Ošmjan, 4. prosince 1812



 

5 komentářů:

Theodor řekl(a)...

Moc Vám děkuji za tento článek, pane Jiří Kovaříku. Už dlouho se Vám chystám říci, že právě paměti a umění (možná by si stať zasloužila i štítek art) patří na Vašem blogu pro mne k těm nejzajímavějším, a myslím, že v tom nebudu sám. Stěží bych někde jinde našel tolik pozoruhodných informací týkajících se obou uvedených oblastí současně. V tomto Vašem příspěvku se spojují dohromady, a tak využívám příležitosti k poděkování, které Vám dlužím.
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Díky!!!
:-)
A ten štítek přidávám :-)

jiri kovarik řekl(a)...

A propos, ještě k předchozímu, knihu o bitvě u Cušimy končím a začínám mít roupy na další, což bude "1812" ve dvou dílech jako "Waterloo",(kde 1. svazek za pár dní vyjde), skoro si, jak hledám cesty na uchopení tematu, pohrávám s myšlenkou paralelně tam v graficky oddělených blocích Fabera du Faur použít a nechat ho jako sekundárního průvodce ději...

Anonymní řekl(a)...

Skvělá myšlenka!:-D Samostatně asi v Čechách těžko někdy vyjde a navíc učiní náplň Vaší nové knihy, mnohem barvitější... Máte můj hlas;-)
M.Kolomazník

jiri kovarik řekl(a)...

Dík, tušení, že by to šlo, jak se zdá, bylo správné