úterý 14. června 2011

PRÁVĚ VYCHÁZÍ: WATERLOO 1 (SMĚR BRUSEL)

Tuhle zprávu, kterou mi před pár dny sdělil můj nakladatel D. Rybníček, jsem si vydržel chvilku schovávat, protože mě potěšila dvojnásob. Předně proto, že první díl ohlášené práce WATERLOO s podtitulem Směr Brusel právě vychází a do týdne by měl být na knihkupeckých pultech. Zadruhé kvůli tomu, že dnes je 14. června a přesně před 196 lety se na pomezí Francie a Belgie chystala Napoleonova Severní armáda vyrazit přes hranici směrem na Charleroi, aby změřila síly s pruskou Dolnorýnskou armádou maršála Blüchera a Anglo-batavskou armádou vévody Wellingtona. O den později to udělala, 16. června svedla dvojjedinou bitvu u Quatre-Bras a Ligny, 17. června se rozdělila na dvě části a levým křídlem vyrazila za Wellingtonem, ustupujícím na návrší před vsí Mont-Saint-Jean, za níž leželo městečko Waterloo. Pravé křídlo pod velením maršála de Grouchyho zatím postupovalo za třemi sbory u Ligny poražené Blücherovy armády...  A přesně tyto události jsou obsahem prvního dílu, na který se osobně velice těším, byť jsem jej sám napsal, několikrát četl a intenzivně s paní Zemanovou, grafičkou AKCENTu, pracoval na grafické podobě.
Proč? Protože to je úplně jiná kniha než mých Sto dní, vydaných před lety, a to po všech stránkách. Obsahem se od ní liší, jak jen se lišit může, je napsána na podkladě mnohonásobně většího počtu pramenů i moderních rozborů, Stu dnů se věnuje jen v absolutně nejnutnější míře a soustřeďuje se jak na přípravy války roku 1815 na obou stranách, tak i na hodně detailní průběh prvních tří dnů čtyřdenní kampadě. Klade si spoustu otázek jak a proč to všechno bylo, nepomíjí řadu omylů i chyb na obou stranách a snaží se dopátrat příčin neúspěchu, který přerostl v katatstrofu v bitvě 18. června (což je tématem 2. dílu).
Obsah představuje jeden důvod, forma druhý. Předně jde o knihu většího formátu, než obvykle, to proto, aby vynikly obrazové a mapové materiály. Každou kapitolu navíc provázejí graficky odlišené (podbarvené) tematické bloky, v nichž se píše o skladbě armád i jednotek, zbraních, jejich vlastnostech, výcviku a polních  řádech, formacích, osobnostech a řadě dašlích věcí, které by vám měly krom nosné "dějové" linie dát jasnou představu, jak vypadaly armády, které spolu bojovaly, a jací byli muži v nich.

Takže se moc těším, až budu mít v ruce  knihu, jakou jsem zkusil poprvé, a věřím, že radost udělám i vám. Že vás příjemně překvapí, až v ní zalistujete... Dodávám, že ve stejném duchu bude i druhý díl WATERLOO s podtitulem Poslední bitva, už odevzdaný a plánovaný k vydání na podzim... Jako ochutnávku přidávám celý přebal, pár z -pdf náhledů vybraných stran, které ujasní, co jsem výše napsal možná trochu nesrozumitelně, a vkládám jako bonus jednu kapitolku... Je z V. části 1. dílu, která má název Přeceněné vítězství:

Mimochodem, prolink na AKCENT, tedy vydavatele, máte vložený do nadpisu článku...


Kdo mohl za pruskou prohru?
 Armádní sbory generálporučíků von Zietena a von Pircha-I si stály mnohem hůře než jednotky von Thielmannovy. Jakákoliv konzistence v důsledku bojů zmizela a jednotky ustupovaly tmou naprosto rozprášené. Lépe na tom byly ty, které šly od Saint-Amand, hůře vojáci od Ligny, a je vůbec s podivem, že se poražená masa valila převážně stejným směrem, tedy k severu. Pruská důslednost totiž zapomněla na jednu podstatnou věc, na určení směru, kterým by se mělo vojsko v případě porážky dát.
„S hořkostí mohu tvrdit, že před bitvou ani po ní nebyl vydán žádný rozkaz pro případ, že by bylo nutné ustupovat. Nedošlo k tomu nejspíš s ohledem na to, že podobný rozkaz závisel na konkrétních okolnostech,“ povzdechl si Blücherův pobočník von Nostitz.
Nejednalo se o nic neobvyklého, neboť direktivy pro ústup se před bitvou zpravidla nevypracovávají, pokud nejde o vysloveně defenzivní střet, při němž se s vyklizením pozice počítá. Ani o dva dny později, v bitvě u Waterloo, Napoleon žádné podobné opatření neučiní...
Ve tmě nevěděli důstojníci o svých vojácích a mužstvu nic, jádro se jen valilo pryč, z dotyku s nepřítelem, a bylo obrovské pruské štěstí, že se bojovalo až do tmy, jinak by francouzské jezdectvo dílo zkázy dokončilo. Pádem z koně otřesený Blücher sbíral síly a mohl děkovat Bohu za záchranu i za to, že mozek jeho náčelníka štábu pracoval dál stejně efektivně i chladně. Dolnorýnská armáda se potřebovala za tmy vyvázat a vzdálit se od Francouzů tak, aby byla schopna za rozbřesku stmelovat řady a sčítat ztráty. Jen tak jim mohla znovu zasáhnout do boku, přičemž se k nim musel připojit i naprosto čerstvý Bülowův IV. armádní sbor. Von Gneisenau mu určil, že má pochodovat od Namuru na Wavre a připojit se k poraženým z tohoto prostoru, ležícího severně od Gembloux.
Kam vlastně Prusové ustupovali?
Možnosti měli dvě, buď severovýchodně na Gembloux a Wavre, nebo severně na Tilly, paralelně s Wellingtonem a blíž k němu. Z hlediska britsko-pruské kooperace byl ústup směrem na Gembloux nevýhodný, neboť by Prusy vedl pryč. Skrýval v sobě ovšem předpoklad, že Dolnorýnská armáda Francouzům zmizí, spojí u Wavre síly a bočním pochodem se k Wellingtonovi přesune.
„Gneisenau zatím převzal velení místo zraněného Blüchera a nařídil ústup na Tilly. Jeho úmyslem bylo udržet kontakt s Brity,“ napsal Gneisenauův štábní důstojník Reiche, hned v zápětí ale pokračoval takto:
„V tom okamžiku jsem se ke Gneisenauovi na římské silnici připojil a on mi o novém směru ústupu řekl. Už se setmělo, přesto jsem ale při nahlédnutí do mapy jasně viděl, že tam není Tilly vyznačeno. Bylo pravděpodobné, že řada důstojníků používá stejnou mapu, což může vyvolat nejasnosti a zmatky. Proto jsem navrhl, aby byl místo Tilly stanoven jiný směrový bod ústupu, město, které leží dál po oné cestě a jehož jméno se na všech mapách objevuje. Dodal jsem, že pokud budou na nějaké mapě oba body, půjde stále o týž směr a nevzniknou žádné nejasnosti. Gneisenau přikývl. Já na své mapě zjistil, že takovým místem je Wavre. Nemohu ovšem tvrdit s jistotou, že se příčinou ústupu až k Wavre stal můj návrh.“
            Možná to tak nebylo a německý historik von Lettow-Vorbeck na základě archivovaných štábních písemností generála von Thieleho usuzoval, že trasy byly ještě kolem 22:00 dvě, jedna na Tilly a druhá na Gembloux. To představovalo variantu pro III. sbor, pokud by Prusové zjistili, že cestu k Tilly blokují Francouzi.
Jenže plánování znamenalo jednu věc a reálná situace druhou. Mohl padnout jakýkoliv rozkaz, hlavním problémem ale zůstávalo, kterak jej předat a uvést ve všeobecnou známost.
            Rozbité kompanie a bataliony I. i II. sboru se tedy za utichajících šarvátek a přestřelek vlekly od Brye či přes Sombreffe na Tilly a na osm tisícovek příslušníků v těchto hodinách rozbité řady opustilo, je však těžké říci, zda šlo o dezerci, nebo jestli se ve tmě prostě ztratili. Jednoduše chyběli ve chvíli, kdy byli důstojníci za světla 17. června schopni své oddíly shromáždit a přepočítat. Nikdo většinou netušil, zda ti chybějící padli, zůstali ranění na bojišti, ocitli se v zajetí či zmizeli, a pruští velitelé mohli dezerce jen předpokládat. Byly vysoce pravděpodobné u Němců z Porýní či Vestfálska, tedy u těch, kteří předtím sloužili v napoleonské armádě, v průběhu sedmnáctého se ale mnozí začali vracet a připojovat tam, kam patřili.
Během noci a nad ránem panovala všeobecná nejistota.
Všude se nesly zvěsti, že kníže Blücher zmizel a že možná padl do zajetí. Ústup probíhal velmi chaoticky. Nikdo nevěděl, kam se má jít, tak se to alespoň obyčejným vojákům a subalterní důstojníkům jevilo. Cesty lemovaly příkopy a živé ploty, rozjezdila je děla, šlo se po nich mizerně a byly zacpané. Zdržení vyvolávala zmatek, což by bylo vážné, pokud by po nás nepřátel vystřelil pár granátů a poté zaútočil. Nicméně nás nenapadl a zvolna se nastoloval pořádek, díky jemuž byla cesta čím dál propustnější,“ psal poručík Wedel od pomořanských husarů, který musel mít jako jezdec lepší přehled než pěšáci.
Prusy nejspíš sledovalo, jak dokládá vzpomínka dělostřeleckého poručíka von Röhla, jen něco francouzského jezdectva:
„Jeli jsme nějaký čas kupředu klusem, když tu jsme náhle spařili sto kroků před sebou linii francouzských kyrysníků. Pozdravili nás salvou z karabin a v té chvíli se naše jezdectvo, obrátilo a pádilo pryč. Marně naši muži i důstojníci křičeli, ať se vrátí, a my, mne nevyjímaje, jsme raději vjeli do mokřiny...“
Ústup ta těchto okolností probíhal oběma směry, jak na Tilly, tak i na Gembloux, a Reiche teprve nad ránem či ještě v noci přesměrovával proudy kráčejících k severovýchodu, což naznačuje, že se Gneisenau rozhodl ne v deset večer, ale mnohem později. Stará římská silnice se podle všeho ukazovala jako nejschůdnější komunikace, i tak to ale bylo obtížné, neboť některé oddíly zvolily vlastní směr a kráčely na Namur...!
Bloudil i von Nostitz sice vyvezl do bezpečí Blüchera, nevěděl ale, kudy dál:
Nemohl jsem se na situaci zeptat ani generála Gneisenaua, ani generála Grolmana, vše vypadalo černě i zmateně a jakýkoliv pokus někoho najít představoval předem ztracené úsilí...¨
Rozhodnout jsem se přesto musel a já zvolil směr na Wavre po silnici přes Tilly. Vlevo i napravo jsem měl skupiny zraněných a od jednotek odtržených mužů, z nichž ani jedna netvořila takovou jednotku, která by mohla knížeti poskytnout lepší ochranu...
Dojeli jsme do vesnice Mellery [zhruba ve dvou pětinách trasy od Sombreffe na Gembloux], ze které obyvatelé uprchli. Nehořelo tu ani jediné světlo. Tak jsme se dostal až na nejvzdálenější okraj vesnice a spatřil za jedním oknem hořet lampu. Kníže mi řekl, že už nesvede jet dál a že musí sesednout...“
Nostitz, který měl uši nastražené a oči na stopkách, nakonec uslyšel dusot kopyt, spatřil jezdce, v nichž poznal vlastní vojáky, a vyptal se jich, co vědí. Odpověděli mu, že po nepříteli není vidu ani slechu a on jim tedy prozradil, kdo to v chalupě leží. Jezdci vytvořili kolem ostrahu a Nostitz, který skočil znovu do sedla, vyrazil hledat někoho z vyšších velitelů. Nedaleko od vsi narazil na generálmajora von Steinmetze, jemuž sdělil, že v Mellery leží pádem notně polámaný polní maršál. Steinmetz tam okamžitě poslal jednotky, které měl po ruce, podle Nostitze pěšáky (Reiche dodával, že pod velením poručíka von Somnitze od kolberského pluku). Když se Nostitz vrátil, zjistil, že jezdců na stráži přibylo, proto část z nich poslal do všech stran.
„Aby všude rozhlašovali novinu, že knížete nezajali, a aby velitelům hlásili, že ves Mellery je tím místem, kde kníže stráví noc. Díky tomu opatření se k nám ještě před východem slunce přidali generálové Gneisenau a Grolman. Obdrželi jsme očekávaná hlášení od různých těles a ráno jsme tak mohli poslat rozkazy nezbytné pro soustředění armády u Wavre.“
Že by tedy k rozhodnutí o definitivním směru ústupu i koncentrace došlo až v onom vesnickém stavení v Mellery za přítomností Blüchera, který si naštěstí nic nepolámal, byť párkrát málem překousl dýmku bolestí? Podle zápisu v deníku bavorského vojenského přidělence knížete Thurn Taxise ano:
„Za těchto okolností (kolem druhé ranní sedmnáctého) padlo v Tilly rozhodnutí pokračovat v ústupu na Wawre (zhruba čtyři až pěti hodin pochodu týmž směrem) a tady soustředit všechny čtyři armádní sbory.“
Spíš to ovšem bylo v Mellery, které leží slabé tři kilometry na severovýchod od Tilly.
Maršál Vorwärts zatím v té chalupě klel, jak se na husara sluší, ne však nad situací a svými vojáky, neboť s obojím mohl být navzdory porážce spokojen. Patřilo to k starým zvykům stejně jako schnaps, pálenka, již užíval zevně k potírání podlitin i vnitřně k povzbuzení ducha. Gneisenau dorazil do vesnice sám o sobě, tedy náhodou, a s Grolmanem hned začal vysílat kurýry i důstojníky do čel kolon, aby se ujali velení či zajistili stočení společným směrem.
Armáda znovu nabývala pevných obrysů i struktur a Grolman mohl poslat tento rozkaz:
„První sbor se utáboří v Bierges, II. sbor u St.-Anne blízko Wavre, třetí sbor u La Bavette, IV. sbor u Dion-le-Mont; děla k opravám pojedou na Maastricht.“
            Prusům se až příliš rychle vracely sebevědomí a vůle do dalších bojů. Chaotická změť poražených se slévala, řadila a znovu měnila v armádu, sice prořídlou, avšak nezlomenou.
Jak vlastně bitvu z jejich pohledu hodnotit?
Jako porážku, to bezpochyby, ne však takovou, která by je zničila.
Ligny nepředstavovalo ani druhou Jenu, ani druhý Auerstedt!
Na vítězství podobná těm z roku 1806 by Napoleon musel Dolnorýnskou armádu hned sedmnáctého dohnat a přinutit k novému boji!
Zejména britští historikové ovšem Prusy kritizovali, že se dopustili taktického omylu, když šestnáctého přijali bitvu, ačkoliv věděli, že v ní budou bojovat bez Bülowova IV. sboru. Zní to dosti pokrytecky, uvážíme-li, že Blücher dal na Wellingtonovy sliby, z nichž nezbylo takřka nic. Když se do bitvy pouštěl, věřil, že se britský maršál objeví kolem 15:00 nebo krátce nato po jeho pravém boku. Jediná pruská chyba tedy spočívala v tom, že svému spojenci uvěřili...!
Jiná kritika (opět britská) říká, že pruský ústup na Wavre odhalil u Quatre Bras Wellingtonův levý bok a nechal jej na druhý den nechráněný. Zní to, jako kdyby vévoda nevěděl, že u Ligny utrpěli Prusové porážku, což je nesmyl, neboť jeho přidělenci mu o tom nutně referovali. Nemohl tušit, že ustupují směrem od něho, kritikové ale zapomínají, že pruský ústup až do půlnoci (či spíše do druhé ranní) probíhal směrem, který větší mezeru mezi Dolnorýnskou a Anglo-batavskou armádou nevytvářel! Teprve po 2:00 začal onen pohyb, jímž se Prusové od Britů a Nizozemců vzdalovali! Přitom šlo o strategický manévr, který v sobě skrýval možnost skvělého přesunu, umožňujícího o něco později úder do Napoleonova pravého boku, s trochou štěstí nečekaný! Takového, který se nakonec zdaří a povede k francouzské katastrofě u Waterloo.
To, že Wellington zůstal 17. června u Quatre Bras stát a otálel až do chvíle, kdy se ocitl mezi dvěma ohni, byla ostatně spíš, jak ještě uvidíme, jeho neuvěřitelně hrubá chyba a do jisté míry možná i záměr, kterým zakrýval těžko omluvitelnou nečinnost celého předchozího dne. Lze to formulovat i jinak. Sir Arthur Prusy jednoduše vodil za nos. Namlouval jim, jak se postaví po jejich bok, a přitom musel vědět, že armádu shromáždit nestihne!
„Armáda vévody Wellingtona se krom toho nestihla navzdory všem slibům a očekáváním soustředit natolik, abychom mohli efektivně operovat ruku v ruce... Takový je výsledek střetu, který by mohl skončit úplným vítězstvím, kdyby se, jak bylo dohodnuto, do bitvy zapojil buď IV. sbor, nebo vévoda Wellington,“ hlásil svému králi pruský maršál.
Gneisenau to formuloval otevřeněji:
Ráno 16. června vévoda Wellington slíbil, že bude u Quatre Bras s 20 000 muži a s jezdectvem u Nivelles (...) Je třeba oboustranně vyjasnit, proč se koncentrace uskutečnila tak pomalu a v tak malém počtu.“
V jiném dopise pak dodal:
Neštěstí, které se na nás šestnáctého sneslo, plynulo z toho, že vévoda Wellington nebyl schopen soustředit svou armádu. (...) Domluvil s námi, že bude-li jedna z našich armád napadena, ta druhá zaútočí protivníkům do týlu. Vévoda ale nedokončil koncentraci svého vojska, což zjevně plynulo z chyb v propočtech času a vzdálenosti.“
I Blücher, který dosud Wellingtona obdivoval a bezmezně mu věřil, ochladl a vše hrozilo britsko-pruskou roztržkou: Naneštěstí pro Francouze však byla pruská touha porazit Napoleona větší než hněv na spojence, jenž nedodržel slovo gentlemana.
„Wellingtonovo jednání nebylo na každý pád dobré, a kdybychom ho my podpořili osmnáctého, jako on šestnáctého nás, pak by mu Fouché nemohl říkat, že je zachráncem Francie,“ napsal Blücher 5. září 1815.
To bylo velmi elegantní a výmluvné. Osmnáctý červen znamenal datum bitvy u Waterloo a Joseph Fouché, jak nakonec uvidíme, se stal po Napoleonově druhé abdikaci předsedou prozatímní vlády, v jejímž čele přivítal v Paříži Wellingtona jako osvoboditele...
Prusům mohli Britové pramálo co vyčítat a lze si představit, co by se s nimi stalo, kdyby Prusové u Ligny větší část francouzských sil až do noci nevázali. Být to jinak, měl by Napoleon volné ruce a hnal by Wellingtona zpět na Brusel tak, jak to měl původně v plánu. Sir Arthur by se mu přitom sedmnáctého nedokázal na výšinách Mont-Saint-Jean postavit tak, jak to udělá o den později...
Nikdo není bez chyby, a pokud vyjmenujeme ty nejvyšší z velitelů, dělali je všichni, Napoleon, Ney, Wellington i Blücher. Chyba pruského maršála ale byla nejmenší , velmi zkřížila Napoleonovy plány, Wellingtona zachraňovala a otevírala možnosti k nové bitvě, již mohli spojenci svést za mnohem příznivějších okolností...!
Koalice ztratila v obou bitvách 16. června kolem 25 000 mužů a, jak vyčíslil Peter Hofschröer, tvořili 90 % Němci, tedy Prusové, Hannoveřané, Brunšvičané a Nasavští. Největší tíhu těchto ztrát nesl Zietenův I. armádní sbor, který přišel o 40 % příslušníků, přičemž celkové ztráty Dolnorýnské armády představovaly za oba první dny, tedy 15. a 16. června, kolem 22 % mužů. O něco přes 20 % vojáků přišly i spojenecké síly u Quatre Bras.

10 komentářů:

Theodor řekl(a)...

Skvělé! Nejkrásnější na tom je ten pokrok, který je patrný při porovnání raných a pozdějších děl. Velice oceňuji nápad s oddělením a zvýrazněním tematických bloků od vlastního děje. A pak také stále vzrůstající obrazovou přílohu, zejména mapy s podrobným vylíčením pohybu jednotek zúčastněných armád.

Moc Vám přeji ten pocit uspokojení, radosti i hrdosti, který můžete nad výsledky své práce a námahy oprávněně prožívat. Blahopřeji!
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Díky, moc díky... Druhý díl na tom bude obdobně a "Cušima", kterou jsme dopsal a dočetl po sobě, vychází na 186 obrázků plus osmistranovou barevnou přílohu (kdo by odolal digitalizovaně kolorovaným fotkám těch obrněnců ruských i japonských a malému exkurzu na dva muzeální veterány, Mikasu a Avroru...). I tady budou podbarvené bloky "mimo", za každou kapitolou jedna loď s nákresem a fotkou...) Asi je tedy dobře dávat sám sobě výzvu a zkoušet věci jinak... :-)

Matto řekl(a)...

Zdravím Vás,
číhám na ní každý den, ale zatím asi nevyšla ... máte nějaké informace?
Děkuji, mějte se pěkně a gratuluji k psí slečně

jiri kovarik řekl(a)...

Mám a nejčerstvější, dnes se začala rozvážet z tiskárny přímou distribucí, nebo smluvním distributorům...
JK

Marian řekl(a)...

Kniha je skvělá,už jsem se do ní pustil.Ty informace o akteréch v knize to byl dobrý nápad.Už se těším na peršany a řeky.MK.

jiri kovarik řekl(a)...

To rád slyším, jako autor ji ještě nemám, tak to chodí :-), snad zítra, nebo v pondělí.... Prý vyšly trochu tmaveji v tisku obrázky, než udělali v DTP, ale snad ne zas moc...

Anonymní řekl(a)...

Právě jsem knihu dočetl. Je skvělá. Myslím, že tak má vypadat moderní kniha o vojenské historii. Oceňuji zejména přehledné mapy a i rozbory situací, ne jen jejich "pouhý" popis. Už se těším na druhý díl.
Vím, že teď Vám vyjdou knihy s nenapoleonskou tématikou, ale zajímalo by mě, co chystáte do budoucna na "napoleonském poli".
Jinak hodně štěstí a chutě do další práce.
J.

jiri kovarik řekl(a)...

Díky!!!
-Já tam sice už našel dvě chybky, ale neprozradím (a dám jejich "errata" na konec 2. dílu), ale to se stáváí skoro všem.
-první zpráva za tu pocghvalu: dnes jsme začali s pí. Zemanovou, grafičkou, dělat na grafice 2. dílu a jde to jak po másle, zatím...
-druhá zpráva: po nenapoleonských knihách (Řekové + Cušima), začínám psát ve stylu Waterloo Napoleonovo ruské tažení (definitivní název to ještě nemá), první díl k Borodinu a rozhodnutí vydat Moskvu, druhý zbytek. Jde to zvolna, protože materiál z ruské i neruské strany mě doslova zavaluje, mám cca 60 stran wordu, obsazuju Vilno a dávám rozkazy, co dál... Právě jsme poslal dvě Davoutovy divize za Bagrationem a nadávám Jéromovi, že ještě není v Grodně, aby toho Gruzínce zmáčknul z druhé strany :-)

Jiri Pechanec řekl(a)...

Dobry den,

zatim jsem v prvni tretine, resp. dnes zacne valka :-).

Musim rict, ze obsah je zatim vynikajici, davam jednicku za to, ze nejde o knihu z francouzskeho pohledu, ale ze vidime, co se deje na obou stranach.

Mel bych jenom jednu vytku, ci mozna otazku. Ve vlozenem clanku o Lordu Wellingotonovi zminujete nektere indicke nazvy. Nejsem expert, ale myslim, ze zde jste se dopustil klasicke chyby pouziti anglicke transkripce, tam kde funguje cestina, napr.
Mysore - Majsúr
Lahore - Láhaúr

Ale to berte jenom jako hnidopisskou poznamku, ktera knize na kvalite nijak neubira :-).

Jeste bych mel jednu otazku? Nechcete napsat na blog nejaky maly clanek o sobe? Cim se zivite? Co Vas bavi, krome historie? Treba bych nebyl jediny, koho by to zajimalo.

jiri kovarik řekl(a)...

To není hnidopišská poznámka, ale faktická připomínka, byť skrývá problém,která se jmenuje transkripce arabských a asijských jmen do češtiny; nevím, jestli na to existuje norma (ale např. ve Válce Řeků s Peršany jsem pochopil, že u řeckých jmen se klasičtí historikové a překladatelé vzácně neshodli), už v Bonapartovi v Egyptě jsem s tím měl problémy, takže díky tomu vzniká zádrhel typu Seringapatham-Srirangapatna-Šringapatam-ಶ್ರೀರಂಗಪಟ್ಟಣ, nebo Tipu-Tipú-Tipoo; těžké rozlousknout to... Má to ale jednu výhodu, až budete něco podobného hledat v jiných knihách, půjde nejspíš o anglické, a bude to snadnější; neutopíte se jako v knihách v azbuce, kde je Davout Davu, Beauharnais Boarne, Heilsberg Gajlsberg, atd. :-). Ale snažím se, nedávno jsme se topil v japonských jménech kolem Cušimy a teď znovu v ruských roku 1812 a věřte, že současné lokality v Litvě, Lotyšsku, Bělorusku, atd., to je chuťovka :-). Pokud jde o článek o mně, moc se mi toho prozrazovat nechce, každý si trochu soukromí chráníme; moje zájmy občas něčím v článcích problesknou, ale nejsou zas tak výjimečné. Snažím se omezovat na blogu na historii, knížky či filmy s tím související, občas nějakou tu historií podmíněnou muziku a semo tamo zaujetí skrze psy..., toť vše. Třeba něco v nějaké formě časem utrousím, ale s kůží na trh se mi nechce víc než je třeba.... Mějte se hezky a dík!!!