Dolní Bavorsko roku 1704 a britská armáda, toho času vítězící nad vojsky krále Slunce, a mezi pěchotou vévody z Marlborough poručík Jack Steel, který vede svoje muže do bitvy u Blenheimu, přičemž musí krom Francouzů čelit majoru Jenningsovi, to je rámec prvního z (dosud) třídílné série Iana Galeho. Nyni jej v českém překladu Jiřího Beneše (Sharpova, série, Azincourt…) vydává Talpress. V anotaci a stránkách nakladatelství (viz prolink v nadpisu) je tato anotace z Galeho pera:
„Tažení, které vyvrcholilo bitvou u Blenheimu, bylo jedním z největších vojenských činů v britské vojenské historii. Vévoda z Marlborough ho podnikl zcela z vlastní iniciativy a na cestě z Flander do Bavorska urazil s armádou dvě stě padesát mil. Byla to úžasná tour de force a skvělá ukázka tehdejšího logistického plánování, zvlášť vzhledem k mezinárodní povaze jeho vojska. Tvořilo ho pětašedesát batalionů pěchoty a sto šedesát eskadron jezdectva, z nichž jen čtrnáct batalionů a devatenáct eskadron bylo britských. Blenheim neznamenal konec bojů v Evropě, a dokonce ani ,začátek konce‘, abych parafrázoval Marlboroughova vynikajícího životopisce. Bylo to však opravdu slavné vítězství.“
Jiří Beneš byl tak laskav, že pro tento blog poskytl ochutnávku v podobě ukázky svého překladu; díky, příteli!
Hawkins stál spolu s dalšími důstojníky Marlboroughova štábu na návrší nad Oberglauheimem a sledoval postup spojeneckých vojsk ve středu bojiště. Kavalerie pod velením generálů Lumleye a Hompesche postupovala ve třech vlnách rovnoměrně rychlým klusem vpřed. Jezdci jeli těsně vedle sebe s tasenými palaši.
„Vidíte, Jamesi, byli nuceni se stáhnout do obranných formací proti naší kavalerii,“ poznamenal Marlborough. „Teď se pozná, co vlastně v plukovníku Bloodovi máme.“
Sotva to dořekl, zahájila baterie devíti anglických děl palbu na sedm velkých karé francouzské pěchoty. Ty se snažily o statečný odpor, ale i odsud z dálky bylo jasné, jak skončí.
„Výstřel kartáčem na sto metrů, Jamesi. Na mou duši, ten člověk je dělostřelec tělem i duší. Podívejte se.“
Holcroft Blood, proslulý vrchní velitel Marlboroughova dělostřelectva, dal skutečně střílet kartáčovými střelami, což byl plátěný vak nacpaný kulemi do mušket nebo kulemi používanými běžně při lovu zvěře. Účinek takového výstřelu na krátkou vzdálenost byl děsivý, neboť stačil zabít a zmrzačit desítky vojáků, takže dva francouzské čtverhrany se po takovém zásahu okamžitě rozpadly v chaotický dav, který se zoufale snažil znovu se zformovat k obraně. Také v ostatních čtverhranech byla spousta mrtvých, ale těm se dařilo držet tvar, v němž se snažili ustupovat do bezpečí.
„Kolik je asi hodin, Georgi?“ zeptal se Marlborough Cadogana.
„Řekl bych, že může být kolem šesté.“„Pošlete zprávu lordu Cuttsovi. Požádejte ho, jestli by nemohl zadržet nepřítele trochu déle. Pokud si bude myslet, že je to rozumné, může zaútočit, ale Blenheim bude tak jako tak zakrátko kapitulovat.“
Měl pravdu.
Netrvalo dlouho a Hawkins uviděl, jak před sebou první jednotky spojenecké armády ženou přes pláň mezi Oberglauheimem a Blenheimem neuspořádaný dav Tallardova a Marsinova kombinovaného jezdectva a dragounů.
Marlborough se zazubil.
„Pánové, myslím, že teď si už můžu dovolit přidat se k zbývajícím eskadronám našeho jezdectva, jak budou vyjíždět na bojiště.“
Vévoda poprvé vytáhl kord a zvedl ho vysoko nad hlavu.
„Trubači, zatrubte k útoku! Pánové, připojíte se ke mně? Nastala chvíle, kdy můžeme završit vítězství.“
Rozkaz k novému útoku na vesnici přijali téměř s úlevou. Jako všichni z Cuttsovy zkoušené pěchoty, která čekala na okraji Blenheimu, zaslechli Steel a jeho granátníci deset stoupajících tónu signálu k útoku jezdectva a pak už se valila eskadrona za eskadronou neustále se rozšiřujícím průlomem ve středu francouzské linie.
Collins, jeden z nejmladších granátníků, vesnický chlapec z Hampshiru, se dotkl Slaughterovy paže.
„Podívejte se, seržante, tamhle… Francouzi ustupují! Vidíte? To je zázrak!“
„Jestli je to zázrak, pak by musela být Jeho Milost vévoda z Marlborough Bůh," odpověděl seržant. „Ne, chlapče, to jen britská armáda dělá to, kvůli čemu tady je – pobíjí ty zatracené Francouze. A teď na to přestaňte civět a připravte se, protože do toho půjdeme taky. Těch žabožroutů je tu pořád víc než dost.“
Měl pravdu. Střed nepřátelské pozice se sice podařilo prolomit, ale boj ve vesnici nebyl zdaleka rozhodnut. Stále zůstávalo dost času na to, aby vojáci na obou stranách umírali. Steel věděl, že i teď mohou utrpět velké ztráty, ale přesto po zkušenostech z předchozích útoků doufal, že nyní už to budou mít lehčí. Předtím stáli Francouzi za pevným opevněním, ale tuhle oporu už jejich pěchota ztratila. Navíc nemohl uvěřit hloupému nápadu jejich velitelů, kteří umístili vojáky do každé chalupy a každé uličky, takže teď budou mít problém získat otevřené palebné pole ke střelbě.
„Nástup!“ ozval se Framptonův hlas v zadní části batalionu. „Důstojníci zaujměte svá místa!“
To bylo ono. Jdeme do toho znovu a tentokrát se tam dostaneme, pomyslel si Steel. A pak najdu Jenningse. Pohlédl na Hansama.
„Henry, já půjdu se svou polovinou doleva," zavolal na něj. „Obejdeme to k jižnímu okraji vesnice. Gardoví granátníci dobyli barikádu a zdá se, že ovládli křídlo.“
A pak zavelel sir James.
„‘Talione, útokem vpřed!“
Ian Gale: Muž cti. Talpress 2010, 280 stran, obálka původní. EAN 978-80-7197-414-7
Žádné komentáře:
Okomentovat