čtvrtek 29. června 2017

VOJENSKÉ TRESTNÍ PRÁVO ZE REVOLUCE A NAPOLEONSKÝCH VÁLEK



Kdyby se to, co člověk napíše, měřilo počtem slov, byla by tahle útlá brožovaná kniha někde v dolní polovině všeho, co trh nabízí. Naštěstí to tak není a práce JIŘÍHO CIHLÁŘE s názvem VOJENSKÉ TRESTNÍ PRÁVO VE FRANCII V LETECH 1789 AŽ 1815 má všechny klady odborné studie: poutavost, neotřelé téma, čtivost a zasvěcenost výkladu. Na o něco více než stech stranách líčí v několika oddílech vývoj vojenského trestního práva v době revoluce, Bonapartova konzulátu i Napoleonova císařství, systém vojenské justice, shrnuje, o jaké delikty šlo, jakým způsobem se vedlo soudní řízení i jaké tresty delikventy očekávaly. Statistické tabulky umožňují konkretizovat představu a nemoci každé armády, o dezercích či o počtu refractaires, těch, kteří se vyhýbali vojenské službě. Pokud jde o tresty nejtěžší, najdete zde pověstné francouzské galeje i způsob, jakým se prováděly popravy.
            Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literaturu pouze pro zájemce o dějiny práva, či vysloveně o právníky, neboť kniha vznikla na Západočeské univerzitě v Plzni v rámci projektu „Polozapomenuté právní instituty“ a „Právo během času“, ve skutečnosti ale jde o rozbor mimořádně zajímavé části vojenských dějin a potažmo i o zasvěcený příspěvek k dějinám Francouzské revoluce nebo historii napoleonskou. Text doplňují i osvěžují obšírné citace z dobových memoárů a zbylých padesát stran obsahuje přílohy jak obrazové, tak i textové, především kompletní překlad Code pénal militaire, Vojenského zákoníku z roku V republiky, a překlady Výnosů o dezercích.
            Trochu mi tu ovšem v letech revoluce schází porovnání skutečnosti s literou zákona: nikde tu není zmínka o gilotině v armádě, o např. dekretech Saint-Justových, o praxi rychlých soudů, v nichž komisaři vynášeli proti řadovým vojákům za nekázeň, dezerce, kořistnictví či zbabělost tresty smrti, či o čistkách, v nichž přišlo o hlavu 55 generálů.
            Tato výtka neubírá knize na zajímavosti a hodnotě, jen dokládá, že téma trestného vojenského práva v dané době je mnohem košatější. Stejně tak se to má se dvěma připomínkami skutečně drobnými. Je zavádějící překládat, či počeštit connétable anglikanismem „konstábl“, neboť jde o dvě diametrálně rozdílné funkce ve dvou naprosto odlišných zemích. V Anglii se jedná o soudního a policejního funkcionáře, ve Francii je konétabl zástupcem vrchního velitele, prvním po králi, či císaři. A to, že pod reprodukcí známého obrazu Vasilije Vereščagina zůstala anglická transkripce Vasili Vereshchagin, pak musí čtenáři padnout do oka na první pohled…

Jiří Cihlář: VOJENSKÉ TRESTNÍ PRÁVO VE FRANCII V LETECH 1789 AŽ 1815. Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni, 2017. 158 str.
ISBN 978-80-261-0667-8

neděle 25. června 2017

NOVÝ VZLET ORLA ANEB KDYBY NAPOLEON U WATERLOO NEPROHRÁL

Tady i jinde se mě  občas někdo ptá, jestli mohl Napoleon u Waterloo vyhrát. Historik sice nemá na "kdyby" brát ohled, alternativní historie je ale v módě, občas fascinuje a já před časem napsal pro ŽIVOU HISTORII tenhle příspěvek. Je v něm shrnutí toho, co se stalo, a trochu rozbor toho, co se stát mohlo...
Napoleon posílající u Waterloo do útoku gradu (Crofts)



V historii jakékoliv války navozují ty nejosudovější bitvy otázky, zda nemohl být výsledek jiný a jak by vítězství místo prohry ovlivnilo další chod dějin. Bitva u Waterloo 18. června 1815 takové úvahy inspiruje tím více, že jde o poslední boj jednoho z nejproslulejších vojevůdců, kterého pak už čekalo jen zajetí na skalnatém ostrově vprostřed Atlantiku, kde roku 1821 zemřel. Pád Orla, tak říkali onomu dramatu už současníci. Mohl tehdy Napoleon místo pádu vzlétnout? Kde se stala chyba a co by se změnilo?

Sto dní uprchlíka z Elby.
1814:
11. duben: Napoleonova bezpodmínečná abdikace ve Fontainebleau.
3. květen: Napoleon přistává na ostrově Elba, který se stává jeho exilovým císařstvím.
1815:
26. únor: Napoleon tajně odplouvá z Elby.
1. březen: Vylodění nedaleko Antibes a začátek pochodu na Paříž.
13. březen: Vídeňský kongres prohlásil Napoleona za nepřítele a narušitele světového míru. 19. března: Francouzský král Ludvík XVIII. prchá z Paříže do belgického Gentu.
20. března: Napoleon vjíždí do Paříže.
15. červen: Začátek Napoleonova vpádu do Belgie.
16. červen: Paralelní bitvy u Quatre-Bras a Ligny.
18. červen: Paralelní bitvy u Waterloo (Napoleon) a Wavre (Grouchy).
22. červen: Druhá a poslední Napoleonova abdikace
15. července: Napoleon se vzdává kapitánu britské lodě HMS Bellerophon.

Tažení do Belgie
Napoleonův pád začal roku 1812 katastrofou za ústupu z Ruska, kdy se z jeho armády vrátil jen zlomek. Podobnou se už vytvořit nepodařilo, vojska protinapoleonské koalice došla na jaře 1814 do Paříže a spojenci donutili císaře Francouzů abdikovat, načež jej poslali do exilu na ostrov Elba. Za necelý rok odtud Napoleon uprchl a triumfálně se vrátil do Paříže, jenže Vídeňský kongres jej odmítl za hlavu Francie uznat a válka byla nevyhnutelná.
Obě strany sbíraly po zbytek jara síly, početní převaha však byla od počátku na straně francouzských protivníků.
Napoleon se rozhodl udeřit dřív, než Rakušané a Rusové dojdou k Rýnu, a napadnout v Belgii tábořícího Wellingtona s Blücherem. Tady postavil proti 220 000 (součet sil Britů a Prusů) spojeneckým vojákům svoji Severní armádu v síle kolem 110 000 mužů a na ostatních směrech, na rýnské hranici, v Alpách či u Nizzy, nechal jen menší obranné síly. Chtěl nenadálým úderem Prusy a Brity oddělit a porazit každého zvlášť.
Ve čtvrtek 15. června časně ráno vtrhla Severní armáda v čele s Napoleonem do Belgie a během dne prošla skrz Charleroi.
V pátek 16. června svedla dvě paralelní bitvy. U Ligny porazil Napoleon pruskou Dolnorýnskou armádu maršála Blüchera a u Quatre Bras vybojoval maršál Ney nerozhodný střet s částí Anglo-batavské armády vévody Wellingtona.
V sobotu 17. června dopoledne to vypadalo, že Francouzi spojenecké síly rozdělili a zbývá zasadit poslední úder Britům, jenže po poledni se začaly chyby, omyly, špatná hodnocení situace a falešné představy kumulovat i násobit.

Síly protivníků
K Rýnu postupovala rakousko-německá armáda knížete Schwarzenberga (260 000 mužů) a za ní ruská pod velením Barclaye de Tollyho (kolem 150 000) V Belgii stála Dolnorýnská pruská armáda maršála Blüchera (120 000) a Anglo-batavská armáda vévody Wellingtona (zhruba 100 000), nepočítaje v to menší armády na jiných směrech. Frimontova rakouská Italská armáda (63 000) měla zaútočit přes Alpy a na jihofrancouzskou hranici u Nizzy a za ní mohla přijít Bianchiho rakouská Neapolská armáda (42 000). Krom toho byly v záloze menší Bachmanovy síly švýcarské a pruská Severoněmecká armáda (26 000).
Na Wellingtona a Blüchera útočil Napoleon Severní armádou (110 000). Rappova Rýnská armáda (24 000) musela čelit Schwarzenbergovi i Barcalyovi a mohl ji podpořit Lecourbeho sbor (14 800) i Suchetova Alpská armáda (25 100). Proti Frimontovi stál jen Bruneho sbor (10 000).

Jedna chyba za druhou
Kolik chyb na francouzské straně od začátku tažení bylo?
K první došlo hned na počátku vinou špatně předaných rozkazů, v důsledku čehož se vyražení zpozdilo a realita za plánem postupu zaostala.
Druhá následovala téhož dne odpoledne na pravém křídle, které císař opustil a nechal velení Grouchymu, aniž mu dal potřebné pravomoci a sdělili je i sborovým velitelům. Proto nebyla obsazena ves Fleurus a prvosledové brigády pruského I. sboru, které by ráznější úder nejspíš zničil, mohly ustoupit k Blücherovu jádru.
Třetí se týkala se přílišného roztažení francouzských sborů, z nichž se první den dostala do dotyku s nepřítelem jen část.
Čtvrtá zahrnula otálení na levém i pravém křídle po celé dopoledne a kus odpoledne 16. června. Energický postup mohl vést vlevo k obsazení strategické křižovatky Quatre Bras i k většímu úspěchu vpravo u Ligny, přičemž prodlevy poskytly Wellingtonovi i Blücherovi čas pro příchod posil.
Pátá tkvěla v křížení rozkazů, v důsledku čehož pochodoval armádní sbor Droueta d’Erlon 16. června mezi bojišti u Quatre-Bras a Ligny, přičemž ani na jednom nezasáhl. Kdyby se tak stalo, mohla se jedna z paralelně probíhajících bitev změnit v Napoleonovo přesvědčivé vítězství.
Šestá plynula z císařova mylného závěru, že Prusům uštědřil u Ligny zdrcující porážku, po níž ztratili bojeschopnost a ustupují pryč od Wellingtona i z Belgie. Prusové poražení nebyli, během noci bojeschopnost obnovili a ránu už pochodovali tak, aby se spojili s Brity!
Napoleon u Ligny (Bellangé)
 Rozdělení sil
Zatím nešlo o nic tragického a mnoho chyb se dalo napravit, pokud by Napoleon 17. června ráno od Ligny vyrazil a začal energicky jednat, jenže rozhodnutí, co dál, padlo až po poledni. V té chvíli císař Severní armádu rozdělil s tím, že sbory generálů Gérarda a Vandamma svěřil maršálu Grouchymu, který měl pronásledovat Prusy. Císař sám vyrazil se třemi armádními sbory, většinou jezdectva a gardou ke Quatre Bras, kde zatím Wellington stihl vybudovat silnou obranu. Než tam Napoleon dorazil, zahájil britský vévoda ústup k Bruselu na předem zvolenou obrannou pozici u vsi Mont-Saint-Jean nedaleko od městečka Waterloo. Jeho ztráty nebyly velké, bojeschopnost neztratil a u Waterloo stihl soustředit většinu toho, co kolem Bruselu měl.
V pozdním odpoledni sedmnáctého se strhla bouřka a po ní následoval liják, trvající téměř celou noc, což brzdilo postup jak Napoleonova jádra k Angličanům, tak i pochod Grouchyho, jemuž se stihli Prusové ztratit z dohledu natolik, že maršál netušil, jakým směrem vlastně táhnou. Protože to tvrdil Napoleon, předpokládal, že odcházejí na Maastricht, tedy z Belgie pryč, oni se však stáčeli směrem na Brusel a blížili se k Wellingtonovi.
Grouchy na to přišel až dopoledne osmnáctého…
Shrňme vše co nejsrozumitelněji. Napoleon byl ještě 18. června skálopevně přesvědčen, že se od sebe Britové a Prusové vzdalují a nemohou se spojit. Blücher ve skutečnosti došel k městu Wavre, kde zaujal obranu proti Grouchymu a tři ze čtyř sborů postupně poslal na západ, k Wellingtonovi. Pokud se někdo od sebe stále vzdaloval, pak to byli Napoleon a Grouchy, přičemž maršál neměl od císaře žádné rozkazy, aby změnil směr a pochodoval blíž k němu.
Tohle byla největší chyba a hlavní příčina tragédie.

Přípravy na bitvu
Anglo-batavská armáda stála ve stoupajícím svahu a za ním kolmo k silnici Charleroi–Brusel už od večera sedmnáctého rozvinutá a připravená, přičemž obsadila oba nejvýznamnější obranné body, statek La Haye-Sainte v údolí přímo u silnice a zámeček Hougoumont, skrytý v lesíku na britském pravém křídle. Za hranou svahu terén mírně klesal a z protilehlého svahu, od Francouzů, nebylo další sledy stupňovitě vybudované obrany vidět, což znamenalo, že je nešlo účinně ostřelovat děly.
Francouzi se ráno rozvinovali jen zvolna, I. sbor Droueta dʼErlon vpravo od bruselské silnice, II. sbor Reilleho vlevo, za nimi záložní jezdectvo a jako záloha na středu císařská garda, z níž část teprve dorážela. Vzadu zůstal a až před polednem dorazil VI. sbor hraběte de Lobau, poslední část toho, co si Napoleon ponechal. V rozmoklé půdě se navíc manévrovalo se záložním dělostřelectvem, hlavní palebnou silou, hodně obtížně a ze všech těchto důvodu nebylo divu, že císař nařídil útok až na jednu hodinu po poledni.
Navzdory jeho rozkazu se začalo na levém křídle bojovat už kolem jedenácté, neboť část divize Jérôma Bonaparta, císařova bratra, postoupila skrz les, za nímž narazila na zdi zámečku Hougoumont, obsazeného nepřítelem. Tady se rozhořely stále krvavější boje, které do sebe postupně vtahovaly většinu Reilleho sboru, tj. značnou část pěchoty celého francouzského levého křídla. Nikdo tento nesmyslný boj nezarazil a Napoleon vůbec netušil, co se zde děje, ani to, že nějaký Hougoumont existuje!

Jeden útok za druhým
Kolem jedné po poledni zaduněla na pravém francouzském středu děla Velké baterie a půl hodiny trvala ohlušující kanonáda, efektní a zdánlivě zničující, ve skutečnost však nepříliš účinná, neboť řada Wellingtonových jednotek dostala za hranou svahu povel zalehnout a mnoho kulí přes tyto bataliony, na něž kanonýři neviděli, přelétalo.
V půl druhé začal útok čtyř divizí dʼErlonova sboru, které se probily až k hraně svahu, tam byl ale jejich postup zastaven a na promíchané útočné kolony pak udeřilo britské těžké jezdectvo, které zastihlo pěchotu nepřipravenou a doslova ji srazilo zpět. Následoval britský jezdecký útok na Velkou baterii a ustupující, zčásti i prchající pěchotu, jenže tuto kavalerii včetně legendárního pluku Šedých Skotů zdecimovali pro změnu jezdci francouzští. Zápas ustrnul, obě strany přeskupovaly síly a zuřivě se bojovalo jen na středu u La Haye-Sainte či na západě u Hougoumontu.
Ono přeskupování sil, které prováděl Wellington, vzbudilo mylný dojem, že se Britové dávají na ústup směrem k lesu Soignes, který měli za zády. Maršál Ney usoudil, že nadešel čas k jezdeckému úderu na střed, který by otevřel cestu vlastní pěchotě a vedl k proražení nepřátelské linie, jenže míasto útoku několika jezdeckými pluky se vrhly vpřed, strženi omyly, zápalem i chybnými rozkazy oba sbory záložního jezdectva i s kavalerií císařské gardy, leč bez podpory pěchoty, která by pak do narušené obrany vpadla. Jeden jezdecký útok na britské obranné čtverhrany (karé) následoval za druhým, ty však vzdorovaly a ani jedno nepuklo.

Prusové, nebo Grouchy?
Tradiční podání říká, že Napoleon netrpělivě vyhlížel, kdy se zprava objeví maršál Grouchy, kterého včera poslal za Blücherem a jehož už od rána volal zpět. Je to legenda, přesněji Napoleonem v jeho posledním exilu záměrně vytvořená lež, svalující odpovědnost za prohru na jiné, neboť první takový rozkaz napsal maršál Soult, Napoleonův náčelník štábu, až kolem poledne a kurýr ke Grouchymu dojel až navečer, kdy už bylo na vše pozdě.
Už před polednem upoutaly pozornost Napoleonova štábu pohyby neznámých jednotek daleko vpravo, u lesa Frischermont, a závěr byl jasný. Směrem do francouzského pravého boku postupovaly dva pruské sbory, tedy dobrá polovina Blücherovy armády. Císař to pochopil, tvrdou a nečekanou pravdu ale přiznat nemohl. Ve směru k Prusům přesunul na ves Plancenoit sbor Moutona de Lobau, krom elitní císařské gardy jedinou zálohu, kterou měl. Už v době dʼErlonova pěšího útoku, prakticky tedy od počátku bitvy, hrál doslova va banque s jedinou nadějí, že Wellingtona porazí dřív, než stačí Prusové zasáhnout!

Útok gardy jako poslední naděje.
Pěchota ani jezdectvo Brity neporazily, i když s nimi otřásly, Prusové se začali po čtvrté dopolední drát z boku na Plancenoit a Napoleon musel Lobauovi poslat posily, celou mladou gardu. Pak už mohl vynést jen nposlední trumf v podobě střední a staré gardy, kterou poslal do útoku na Wellingtonův pravý střed. K povzbuzení řadovým plukům, jejichž morálka klesala, poslal důstojníky s falešnou zvěstí, že mají vítězství na dosah, že jim už jde na pomoc Grouchy, a zvěst o útoku Prusů z obav před panikou zcela zatajil.
Útok staré a střední gardy, kterou už nemohlo prořídlé a na smrt unavené jezdectvo podporovat, zkolaboval, a nad bojištěm se nesl pokřik, jaký za deset let nad císařským vojskem nezazněl:
„Garda ustupuje!“
To byl začátek konce, rozvratu a paniky, již už nikdo nezastavil. Garda semknutá do karé ustupovala zvolna, vzdorovala, chránila Napoleona, kryla rozvrat v týlu, řídla, a když ji Britové vyzvali, aby se vzdala, kdosi z jednoho čtverhranu vzdorovitě odpověděl:
„Garda umírá, ale nevzdává se!“
Podle jiných (to slovo se přisuzovalo generálu Cambronnovi) zazněla odpověď stručnější, vojácky drsná a vstoupila do legend:
„Merde! Hovno!“
Byl to poslední heroický a marný pokus odčinit porážku, kterou už odčinit nešlo!
Nebo šlo?

Grouchy je tady!
Napoleonem vytvořená legenda, beletristicky rozšířená Stefanem Zweigem v Hvězdných hodinách lidstva či Victorem Hugem v Bídnících, říká, že za vše mohl maršál Grouchy, který měl nechat Prusy u Wavre být a ve chvíli, kdy slyšel od Waterloo vzdálená děl, pochodovat k císaři tak, jak mu to navrhl generál Gérard, jeho podřízený. Ponechme stranou, že maršál k tomu neměl důvod, dál plnil císařův rozkaz pronásledovat Prusy a žádný jiný nedostal. I kdyby ano, byly cesty pro část jeho sil složité, pro děla rozbahněné a je velkou otázkou, zda by dokázal přijít včas.
Přesto se dopoledne osmnáctého pokládá za moment, kdy k otočení kola dějin stačilo, aby Grouchy Gérarda poslechl.
Američan Steven Marthinsen publikoval v roce 2002 dvoudílnou historickou fikci Napoleon’s Waterloo Campaign: An atlernate History (Napoleonovo tažení k Waterloo: alternativní historie), která se právě z tohoto bodu odvíjí. Poutavě líčí, jak Grouchy s Gérardem souhlasí a jeho sboru (polovině svých sil) dá rozkaz táhnout k Napoleonovi směrem na Ohain. Gérard dostihne pruský Pirchův sbor (jeden ze tří, které se od Wavre k Waterloo skutečně přesunovaly) a kolem 19:00 s ním začne bojovat.

Napoleon vítězí!
U Waterloo probíhá vše jako ve skutečnosti, když ale Blücher zjistí, že má za zády Gérarda, zastaví postup a obrátí se k němu. Proti Lobauovi ponechá u Plancenoit jen Bülovův sbor, příliš slabý, aby prorazil, a následkem toho mohou Francouzi podniknout na Wellingtona mnohem masivnější útok celou gardou i dʼErlonovým sborem, v němž zpráva o Grouchyno příchodu probudí ztracenou bojechtivost. To střed Anglo-batavskou armádu drtí a Wellington dá rozkaz k ústupu na Brusel, při němž se od Britů začnou odtrhávat a rozpadat belgicko-nizozemsko-německé jednotky, tvořící víc než polovinu jeho armády. Vévodovi nezbude než ustupovat na Ostende a je rád, když odtud poražený odpluje do Anglie.
Zbývá Blücherova Dolnorýnská armáda, spojeným úsilím Gérarda a Lobaua zatlačená k Ohain, kde dojde nazítří 19. června k další bitvě. Prusové jsou spojeným francouzskými silami rozdrceni, maršál Blücher se dá v jezdeckém protiútoku raději zabít a Napoleon triumfuje!
Porážka u Waterloo (Job)

Další taktické alternativy
Možností taktického řešení je nicméně víc, neboť vyjít lze i z výše naznačených Napoleonových chyb.
První varianta vypustí křížení rozkazů pro dʼErlonův sbor v průběhu paralelních bitev u Ligny a Quatre Bras. DʼErlon nepochoduje tam a zpět, zůstane Neyovi, který obranu na strategické křižovatce rozdrtí a cestu na Brusel otevře už 16. června večer.
Druhá varianta říká, že Napoleon nepromarní dopoledne 17. června a nechá od Ligny ustupující Prusy sledovat jen malými silami kvůli přehledu o situaci. Udeří z boku na britskou obranu u Quatre Bras, zlomí ji, žene poražené na Waterloo, přičemž cestou smetává divize, které ke Quatre Bras pochodují, což znamená, že obrana u Mont-Saint-Jean bude jen chabá a snadnu ji (možná i z chodu) rozbije. Wellington je rozdrcen, Brusel ve francouzských rukou a Blüchera, pokud rychle neustoupí směrem k Prusku, čeká podobný osud.
Táž varianta může platit, pokud Napoleon udělá 17. června totéž co v reálu, leč rychleji. Pošle Grouchyho za Blücherema a sám se obrátí k Neyovi) už brzo dopoledne. Výsledek pak vypadá obdobně jako u varianty druhé.

Marthinsenův Happy End
Co by bylo podle Marthinsena dál? Britská vláda padne podobně jako po Slavkovu a ta nová je nakloněna míru, třeba i separátnímu. Vojenská síla Pruska je porážkou u Ohain zlomena a Napoleon se z Belgie stáčí směrem k Rýnu. Dostává posily z Francie, přidávajíc se k němu i některé belgické či nizozemské jednotky (neboť do roku 1813 bojovaly po francouzském boku) a on zaujímá postavení bokem k Rakušanům i Rusům. Opatrný Schwarzenberg zastaví operace na Rýnu, Vídeň, která je bez anglických subsidií na pokraji bankrotu, rovněž přistoupí na mír a imperátor Alexandr povolává za těchto okolností Barclaye zpět do Ruska. Marie-Louisa se k manželovi nevrátí (její místo zaujme, byť bez sňatku Napoleonova „polská manželka“ Marie Walewská), jeho malý syn však ano a císař, který je znovu na vrcholu moci, se rozhodně chovat mírumilovně, aby uchoval dědictví pro svého potomka…

Pravděpodobnost špatného konce
Osobně v tuto alternativu nevěřím a spíše bych předpokládal, že by se Vídeňský kongres (ukončený 11. června 1815) sešel v redukované podobě. Protifrancouzská koalice by se po Napoleonově vítězství nerozpadla a britský kabinet by zůstal podobně, jako tomu bylo roku 1809 po porážce a evakuaci u La Coruni. Napoleon přišel u Waterloo o 40 000 mužů, a i kdyby vítězství znamenalo menší ztráty, musel by za sebou nechat posádky. To by jeho Severní armádu redukovalo na nějakých 70 000 mužů a posily by byly z velké části nevycvičené. Schwarzenberg by počkal na Barclaye a koordinoval s ním postup podobně jako roku 1814. Naprosto jistý je nesmiřitelný postoj ruského Alexandra I., který Napoleona zhruba od roku 1804 k smrti nenáviděl (což přesvědčivě dokázal O. Sokolov v monografii Austerlitz: Napoléon, l’ Europe et la Russie), byť to v období po tylžském míru (1807) obratně skrýval. Císařův ústup za Rýn je víc než pravděpodobný (i kvůli kratší operační linii) a on by od té chvíle ztrácel území (včetně lidských i materiálních zdrojů) podobně jako v kampani 1814. Nelze vyloučit politické změny, neboť s britskou porážkou by zůstal exkrál Ludvík XVIII. bez podpory a uspořádání Francie (byť nakonec poražené) by se mohlo změnit. Vídeň byla ještě v prvních měsících roku 1814 nakloněna variantě regentství Marie-Louisy a poté vládě Napoleona II., tedy Napoleonova syna, což je jedna možnost. Druhou představuje vnitřní opozice ve Francii se vznikem prozatímní vlády (jako tomu bylo v reálu) a s alternativou obnovy republiky.
Napoleona, nakonec stejně poraženého a zbaveného moci, by nejspíš nečekal Ostrov Svaté Heleny, ale cosi mírnějšího, o což by se postarala ne koalice, ale Francie sama.
Triumf u Waterloo (a třeba i u Ohain) by na každý pád představoval Pyrrhovo vítězství. Na mír s Napoleonem v čele Francie by spojenci těžko přistoupili, na to pro ně byl příliš agresivní a nevyzpytatelnou osobností.
Jinak řečeno mohl Napoleon vyhrát bitvu, ne však válku.

Napoleonovy lži
Napoleon v zajetí na Svaté Heleně překresloval mnohé svoje činy a záměrně vytvářel legendu, což platí dvojnásob o prohře u Waterloo, pro niž hledal viníky a svaloval odpovědnost na jiné, zejména na Grouchyho. Skutečnost zakryl tak důkladně, že vlastně stvořil další variantu alternativní historie, dodnes mnohými pokládanou za pravdu. Všechny jeho mystifikace analyzoval Belgičan Bernard Coppens v knize Les Mensonges de Waterloo (Lži kolem Waterloo), vydané roku 2009. Přesvědčivě dokázal omyly prvních dní tažení a císařovu zodpovědnost za ně, chybu ve vyhodnocení terénu u Waterloo (s nevědomostí o klíčovém Hougoumontu), zejména ale naprostou nevinu maršála Grouchyho a plnou Napoleonovu odpovědnost za to, že jej včas nepřivolal. Nutno dodat, že Napoleonem stvořené legendy a lži nejsou jediné, stejně si počínal Brit Siborne, snažící se skrýt velké chyby Wellingtonovy (hlavně to, že vévoda první dva dny války doslova promarnil, neboť pokládal vše za klamný útok a hlavní úder čekal mnohem severněji).

Literatura:
Coppens, B. Les Mensonges de Waterloo. Jourdan, Bruxelles 2009.
Kovařík, J.: Směr Brusel (Waterloo 1). Akcent, Třebíč 2011.
Týž: Poslední bitva (Waterloo 2). Akcent, Třebíč 2011.
Marthinsen, S.: Napoleon’s Waterloo Campaign. An alternate History (2 sv.). Xlibris 2002.

čtvrtek 15. června 2017

POVSTÁNÍ ANDREASE HOFERA

Opět jsem sáhl do archivu svách článků, tentokrát k tomu, který byl věnován protinapoleonskému a protibavorsku povstání Andrease Hofera roku 1809 v Tyrolsku. 
 Tyrolský problém
Když se rakouský císař František I. odhodlal vyhlásit na jaře 1809 válku Napoleonu I., císaři Francouzů, spoléhal nejen na své armády, ale i na vlastenectví a rodící se nacionalismus v německých zemích. Doufal, že nespokojenci s francouzskou nadvládou povstanou, jako to učinili rok předtím Španělé, jenže doba dosud nedozrála a jedinou oblastí, kde vybuchla vzpoura, se stalo Tyrolsko. Ani tady nešlo o povstání protinapoleonské, ale o rebelii proti bavorskému králi, francouzskému spojenci, v níž se národně osvobozenecké myšlenky mísily s náboženským konzervativismem.
Tyrolsko, hrabství s mnoha výsadami a historickými svobodami, bylo na konci roku 1805, po Napoleonově vítězství u Slavkova, odtrženo prešpurským mírem od Rakouska a přičleněno k Bavorsku, které začalo obratem zavádět svoje pořádky i systém státní správy. Problémy se objevily vzápětí a rychle eskalovaly. Přechod na bavorskou měnu znehodnotil rakouské papírové peníze tyrolských sedláků, podřízenost bavorské ústavě likvidovala tyrolské zemské zřízení a krom toho uvalil bavorský král na Tyroláky vojenskou povinnost. To byla neslýchaná změna, neboť hrabství odvodům do rakouského vojska nepodléhalo a stavělo jen domobranu, která nikdy neopouštěla hranice Tyrol. Osvícenské reformy církve navíc dospěly v Bavorsku mnohem dál a Mnichov je chtěl uplatnit tam, kde dosud vládl barokního katolicismus. Procesí, kláštery, náboženské svátky, které už byly jinde zrušeny, se teď měly zakázat i v Tyrolsku.
Tyroláci se bouřili proti odvodům, rušení starých zvyků, novým nařízením a stále častěji upírali zraky k Vídni, v níž císař popřával sluchu všem, kteří nepřestali Rakousko považovat za svůj pravý domov.

Nechci se nechat zatáhnout do války v horách!
V lednu 1809, kdy se začaly rakouské válečné plány konkretizovat, přijeli do Vídně na pozvání arcivévody Jana tři tyrolští zplnomocněnci, Hofer, Huber a Nessing. Všichni našli společnou řeč, z níž vyplynuly dva hlavní závěry: Rakousko poskytne Tyrolsku vojenskou pomoc a hrabství povstane v příhodné chvíli proti Bavorsku.
Bavorská vláda dobře věděla, že je Tyrolsko sudem s prachem, neudělala ale nic, aby si tyto kraje vojensky zajistila. Posádky rozmístila slabé, neboť tak si to přál císař Francouzů, který potřeboval bavorskou armádu zkoncentrovanou jako první sled proti pravděpodobnému rakouskému útoku.
„Ať si Rakušané v Tyrolsku dělají, co chtějí. Nechci se nechat zatáhnout do žádné války v horách!“ řekl na jaře Maxmiliánu I. Josefu Bavorskému.

Rakouský vpád
Dvorská válečná rada ve Vídni Tyrolsko potřebovala jako strategickou spojnici německých zemí se severní Itálií a pro vpád do Tyrol vyčlenila desetitisícový odřad pod velením markýze Chasteler de Courcells. Ten přešel ráno 9. dubna 1809 korutanskou hranici, byl nadšeně uvítán v Lienzi a pochodoval na západ k Brixenu. Už nazítří, 10. dubna, vzplanulo celé Tyrolsko protibavorským povstáním a téhož dne napadla rakouská armáda arcivévody Karla Bavorsko, francouzského spojence. Tím se habsburské císařství ocitlo ve válečném stavu nejen s Bavorskem, ale i s Napoleonem, a válka se rozhořela na Dunaji i v severní Itálii.
Rakušané postupovali rychle, tyrolští sedláci však byli rychlejší, zaútočili na slabé bavorské jednotky i posádky takřka všude. Bavorům sice vyrazila z Bolzana na pomoc francouzská kolona generála Lemoina, když ale došla k Brixenu a zjistila, že se sem blíží přesila Chastelerových mužů, odpochodoval zpět.

Nebojte se těch spařených nudlí!
To už sedláci, převážně ozbrojení vidlemi a kosami, zaútočili na Sterzing, ležící jižně od Brenneru. Major Speicher, který proti nim vyrazil se čtyřmi stovkami bavorských pěšáků, zformoval dva bataliony do obranných čtverhranů, pálil z jediného děla na povstalce, pak ale spatřil, že se k němu přes otevřené pole sunou tři vrchovatě naložené žebřiňáky, které tlačí tyrolské ženy. Za vozy postupovali nejlepší střelci z řad horalů, systematicky likvidovali obsluhu děla i čelní stranu čtverců a dav s píkami i vidlemi útočníky povzbuzoval, ať se těch „bayerische Damfnudel“, bavorských spařených nudlí, nebojí. Speicher se nakonec vzdal a selské houfy měly otevřenou cestu přes Brenner na Innsbrucku.
I jinde slavili Tyroláci vítězství. Georg Bucher z Axams zburcoval muže všech okolních vsí a začal je shromažďovat na horských srázech jihozápadně od Innsbrucku. U Zirlu nad řekou Inn odrážel Bavory, kteří vyrazili z města Andreas Ennemoser, jehož houf vzrostl během jediné noci ze 40 mužů na šest stovek
Generál Kinkel, vojenský velitel Innsbrucku, pochopil, že se město ocitá v sevření. Rozmístil šest batalionů u innsbruckých bran, zbytek si nechal jako zálohu, neboť musel počítat i s nebezpečím vzpoury obyvatel města, a chtěl s povstalci vyjednávat, jenže nebylo s kým. Šest tisícovek rebelů dosud nemělo společného velitele ani jednotné velení!

François Joseph Lefebvre (1755–1820)
Původem Alsasan, předrevoluční seržant a revoluční voják, maršál císařství od roku 1804, vévoda Gdaňský roku 1807, účastník většiny Napoleonových tažení až do roku 1814, od roku 1812 velel císařské gardě.

Dobytí Innsbrucku
V pět ráno 12. dubna vyrazili sedláci na Innsbruck, po hodině boje překonali most a vnikli do centra, kde je palba pěchoty plukovníka Ditfurtha zastavila jen do chvíle, než si tyrolští střelci vzali majora na mušku a sestřelili jej z koně. Kolem desáté bylo po všem, a když nazítří došel před Innsbruck generál Bisson, narazil na barikády, ocitl se v pasti a nakonec s 3500 muži potupně kapituloval
O tři dny později, 16. května, vpochodovali do Innsbrucku Chastelerovi Rakušané a
a císař František mohl po dalších dvou dnech napsat tuto zdravici:
„Moji milovaní a věrní Tyroláci! (…) Armáda, která vás má osvobodit, se dala na pochod, avšak dřív než mohla dojít k našemu společnému nepříteli, aby mu zasadila rozhodný úder, učinili to za ni Vaši stateční muži a mně jakož i celému světu podali nejsilnější důkaz o tom, co všechno jste schopni podniknout, abyste se opět stali článkem monarchie, v jejímž lůně jste po staletí radostně a šťastně spočívali.“

Za Boha, císaře a drahou vlast!
V průběhu dubna a na počátku května se situace na hlavních frontách v Itálii a Bavorsku obracela v rakouský neprospěch. Napoleon vítězil, arcivévoda Karel vyklidil Bavorsko, ze severní Itálie ustupoval arcivévoda Jan  a císař Napoleon poslal do Tyrol celý VII. (bavorský) armádní sbor pod velením maršála Lefebvra. Francouzi obsadili Vídeň, Chasteler byl poražen 13. května u Wörglu, západně od Innsbrucku a směrem k němu táhl dolním Tyrolskem bavorský generál de Wrede s jednou Lefebvrovou divizí. Z druhé strany se blížila bavorská divize generála von Deroye a obě pacifikovaly hrabství ohněm i mečem.
            Tyrolská deputace nakonec podepsala v Innsbrucku kapitulaci, do města vstoupili 19. května Wredeho vojáci a Bavoři si mohli myslet, že zemi opět ovládli. Jenže vzápětí se horami rozlétla jako blesk vlastenecky nadnesená výzva Andrease Hofera, selského vůdce z oblastí kolem Brenneru:
„Drazí bratři z údolí horního Innu! Za Boha, císaře a drahou vlast! Zítra časně ráno vyrazíme v poslední boj. S pomocí Matky Boží chceme Bavory zastavit či pobít. S námi je Nejsvětější srdce Ježíšovo. Buďme však prozíraví tak, jak je Boží prozřetelnost, a nachystejme se v boj, jako by jí nebylo! Andreas Hofer, vrchní velitel.“
Celé horní Tyrolsko ožilo stovkami mužů s mušketami, kteří spěchali pod prapory Hoferových rot, a povstání vzplanulo s novou silou.

Andreas Hofer (1767–1810)
Po otci majitel zájezdního hostince Am Sand na staré silnici mezi Meranem a Sterzingem¨, který se živil i obchodem s vínem a koňmi, s nimiž sestupoval jak do italských nížin, tak až do Vídně. Byl to plnovousem zarostlý robustní muž, přímý, otevřený a hluboce nábožensky založený, který měl určité zkušenosti s válkou a velením, neboť byl v letech 1796–1805 byl setníkem tyrolských střelců. Stal se jedním z hlavních mluvčích tyrolských snah o návrat do rámce rakouského císařství a pod jeho velením se v prvních dnech povstání sjednotila většina selských houfů.

Tyrolsko v plamenech
Hofer si nemohl vybrat lepší čas, neboť v úzkých byl pro změnu Napoleon, který prohrál 22. května dvoudenní bitvu u Aspern a Esslingu. Aby ji odčinil, svolával k sobě, co mohl, mimo jiné i Lefebvrův bavorský sbor, z něhož zůstala v Tyrolsku jen Deroyova divize.
Jen co Lefebvre odtáhl, začal dostávat Deroy znepokojivé zprávy o drobných útocích na předsunuté jednotky a jízdní hlídky v oblasti Brenneru. Vyhlásil celé divizi pohotovost a 25. května vyslal dva silné průzkumné oddíly na jih, proti proudu horské říčky Sill směrem na Matrei. Tam se už od rána shromažďovala Hoferova povstalecká armáda, ne už kdečím vyzbrojené selské houfy, ale přes šest tisíc vojensky organizovaných zeměbranců, kteří znali kraj, uměli skvěle střílet a většinou nebyli v boji poprvé.
Hoferův plán byl prostý: bít Bavory a Francouze všude, kde na ně narazí, srazit je dolů, zůstat však v horách. Mezi Matrei a Bergiselem svedl svou první bitvu, která skončila nerozhodně. O čtyři dny později 29. května, na svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova, zaútočil znovu a tentokrát vedl kolem 15 000 mužů s šesti děly. Von Deroy měl zhruba 5300 vojáků a osmnáct děl.

Bavorská pěchota
Bavorská pěchota se výcvikem i výzbrojí podřizovala od roku 1805 francouzskému vzoru. Od roku 1799 nosila chrpově modrý frak s uzavřeným revérem, jehož barva určovala příslušnost pluku. Dominantním znakem bavorského pěšáka (i jezdce) byla vysoká černá kožená přilba, nazývaná Raupenhelm (Housenková přílba, to podle ozdoby na hřebeni) se stínítko vpředu mosazným ovále s královským monogramem MJK na čele.

Bitva u Bergiselu a Wolkersdorfská proklamace
Boj začal na tyrolském pravém křídle u zámku a vsi Ambras, nejvíce se ale rozhořel na středu u mostu přes řeku Sill a na planině nad Wiltenem. Bavoři se urputně bránili, podnikali protiútoky, obě strany zápasily o každou výšinu, dvorec či horskou chatu, Hoferův střed ale Deroye nutil k pomalému ústupu po brennerské silnici.
Po poledni už Deroyovi hrozilo nebezpečí z boku i z týlu a jemu nakonec nezbylo než ustoupit na linii, tvořenou spojnicí mezi klášterem Wilten u Sillu a dvorcem Husslhof na pravém břehu Innu. Tentokrát povstalci zvítězili a kolem Innsbrucku začali svírat kruh, proto vydal bavorský generál navečer rozkaz k opuštění města a ústupu do Bavorska.
            Dřív než se 30. května rozplynuly ranní mlhy, vyrazily selské a horalské oddíly s křikem a jódlováním do útoku na město, s překvapením ale zjistily, že jim nikdo neklade odpor. Povstalci už podruhé ovládli Innsbruck a jejich nadšení neznalo mezí. Vzápětí vešla ve známost Wolkersdorferská proklamace, kterou císař František napsal 29. května pod dojmem vítězné bitvy u Aspern. To hlavní, co v ní stálo, znělo takto:
„S důvěrou v Boha a moji spravedlivou věc oznamuji tímto svému věrnému hrabství Tyroly včetně Voralberska, že jej už nelze oddělit od svazku zemí rakouského císařství a že nepodepíši žádný jiný mír než ten, který tyto země neoddělitelně spojí s mojí monarchií. Můj milovaný bratr arcivévoda Jan se co nejdříve vydá do Tyrol, aby se stal velitelem a ochráncem mých věrných Tyroláků…“

Iluze svobody
Tyrolsko vyhnalo Bavory, dobylo si svobodu a císařské slovo zaručilo, že se opět stane součástí monarchie. Napoleon tomu nemohl uvěřit, pochopil však, že si za vše může stažením většiny Lefebvrova sboru sám. V první chvíli chtěl dát rozkaz ke zpátečnímu pochodu, pak ale usoudil, že Tyrolsko i Bavorsko počká. Přednější bylo soustředit u Vídně co nejvíce sil, překročit Dunaj, porazit arcivévodu Karla a odčinit porážku u Aspern. I Deroyova divize dostala rozkaz k přesunu na rakouskou půdu a iluze svobody byla v Tyrolsku dokonalá. Jenže císař Francouzů zvítězil 6. července u Wagramu a poražené Rakousko uzavřelo 11. července u Znojma příměří. Nastal čas k zúčtování, neboť situace v Evropě se změnila k Napoleonovu prospěchu a před francouzskou nadvládou se už ve střední Evropě nemínilo sklonit jen Tyrolsko.

Zvítězit, nebo zemřít!
Císař Francouzů nehodlal strpět v Tyrolsku druhé Španělsko a maršálu Lefebvrovi psal:
„Mým úmyslem je, abyste k zabránění odporu v tyrolských okresech žádal 150 rukojmí, vyraboval a vypálil nejméně šest velkých vsí, jakož i domů vůdců a dal tak jasně najevo, že země bude porobena krví a železem…“
Maršál vyrazil 27. července ze Salcburku na Innsbruck s 20 000 vojáky a nebyl jediný. Z Bavorska pochodovaly síly generála Beaumonta a generál Rusca postupoval z Korutan, přičemž pálil vsi kolem Lienze.
Když Lefebvre vstoupil do Innsbrucku, nařídil, aby povstalci odevzdali zbraně a všem, kteří se podrobí do 10. srpna, slíbil amnestii, bavorská vláda ale prohlásila, že se amnestie nevztahuje na povstalecké vůdce, načež vypsala odměny pro ty, kteří je vydají.
Hofer vydal 28. července novou výzvu k povstání, v jejímž závěru nabádal:
„Jediným a posledním cílem nás všech budiž zvítězit pro Boha a císaře Františka, nebo zemřít!“
Netušil ovšem, že rakouský císař na vojenskou podporu Tyrolska rezignoval…
Povstalecké houfy se rychle srotily, obsadily silnice i soutěsky přes Brenner, kam vypravil nic netušící Lefebvre divizi generála Rouyera. Ta dorazila do Sterzingu, po jednodenním odpočinku pokračoval na Brixen a 4. srpna vešla do hlubokých, úzkých roklí mezi Mitterwaldem a Oberau. Povstalci už čekali na vrcholcích a na nic netušící kolonu začaly padat připravené laviny kamení i kmeny podetnutých stromů. Vojáci dole neměli šanci, lavina dopadla především na Sasy, pochodující v čele a dodnes se ono místo jmenuje Sachsenklemme, Saská soutěska. Rouyerovi nezbylo než se s vyděšenými muži vrátit do Sterzingu; mrtvé a zavalené živé musel nechat pod lavinou.
Rozhořčený Lefebvre vyrazil do hor se sedmi tisícovkami mužů divize bavorského korunního prince, vypálil Ried, 7. srpna Sterzing obsadil, dál ale nedošel, neboť se v soutěskách u Maulse dostal do křížové palby povstalců, před níž raději ucouvl.
V údolí Innu, u vsí Prutza a Ladisa, napadli povstalci 8. srpna 10. bavorský pluk, součást Deroyovy divize. Plukovník Buscheid musel ustupovat přes Pontlatzer Brücke, Pontlatzský most, sevřený ze všech stran skalami, na jejichž vrcholcích už čekali muži, ženy, děti, kamení i kmeny. Hrstce Bavorů se podařilo uprchnout do Zirlu, Burscheid a jeho 950 mužů byli odříznuti a nakonec se vzdali. Lépe se nevedlo ani generálu Ruscovi, i je donutila domobrana Antona Stegera k ústupu.
V neděli 13. srpna se Hofer, který shromáždil 17 000 mužů, rozhodl pro generální útok do údolí, kde ležel Innsbruck. Lefebvre, jenž zde měl 10 600 pěšáků, 1400 jezdců a 43 děl, něco podobného nečekal a nezbylo mu než nasadit i poslední zálohy. Totéž musel udělat Hofer a do soumraku trvající zápas skončil nerozhodně. Bavoři, kteří měli 200 mrtvých a 250 raněných, se stáhli k Innsbrucku, Tyroláci (100 mrtvých a 220 raněných) do hor, maršál ale vyčerpal téměř všechnu munici, a jelikož ji neměl kde doplnit, zahájil 14. srpna vyklízení města a 18. srpna opustil i Tyrolsko.

Bernard Erasmus von Deroy (1743–1812)
Hoferův protivník, jako generál bojoval nejprve proti revoluční i Bonapartově Francii (např. v bitvě u Hohenlinden 1800) a od roku 1805 po jejím boku (u Ulmu 1805, Landshutu, Abennsbergu 1809). Účastnil se i Napoleonova ruského tažení a zemřel na následky zranění po první bitvě u Polocku.

Rakouská zrada?
Povstalci osvobodili svoji zemi potřetí, za což dostal Hofer od Františka I. čestný řetěz a Tyroláci další list s ujištěním, kterak na ně při mírových jednáních s Napoleonem myslí. Jenže deset dní nato byl v Schönbrunnu podepsán mír, který vracel Tyrolsko zpět Bavorsku a většina povstalců označila postoj Vídně jako zradu. Rakouské císařství si ovšem nemohlo počínat jinak, bylo poražené, hospodářsky vyčerpané a bez spojenců.
Někteří Tyroláci se s mírem nesmířili a přes osm tisíc jich vyrazilo znovu proti trojnásobné přesile. Tentokrát už nečelili jen Bavorům (nad kterými převzal místo maršála Lefebvra velení generál Drouet dʼErlon), ale 50 000 Francouzů a Italů, s nimiž proti nim pochodoval italský místokrál Eugène de Beauharnais, Napoleonův nevlastní syn.
Povstalci se bili zmužile, zasadili Bavorům porážky v průsmycích Lueg a Luftenstein, postoupili až k Halleinu a do Berchtesgadenu, pak ale začali podléhat ze tří stran přesile. Dne 25. října ztratili znovu Innsbruck, ustoupili do hor a schönbrunnský mír odmítali brát na vědomí. Hofer požádal Droueta dʼErlon o dvoutýdenní příměří, jenže francouzský generál odmítl, 1. listopadu vnikl příkrovem podzimních mlh do hor a zatlačil zbylé tyrolské houfy až k Brenneru. Pak přišel francouzský rozkaz ze 7. listopadu, který nařizoval pokácet lesy na Bergiselu a zabránit tak neustálým výpadům z hor na Innsbruck. O den později vypravil Andreas Hofer dva posly k Eugènovi de Beauharnais se vzkazem, že se vzdává, přijímá slíbenou amnestii a žádá o v tomto smyslu o průvodní listy.

Poslední vzdor
Než požadované dokumenty dorazily, povstali Tyroláci v oblasti Meranu, napadli oddíly generála Rusca a Hofera přemluvili, aby se k nim přidal. Byli slabí, utrpěli porážku a rozhořčený italský místokrál zveřejnil 12. listopadu proklamaci, v níž dával na vědomí, že kdo nesloží do pěti dnů zbraň a bude zajat, skončí před popravčí četou. Generál Broussier měl Tyrolákům dokázat, že proklamace nežertuje, a jeho bataliony pátrali po vůdcích. Haspinger se tři čtvrtě roku skrýval v Tyrolsku, Speckenbacherovi se podařilo uprchnout do Švýcar, Mayr byl zajat a zastřelen v Bolzanu, Hofer ale zmizel s ženou i synem na horskou salaš Kellerlahn, ležící vysoko na údolím Passayer. Císař František mu údajně nabízel azyl v Rakousku, horal ale odmítl a na Francouze se teď díval s většími sympatiemi než na Rakušany.
„Máme štěstí být současníky největšího muže, jaký kdy žil! Velký Napoleon a jeho vznešený syn [čímž mínil Eugèna] budou nadále ochránci tyrolského lidu,“ napsal v listu, v němž se snažil získat italského místokrále pro myšlenku připojení Tyrolska k italským oblastem.
Italský místokrál byl čestný a šlechetný muž. Poslal průvodní listy pro dvě desítky povstaleckých vůdců, v nichž jim zajišťoval svobodu i bezpečnost a Napoleonovi předložil návrh na rozdělení Tyrolska na italskou a bavorskou část. Císař Francouzů přijal projekt příznivě, jižní Tyroly přiřkl pod Eugènovu patronaci, severní část nechal Bavorsku, avšak vymínil si, že ji bude spravovat bavorský korunní princ. Po Napoleonově abdikaci (1814) připadlo severní Tyrolsko rozhodnutím Vídeňského kongresu opět Rakousku, leč jižní zůstalo „italské“, byť ještě dlouhou patřilo do rakouské sféry vlivu.

Eugène de Beauharnais (1781–1824)
Syn Josefíny de Beuaharnais, pozdější Napoleonovy choti, adoptovaný císařem Francouzů r. 1806, účastník mnoha Napoleonových bitev (mj. v článku zmíněné bitvy u Wagramu), od r. 1806 manžel princezny Augusty Amálie Bavorské, od června 1805 jmenovaný italským vicekrálem (titul italského krále měl Napoleon).

Poprava v Mantově
Andreas Hofer nežil dlouho, neboť rozdělení země Tyroláky neuspokojilo. Znovu povstali, on se přidal, jenže Eugènovo vojsko povstalce snadno rozdrtilo. Na Hoferovu hlavu vypsaná odměna 10 000 zlatých zlákala tyrolského sedláka Raffela, který k němu dovedl v noci z 27. na 28. ledna 1810 vojáky generála Huarda. Tyrolský vůdce byl odvezen do Mantovy, řádně i korektně souzen a 20. února v jedenáct hodin zastřelen.
„Kaprálovi pravil, ať splní dobře svou povinnost, dal mu dvacetikrejcarovou minci (…) a pevným hlasem křikl ,Pal!‛. Jeho smrt nebyla (…) okamžitá, po první salvě klesl jen na kolena a zabila ho až rána z milosti. Místo, kde klesl, je považováno jeho druhy ve zbrani za posvátné,“ tak popsali exekuci pamětníci.
Podle některých svědectví před smrtí na adresu rakouského císař hořce pravil:
Franz, Franz, questo lo devo a te! Franzi, Franzi, za tohle vděčím tobě!“
Francouzi pohřbili tělo se všemi poctami v mantovském kostele San Michele. Roku 1823 bylo uloženo v Hofkirche v Innsbrucku.

Literatura
Hall, Charles Henri: Memoirs of the Life of Andrew Hofer. Murray, London 1820.
Kovařík, Jiří: 1809. Orel proti orlu, Hart 2002.
Köfler, Werner: Die Kämpfe am Bergisel 1809. Militärhistorische Schriftenreihe, Heft 20, Heeresgeschichtliches Museum, Wien 1996.
Sévillia, Jean: Le Chouan de Tyrol. Andreas Hofer contre Napoléon. Perrin, Paris 2001.