středa 29. ledna 2014

OPILÁ BRIGÁDA


Yorck von Wartenburg
Přítel Karel Řezníček mi před pár dny poslal  přispěvek, článek, který objevil v ILLUSTROVANÉM LISTU pro ČESKOSLOVENSKÉHO VOJÁKA A LEGIONÁŘE z července roku 1924 (publikováno ve dvou pokračováních v tiscích z 11. a 21. VII.); autorem byl Tomáš Kočí a až na podivný závěr je to zajímavá četba. K závěru řekněme, že sbor Ludwiga Yorcka, obdařeného v onom roce predikátem von Wartenburg, nebyl před Paříží potřen, natož rozdrcem, a jeho velitel si tu vysloužil velkokříž Železného kříže!


Pruské vojsko, vychované v známém tuhém »drillu«, pěstovaném již za dob Bedřicha Viléma I., onoho pověstného krále surovce, jenž svoje poddané na veřejné ulici bil a políčkoval, a které snažilo se i ve světové válce tyto svoje tradiční vlastnosti uplatniti, dožilo se při tom neočekávaného zklamání. Pruská chvástavost a rozpínavost popudila na konec proti sobě celý svět, takže došlo posléze k tomu, k čemu neodvratně dojíti musilo.

            Že však z tvrdého tmele pruské disciplíny přece jen tu a tam nějaký kamének vypadl, o tom poučuje nás zajímavý případ z válek napoleonských, jenž snad v dějinách novodobého válečnictví nemá sobě rovného.

            Když po bitvě u Rothière oba proti císaři Napoleonu I. spojení panovníci, totiž císař ruský a pruský král, svůj hlavní stan do zámku v Brienne položili, umluveno mezi nimi, aby jejich vojska neprodleně na Paříž se ubírala. Vrchní jejich velení pak svěřeno bylo starému maršálu Blücherovi, pověstnému vítězi od Waterloo, který také dne 2. února 1814 z Brienne vyrazil, dav před tím jenerálu Yorkovi rozkaz, aby se města Chalonsu na Marně zmocnil a jej svým vojskem osadil.

            A takž se přihodilo, že když se husté mlhy, dne 4. února celé okolí Chalonsu zahalující, rozptylovati počaly, uzřel velitel města, francouzský maršál Mac Donald, před sebou pruské šiky v bitevní formaci rozestaveny a k útoku na pevnost připraveny.

            Maršál obdržel krátce před tím od císaře rozkaz, Chalons za každou cenu udržeti a pouze v nejkrajnějším případě jej vykliditi, ale při tom most přes Marnu do povětří vyhoditi.

            Město bylo tehdy dobře opevněno a jeho posádka, sestávající z dvanácti tisíc starých, osvědčených bojovníků, až k zápasu na nůž odhodlána. Dělobitny pevnostní, sestávající z hmoždířů a děl těžké ráže byly úplně způsobily, aby sebe urputnější nápor hravě odrazily. Mimo to bylo i předměstí St. Mernie, jemuž měl dle všeho první útok Němců platiti, neméně dobře opevněno a zdatnými silami obsazeno.

            Yorkův sbor, který za noci z 3. na 4. února před město přitáhl, použil husté šedé mlhy, nad celou krajinu rozložené, k tomu, aby nepozorovaně bitevní svůj nástup provedl. Po obou stranách silnice umístil York hluboké kolony své pěchoty, jejížto křídla pojistil četnou jízdou, co zatím pruské baterie na tak zv. »Větrném vrchu« svoje posice zaujaly, jsouce každé chvíle pohotově, k podpoře pěchoty do boje zasáhnouti.

            Jim poblíže nacházelo se také pozorovací stanoviště sborového velitele, jenerála Yorka, jenž zahalen jsa v dlouhý šedý plášť a maje na hlavě nízkou čapku bez štítku, jakou tehdy pruská pěchota nosila, očekával s netrpělivostí chvíli, až se husté mlhy rozptýlí. Po té přesvědčil se však, že nepřítel jest dobře opevněn a na každý útok předem připraven.

            „Podobá se,“ prohodil po té jenerál k svému okolí trpce, „že můj sbor jest určen pouze k tomu, aby veden byl na porážku, neboť prožluklé toto hnízdo zdá se býti opravdu nedobytné a úkol, jenž mi dán, jest nemožno provésti. Proč právě já jsem byl k němu vyvolen?“

            „Protože Vaše Excellence jest jediným mužem, jemuž jej lze svěřiti,“ pokusil se kterýsi štábní důstojník jenerálovi zalichotiti.

            Ale špatně si posloužil, neboť mávna odmítavě rukou, pravil York mrzutě:

            „Víte dobře, že jalových frází a poklon nemiluji. A že jest mi můj úkol nesympatickým, má příčinu v tom, že bude vyžadovati veliké krveprolití, jemuž se, pokud možno, vždy vyhýbám. Ale když jsme jednou vojáky, nezbývá, nežli daného rozkazu uposlechnouti. A rozkaz ten zní: Chalonsu dobýti. A proto bude také dobyt, děj se, co děj! Pane majore Schacku! Jeďte k jenerálovi Katzelerovi a vyřiďte můj rozkaz, aby neprodleně se svými silami na předměstí St. Mernie udeřil, při čemž jej bude druhá brigáda podporovati. Ostatní zařídím již sám na místě. Pospěšte, neboť následujeme vás v patách!“

            Krvavá hra o Chalons tedy započla. Ale již za nedlouho se ukázalo, že všechny útoky Prusů nejsou s to, zlomiti odpor nepřítelův. Podařilo se jim sice zmocniti se hlavní ulice městské, ale v zápětí na to byli odtud mocnou palbou děl z pevnosti vypuzeni a jejich prapory tak hrozně zdecimovány, že se co nejrychleji musily dáti na ústup.

            Výsledek dne byl pro ně naprosto ztracen.

            Pozorovav tento neúspěch svých vojsk, odhadoval se York s nepřítelem o kapitulaci města vyjednávati. S nepřítelem, jenž jej byl s potupou od svých valů odehnal...

            Nemělo to smyslu a odpověď také podle toho dopadla.

            „Cestu k maršálovi (Mac Donaldovi) mohu vám, pane, uspořiti,“ prohlásil jenerál Sebastiano, zástupce velitelův, Yorkovu parlamentáři, hraběti Brandeburgovi. „Neboť jeho odpověď donese vám oněch osmdesáte dělových jícnů, které byly již dopoledne k vám vážné slovo promluvily.“

            Když tato odpověď byla Yorkovi donesena, kázal ustati zatím v dalším boji a druhou brigádou St. Mernii obsaditi, načež stáhl ostatní síly zpět a pouze dělobitny v jejich posici ponechav a dav jim rozkaz, aby bez ustání na město pálily a tak hašení hořících v něm domů nepříteli znemožnily.

Meissonierovo plátno s názvem 1814
            Vrchní velitel ubytoval se pak v domě místního mlynáře, jenž byl od jeho obyvatelů opuštěn. Jelikož panovala i zde citelná zima, kázal v kuchyni rozdělati oheň a posadil se blíže něho na nízkou stoličku a obklopen svými důstojníky, prodléval drahnou chvíli v hlubokém mlčení, z nějž si jej nikdo netroufal vyrušiti.

            ---

            Avšak druhý jeho pobočník, major Schack, jenž sedě v kuchyni na převržených neckách a jsa živé letory, nedovedl se tísnivé této náladě zhola podříditi, ozval se pojednou smělým hlasem:

            „Exellence, prosím o dovolení, abych se směl odebrati do St. Mernie a tam pro nás koš šampaňského rekvírovati, neboť nenahlížím věru, proč bychom se zde postili a žíznili, kdežto sklepy firmy Cliquot a Heydsick jsou božským tímto nektarem přeplněné.“

            „Hm,“ zabručel jenerál, „nebudu vám v tom nijak překážeti. Ostatně,“ dodal sarkasticky, „jest to velice pozoruhodné, že se pánové mého štábu lépe pod zemí nežli na ní vyznají.“

            Major hryzl se do rtů a neodpověděl. Z rozpaků jeho vysvobodil jej neočekávaně štolba jenerálův, jenž vrávoravými kroky klopýtal do kuchyně a na svého velitele již zdaleka volal:

            „Excellenci, je to světská marnost, ti chlapi se opili na mol, a teď chrápou, že by je ani trouba jeríšská neprobudila.“

            A chtěje se jenerálu ukloniti, ztratil rovnováhu a natáhl se jak dlouhý tak široký k jeho nohám.

            „Co to blábolí ten chlap?“ zvolal York rozhořčeně, vyskočiv současně ze svého sedadla.

            „Zdá se mi být nehorázně zpit,“ pravil major, pohlížeje zuřivě na nešťastného štolbu, jenž se marně namáhal na nohy se postaviti.

            „Hoďte toho chlapa do chléva mezi dobytek!“ poručil sborový velitel, „tam bude aspoň mezi svými. Ale přec bych rád zvěděl, kterak se to přihodilo. Plukovníku Valentini! Myslím, že bude nejlépe, když se odebéřete do St. Mernie a tam se na vlastní oči o všem přesvědčíte. Vždyť pravil, že jsou všichni opilí.“

            „Za půl hodiny dovolím si Vaší Excellenci o všem zpraviti,“ ubezpečoval tento jenerála a vrhna se dole rychle do sedla, tryskem odkvapil.

            Zatím procházel se sborový velitel, maje čelo chmurnými mraky pokryté, dlouhými kroky po kuchyni, vrhaje při tom přísné pohledy na svoji družinu, jež návrat plukovníkův s těžkým srdcem očekávala.

            Konečně po trapné půlhodině ozval se dole koňský dusot a za chvíli objevil se plukovník ve dveřích. Ale jeho obličej byl znatelně zasmušen a jevil trapné rozpaky.

            „Nuže jak jest?“ otázal se jej chvatně jenerál.

            „Jest mi ohlásiti Vaší Excellenci velice nemilou věc, ale především uctivě navrhnouti, aby některá brigáda odebrala se okamžitě do St. Mernie a tamnější druhou brigádu vystřídala, neboť tato nalézá se v takovém stavu, že není schopna ani nejmenší akce, natož aby případný útok nepřátelský odrazila. Vojáci válí se do němoty zpití na dlažbě ulic a z celé druhé brigády není snad ani pět mužů schopno svoji pušku v ruce udržeti.“

            York přikývl vážně hlavou a pravil téměř drsně:

            „Plukovníku Rödlichu! Odebeřte se k první brigádě druhé divise a doneste jejímu veliteli můj rozkaz, aby se ihned do St. Mernie odebrala a tam onu prožluklou druhou brigádu vystřídala. Prosím však o největší urychlení jakož i okamžité hlášení vykonaného rozkazu.“

            „A nyní, plukovníku Valentini,“ obrátil se York k svému pobočníku, když se byl Rödlich za svým posláním vzdálil, „doplňte svoji zprávu, aniž byste mně však toho nejmenšího zamlčel. Chci slyšet pouhou, čistou pravdu. Nuže, rcete, kterak se mohli oni ničemové podobného činu dopustit?“

            „Exellenci, to mohu jediným slovem pověděti. Světoznámé sklepy firmy Cliquot a Heydsick
Macdonald
nacházejí se hluboko pod zemí a sestávají z několika poschodí. V chodbách těchto nacházejí se pak tisíce sudů a statisíce lahví vzácným vínem naplněných, a cizinec, jenž sem zabloudí, ztěží odolá moci vinných duchů, v nich zakletých. Jistý myslivec, jenž býval před tím zaměstnán jako cestující v závodě Cliquotově, vyzval svoje soudruhy, aby se s ním do vinných sklepů podívali a tam sobě několik lahví přivlastnili. Zpráva o tom rozlétla se záhy po ostatních oddílech a se všech stran hrnuli se vojáci, kteří počali z nashromážděných zásob vydatně kořistiti. Nastal hrozný zmatek a hluk, neboť každý chtěl se co nejvíce lahví drahocenného moku zmocniti. A potom zpili se všichni tak, že padali po dlažbě jako mouchy a nyní válí se a chrápe celá brigáda po ulicích a sklepeních, v nejhlubší spánek jsouc pohřížena a jest opravdovým štěstím, že posud nepříteli nenapadlo na tento bezmocný sbor se vrhnouti a jej úplně potříti.“

            „Bestie!“ zasykl vrchní velitel mezi zuby: „však s nimi věru žertovati nebudu. Nic platno, plukovníku, jest nutno, abyste ještě jednou zajel k Rödlichovi a sdělil mu, že jej činím osobně zodpovědným za to, aby u svého sboru přísnou kázeň udržel, aby tento nenásledoval snad špatného příkladu oněch ničemných opilců. K vchodům do sklepů nechť postaví silné stráže, které bez milosti postřílí ty, kdož by jejich rozkazu neuposlechli a se ihned nevzdálili.“

            Když pak štábní důstojník odešel, zaujal York opět svoje místo u krbu a zahloubal se do svých myšlenek.

            „Tento neslýchaný příběh –“ vybuchl po chvíli hněvivě, „jest hanbou a potupou pro celý můj sbor. Tak zvaní ,silní géniové´ v hlavním stanu budou nyní po nás prsty ukazovati a tančiti radostí, že jim ,starý mrzout´ poskytl tak vděčné látky k škodolibému posměchu. Věru, jest to k zbláznění, že taková neřest musí se právě u mého sboru přihoditi. Ostatně nedám té věci usnouti a tito nezřízení bacchanti zaplatí mi svoje provinění svými hlavami.“

            „Ráčiž, Vaše Excellence dobrotivě připustiti,“ odvážil se baron Schack nesměle namítnouti, „že požitek nezvyklého nápoje, jakož i omamující vzduch ve sklepeních –“

            „Musím vás žádati, pane,“ vpadl mu jenerál téměř hrubě do řeči, abyste mne podobnými jalovými omluvami ušetřil. Kdybych i nectnost tohoto vpravdě pruského obžerství přešel mlčením, pak zbývá zde ještě zločinu loupeže, jenž nedá se ničím omluviti. Neboť vojáci provinili se jím v plné míře, zmocnivše se násilím cizího majetku a k tomu ještě před samým nepřítelem, kdy nelze nejmenšího uvolnění disciplíny připustiti. Domníval jsem se, že velím statečnému a ukázněnému sboru, a nyní vidím, že je to pouze divoká horda lupičů a opilců. Nemám však pražádné chuti hráti roli nějakého Abelina nebo Karla Moora, ale dám bez milosti každého, kdo se proti válečným pravidlům prohřeší, postaviti před vojenský soud, aby tento podobné škůdce vojenské cti a disciplíny podle zásluhy potrestal.“

            Pojednou se sborový velitel ve svém dialogu zarazil.

            „Co to bylo? Neslyšel jste, majore, hlas polnice?“

            „Ha, u ďábla, což by nás snad mělo opět čekati nějaké překvapení?“

            Jenerál hádal správně. Očekávalo jej nové překvapení. Ale překvapení nikoli nemilé.

            Věru, tito pruští »révokazové« měli z pekla štěstí.

            Ukázalo se, že signál trubky hlásil příchod francouzského parlamentáře. Velitel Chalonsu přál si vyjednávati s Yorkem o vydání města a svobodném odchodu jeho posádky. Co jej k tomu přimělo, nikdo nevěděl. Zároveň žádal maršálek Mac Donald, aby byla palba na město zastavena.

            York arci s radostí vyhověl, načež brzy na to protokol o kapitulaci oběma stranami podepsán. Když pak druhého dne ráno o sedmé hodině francouzský sbor se zbraní a pod vojenskými poctami odtáhl, chystal se York v St. Meruii k slavnému svému vjezdu do města.

            Sedě již na koni, pravil na náměstí k svému pobočníku:

            „Ejhle, kdož by byl ještě včera řekl, že černé mraky se tak brzy rozptýlí a nad našimi hlavami zlaté slunko zasvitne. Fortuna usmála se na nás milostivě a přešly chmury, které mojí mysl kalily. Nuže, dnes budeme veselí a tuto plukovník Valentini ohlédne se laskavě ve sklepích Cliquotových, zda-li tam pro nás nějaký ten koš lahví sežene.“

            A když už záhy na to major Schack Yorkovi plný pohár podával, pravil při tom významně:

            „Věru, toť nápoj, Exellencí, jenž byl by s to, svésti i olympické bohy. I prosím z té příčiny o milost pro druhou brigádu.“

            „Upokojte se, majore“, pravil vrchní velitel s úsměvem, „neboť vzhledem ke krásnému
Vernetovo plátno s názvem Kampaň roku 1814
výsledku dnešního dne chci tyto dareby tentokrát ještě pardonovat. Očekávám však, že se podruhé věc více opakovati nebude.“

            Ale mravnímu trestu »opilá brigáda« přece neušla.

            Neboť když toho dne (5. února) jenerál York slavil svůj vjezd do města a tam pluk za plukem na náměstí před ním parádním krokem defiloval, zůstala druhá brigáda v St. Mernie, odkud směla teprve za tmy a potichu do města se odebrati.

            Ještě jednu okolnost nelze pominouti mlčením.

            Když totiž municipalita na náměstí klíče města jenerálovi odevzdávala, podala mu zároveň účet na 57 tisíc lahví vína, které bylo jeho vojsko vypilo neb rozbilo. Ale York usoudil na konec moudře, řka:

            „Milí pánové, když francouzští jenerálové Rapp a Vandamme ve Slezsku hospodařili a statisíce pro svoje tabule vyžadovali, starali se starého čerta o zaplacení. Nuže, učiním podobně a tím jsme spolu vyrovnáni.“

            A roztrhnuv účet, hodil jej obecním hodnostářům pod nohy.

            Ale byl to také poslední slunný záblesk Yorkova armádního sboru. Záhy na to došel těžkých pohrom a byl posléze před Paříží následkem četných chyb jeho podvelitelů úplně potřen a rozprášen.

sobota 25. ledna 2014

SHARPOVA ČEST: DALŠÍ SVAZEK DOBRODRUŽSTVÍ Z NAPOLEONSKÝCH VÁLEK

Další díl válečných dobrodružství Richarda Sharpa od 95th Rifles právě vyšel v českém překladu Jiřího Beneše. Nese název, odpovídající originálu, tedy SHARPOVA ČEST, a je to už sedmnáctý svazek čtyřiadvacetidílného cyklu. Tentokrát se, pokud jde o jádro historických událostí, odehrává od února do června 1813 a kulminuje bitvou u Vitorie, kde Wellington na hlavu porazil krále Josefa, což byl začátek celkového francouzského ústupu ze Španělska (podrobně to najdete ve druhém svazku mé Poloostrovní války s názvem Napoleonova prohra). Krom postav Sharpových přátel, podřízených i nadřízených, důvěrně jeho příznivcům známých z předchozích svazků, tu bude Cornwellův hrdina znovu čelit Napoleonovu agentu Pierru Ducosovi (viz předtím Sharpova bitva, Sharpův nepřítel) a nemáklo nástrah mu připRaví i krásná Hélène Leroux, alias La Marquesa de Casares el Grande y Melida Sadaba, která už byla v Sharpově meči... Jirka Beneš mi s laskavostí sobě vlastní poslal úryvek svého překladu a spolu s ním i Cornwellův historický dovětek... Je to kniha, která stojí za investici a zařazení do sbírky, což skvělý překlad jen podtrhuje!


Sharpova čest-ukázka
Asi míli na severovýchod od Gamarry Mayor, ve vesnici jménem Durana, přeťaly španělské jednotky Velkou cestu. A právě Duranu bránily španělské regimenty ve službách Francouzů.
Jedni Španělé tedy v nenávistném střetu bojovali proti druhým a kolem páté odpoledne Wellingtonovi Španělé, věrní Španělsku, dobyli most. Velká cesta byla zahrazena.
Španělští vojáci přelézali hromady mrtvých a stříleli, až měli hlavně mušket rozžhavené doruda. Takhle vybojovali velké vítězství a Velkou cestu zablokovali.
Přesto Francouzi stále měli šanci dostat se dál. Mohli se ukrýt na západě a pak na vyčerpané a zkrvavené Španěly vrhnout své obrovské kolony. Jenže ve zmatku kouře, který se válel na pláni, nikdo nevěděl, jak malou sílu jejich nepřátelští krajané představují. A celou tu dobu, minutu po minutě, postupovaly od západu britské bataliony, zatímco koule z těžkých děl, soustředěných na Wellingtonův příkaz na malém prostoru těsně vedle sebe, vyrážely ve francouzské linii krvavé mezery.
A Francouzi se zlomili.
Armáda krále Josefa, která zahájila den se sebedůvěrou, jakou Francouzi ve Španělsku nepamatovali šest let, se zhroutila.
Stalo se to neuvěřitelně rychle, třebaže k tomu docházelo postupně. Jedna brigáda se snažila bojovat a pevně držet své postavení, kdežto jiná se už rozpadala a obracela na útěk při první britské salvě. Francouzská děla přestávala jedno po druhém střílet, obsluhy je nakolesňovaly a odvlékaly směrem k městu. Generálové ztráceli kontakt se svými jednotkami, dožadovali se zpráv z bojiště, křičeli na vojáky, ale francouzská linie se pod pravidelnými salvami britských batalionů dál drobila, zatímco nad hlavami jejích ustupujících vojáků vybuchovaly britské granáty. A pak se rozšířila zpráva, že Velkou cestu zablokovaly jednotky nepřítele, které přišly ze severu. Pravda však byla taková, že francouzská děla stále držela Brity ve vesnici Gamarra Mayor a Španělé severně od vesnice byli vyčerpaní a v příliš malém počtu na to, aby mohli vést útok na jih. Ale právě zvěst o útoku na Velkou cestu nakonec Francouze zlomila a pak už se obrátila na útěk celá jejich armáda.
Den se klonil k večeru a nastávala doba, kdy pstruzi v řece pod opuštěným mostem u Gamarry Mayor vyskakují nad hladinu po hmyzu. Francouzští vojáci, kteří předtím most tak dobře střežili, viděli, že jejich druhové prchají, a nechali se jimi strhnout.
A tak těm, co pozorovali bojiště z hor na západě nebo z výšin Puebla de Argazón, se naskytl úžasný pohled, jenž je dopřán jen málo lidem – pohled na vítězství z orlí perspektivy.
Kouř z pláně pomalu uplýval a odhaloval armádu postupující vpřed. Ne v přehlídkovém pořádku, ale přesto velkolepou. Celou pláň v šíři dvou mil, od hor k řece, zaplavily spojenecké regimenty a postupovaly spálenou a zkrvavenou zemí dál. Pochodovaly pod svými zástavami a slunce vrhalo mezi přetrvávajícími chuchvalci kouře ostré pruhy, v jejichž záři vynikaly červené, bílé, modré a zlaté barvy potrhaných vlajek a na některých také rudé skvrny ještě nezaschlé krve. Bojištěm táhly regiment za regimentem, brigáda za brigádou a stoupaly do nízkých kopců, kde ještě nedávno stála druhá francouzská linie. Jejich stíny se pohybovaly před nimi a všechno to množství vojska mířilo k městu zlatých věží.
Ženy, které boj sledovaly ze své galerie, už věděly, že bitva je rozhodnutá a Francouzi prohráli. Viděly francouzské vojsko prchat a rychle opouštěly svá místa. Zpráva o porážce Francouzů se šířila dům od domu a všichni, kteří francouzské vojsko provázeli, od kupců a majitelů bordelů po ženy a milenky vojáků, už na nic nečekali a vyrazili k vlastnímu překotnému úprku z Vitorie. Hnaly je k tomu mimo jiné polední rozkazy maršála Jourdana rozhlašované spěšně vyslanými kavaleristy, kteří volali na Francouze, aby mířili k Salvatieře.
Velká cesta byla zablokovaná, takže zbývala jediná možnost ústupu k Salvatieře a odtud do Pamplony. Z Pamplony se pak mohla armáda dostat po křivolakých horských cestách přes Pyreneje zpátky do Francie.
Nastával zmatek. Úzké ulice byly přeplněné lidmi, kočáry, vozy a koňmi, zatímco od západu pochodovaly pod zapadajícím sluncem, zastřeným kouřem z boje, spojenecké bataliony směrem k městu. Celá pláň ztemněla vítězným vojskem se vztyčenými zástavami.

Cesta do Pamplony byla široká sotva pro jeden kočár nebo dělo, navíc se z ní nedalo vyjet na krajnice, protože ty, stejně jako pole po obou stranách, byly po deštích rozměklé.
Po takové cestě tedy ustupovala a snažila se dostat do bezpečí celá francouzská armáda, s více než dvaceti tisíci civilistů, kteří ji doprovázeli, s přibližně třemi tisíci vozů a se sto padesáti děly a kolesnami.
Celý den naslouchali v bagážním parku dunění děl a pozorovali kouř, jenž stoupal nad věže katedrály, a teď přišel rozkaz k ústupu. Ne však po Velké cestě, ale přímo na východ, směrem k Salvatieře a Pamploně.
Biče práskaly, voli bučeli po ranách bodci s kovovými hroty, kterými je poháněči pobízeli, a z půltuctu polních cest a z přeplněných ulic města vyjížděly vozy směrem k jediné úzké cestě. A do tohoto zmatku si razila cestu děla, kodrcající z bojiště, a ještě zvyšovala tlačenici bagážních vozů a zvířat.
První vůz uvízl pouhých sto metrů za místem, kde vedlejší cesty ústily na hlavní, a kočár, který se ho snažil objet, se na měkké krajnici převrátil. Vzápětí se tomu všemu snažilo vyhnout jedno z děl, ale na měkké půdě dostalo smyk a dvě tuny železa narazily do kočáru. Dělostřelci popadali na zem, koně řičeli a cesta byla rázem zatarasená. Voli, koně, kočáry, vozy, káry, děla, houfnice, pojízdné kovárny, zdravotní vozy a kolesny, všechno to zůstalo uvězněno v prostoru mezi zataraseným místem a postupujícími Brity.
Kolem vozů se to jen rojilo lidmi. Vojáci prchající z města, vozkové, civilisté armády, všichni utíkali přes bagážní park. Někteří začali rozřezávat plachty vozů a vytahovat z nákladu bedny. Práskaly výstřely z mušket, jak se strážci snažili chránit císařův majetek, ale později i oni usoudili, že už o něj císař tak jako tak přišel, a kdo se k němu dostal, ať si ho nechá. Nakonec se připojili k drancířům.
Vozy, které zablokovaly cestu, obcházely tisíce pěších francouzských vojáků, zdupávaly obilná pole široko kolem a mířily na východ. Generálové jeli s kavalerií a v duchu si připravovali výmluvy, proč bitvu prohráli, zatímco do chaosu vozů v bagážním parku mířili další vojáci a zoufale hledali své ženy a děti.
Kočár s králem Josefem právě přijížděl k místu, kde došlo k zatarasení cesty, když zazněl dusot kopyt, zablýskly se tasené šavle a do zmatku a paniky prchajících vpadla první eskadrona britské jízdy, vyslaná kolem městských hradeb.
Král Josef unikl pouze za cenu, že opustil kočár. Vyskočil ven pravými dvířky ve chvíli, kdy se už britští jezdci málem dostávali do kočáru dvířky levými. Všechny své osobní věci nechal uvnitř a prchal nekrálovsky pěšky v davu svých někdejších poddaných.
Odevšad se ozýval křik a pláč žen a dětí. Většina z nich neměla tušení, kde jsou jejich muži. Věděly jen to, že se armáda rozpadla a proměnila v panický dav a že musejí utíkat. Stovky jich však zůstávaly v bagážním parku a rabovaly ve vozech, aniž dbaly na to, že přijíždí britští kavaleristé. Zřejmě si říkali, že je lepší být pár minut bohatý než věčně chudý. Z města navíc přicházeli Španělé, mnozí vyzbrojeni dlouhými noži a připraveni zabíjet.

Poznámka o historii
„Kořist, kterou Britové po bitvě u Vitorie získali, byla obrovská – taková, jaké se nezmocnila žádná armáda od dob drancování tábora perského krále po bitvě u Issu vojskem Alexandra Makedonského,“ napsal Charles Oman ve své skvělé History of the Peninsular War.
„Mnozí z našich mužů, a zvlášť ti, co našli diamanty, se stali toho dne boháči,“ psal zase vojenský intendant Schaumann.
Střelec Edward Costello odhadoval, že večer po bitvě získal kořist v hodnotě nejméně jednoho tisíce liber, k níž mu pomohlo „pár úderů pažbou pušky“.
Kořist od Vitorie byla opravdu neskutečná. Až na dvě získali Britové všechna francouzská děla, celkem sto padesát, a z těch dvou, která se Francouzům podařilo zachránit, se navíc jedno během ústupu ztratilo. Ale děla byla to poslední, co vojáky při drancování zajímalo.
Nikdo se už nedozví, jaká byla skutečná hodnota všeho toho majetku a peněz, které si drancíři odnesli. Já osobně si myslím, že pět milionů liber je příliš nízký odhad, a mohlo to být až sedm milionů. Přepočteno na současné peníze by to tedy dalo asi sto padesát čtyři milionů liber nebo, chcete-li, dvě stě třicet čtyři milionů amerických dolarů. Většinu lupu navíc tvořily předměty těžko směnitelné hodnoty, jako jsou Rubensovy obrazy, třebaže použité jen jako nepromokavé plátno na ochranu před deštěm. Naštěstí se tyto obrazy podařilo zachránit a některé z nich, jež později dostal darem Wellington od krále Ferdinanda VII., lze vidět ve Wellingtonově sídle na zámku ve Stratfield Saye nebo v jeho londýnském sídle Apsley House. Jediný předmět, který se však zachránit nepodařilo, byla španělská královská koruna.
Naproti tomu část kořisti byla velmi snadno směnitelná, a nešlo jen o zlato. Německý důstojník ve Wellingtonově armádě Schaumann, jeden z těch, kteří se bavili na oslavě vítězství ve vitorijském hotelu, zaznamenává velký počet zajatých žen, z nichž mnohé byly oblečené v kavaleristických uniformách, speciálně pro ně ušitých. Schaumann, jenž měl během tažení zvlášť všímavé oči pro ženy, uvádí, že francouzské ženy si během drancování hledaly nepřátelské vojáky, jimž za jejich ochranu nabízely svou věrnost. Těm, které se jako markýza chtěly vrátit do Francie se svým majetkem, poskytli vítězové eskortu k zajištění jejich bezpečí. Slova „jsme kočovný bordel“ řekl Wellingtonovi zajatý francouzský důstojník.
Sám Wellington odhadoval, že britští vojáci si při drancování přišli na milion liber ve zlatých mincích (a to se dostali do bagážního parku až po prchajících Francouzích a obyvatelích Vitorie), zatímco on získal pro armádní pokladnici pouze sto tisíc stříbrných dolarů. Z ostatních trofejí to byl stříbrný nočník krále Josefa (dodnes používaný regimentem, jenž ho ukořistil, i když ne k původnímu účelu, ale k rozlévání vína při oslavách), a také Jourdanova maršálská hůl, kterou Wellington poslal princi regentovi. Princ mu na tento dar odpověděl takto: „Vy jste mi poslal hůl francouzského maršála a já vám na oplátku posílám maršálskou hůl anglickou.“ A protože do té doby žádná taková „hůl“ neexistovala, bylo třeba navrhnout ji a zhotovit. Takhle se tedy Wellington stal polním maršálem.
A nutno dodat, že velmi nešťastným polním maršálem, i když se to zdá po takovém vítězství zvláštní. O vojácích, kteří po bitvě vydrancovali nepřátelský bagážní park, se vyjádřil jako o spodině a za tento výrok byl později velmi kritizován. Mnozí z jeho mužů si však tohle označení nepochybně zasloužili, i když v žádném případě ne všichni, a ti, co tento výrok citují jako důkaz Wellingtonova pohrdavého pohledu na prosté vojáky jeho armády, obvykle zapomínají na to, co generál rád dodával: „Ale je úžasné, jaké skvělé chlapíky jsme z nich udělali.“ Wellington měl ke svému hněvu nad drancováním důvod, neboť doufal, že použije kořist Francouzů k financování svého tažení. Přesto i tak mohl těžko předpopkládat, že obyčejní vojáci, kteří dostávali jeden šilink denně, odolají pokušení, jež se jim tak náhle naskytlo na „zlaté pláni“ po vítězství u Vitorie. Přesto to mnozí dokázali. Některé regimenty uměly udržet mezi svými vojáky pořádek a prošly přes pláň bez drancování. Takže pro Sharpa a Harpera nemám omluvu.
Inkvizici ve Španělsku zakázala španělská junta a znovu ji obnovil v roce 1814 král Ferdinand. Nemám žádný důkaz o tom, že by se v politickém dění, které provázelo návrat Ferdinanda na španělský trůn, inkvizice jakkoli angažovala, ale nic bych za to nedal. Španělská inkvizice byla definitivně rozpuštěna v roce 1834.
Myšlenka, že by návrat Ferdinanda VII. mohl vést k uzavření míru s Francií a vypuzení Britů ze Španělska, není fikce. Tvořila základ dohody podepsané ve Valençay Napoleonem a Ferdinandem – dohody, jež měla podporu těch Španělů, kteří si přáli obnovu slávy staré španělské říše a porážku nových liberálů. Tato smlouva však nakonec nebyla nikdy naplněna. Napoleon sice dodržel to, k čemu se v ní zavázal (že umožní návrat Ferdinanda VII. na trůn), ale bylo to především veřejné mínění ve Španělsku, co Ferdinandovi zabránilo uzavřít s Francouzi mír, na základě něhož by vypudil Wellingtonovu armádu a umožnil vlastní armádě obnovit španělskou říši za hranicemi.
Bitva u Vitorie nebyla největší z těch, které Wellington na Poloostrově vybojoval, ale její výsledek měl ty nejdalekosáhlejší důsledky. V době, kdy se zdálo, že se po katastrofální porážce v Rusku štěstěna opět obrací v Napoleonův prospěch, povzbudila prohra Francouzů u Vitorie severní spojence k tomu, aby pokračovali v boji, jenž pak v následujícím roce vedl k velkému vítězství u Lipska.
Výsledek bitvy u Vitorie v podstatě vyhnal Francouze ze Španělska, i když si tam ještě nějakou dobu udrželi posádky ve třech pevnostech. V boji padlo osm tisíc Francouzů a něco přes pět tisíc Wellingtonových mužů. Drancování francouzské bagáže a prohýřená noc, která následovala po bitvě, znemožnily Britům jakékoliv pronásledování, a tak se zbytkům Josefovy armády podařilo překonat po strmých stezkách severně od Pamplony Pyreneje a dostat se do Francie.

Nakladatelství OLDAG, přeložil Jiří Beneš, vázaná s přebalem, počet stran: 312, Cena: 289,- Kč
ISBN 978-80-7411-074-0, EAN 9788074110740


pondělí 20. ledna 2014

POKLONA OD KATRIN BUTTIGOVÉ

Minulý týden se mi na mojem facebooku dostala velmi neobvyklé poklony, provázené kresbou, a oboje mě nesmírně potěšilo, to přiznávám!!! Je to velká čest, když věc, kterou napíšete, někoho druhého takhle zaujme. Příspěvek na facebooku (včetně obrázku, či spíše krásné komiksové stránky, nahoře) zní takto:
Večerní čmárání, opět pročítám knihu Jiří Kovaříka o Ruském tažení a tahle scéna mi uvízla v hlavě, tak jsem jí alespoň musela naskicnout

Michel Ney was walking in the very end behind everyone. He symbolically wanted to cross the river [Niemen] as a last soldier of Grande Armée on it’s retreat. When he crossed the river, he turned, raised his arm with a pistol defiantly and shot his last bullet to Russia.
(…)
There entered a man in a coat of cinnamon color, with long beard, red fierce eyes. “You don’t recognize me?” he asked. “No, who are you?”, “Marshal Ney.” “And where is the rearguard?” “I am the rearguard! No-one is behind me.”
- from Memoirs of Mathieu Dumas
(Artwork by me.)
Pro neznalé angličtiny, jde o pasáže z pamětí generála Mathieu Dumase, kterou mám ve 2. díle Napoleona v Rusku, o Neův přechod Němenu, na jehož opačním konci se zastavil a vzdorně přes řeku naposledy vypálil do Ruska. Pasáž z Dumasovým paměti zní takto:
"Tu náhle vstoupil muž ve skořicovém kabátu, s dlouhými vousy, zarudlýma a planoucíma očima. ,Vy mě nepoznáváte?,‛ zeptal se. ,Ne, kdo jste?‛ ,Maršál Ney.‛ ,A kde je zadní voj?‛ ,Já jsem zadní voj! Za mnou už nikdo nejde‛,“  
Poděkoval jsEm, požádal o svolení dát vše na blog a k tomu přiložit pár slov o autorce (neboť je to žena, ke všemu mladá a pohledná!!!); poslala mi toto:
   "Pár slov o mě? Může být, třeba že reálné jméno je Katrin Buttigová, ilustracím a malbě se věnuji tak nějak "odmala", na napoleonské války se soustředím už sedmým rokem (měla jsem v roce 2011 jednu komorní výstavu v Újezde u Brna) a momentálně studuji dějiny umění na UK a do toho straším v uniformě pištce fr. gardového granátníka. Tady je odkaz na moje portfolio http://lesoldatmort.carbonmade.com/ nebo jestli chcete spíš ten blogspot http://lesoldatmort.blogspot.cz/ je na vás, co vyberete.