sobota 13. června 2015

K. LANDMANN: OD ELBY NA SV. HELENU

Napoleon u Waterloo (Bellangé)
Tento článek vyšel na osmi, žel tehdy neočíslovaných, stránkách českého ilustrovaného časopisu Světozor, někdy zkraje XV. ročníku již III. cyklu tiskoviny tohoto jména, » K stému výročí Napoleonova pádu«, tedy přibližně na přelomu jara a léta roku 1915. Tomuto textu lze nesporně mnohé vytknout, ale předně stojí za pozornost, že situace je tu na rakouské poměry netradičně líčena z pozice (ex)císaře Francouzů, který zde již nikterak není líčen jako ona krvežíznivá a válkychtivá nestvůra, kterýžto punc má veliký Korsičan ještě u mnohých lidí dodnes. Zvažoval jsem zda doplnit nějaké korekce, byť třeba i jen formou poznámkového aparátu, ale asi každý gro příběhu známe a tématu jsou věnovány celé knihy, ty z Jiřího pera nevyjímaje... I čtenář jen průměrně znalý problematiky si všimne, že autor naprosto pominul Neyovu klíčovou roli při Napoleonově návratu na trůn, stejně jako osudovou bitvu u Waterloo nesmírně zjednodušil, přičemž nezmínil ani britská karé ani jezdecké hektakomby, o zkáze gardy nemluvě; leč to nic nemění na zajímavém náhledu do smýšlení a informovanosti našich krajanů v době prvního kulatého jubilea, přičemž i z tohoto příspěvku je zřejmé, že „Bony“ u nás své první sympatizanty získal ještě za monarchie, ne až za republiky, kdy se Francouzi dostali tak nějak programově do politického kurzu... 
Karel Řezníček 



„ . . . dne 11. dubna 1814 zřekl se Napoleon I. ve Fontainebleau francouzského trůnu, když uznal marnost pokusu zmocniti se Paříže, obsazené spojenci, a obdržel ostrov Elbu v neodvislé panství s ročním důchodem 2 mil. Franků, které mu měla vypláceti Francie.
Ve Francii obnovena vláda Bourbonův, ač národ jí nebyl příliš nakloněn, a mladší bratr sťatého Ludvíka XVI. Vrátil se z Anglie a jakožto Ludvík XVIII. uvázal se v panování jako nástupce ve vězení zemřelého Dauphina. 
První abdikace

Dne 3. května Ludvík XVIII. vjel do Paříže a ujal se vlády za asistence několika set tisíc mužů německého a ruského vojska.
Loučení ve Fontainebleau

Za takové situace podepsán 30. května První pařížský mír mezi Francií a čtyřmi velmocemi, k nimž pak se přidalo i Portugalsko, Španělsko a Švédsko.
V zápětí po uzavření Pařížského míru svolal Ludvík XVIII. vlastní volbou tak zvanou komoru pairův a deputovaných, kterým předložil novou ústavu (charte octroyée): dvě komory. Komoru pairův jmenuje král, a do komory deputovaných volí se poslanci přímo. Právo iniciativy přísluší králi. Ministři jsou odpovědní. Staré šlechtě přiřčeny bývalé tituly a nová šlechta ponechána při svých. Daně rozvrženy ne dle stavův, nýbrž dle jmění...

Napoleon na Elbě (Vernet)
Toto jest vypsaný list z dějin. Proto uvedený ve své nahé prostotě fakt, aby bylo možno porovnati, co bezprostředně po 11. dubnu činila Evropa a čím se zabýval Napoleon, trůnu zbavený.
Přijel v prvních dnech měsíce května na ostrov Elbu, mající sotva čtyři čtvereční míle rozlohy. Muž, pro kterého nic na světě nebylo příliš velké nebo příliš malé, věnoval se hned administrativním pracem své nové domoviny s toutéž vervou, jakou do té doby věnoval záležitostem Francie i konečně celé Evropy.
Žádostiv práce a nenávidějící nečinnost, dovedl se zaměstnati rychle všemožnými podrobnostmi ve všech oborech záležitostí administrativních. Dokonce zorganizoval nevelkou vojenskou hotovost a založil opevnění na březích.
Zkrátka řečeno, zařizoval se skutečně, jako by chtěl plně využíti všech drobných výhod svého „dobře zaslouženého odpočinku“, jak napsal dobromyslně současný kronikář.
Zatím záležitosti Francie spěly ku předu v kolejích daných novou situací: Společenská rovnost, vytvořená revolucí, právě jako záležitosti říše, upravené Napoleonem – zůstaly v hlavních rysech nezměněny, ale, jak leží na snadě za nového režimu, vyšší říšské úřady obdrželi ti, kdož zůstali věrni Bourbonům, nebo kdož aspoň tu věrnost dovedli obratně předstírat. Mnoho vlivných a výnosných míst obsadili emigranti, kteří nechtěli sloužit pod Napoleonem. Bylo věcí velmi přirozenou, že royalisti, zmocnivší se vlivu, snažili se ze všech sil zav& eacute;sti někdejší předrevoluční řády, i že lidé, které vynesla éra Napoleonova, vlivu, významu i posicí pozbyli. Platilo to v nejvyšší míře o armádě, kde násilné zavádění nového režimu vyvolalo ovšem všeobecnou nespokojenost.Tyto věci byly tím většího dosahu, že osoba nového panovníka neodpovídala ani v nejmenším obrazu vladaře, jaký vytvořila léta Napoleonovy vlády.
Ludvík XVIII. byl stár – bylo mu kol šedesátky – byl otylý a trpěl podagrou, že už nemohl na koně; ve zlých dnech své nemoci nemohl se ani podepsati; při tom však obklopoval se lichotníky a maitressami. To vše nepřispívalo k jeho oblibě, ač jinak snažil se ukázati všechnu dobrou vůli v nových poměrech.
Tím vším lze vysvětliti, že vedle strany bourbonské i mnohem četnější než tato strana míru – existovala stále silná strana, toužící po návratu éry napoleonské.
Přívrženci sesazeného císaře zpravovali ho ovšem o náladě ve Francii, i o všech okolnostech a projevech obecných, mluvících v jeho prospěch. Nicméně ani v táboře Bourbonů nebylo bráno na lehkou váhu nebezpečí, pochodící ze změn veřejného mínění, jevící se ve vztazích k minulosti a přítomnosti. To lze i doložiti požadavkem Talleyranda, ministra francouzského, na kongresu
Ludvik XVIII. s rodinou
Vídeňském, aby Napoleon byl vyvezen na některý z ostrovů Atlantského oceánu a tak u činěn navždy neškodný.
Napoleon dověděl se o tomto pláně již v prosinci 1814. Poněvadž Ludvík XVIII. nevyplácel mu rentu, smluvenou ve Fontainebleau, považoval za jasné, že mocnosti nemíní dodržovat podmínek smlouvy, a necítil se již navzájem zavázán. A běželo mu tedy pouze o to, kterak by oplatil svým nepřátelům. Zprávy, jež ho došly na počátku roku 1815 o neshodách mezi panovníky, asi uspíšily provedení myšlenky, jejíž vznik byl při muži Napoleonova temperamentu věcí vlastně samozřejmou.
Dne 26. února 1815 nastává poslední kampaň Napoleonova, nazvaná v historii slovy:
S t o   d n í   . . .
Toho dne vyplul od Elby na sedmi lodích s patnácti sty muži a přistál 1. března v zátoce Jouan, nedaleko Cannes, na jižním pobřeží Francie, jihozápadně od Nizzy.
Neslýchaně smělý podnik, zmocniti se znova trůnu Francie, zahájil s tímtéž fatalistickým pohrdáním smrtí, která jej charakterizovala za celého obdivuhodného života.
Generál Marchand z Grenoblu vyslal proti němu silný vojenský oddíl.
Napoleon nechráněn jel vstříc pluku a zvolal:
„Kdo z vás chce střelit na svého císaře?“ A místo výstřelu důstojníci i vojáci zapomněli na
Setkání s soutěsce Laffrey (Steuben)
rozkazy, ozvalo se nadšené volání „Vive l’empereur!“ a všichni přešli na jeho stranu. V Grenoblu celá posádka a především pluk Abédoyèra připojil se rovněž k němu. Cestou na Lugdun měl Napoleon již 7000 mužů a byl si jist úspěchem. Podobně všechna vojska přidala se k němu. 19. března Ludvík XVIII. uprchl z Paříže do Gentu a v jeho obraně nepadl ani jeden výstřel, jak souhlasně svědčí kronikáři. Večer 20. března byl Napoleon v Paříži a historie mluví o „slavném vjezdu do Paříže“ (les Cent Jours).
O rychlé změně francouzského veřejného mínění podává svědectví úřední věštník, který v týdnu mění znamenitě titulaturu Bonapartovu: Zlověstný Korsikán Elbu opustil. – Bonaparte přistál v Cannes. – Generál Bonaparte zmocnil se Grenoblu. – Napoleon vjel do Lyonu. – Včera byl císař ve Fontainebleau radostně přijat. – Jeho Veličenstvo očekává se dnes do Tuilerií. – – Také Napoleon však rozuměl jemným odstínům stylu a mluvil v Cannes k „občanům“, v Lyonu k „Francouzům“ a v Paříži již – „moji poddaní“ . . . –
Napoleon počítal s tím, že neshody vzniklé mezi účastníky na kongresu Vídeňském a hrozící již válkou mezi někdejšími spojenci – znemožní novou válku s Francií a přinutí je k uznání změny na francouzském trůně. Ale tyto předpokady se nenaplnily.
Kongres byl zprávou o Napoleonově návratu z Elby ovšem překvapen, ale mocnosti vešly proti němu ihned v nový spolek k hájení míru Pařížského.
Každá z říší zavázala se postaviti do pole 150 tisíc mužů vojska a nesložiti zbraň  dříve, až Napoleon přestane síti válku a usilovati o nadvládu a rozhodování na pevnině.
Napoleon vešel hned s vládami říší zúčastněných na kongresu Vídeňském ve vyjednávání v tom směru, aby zachovaly podmínky míru Pařížského. Ale dána mu jednotná odpověď, že s ním nebyl mír Pařížský uzavírán. A tak na konec nezbylo velkému vojevůdci jiné než beznadějná válka. Beznadějná z ohledu na počet nepřátel i na vyčerpané prostředky země . . .
Ještě zbývalo předposlední: Vzdáti hru. Dobrovolně zříci se trůnu a vrátit se do vyhnanství. Ale Napoleon nebyl z mužů, kteří to dovedou. Vzdáti se – to neměl ve svém životním slovníku.
Věřil ve svou hvězdu a vůbec vždy dovedl nalézti něco, v co věřil. Tentokrát byla to důvěra
Napoleon na Májových polích, červen 1815 (Myrbach)
ve francouzský lid, který ho přijal se slávou a neučinil nic, aby bránil Ludvíka XVIII., ani při vždy silném patriotismu Francouzů, kteří vždy nenáviděli cizí vlivy i v sobě samých.

               Leč i tu dostavilo se zklamání. Zvěsti o nezbytnosti nové války působily nejhorším dojmem. Objevilo se to velice jasně, když z mnoha tisíců vysloužilých vojínů, kteří se vrátili do Francie ze zajetí – dlouho nebylo možno shromážditi jich pod prapory to množství, s jakým počítal Napoleon. Ani to nepomohlo valně, že císař, dostávaje svému slibu, danému krátce po svém návratu z Elby, uvolil konstituční zřízení, čímž ostatně znemožnil si na příště možnost absolutního rozhodování i v záležitostech pro sebe nejdůležitějších.
Na konci musil si přiznati, že všechny jeho snahy o získání lidu vyšly nazmar; ač přece
Britské karé u Quatre Bras (Lady Butler)
mohl usuzovat, že národ, který mu stál po boku ve chvílích zdaru, zůstane mu věrný i ve dnech neštěstí.
Dne 7. června zahájil sezení obou sněmoven, nadaných novou ústavou – skvělou trůnní řečí, která učinila dobrý dojem. Již 11. června druhá sněmovna svěřila mu vojenské síly k obraně země, vyhradila však, že jenom k obraně. Následujícího dne odebral se Napoleon k armádě.
Plánem spojenců bylo vtrhnouti do Francie čtyřmi armádami, jimž veleli: Wellington anglické a Blücher pruské v Nizozemí na pravém křídle, Barclay de Tolly ruské ve středu, a rakouské – kníže Schwarzenberg na levém křídle na hořejším Rýnu.
Nejseverněji postupovala armáda pruská pod velením Gneisenaua, zatím co Wellington
Zachráněný Blücher u Ligny
pořádal svou armádu v Belgii, a cítě se se svými 93.000 vojska příliš slabý, snažil se, než dostaví se Blücher, aby obrátil pruskou armádu, postupující pod prozatímním velením Gneisenaua, směrem k sobě. Gneisenau, získav Blücherův souhlas, obrátil své síly rychle do Belgie a tím přičinil se více než kdo jiný o rychlé ukončení kampaně.
Wellington správně předvídal, že Napoleon nebude čekat, až spojenci shromáždí svá vojska a zahrnou ho přesilou. Čítalať vojska spojenců více než 800.000 mužů, kdežto císař stál v čele 124.000 lidí. Napoleon vskutku rozhodl vrhnouti se na Blüchera a Wellingtona dříve, než přijdou Rakušané a Rusové. Vítězství nad prvými dvěma vůdci mohlo míti nedozírné politické následky.
Císař měl odvahu postavit se čelem dvakráte silnějším silám anglickým a pruským, ale ovšem jeho úmysl byl napadnouti Blüchera i Wellingtona dříve, než se nadáli, a porazit je ne najednou, nýbrž jednoho za druhým.
S celým mistrovstvím svého vojenského umění spojil svá vojska na jih od Sambry mezi Beaumontem a Philippeville, 14. června sám přibyl do Beaumontu a 15. již zahájil operace – nepřítel o tom všem nevěděl.
V té době vojska jeho protivníků stále ještě dosti daleko od sebe; příčina toho byla možnost snadnějšího opatření potravy. Wellington byl více na západ a Blücher na východ; v Charleroi se obě armády dotýkaly. Císař měl úmysl útočiti právě v tento bod a rozraziti odpůrce na obě strany rozcházejících se jich linií komunikačních.
Dne 15. června dobyl Charleroi, obsazené Prusy, a přepravil se přes Sambru. Špatnou předzvěstí bylo, že hrabě Bourmont, velitel jednoho z předních sborů, provedl podobný jidášský
Ústup k Mont-Saint-Jean
kousek, jako Jomini na počátku kampaně roku 1813: přešel na stranu spojenců a tím připravil Napoleona o značnou část úspěchu, který vyplýval z překvapení útoku. 16. června v poledne  napadl císař současně Wellingtona i Blüchera. Prvého s menší částí své armády, druhého s hlavn& iacute;mi silami. Tím způsobem, zkoušeje rozdrtit Blüchera, bránil Wellingtonovi, aby přispěl Prusům na pomoc. Oba plány se zdařily. V té bitvě (u Ligny) Prusové museli ustoupit a dokonce, když chtěli změnit běh událostí onoho dne násilným útokem jízdy, Blücher sám spadl s koně – a myslilo se, že padl. Wellingtona zase zadržel maršál Ney u Quatre-Bras tak mocně, že anglický vůdce, vzdálený sotva deset kilometrů od Blüchera, nemohl mu poskytnouti ani nejmenší pomoci. –
Napoleon se domníval, že jest Blücher nadobro poražen a Prusové odbyti; nestaral se o ně
Hougoumont (Pipps)
dále a vrhl se na Wellingtona. Oddíly francouzské, stíhající Němce, viděly je v celých tisících ustupovati k východu. Zdálo se tedy jisto, že ustupujíce k Namuru a Lutichu vzdalují se stále víc od Angličanů.
Císař tedy s hlavní armádou pospíšil proti Wellingtonovi, pozůstaviv sbor Grouchyho, aby pronásledoval Prusy. Ukázalo se však, že svého nepřítele od Ligny nedocenil. Gneisenau ještě téhož dne boje večer, než ještě Blücher byl nalezen, obrátil ústup k Namuru, ale k severu směrem k Wavre, aby se přiblížil k Wellingtonovi. Starý „maršálek Vorwärts“ v zápětí tento krok schválil a Gniesenau tak přispěl po druhé ke konečnému vítězství spojenců. Na zprávu o porážce Blü ;cherově ustoupil
Scotland fot ever (Lady Butler)
Wellington k Waterloo. Když ho Blücher ujistil, že v případě bitvy dne 18. června bude mu státi ku pomoci všemi svými silami, anglický vojevůdce odhodlal se přijmouti bitvu ve výborném postavení v kraji mezi Waterloo a Belle-Alliance a držeti se v defensivě až do Blücherova příchodu.
Napoleon objevil se před anglickou frontou večer 17. června a ustanovil k útoku časné jitro. Ale celý den 17. hustě pršelo a déšť trval ještě celou noc. Hluboko rozmoklá, úrodná a blátivá půda znemožnila skoro úplně pohyby dělostřelectva. Ostatně vojska znavená vysilujícími pochody potřebovala nutně odpočinku, takže Napoleon odložil útok na devátou hodinu ranní. I tato doba se však ukázala předčasná; půda do té doby neoschla dostatečně. I odložen znovu hlavní útok na jednu
Wellington u Waterloo (Hillingford)
hodinu odpolední. Zatím plynuly hodiny dr ahocenného času, neboť každá z nich přibližovala Prusy k bitevnímu poli. Nicméně Napoleon od rozhodnutí neustoupil. Pokládal za nemožné, aby Blücher mohl stihnouti v čas na bojiště s většími silami. V tom přesvědčení nedal nic na zprávy, které svědčily, že Prusové se přece přibližují. V hlubokých řadách stanula Napoleonova vojska po obou stranách cesty, vedoucí ke středu Wellingtonových posicí: střed zaujala pěchota, jízda obě křídla a artilerie umístěna před frontu. Silné reservy pěchoty i jízdy stály pohotovy v týlu.
Míře přímo na střed nepřátelské posice, měl císař úmysl rozraziti jej náporem svých vojenských mass směřujících na jedno místo. S pokřikem „Vive l’Empereur!“ zahájili Francouzové
Prusové u Plancenoit (Northern)
útok, vedený s úžasnou energií. Vojska Wellingtonova vyvynula mocný odpor, ale není pochybnosti, že by nakonec Napoleonovu náporu neodolala, kdyby – nebylo toho, že právě ve chvíli zahájení útoku a tedy okolo prvé hodiny odpolední, začali dostihovat bojiště Prusové. Přibývalo jich stá ;le více – začínali již také útočit v týlu Napoleonova postavení, který byl nucen posílati proti nim příslušné síly, a tím oslabovati hlavní útok na Angličany. S druhé strany dal se Grouchy zadržet
Útěk po prohře...
jediným německým sborem a nemohl vzíti podílu v bitvě. Když posléze Wellington pod dojmem objevení se Němců přešel sám k útoku, řady francouzské se začaly lámat, nastal nepořádek, a nadešel – útěk.
Hodina Napoleonova uhodila . . .

*
Po bitvě u Waterloo Napoleon pospíšil přes Charleroi do Paříže, svěřiv velení nad ustupující armádou maršálu Soultovi. Ještě nepokládal svou věc za prohranou, zvláště když došla zpráva, že Grouchy dovedl se šťastně vymknouti spojencům.
Když pak přijel do Paříže, zastal parlament nevalně jemu nakloněný. Byl by mohl nyní ohlásiti svou diktaturu, ale nepoužil tohoto posledního prostředku, cítě, že nemá dostatečné množství vojska, o něž by se opřel. Neporušil tedy ústavy a odvolal se k vlastenectví sněmoven – marně; zůstavena mu jediná cesta: opětné vzdání se trůnu.
Dne 22. června zřekl se trůnu ve prospěch svého syna, Napoleona II. Zpráva o tom vyvolala v lidu francouzském demonstrační projevy sympatií, neboť bonapartismu byli nakloněni jak sedláci, tak vojáci i měšťané.
Provisorní vláda prosila proto Napoleona, aby prokázal ještě jednu službu vlasti a opustil Paříž. Excísař vyhověl a odjel do Malmaisonu.
Když spojenci a s nimi i Ludvík XVIII. blížili se v prvních dnech července k Paříži,
Na Svatou Helenu...
provisorní vláda prohlásila, že neručí za bezpečnost Napoleonovu, a císař opustil Malmaison, maje v úmyslu uprchnouti do Ameriky. Ale naleznuv přístav Rochefort obklopený anglickým loďstvem, vzdal se svého plánu a odhodlal se svěřiti ochraně anglických zákonů a vstoupil na palubu anglické válečné lodi. Měl pevný úmysl dokonati svůj život jako civilní občan někde v ústraní Anglie. Anglický admirál Hotham zavezl jej také do Anglie, ale spojenci jinak rozhodli o jeho osudu. Zatím co Napoleon byl ještě v Plymouthu, zástupce čtyř spojenských velmocí doručil mu rozkaz, že na základě smlouvy spojenců ze dne 2. srpna 1815 pokládají vlády spojenců císaře za válečného zajatce a pověřují Anglii péčí nad ním i výběrem místa jeho deportace. Vláda anglická určila k tomuto cíli ostrov Sv. Heleny, ležící 1500 km západně od břehů Afriky v jižní části oceánu Atlantského. Napoleon přibyl na tento osamocený skalnatý ostrůvek dne 15. října, spolu s malým průvodem, který mu dovoleno sobě ponechati. Byl střežen s velkou přísností, jelikož byly obavy, že naleznou se nadšenci, kteří budou se pokoušeti osvobodit přemoženého velikána.
Dlouhé hodiny na ostrově Sv. Heleny krátil si Napoleon sepisováním pamětí svých tažení válečných. K oblíbeným zábavám náleželo čtení a jedinou radost činil mu příjezd lodi, která
Návrat ostatků
přivážela nové knihy. Těžce se ho dotklo ustanovení vlád o rozluce se ženou a synem, které něžně miloval. Zemřel 5. května 1821, před skonem žádal o duchovního, který smířil by jej s Bohem. Před smrtí nařídil také pitvu svého těla, při níž se ukázalo, že příčinou jeho smrti byl žaludeč ní vřed. –
Napolonovo přání, aby byl pohřben ve Francii, splnilo se teprve roku 1840, kdyř králem francouzským stal se Ludvík Filip Orleanský.
Se souhlasem Anglie čestná flotila pod velením knížete Joinville přivezla popel císařův do přístavu v Cherbourgu, odkud po Sekvaně dovezeny do Paříže.
Uložení Napoleonovy rakve v chrámě Invalidů vykonáno velmi slavnostně.
Pro všechny, kdož sloužili pod prapory Francie v letech 1792–1815, císař Napoleon III. dal
raziti pamětní medaili, tak zvanou medaili Svaté Heleny. Na jedné její straně je podobizna Napoleona I. a na druhé slova:
„A ses compagnons de Glorie – sa dernière pensée. S-te Hélene, 5. Mai 1821.“

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Velmi pekne Vam dakujem za tento prispevok. Uz na tento vikend sa maju uskutocnit v Belgicku styri dni spomienkovych oslav pri priležitosti 200. vyrocia bitky pri Waterloo. Uvidime, kto bude stvarnovat Napoleona, urcite to bude krasna podivana, vraj sa tam chysta velmi vela ludi. Nie kazdy sa moze na takuto udalost osobne dostavit a Vasich citatelov by velmi potesilo, keby si po tejto akcii nasli na Vasom blohu link na fotky z toho podujatia, ak by to len trosku bolo mozne. Dakujem velmi pekne.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Pokusím se; spousta přátel tam je, a pokud sdělí dojmy, zveřejním je; totéž platí o fotkách...