neděle 31. července 2016

DALŠÍ NÁMOŘNÍ DOBRODRUŽTVÍ AUBREYHO A MATHURINA

Před časem se v nakladatelství Talpress objevil další svazek skvělé série z koaličních a napoleonských válek na moři z pera Patricka O´Briena a anotace o něm říká toto:
Jack Aubrey, kapitán lodí britského královského námořnictva, a jeho přítel, Stephen Maturin, lékař, přírodovědec a agent anglické výzvědné služby, tráví po úspěchu v Jónském moři nějaký čas na ostrově Malta, zatímco jejich loď Surprise opravují v loděnici. Oba se mají opět na vlastní kůži přesvědčit, že válka nespočívá jen v bojových akcích a získávání území. Jsou do ní zároveň velmi aktivně zapojeny i výzvědné služby obou stran. Jack tedy musí čelit lsti, která je na něj nastražena v Rudém moři a poté u západního pobřeží Severní Afriky. Stephen zase odhalí síť nepřátelských špehů na ostrově Malta, kteří několikrát úspěšně zhatili plány královského námořnictva. Z nějakého důvodu se však hlavnímu agentovi Francouzů podaří uprchnout...
   Mimochodem, jde o hrdiny, kteří se dostali i na filmové plátno; Aubreye hrál v Master and Commander Russel Crow a Mathurina Paul Bettany...
   Knihu lze získat zde: http://www.talpress.cz/shop/produkt/488-pristav-zrady.html?katID=17
a další svazky (tuším, že jde o osmý svazek série, každý ale obsahuje uzavřený příběh), pokud nejsou vyprodané, tady: http://www.talpress.cz/shop/katalog/17-namorni-dobrodruzstvi-aubreye-a-maturina.html
 

neděle 24. července 2016

CO SE CHYSTÁ... NEBO CO CHYSTÁM...

Dlouho jsem tu nebyl a za onu prokrastinaci může vícero věcí, především ale nával práce, který vysvitne z dalšího. Knihy, knihy, knihy to zavinily. Pominu korektury posledního dílu ŘÍMSKÝCH VÁLEK, který vyjde někdy v srpnu, a skočím rovnou do maratónu mnou absolvovaného. Vše souvisí se starým cyklem a novou sérií. S AKCENTem jsme se dohodli na reedici triptychu RYTÍŘSKÉ BITVY A OSUDY, který vyšel před desetiletím v Mladé frontě. Nedalo mi to a krom toho, že jsem musel rukopisy znovu pročíst, jsem je opatřil mnohonásobně vícero obrázky a každý ze čtyř svazků doplnil o dva nové příběhy. Takže je to spíš rozšířené nové vydání, kde najdete trochu nového, příběh rytíře Rolanda, křižáka Jeana Joinvilla, pád Akkonu, bitvu u Verneuil, které ze říká druhý Azincourt, velkou spanilou jízdu Johna Gaunta, bitvu u Tewkesbury či bitvu u Marignana, atd... Tohle vydání má zčásti starou sérii připomenout, neboť na ni navazuje nová s názvem BITVY A OSUDY VÁLEČNÍKŮ; první svazek má název VÁLKY PRO VÍRU a jeho obsah prozradím, až nastane čas. Odevzdával jsem začátkem července díky tomu tři knihy naráz a už bych to nerad zažil znovu... Jinak znovu podotýkám, pokud mě postrádáte, zkuste facebook, na téhle stránce máte odkaz, najdete tam čestvé novinky a, bohužel, občas i moje plkání...
A tady jsou návrhy přebalů toho, oč šlo a co bude postupně vycházet...





středa 6. července 2016

LITTLE BIGHORN, GENERÁL CUSTER A 7. KAVALERIE

KAREL ŘEZNÍČEK


Edgar Samuel Paxson - Custer's Last Stand

Před 140 lety se americká veřejnost musela probírat z těžkého šoku, neb nepamatovala, kdy by vojenské těleso takové síly utrpělo porážku od „divochů“ (vždyť kdo by vzpomněl př. na rok 1791, kdy generál Arthur St. Clair přišel v léčce u řeky Wabash snad až o sedm stovek mužů z tisíce, a prý jen 24 vyvázlo nezraněných...) a zděšení valem narůstalo, když telegrafem oznamovaný počet obětí šplhal do řádu set... – vše bylo o to děsivější, že první zvěst o katastrofě mise mediálně proslulého generála Custera a jeho 7. kavalerie do „plně civilizovaných končin“ USA dorazila prakticky hned nazítří po velkolepých oslavách 100 let od vyhlášení nezávislosti Spojených států...
     Nemíním popisovat legendární heroický (či spíše zoufalý a možná i veskrze zbytečný) střet u Little Bighornu s kulminací v podvečer 25. června 1876, pokračující i 26. června a prakticky ještě i 27., ale to šlo již jen o sporadické přestřelky, neboť tzv. divocí indiáni byli již informováni o mnohem silnější armádní koloně blížící se k bojišti a vyklízeli pole... Z pohledu indiánů jde o bitvu u Greasy Grass, na Mastné trávě, sice v dnešní Montaně, ale tehdy šlo oficiálně o loviště kmene Vran, ale Siouxové toto úřední „parcelování“ bledých tváří určitě viděli jinak a „doma“ se tu bezpochyby cítili rovněž! Bitva má mnoho dalších označení, vesměs ve spojitosti s Custerem a jeho pseudonymy (př. Custerův poslední boj, či Konec Syna jitřní hvězdy), a mnozí jsou přesvědčeni, že nebojovat a nezahynout zde právě »on«, boj vyústící ve smrt necelých 300 amerických vojáků by nebyl tehdy přijat až tak emocionálně a dnes již takřka jistě bezmála zapomenut...
     Těžko soudit, k nesmrtelné legendě této bitvy přispělo nesporně mnohem víc okolností, celá kvanta nejasností, mlha tajemna, i obrovské rozpory v interpretacích od úplných maličkostí, po zcela zásadní a klíčové faktory. I s takovým časovým odstupem a přes všechny moderní technologie se dá stále mnohé spíše jen s vysokou pravděpodobností dedukovat a logicky dovozovat, než cokoli zcela spolehlivě prokázat. Ovšem, proč bylo kupříkladu léta opakováno, a nejednou je tak činěno až dodnes, že katarzí bitvy byl střet kolem brodu, když tam nebyla nalezena prakticky žádná těla a i archeologický výzkum tu potvrdil výskyt mizivého počtu kulek a nábojnic. Odpovědi jsou příliš komplikované, natož pak abych se tu pokoušel vylíčit celou kampaň a rekapitulovat její důvody...
Generál Custer
     O tom všem byly i u nás publikovány již stovky stran textu, a vše by se mi jen v hrubém nástinu jevilo nošením dříví do lesa, leč výročí je výročí a já jsem si nějaká témata našel. Přes kvanta více či méně seriózních textů panuje o této bitvě (min. v české kotlině) stále mnoho vyslovených mýtů a legend. Pominu-li ryze indiánské aspekty (př. kořeny motivace těch dětí stepi jež bojovaly na straně „modrých“ proti „rudým“ by byly na samostatný článek), chybné pojmosloví (jenž jak se bít v prsa, že správně je jen a pouze Bighorn, když i na Custerově hrobě je Big Horn) či nejednou i zmatečné datování, pak stále přežívají i zcela mylné názory, příkladně, že Custerův pluk byl vybit do posledního muže. Nejasnosti panují trvale u hodnosti zahynuvšího velitele i toho co si vlastně pod pojmem kavaleristický regiment představit. Cílem tohoto příspěvku nemůže být polemizovat se všemi mýty, proto se jen pokusím ozřejmit svrchu naznačené a vše zařadit do dobového kontextu. Pozornost bude primárně věnována sedmé kavalerii a jejímu veliteli George Armstrongu Custerovi.
Humorné je, je-li kýmsi například považován za Němce, leč jen proto, že někdo dokázal vystopovat jeho předky až do porýnské Falce k Paulusovi a Gertrudě Küsterovým, ba i ještě hlouběji. Skvělé, ale pokud tito jeho předci „po meči“ odešli do Ameriky již na sklonku 17. století, pak je již nepodstatné kterého roku a na které lodi, vždyť byli o půl druhého století později již američtější než většina tehdejších Američanů! K německému etniku se George hlásil pramálo, pakliže vůbec, a to tím spíše, že jeho matka zas měla doložitelně kořeny anglické, leč i ona byla již nesporně rodilou a v zemi pruhů a hvězd již plně „domestikovanou“ Američankou... Každopádně z pohledu generálovy poslední bitvy je vše toto zcela irelevantní a asi i v nejlepším rozmaru by Custerovi podobná genealogická bádání byla vcelku lhostejná...
Muž přezdívaný později „Dlouhý žlutý vlas“, „Syn Jitřní hvězdy“, či domácky zvaný jednoduše „Autie“ se narodil v New Rumley v Ohiu 5. prosince 1839. To je sice v rozporu například s tím, co udal při prvotní snaze o přijetí na West Point, ale to byla tehdy naprosto běžná praxe k obejití tamních kvót a limitů. Na nejprestižnější americké vojenské akademii sice vynikal v jízdě na koni, ale to bylo zhruba vše, čím mohl podpořit své oficírské ambice, pokud je vůbec měl, neb zdejší diplom se dal „společensky uplatnit“ i lépe. Každopádně nebýt dramatického politického vývoje v zemi, stěží mohl doufat, že akademii úspěšně absolvuje a je otázkou, zda se vskutku pokusil ukrást otázky závěrečných zkoušek? Tak či tak byl vyhodnocen jako 34. v ročníku; to co by byl v jiných letech solidním podprůměrem, představovalo po rezignaci Jižanů zcela poslední místo. To za normálních mírových okolností ani náhodou neslibovalo, že dosáhne na umístěnku k vysoce prestižní kavalerii, nemluvě o jakýchkoli snech o generálských distinkcích.
Specifikace Custerovy hodnosti má několik rovin, oficiálně byl v osudové bitvě toliko podplukovník, přesto je běžně označován jako plukovník a není to vysloveně špatně, neboť byl v této akci svrchovaným velitelem regimentu a „poručický přídomek“ (Lieutenant-Colonel) se v běžném oslovení stejně vypouštěl. Přesto mu ve společenské hierarchii příslušel i titul generál (stejně tak ovšem i majoru Marcusi A. Renovi, ovšem jen jako generálu brigádnímu, tzv. jednohvězdičkovému, Custer coby generálmajor měl nárok na dvě), neboť armáda Spojených států užívala a kombinovala několik typů hodností. Nejcennější byly trvalé distinkce dosažené v „regulérní službě“ (přívlastek U.S.Army), jež slibovaly nároky i na výsluhy. Mnohem rychleji se však postupovalo v případě války ve „službě dobrovolnické“ (U.S.Volunteers) či „miliční“, lokálně, či mandátově omezené (State Militia) – v každém případě byly udělovány ještě i hodnosti „titulární“ (Brevet), tedy propůjčené (sem se v zásadě řadí i to Volunteers), či veskrze čestné...
Custer u své osoby kombinuje všechny aspekty. Ač hluboce podprůměrný a problémový posluchač vojenské akademie, úspěšným graduováním v květnu 1861 si zajistil nejnižší regulérní důstojnickou hodnost. Začínal tedy jako podporučík (2nd Lieutenant) pravidelné armády, teprve v červenci 1862 se stává poručíkem (1st Lieutenant) a až v březnu 1863 kapitánem. Postup armádní hierarchií je zkrátka pomalý i za války a Custer snad znuděný primárně štábní službou, údělem to většiny profesionálních důstojníků, snad ve snaze více vyniknout, požádá o velitelský post u prvosledové jednotky. Jeho povýšení na dobrovolnického generála však není byrokratickým omylem, jak sugestivně uvedl např. J. Šikl (Legendy o Divokém západě), jednoduše už proto, že se nestal místo majora generálmajorem, nýbrž se stal brigádním generálem „voluntýrů“ [k 29. červnu 1863, mj. za střet u Brandy Station]. V 23 letech v této hodnosti nebyl zdaleka jediným, navíc měl alespoň nějaké vojenské zkušenosti a solidní všeobecnou štábní průpravu, což se o celé řadě „politických generálmajorů“ na mnohem vyšších postech říci nedalo.
Na tzv. východním válčišti se jako brigádní generál dobrovolníků podílí na mnoha bojích a kampaních, přičemž se záhy po jmenování výrazně zaskvěl v jezdecké srážce bitvy u Gettysburgu. Jako velitel jízdní brigády se zde mj. vskutku objevil i v čele „Sedmé kavalerie“, nešlo však o tehdy ještě ani neexistující federální regiment, ale 7. michiganský dobrovolnický jízdní pluk, jemuž se v kritické chvíli boje s odvahou sobě vlastní postavil osobně do čela. Posléze byl již jako divizionář (velitel divize, ovšem dlouho předlouho jen provizorně a ještě déle pak bez tomu odpovídající generálské hodnosti) jedním z hlavních strůjců toho, že se Sheridanova unionistická kavalerie mohla ve Virginii měřit s obávaným konfederační jezdectvem jako rovný s rovným, ba jej posléze začala i porážet...
Teprve k 15. dubnu 1865 (tedy až po Appomattoxu!!!, kde byl osobně přítomen Leeově kapitulačnímu aktu, k němuž  svým dílem i přispěl!) se konečně stává generálmajorem dobrovolníků (Major-General USV; oficiálně za tzv. 3. bitvu u Winchesteru) a tutéž hodnost získává s koncem války i v pravidelné službě, ovšem toliko a pouze titulárně. V praxi to znamená, že se může dál nechat oslovovat „generále“, ponechat na galauniformě distinkce se dvěmi generálskými hvězdičkami, ovšem může se s nimi chlubit jen na společenských akcích či pózovat před fotografy. Pokud je mi známo, na výši služného, ani na funkční zařazení to žádný vliv nemělo, podobně jako hodnost dobrovolnická při postupné redukci armády na mírové stavy. V regulérní službě byl toliko majorem a tak když v rámci reorganizace ozbrojených sil [k 28. červenci 1866] obdržel hodnost podplukovníka a úkol zformování nově utvářeného 7. kavaleristického regimentu, jde fakticky o povýšení; nu, předešleme zde, že tu plné hodnosti, prý pro Grantovu nepřízeň, nikdy nedosáhl... (post plukovníka 7. jezdeckého regimentu pak v květnu 1869 definitivně obsadil o 17 let starší Samuel D. Sturgis, jenž ovšem do značné míry zůstával velitelem formálním, a i v době osudné bitvy dlel stovky mil daleko až v missourijském St. Louis!!!)
Custerova etravagance byla příslovečná, přesto mu je minimálně v jednom bodě hrubě křivděno a to se týče jeho osobního praporce. Vznikly za občanské války, kdy nárok na velitelskou standartu měl každý brigádní velitel a nešlo tak o „Autieho“ samolibost, ale ryze praktický symbol bezmála nezbytný k rychlému orientování se subalterních důstojníků na bojišti. Vzor na praporci ani jeho rozměry nebyly tehdy striktně dány a Elisabeth „Libbie“ Bacon, budoucí pí. Custerová, která pověstnou standartu svému ctiteli osobně ušila, nevybočila z dobových obyčejů. Pravda obě tradiční barvy (červená i modrá) na „vlaštovčím“ praporci byly odstínu velice tmavého, vzbuzujícího dojem kombinace rudo-černé, ale pověstné zkřížené šavle (bílé) byly symbolem u jezdectva běžně užívaným. Generál o svou standartu přišel až v osudovém boji, ale ukázalo se, že ve pevnosti Fort Abraham Lincoln zanechal ještě další dvě takřka identické a tak je otázkou která byla ta prapůvodní...
Posuzovat Custrovy velitelské schopnosti je ošidné, i zde je více aspektů. Mnozí poukazují, že své úspěchy v boji s Jižany sklízel až v době, kdy byli dávno za svým zenitem, ale to může platit o bojích v údolí Shenandoah či o Appomattoxské kampani, ne o Gettysburgu, či největší jezdecké bitvě celé války u Brandy Station, kde se nedlouho před svým povýšením na dobrovolnického brigadýra mimořádně zaskvěl i jako „pouhý“ Pleasontonův ordonanční důstojník. Své muže za rutinní služby ubíjel pedantností a spousta jich dezertovala (a po zbavení přísahy jej roku 1865 někteří chtěli i lynčovat), ale to byla po zavedení povinných odvodů palčivá nemoc všech jednotek, zvláště pak roku 1865 v Texasu, kdy už spousty mužů chtěly zpět domů, ne sloužit někde v tramtárii v okupační správě. Jádro mužstva obvykle dokázal, a pochopitelně především za tažení, nadchnout a strhnout osobním příkladem, tedy být opravdovým vůdcem a je doloženo, že po zprávě o jeho smrti mnoho přeživších příslušníku 7. pluku upřímně plakalo, neb až do 28. se o jeho osudu mohli jen dohadovat, a stejně tak mohl být mrtev, jako chvátat se zbytkem regimentu pro neblahé situaci adekvátní posily, což muže z obklíčených setnin udržovalo v optimistické naději...
Odvahu prokázal „Žlutý vlas“ bezpočtukrát (třeba již jako McClellanův štábní důstojník opakovaně neváhal vzlétnout do povětří s pozorovacím balónem), svěřeným jednotkám velel heroickým (a tedy pro osobu velitele a často i jeho podřízené hazardním) stylem, přičemž však na bojišti prokazoval intuitivně lepší taktické schopnosti a větší přehled než při teorii ve westpointských škamnách. Strategický rozměr dostal příležitost uplatnit až ve své poslední kampani, kdy správně pochopil, že mohutné vševojskové armádní kolony nikdy mobilnějšího protivníka nedohoní a nedonutí k ničemu víc než boji na zdrženou. Idea kombinovaného a neprodleného přepadu (po zvěsti, že utajené přiblížení selhalo) nalezeného ležení z osudového 25. června 1876 nebyla špatná a měla své pádná opodstatnění. Horší bylo provedení a vysloveně tragické se ukázalo podcenění sil a zejména připravenosti i odhodlanosti protivníka, ale to již sklouzávám k popisu bitvy, který je snad alespoň rámcově znám...
Ač se o posledních ústních rozkazech Georga Armstronga Custera můžeme jen dohadovat, je vysoce pravděpodobné, že si velice záhy přiznal, že se střet sice nevyvíjí dobře, ale snahou o vyvázání se z kontaktu by v té chvíli vědomě obětoval již bojující muže majora Rena. Musel tak setrvat a modlit se, aby zavčas dorazil Benteen a hlavně zcela vzadu ponechané muly se zásobami, jak dokládá i jeho poslední písemný rozkaz. Dík archeologickému průzkumu je možno do říše bájí odkázat tvrzení, že byl odražen při furiantském pokusu o překročení říčky a ve zmatku zatlačen na kopec, kde nakonec i poslední přeživší vykrváceli. K říčce sjela pravděpodobně maximálně jedna setnina, snad aby se pokusila bránit brod, snad aby tak alespoň demonstrativně upoutala pozornost nepřítele a odlehčila zle tísněnému majoru Renovi. Pak však před zdrcující přesilou couvla k dávno opěšalému jádru do veliké „kruhové“ (či spíše kosočtvercové) obrany, jež však měla pramalou oporu ve zdejším terénu a byla masou indiánů nejspíše rychle prolomena a zbylo celkem zhruba šest výraznějších hnízd odporu, a nešlo tak zjevně o pověstný jediný shluk. Počínání Custerových vojáků přesto vcelku jednoznačně prozrazuje, že až do posledka bojovali relativně organizovaně, leč podstoupili přespříliš nerovný boj, což ještě umocnil zoufalý nedostatek střeliva!!!
Ani moderní archeologie ovšem nezodpoví proč Custer nebyl protivníky skalpován ani jinak rituálně zohaven. Teorie tu jsou věru roztodivné, od toho, že jeho ostatky zaštítil nějaký věhlasný náčelník (ale proč se pak ke všemu nehlásil?), přes to, že byl tak proslulý krasavec, že to indiánské ženy prostě nedovolily, až po to, že „Žlutému vlasu“, jako velkému náčelníku bílých, nesměl být vstup do podsvětí nikterak znesnadněn, ale takové obecné direktivy by snad museli znát všichni bojovníci, tak proč pak při výsleších jen krčili rameny. To zase nahrává spekulacím, že nebyl poznán, na život si sáhl sám a takový skalp neměl pro indiány pražádnou cenu, jiná legenda pak praví, že šlo o milosrdnou lež cílenou vůči pí. Custerové a mrtvému příznivě nakloněné části veřejnosti. K nějakým odpovědím by to žádalo exhumaci generálových ostatků uložených v areálu West Pointu, k níž se doposud nikdo neodhodlal a je navíc nejisté, zda by dnes již dokázala něco zásadního zodpovědět...
Little Bighorn jak jej namaloval roku 1898 náčelník Siouxů Kopající medvěd
Mučednický skon v boji Custera, před všechnu dehonestaci ze strany prezidenta Granta a dalších jeho kritiků, definitivně učinil nesmrtelným národním hrdinou, což demonstroval již generálův newyorský pohřeb (10. října 1877) a v delší perspektivě se o Autieho nehynoucí slávu zasloužila především jeho choť, neúnavně bojující za komplexní očištění manželova renomé. Třebaže stanovené cíle Sedmá kavalerie nesplnila, krutý konec velitele regimentu i jeho mužů indiánské věci nikterak neprospěl, ba spíše naopak! Siouxové, Čejeni (či chcete-li moderněji Šajeni), Arapahové i další rebelové demonstrovali obdivuhodné vzepětí, dokázali vyhrát proslulou bitvu, při větší důslednosti mohli vskutku nejspíše vyhladit i celý pluk, možná přemoci i několik dalších obdobně detašovaných jednotek, ale i operujíc zcela bez ohledu na své ženy a děti, válku vyhrát nikdy nemohli a většina z nich to po prvotní euforii nejspíše i pochopila a k další velké indiánské bitvě již nikdy nedošlo...

7th U.S. Cavalry Regiment
Sedmý kavaleristický pluk armády Spojených států vznikl až v létě roku 1866, proto se podívejme i na jeho předchůdce. Takřka souběžně s rozhořením se plamenů občanské války prošlo jezdectvo Spojených států reorganizací, kdy dva dragounské pluky a elitní Mounted Rifles Regiment byly transformovány na standardní jízdní, jejichž počet byl reorganizací a mobilizací „záložníků“ navýšen na šest (nemluvě o desítkách kavaleristických jednotek dobrovolnických), přičemž se mj. z Custera, tehdejšího kmenového příslušníka druhého pluku, kam byl hned po absolvování West Pointu zařazen, k 24. červnu 1861 stal oficír pátého, leč ani u toho toho mnoho neodsloužil...
Každý předválečný kavaleristický regiment se skládal z 12 kompanií (setnin, či moderněji rot, nikoli čet či švadron), dvě vždy tvořily eskadronu a ty znovu v páru pak jezdecký batalion (popř. prapor), který měl vlastní logistiku, tj. i štáb, v čele s majorem. Bylo proto striktně stanoveno, které kompanie spolu tvoří eskadrony i batalion. Při válečné reorganizaci byly batalionní štáby zrušeny a do eskadrony mohly být dle situace slučovány libovolné dvě kompanie a podobně tomu bylo s bataliony. Tato praxe zůstala zachována i po roce 1865 a u Little Bighornu pak byl Custerův ad hoc prapor tvořen pěti kompaniemi, major Reno a kapitán Benteen disponovali bataliony o třech setninách, zatímco dvanáctá rota zajišťovala trén.
V této souvislosti je dosti opomíjen fakt, ba pro západní pláně spíše takřka unikát, že Custer disponoval všemi kompaniemi (bývají označovány literami AM, přičemž písmeno J bývá vypouštěno) svého regimentu, naopak nepřipustil, aby do jeho kolony byly zařazeny odřady z jiných pluků. V tomto ohledu totiž bývaly „trestné výpravy“ sestavovány z oddílů detašovaných z vícera jednotek. Jenže Custer, stejně jako nikdo z jeho nadřízených, nepředpokládal, že se jeho kavaleristé budou potřebovat bránit, k čemu tedy pěchota, artilerie či i jako děla lafetované gatlingovy kulomety, při pronásledování unikajícího protivníka vše představovalo jen zbytečnou přítěž... [ovšem, přiznejme, odmítnutí mužů majora Brisbineho z 2. kavalerie se takto zdůvodnit nedá, ale je neprůkazné co a jak by to ovlivnilo, respektive obětí výsledného střetu tu mohlo pak být stejně tak podstatně méně jako i mnohem více, což by záleželo na spoustě stěží odhadnutelných a tedy ryze spekulativních okolností...]
Pohlednice s bojištěm
Custer si pod svým velením ponechal (a tím potažmo ke zkáze odsoudil) kompanie C, E, F, I a L, major Reno detašovaný na opačný břeh disponoval setninami A, G a M, kapitán Benteen vyslaný zcela špatným směrem vedle své roty H, obdržel ještě D a K, velitel kompanie B, kapitán McDougall, dostal na starosti bezpečnost plukovního trénu (původně jej střežilo 84 mužů, tedy zhruba po sedmi mužích od každé setniny; šlo tak o uskupení obdobně silné jako předchozí dvě, tím spíše, že zde byli zařazeni i často lépe než vojáci vyzbrojení honáci; z nichž v bitvě zahyne Frank C. Mann), tedy muly s potravinami a municí. Uvedené rozdělení bylo provedeno nedlouho před bojem, zjevně podle rychlosti s níž velitelé jednotlivých setnin hlásili jejich připravenost vyrazit. První z tzv. Vraního hnízda, kde se tento „závod“ konal vyrazil Benteen, jenže dostal přidělenu špatnou trasou, ale pro většinu jeho mužů ona zacházka znamenala přežití, McDougallova rota byla nejpomalejší a tak ochrana „bagáže“ byla de facto trestem, přesto i z tohoto posledního odřadu čtyři muži zahynou (jen dva ze setniny B), když se zásobovací kolona dokáže připojit ke zbytku obklíčeného pluku a umožní jeho úspěšný vzdor...
Největší chybou se tak každopádně jeví rozdělení regimentu, třebaže odůvodněné, ale osudovým se vojákům nejspíše stal zejména nedostatek munice. Výpověď siouxského náčelníka Galla je v tomto ohledu velice výmluvná: „Vystříleli všechno, co měli. Jejich koně utekli a odvezli s sebou sedlové brašny s dalšími náboji. Vojáci odhazovali svoje ručnice a bránili se malými puškami.“ Pomineme-li osobní „civilní“ zbraně důstojníků, pak šlo o opakovací karabiny vz. 1873 a „malými puškami“ jsou míněny kolty, ale i do těch měl opěšalý kavalerista jen dva tucty nábojů, a dostřel měly podstatně nižší. Když umlkly i ty, šlo již obě zbraně používat jen jako bojové kladivo, respektive kyj, popřípadě ještě mohli tasit tesák. Třebaže jsou na mnoha ilustracích zobrazeny, šavle vojáci Sedmého regimentu neměli, ani důstojníci, třebaže dle předpisu jako kavaleristé všichni mít měli. Další Custerova svévole, ale stěží osudová a přijatá všemi bez odporu – těžko věřit, že by „dlouhé nože“ vzdor opěšalých jezdců, byť i jen proti lukům a kopím, jakkoli výrazněji prodloužily či zintenzívněly...
Koncentrovaný pluk střežící ve svém středu i zásobovací kolonu mul by nepochybně nepřátelským útokům mohl čelit mnohem účinněji a velice pravděpodobně i úspěšně, dost možná by se ani nestal terčem nepřátelského útoku. Jenže cílem mise Sedmého regimentu nebylo projet krajem jako pomyslný tank a ubránit se, ale nahánět, obkličovat, stíhat a možná i rozhánět, ale až demoralizované a vůle k odporu zbavené protivníky, to bezpodmínečně a nezbytně velelo útočit, a měl-li být efekt účinný, nešlo se omezit jen na jeden frontální útok. Navíc se opakovaně přehlíží, že Custerův kontingent měl v červnu 1876 nesmírně daleko do nominální síly regimentu!
Válečný hřbitov u Little Bighornu
Již jen z pěti nejvyšších důstojnických postů byly obsazeny toliko dva (chyběl plukovník a dva majoři) a v dalších úrovních to nebylo lepší. Každá kompanie měla tabulkově čítat tři důstojníky, 16 poddůstojníků, 78 vojínů a 8 tzv. „nebojových příslušníků odborného zaměření“ (kovář, sedlář, zdravotník, veterinář, vozkové, hudebníci). Posčítáno 105 mužů, podíváme-li se však na tzv. bitevní pořádek (viz. např. Osprey Campaign 39), pak 3 důstojníci nebyli v žádné z kompanií a nejvíce mužstva (57, leč včetně poddůstojníků) se nacházelo u setnin L a M, nejméně (41) u roty K, a průměr na kompanii dosáhne padesáti vojáků jen se započtením důstojníků.
I s civilisty (stopaři, indiánští zvědové, pohaněči mul a „plukovníkovi hosté“, mj. novinář z Bismarck Tribune) měl Custer k dispozici cca 650 mužů (oproti tabulkovým 1278 vojákům), z nichž osudného 25. června 1876 zahynula bezmála polovina. Přesto i Renovi a Benteenovi muži byli příslušníky 7. kavalerie (př. kompanie D, H a K ztratily jen 3 muže) a o vyhlazení a ani přechodném zániku regimentu nelze hovořit. Ostatně 14 důstojníků (včetně plukovníka, jak už bylo výše uvedeno!!!) a 152 příslušníků mužstva se na kampani z nejrůznějších příčin vůbec nepodílelo. Zcela vybiti byli toliko příslušníci pěti Custerem osobně vedených kompanií (s výjimkou šťastlivců, jež byli tehdy ze všech setnin vyčleněni k posílení ostrahy trénu, či zůstali kdesi v týle posádkou).
Celkem mělo zahynout 263 vojáků a tři bílí civilisté, další dva zranění modrokabátníci zemřeli později. Alespoň to jsou dnes již vcelku standardizovaná čísla. J. S. Gray uznávaný jako nesporná autorita dle plukovních seznamů stanovil, že na tzv. „Last Standu“, míněno tu celé stráni nad řekou, padlo 210 mužů, 193 vojáků a poddůstojníků, 13 důstojníků a 4 civilisté – v červnu 1876 počítalo padlé devět osob, nejméně napočítal major Reno, tomu k těmto počtům chybělo šest těl, čtyři kapitánu Benteenovi, zato poručíku Godfreyovi tu naopak dva mrtví přebývali... Jenže počet hrobů, či dnes mnohdy již jen pamětních kamenů, je zde dle téhož Graye dvě stě čtyřicet dva!?
Avšak myslí tím jen ty vojenské, nebo se zapomněl zmínit, že své pomníčky tu dnes již mají i protivládní bojovníci, což nesporně mají, minimálně o dvou čejenských vím jistě! (na rozdíl od armádních jsou tmavé) Svou krev za Custera však prolili i mnozí rudí zvědové, stopaři a tlumočníci, ale ti již americkou veřejnost určitě tolik nedojímali i když několik jmen těch nejvýznamnějších známo je... [viz níže] Buďme však politicky korektní a zmiňme i nejvyšší oběť asi jediného Afroameričana na bojišti, zvěda Isaaca Dormana, jehož zařazením do těchto kalkulací si také nějak nejsem jist. Každopádně šlo enormní ztráty (armáda odepsala vedle lidí i na 400 koní a mul), ačkoli k nejkrvavější indiánské bitvě má Little Bighorn velice daleko, jenže vše co bylo ještě děsivější se událo již relativně dávno, zejména za koloniálních časů, ale především nebylo tehdy takovým bleskem z čistého nebe!
Spíše již jako zajímavost uveďme, že Sedmá kavalerie za předchozích deset let služby podstoupila hned několik ostrých šarvátek s rudochy a podnikla bezpočtu misí, ale v akci a na následky bojových zranění zahynulo toliko 36 příslušníků pluku (dalších 27 bylo vyřazeno pro zranění, nejspíše natolik vážná, že museli opustit službu), 6 utonulo a 51 zemřelo na nemoci...

Největší český blud, aneb Říkal to Jim Bridger...?!?
Všichni nejspíše známe písničku skupiny Greenhorns „Blízko Little Big Hornu“, když nám Jan Vyčítal otextoval píseň L. Payna „Jim Bridger“. Neznám osobně ani autora českého textu, natož tak dalece originál, ale v té anglické verzi, co jsem schopen dohledat (http://www.zpevnicekunas.cz/pisnicky-vsechny/pisnicky-prehledne/blizko-little-big-hornu/) Custer vskutku figuruje... Žel se mohu jen dohadovat kterak tu došlo ke spojení tohoto slavného stopaře a asi již na věky nejznámější indiánské bitvy. Každopádně tu bylo spojeno takřka nespojitelné, věhlas Jamese F. Bridgera [1804–1881], vulgo „Jima“,  je spojen se zcela jinou geografickou oblastí i epochou. Po občanské válce byl Jim Bridger (Unii věrný Jižan, jenž sloužil u „modrých“ daleko od bojišť bratrovražedné války v Nebrasce, mj. dokonce u 7. jezdeckého, ovšem 7th Iowa Volunteers!!!) již jen stínem slavného průzkumníka západu, zdravotní neduhy se množily a od roku 1873 byl bezmála slepý. I pak jistě mohl přispět svému příteli (spíše však třeba Sheridanovi než Custerovi, s nímž se sice mohl potkat, ale stěží se mohli výrazněji sblížit) alespoň radou, lze však spolehlivě vyloučit, že by mohl veliteli 7. kavalerie kdy říci: „zpátky povel dej, jedinou možnost ještě máš, život si zachovej.“  
      Custerem ignorovaná výstraha, teda ta nejznámější z mnohých, neměla s „nočními sny“ nic společného a zazněla prokazatelně primárně z úst francouzsko-siouxského míšence Mitche Boyera (plukovník John Gibbon, velitel „nejzápadnější“ armádní kolony, jež následně spasila přeživší muže 7. kavalerie, který jej Custerovi zapůjčil, ho nazýval „nejlepším zvědem po Jimu Bridgerovi“), který spolu s ostatními plukovníkovými muži zahynul na „Last Standu“, leč ve výčtu ztrát vcelku nejspíše započítáván být nemůže, vždyť to byl poloviční indián, mezi zahynuvší bílé civilisty se nevejde a americkým vojákem, tím méně příslušníkem 7. kavalerie, nebyl...
     Boyerovy apely však vyznívaly výrazně jinak, než hrozby zkázou pluku: „Generále, dlel jsem mezi těmito indiány tři desítky let, ale tohle je největší vesnice, o které jsem kdy slyšel,“ či „Jestli v tomto údolí nenajdete více indiánů, než jste kdy viděl pohromadě, můžete mě oběsit!“. Pravda, k další emocionální debatě mezi Boyerem a Custerem pak došlo v době, kdy již detašovaný odřad majora Rena čelil na protejším břehu Little Bighornu protiútoku Čejenů (Šajenů), jenže jediný přeživší svědek, mladičký vraní zvěd Curley, nebyl jazykově na výši tak, aby tu mohl cokoli citovat. Každopádně Boyer vycítil, že si s vojáky pojede pro smrt a zhruba sedmnáctiletého chlapce pak vyzval ať se zachrání alespoň on, což dokládá, že k zničujícímu obklíčení plukovníkova praporu ještě nedošlo... [většina rudých spojenců generála opustila již poněkud dříve, s jeho svolením, jejich primárním úkolem bylo „najít“ protivníka, ne bojovat v bitvě po boku kavaleristů, což mohlo vést i k tragickým omylům!]
     Podobně pesimisticky smýšleli i další „domorodí“ spojenci, příkladně Custerův osobní zvěd Arikara Krvavý nůž (s rukama zvednutýma směrem k slunci prý pronášel „dnes večer Tě již neuvidím klesat dolů za obzor“), jenž se zásahem v hlavě klesl hned v první fázi boje v těsné blízkosti majora Rena, což tohoto místovelitele prý nesmírně deprimovalo... [na armádní straně doložitelně zahynuli i Krátkoocasý býk, Malý statečný a blíže nespecifikovaný siouxský tlumočník, jehož však zabily generálovy Vrány, snad omylem, možná však i úmyslně, vzhledem k nenávisti mezi těmito kmeny] Custerovi však na množství nepřátel nezáleželo, čím více, tím lépe, neb si zjevně nenechal vysvětlit,
Obelisk na bojišti
že paniku mezi nepřáteli nezaseje a tentokrát před jeho vojáky protivník začít prchat nemíní – když to konečně pochopil, bylo již pro jeho
prapor zaskočený na otevřené planině přesilou početnějších a namnoze i lépe vyzbrojených prérijních válečníků beznadějně pozdě, neměl-li se svými modrokabátníky začít bezectně prchat...
     Pak snad jádro svých pěti setnin zachránit mohl, ale tehdy by zůstal zapsán v dějinách jako ostudný zbabělec a zlikvidovaných kompanií mohlo být možná až sedm ... – to snad už je lepší onen „zbytečný hazardér“, jeho osobní odvahu však nikdo zpochybnit nemůže, i když se o to, spekulacemi o sebevraždě, kdosi snažil, třebaže okolí střelné rány ve spánku neneslo žádné stopy výstřelu z bezprostřední blízkosti, nebo se to alespoň tvrdí!!! Ale ani to, zastřelit se, zbabělec obvykle nedokáže...

A kdybyste si chtěli pustit u nás slavný song v podání Michala Tučného: