Veverka, která šplhala vzhůru
Quo non ascendam, hlásalo pyšně rodové heslo pod erbem s červenou veverkou ve stříbrném poli. Kam až nevystoupím! I slovo fouquet značilo v jazyce staré Bretaně, z níž rodina Fouquetů či Foucquetů vzešla, veverku, a v Nicolasu Fouquetovi našla tato heraldická symbolika vrcholné uplatnění.
Rodina, jejíž předkové žili v okolí Angers, na dolním toku Loiry, měla ve svém středu rytíře, kteří válčením zchudli, i kupce z Nantes, co zbohatli obchodem se vzdálenými ostrovy a zeměmi. Počínaje Nicolasovým dědem stoupal rod po příčkách úřednické a právnické kariéry v parlamentech velkých měst a provinčních centrech. Nicolasova otce Françoise, kterému zemřeli rodiče na mor, vychovávali příbuzní a nešetřili na něm. Dostal právnické vzdělání, koupili pro něj úřad rady parlamentu v Rennes, centru Bretaně, a oženili jej s Marií de Mapéou z vlivné noblesse de robe, úřednické šlechty, či šlechty taláru. Marie dala Françoisovi, z něhož se stal královský rada, šestnáct dětí.
Nicolas se manželům Fouquetovým narodil roku 1615, vyrůstal bez problémů i nedostatku, základy vzdělání dostal u jezuitů v Clermontu a v duchu rodinné tradice zahájil právnickou dráhu. Složil advokátský slib před pařížským parlamentem, o málo později vykonal předepsanou profesní zkoušku a byl představen kardinálu de Richelieu. Tvrdilo se, že velký kardinál nezapomněl, jak pečlivě plnil François Fouquet jeho či královská přání v hrdelním procesu s Chalaisem, zkušený Richelieu však v Nicolasovi spíše rozpoznal schopného člověka, vsadil na něj a hned na počátku svěřil dvacetiletému mladíkovi poslání více než delikátní, dohled nad politicky velice nespolehlivým vévodou Lotrinským. Pak následovala funkce vrchního intendanta armád na severu Francie a roku 1644 úřad policejního, finančního a soudního intendanta v Grenoblu i v celém kraji Dauphiné, hodně nepoddajném a s odstředivými tendencemi. Trochu intrik a jedno protifrancouzské povstání vynesly Fouquetovy nemilost dvora, přízeň kardinála Mazarina, Richelieuova nástupce, mu nicméně zůstala zachována. V očích královny-regentky Anny Rakouské se Nicolas rehabilitoval uhašením povstání ve Valence natolik, že mu roku 1646 osobně udělila úřad armádního intendanta v Pikardii.
V té době převzal Nicolas otcovy obchodní zámořské aktivity v Karibiku, Senegalu či Nové Francii (jak se říkalo tehdy francouzské Kanadě); roku 1642 se stal jedním z hlavních akcionářů proslulé Compagnie des Indes orientales, Východoindické společnosti.
Roku 1650 byl už Nicolas natolik bohatý, že si mohl koupit úřad generálního prokurátora pařížského parlamentu, za nějž zaplatil obrovskou částku 450 000 livrů. Bylo to právě v období tzv. Frondy, série velkých povstání šlechty, princů i parlamentu proti královně i jejímu ministrovi a Fouquet, o všem z titulu úřadu informovaný z první ruky, prokázal kardinálu-ministrovi služby velmi cenné; informace mu posílal i do exilu prostřednictvím svého bratra Basila, jenž nebyl nikým menším než náčelníkem Mazarinovy tajné policie i špionáže!
Nicolasův majetek vzrostl v únoru 1651 s jeho druhým sňatkem, na nějž on pranic nespěchal; jeho první choť, Louisa Fourché, zemřela roku 1641 po porodu dcerky, Marie-Madelaine de Castille se tedy stala druhou paní Fouquetovou až o deset let později. Délka vdovství svědčí o mnohém, minimálně o tom, že se tento muž nijak nehnal za manželčiným věnem (jakkoli nemalým) či za vlivem vyženěných příbuzných.
V roce 1653, kdy Fronda zvolna dohasínala, jmenoval Mazarin Fouqueta spolu s diplomatem Abelem Servienem do uprázdněného úřadu surintendanta, vrchního správce financí. Zpočátku šlo o nevděčnou pozici, neboť se královské finance nacházely v neutěšeném stavu a potřeba hotových peněz i drahého kovu byla velmi naléhavá. Fouquet tento ožehavý problém řešil, aniž použil jakoukoliv z osvědčených či doporučovaných ekonomických teorií. Pochopil že hlavní problém státu představuje v tomto případě nedostatek úvěru, způsobený po zmatcích Frondy nedůvěrou obchodníků, finančníků i velkých statkářů. Vsadil jen na svoje postavení, zkušenosti, známosti i na cílevědomé budování obrazu důvěryhodnosti. Dal najevo, že bude respektovat minulé a dosud nezaplacené smlouvy, přidal k nim odškodné, kompenzoval věřitelům následky bankrotu z roku 1648 a prostředky na první kolo, ve kterém musel víc vydávat než přijímat, si opatřil ziskem z prodeje úřadů či práv, vypsáním půjček, vydáním dluhopisů a posléze i revalvací tourského livru (livre tournoise) vůči španělské pistoli (což byl zlatý peníz, nikoliv zbraň).
 |
| Nicolas Fouquet |
Další dva roky stoupal Nicolas Fouquet ještě víc, byť už ne bez potíží. Mazarina přesvědčil o nutnosti omezení státních výdajů, připravoval plán na finanční oživení s pomocí zlepšení systému nepřímých daní, úlev na la taille, dani z hlavy, ozdravení municipálních financí, byť to šlo ztěžka. Pokladna znovu vysychala, přičemž ti, kdo mohli peníze poskytnout, raději půjčovali dvoru než králi. Fouquet znovu hodil na váhy osobní pověst, jmění, záruky i výhody a situaci vyřešil, ačkoliv se historikové dodnes nedokáží shodnout, zda šlo o pozitivní výsledek, nebo jen řešení přechodné a zdánlivé. Sumy účtů i konečné cifry z té doby chybí a není jasné, jak se v konkrétních letech vyvíjela míra státní zadluženosti.
Už v té době musel Fouquet čelit rostoucí kritice (i moci) Jean-Baptiste Colberta, budoucího a dodnes oslavovaného otce merkantilismu, o němž se tvrdí, že vnesl do francouzské ekonomiky řád, systém a koneckonců i teoretické zdůvodnění, leč to je tvrzení školních (ba i vysokoškolsko-ekonomických) klišé a škamen. Pravdu měl Daniel Dessert, francouzský historik, ekonom a autor moderní Fouquetovy monografie, když k tomuto problému napsal následující resumé:
„Ve skutečnosti neexistuje nijaký zásadní rozdíl mezi finanční politikou Fouquetovou a jeho rivala (Colberta, pozn. překl). To, čím se liší, je jejich styl: u prvního odstupňovaný a prováděný subtilními kroky, u druhého vedený jak ranami palicí.“
Zajímavé a nepochybně i fundované hodnocení!
Co to ovšem bylo platné, když s finančními operacemi rostlo i Fouquetovo jmění, s nímž se netajil, naopak je okázale užíval.
Užovka, která syčela
Po druhém sňatku se Fouquet usadil v paláci Saint-Mandé na východním okraji Paříže, blízko královské pevnosti a paláce Vincennes, v němž tehdy často pobýval jak Mazarin, tak i mladičký Ludvík XIV. a jeho matka, královna-regentka. Odtud spravoval a řídil, zprvu se Servienem a posléze sám, finance královské i Mazarinovy a ani jedno z toho nebylo lehké.
Podnikavost, ziskuchtivost a skrblictví králova prvního ministra byly všeobecně známé, jen několik málo zasvěcených však vědělo, jakou šíři, prostředky a sumy tyto kardinálovy vášně zahrnují. Mezi nejinformovanější, tvořící Mazarinův brain-trust, mozkový tým, patřil Jean-Baptiste Colbert, budoucí první ministr Ludvíka XIV., dále Le Tellier, otec budoucího Cobertova následníka Louvoise, především ale Nicolas Fouquet. Mezi Colbertem a Le Tellierem na jedné a Fouquetem na druhé straně však byl podstatný rozdíl: první dva pracovali pod Mazarinem, třetí jen pro Mazarina! U kardinála, jemuž Francie vděčila přes pověstné skrblictví za mnohé, objevil Fouquet celou šíři moci peněz, sílu korupce, pokušení moci a bohatství. Právem Paul Morand, autor jedné z řady Fouquetových monografií, napsal:
„U Mazarina, neštítícího se osobně či skrytě obchodovat se vším od svíček přes kůže až po drahé kameny a úřady, se veverka naučila mrštnosti.“
Mrštnost je správné slovo, představíme-li si k němu rychlost a eleganci plavmých přeskoků z jednoho místa na druhé, které vyhlížejí tak přirozeně. Surintendant zvládal vše, co se od něho žádalo, bez viditelé námahy, a hlavně dodal peníze pokaždé, když je bezedná královská pokladna potřebovala. Málokdo ovšem dokázal říci, kde je vzal i od koho, za jakou cenu a úrok. Jeho rukama protékaly miliony státní i vlastní, a snad jen on dokázal odlišit, co čí je.
Pokud by se surintendant Fouquet spokojil se světem peněz, cifer, kolonek dal a má dáti, půjček, úroků a dalších operací, zůstal by stranou pozornosti, jenže jeho lákal i jiný svět, ten, kde vládly elegance, nádhera, múzy, duchaplnost, vzdělanost, intelekt a vkus. Bohatství dával najevo a používal je způsobem, který bral dech, současně však budil obavy, obdiv i závist. Pravda, jeho dům v Saint-Mandé ukazoval směrem k Mazarinovu sídlu, blízko nějž stál, prostou fasádu, všichni ale věděli o skvělé knihovně uvnitř či tehdy ještě neobvyklé oranžérii v zahradách. V Saint-Mandé a v nedalekém Charentonu, v salonu markýzy de Plessis-Bellière, surintendantovy přítelkyně, se scházela společnost veleduchů, která začala tvořit takřka Fouquetův dvůr. Častými hosty tu byli spisovatel a taškář abbé Scarron, hvězda preciózní literatury slečna de Scudéry, duchaplná markýza de Sévigné, slavný dramatik Pierre Corneille, divadelník Molière, bajkař La Fontaine, zahradní architekt Le Nôtre, architekti Le Vau a Mansard… Pro umělce představoval Fouquet mecenáše s obdivuhodným estetickým citem, pro věřitele důvěryhodného ručitele, pro finančníky kouzelníka, pohybujícího se s lehkostí tanečníka. Všichni viděli jen jeho eleganci, šarm, takt bez nadutosti, přátelství bez podezíravosti, velkorysost bez zábran. Jen málokdo věděl, že Nicolas pracuje o samotě dlouho do noci a silou vůle zmáhá pravidelně se opakující horečnaté záchvaty.
Od bratra kardinála de Retz koupil Fouquet roku 1650 titul markýze de Belle-Isle, s nímž souvisel i vznešený titul místokrále Ameriky. Belle-Isle byl (a stále je) ostrov u atlantického pobřeží, proti poloostrovu Quiberon, uzavírajícímu Morbihanský záliv s přístavem Vannes, a do jisté míry střežil přístavní město Nantes u ústí Loiry. Na Belle-Isle nechal Fouquet zesílit opevnění, umístil tu dvě stovky děl a dobudoval soukromou oceánskou flotilu, jejíž admirálskou loď pokřtil ve shodě s figurou svého znaku na Grand Écureuil, Velká veverka.
Všechny tyto nákladné práce nemohly nevzbudit podezření v dobách, kdy se královská moc snažila opevněná místa šlechty spíše redukovat. Mnozí se začali klást otázku, odkud na ně a na vše další surintendant vlastně bere. Další šli dále a uvažovali, zda Fouquet opevňuje ostrov proto, aby Angličanům a Holanďanům uzavřel místo jejich oblíbených útoků na Francii, nebo buduje vlastní útočiště pro případ nemilosti, či dokonce stát ve státě.
Mazarin musel čelit příliš mnoha feudálním vzpourám, než aby své pravé ruce bezvýhradně důvěřoval, proto pověřil Jeana-Baptiste Colberta, svého sekretáře a člena královské rady, aby na Fouquetovo hospodaření i operace tajně dohlížel. Tento muž, svojí strohostí, nenáročností a suchou letorou od surintendanta naprosto odlišný, sestavil v říjnu 1659 memorandum skutečných i domnělých Nicolasových hříchů; mimo jiné v něm tvrdil, že ze všech daní dostává král padesát procent, zbytek že zůstává panu vrchnímu intendantovi za nehty. Dobře informovanému Fouquetovi to nezůstalo utajeno a rozhořčeně protestoval, leč chytrý kardinál neustoupil. Kompormitující spis sice odložil ad acta, nad Colbertem ale roztáhl ochrannou ruku. Možná že právě tehdy sestavil Fouquet tajný plán pro případ nemilosti, který obsahoval jak možnost útěku pod ochranu děl a valů ostrova Belle-Isle, tak i soupis vlivných osob, s nimiž mohl počítat či které chtěl dostat na svoji stranu. Jako základ ke spiknutí i ke zločinu urážky Veličenstva to bylo víc než dost…
Roku 1661 Mazarin umíral a na smrtelném loži pronesl větu, nepochybně určenou Colbertovi:
„Nebylo by dobré poradit králi, aby pana Fouqueta vyhnal ?“
Ludvíku XIV. pak v posledním rozhovoru řekl:
„Dohlížejte na Fouqueta.“
K tomu dodal:
„Dlužím vám, Sire, vše, ale věřím, že to splácím, když vám zanechávám Colberta!“
Colbert, remešský rodák a syn nobilitovaného obchodníka se suknem, který zbohatl obchodováním, studoval u jezuitů a byl bezesporu nadaným finančníkem, musel ale prosedět nad prací tisíce hodin, zatímco Fouquet tvořil vše zdánlivě lehce, jakoby mezi hovorem o umění a tancem. Surintendant ovšem v mnohém improvizoval, stavěl na známostech, důvěryhodné pověsti i osobních zárukách, díky jimž získával úvěr, a Mazarinův sekretář metodicky plánoval.
Surintendantovy finanční operace byly v nejednom ohledu hazardní, mnohé se prodávalo a zastavovalo na úkor budoucích let. Byl to liberální svět financí, opřený o schopné osobnosti, kterém měly důvěru i prostor. Colbert naproti tomu ztělesňoval direktivně administrativní byrokratický systém, postavený na instrukcích, fungujících úřadech, pečlivých účtech a struktuře. Suchý, osobně velmi skromný Jean-Baptiste Colbert, jemuž postačil k jídlu šálek bujónu, neholdoval múzám, přepychu, milenkám či velké společnosti a měl jen jednu velkou slabost, nenávist k Fouquetovi. Snad právě pro tu eleganci, lehkost a úspěch, neboť on si musel vše tvrdě vydřít.
Veverka versus užovka, tak nazvali mnozí současníci zápas, který mezi oběma muži po Mazarinově smrti propukl, přičemž vycházeli z heraldické symboliky, z modrého plaza ve znaku Colbertů a z mrštného rudého zvířátka v erbu Fouquetů. Všemi obdivovaná veverka elegantně skákala ve výšinách, dole se plazící užovku nechávala bez povšimnutí, ta však nevynechala jedinou příležitost, aby do ucha mladého Ludvíka XIV. zasyčela poznámku o tom, zda to či ono pan vrchní intendant podniká pro blaho státu, koruny, či jen pro sebe.
Colbert začal s mravenčí pílí shromažďoval kámen ke kamínku budoucí lavinu obvinění, avšak Fouquet, jehož přátelé varovali, na výstrahy nedbal a upozorňoval na sebe ještě víc. Od roku 1656 budoval nedaleko královského zámku Fontainebleau nádherně pohádkové sídlo Vaux-le-Vicomte a štědře rozdával plnými hrstmi, zatímco krále brzdilo v rozletu dno pokladnice.
 |
| Jean-Baptiste Colbert |
Colbertovým i královým cílem bylo dostat surintendanta před soud, jenže Fouquet zároveň zastával úřad generálního prokurátora a soudit jej mohl pouze pařížský parlament, v němž měl řadu přátel. Proto užovka vymyslela plán, jak veverku ochrany ve výšinách zbavit. Byl vcelku prostý, stačilo markýze z Belle-Isle přesvědčit, aby prokurátorský úřad v očekávání vyšších poct prodal.
Ludvík XIV. s plánem intendanta Colberta souhlasil, začal se na vrchního intendanta usmívat, zahrnovat jej přízní i pozornostmi, dal najevo, že jej co nevidět jmenuje svým prvním ministrema a dokonce mu slíbil řetěz Řádu svatého Ducha, což představovalo markýzovo povznesení na úroveň princů. Poté surintendantovi naznačil, že úřad prvního ministra a vrchního prokurátora znamenají pro jednoho člověka přílišnou zátěž, pročež by bylo vhodné ten druhý opustit
Nicolas Fouquet, markýz z Belle-Isle a nověji i vikomt z Vaux, nikdy nepatřil mezi intrikány a uposlechl, zvlášť když před sebou viděl splnění všech tužeb. Prodal prokurátorský úřad za milión čtyři sta tisíc livrů, z čehož milión nabídl králi. Jeho Veličenstvo bez uzardění přijalo, a když osamělo, vykřiklo vítězoslavně:
„Zavřel se sám!“
Zbylých čtyři sta tisíc dal Nicolas bratru Basilovi, který jej za krátký čas a bez lítosti zradí. Sám si nenechal nic!
Uražené slunce
Král a dvůr se tehdy bavili ve Fontainebleau slavnostmi i bukolickými radovánkami a mladý vladař tu zahořel láskou ke slečně Louise da La Vallière, dvorní dámě vévodkyně Henrietty Orléanské, své švagrové. Vikomtovi z Vaux rodící se náklonnost neunikla, chtěl si získat přízeň dívky, jež měla šanci stát se favoritkou, a diskrétně jí nabídl určitý obnos. To by samo o sobě nebylo trestuhodné, slečna nepocházela s majetné rodiny a garderoba dvorní dámy byla nákladná, jenže surintendant požadoval protislužbu, informace o králových náladách i záměrech, o všem, co zamilovaný muž ženě zpravidla prozradí. Ani to nebylo neobvyklé, Fouquet se ale dopustil neopatrnosti a svoji velice zdvořilou žádost formuloval písemně. Cosi podobného učinil vícekrát a vždy to vycházelo, neboť dámy odpověděly rovněž listem, který pak surintendant pečlivě schoval takřka po způsobu, jakým si tajné služby schovávají písemné souhlasy o spolupráci.
Louisa reagovala na surintendantovo psaní neočekávaně a zcela jinak než ženy před ní. Krále milovala z celé duše své ctnostné povahy, krom toho překypovala i určitou naivitou a Fouquetovu nabídku pochopila jako snahu koupit si srdce, které už patřilo jinému. Hluboce se urazila a postěžovala si Ludvíku XIV., který začal žárlit. Vikomt z Vaux chtěl neobratnost napravit a následujícího dne vychvaloval před La Vallièrovou královy ctnosti tak okatě, až to Louisu zaskočilo a Ludvíka popudilo, neboť vše pokládal za směs neomalené indiskrétnosti a rafinovaného dvoření.
Mnozí později soudili, že se La Vallièrová stala nechtěnou příčinou definitivního Fouquetova pádu či jej uspíšila, to však nebyla pravda, neboť o jeho osudu už bylo rozhodnuto dávno. Že se pád odkládl, mělo jediný důvod: král a Colbert potřebovali co nejvíce proniknout do do Fouquetem spravované finanční problematiky, aby mohli chod věcí s co nejmenšími potížemi převzít.
V létě 1661 král vše, co pečlivě naplánoval, málem pokazil, neboť nedokázl udržet hněv na uzdě. Příčinou se stal zámek Vaux-le-Vicomte, Fouquetův klenot elegance, vkusu a nádhery. Dosud nepříliš proslulí umělci Le Vau, Le Nôtre a Le Brun tvořili areál, který se měl stát měřítkem umění své doby, vznosnou a přitom křehkou stavbu nového stylu, odrážející se v plochách vodního příkopu, s mramorovým schodištěm vedoucím do rafinovaně komponovaných zahrad mezi nádherné sochy a udivující fontány, uvnitř vyzdobenou alegorickými freskami, obdivuhodným nábytkem a látkami, pro které nechal surintendant vybudovat uměleckou dílnu. Představoval naplnění snu a obraz ctižádosti, ztvárněný s citem pro krásu a soulad. O stavbě se u dvora hodně mluvilo a v červenci 1661 projevil Ludvík XIV. přání toto místo navštívit. Za měsíc a s celým dvorem, což byla nejspíše zlomyslná výzva, kterou však surintendant přijal jak vrženou rukavici.
„Už před drahným časem král prohlásil, že chce jet do Vaux, skvělého domu tohoto surintendanta. Opatrnost velela neukázat věc, která tolik nasvědčovala špatnému nakládání s financemi, přičemž dobrota měla králi zabránit v návštěvě muže, jehož zkázu chtěl. Fouquet nepomyslel na to první a král na to druhé. Celý dvůr jel do Vaux a Fouquet přidal k nádheře svého domu vše, co si lze představit, to pro zábavnost rozptýlení a velikost přijetí,“ psala paní de La Fayette.
Přátelé Fouqueta nabádali k opatrnosti a skromnosti, upozorňovali, že ho Colbert nenávidí, král že se chová rezervovaně, leč vikomat z Vaux byl posedlý jedinou myšlenkou, která ho spalovala stejně jako nový záchvat horečky. Nemocný a do krajnosti vyčerpaný řídil osobně dokončení zámku se vším, co s důstojným přijetím krále souviselo. Dodělávaly se malby, přivážel nábytek, věšely čalouny a tapisérie, připravoval ohňostroj, zkoušely fontány, sháněly kočáry a kolesky, nacvičoval se balet, Molière narychlo psal komedii pro zahradní divadlo, Lully skládal hudbu, do toho se sázely květiny a stromy, přivážely vybrané lahůdky, nejjemnější vína, král kuchařů Vatel připravoval tabuli, organizovala se loterie, v níž každý los vyhrával… Vše pro krále, vše pro jeho spokojenost!
V extázi a horečce vítal Fouquet 17. srpna 1661 krále a jeho dvůr, v němž chyběla pouze těhotná královna Marie Terezie Španělská, leč Jeho Veličenstvo přehlédlo celý areál a surintendantovi poděkovalo za přijetí jen chladně. Vikomt z Vaux zneklidněl, nadšení dvořanů mu ale brzy spravilo náladu a při pohledu na tabuli, v jejíž přípravě překonal Vatel sám sebe, roztál i panovník. Dokonce byl tak milostivě naladěný, že když před něj přinášeli vybrané chody, usmál se a pochválil krásné zpracování měděného nádobí.
„Sire, to není měď, ale zlato,“ řekl Fouquet prostě, aniž uvážil, že král musel nedávno dát své příbory roztavit.
Fouquet jedl ze zlatého nádobí, které pro něj umělci odlili a cizelovali. Fouquet okoušel vína, jejichž jména francouzský král ani neznal, a pil je z pohárů, z nichž každý byl vzácnější než celý sklep královský…
 |
| Vaux-le-Vicomte |
Téhož večera, bez špetky milostivosti, vsedl král, jenž měl přenocovat v nejnádhernější komnatě, neočekávaně a chladně do kočáru. Nepomohlo, že Fouquet pochopil, jak i proč prohrál, a celé Vaux-le-Vicomte nabídl králi jako dar. Bylo pozdě, v té chvíli už přestavovala podobná nabídka jen další urážku a král ztratil sebeovládání natolik, že v kočáru vyhrkl:
„Měl jsem Fouqueta na místě zatknout...! Všem podobným je třeba zakroutit krkem!“
Královna-matka Anna Rakouská synovi jen s obtížemi zabránila provést ukvapenost.
Už v březnu onoho roku král prohlásil, že míní vládnout sám bez ministrů, slavnost ve Vaux však jej utvrdila, že vladař musí být jediným a nejvyšším zdrojem moci i rozhodování. Fouquetovo zatčení už nemínil dlouho odkládat a se zarážející přesností začal s Colbertem sestavovat do nejmenších detailů plán akce. Dne 27. srpna se vydal s obrovským doprovodem po Loiře přes Blois do Nantes, kde měl zahájit zasedání bretonských generálních stavů, a rozhodl, že nechá surintendanta zatknout právě zde, takřka v centru jeho moci. Belle-Isle leží nedaleko, proti ústí Loiry, mohl tedy odtud zadusit v zárodku jakýkoliv pokus o odpor či vzpouru. V Paříži měly souběžné akce obstavit Fouquetův majetek, zajistit přátele i zabavit kompromitující písemnosti.
Nicolas Fouquet dorazil do Nantes až po králi, ježto ale z Ludvíkových plánů přece jen cosi prosáklo, dostal mnohá varování. Tvářil se, že tomu nevěří, a těžko říci, co se v něm odehrávalo. Myslel si, že se vladař ničeho neodváží, nebo věděl, že ať by učinil cokoliv, stejně by prohrál? Prý jednu chvíli přece jen zaváhal a uvažoval o útěku, leč pochopil, že v celé Evropě není dvůr, který by mu poskytl azyl a umožnil důstojně žít.
 |
| Ludvík XIV. |
Vězeň pana d’Artagnana
Zatímco Colbert šířil skrze své lidi dezinformace o tom, že v nemilosti je on, nikoliv vrchní intendant, povolalo si Jeho Veličenstvo pana Charlese de Batz de Castlemore, hraběte d’Artagnan (jehož apokryfní paměti napíše za čas jistý Sandras de Courtilz a Alexandre Dumas pak na jejich základě stvoří čtvrtého ze Tří mušketýrů), což dokládalo, jak veliteli jedné ze svých elitních gardových jednotek důvěřuje. Paní de Motteville ve svých memoárech uvedla důvod, proč si Ludvík XIV. vybral právě jeho:
„Král, který věděl, že si surintendant koupil takřka většinu lidí u dvora, neměl odvahu svěřit zatčení kapitánu svých gard a použil d’Artagnana, který velel mušketýrům a byl člověkem zesnulého kardinála.“
Oficiální a Colbertem redigovaná relace o Fouquetově zatčení pak zaznamenala další podrobnosti:
„Ježto šlo o důležité rozhodnutí a Jeho Veličenstvo nechtělo svěřit provedení nikomu jinému než zcela spolehlivému muži, vybralo si pana d’Artagnana, podporučíka kompanie mušketýrů, a pozvalo jej na čtvrtek prvého dne měsíce září, aby mu dalo rozkazy, jichž se měl držet. Jeho našli na loži s velikou horečkou, leč král mu poručil, ať se k němu dostaví, ať je v jakémkoliv stavu. Pan d’Artagnan mohl králova rozkazu uposlechnout jen tak, že se nechal do královské komnaty donést, a král, když uhlídal, v jak špatném stavu je, mu řekl jen, že jde o věc, v níž svrchovaně spoléhá na jeho spolehlivost i věrnost, kvůli níž si vybral pro provedení právě jeho, přičemž mu o ní poví víc, až bude v lepším stavu, že však se musí uzdravit do dvou až tří dnů, načež mu doporučil, ať během nich o své zdraví velmi dbá.
V pátek a v sobotu vykonal král u pana d’Artagnana pod různými záminkami návštěvu a v neděli na poledne se on u krále ohlásil. Jeho Veličenstvo se jej hlasitě optalo, co je nového v jeho kompanii, a pak pravilo, že si chce přečíst svitek, který mu on předal. Král jej četl a vešel do kabinetu, načež za sebou zavřel dveře hned poté, co za ním pan d’Artagnan vstoupil...“
Stalo se tak v neděli 4. září 1661 kolem poledne a pan d’Artagnan tu vyslechl z panovníkových úst rozkaz k Fouquetovu zatčení, což byla věc tak ožehavá a závažná, že se odvážil žádat ony pokyny písemně. Dostalo se mu odpovědi, že už jsou připraveny u pana Le Telliera, králova sekretáře.
 |
| Pignerol |
D’Artagnan tedy zvědavcům v předpokoji kabinetu řekl, že si jde nechat dar hned vyplatit ke královu sekretáři Le Tellierovi, ve skutečnosti tam šel ale otevřít zapečetěný balíček, v němž byl připravený zatykač i trasa pro Fouquetův převoz a další pokyny.
V pondělí 5. září se kompanie Mousquetaires gris, Šedých mušketýrů, rozestavila hned před rozbřeskem kolem nanteského paláce, v němž král přebýval, a jejich velitel na dotazy odpovídal, že bude krále provázet na lov, jak bývalo jejich povinností. Ludvík mezitím vydával rozkazy k zabavení Fouquetova majetku, uklidnění dvora i věřitelů, k pohotovosti vojska na pobřeží i k internaci nejvlivnějších Fouquetových přátel.
Fouquet, na jehož zdraví se král nechal ještě předchozího dne starostlivě přeptat, byl pozván na ranní jednání královské Rady. Když skončilo, vzalo Jeho Veličenstvo surintendanata překvapivě důvěrně pod paží a vedlo jej k oknu. Přítomní to pokládali za velký a neobvyklý důkaz přízně, vladař se však chtěl jen přesvědčit, zda jsou na nádvoří všichni na svých místech. Pak surintendanta vlídně propustil.
Vikomt z Vaux a markýz z Belle-Isle prošel předpokojem plným dvořanů na schodiště, sešel dolů a skrze přelidněné nádvoří kráčel ke svým nosítkám. D’Artagnan jej měl zatknout až za branou, jenže surintendant se mu ztratil z očí a kapitánporučík přidal do kroku směrem k bráně. Pro králův klid poslal svého pobočníka de Saint-Marse se zprávou a lakonickým vzkazem:
„Najdu jej!“
Za pár minut nato Fouqueta spatřil, jak nasedá do nosítek, a zatčení proběhlo hned poté, na náměstí de la Cathédrale, hned za palácovou branou.
„Surintendant vstoupil do svých nosítek kolem jedenácté hodiny, a když jej vynášeli z hradu, už za poslední stráží, nechal pan d’Artagnan nosítka zastavit a pravil, že s ním musí mluvit. P. Fouquet se ho optal, zda to musí být hned, nebo jestli to počká až na doma. Pan d’Artagnan mu dal najevo, že to nesnese odkladu, p. Fouquet tudíž z nosítek vystoupil a napůl smekl. V té chvíli mu pan d’Artagnan sdělil, že má královský zatykač, aby ho uvěznil. Na to p. Fouquet nijak neodpověděl, jen chtěl zatykač vidět, načež jej pročetl a pravil, že doufal, že je u krále zapsán lépe než kdokoliv jiný. To už zcela smekl a výraz tváře, jak pak hlásili, se mu několikrát změnil. Poté pana d’Artagnana požádal, ať z toho nedělá rozruch. To dalo panu d’Artagnanovi příležitost, aby jej vyzval, ať spolu vejdou do nejbližšího domu...,“ pokračuje oficielní relace.
„Za madame de Plessis, do Saint-Mandé,“ stačil říci (podle Colbertem redigované relace) Fouquet panu Codurovi, jednomu ze svých lidí.
Tento muž podle všeho dorazil včas a infformoval markýzu de Plessis-Bellière, Fouquetovu oddanou a zasvěcenou přítelkyni, spíše však spojenkyni než milenku (byť si ji Anne a Serge Gollonovi vzali za předobraz své románové Angeliky). Paní markýza stihla řadu Nicolasových přátel varovat, leč odmítla zničit surintendantovy takzvaně tajné písemnosti, které pak policie ve Fouquetově domě našla a o nichž bude řeč zanedlouho. Nejspíš znala jejich obsah a věděla, že neobsahují nic převratně kompromitujícího.
D’Artagnan zatím požádal zatčeného o dokumenty, které měl při sobě, a okamžitě je dle rozkazu poslal králi, načež markýze z Belle-Isle vyzval, ať nasedne do připraveného kočáru. Přisedl k němu a v doprovodu čtyř mušketýrů vyjel z Nantes proti proudu Loiry do Angers. Fouquet d’Artagnanovi v kočáře sdělil, že chtěl celý opevněný ostrov Belle-Isle složit králi k nohám, leč chování guvernéra tomu nenasvědčovalo, neboť pevnost se po zprávě o markýzově zatčení hotovila k obraně. Velitel naštěstí pochopil pochopil marnost odporu a ostrovní citadelu královským silám bez boje vydal.
Mušketýr dopravil urozeného zajatce ve středu 7. září do Angers, kde se s ním dvorně a uctivě rozloučil, neboť jej tu měl předat Colbertovým lidem.
„Je mi líto krále, který se musel k takovému jednání snížit,“ vzkázal po něm Ludvíkovi vznešený vězeň.
Zatímco Fouqueta odvážel zamřížovaný povoz do Paříže, vcházel král v Nantes do Sálu gard, kde k celé kauze lakonicky prohlásil:
„Nechal jsme surintendanta zatknout. Je čas, abych spravoval své záležitosti sám.“
Nicolas Fouquet nebyl jediný, neboť do vězení putovali, alespoň na čas, někteří jeho přátelé. Colbert dal dům v Saint-Mandé prohledat tak důkladně, že jeho lidé rozebrali podlahy, ostění, krby, zkrátka vše, kde mohlo být něco ukryto. Za zrcadly nalezli prostor, jemuž se pak v žalobě říkalo cabinet secret, tajný kabinet a v něm dokumenty, jejichž obsah se zdál být výbušný.
V první řadě šlo o vlastnoruční Fouquetovy pokyny, co se má dělat v případě, že by byl zatčen. V první fázi obsahoval nenapadnutelné věci, soupis úlev a výhod, jež mají přátelé i rodina pro eventuálního vězně dosáhnout, v druhé, kdyby se proces nevyvíjel dobře, už ale stály instrukce ohledně opevněných míst Belle-Isle (ostrov proti Nantes), Concarneau (přístavní město v Bretani na půli cesty mezi Quimperem a L’Orientem) a Tombelaine (ostrov proti Mont-Saint-Michel). Ty měly být z moře dozbrojeny a opatřeny spolehlivou posádkou. I pět Fouquetových obchodních korábů by se změnilo ve válečné a vše dohromady by mohlo poskytnout základnu pro vyvolání rebelie v Bretani. Oddaným surintendantovým stoupencům se navrhovalo, aby našli sdostatek odvážného vůdce, jenž by v pravou chvíli unesl pár soudců pařížského parlamentu a vyvolal v sídelním městě zmatek.
Toto memorandum vyhlíželo jako velezrádný plán, na jehož podkladě lze vyřknout hrdelní ortel, leč ukázalo se, že je několik let starý, možná už z let Frondy, a naposledy byl redigován roku 1658, tedy v době nejriskantnějších finančních operací a za Mazarinova života. Surintendant mohl pak u soudu tvrdit, že nic z obsahu dokumentu nebylo namířeno proti králi, jen proti nepřátelům jeho věrného služebníka...
Druhý nalezený soubor dokumentů představovala skříňka se seznamem placených informátorů, vesměs dívek, dvorních dam z králova okolí. Později se jí říkalo „kazeta milostných lístků“, protože podle některých obsahovala seznamy s oceněním dívčích služeb zcela neinformačního charakteru. Ať už bylo v kazetě cokoliv, dvůr si zhluboka oddechl, když král oznámil, že skříňku spálil.
„V kazetě pana Fouqueta našli spíše galantní psaníčka než důležité listiny, ježto však pocházela od žen, u nichž by nikdo nepředpokládal, že s ním měly co do činění, říkalo se pak, že už ve Francii není jediné počestné ženy. Jediná, kterou usvědčili, byla Mennevillová, jedna z královniných dam a převelice pohledná osoba, kterou si chtěl brát vévoda de Damville. Byla vyhnána a uchýlila se do kláštera,“ napsala ve svých pamětech madame de La Fayette.
Byly tu ovšem i listy, v nichž se galantnost mísila s informacemi ode dvora (většinou ale šlo o lístky nepodepsané či signované jinak, byť se u některých předpokládá, že pocházely z pera paní de Sévigné, jedné z nejkultivovanějších dam své doby), a pak zprávy takřka špiónské, neboť Fouquet si v králově okolí vybudoval dosti širokou a slušně postavenou síť informátorů. Přesto šlo o chudý nález, jehož údajný obsah senzacechtiví dvořané neúměrně zveličili a skandalizovali.
V surintendantově cause zasedl zvláštní soud, jeho kompetentnost však zkušený jurista Fouquet odmítl. Bránil se s udivující houževnatostí a obratností. Proces, v němž král činil na soudce nemalý nátlak a žádal surintendantovu hlavu, se táhl přes tři roky a zahrnul dvaačtyřicet Fouquetových vystoupení před tribunálem, během nichž se veřejné mínění obracelo na jeho stranu. Byl obžalován ze zločinů urážky majestátu, ohrožení státu a rozkrádání státních peněz, přičemž v prvních dvou případech šlo o zločiny hrdelní, leč obžalovaný vyvracel jedno obvinění za druhým a postupně dostával soudce do úzkých. Když předseda soudu, kancléř Séguier, předložil obvinění ze zločinu proti státu, duchaplný vězeň mu vysvětlil, že takovým zločinem nemůže být jeho chování, ale konkrétní skutek.
„Třeba když někdo vydá nepříteli most,“ pravil zlomyslně.
Přesně to byla věc, jíž se Séguier během Frondy dopustil. Většina přítomných to dobře věděla a v sále vznikl takový halas, že se muselo líčení odročit.
Rozsudek byl vynesen až po hlasování, které se konalo 13. prosince 1664. Obžaloba trvala už jen na rozkrádání a obohacování, ačkoliv porovnání Fouquetových aktiv a pasiv ukazovalo do mínusu. Ve finančních otázkách nedokázal nikdo přesně stanovit sumy, které si Fouquet mohl pro své záliby i cíle přisvojit. Colbertovy revize účtů sice obsahovaly některé důkazy, většinu svých transakcí ale nosil surintendant jen v hlavě a papíru je nikdy nesvěřil.
„Chvalte Boha, pane, a vzdejte mu dík: náš nebohý přítel je zachráněn. K návrhu pana d’Ormesson se připojilo 13 hlasů, k návrhu pana de Sainte-Hélène 9 hlasů. Jsem štěstím bez sebe,“ psala z Paříže v sobotu 20. prosince 1664 paní de Sévigné panu de Pomponne.
O týden později změnil Ludvík XIV. rozsudek vyhnanství na doživotní žalář. Hrabě d’Artagnan, jenž během tříletého procesu na Fouqueta dohlížel, se neudržel a blahopřál svému vězni k záchraně života. Pak jej odvezl do savojské pevnosti Pignerol, odmítl se ale stát žalářníkem (byť ozdobeným titulem velitele pevnosti) a doporučil na toto místo svého pobočníka Saint-Marse.
V Pignerolu strávil Fouquet za velmi přísných a mnohdy zcela neobvyklých bezpečnostních opatření deset let a za ty roky pochopil, že milost nedostane nikdy. Nesměl přijímat návštěvy, psát, novinky o rodině dostával jen dvakrát do roka, přesto však na něho přátelé nezapomněli a roku 1670 se jej pokusili osvobodit, leč skončili za to na šibenici.
Teprve po deseti letech samovazby dostal Fouquet povolení ke styku s jiným vězněm, hrabětem de Lauzun, s nímž se znal ještě ze svobodných časů. Lauzun mu vyprávěl o Versailles, vybudovaných pro krále umělci, kteří stavěli Vaux, přidal zprávy o Colbertově manufaktuře Gobelins, která před lety vyráběla nádherné tapisérie pro výzdobu Vaux, o královské bibliotéce, jež vznikla ze surintendantovy knihovny v Saint-Mandé, o skvělé kariéře Jean-Baptiste Colberta i o zbožném konci slečny de La Vallière. Teprve dík Lauzunovi mohl Fouquet zrekonstruovat události patnácti let, strávených v pevnostních zdech.
Roku 1679 bylo Fouquetově rodině povoleno navštívit vězení a dcera Marie-Madelaine tu zůstala s otcem, čehož hrabě de Lauzun využil, aby ji svedl...
Říkalo se, že král pod tlakem veřejného mínění pomýšlí na udělení milosti, avšak 23. března 1680 bývalý surintendant náhle, po krátkém srdečním záchvatu, zemřel. Kde? Skončilo drama, začínalo tajemství. Podle některých zesnul Fouquet na Pignerolu, podle jiných krátce po propuštění na svobodu a cestou ze Savojska, podle dalších skonal v náruči svého syna. Podle pochybovačů nezemřel vůbec, alespoň nikoliv onoho roku.
Oficiálně bylo Nicolasovo tělo vydáno rodině a pohřbeno v rodinné hrobce, stalo se tak ale až řadu týdnů po Fouquetově údajné smrti a rakev nikdo neotevíral. Neexistuje záznam o ohledání těla, natož pitvě.
Leží vůbec Ludvíkem XIV. tak nešlechetně odstavený finančník ve svém hrobě?
Nebo se stal figurou ve velké záhadě evropské historie, v příběhu Železné masky, do nějž byl na Pignerolu mimoděk zapleten?
Žádné komentáře:
Okomentovat