DEVADESÁT TŘI

Obrana Rochefortu-en-Terre, dobrá ilustrace války ve Vendée, dějiště románu Devadesát tři

„V posledních květno­vých dnech roku 1793 prohledával hrůzyplný Saudraieský les v Astillé jeden z pařížských praporů, které přivedl do Bretaně Santerre. Prapor čítal sotva tři sta mužů, tak byl zdecimován krutou válkou. Bylo to v době, kdy po bitvě u Argonnu, Jemmapes a Valmy zbylo z prvního pařížského praporu, jenž měl původně šest set dobrovolníků, pouhých sedmadvacet mužů, z druhého třiatřicet a z třetího padesát sedm. Pohnuté časy hrdinských bojů!

    Prapory vyslané do Vendée z Paříže měly po devíti stech dvanácti mužích. Každý prapor měl tři děla. Vypraveny byly velmi spěšně. Dne 25. dubna, kdy ministrem spravedlnosti byl Gohier a ministrem války Bouchotte, navrhla pa­řížská sekce Dobré rady, aby byly do Vendée poslány dobrovolnické prapory; člen Komuny Lubin podal o tom zprávu Konventu. Prvního května měl již Santerre pohotově dvanáct tisíc vojáku, třicet polních děl a jeden dělostřelecký prapor. Ačkoliv byly tyto prapory vypraveny velmi narychlo, byly přesto sestaveny tak dokonale, že jsou ještě dnes vzorem: podle jejich uspořádání se dodnes zřizují řadové setniny; v těchto praporech byl poprvé změněn starý poměr počtu vojínů k počtu poddůstojníku.

    Dne 28. dubna vydala Pařížská komuna Santerrovým dobrovolníkům toto heslo: Nikoho nešetřit! Nikoho neživit! Koncem května bylo z dvanácti tisíc mužů, kteří odešli z Pa­říže, osm tisíc mrtvých…“

    Těmito odstavci rozehrál Victor Hugo, klasik a jeden z hlavní představitelů francouzského romantismu, dej románu, kterému dal geniálně prostý a výstižný název.

    Quatrevingt-treize. Devadesát tři.

    Měl na mysli letopočet, jeden z nejdramatičtějších ve francouzské historii, rok vyhlášení války Holandsku, Británii i Španělsku, obrovského levée en masse, vzniku revolučních tribunálů i Výboru veřejného blaha a zvolení Robespierra do jeho čela, Dumouriezovy zrady revoluce, povstání federalistů i pařížských sekcí, pádů girondinů i hébertistů, dobu, kdy stanul před soudem Marat, byl zproštěn viny a poté zavražděn Charlotou Cordayovou, čas vítězství u Hondschoote, začátku roku II. republiky, především ale občanskou válku na severozápadě Francie, ono povstání ve Vendée, jež se rozhořelo počínaje březnem a bylo nad pomyšlení kruté z obou stran.

    „Prapor, jemuž bylo uloženo prohledat Saudraieský les, počínal si velmi obezřele. Vojáci nespěchali. Rozhlíželi se vpravo i vlevo, vpřed i vzad. Voják má oko i v pádech, prohlá­sil slavný Kléber. Pochod trval již dlouho. Kolik asi bylo ho­din? Která denní doba?Těžko říci, neboť v těchto divokých houštinách je neustále šero. Světlo sem nikdy nepronikne. Saudraieský les byl obestřen hrůzou. Vždyť právě v jeho houštinách páchala už od listopadu 1792 občanská válka své zločiny; z jeho prokletých křovisek vyšel kulhavý lotr Mousqueton. Vlasy vstávaly hrůzou při pomyšlení, kolik vražd tam bylo spácháno. Nebylo děsivějšího místa. Vojáci tam vnikali jen velmi ostražitě. Všude bylo plno květů - prodírali se chvějivou hradbou větví, jež na ně dýchala svěžestí mla­dého listí. Tu a tam pronikly zeleným příšeřím sluneční pa­prsky: mečík, vodní kosatec, luční narcis, drobná sasanka, ohlašující krásné počasí, a jarní krokus zdobily měkký živý koberec, v němž se střídaly všechny druhy mechu počínajíc tím, který vypadá jako housenka, až k tomu, jenž se podobáhvězdě. Vojáci postupovali krok za krokem, tiše, opatrně rozhrnujíce křoví. Ptáci jim šveholili nad bodáky.

V saudraieských houštinách se kdysi, v dobách míru, po­řádaly noční lovy na ptáky. Ted tam honili lidi.

Les byl samá bříza, samý buk a dub; půda byla rovná, mech a hustá tráva tlumily zvuk kroků. Cestičky tu nebyly nebo se hned ztrácely; cesmíny, divoké trnky, kapradí, křo­viska babího hněvu a vysoké ostružiny bránily v rozhledu; na deset kroků jsi nerozeznal člověka; chvílemi prolétla větvemi volavka nebo vodní slípka, prozrazující, že jsou nablízku močály.

    Vojáci postupovali pomalu. Šli nazdařbůh, s neklidem i s obavou, že najdou, co hledají.

Občas naráželi na stopy ležení: na vypálená místa, udupanou trávu, hole v podobě křížů, zakrvácené větve. Tady si vařili polévku, tam sloužili mši, zde obvazovali raněné. Ale ti, co tudy prošli, zmizeli. Kde jsou? Snad daleko, a možná že i docela blízko, ukryti se zbraní v ruce. Les vypadal opuš­těně. Vojáci zdvojnásobili opatrnost. Samota budí nedůvě­ru. Nebylo vidět nikoho; tím spíš museli být ve střehu. Byli v lese, o němž šla zlá pověst.

    Možná že na ně nastražili léčku.

    Třicet granátníků, vybraných jako přední hlídka, šlo vpře­du, pod vedením seržantovým, ve značné vzdálenosti od hlavního roje. Markytánka praporu šla s nimi. Markytánky se rády připojují k předním hlídkám. Je to sice nebezpečné, ale zato lze něco vidět. Ženská statečnost se často projevuje zvědavostí.“

    To jsou odstavce z Hugova románu, následující hned za prvními a navozující boj „bílých“ s „modrými“, mezi revolucí a většinou obyvatel kraje Vendée, pro něž nové pořádky znamenaly jen to, že jim vzaly krále a teď je připravují o víru, zavedené zvyky i do zbraně povolávané syny a otce. Tady vypukla nesmiřitelná válka po partyzánském způsobu a revoluční jednotky nebraly ohled na nikoho a na nic.

    „Znenadání se vojáci tohoto malého předvoje zachvěli jako lovci, když narazí na pelech zvěře. Z hloubi křoví zaslechli cosi jako povzdech - uprostřed větví jako by se něco pohnu­lo. Dali si znamení. Vojáci vyslaní jako pátrači nebo určení k výzvědné výpra­vě nečekají na rozkazy důstojníků; co je třeba vykonat, udě­lají sami.

     V necelé minutě bylo místo, kde se pohnulo listí, obklíče­no a sevřeno kruhem pušek, namířených ze všech stran na temný střed houští. Vojáci s prstem na spoušti a s očima upře­nýma na podezřelé místo čekali jen na seržantův povel k vý­střelu.

    Zatím se však markytánka odvážila nahlédnout do křoví a v okamžiku, kdy seržant chtěl velet:

    Palte!, vykřikla: ,Za­držte!ʽ

    ,Nestřílejte, kamarádi!ʽ zvolala na vojáky a vrhla se do houštiny. Vojáci ji následovali.

    Skutečně, někdo tam byl.

    V nejhustším křoví na pokraji kulaté mýtinky, jakou si dělávají v lese uhlíři, když pálí kořeny stromů, v jakési jes­kyni z větví, besídce z listí pootevřené jako přístěnek, seděla na mechu žena, u prsu měla dítě a na klíně jí spočívaly dvě plavé hlavičky spících dětí.“

    Tak začíná příběh, jehož ústředním motivem jsou právě ony tři děti, jejichž osudy zkříží i propletou životy tří hlavních hrdinů, zosobňujících tři obrazy revoluce.

Cimourdain v němém filmu z r. 1920

    Markýz de Lantenac, velmož a válečník, nesmiřitelný ve svých zásadách i vůči revoluci, bývalý pán části zdejšího kraje. Připlul z Anglie, aby povstání ještě víc rozdmýchal, stmelil povstalecké houfy a otevřel pobřeží britsko-emigranskému vylodění.

    Komisař Konventu Cimourdain, vyslaný k revoluční armádě, býval knězem, jeho Bohem se ale stala revoluce a on jí slouží s fanatismem dominikánského inkvizitora.

    Gauvain, mladý a nadaný generál, poslaný, aby Lantenaca zastavil a Vendée pacifikoval, aristokrat a voják, jenž se přidal k revoluci z idealismu a ideály navzdory propukajícímu teroru dosud neztratil.

    Tři postavy se proplétají i do minulosti, neboť v dětství osiřelý Gauvain je Lantenacovým synovcem a měl být jeho dědicem, pýchou a pokračovatelem slavného roku. Cimourdain Gauvaina zas vychovával, byl mu náhradou za otce a v jistém smyslu k němu otcovské city chová.

Bastila Tourque, jak si ji představoval Victor Hugo

    Právě kolem oněch tří dětí se rozpoutá drama přesvědčení, lidskosti, sváru ideologií s rozumem a srdcem, v němž Hugo vyslovuje svůj názor na revoluci a její cíle, prostředky i postavení lidí různých názorů v ní.

    Zápas svědomí a idejí nekončí idylicky a poslední odstavce knihy znějí takto:

    "Když vojáci viděli, že jejich mladý vůdce má opravdu za­hynout pod sekerou, nemohli se již udržet; srdce těchto vá­lečníků promluvilo. Bylo slyšet něco úžasného: pláč celého vojska. Rozlehlo se volání: ,Milost! Milost!ʽ Někteří padli na kolena, jiní zahazovali pušky a spínali ruce k cimbuří, kde seděl Cimourdain. Jeden z granátníků křičel ukazuje na gilotinu: ,Přijímáte náhradníky? Já se hlásím.ʽ Všichni bouřlivě opakovali: ,Milost! Milost!ʽ I lvi, kdyby to slyšeli, byli by dojati nebo zděšeni, neboť slzy vojáků jsou strašlivé.

    Kat se zarazil a nevěděl, co má dělat.

    Tu zvolal jakýsi hlas shůry věže, úsečně a přiškrceně, ale přece tak, že jej všichni slyšeli, tak byl příšerný: ,Dejte prů­chod zákonu!ʽ

    Poznali neúprosný hlas. Cimourdain promluvil. Vojáci se zachvěli.

    Kat už neváhal. Přistoupil ke Gauvainovi s provazem.

    ,Počkejte!ʽ řekl Gauvain.

    Obrátil se k Cimourdainovi, pokynul mu dosud volnou pravicí na rozloučenou a nechal se svázat.

Když byl spoután, řekl katovi:

    ,Odpusťte, ještě okamžik.ʽ Pak zvolal:

    ,Ať žije republika!ʽ

    Položili ho na prkno a jeho půvabnou a hrdou hlavu za­sadili do ohavného obojku. Kat mu jemně zvedl vlasy, pak stiskl péro, trojúhelníková čepel se oddělila a klouzala dolů, zprvu pomalu, pak rychle; bylo slyšet šerednou ránu...

    V téže chvíli se ozvala druhá rána. Sekeře odpověděla pisto­le. Cimourdain uchopil jednu z pistolí, jež měl za pasem, a ve chvíli, kdy se hlava Gauvainova skutálela do koše, prohnal si srdce kulí. Proud krve mu vyrazil z úst; klesl mrtev. A obě duše, tragické sestry, odletěly spolu. Stín jedné splynul se světlem druhé.“

    Prvně jsem Devadesát tři četl někdy ve čtrnácti a mnoho z něj zapomněl, v zimě jsem se však k románu vrátil a překvapeně zjišťoval, co mi za ta léta vypadlo a snad tehdy i uniklo. To, že tok dějů Hugo na řadě míst přerušil vyprávěním o událostech revoluce a svými názory na ni (Gauvain představuje jejich personifikaci), což činí knihu dvojnásob poutavou, neboť před vámi ožívá to, co učebnice jen šablonovitě načrtly. Quatrevingt-treize je vlastně román a esej současně, přičemž přerůstá ve fresku tak barvitou, až musíte před velikánem pera smeknout.

Cimourdain (vprostřed) a Gauvain (vlevo) v němé filmové verzi

   Jenže ouha, právě tady je zádrhel a důvod, proč toto dílo zůstává v moderní době ve stínu Bídníků, nesčetněkrát zfilmovaných, přepsaných do her a dokonce i do muzikálů. Les Misérables sice také obsahují popisné pasáže (obrovská část se věnuje bitvě u Waterloo), je jich však mnohem méně a nejsou tak nosné, tudíž se dají snadno z filmových či zpěvných forem vyškrtat. U Devadesát tři ale úvahy a historie zápletku doslova převyšují a drama, jež se ve staré venkovské bastile, či spíše ve středověkém donjonu Tourque, odvine, začíná až v polovině knihy…

    Snad proto došlo ve filmové historii k jednomu jedinému přepisu na plátno. Je to prastarý němý snímek, který přišel do kin roku 1920 a byl natočen trojicí André Antoine, Albert Capellani a Léonard Antoine. Dnes je hodnocen jako jedno z velkých děl počátku filmu, pokud ale vím, nikde ho volně nestáhnete. Majitelé čteček si ovšem mohou nahrát elektronickou html verzi skvělého klasického překladu románu od Mileny a Josefa Tomáškových, z níž jsou i všechny výše citované ukázky. Prolink najdou v nadpisu.

A jedna zpráva na závěr, byť jí nevěřím  a nekomentuji, z nedávných dnů a z iDnes: „Modelka a herečka Pavlína Němcová (37) zase o nějaký ten kousek postoupila ve svém plánu natočit film na motivy románu Victora Huga Devadesát tři. Peníze, neuvěřitelných padesát milionů dolarů, už má připravené a teď ji čeká důležitá schůzka s americkým režisérem.“