neděle 11. března 2012

ŹÁBY V BOUŘI JANA DRNKA (PREVIEW)

Knihy Jana Drnka se zde těší hodně velikému zájmu, což vcelku jasně dokládá na konci blogové stránky automaticky generovaná top ten nejoblíbenějších příspěvků. Mnozí ze čtenářů se mě v posledních měsících ptali, kdy že se na knižních pultech může objevit pokračování práce, které mne osobně fascinuje, tady Žab v mlíku a Žáby a škorpiona. Pro nezasvěcené poznamenávám, že v obou případech jde o žánr, jemuž dává autor název historická mystifikace a v němž exceluje, neboť první kniha líčí rok 1938, ve kterém se historie ubírá jiným směrem od chvíle, kdy generální štáb v čele s Ludvíkem Krejčím redukuje moc prezidenta Beneše a rozhodně se proti Hitlerovi bránit. Druhá je logickým pokračování až do počátku 2. světové války, v důsledku změněné situace zahájené o nějaký rok později a vyvolané Stalinovou agresí do Evropy. Dodávám, že obě knihy jsou bohatě dokumentované faktografickými přílohami a pokud jde o vojensko-politické i technické otázky, vychází fabulace z velmi reálných premis i fakt.
            Třetímu, teprve chystanému svazku s názvem Žáby v Bouři (s podtitulem Operace Barbarossa naruby), zde byl před časem věnován příspěvek, naznačující dějovou linii, a abyste jej nemuseli hledat, vkládám do nadpisu prolink. Vaše dotazy a moje zvědavost (neboť na knihu s napětím čekám jako mnozí z vás) mě přiměli, abych Honzovi Drnkovi napsal a odpověď, která přišla obratem, říkala:
            „Ahoj, ahoj, právě mi přišly korektury na Žáby v Bouři. Nějakou chvíli to bude trvat, ale tím se věci už daly do pohybu. Takže dva, tři měsíce do vydání…“
            Pak mi poslal svoji ideu přebalu, k němuž dodal:
„Posílám obálku, ale je to zatím jen můj návrh a určitě se bude trochu předělávat. Nevím jak to Naše vojsko akceptuje. Mně samotnému se moc nelíbí.“
            Mně se naopak velice zamlouvá… Stejně jako ukázka jedné kapitoly, za niž Honzovi děkuji a která by vás měla potěšit i navnadit.
            Jistěže budeme oba informovat znovu, jakmile bude kniha připravena pro knihkupecké pulty!

JAN DRNEK: ŽÁBY V BOUŘI-UKÁZKA Z TEXTU

6. červenec 1942 – Czenstochowá

Velitel 6. armády generálplukovník Muzyčenko dorazil do kláštera na Jasnej Gore v Czenstochowé kolem poledne 4. července. Tou dobou již bylo osmé největší polské město čtvrtým dnem v rukou vojsk XV. mechanizovaného sboru generálmajora Ignatije Ivanovice Karpěza a klášter byl zcela vyrabovaný. Karpězo usoudil, že situace na frontě není nikdy dost jistá a poklady, které římští pochopové vydřeli za celá staletí z krve a mozolů pracujícího lidu, musí být pracujícímu lidu zase vráceny. Vojáci vynášeli zlaté a jinak cenné předměty z katedrály a z ostatních budov po celých náručích a vršili je na nákladní automobily. Auta však zatím neodjížděla, neboť pro ucpané cesty to nebylo možné. Poklady musely být odvezeny pod ochranou silně vyzbrojeného doprovodu, protože při pohledu na zlaté monstrance, kalichy a další cennosti mohl i třídně uvědomělý sovětský voják naprosto zešílet.
       Na nádvoří kláštera čenstochovské černé madony, i v okolních parcích hořely ohně, u kterých se utábořili vojáci 7. protiletadlového praporu. Městem stále procházela nová sovětská vojska a směřovala k severozápadu, k posouvající se frontové linii. Klášter však ležel stranou od hlavní dopravní tepny, na západním, vyvýšeném okraji města. Generál Karpězo musel sestavit zvláštní čety, které procházely městem, bránily rabování a na místě střílely provinilce. Ne kvůli Polákům, ale kvůli tomu, že vznikaly nekontrolovatelné požáry. V ulicích okolo hlavní třídy, a zvláště ve čtvrti Posledního groše stály v kolonách tanky 82. pluku 37. TD, které nemohly pokračovat dále, prostě proto, že došel benzín i nafta[1]. Jako mrtvá zvířata zde stály zejména typy T-34, KV a BT-7 se vznětovými motory. Typy se zážehovými motory měly větší šanci dostat se na frontu, neboť benzín se ještě, tu a tam dal zabavit Polákům. Velitel divize plukovník Anikušin navrhl, aby jednotky jeho divize shromáždily veškerou zbývající naftu a předaly ji 73. pluku. Tak se alespoň polovina tankové síly dostane do pozic u Olešna, o 40 kilometrů dále na západ.
      V noci na 6. července svolal generálplukovník Muzyčenko poradu, na kterou se dostavili i důstojníci vojenské rady IV. MSb v čele s generálmajorem Vlasovem, veteránem a zkušeným velitelem tankových vojsk. Vlasov musel zanechat Fotčenkovu 8. TD již před Přemyšlem, kde byla silně zřízena polským dělostřeleckým přepadem hned v prvních minutách války. Jeho 32. TD a 81. MD prošly peklem u Tarnówa a dohromady jim nyní zbývalo 479 tanků, z toho ovšem 312 T-34 a KV. Z těch byla již téměř třetina nepojízdná kvůli nedostatku paliva, a Vlasov je nechal zakopat jako statické obranné body na přístupových silnicích z německého Slezska. Šlo o jediné obranné opatření, které kdo nechal zřídit v těchto dnech plných euforie, oslav a radosti z vítězství.
       V hlavní chrámové lodi se povalovaly rozbité a shozené sochy svatých, na bílé zdi již stihli stateční sovětští vojáci naškrábat svá jména a pozdravy pro další jednotky, které tudy projdou. Vlasov usoudil, že tyto projevy mají přibližně stejnou informační funkci, jako patník očurávaný psy. Kolem žulového misálu se tísnil hlouček příslušníků zadržovacího praporu NKVD, neboť vojáci do křtící nádoby nalili pár láhví mešního vína, které si nabírali pozlacenými kalichy. Přes oltář jakýsi pohotový politruk přehodil velkou rudou vlajku. Vzácný obraz madony nikoho nezajímal, a navíc byl zakryt posuvnou zástěnou, takže ani nevzbudil nežádoucí pozornost. Porada se však konala v knihovně, v jedné z obytných budov kláštera.
      Muzyčenko dospěl k závěru, že stav armády je doslova kritický. Selivanovův XXVII. střelecký sbor musela zanechat u Přemyšlu a VI. i XXXVII. SSb byly na třetinových stavech, navíc teprve někde severně u Krakova. Poláci již nepředstavovali, po vojenské stránce, téměř žádný problém, ale bez nafty nebylo možno útočit a bez pěchoty se nedala udržet linie. Nebyl zde ani dostatek pěchoty na to, aby mohla uzavřít a pročesat město čtvrť po čtvrti, takže v hustě obydlených oblastech a úzkých uličkách stále operovaly skupiny ozbrojených polských pěšáků a bojůvky Obrony Narodowej. Rudoarmějci, kteří se neopatrně vzdálili od svých hlavních těles, bývali nalezeni mrtví a často i zohavení. Velitel armády dostal předchozího dne ze štábu frontu zprávu, že má očekávat shoz paliva a munice leteckou cestou a namísto pěchoty mu prý pošlou alespoň Chochlovovu 204. výsadkovou brigádu. Muzyčenko zvolil shozovou plochu západně od města, ale dokud zásoby a posily nedorazí, nedalo se nic dělat. Naštěstí se umoudřilo počasí a červenec sliboval, alespoň ve své první polovině, teplo a sucho, tedy i jasnou oblohu pro letectvo. V nejbližších dnech měly dorazit také strážní skupiny NKVD, kvůli mobilizaci místních obyvatel na stavbu letiště. Zajistit stavbu letiště patřilo k prvořadým úkolům armády, neboť se předpokládalo, že do dvou tří týdnů vypukne válka s Německou říší, a bez blízké přítomnosti letectva nebylo nic takového myslitelné.
        Když nic jiného, klášter měl alespoň dobrou kuchyni a důstojníci nejedli slušnou večeři již více než měsíc. Byly tu také bohaté klášterní sklepy, což, jak poznamenal Vlasov, bylo poznat i na dělostřelcích v parku a na příslušnících strážní roty uvnitř za hradbou klášterního areálu. Ještě stále zde operovalo polské hnutí odporu a venkov neměla Rudá armáda pod kontrolou vůbec. Velké město je ideálním hnízdem pro záškodníky všeho druhu. I když je nyní plné vojska, stráže by měly zachovávat bdělost. Adjutant přinesl ukořistěný gramofon a pouštěl důstojníkům polské a americké jazzové desky nalezené v okolních domech. Vlasovovi neuniklo, že kromě obvyklých kořistních hodinek má adjutant na zápěstí jakýsi zlatý kroužek a další zlato, v podobě křížku, se mu pohupovalo na řetízku pod volnou rozhalenkou. Zřejmě i on se svým způsobem podílel na navracení pokladů pracujícímu lidu.
         Vlasov nechal do auta naložit několik beden vína a okolo druhé hodiny po půlnoci se rozloučil. Nechtěl se opít. Jeho IV. sbor byl naopak pověstný přísnou disciplínou a platil za nejspořádanější a nejuvědomělejší sbor armády. Vlasov sám byl již velmi zkušeným matadorem. Ve svých 41 letech vypadal jako středoškolský profesor s protáhlou vejčitou lebkou, na níž byly nasazeny obrovské brýle s dokonale kulatými silnými obroučkami. Brýle tvořily nejvýraznější rys jeho osobnosti, kromě vysokého čela a rozčepýřených neučesatelných vlasů nad šířícími se kouty. Vlasov zatím přežil všechno. Do Rudé armády vstoupil již roku 1919 a účastnil se občanské války. V roce 1930 vstoupil do strany a o pět let později vystudoval Frunzeho vojenskou akademii. Jako jeden z ideologicky nejčistších a nejprověřenějších důstojníků byl v období čistek jmenován členem vojenského soudu. Několikrát se setkal se Stalinem a patřil k okruhu jeho oblíbenců. V období mnichovské a finské války byl vyslán jako vojenský poradce do Číny k Čankajškovi, který mu udělil Řád zlatého draka. Nyní se mu již na prsou houpaly Leninův řád a Řád rudého praporu. Bylo téměř jisté, že jej čeká skvělá kariéra. Dokonce i Muzyčenko počítal s tím, že o Vlasova brzy přijde, neboť generál byl jedním z předních čekatelů na funkci velitele některé z nově se tvořících armád.
       Nyní Vlasov spěchal do svého štábu u Dabrowy Górnicze, 40 kilometrů na jih. Byl zachmuřený a ani víno a dobré jídlo mu nedokázalo pozvednout náladu. Svým šestým smyslem vytušil potíže. Armáda byla v nedobrém stavu a ihned musela být vyslána autokolona s cisternami do Čenstochové, aby, až příštího dne přiletí těžké Anušky s palivem a municí, IV. sbor nebyl ošizen. On ručil za jeho bojeschopnost, a pokud ostatní selžou, Vlasov selhat nesmí. Na Vlasova se Stalin může vždy spolehnout.
       V parku stále ještě plály ohně a okolo některých zpívali opilí vojáci, za doprovodu harmoniky, jakési teskné stepní popěvky. Po silnici ke klášteru pochodoval z města po rotách seřazený prapor pěšáků s označením 101. ženijního praporu. Vlasov si domyslel, že jde o síly, které mají zajistit shoz paliva a munice. Při nedostatku pěchoty stahoval Muzyčenko do města nejen ženisty, ale i kuchaře a mechaniky. Velký kapitán s výraznou jizvou na tváři poznal generála a zasalutoval směrem k automobilu. Bylo třeba vybrat dostatečně razantního velitele autokolony. Musí vyrazit ihned, ještě dnes v noci.
  O čtvrt hodiny později již vůz s generálem Vlasovem vyjel z města směrem na Kozieglówy. Ve vsi Poraj, po levé straně, hořely nějaké domy a oheň osvětloval železniční trať a část krajiny na východ od silnice. Za tratí byla vidět široká louka a mírně se zvedající les. Na louce i na kraji lesa se zaleskly světlé fleky, jakoby neroztátého sněhu. Jenže co by zde dělal sníh v červenci? Vlasov zpozorněl a v jeho hlavě se rozezněl poplašný signál.
-       Zaboč do té vesnice a jeď dál k lesu, přikázal šoférovi.
       Po průjezdu hořící Porají spatřil generál fleky jasně i na pozadí temnoty lesa. A náhle to viděl. Ne až u lesa, ale docela blízko, hned na louce za příkopem. O kus dál to viselo na jabloni.
-       Zastav!
      Důstojníci štábu IV. sboru se vyřítili z auta a za několik vteřin již stahovali z jabloně hedvábné plátno padáku.
-      To je už ta slíbená 204. výsadková? zeptal se užasle plukovník Varypajev, velitel 81. motorizované divize a promnul mezi prsty jemnou látku. - Ne. To přece není náš, padák.
-     Ani polský, poznamenal Vlasov. – Podívej na ten vrchlík. Tohle je německý padák. A kde je padák, bude i parašutista.
  Vlasov se rozhlédl po osvětlené, padáky poseté louce a teprve nyní mu došlo, co to ve skutečnosti znamená.
-       To je spousta padáků. Nejméně prapor německých parašutistů. Ale už tady nejsou. Neschovali padáky, to znamená, že jdou hned do bojové akce. Neslyšeli jsme letadla, protože nám hrál gramofon. Je tu štáb armády a patnáctého sboru. A ti ženisté… Já idiot. 101. divize byla přece zničena někdy hned na začátku, v Karpatech u Sinoku. Kde by se tady vzal její ženijní prapor? Pochodovali do kláštera!
-        Ale my přece s Němci nebojujeme, rozhodil nechápavě rukama obtloustlý Varypajev.
  Jako v odpověď se po celém západním obzoru rozlila narůžovělá záře, téměř, jako by svítalo na opačné straně světa, než obvykle. Varypajev měl skutečně dojem, že se Země začala otáčet opačným směrem. K jeho sluchu dorazilo vzdálené, stále silnější hřmění.
-        Jsi si jistý Pavle Maximoviči, že s Němci nebojujeme?
  Varypajev třeštil nechápavě oči na západní obzor. Náhle se prudce otočil.
-        Rychle do štábu!
  Vlasov zůstal ledově klidný a odmítavě zakroutil hlavou.
-       A k čemu, Pavle Maximoviči? – Štáb leží dvacet kilometrů od německé hranice. Jestli je tohle přípravná palba, jejich motorizovaný předvoj tam bude nejdéle do hodiny. Všichni jsou opilí a vyspávají. Dostali bychom se tam, ale k čemu by to bylo? Za chvíli svítá a německá letadla mají, na rozdíl od nás, letiště blízko. Spoustu letišť a spoustu letadel. Budou bombardovat především silnice. Nepojízdné tanky neodtáhneme a ty pojízdné skoro nemají munici. Varovat ostatní? Ti už to teď také vědí. Kdo se nezachrání útěkem, s tím je konec. Štáb armády a velitel patnáctého sboru jsou možná mrtví, možná je v klášteře drží němečtí výsadkáři. Ti už nebudou velet ničemu.
         Vlasov byl zkušený frontový voják. Rychle nasedl do auta a vydal řidiči příkaz, aby se vrátil na hlavní silnici, odbočil z ní a dále jel vedlejšími cestami k jihovýchodu do Krakówa. Tam bude třeba zachytit armádní pěší sbory a všechny, kterým se podaří uprchnout z pekla. Z celé 6. armády zbude jen málo, ale také zbude jediný vyšší důstojník, který by mohl nyní armádě velet, a tím bude Vlasov. Generál Vlasov, zachránce a velitel 6. armády. Nižší funkci již nikdy nedostane. Zkontroloval si pistoli a podíval se, kolik mu zbývá munice.


[1] Sovětský lehký tank T-26 měl s plnou nádrží dojezd 170 km a předpisové zásoby pro tento typ tvořily na začátku útoku trojí doplnění, tedy dojezd až 510 km. Typ KV měl dojezd 180 km a při dvojím předepsaném doplnění mohl dojet až 360 km. Typy BT a střední typ T-34 dokázaly s plnou nádrží dojet 300 km. Sovětské tankové formace překonaly od začátku války vzdálenost 300 – 650 km. Ztráty paliva způsobovalo občasné objíždění a manévrování, především ale časté postávání v kolonách, kdy motory běžely naprázdno. Kolony cisteren s palivem zůstaly brzy pozadu za tankovými čely a palivo nebylo možno doplnit.
  Mechanizovaný sbor DRRA na plných stavech potřeboval k překonání 100 km vzdálenosti 300 tun pohonných hmot. Jen na území Západního zvláštního okruhu se nacházely mobilizační zásoby 264 000 tun PHM, na území Kyjevského zvl. okruhu byly zásoby ještě větší. Problémem byla doprava zásob k tankům na čele útoku.

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Už se moc těším. Ale proč jsou na přebalu německé transportéry a tanky nebylo by vhodnější dát tam sovětské? A jak to vypadá s vaši knihou Napoleon v Rusku? :)

jiri kovarik řekl(a)...

První otázka je na Honzu Drnka (mně by to nevadilo, tyhle transportéry budou bojovat na straně těch dobrých... :-)), pro odpověď na druhou zapátrejte několik málo příspěvku dolů, tam to všechno je :-)

Anonymní řekl(a)...

Chtěl bych se jen zeptat jak to vypadá s knížkou a kdy asi bude k dostání na trhu,nebo je možnost si jí předobědnat? díky.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Tohle netuším, snad bude venku do konce roku, vydavatelem je Naše vojsko; já mohu jen slíbit, že zde upozorním, až to bude na spadnutí; Honza Drnek mi dá určitě vědět!

Anonymní řekl(a)...

mne odpisal na jar J.Drnek, ze to bude v septembri, mozete to potvrdit? neviem sa dockat.

Jiri Kovarik řekl(a)...

To nemohu, nejsem autor, který to musí vědět nejlépe. Ale budu nejspíš jeden z prvních, kdo se to dozví, a dám vědět.

Libor Tesař řekl(a)...

Stejně jako oba předešlé díly "žab" jsem i tento přečetl jedním dechem, jakmile se mi dostal do ruky.

Mohu se zeptat, jak je to s případnou čtvrtou částí? Od vydání "bouře" už nějaký čas přeci jen uplynul a zatím jsem nikde nezaznamenal ani název budoucí čtvrté části.

Že tohle jistě není konečná soudím z toho, že konec nechává příliš mnoho otazníků a už jen z životopisů osobností z prvního dílu je zřejmé, že popsané události jsou pořád jen "předehrou." Také jsem někde (zdroj už bohužel nedohledám) četl inaugurační projev válečného prezidenta Aloise Rašína, který se v knize ovšem již neobjevil.

Děkuji předem za jakékoliv informace.

Anonymní řekl(a)...

Chci tu knihu, chci ji moc, opravdu moc ji chci, kdy už bude na trhu uááááá.