PANORAMA BITVY U BORODINA

Řekněme nejprve něco o autorovi.

   Franz Alexejevič Roubeaud, kterého Rusové píší jako Rubo, se narodil 15. června 1856 v Oděse, kde absolvoval i střední školu uměleckého směru, a roku 1877 odcestoval do bavorského Mnichova, na tamní Akademii. Pak se usadil v Sankt-Petěrburgu, pracoval na Imperátorské akademii umění, založené už v půli XVIII. století hrabětem Šuvalovem, a věnoval se především historické malbě, přesněji monumentálním historickým panoramatům.  

Útok na Achulgo

    Pravděpodobně první ze tří velkých scén, které po něm zůstaly, představuje Útok na Achulgo, prakticky i v Rusku málo známá epizoda z války roku 1832 v Čečně, kdy vojska Kavkazského sboru generálporučíka Grabbeho dobyla horu Achulgo a porazila protivníky, vedené imámem Šamilem. Panoráma je v Tiflisu a restauruje se.
    Druhé, mnohem známější dílo, představuje Obléhání Sevastopolu z roku 1805, připomínající nejhrdinnější události Krymské války (1853–1856); bylo restaurováno kolem roku 1950 a k vidění je v Sevastopolu.

Obrana Sevastopolu

    V roce 1911, s blížícím se stoletým výročím Napoleonova vpádu do Ruska a vítězství nad ním pak vytvořil Roubeaud/Rubo dílo nejproslulejší, Panorama bitvy u Borodina, v roce 1962 přesunuté a vystavené v nové budově (z roku 1961) na Poklonné hoře v Moskvě. Přesněji řečeno by se mělo nacházet v místě zaniklé vesnice Fili, symbolicky tedy v lokalitě, kde Kutuzov po bitvě u Borodina a ústupu k Moskvě rozhodl o tom, že se Moskva bránit nebude… Slavná chalupa, kde tento rozkaz vydal, se skrývá ostatně hned za válcovitou budovou muzea-panoramatu, jež bude zanedlouho znovu otevřeno, neboť se chystá na dvousetleté oslavy bitvy a událostí tzv. Vlastenecké války roku 1812.

    Nechme ovšem muzeum na Kutuzovském prospektu být, zájemci se o něm mohou dozvědět víc na webu, jehož prolink mají v nadpisu tohoto článku, a zkusme se podívat na 115 metrů dlouhé a 15 metrů vysoké plátno bez nutnosti putovat až do srdce matičky Rusi.

    Celou scénu lze nejspíše rozdělit do devíti úseků, kumulujících události 7. září 1812 (pro Rusy, užívající tehdy ještě juliánský kalendář, to bylo o dvanáct dní méně) a na následujících výřezech jdoucích zleva doprava.

    Hořící chalupa patří ke vsi Semjonovskaja na levém středu pozice 1. západní armády pod velením Barcaye de Tollyho a zalesněný horizont je prostorem Utického lesa na krajním ruském levém křídle. Jde o chvíli, kdy Tři fleše padly (či téměř padly, časová souslednost dějů tu jde poněkud stranou, jinak by nešlo hlavní akce kumulovat), Bagration byl raněn, velení po něm převzal „železný generál“ Dochturov (stojí u bubnu) a do útoku za chalupami jdou Moskevský a Astrachaňský granátnický.

    Druhý výřez zachycuje především téměř vyschlé koryto potoka Semjonovka před vsi Semjonovskaja, bráněné Svodnou granátnickou divizí a Izmajlovským, Litevským, jakož i Finským plukem v mohutných karé, čelících útoku Nansoutyho francouzských kyrysníků.

    Třetí a čtvrtá scéna jspu zasazeny do prostoru Tří fleší, nízkých nevýrazných valů před lesem, dobytých už Neyem a Davoutem; plátnu dominují Francouzi, konkrétně Friantova divize.

    Další, mnohem méně akční část, má v centru vidlici terénu mezi potoky Semjonovka a Kamenky. Vyvýšeninou na pravém středu horizontu je Ševardinská reduta, dobytá předevčírem, a skupina vpravo pod ní představuje Napoleonův hlavní štáb s císařem osobně.

    Za údolím téměř vyschlé Kamenky se schyluje k nejepičtějšímu dramatu a téměř vrcholu celé bitvy, unikátnímu útoku jezdectva Latour-Maubourgova 4. sboru záložního jezdectva na už zčásti otřesené ruské pozice, k útoku, který má prolomit spojnici První a Druhé západní armády, aby pak zamíříl na klíčový vrchol v podobě Velké reduty, již Rusové říkali nejprve Kurganová a poté Rajevského baterie. Za jízdními dělostřelci v korytu je vidět už jen zadní část jezdeckého sboru, skladbou cizineckého, neboť jej tvořili ne Francouzi, ale Sasové, Vestfálci a Poláci. Vpravo je o saský kyrysnický pluk von Zastrow (černé jednodílné kyrysy), vlevo nejspíš o Vestfálce.

   Toto už je vrchol, či spíše jen jedna strana mince, útok saských kyrysníků Garde du Corps, kteří nemají kyrysy, neboť zůstaly na vozech  bůhví kde, a nahradili je stočenými jezdeckými plášti, navlečenými jako bandalír šikmo přes prsa. Za Sasy ve žlutých fracích je vidět polské kyrysníky a polské švališery-kopiníky. Na Sasy v prvním sledu se už vrhají kyrysníci ruští (pluky Astrachaňský, Jeho veličenstva cara a Jejího Veličenstva carevny), je to ale nerovný boj a někteří z nich se ocitají v sevření přesily.

   Scéna navazuje na centrální a dominantní jezdecký „boj v žitě“ a dává dobrou představu o útoku rozvinutých ruských eskadron, jejichž taktické sestavy se roku 1812 od francouzských prakticky nelišily.

   Poslední scénou se kruh panoramatu uzavírá a znovu vrací ke vsi Semjonovskaja s ruským jezdectvem za ní a na horizontu se vsí Gorki (proti reálů poněkud přiblížené), kde byl jednu chvíli Kutuzovův hlavní stan.

Detail, scéna zvaná "Hrdina", boj osamělého ruského kyrysníka s přesilou saských Garde du Corps

   Působivé na panoramatu krom mohutných scén je i myšlenka, které neheroizuje Rusy na úkor jejich protivníků a skládá hold účastníkům i obětem obou stran bez rozdílu národností. Pro ty, kteří o bitvě vědí víc, je zajímavé, že Rubo vytvořil centrální motiv právě ze saských kyrysníků, kteří později dobudou Velkou redutu a jejichž roli Napoleon v bulletinu o bitvě zcela popře ve prospěch kyrysníků francouzských. Možná trochu zlomyslná ironie a memento řadě historiků, neboť ti francouzští velmi dlouho psali (a občas se toho nějaký publicista drží dosud), co onen bulletin propagandisticky podsunoval jako pravdu…  Myšlenkově jako kdyby se Rubo/Roubeaud nechal vést ne ideologiemi, ale jako kdyby za vším stála věta z deníku generálmajora prince Eugena Württemberského, velitele jedné z ruských divizí:

„Kdybychom my, vojáci obou stran, na chvíli zapomněli na nenávist svých vladařů a stanuli druhého dne před oltářem pravdy, byla by nás nepochybně sláva uznala za bratry.“