pondělí 29. dubna 2013

LÜTZEN 2013

Doslova pět minut před dvanáctou dostávám od kolegy a přítele program (bohužel jen francouzsky a německy) připomínky dvousetletého výročí bitvy u Lützenu (jak jí říkají Francouzi) či Grossgörschen (pruské jméno), svedené 2. května 1813. Pro ty, kteří ani jednou ze dvou řečí nevládnou, shrnu, že vše potrvá od 1. do 5. května; ve středu budou pokládány květiny k pomníku maršála Bessièrese v Rippachu, ve čtvrtek následuje v Rippachu v 10:00 bitevní ukázka, v pátek je těžištěm v 18:00 útok na Kaju, v sobotu v 15:00 bitva na historickém bojišti, tedy ve čtyřúhelníku Grossgörschen-Kleingörschen-Kaja-Rahna, a v neděli už historicko-folklórní zábava.
Prolink na německé stránky s podrobnějšími informacemi dávám do nadpisu.


neděle 28. dubna 2013

RUDOLF OTTO VON OTTENFELD

Rudolf Otto, rytíř von Ottendeld, představuje pro rakouskou armádu totéž co Alfred de Marbot či Vernet pro francouzskou, Viskovatov pro ruskou či Knoetel pro všechny armády světa. Narodil se 21. července 1856 ve Veroně, byl synem vojáka, který padl jako major v čele 38. pěšího pluku v bitvě u Hradce Králové, vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni u K. Wurzingera a K. L. Müllera, v letech 1883 až 1893 působil v Mnichově a pak žil do roku 1900 ve Vídni. Od roku 1900 do své smrti byl profesorem na pražské Akademii výtvarných umění a v Praze i 23. července 1913 zemřel. Zanechal po sobě plátna s tematikou módního orientalismu a obrazy s vojenskou náplní, z nichž nejznámější je Slavná kapitola rakouského dělostřelectva, výjev z bitevního pole po bitvě u Sadové. To nejpodstatnější, co vytvořil, jsou pěrovky a litografie pro monumentální dílo, k němž psal text Oscar Teuber a vydané ve Vídni roku 1895. Jmenuje se  Die österreichische Armee von 1700 bis 1867 a přílohu k ní tvoří 102 litografovaných barevných tabulí vojákjů habsburské armády i jejich výstroje a výzbroje. Pokud vím, u nás vyšla z této přílohy jen část, malý zlomek s názvem Rakouská armáda za napoleonských válek (Ostrava, Montanex 2005), čtrnáct litografií se ale objevilo loni jako příloha časopisu Živá historie, všech 102 tabulí však lze při troše snahy najít na internetu a v -pdf podobě stáhnout. I když předpokládám, že Ottenfeldovy vojáky zná většina z vás, přijměte následující ukázky jako hold jeho dílu, které obletělo a stále oblétá svět, i připomínku slávy zaniklé armády naší bývalé širší vlasti... Popisovat ony litografie v češtině nejspíš není (až na nějakou tu výjimku) třeba, původním popiskám v němčině rozumí nejspíš každý...
Ein Ruhmesblatt der österreichischen Artillerie
Valdštejnův tábor
Úvodní strana s prapory a standardami
První z vyobrazení habsburských vojáků...



Obraz na závěr, Ottenfeldův otec jako major 38. pěšího u HRadce Králové, kde padl...

středa 24. dubna 2013

CÍSAŘSKÉ REZIDENCE (5)



COMPIÈGNE, NEJVĚTŠÍ CÍSAŘSKÝ PALÁC
Michal Šťovíček 

Na místě původní oblíbené rezidence Merovejců a Karlovců bylo ve 12. stol. vystaveno městečko s mocnou pevností, pod jejímiž hradbami byla 23. 5. 1430 zajata Johanka z Arku.

Stavělo se zde ještě ve 14. stol., ale pozdějším panovníkům z rodů Valois a Bourbonů se místo nelíbilo, i když odtud občas vládli. Ačkoli všichni milovali lov, zdejší lesy bohaté na zvěř všeho druhu si oblíbil až Ludvík XV. a pověřil architekta Ange-Jacquese Gabriela generální obnovou starého a architektonicky
nesourodého panovnického sídla. Hlavní práce, kompletní vybavení a odevzdání sídla k obývání však proběhly až za Ludvíka XVI., který postup prací osobně sledoval a hlavně spolu s Marií-Antoinettou zasahoval do výzdoby a zařízení. Novostavby si však již nestihli užít.
Za Revoluce byl veškerý mobiliář samozřejmě rozprodán a královské symboly odstraněny, ale jinak nebyly napáchány žádné výrazné škody. K tomu došlo až v r. 1798, kdy se zámek změnil v ubikace vojska, lazaret a zajatecký "sběrný tábor." V r. 1800 byl zámek přidělen sekci vojenského prytanea (střední školy). 
Za Konzulátu a na počátku císařství se Napoleon objevil v Compiègne jen třikrát a nakrátko, ale přesto v dubnu 1807 z Finckensteinu (dnes polské Kamieniec Suski) rozhodl o celkové obnově paláce v rámci svých císařských rezidencí a řízením prací pověřil Louis-Marii Berthaulta. Šlo hlavně o izolaci proti vodě a rozsáhlé úpravy interiérů a výzdoby, kde zejména probouráním jednoho celého traktu vznikla Taneční galerie (1809). Byla rovněž kompletně přesázena zahrada a její zeď, oddělující ji od přilehlého lesa, byla nahrazena mříží, čímž vznikl plynulý přechod mezi oběma vegetačními formami.

Plán 1. patra zámku (Percier a Fontaine) - jen pro představu o počtu místností...
V zámku bylo rovněž povšechně zřízeno apartmá pro případné panovnické návštěvy, v němž se zanedlouho objevil první host - sesazený španělský král Karel IV., který zde pobyl od června do října 1808.
Práce trvaly tři roky a na nádheru interiérů byl položen ještě větší důraz, když se Napoleon rozhodl uvítat zde svoji nastávající Marii-Louisu, podobně jako před 40 lety zde tehdejší následník trůnu Ludvík přivítal svoji nastávající Marii-Antoinettu. Je známé pověstné bouřlivé uvítání, jehož zobrazení se pochopitelně umělci v rámci autocenzury vyhnuli, takže např. L. Ducis zobrazil až bezprostředně následující uvítání oficiální:
Po svatbě se celý dvůr do Compiègne vrátil a pobýval zde znovu následujícího léta, již s novorozeným Římským králem.
Jelikož okolní hluboké lesy byly velmi vhodné pro lov a Napoleon zde skutečně hodlal hony pořádat a také je později pořádal, nechal Berthault zároveň čistě francouzskou a typicky terasovitou zahradu narušit rampou, aby koně a kočáry mohly vyjíždět rovnou z lesa až na terasu pod okny velkých apartmá, zastřešenou modrobíle pruhovanou tkaninou. Současně zrušil některé "versailleské" ornamentové záhony a nahradil je stromovým porostem, sice romantickým, ale v těchto místech nepříliš vhodným a neladícím s dlouhými klasicistními fasádami. Také nechal v prodloužení osy zámku vysekat širokou cestu ve stromech přilehlého návrší Beaux-Monts, aby si tak nová císařovna mohla připomínat výhled z rodného
Schönbrunnu.

F. Flameng: Napoleon se synem a manželkou v Compiègne
Talenty Perciera a Fontainea, kteří navrhli nástěnnou výzdobu a nábytek, dovednost nábytkáře Desmaltera, který jejich návrhy realizoval, umění dalších tvůrců (ebenisté, tkalci...) i umění autora nástropních maleb Girodeta, vytvořily snad největší, nejúplnější a zcela jednolitý dnes existující celek empírových interiérů. To vše stálo astronomické sumy a Napoleon až později na Svaté Heleně soudil, že šlo o nesmyslně vysoké výdaje.
Napoleonova ložnice
Do dějin císařství zámek kromě epizody s Marií-Louisou již nijak výrazně nezasáhl. V r. 1813 zde dočasně pobýval Jerôme Bonaparte s manželkou. Počátkem dubna 1814 se zámek statečně bránil proti Spojencům, ale již 29. 4. 1814 se zde na 3 dny mohl zastavit Ludvík XVIII. před svým vjezdem do Paříže. Uvítali jej zde Napoleonovi maršálové a deputace Zákonodárného sboru a přijel sem za ním na jednáni Alexandr I.
Compiègne se dočkal největšího lesku až za Napoleona III., kdy se stal jedním z hlavních center společenského a dvorského života. Poté následoval již jen úpadek - v r. 1870 jej obsadili Prusové, v r. 1914 Němci. Bylo zde sice podepsáno společné příměří , ukončující první světovou válku 11. 11. 1918, během níž byl v zámku vojenský lazaret. Příměří mimochodem nebylo podepsáno přímo v zámku, nýbrž v compiègneském lese, ve vagonu na lesní mýtině mezi obcemi Compiègne a Rethondes. O rok později vážně poškodil zámek požár a nakonec následovala ponižující kapitulace Francie 22. 6. 1940 (v tomtéž vagonu).
Dnes jsou v zámku rekonstruované zámecké interiéry z 18. a 19. stol., muzeum Druhého císařství a muzeum vzniku a počátků automobilismu.

neděle 21. dubna 2013

ŽENY VE VÁLKÁCH REVOLUCE A CÍSAŘSTVÍ (ŽENY VE VÁLCE 3)



Druhá část výňatků ze staré knihy E. de la Barre Duparcqa Histoire militaire des Femmes (Vojenská historie žen) z roku 1873 uzavírá odstavce, věnované době revolučních válek. První část najdete kliknutím na prolink v nadpisu.

V Belgii v lednu 1866 stále žila ve vesnici Viesville, blízko Gosselies a nedaleko od Loupoigne, bývalá kantýnská La Tourových dragounů. Jak vidno, mluvíme tu o ženě, které sloužila v řadách nepřátelských Francouzům. Tato markytánka, stará roku 1866 sto dva let, se tedy narodila roku 1764, účastnila se roku 1794 bitvy u Fleurusu a porodila během boje synka, kterému se stále říkalo Dragoun; je to ovšem příklad události, která má s vojenskými činy pramálo společného. Ustupovala spolu s Rakušany a armádu opustila až po smrti svého manžela, aby se vrátila do rodné vsi, kde pak se svým děckem žila.
            Roku 1797, když Guieuova divize přecházela Piavu (12. března), se začal v proudu topit jeden voják a jedna markytánka od 51. půlbrigády jménem Marie Dauranne se za ním vrhla a zachránila ho. Generál Bonaparte ji hned nato obdaroval zlatým náhrdelníkem, k němuž později připjali občanskou korunu, na níž bylo vyryto jméno pěšáka, který jí děkoval za život. V dopise, napsaném generálem Berthierem jménem Prvního konzula a datovaném 28. srpna 1798, se o ní hovoří jako o milé občance s poděkováním za  občanskou statečnost a houževnatost, kterou projevila. (…).
V téže době sloužila jako důstojník v rakouské armádě jedna dívka; její jméno bylo Franceska Scanagetta. V mládí ji ovlivnila četba Tassa a přála si napodobit Corindu, proto požádala otce, aby ji zavezl do Vídně převlečenou za mládence. Ten jejímu přání vyhověl a ona vstoupila roku 1794 pod jménem Francesko Scanagetta do Vojenské akademie ve Vídni. Roku 1797 ji jmenovali kornetem a ona po tři roky plnila s tím související povinnosti, aniž si kdokoliv odlišnosti pohlaví povšiml. Po té době její otec tajemství prozradil, načež byla propuštěna s penzí a poctami, které její energii náležely.[1]
Pomník v místě boje u Ballinamucku
Během výpravy, podniknuté v měsíci srpnu roku 1798 do Irska na pomoc povstání té země proti Angličanům, zdědil p. Moreau de Jonnès věci umírajícího důstojníka jménem La Tour, který mu svěřil i svého velmi mladého syna a prosil, aby jej neopouštěl. Po přechodu řeky Shannon u Balintry[2] a po boji u Ballinamucku,[3] jenž následoval, se poražené francouzské síly ocitly ve svrchovaně kritické situaci.[4] P. ès se chtěl vyhnout trudnému osudu válečného zajatce a rozhodl se, že se pokusí uniknout. Ten mladík pravil, že půjde s ním, a stejně tak i několik dělostřelců. Dostali se spolu s pěti vojáky až k pásu pobřežních kopců a chtěli pokračovat směrem ke korytu řeky Shannon tak dlouho po proudu, až bude splavná, najít bárku, nalodit se a doplout tak na nějakou loď, schopnou plavby na moři. Když došli na říční břeh, narazili na lodníka a ten je převezl na opačnou stranu. V noci se neschovali v křovinatém lese, místo toho se skryli ve ès a mladý Henri de La Tour se ukryli v seně a čekali, až nepřátelé odejdou. Když zmizeli, vylezli ze svého úkrytu a spatřili, jak nějaký ničema jejich mrtvé druhy obírá, šavli ho srazili k zemi a prchali od té stodoly, která jim byla málem osudná. Zanedlouho se dostali k Munsteru, oblasti, patřící k povstání, načež tu u rolníků našli pomoc i chléb. Pak je čekala hrozná příhoda, neboť se cestou k pobřeží vešli do hrozné bažiny, a z toho místa, jemuž se říká bog[5], z toho opravdového moře bahna, se dostali až po nezměrné námaze, v níž si pomáhali zabodáváním bajonetů do pevnějších kusů půdy a okrajů, z nichž sešli. Když ty špatné kroky napravili, neměli nic, ani zbraně, ani jídlo, střelivo či služební doklady, byli od hlavy k patě od bláta a hrozní na pohled, přesto se ale odhodlali dojít do nedalekého zámku, kde se jim dostalo šlechetného pohostinství. Ježto bylo třeba po té ledové koupeli, již podstoupili, převléci šaty, nezbylo mladému Henrimu de La Tourovi než se paní domu svěřit a prohlásit, že on je ženou a mužské šaty že oblékl jen proto, aby mohl být po boku nemocnému otci. Udála se proměna a z ní vzešla Henrietta de La Tour.  Mladý druh p. Moreaua de Jonnès a osoba, která s ním čelila všem nebezpečím, o nichž jsme tu mluvili, a předtím se účastnila celé expedice do Irska, prokázala svrchovanou odvahu, duchapřítomnost, rozvahu, vojenské nadání i srdce bojovníka, aniž dala jakkoliv znát, že je ženou; to jsou důvodu, kvůli nimž o tom píšeme i v této knize.[6]
stodole na jedné výšině a usnuli, když předtím postavili venku hlídku. Za úsvitu dolehla do stodoly salva z mušket, která stráž i artileristy zabila. P. Moreau de Jonn
Konec bitvy u Ballinamucku...
Moreau de Jonn
 Na samotném konci XVIII. století nám nabízí Itálie válečnici v osobě mladé dívky z Arezza, Alexandriny Mari, metresy anglického ministra Windhama;[7] tato Amazonka (lze ji tak nazývat, neboť bojovala vždy jen v sedle) se účastnila povstání svého rodného města proti Francouzům a osobně vedla povstalce na San Donato, Ponte a Borgofan-Lorenzo. Když jsme vyklidili Florencii, vjela do ní slavnostně v čele jednotek, které pozvedli prapor proti nadvládě.
Kantýnská 88. pluku ošetřuje raněné...
Uveďme ještě jednu ženu, která se stala Francouzskou v důsledku sňatku a byla původem Řekyně. Šlo o první ženu generála Augereaua, která umřela mladá. Zprvu měla železné zdraví a provázela svého chotě v Katalánsku, jezdila na koni, střílela z pistole a podala spousty důkazů odvahy.[8]
Národnost té poslední z hrdinek mi připomíná ženy, které se proslavily za prvních bojů o řeckou nezávislost. Datuje se to zpětně až do roku 1792. Toho roku, 20. července, byl proslulý Ali, paša z Janiny, poražen u města Souli díky zásahu žen z onoho města. Těm ženám velela válečnice jménem Moscho,
…která nesla v tom památném dni
V ruce pušku a dítě na rameni,[9]
jak praví Pierre Lebrun. Bratr onoho děcka se naneštěstí nalézal v Janině jako rukojmí; paša nechal na Moschu během boje zavolat, že svého syna zabije, bude-li dál postupovat vpřed, ona ale hrdě odpověděla, že si dokáže nechat udělat jiné. Buď jako nápodoba, nebo jako reminiscence se tato slova přičítají i hraběnce z Forli.[10]
O jedenáct let později, čtyři dny po dobytí Souli, k němuž došlo 16. prosince 1803, se šedesát žen ze Souli, které chtěly uniknout zotročení, shromáždilo na vrcholku skály nedaleko Zalongos a odhodlalo se k zoufalému kruhovému tanci. Každá z nich nakonec svrhla své děcko do propasti a pak se za ním vrhla sama. Pohřební tanec a zpěvy tak ukončil až pád poslední z nich….
Příště: Ženy napoleonských válek


[1] Roku 1804 se provdala za kapitána Spiniho, roku 1831 ovdověla a žila v Miláně až do února 1865. K tomu uvedenému datu jí bylo devadesát.
[2] Ballintry.
[3] Bitva u Ballinamucku, 8. září 1796, vítězství 5000 mužů Gerarda Lakea nad 2500 muži Francouze Jeana Josepha Amabla Humberta. Brity stálo 12 mrtvých a 16 raněných, Iry a Franouze 500 mrtvých a 1444 zajatých, z nichž bylo na 200 popraveno.
[4] Nejde o expedici roku 1796 na pomoc povstání Theobalda Wolfe Tonea a o Francouze, kteří se vylodili v Bantry Bay, ale o povstání roku 1798.
[5] Rašeliniště
[6] M. A. Moreau de Jonnès, který se stal členem Francouzského institutu, pak vše popsal v Aventures de guerre au temps de la République et du Consulat, vydané roku 1884.
[7] William Windham (1750–1810)
[8] Joséphine-Marie-Marguerite-Gabrielle Grach (1766-1806), narozena v Neapoli, zemřela bezdětná.
[9] Poéma z roku 1828. Pokud jde o janinského pašu Aliho, je to týž, kterého v Dumasově Monte-Cristovi zradí Morcerf/Mondego…
[10] Během obléhání Forli Juanem Borgiou, synem papeže Alexandra, což je historka známá dík Tv sérii Borgias/Borgiové.