Druhá část výňatků
ze staré knihy E. de la Barre Duparcqa Histoire militaire des Femmes
(Vojenská historie žen) z roku 1873 uzavírá
odstavce, věnované době revolučních válek. První část najdete kliknutím na
prolink v nadpisu.
V Belgii v lednu 1866 stále žila ve vesnici Viesville,
blízko Gosselies a nedaleko od Loupoigne, bývalá kantýnská La Tourových
dragounů. Jak vidno, mluvíme tu o ženě, které sloužila v řadách
nepřátelských Francouzům. Tato markytánka, stará roku 1866 sto dva let, se tedy
narodila roku 1764, účastnila se roku 1794 bitvy u Fleurusu a porodila během
boje synka, kterému se stále říkalo Dragoun;
je to ovšem příklad události, která má s vojenskými činy pramálo
společného. Ustupovala spolu s Rakušany a armádu opustila až po smrti
svého manžela, aby se vrátila do rodné vsi, kde pak se svým děckem žila.
Roku
1797, když Guieuova divize přecházela Piavu (12. března), se začal
v proudu topit jeden voják a jedna markytánka od 51. půlbrigády jménem Marie Dauranne se za ním vrhla a
zachránila ho. Generál Bonaparte ji hned nato obdaroval zlatým náhrdelníkem,
k němuž později připjali občanskou korunu, na níž bylo vyryto jméno
pěšáka, který jí děkoval za život. V dopise, napsaném generálem Berthierem
jménem Prvního konzula a datovaném 28. srpna 1798, se o ní hovoří jako o milé
občance s poděkováním za občanskou
statečnost a houževnatost, kterou projevila. (…).
V téže době sloužila jako
důstojník v rakouské armádě jedna dívka; její jméno bylo Franceska Scanagetta. V mládí ji
ovlivnila četba Tassa a přála si napodobit Corindu, proto požádala otce, aby ji
zavezl do Vídně převlečenou za mládence. Ten jejímu přání vyhověl a ona
vstoupila roku 1794 pod jménem Francesko Scanagetta do Vojenské akademie ve
Vídni. Roku 1797 ji jmenovali kornetem a ona po tři roky plnila s tím
související povinnosti, aniž si kdokoliv odlišnosti pohlaví povšiml. Po té době
její otec tajemství prozradil, načež byla propuštěna s penzí a poctami,
které její energii náležely.[1]
 |
| Pomník v místě boje u Ballinamucku |
Během výpravy, podniknuté
v měsíci srpnu roku 1798 do Irska na pomoc povstání té země proti
Angličanům, zdědil p. Moreau de Jonnès
věci umírajícího důstojníka jménem La Tour, který mu svěřil i svého velmi
mladého syna a prosil, aby jej neopouštěl. Po přechodu řeky Shannon u Balintry[2]
a po boji u Ballinamucku,[3]
jenž následoval, se poražené francouzské síly ocitly ve svrchovaně kritické
situaci.[4]
P. ès
se chtěl vyhnout trudnému osudu válečného zajatce a rozhodl se, že se pokusí
uniknout. Ten mladík pravil, že půjde s ním, a stejně tak i několik
dělostřelců. Dostali se spolu s pěti vojáky až k pásu pobřežních
kopců a chtěli pokračovat směrem ke korytu řeky Shannon tak dlouho po proudu,
až bude splavná, najít bárku, nalodit se a doplout tak na nějakou loď, schopnou
plavby na moři. Když došli na říční břeh, narazili na lodníka a ten je převezl
na opačnou stranu. V noci se neschovali v křovinatém lese, místo toho
se skryli ve ès
a mladý Henri de La Tour se ukryli v seně a čekali, až nepřátelé odejdou.
Když zmizeli, vylezli ze svého úkrytu a spatřili, jak nějaký ničema jejich
mrtvé druhy obírá, šavli ho srazili k zemi a prchali od té stodoly, která
jim byla málem osudná. Zanedlouho se dostali k Munsteru, oblasti, patřící
k povstání, načež tu u rolníků našli pomoc i chléb. Pak je čekala hrozná
příhoda, neboť se cestou k pobřeží vešli do hrozné bažiny, a z toho
místa, jemuž se říká bog[5],
z toho opravdového moře bahna, se dostali až po nezměrné námaze,
v níž si pomáhali zabodáváním bajonetů do pevnějších kusů půdy a okrajů,
z nichž sešli. Když ty špatné kroky napravili, neměli nic, ani zbraně, ani
jídlo, střelivo či služební doklady, byli od hlavy k patě od bláta a
hrozní na pohled, přesto se ale odhodlali dojít do nedalekého zámku, kde se jim
dostalo šlechetného pohostinství. Ježto bylo třeba po té ledové koupeli, již
podstoupili, převléci šaty, nezbylo mladému Henrimu de La Tourovi než se paní
domu svěřit a prohlásit, že on je ženou a mužské šaty že oblékl jen proto, aby
mohl být po boku nemocnému otci. Udála se proměna a z ní vzešla Henrietta de La Tour. Mladý druh p.
Moreaua de Jonnès a osoba,
která s ním čelila všem nebezpečím, o nichž jsme tu mluvili, a předtím se
účastnila celé expedice do Irska, prokázala svrchovanou odvahu,
duchapřítomnost, rozvahu, vojenské nadání i srdce bojovníka, aniž dala jakkoliv
znát, že je ženou; to jsou důvodu, kvůli nimž o tom píšeme i v této knize.[6]
stodole na jedné výšině a usnuli, když předtím postavili venku
hlídku. Za úsvitu dolehla do stodoly salva z mušket, která stráž i
artileristy zabila. P. Moreau de Jonn |
| Konec bitvy u Ballinamucku... |
Na samotném konci XVIII. století nám nabízí
Itálie válečnici v osobě mladé dívky z Arezza, Alexandriny Mari, metresy anglického ministra Windhama;[7]
tato Amazonka (lze ji tak nazývat, neboť bojovala vždy jen v sedle) se
účastnila povstání svého rodného města proti Francouzům a osobně vedla
povstalce na San Donato, Ponte a Borgofan-Lorenzo. Když jsme vyklidili
Florencii, vjela do ní slavnostně v čele jednotek, které pozvedli prapor
proti nadvládě.
 |
| Kantýnská 88. pluku ošetřuje raněné... |
Uveďme ještě jednu ženu, která
se stala Francouzskou v důsledku sňatku a byla původem Řekyně. Šlo o první
ženu generála Augereaua, která umřela mladá. Zprvu měla železné zdraví a
provázela svého chotě v Katalánsku, jezdila na koni, střílela
z pistole a podala spousty důkazů odvahy.[8]
Národnost té poslední
z hrdinek mi připomíná ženy, které se proslavily za prvních bojů o řeckou
nezávislost. Datuje se to zpětně až do roku 1792. Toho roku, 20. července, byl
proslulý Ali, paša z Janiny, poražen u města Souli díky zásahu žen z onoho
města. Těm ženám velela válečnice jménem Moscho,
…která nesla v tom památném dni
V ruce pušku a dítě na rameni,[9]
jak praví Pierre Lebrun. Bratr
onoho děcka se naneštěstí nalézal v Janině jako rukojmí; paša nechal na
Moschu během boje zavolat, že svého syna zabije, bude-li dál postupovat vpřed,
ona ale hrdě odpověděla, že si dokáže nechat udělat jiné. Buď jako nápodoba,
nebo jako reminiscence se tato slova přičítají i hraběnce z Forli.[10]
O jedenáct let později, čtyři
dny po dobytí Souli, k němuž došlo 16. prosince 1803, se šedesát žen ze
Souli, které chtěly uniknout zotročení, shromáždilo na vrcholku skály nedaleko
Zalongos a odhodlalo se k zoufalému kruhovému tanci. Každá z nich
nakonec svrhla své děcko do propasti a pak se za ním vrhla sama. Pohřební tanec
a zpěvy tak ukončil až pád poslední z nich….
Příště: Ženy napoleonských válek
[1] Roku 1804 se provdala za
kapitána Spiniho, roku 1831 ovdověla a žila v Miláně až do února 1865. K tomu
uvedenému datu jí bylo devadesát.
[2] Ballintry.
[3] Bitva u Ballinamucku, 8.
září 1796, vítězství 5000 mužů Gerarda Lakea nad 2500 muži Francouze Jeana
Josepha Amabla Humberta. Brity stálo 12 mrtvých a 16 raněných, Iry a Franouze
500 mrtvých a 1444 zajatých, z nichž bylo na 200 popraveno.
[4] Nejde o expedici roku 1796
na pomoc povstání Theobalda Wolfe Tonea a o Francouze, kteří se vylodili
v Bantry Bay, ale o povstání roku 1798.
[5] Rašeliniště
[6] M. A. Moreau de Jonnès, který se stal členem
Francouzského institutu, pak vše popsal v Aventures de guerre au temps de la République et du Consulat,
vydané roku 1884.
[7] William Windham
(1750–1810)
[8] Joséphine-Marie-Marguerite-Gabrielle
Grach (1766-1806), narozena v Neapoli, zemřela bezdětná.
[9] Poéma z roku 1828.
Pokud jde o janinského pašu Aliho, je to týž, kterého v Dumasově Monte-Cristovi zradí Morcerf/Mondego…
[10] Během obléhání Forli
Juanem Borgiou, synem papeže Alexandra, což je historka známá dík Tv sérii Borgias/Borgiové.
Žádné komentáře:
Okomentovat