BASTILU JSME ZBOURALI, POSTAVÍME SLONA!

Poněkud mne překvapilo, jak vytrvale se co do počtu komentářů blogových příspěvků drží na prvním místě příběh o pádu Bastily a počátku Francouzské revoluce, a Michal Šťovíček, autor mj. na několik pokračování zveřejněné historie války ve Vendée, mě navíc inspiroval tím, že mi poslal příspěvek, který s Bastilou souvisí a bude za pár řádků vložen. Jeho k tomu pro změnu vedly nedávné články o pomnících (v nichž budeme pokračovat)... Bastila také byla svým způsobem pomník, alespoň pro revoluční vůdce, leč jako symbol všeho, co mělo být zbouráno, musela být zbořena i ona, což se začalo provádět nedlouho po jejím tzv. dobytí nadšeně, energicky a rázně, až z ní nezbyl na kameni kámen a dnes na pařížském Place de la Bastille jen bílé kamenné obrysy v dlažbě náměstí vykreslují části půdorysu (pomineme-li stanici metra, kde uvidíte kus základů). Revoluční nadšení nicméně nebylo důsledné a v zemi jaksi zůstal pozůstatek jedné vížky z vnějšího opevnění areaálu Bastily, pojmenované paradoxně Tour de la Liberté (Věž svobody). Těch pár kamenů o sto let později přenesli 

 a pěkně srovnali pár stovek metrů blíž k Seine na minináměstíčku Place Henri Galli na rohu Boulevard Henri IV. a Quai Henri IV., kde deska hlásá, oč jde... Když uplynula od pádu Bastily zhruba dvě desetiletí, začal poměrně nedávno korunovaný císař Francouzů uvažovat, co na místě bývalé pevnosti zbudovat, a dospěl k velmi paradoxnímu řešení, které nicméně stále má své paralely a následovníky (viz nahrazení Stalina na pražské Letné kyvadlem...). A tady se dostáváme k Michalovu příspěvku:

SLON SEM, SLON TAM...

Michal Šťovíček

V souvislosti s probíhající diskuzí o pomnících jsem považoval za aktuální vmísit se s příspěvkem o jednom bezpochyby dosti kuriózním pomníku. Redakce webového periodika La France pittoresque (Malebná Francie) jej loni vyštrachala v archivech z r. 1904. Ale úvodem něco neválečného z Prahy - pochopíte proč:

Asi málokdo už ví či pamatuje, že v Praze stával restaurační pavilon v podobě obrovského železobetonového slona, vytvořeného akademickým sochařem Karlem Novákem, Myslbekovým žákem. Byl zvláštní - v jeho útrobách se jedlo, pilo, tančilo a zpívalo. Tento slon s restaurační místností v trupu byl postaven pro reklamní účely Pražského měšťanského pivovaru na výstavě  obchodní a živnostenské komory v roce 1908 na pražském výstavišti. Nesl na hřbetě ještě tři velké pivní sudy se symbolickým patronem pivovarníků, sedícím na nejvyšším z nich. Po skončení výstavy jej koupil sedlecký hostinský Šenk od měšťanského pivovaru a nechal jej přestěhovat do své výletní restaurace v Sedlci (dnes Praha 6). Brzy se slon stal atrakcí všech cestujících projíždějících vlakem, zejména děti jej nedočkavě vyhlížely z oken vagónů. Když se začal rozpadat, zaráželo to všechny cestující včetně cizinců přijíždějících do Prahy, neboť nemohli pochopit, jak je možné nechat takovou raritu zpustnout. V padesátých letech byl slon již v dezolátním stavu, zadek probourán, do vzduchu vyčnívaly již jen ohnuté železné nosníky. Podle údajů pana Pivoňky přispěli k devastaci na konci druhé světové války Vlasovci, když slona ostřelovali z oken hostince. Poškodili nejen zadek, ale i břicho. Tehdejší hostinský Pivoňka nechal po válce břicho opravit, avšak na nákladnější a obtížnější obnovu zadní části již nedošlo, neboť mezitím zemřel pracovník provádějící opravy. Marně žádal pan Pivoňka představitele obce, aby byl slon zachován. V r. 1969 bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. V témže roce zemřel i sám hostinský Pivoňka a trosky slona byly odstraněny v r. 1974.

 A teď k tomu francouzskému slonovi, o němž se v r. 1904 psalo zhruba toto:

„Ihned poté, co naši otcové dobyli Bastilu, jali se pomýšlet na vztyčení pomníku na místě bývalé pevnosti. Závažnější události však záhy odsunuly plány na pomník do pozadí a znovu se jich chopil až Napoleon. Právě na místě Bastily hodlal zprvu vztyčit Vítězný oblouk Velké armády. Institut mu však úmysl rozmluvil. Napoleon psal 9. května 1806 ze Saint-Cloud tehdejšímu ministrovi vnitra: „ Pane Champagny, po všech nesnázích s plány na umístění Vítězného oblouku na místě Bastily souhlasím s jeho umístěním u brány Chaillot na Etoile s tím, že Vítězný oblouk na místě Bastily bude nahrazen vzhlednou kašnou podobnou té, která se začne budovat na náměstí Svornosti (Concorde).“

Císařův úmysl konkretizoval dekret z 9. února 1810: „Na místě Bastily bude vztyčena kašna v podobě bronzového slona ulitého z děl ukořistěných vzbouřeným Španělům; slon bude na hřbetě opatřen věží kdysi používaných tvarů; ze slonova chobotu bude tryskat voda. Vše bude probíhat tak, aby tento slon byl dokončen a odhalen veřejnosti nejpozději 2. prosince 1811.“ Zdá se, že Napoleonovi nebyl znám projekt p. Ribarta z r. 1758 na pavilon v podobě triumfálního slona ke slávě krále (Ludvíka XV.)...

Tak nějak měl vypadat slon na náměstí Bastily

Lze se spolu s p. Gourlierem (architekt Charles-Pierre Gourlier, 1786-1857) domnívat, že císaře „po vjezdu do Berlína upoutaly hodiny s tímto motivem v pracovně pruského krále“? Přirozenější by bylo pokládat jej za vzpomínku na egyptské tažení a narážku na sen o dobytí Indie. Zde v této záležitosti jiný Napoleonův dopis z 21. prosince 1808 tehdejšímu ministrovi vnitra: „Pane Cretete, z novin jsem se dozvěděl, že jste položil základní kámen kašny na místě Bastily. Předpokládám, že slon bude stát uprostřed prostorné vodní nádrže, bude velice pohledný a tak rozměrný, aby bylo možno vstupovat do věže na jeho hřbetě. Aby bylo zřejmé, jak v antice tyto věže na slony umísťovali a jak se sloni používali. Pošlete mi plány této kašny.“ Dále císař doporučoval, aby se architekti „dohodli se znalci starožitností a s vědci“. 

Pohled do sloního břícha...

Názory Institutu na tento nový projekt se různily. Denon jej schvaloval, Fontaine jej zavrhoval. Práce však přesto začaly v r. 1806 pod vedením architekta Cellériera, jehož v r. 1808 vystřídal Alavoine, který si přizval sochaře Pierre-Charlese Bridana a nechal mu zhotovit sádrový model slona v délce 50 stop a výšce 45 stop. Dekret z 24. února 1811 nařizoval použít na pomník bronz z děl ukořistěných u Friedlandu. Chystané odlévání však zarazila Restaurace.

Slon jakožto symbol císařství byl ihned zavržen. Ministr vnitra nařídil 4. července 1815 zastavit práce a uložil Bridanovi, aby předložil jiné plány na zkrášlení náměstí přejmenovaného mezitím na Saint-Antoine. Bridan navrhl několik témat z antických bájí a „Jeho Veličenstvo Ludvíka XVIII. na trůně, udílejícího věnce a odměny vědám, průmyslu a obchodu“.

Celkem bylo předloženo a vzápětí zamítnuto na čtyřicet návrhů a ministr vnitra posléze 7. prosince 1825 přenechal realizaci kašny městu Paříž.

Prefekt departementu Seine de Chabrol „dar“ přijal, neboť měl již představu kašny v podobě alegorické sochy Paříže, obklopené šesti řekami a šesti koráby. Omezený rozpočet a červencová revoluce však vše opět odsunuly do pozadí. Zákon z 20. března 1833 posléze nařídil vztyčit na náměstí Bastily sloup, který tam od r. 1840 stojí dodnes.

Sádrový model slona však nadále stál od r. 1814 na místě dnešní budovy Opéra-Bastille a čekal na rozhodnutí o svém osudu.

 Victor Hugo do jeho útrob umístil jednu ze scén svých Bídníků. Stavbu obdivovali všichni venkovští návštěvníci Paříže, avšak obyvatelé v jejím sousedství si stěžovali, že slouží za útulek zlodějům a jiné spodině. Přesto stála na svém místě tak dlouho, neboť úmysl o jejím definitivním zbudování nebyl nikdy definitivně opuštěn, jednalo se jen o její umístění jinde - padaly návrhy na esplanádu Invalidovny, na vršek Vítězného oblouku atd. Prefekt proto zřídil funkci hlídače slona, jíž byl pověřen občan Levasseur. Pobíral 800 franků ročně a po revoluci r. 1830 se obrátil na prefekta o uznání svých revolučních zásluh a o penzi. Neobdržel odpověď, zůstal však v úřadě až do 19. června 1846. Tehdy prefekt nařídil demolici slona, který již hrozil zřícením a sloužil jen za útulek krysám ze Svatomartinského kanálu. V září 1846 již po slonovi nebylo ani stopy.