SVÁTEK SVATÉHO NAPOLEONA

Napoleonova apoteóza (Ingres)

Zhruba rok a  necelé dva měsíce poté, co se stal Napoleon Bonaparte Napoleonem I., zatoužil mít to, co každý jiný vladař civilizované země, tady svůj v katolickém kalendáři zanesený svátek, který se, pochopitelně, v římské Martyrologii nenacházel. Pro sebevědomou hlavu státu není téměř nic nemožného (kontrolní rámy tehdy ještě nebyly), zbývalo jen onoho korsického světce, po němž měl císař jméno, někam usadit. Kam? Rovnou k datu Napoleonových narozenin, které se shodovalo (čistě ideologickou náhodou) nejen s datem podpisu Konkordátu, tedy narovnáním vztahů Francie s Římem, ale i (co už bylo dost samolibé) se svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Dne 19. ledna 1806 proto vyšel dekret, v němž se pravilo:
-Čl. 1:  Svátek svatého Napoleona a obnovy katolického náboženství ve Francii, budou slaveny v celém rozsahu císařství každoročně 15. srpna v den Nanebevzetí a výročí uzavření Konkordátu,
-Čl 2:   Ve všech obcích, kde je povoleno vnější vyznávání kultu, se bude svrchu řečeného dne konat procesí od kostela, v ostatních obcích bude uvnitř kostela,
-Čl. 3   Před procesím bude čten k výročí vztažený projev ministra kultu a ihned po návratu procesí se bude sloužit slavnostní Te Deum,

Jezdecká socha v soutěsce Laffrey

Atd... Jako by se tu podtrhovalo cosi vzdáleně připomínajícího posvěcení francouzských králů olejem Svaté ampule v Remeši, což vytvářelo zvláštní směsici ideologie panovníka posazeného na trůn plebiscitem z vůle absolutní většiny národa a tradiční postavení vladaře z Boží milosti... Církev nahlížela na dekret dosti rozpačitě a juristé hledali zdůvodnění, které se v takových případech najde vždy. Kardinál legát Giovanni Caprara objevil v Martirologio Romano jistého Santo Neopolis (či Neapolis), mučedníka ze 4. století, načež vysvětlil, že z toho vzniklo Napoleo a poté Napoleone, leč snažil se, aby Napoleon I. přesunul svůj svátek z Nanebevzetí o den, na 16. srpna, i když zmíněný neapolský světec měl v hagiografii datum 2. května...
Nutno podotknout, že až do roku 1813 se svatý Napoleon slavil jako národní a lidový svátek, i když poměrně skromně, a ono čtení i s ním spojená mše zůstaly spíše záležitostí lokálních celebrit a notáblů. V armádě, kde vše probíhá na rozkaz, tomu bylo jinak, tady se slavilo, zdobilo, ohňostrojovalo, salvovalo, atd., mohutně... Bourbonští králové a poté Ludvík Filip by svatého Napoleona raději pochovali, leč právě souvislost s Nanebevzetím i Konkordátem to neumožňovala a bonapartisté mohli tiše slavit pod jejich rouškou. Dekretem ze 16. února 1852 obnovil svatého Napoleona prezident Charles Louis Napoleon, z něhož se pak stal Napoleon III., a svátek se opět slavil, mnohem okázaleji než za 1. císařství, až do roku 1869, neboť oslavy roku 1870 pokazila prusko-francouzská válka, která napsala za druhým císařstvím tečku...