TANKY U SLAVKOVA (PODRUHÉ A NAPOSLED)

Věci se mají dotáhnout do konce, proto (a také z toho důvodu, že mi nikdo nenapsal, jak moc jsme se zbláznil) přidávám druhou a závěrečnou část ukázky z knížky J. W. Procházky a M. Žambocha Není krve bez ohně (první viz příspěvek z 1. července t. r.; nebo si klikněte na prolink v nadpisu, je to snazší, jak jsme zjistil). Ta přívádí na scénu krom německých Tigrů (to příliš české "y" v textu mi vadí...)na straně rusko-rakouské patřičnou odvetu v podobě stíhacích bombardovacích Harrierů na straně francouzské. Krom toho se zde dozvíte, jak to doopravdy bylo s proslulým Brněnským drakem..., a myslete si, že zařazení je výsledek mého neuváženě dlouhého pobytu na slunci! Jenže mně se podobné fantazírování  zamlouvá...!

Hluboké moravské hvozdy byly počátkem adventu tiché jako kobky pod brněnským kapucínským klášterem. Panský hajný Kuba Vašíček se přikrčil za kmen stromu přelomeny letní vichřicí. Opřel hlaveň pušky o zmrzlý povrch borové kůry a číhal. Byl na místě již několik minut a na zádech a na čele ho studil mrznoucí pot.

Vašíček se ani nepohnul. Za každého chyceného či později usvědčeného pytláka dostává od knížete velice štědrý příplatek k pravidelnému platu. A tohle jistě nebyl dupot několika babek na klestí, ty by nechal jít. V dálce totiž na okamžik zaslechl cválající koně. Vašíček měl dost všech pytláků - a doslova nesnášel hony pořádané v jeho rajónu nájezdníky ze sousedních panství. Zpití mládenci se šlechtickými tituly stříleli v opilosti vše, co se jim mihlo před alkoholem zamženými zraky. Vašíček opět zaslechl cval, byli to dva koně a blížili se k němu. Sehnutý se jim rozběhl naproti, pušku připravenou k výstřelu, a srdce mu v hrdle bilo na doraz. Byl silnější postavy, přesněji řečeno to byl hranatý stopatnáctikilový pořez, jenž dokázal zabít pěstí vola, ať již hovězího či lidského původu. Běžel zasněženým lesem, minul vzorně naplněný krmelec a posed připevněný k rozložitému dubisku. Vyhlédl si vyvýšené místo nad úžlabinou, jíž jezdci museli dříve či později projet. Opřel se o kmen smrkového
velikána a zacílil do ústí údolíčka. A čekal. Jenže se nedočkal. Vašíček v jednu chvíli jasně slyšel cval dvou koní, a pak najednou nic. Nic! Ani frkání či přešlapování odpočívajících koní, ani hovor jezdců. Od- lepil se od smrku a vydal se na obezřetnou pochůzku. Po chvilce došel až k místu, na němž poklekl a pokřižoval se. Stopy kopyt mizely přímo ve skále

Kuba Vašíček spěchal do myslivny. Nikdy nebyl přehnaně pověrčivý a babské povídačky u draní peří odbýval pobaveným smíchem a sklenkou slivovice. Nyní však udýchaný a schvácený klopýtal přes větve a pařezy
a motal se v pomrzlém maliní, které ho chytalo a stahovalo do svého nitra jako živí hadi.

"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, bud vůle tvá..., " drmolil nejmíň posté a prodíral se náhle nepřátelským lesem.

Každý pokroucený kmen vypadal jako ďáblovo dílo, každý kámen jako čertovo vejce. Nadlesní právě doklopýtal k Macoše. Od krajů propasti byl v bezpečné vzdálenosti, nějakých dvacet, třicet metru, a věděl, že odsud to má do hájenky necelých deset minut rychlé chůze. Na chvíli se opřel o strom a sundal si klobouk se sojčím pírkem. Utřel si zeleným kapesníkem s vlastním monogramem zpocené čelo. Vzorně udržovaný plstěný
klobouk si však už nenasadil.

Z nitra propasti zaznělo burácivé zadunění. Jako by se dole, v hlubinách Země, rozevírala nestvůrná vrata do Satanovy říše. Hřmot stoupal stále vzhůru. Hajný si klekl za strom a začal se opět a ještě rychleji modlit. Přitom koutkem oka pozoroval ústí Macochy. Země se chvěla tak, že Vašíček mohl sledovat opadávající sněhové vločky z větviček a uschlých trav. Navíc z hloubi propasti doslova sálala ostrá nachová záře. Náhle vytřeštil oči.

Z nitra propasti se nad Macochu vznesl drak! Měl roztažená křídla, z trupu mu šlehaly hřmící plameny a na vrchu hlavy měl vypouklé, lesknoucí se oči. Nestvůra se chvíli váhavě pohupovala nad propastí, jako by si rozmýšlela směr, kterým se vydá na svou pozemskou, bezesporu ničivou pouť. Poté se natočila hlavou k jihovýchodu, z trupu zaburácely plameny ještě hrozivěji než při samotném výstupu z nitra Země, a s majestátním hřměním se začala vzdalovat od Macochy.

Panský hajný Vašíček plakal a prosil všechny, jimž snad kdy ublížil, o odpuštění. Nikdy nikdo nespatřil tak hrozivé, samotným peklem zplozené stvoření. Kuba Vašíček se vydal domů. Kráčel zvolna, prostovlasý, s modlitbou na rtech a s pokorou v srdci.

Bitevní letoun Harrier ve cvičně-bojově dvojmístné verzi TAV-8A stoupal podél vápencových stěn propasti. Zimní nebe vysoko nad ním vypadalo jako nepravidelná šedavá skvrna. John F. Kovář seděl na místě druhého pilota a s napětím sledoval Vegovo manévrování hrdlem propasti. Pozoroval nosné kompozitové plochy plné paliva a zvrásněné skály; občas měl pocit, že o sebe musí škrtnout. Vega měl však stroj pevně v rukou. Na Harrierech i na dalších proudových letounech měl nalétáno několik tisíc hodin, což byl mimo jiné také jeden z důvodů, proč ho Kováři Rovnováhy pozvali do svých řad.

"Už to konečně spočítali?" zeptal se Vega.

"Dělají na tom!"

"Tak ať si pospíší! Za chvíli vypadáváme z dosahu komunikačního tunelu!"

"Tady Slavkov, JFK!" znova se připomněl Kovář. V přilbě se mu ozvala Ljuba Bytewska:

"Johne, máte na to dvě minuty, pětadvacet vteřin! Pak se letoun zhroutí zpátky do svého času! Vy to samovolné zhroucení nemůžete přežít! Slyšíte mě?"

"Slyšíme, Ljubo," odvětil Kovář. Vega kývl hlavou a upozornil

"Za dvanáct vteřin mizíme. Takže zase až při dalším úplňku. Snad.

"Určitě!" opravila ho Bytewska. "Budeme vás čekat! Už jen proto, že vy, Johne, jste větší cvok než váš kolega Vincent."

"A to proč?"

"Protože takovéhle řešení vás napadlo zřejmě jen proto, že jste úplný nováček - a nebo ten cvok," zasmála se Bytewska. "Běžná agenturní práce totiž spočívá v jemném dolaďovaní a zamezování porušení časoprostorového kontinua."

"Já to bral jako oko za oko, zub za zub. Oni do nás tanky, my na ně stíhačkou. "

Jenže jste velice omezení časem. Nastavte si odpočet přesně, at' stihnete všechno."

"Jsme už nad lesem," oznámil Vega do vysílačky. "Jdeme na to!"

"Hodně štěstí!" chtěla jim ještě popřát sekční šéfka, ale oba piloti to už zaslechli jako nezřetelné zapraskání ve sluchátkách. Bitevní letoun Harrier se řítil nad ztichlou zimní krajinou a lidé v okolí Brna se křižovali.

"Drak!" znělo z tisícerých úst. "Pohleďte, drak!"

"Tak to je on! Bože, netrestej nás! Brněnský drak!"

Andrea de Villefort mezitím sledovala odvážné kousky Bonapartových jednotek. Bohužel už se jim nepodařilo zničit další pojízdný stroj, ale aspoň zcela vyřadily z boje tank s přetrženým pásem. Odvážní granátníci se k němu přiblížili jako součást mohutného útoku těžkého jezdectva. Polovinu koní a lidí nemilosrdně smetla kulometná salva, byly to stovky zmařených životů v pár vteřinách, ale několika skupinkám se podařilo pod tank položit nejméně sedm speciálně vyrobených náloží. Zuřivá střelba z ostatních tří tanků pak pokosila i zbytek útočícího francouzskeho sedmého pluku, ale pekelný stroj s číslem 33 byl zničen. Osádka z něj vylézala v hořících kombinézách, aby se okamžité stala obětí v dírách a pod troskami číhajících pěších myslivců.

"Ty tři tanky již nezdoláme. Drží se u sebe jako štěňata u feny. Začínáme ustupovat a budeme čekat, co vymyslí vaši přátelé."

"Oni už vymysleli, Sire,' podotkla Andrea. "Jen jim dopřejte trochu času."

"Již to bude hodina, co odjeli."

"No právě - podle mě ještě tak maximálně dvě min, a ... Támhle jsou, Vaše Veličenstvo!" Bonaparte stejně jako desetitisíce vojáků na rozsáhlém slavkovském bojišti sotva postřehl, co se děje, V jednu chvíli  zaslechli na západním obzoru zahřmění a vzápětí nad nimi prosvištěl čertovský stroj, chvíli za ním následovalo hřmění.

Pilot Harrieru provedl bleskový průzkum válčiště. Za tu hodinu, co zde Vincent a John nebyli, se postavení znepřátelených stran dost pozměnilo a hlavní cíl, skupina Tygrů, se také nacházel v nových pozicích.
Vega všechno sledoval na čelním displeji. Kovář pozoroval monitor pulzního dopplerovského radaru i data vyhodnocovaná ostatními avionickými systémy. Harrier provedl nad Slavkovem prudký obrat a vrátil se do výchozí pozice.

"Tanky jsou zaměřené," oznámil Vega. "Máš na starost protiútok Rusů a Rakušaků. Rozstřílej je."

"Jenže oni se nemůžou bránit," namítl Kovář v myšlenkovém zkratu, který občas postihne každého profesionálního vojáka - i když velice dobře ví, že nepřítel by neváhal ani okamžik.
                „A jak se měli Francouzi bránit Tygrům, do hajzlu? A vůbec, byl to tvůj nápad, tak o čem najednou mudruješ?"

"Promiň. Vlastně ani nevím."

"Takže pokračujeme. Odpaluji rakety!" řekl Vega a ze zbraňových pylonů pod křídly se oddělily čtyři stříbřité tenké doutníky. Raketové motory zajiskřily jako prskavky na vánočním stromku a naváděné střely Sidewinder se vydaly za neohrabanými cíly. Na obloze se protnuly kondenzační páry ze svištících střel. Vojáci na obou stranách zděšeně sledovali vojenskou leteckou přehlídku, jaká by se u Brna mohla odehrávat asi tak za dvě stě let. V době kočárů, houfnic a vojsk navlečených do křiklavých mundůrů nebyl nikdo připravený obdivovat ladný let a doslova ďábelskou souhru mezi pilotem a jeho strojem.

Hřmícího Harrieru se obávali všichni, to ale trvalo jen do okamžiku, kdy se střely zabodly za doprovodných explozí do železných těl pásových kolosů. Tanky se rozpadaly na kusy a pláty pancíře poletovaly vzduch jako pírka; dopadaly ovšem nepoměrně ničivěji. Tanky zabíjely i po svém zániku. Kovář mezitím oběma 25 mm palubními kanóny kosil znovu nastoupené a ve vzorných čtvercích útočící Kutuzovovy jednotky.

Panika a děs zachvátily vojsko na straně jedné, zatímco bezmezné nadšení ovládlo vojáky na straně druhé.

"Dobrý, Johne! To stačí. Máme už necelou půl minutu. Jdu na přistání," řekl Vega.

"Vinci! Kolik že nám ještě zbývá?"

"Už skoro nic. Přistávám!"

"Ne! Ptám se, kolik nám zbývá raket? Podívej se vlevo!"
Vega pootočil hlavu a zahlédl to také.

"Proboha."

Ze severu se po šedivém zimním nebi rozlévala oslnivá polární záře.

Šířila se jako tlaková vlna po explozi hiroširnského .Chlapečka".

"Přece nemůžou porušovat rovnováhu pořád! Tohle přece může zlikvidovat celý náš svět!" zašeptal Vincent.

John ve sluchátkách slyšel každé slovo, každý nádech a odpřísáhl by, že snad i každý úder Vincentova
srdce.

"Třeba jim právě o to jde," prohodil. Díval se na pohybující se časoprostorový fantóm. Ten se stahoval a rozpínal jako gigantická medúza. A teď se začal obracet naruby ...

"Máme ho. Vzdálenost dva tisíce metrů na desíti hodinách," automaticky zahlásil Vega, když zahlédl na displeji radaru nepřátelský stroj.

Ve stejné chvíli skoro totéž prohlásil letec z jiného světa.

Jaké to asi jsou síly, které dokážou přesunovat takové množ tví materiálu mezi tak vzdálenými věky?

"Padák, vole!" přerušil jeho myšlenky neurvalý křik

Zase ten bláznivý Vinci, zavrtěl Kovář hlavou. "Sleduj radši padák! A hlavně koukej na zem!"

Kovář pozvedl hlavu - a zíral. Místo barevného padáku se nad ním vznášela purpurově sršící polokoule. Ucítil, jak se mu v rukou za doprovodu elektrického mravenčení rozpouštějí ovládací lanka. Prostor kolem něj ovládlo fialové inferno. Padák se ztratil a Kovář pohlédl pod sebe.

"Bože, to je výška!" hlesl. "To vypadá na dost tvrdý přistání!" řekl a pohlédl na Vincenta.

Ten již také padal volným pádem. Kovář zavrtěl hlavou, zavřel oči a napjal ruce a nohy. Co jiného měl dělat, než doufat, že šikovně dopadne.

A pak jen padal.

A padal…

"Ahoj, chlapi!" zaslechl Kovář někde daleko za lebeční kostí. Každé slovo mu v mozku vykolíkovalo novou oblast bolesti.

"Vidím, že jste se dostali z nejhoršího, co? Tak vstávat a cvičit!"

Kovář zasténal. Zdáli zaslechl obdobný zvuk, možná to byl on sám.

Nevěděl nic, byl zcela dezorientovaný. Znova zaúpěl, snad aby si lépe uvědomil sám sebe, svou zatraceně bolestivou existenci.

"Johne, ty kluku zlatá, ty's to taky přežil?" ozvalo se odněkud z jiné dálky.

"Andreo, květinko, připrav nám dvě skotský. Bez ledu!"

"Já bych si zatím dal hlavně ten led," zachrčel Kovář, který se probíral jako medvěd ze zimního spánku.

A konečně mu došlo, co se děje - a i když to bylo namáhavé, pousmál se. Bolely ho snad i červené krvinky, ale byl šťastný. To, že slyšel, mluvil a reagoval, to všechno vypadalo více než slibně.

"Nebud' měkkej, paťáku! Máme přece nárok na pořádnýho panáka!"

"Mládenci," přerušila je Andrea. "Obávám se, že v Bonapartově polním špitálu moc skotské ani jiné whisky nenajdeme. Ale koňaku, podotýkám kvalitního francouzského koňaku, tu mají sudy."¨

"Ne, dík. Já se fakt ještě nejdřív prospím," řekl John.

Vincent mávl rukou obvázanou v sádrové dlaze, tolik, kolik mu dovoloval závěs paže, a ztěžka se pootočil na kompletně zafačovaného přítele.

"Teď nespi, Johne! Musíme se co nejdřív dostat z tohohle lazaretu k našim. Chápeš? Odpočinek bude až potom. Vždyť se podívej sám."

Kovář pohlédl na improvizovaná plátěná lůžka a na špinavé obvazy.

Žádná dezinfekce, žádné sterilizované nástroje, jen kbelíky horké vody a rozžhavené pánve na zastavení krvácení z ustřelených končetin. Konečně se probral úplně. Všude kolem něj úpěli ranění a umírali ještě více ranění. Prostorem plným bolesti a utrpení se vznášely mlhovité přízračné bytosti v zelených pláštích a s rukama od krve. Vojenští doktoři sotva pletli nohama.

Kovář jen hlesl:

"Za jak dlouho budeme u našich?"
"Tak půldruhý hodiny jízdy kočárem! Směr Macocha!"
"Tak to už bychom měli vyrazit, ne?"

"A teď toho panáka, Andreo!"

"Už pro něj běžím!"

Andrea vystoupila z kočáru s císařským erbem. Oba ranění už byli uvnitř a několik lahví koňaku také. Přistoupila k císaři, který osobně dohlížel na převoz pacientů z lazaretu do uzpůsobeného kočáru.

"Sire, ani nevíte, jak jsem vám vděčná za všechno, co pro nás děláte," lehce se uklonila.

.Komteso de Villefort, já děkuji vám - a vašim ztřeštěným přátelům," pronesl císař s určitou úctou v hlase a lehce pokýval hlavou. .Poslyšte, komteso, to opravdu byly anglické stroje, co zvrátily bitvu v můj prospěch? Jak jste jim to říkala?"

.Harriery, Sire."

"Takže mám být za vítězství u Slavkova vděčný Angličanům? Mým odvěkým nepřátelům a historickým rivalům Francie?"

"Ne, Sire. Tohle berte jako výpomoc od celého lidstva. Potřebovali jsme, abyste tady vyhrál."

Napoleon Bonaparte jen zakroutil hlavou: .Nerozumím všemu, co říká- te, ale jsem rád, že mohu být v takové slavnostní chvíli, kdy celá má země oslavuje vítěznou bitvu u Slavkova, po vašem boku, komteso."

,,I mně je ctí, Sire," opět se uklonila Andrea.

"A nyní následujte své přátele, ať je to kamkoli. Sbohem, komteso de Villefort!"

"Sbohem, Sire."

Napoleon Bonaparte kráčel bojištěm plným kráterů po dělových koulích. Země byla nasáklá krví jako rašeliniště vodou. Císař měl pocit, že v jeho šlépějích zůstává krev o něco déle. Rozhlížel se po dýmem zahalené krajině. Mrtví koně, rozbité vozy, převrá- cená děla a tolik, tolik mrtvých. Císař ani nikdo jiný do té doby
nespatřil tolik mrtvých na tak malém prostoru. Byla to skutečná lidská jatka

Bitva u Slavkova vejde sice do dějin jako vítězství Napoleonovy dokonalé strategie, nevídaného risku a odvážného vylákání početnějších jednotek nepřítele do přesně načasovaného a očekávaného útoku, ale
nikdo se nikdy nedozví, co se během několika minut odehrálo na temně šedém slavkovském nebi. Napoleon se ještě naposled ohlédl za rachotícím kočárem, který věnoval záhadným cizincům.

.Poslyšte, Soulte," oslovil maršála, "komtesa Se zmiňovala o jakémsi Waterloo. Neříká vám to nic?"

"Ne, Sire, nevzpomínám si..., nebo víte že ano? Je to taková bezvýznamná vesnička v Belgii. Nedávno jsem tudy vedl myslivecké pluky do Pruska. A tam jsme přenocovali, ano, bylo to tam někde poblíž. Proč se ptáte, Sire?"

"Ale nic. A Soulte, nic zvláštního jste tam nepozoroval?"

"Ne, Sire. Fádní krajina, dobromyslní lidé. Nic, co by vás mělo znepokojovat."

"To je dobře. Ani vlastně nevím, co mi tím chtěla komtesa naznačit. Byla opravdu záhadná. A také velice krásná."

Napoleon zamyšleně kráčel vstříc skandujícím vojákům a nepřítomně jim kynul.

"Waterloo, Waterloo, na to si musím dát pozor."