pátek 1. července 2011

TANKY U SLAVKOVA

Tak tohle je asi ta nejpotrhlejší věc, která Kovaříka napadala, může si po přečtení říci leckterý z vás a, upřímně řečeno, jsme zvědav na vaše reakce. Pod záminkou horkých (no, teď právě ne...) letních dní a potřeby odpočinkovější četby na dovolenou (nebo po ní, aby se člověk zas aklimatizoval) jsem vám sem vpašoval úryvek jedné knížky, kterou mě před časem podaroval kamarád. Nejméně čtvrt roku jsem v pokušení ji sempodstrčit, protože:

-je ve mně kus provokatéra a na to, jak úryvek (hodně dlouhý) přijmou zejména ti, co ve Slavkově každoročně válčí, se vskutku těším,

-jako kluk jsem si před usnutím podobné šílenosti představoval, i když ne právě u Slavkova, ale třeba (pod dojmem Sienkiewiczových Křižáků) u Grunwaldu, kde (přiznávám to, fuj) jsem víc fandil řádovým bratřím,

-vždycky se mi ze sci-fi líbily motivy cestování časem a Strážce času či Kosmické křižáky Poula Andersona, klasika v tomto tematu, dodnes miluji,

-z českých hvězd sci-fi a fantasy mám rád hlavně Miroslava Žambocha s jeho drsnými hrdiny (víc o něm prolinkem v nadpisu).

Právě Miroslav Žamboch si spolu s Jiřím W. Procházkou vytvořili (po vzoru Marka Stona či Perryho Rhodana) hravě humornou sérii s postavu agenta Johna Francise Kováře, zkráceně Agenta JFK (což jsou recesní iniciály), po otci českého původu, bývalého člena speciálních jednotek rychlého nasazení a mezinárodní vojenské diplomatické jednotky podřízené nejvyššímu velení  NATO. Svou vojenskou kariéru JFK ukončil v hodnosti kapitána české armády a poté dostal nabídku stát se členem úderného týmu Agentury EF (Equilibri Ferrarius, tj. Kováři rovnováhy), jejímž cílem je zasahovat v paralelních světech a v paralelní minulosti či budoucnosti proti těm, kteří se pro svůj vlastní prospěch a vlastní cíle snaží narušit jemné předivo vztahů, kterými jsou paralelní vesmíry propojeny, což může mít za následek jejich zhroucení (opisuji z wikipedie...). Proto je vnitřním heslem Agentury EF rčení "Svůj svět si musíme zasloužit!". Což je i případ druhého svazku série s názvem Není krve bez ohně (TRITON, 2005) a JFK tu musí společně s ostatními členy úderného týmu Agentury EF zabránit ovlivnění výsledku bitvy u Slavkova (a tudíž i změny dějin), o které se snaží neznámí protivníci v čele se záhadným lordem Xaveriusem Hawkem (zkráceně označován jako X-Hawk) pomocí německých tanků Tiger z roku 1942.
Dal jsem si práci s vytípáním obsáhlé a jen minimálně krácené úkazky přes OCR, protože se mi Žambochova a Procházkova hra na něco vpodstatě líbí ; proč v cestování v čase měnit historii jen zašlápnutím motýla, vítězstvím Kartága nad Římem či příchodem Grouchyho na bojiště u Waterloo; to vše už tu bylo... Navíc mi samozřejmě lichotí, že můj první svazek Napoleonových tažení uvedl Žamboch na konci novely v použité literatuře, a doufám, že následující pasáže bude (pokud se to k němu donese) brát jako svoji propagaci, ne jako loupení! Tak tedy...
 
Miroslav Žamboch-Jiří W. Procházka
NENÍ KRVE BEZ OHNĚ
ukázka z knihy-1. část
Na obzoru Prateckých výšin se vynořily se sluncem v zádech dvě temné siluety obrněnců. Zhouply se přes vrchol a s hřmotem benzínových motoru zamířily ze svahu do zad útočícím Soultovým jednotkám. Bonaparte pozoroval hřmící povozy. Z téhle vzdálenosti vypadaly v triedru jako plechem pobité selské vozy, jenže se pohybovaly samy, bez koní. Byly temně žlutozelené a na bocích měly černé kříže s bílým obrysem. Místo na kolech se pohybovaly na kovových housenkových pásech. Uvnitř oplechovaných nástavců byla umístěná děla, ovšem proti houfnicím, jež používaly jeho pluky, byla tahle nezvykle štíhlá. A ještě cosi vyčnívalo ze souvislé vrstvy ocele. Z všeobecně respektovaných a obávaných tanků druhé světové války začaly štěkat kulomety MG 34; v roce 1805 nedaleko Slavkova. Řady francouzských myslivců, granátníků a kyrysníků klesaly na sněhem promáčenou zem v tratolišti krve.
"Jsou to jen samohybné vozy opatřené opakovacími mušketami," obrátil se Bonaparte na šokované maršály a generály. "S tím dokážeme bojovat. Nastavte optický telegraf pro změnu palebných postavení. Veškerou palbu soustředíme na ty dvě pojízdné střelnice. Vyzkoušíme, jak silné mají plechy."
Ramena na Chappeho optických telegrafech se začala kývat. Dělostřelci pozměnili elevaci a za dalších pár vteřin se ozvala z okolních pahorků první salva. Vyděšení pěšáci s nadšením zaznamenali dva zásahy do jednoho povozu. Bonaparte s mírným úsměvem sledoval práci svých ob- líbených dělových baterií. Náhle se nevěřícně zadíval do dalekohledu. Zasažený povoz se pohyboval dál a na jeho pancíři nebylo vidět žádné zřetelnější poškození! V následující chvilce se císaři vytratil z tváře i ten zbytek úsměvu. Otočná věž s tenkým, zdánlivě neškodným dělem zacílila postavení třetí baterie.
Dhrouum! Německý tank Tiger II vypálil. Vzápětí za ním vypálil druhý. Dokonale vycvičení a v boji zocelení tankisté mířili přesně. Desítky roztrhaných těl a explodující dělová stanoviště jim potvrdily úspěšné zásahy.
Napoleon Bonaparte si poprvé v dosud úspěšné kariéře připustil, že by mohl ztratit takřka vyhranou bitvu. Kolik úsilí, kolik týdnů věnoval tomu, aby o mnoho silnějšího nepřítele dostal do "slavkovské" pasti - a nyní se objeví jakési lomozící krabice s černými kříži na bocích a zásadně mu zkříží plány. Geniální strategický mozek horečnatě přemýšlel, vyhodnocoval docházející zprávy s matematickou přesností a kombinoval možnosti jeho jednotek vůči postupujícím dělovým povozům stejně, jako by odehrával náročnou šachovou partii. Císař se
ohlédl po cizincích.
Dva muži poodešli dále od nápadného shluku uniforem, což bylo jedině rozumné, a pozorovali úplně nové dějství již před dvěma staletími dokončené bitvy.
Komtesa de Villefort měla ruce zapřené v bok a čelo zachmuřené.
"Dva tanky - a tohle množství chlapů a děl," ukázal Kovář na statečně bojující francouzské jednotky, "to bychom něco mohli vymyslet, co říkáš, Vinci?"
Vincent Vega si byl dobře vědom toho, že s municí a výzbrojí devatenáctého století nemají proti těžce pancéřovaným německým tankům moc šancí. Jestli vůbec nějakou.
"Zatím vůbec netuším co - a jen doufám, že těch potvor nebude víc," poznamenal zamyšleně. Přemýšlel, jak se dostat na kobylku šedesáti tunovým sunoucím se kolosům opatřeným až patnácticentimetrovým pancířem a osazeným dvěma těžkými kulomety ráže 7,92 mm a slavným 88 mm kanónem, to vše bezpochyby ovládané špičkově sehranou pětičlennou osádkou. "To bychom pak mohli mít fakt problém," dodal.
Sotva to dořekl, přes sluncem osvětlené vrcholky Prateckých výšin se přehouply další tři tanky.
.Radši už nic neříkej, sakra!" okřikl jej Kovář. "Nebo jich tu za chvíli bude jako u Kursku!"
"Už mlčím," zabručel Vega.
Stejně toho nikdy moc nenamluvil. Náhle k nim přistoupila Villefortová.
"Císař by se s vámi rád poradil," usmála se nejistě.
"Cože?" pohlédl na ni překvapený Kovář a pak se podíval na císaře nehybně hledícího před sebe.
(…) 
Vydali se k císaři. Ani se neohlíželi. Za nimi se totiž dosavadní krvavá jatka devatenáctého století měnila v brutální, temnou budoucností posvěcený masakr.
"Tady stopatnáctka. Zaměřujeme se na dělostřeleckou baterii na návrší, azimut 33," hlásil radista Jiirgen Bretschneider. Střelec Hermann Katz nabíjel kanón další tříštivou náloží. Velitel tanku, poručík Dieter Mayer,
zavelel k palbě. Z ocelové hlavně vyšlehl oslňující plamen. Další zásah. ako odpověď na tento útok osádka tanku pocítila tři údery do levého boku. Tygr měl čelo korby opatřené patnácticentimetrovým pancířem, ale boky a zadek stroje byly také dostatečně chráněné; bohatě k tomu postačovaly osm centimetrů silné pláty z nejlepší německé oceli. Dieter se zplna hrdla zasmál, jak se jen důstojníci wehrmachtu umějí smát, když vítězí. Byl
to muž mladistvého vzhledu a tolik vyžadovaného nordického typu. Měl světle žluté a pečlivě sestřižené vlasy, mezi úzkými rty mu svítily bělostné zuby a v pravidelném hezkém obličeji mu zářily veselé světle modré oči.
"Jurgene, odvysílej, že jsme to dostali - a hned třikrát najednou!" plácal se smíchy rukama do stehen.
"Provedu, veliteli," naschvál velice vzorně odvětil radista, jinak dobrý Dieterův kamarád ze tři sta dvanáctého oddílu Hitlerjugend.
"A zeptám se, jestli někomu nezbyla barva."
"Na co barvu, himmel?' optal se zespoda řidič.
"Přece nebudeme jezdit s oprýskanou mašinou, " zasmál se Jürgen.
Poručík Dieter Mayer poplácal kamaráda po kožené tankové kombinéze a řekl:
"Jistě. A řekni Fridrichovi v třiatřicítce, aby už smetl tu otravnou hordu zprava. Myslím tu koňskou těžkou jízdu, chlapy se šavlemi," pohodil pobaveně hlavou, až mu spadla ofina do čela.
"Co si, proboha, myslí ti šílenci? Že prokopnou Tygrovi pancíř kopytem?"
"Pane, to je jako v Polsku v devětatřicátým. Tam na nás takhle útočili kozáci, pamatujete?" ozval se opět radista.
"Jak bych nepamatoval, Jürgene. Však jsme si tam užili legrace. A nabíjej už, Hermanne. Máme ještě nějakou práci. Koňak bude až po bitvě!" ¨
"Rozkaz, poručíku! Jinak nejbližší dělové baterie jsme dostali, takže
můžeme větrat!"
"Výborná zpráva. Jdu se tedy porozhlédnout po okolí!" oznámil velitel tanku a otevřel poklop. Vysunul se po pás ven a se zalíbením sledoval probíhající bitvu. Na ostatních tancích spatřil také otevřené poklopy. Ve-
litelé na sebe nadšeně mávali jako malí kluci. Kontrarozvědka wehrmachtu je poslední dny pečlivě připravovala na to, že se ve jménu samotného Vůdce ocitnou se svými dokonalými stroji ve zcela jiném bitevním prostoru. Tankisté bedlivě studovali mapy krajiny kolem městečka Austerlitz nedaleko moravské metropole. Současně s tím
s nimi probírali průběh dávné bitvy francouzského císaře "Buonapartiho" a ruského cara "Saši". K tomu se do toho všeho míchal habsburský Franz I. Když jim tajuplný cizinec v černém plášti a s podivnou, neustále nasazenou přilbou popisoval útok jejich tankové jednotky do shluku desetitisíců nepřátelských vojáků, mrazilo je. A nyní se ocitli přesně v tom okamžiku, o kterém se jim poslední noci zdálo. Mysleli si, že se prostě "nějak" přemístí s tanky na jiné místo na Zemi, jenže nepřemístili se do jiného prostoru, ale do jiného času. V jednu chvíli jeli po silnici od Slavkova k Brnu, pak se fialově zablesklo, před nimi zapulsoval ohromný, výboji ohraničený kruh a pak najed-
nou jeli po travnatém náspu. Ocitli se uprostřed oné historické bitvy. Bylo to příjemné zpestření jinak velice náročné služby ve wehrmachtu .
Těžká jízda útočila. Byly to celé dvě eskadrony, těžcí oři osedlaní ke všemu odhodlanými kyrysníky ozbrojenými těžkými palaši, naládovanými mušketami nebo píkami. Tank s číslem 115 se začal otáčet proti
řítícím se koním.
"Od sebe! Pryč od sebe!" křičel Vega. "A přikrčte se ke koním!"
Trubač eskadrony převedl rozkaz do krátkého a kvílivého zatroubení.
"Johne, máš na starost třiatřicítku. Tu by měly na nějakou dobu zaměstnat dvě dělové baterie z protějšího návrší!"
Napoleon Bonaparte samozřejmě nemohl slyšet rozhovor dvou dobrodruhů uprostřed bitevního pole, ale pozorně je sledoval dalekohledem. Dokázal tedy odhadnout z jejich letmých gest, k čemu se chystají. Před chvílí mu předestřeli svůj plán, jak zastavit zdánlivě nezničitelné stroje. Nakreslili mu to pár tahy na mapu, chvíli přesunovali praporky a špalíčky a on, ačkoli se s podobnými střílejícími povozy jakživ nestřetl, ihned pochopil. Neprodleně vydal patřičné rozkazy. Jízda se připravila na sebe- vražedné útoky, dělostřelci pozměnili odměr a náměr houfnic, nastrkali doutnáky do ohňů a kouřící je přinášeli k dělům. Sapéři připravovali pro záhadné cizince požadovaný materiál. Byla to zoufalá akce s nesmírným počtem očekávaných obětí, ale nic
jiného nezbývalo. Císař Francouzů pozoroval pohyb vybraných mužů v útočícím valu těžkého jezdectva. Z jednolité hradby lidských a koňských těl se oddělily dvě trojice jezdců. Bonaparte bezděky sevřel ruce v pěst. Z plného srdce přál těm dvěma odhodlaným, bláznivým mužům úspěch. Vedle něj stála sličná komtesa de Villefort a přála si něco mnohem prostšího: Hlavně ať to ti dva blázni přežijí!
JFK se řítil vpřed společně se seržantem Flambeauem a dalšími dvěma důstojníky granátnického pluku. Na sedlech koní měli připjaté kožené brašny s ničivým obsahem a v očích se jim zrcadlila smrt. Byli to muži
zvyklí na "starou dámu s kosou", v putykách při ryčných pitkách se jí vysmívali a v noci se jí omlouvali - a časem se naučili žít v její bezprostřední blízkosti.
Německý tank s číslem 033 začal pálit z těžkého kulometu na jízdu zprava, jenže původně ohlášený souvislý val útočící jízdy se kulometčíkovi doslova rozprchl před křížovým hledím zaměřovače. Soustředil se
tedy na likvidaci jednotlivých jezdců a přitom stále tiskl spoušť.
"Ty idiote!" zařval na něj velitel třiatřicítky a hodil po snaživém střelci vlastní koženou přilbu. "Víš přece, že tady nám nikdo další náboje nedoveze! Střelivo nám musí vydržet aspoň na čtyři hodiny! Tak zněl rozkaz!"
Střelec souhlasně přikývl a začal střílet krátkými dávkami. Pomalu přejížděl palebné pole zaměřovačem a sestřeloval koně a jezdce jako na pouťové střelnici. Zasažených však bylo s ohledem na množství výstřelů
docela málo. Desítky dalších jezdců ozbrojených šavlemi a mušketami se blížily k tanku. Střelec se usmál. Nebylo nic jednoduššího, než ty primitivy na koních rozstřílet na kusy u samého tanku.
Vincent Vega cválal se svým ryzákem k tanku s číslem 115. Blížil se k němu oklikou, hlavní sled jízdních eskadron totiž útočil na hřmící stroj z protilehlých stran. Vega pohlédl na dva granátníky, jež cválali na koních
těsně vedle něho.
"Připravte se," ukázal jim na dělovou věž tanku.
Velitel tanku pobaveně sledoval dění na druhé straně. Byl vysunutý z otevřeného poklopu po pás, jednou rukou se držel madla a v druhé svíral pistoli. Občas vystřelil po nějakém jezdci, jako když se na střelnici
cvičí ve střelbě na pohyblivé cíle. Střelby z velice nepřesných mušket,
navíc střílejících v prudké jízdě, se obávat nemusel, stejně jako dělostřelectva, jehož nejbližší baterie byly docela rozprášeny.
Vincent Vega pobídl koně. Německý důstojník se náhle začal otáčet jeho směrem. Vegovi zbývalo k Tygrovi padesát metrů. Skrčil se a sklouzl z koňského hřbetu na bok zvířete. Z pohledu důstojníka to bylo splašené
zvíře bez jezdce. Poručík Mayer s jistým překvapením i pobavením zjistil, že nějakých dvacet, třicet metrů od tanku se snaží o útok na pásový kolos dva jezdci a před nimi cválá osamocený ryzák. Mayer však zahlédl ruku kolem koňského krku.
"Vida! Máme tu záškodníky," zakřičel do tanku a zamířil na koně se skrytým jezdcem.
Náhle zahlédl, jak druhý jezdec mávl rukou - a v měl něco jako ruční bombu. Nepatrně pohnul pistolí a třikrát vystřelil. Granátník spadl z koně s prostřílenými plícemi a zasaženým ramenem. Noha mu zůstala viset
ve třmenu. Zvíře pádilo dál a vleklo pod sebou zmítající se tělo. Ruční granát s hořícím doutnákem vybuchl v místě, kam vypadl z rukou granátníka. Poručík Mayer pochopil, že na jeho stroj útočí někdo, kdo velice dobře
ví, jak se má proti opancéřovanému tanku útočit. Namířil opět na prvního koně.
Vincent Vega už seděl pevně v sedle a v rukou se mu cosi zablýsklo, jednou, podruhé... První nůž zazvonil o otevřený poklop, druhý se s krátkým mlaskavým zvukem zabodl do hrudi velitele tanku. Poručík se s údivem podíval na rukojeť dýky, která mu trčela ze srdce. Sotva stačil zahlédnout jezdce, jenž právě přeskakoval z cválajícího koně na poskakující záď jedoucího tanku, a pak se zhroutil. Nepadl dovnitř do tanku, ale trupem
zůstal nakloněný ven.
"Rychle! Granáty!" zakřičel Vega. Zbylý jezdec mu hodil připravený granát s krátkým hořícím doutnákem a zapaloval druhý. Vega hodil do tanku první nálož. Vzápětí chytil druhý granát a mrskl jej dovnitř taky.
Shodil dovnitř tělo důstojníka a při bouchl poklop. Seskočil z tanku a sotva dopadl na zablácenou zem, tankem otřásla vnitřní exploze.
Vincent Vega zařval, jako by právě vyhrál Wimbledon. A pak se ihned ohlédl po Johnově ,komandu'. To mělo podstatně horší výchozí pozici.
Velitelé dalších tanků zahlédli, co se stalo se stopatnáctkou, a okamžitě zalezli do bezpečí pancíře a zaklapli poklopy. Vydali povel střílet na všechno, co mohlo vypadat jako náznak záškodnického útoku. Vincent
hledal Johna na koni, ale zahlédl ho s jeho dvěma muži, jak se skrývají za mrtvými těly svých zvířat.
"Johne! Pásy! Musíš to dostat pod pás!" křičel Vincent a ukazoval na znehybnělém tanku s krvavou náplní na předek pásu.
Kovář mu ve vřavě bitvy a štěkajících kulometů nerozuměl, ale ihned se dovtípil.
"Tak jdeme na to!" povzbudil granátníky.
"Využívejte jam po explozích a pohybujte se zásadně přískoky," řekl a názorně jim to ukázal.
Třiatřicítka byla od nich necelých sto metrů a nejela přímo na ně, ale směřovala proti čelu páté eskadrony útočící po obchvatu zleva. Všichni tři běželi k dunícímu gigantu plivajícímu oheň a smrt, vrhali se do rozbahněných jam, zvedali se zpoza mrtvých koní, kryli se za hořícími zbytky povozů a dělových lafet, skákali do jam a stále se blížili. Dělová věž tanku se náhle začala otáčet jejich směrem. Náboje z kulometu rozrývaly okolní terén a trhaly na kusy již mrtvá těla. Johnovi bylo jasné, že je Němci zpozorovali.
"Zapalte doutnáky! Hoďte je pod předek pásu!"
Byli však daleko, přes třicet metrů. Sám se vztyčil a rozběhl se. Ruční granát byla těžká železná koule naplněná střelným prachem a opatřená doutnákem. Pro hod na takovou dálku by zde museli mít olympijského
vítěze ve vrhu kouli a toho s sebou jaksi nevzali. S dělovou hlavní se začal natáčet celý tank. Kovář se ohlédl na granátníky. Běželi za ním. Ještě aspoň čtyři, pět kroků...
Kovář mrskl doutnající náloží a pohledem odhadl, že by se mohl trefit. Padl na zem a přikryl si hlavu. Druhý granátník: učinil totéž, ale třetí ještě uběhl další metry. Stačil hodit nálož přímo pod pás, ale v tom ho smetla
salva z těžkého kulometu. Kusy jeho těla dolétly až k Johnovi.
Baaang! Exploze zahalila předek tanku. Kovář pozvedl hlavu, Podařilo se, levý pás tanku byl přetržený! Nebyl však důvod nějak zvlášť jásat. Tank byl sice ochromený, ale jeho palebná síla zůstala nedotčená. Osádka
Tygra se rozhodla důkladně pročistit místo, odkud přišel a možná ještě mohl přijít zákeřný úder. Střely z těžkého kulometu kolem Johna doslova prováděly hlubokou orbu. Vzduchem poletovaly kameny, části koňských
i lidských těl, rozstřílené kusy vozů a loukotí z kol, prkna či trámy z dělových lafet.
Vincent měl tohle všechno jako na dlani. A bylo mu jasné, že Kovář je bezmocný jako beznohý voják, který ležel nedaleko vedle něj. Dřív nebo později oba zasáhne střela z kulometu. A když ne z kulometu, tak...
Vega je spatřil dřív než Kovář.
Na věži zasažené třiatřicítky se otevřel poklop a z něj vyskočili tři vojáci v černých kožených bundách s hákovými kříži na hrudi. V rukou měli samopaly MP40 a podle zachmuřených tváří a štěkavých povelů byli rozhodnuti pobít vše, co se nacházelo v blízkosti tanku. Ostatně taktiku spálené země a bleskové války jim vštěpovali od pancířem pobité kolébky.
Kovář u sebe kromě nože neměl nic. Jeho úkol byl poškodit Tygra, což se kupodivu zdařilo, bůh války Mars zřejmě nebyl doma. Vláčet s sebou mušketu kvůli jednomu a ještě navíc nepřesnému výstřelu odmítl stejně jako jezdeckou šavli. Teď by ale přivítal třeba i luk a šíp. Rozhlížel se kolem, ale zrovna se nacházel mezi samými evidentně mrtvými vojáky. Nedaleko za sebou zaslechl tiché zasténání. Zvolna se ohlédnul a ztuhnul. Pár metrů od něj ležela dvě nehybná těla a vedle nich hrůzné lidské torzo; kupodivu dosud žilo. Nebohému Francouzovi chyběla levá noha a kus trupu. Voják ležel v tratolišti krve a rukama se snažil nacpat si zpátky do těla vyhřezávající vnitřnosti. Když si všiml, že Kovář na něj civí, ukázal bradou na svou mušketu s nasazeným bodákem. Kovář mu úsměvem poděkoval. Voják ještě ukázal hlavou na šavli, po tváři mu přelétl úsměv, který zřejmě již nepatřil Johnovi - a zemřel. Kovář se k němu připlížil a pomazal se jeho krví. Rozepnul si kabátec uniformy a na břicho a hrud si nanesl vojákovy vnitřnosti. Tváře a čelo si pomazal krví a bahnem.
Němečtí vojáci mezitím prověřovali "střelou jistoty" každého mrtvého. Stříleli ze samopalů z bezprostřední blízkosti a rovnou do hlavy, pokud ji nebožák měl. Pokud ne, ušetřili náboj pro dalšího, a tak pokračovali dál jako
příkladná deratizační jednotka. Ovšem v tomto případě byli krysy oni.
Kovář se přikryl tělem mrtvého. Zatím nemělo cenu nic dělat. Jen čekat.
Nadporučík a velitel Tygra "třiatřicítky" René Schmidt se zahleděl na skupinu mrtvých. Instinktem nordického válečníka vytušil, že právě odsud mohly vylétnout primitivní, ale účinné nálože s jiskřícími doutnáky. Zastavil se. Rozmýšlel, zda se pozice mrtvých těl od doby, kdy vylézal z tanku, přece jenom trochu nepozměnila. Došel k závěru, že ano. René byl hrdý na svou fotografickou paměť. Vykročil k podezřelému uskupení těl a mířil na něj samopalem. Vtom zaslechl zprava blížící se dusot stovek koňských kopyt. Ohlédl se. Ale ovšem, zoufalý trpaslík s dvourohým kloboukem vysílá do nesmyslného protiútoku další jezdecký pluk. Schmidt zavrtěl hlavou, Tenhle, stejně jako ostatní marné ataky zlikviduje kulometčík; nemluvě o tom, že mu v tom vydatně vypomůže i střelec z obávaného 88mm kanónu. Schmidt zhodnotil situaci na vzdálenějším bojišti jako pro něj nezajímavou a vrátil se ke svému problému.
"Tady někde by mohli být," říkal si, ale měl takový neurčitý pocit, že cosi přehlédl.
Ten pocit se projevoval nepříjemným škubáním v břiše, jež postupně přecházelo v pálivou, rozlézající se bolest. Schmidt pohlédl na skulpturu z mrtvých těl. Jedna ze zakrvavených postav na něj upírala zrak a v ruce svírala mušketu s bodákem. Ostří bodáku končilo hluboko ve Schmidtově břiše. Nadporučík místo udiveného výkřiku jen zachraptěl a z úst vyplivl chuchvalce krve.
"Já vím," přikývl Kovář.
"Já jsem tady taky nechtěl být," dodal a trhnul pro každý případ bodákem ještě vodorovně. Další krev. Uhnul před klesajícím tělem a současně vytrhl důstojníkovi z rukou samopal. Odsunul ze sebe mrtvého Francouze a rozhlédl se.
Pořád to vypadalo špatně.
Mezitím tohle všechno totiž zaznamenali Schmidtovi soukmenovci a padli na rozbahněnou polozmrzlou zem. Už věděli, že protivník je ozbrojený samopalem, takže se šikovně kryli v terénních proláklinách. Zároveň halekali na dělostřelce v tanku. Netrvalo to ani pár vteřin a hlaveň se začala natáčet podle jejich pokynů. Kovář nemohl utéct, protože v tom okamžiku by ho rozstříleli vojáci - a nemohl ani zůstat, protože za pár sekund ho zasáhne dělostřelecký tříštivý granát, který dokáže jen tak mimochodem rozmetat dvoupatrový dům.
"Tak to je výborný," řekl si JFK. "Výlet do starých dobrých časů definitivně skončil. Tedy, ne že bych si to nějak zvlášť užil. Mučírna, zima, bahno, hromady mrtvých a jediný polibek, a to možná ještě předstíraný. Do prdele, to je zase den!"
Z hlavně tanku vyšlehly plameny a necelých dvacet metrů od Johna explodoval tříštivý granát. Kovář v duchu děkoval komukoliv, kdo ho mohl zaslechnout, že střelce zřejmě postihl akutní záchvat šilhavosti. Když se
mu vrátil sluch, zaslechl německé výkřiky tak blízko, jako by sledoval německý krimi seriál na výkonném domácím kině. Opět dělal mrtvého, co jiného taky měl dělat? Aspoň si zvykal. Měl vypoulené, nehybné oči
a pozoroval, jak se přímo nad něj naklání německý voják. Kovář zoufale mačkal spoušť vypůjčeného samopalu a s hrůzou zjišťoval, že se zbraň zasekla.
Truuuask! křachla lebka mrtvého vojáka těsně vedle Johnovy hlavy. Němec ji rozstřelil jako meloun. Posunul hlaveň a před Johnem se začernalo ústí perfektní německé zbraně z kvalitní švédské oceli. Kovář ani nemohl zavřít oči, stále hrál mrtvého, ale pak musel mrknout. Právě mu na obličej vyšplíchla s krví smíšená mozková hmota německého vojáka.
Kovář netušil, co se stalo, ale když zaslechl anglický křik:
"Co se tady poflakuješ, chlape? Bitva ještě neskončila!", bylo mu vše jasné.
Vincent Vega, sotva třicet metrů od něj, právě přebíral další mušketu a pálil po dalším blonďákovi v černé bundě. A nebyl sám.
"Johne! Vidíš toho jezdce vpravo? To je tvoje zpáteční jízdenka do života!"
Zdáli hřměla hromová kanonáda vzdálenějších dělostřeleckých baterií. Nebyla sice tak účinná, jak by si její původci přáli, nicméně i tak ztrpčovala německým vojákům pobyt v této době. Obě znesvářené strany nyní pálily
ze všech hlavní, jež měly k dispozici. Tygr "třiatřicítka" se otáčel na zbylém funkčním pásu a zběsile střílel na vše, co střelcům padlo do oka. Jenže to už Bonapartovy gardy věděly, v jakém okamžiku se mají vyhnout nepřátelské
střelbě a naopak, kdy se zase mají přemístit o další metry kupředu.
"Chyť se mě!" zaječel jezdec vysokým hlasem a napřáhl k Johnovi útlou paži. Přitom zpomalil koně natolik, aby agent mohl vyskočit na hřbet za jeho záda.
"Dík, holka!" zakřičel Kovář, usadil se na zadku koně a objal rukama štíhlé a pevné tělo lingvistky Andrey de Villefort. "Za tohle máš u mě pusu!"
"Jenom? Tak to si zas sesedni!" zakřičela Andrea a patami pobídla koně k trysku. Za nimi se rozpoutala lítá bitka, která měla jediný cíl: odvést pozornost od záchrany Kováře a Vegy. Villefortová pohlédla k nedaleké-
mu žuráňskému kopci, na němž stál Bonaparte a řídil zcela jinou bitvu. Vztaženou paží na to upozornila i Johna. Ten stiskl ženu kolem boků, jako že si je toho velice dobře vědom.
Císař Francouzů byl opravdu vynikající. Pozorně přehlížel celou "novou" slavkovskou řežbu v pozlaceném dalekohledu a vydával rozkazy, jež telegrafisté transformovali do pohybu ramen optického telegrafu. Dělal vše pro to, aby zachránil tajuplné cizince, kteří se dokázali postavit proti kolosálním neprůstřelným samohybným válečným strojům. Až nyní si uvědomil, jak moc potřebuje ty muže u sebe, nikoli v boji. Sice pozdě, ale přece. Bonaparte dosud netušil, že i tak nicotná věc, jako je záchrana pár lidských životů, jej dokáže tak potěšit.
"Sire, přišli jsme na váš rozkaz," znaveně zasalutoval JFK.
"Nechte toho, vojáku," mávl Bonaparte velkoryse rukou, "a pojďte mi potvrdit náš další postup." Byl skloněný nad mapami a v ruce svíral ukazovátko.
"S prominutím, vy si necháte radit od obyčejného pěšáka?" pohlédl na něj zakrvavený Kovář se špatně skrývaným sarkastickým úsměvem.
Měl toho dnes opravdu dost. Ale snažil se.
Napoleon se zvolna napřímil a místo toho, aby nechal drzého cizince zavřít, což mu již mnohokrát připadlo jako nejvhodnější řešení, se navzdory pověstem o své povaze ovládl a pronesl:
"Divil byste se, vojáku, ale já nebyl od narození generálem."
"Tak tomu nevěřím, Sire." ¨
"Hele, chlapi, necháte toho?" přerušila madam de Villefort zaseknutou debatu a ukázala na mapu. "Budeme pokračovat?"
Oba kývli. Vega se tiše smál. Na mapě leželo pět různě umístěných žulových oblázků. Jeden postříkaný červeným inkoustem, to byla "stopatnáctka", druhý byl takhle označený jen napůl, "třiatřicítka." Jenže zbývaly ještě ty tři. Dosud nezmalované Kovář místo k mapě vyšel k východu ze štábu. Pohlédl na panoráma bitvy a, řekl: „Ostatním granátníkům se, bohužel, nepodařilo tanky ani poškodit, takže ty se sjely do sevřeného útvaru. Němcům konečně docvaklo, Že tady musí bojovat stejným způsobem jako ve svém století.
Proto je teď už nedostaneme. Ani náhodou."
Bonaparte za ním přecházel z jedné strany stolu na druhou.
"To znamená, Že tyhle tři stroje projedou celou Evropu a zvrátí dosavadní průběh dějin?"
John F. Kovář pokrčil rameny. Sám nevěděl.
Andrea de Villefort zavrtěla hlavou
" Ne, Sire. V tomhle časoprostoru jim zbývají tak dvě hodiny, ale to stačí na to, aby zvrátily průběh téhle bitvy. A celých dějin."
"A kromě toho, stejně nemají tolik střeliva ani paliva," vysvětlil Vega.
"Takže ještě celé dvě hodiny? To ale přece rozpráší celé mé vojsko!"
"Tohle jsme opravdu neočekávali, Sire," řekla tiše Villefortová, "Takový průnik se ještě nikdo neodvážil uskutečnit."
Napoleon chtěl něco odseknout, ale pak se jen opřel o stůl s mapou a rozčileně funěl. Prohlížel si model slavkovského bitevního pole a nevěřícně kroutil hlavou.
"Sire," ozval se po chvíli JFK. "Jak dlouho myslíte, Že dokážete vlastními silami vzdorovat těm tankům?"
"Odhaduji tak hodinu, možná dvě. Ale nezapomeňte, vojáku, Že se opět začínají soustřeďovat rozprášené rusko-rakouské pluky!" bouchl náhle Bonaparte pěstí do mapy.
"Tak nádherně vymyšlená bitva to byla - a teď je ztracená!"
Kovář poodešel stranou a zavolal k sobě Andreu i Vincenta. Chvíli jim cosi vykládal, ukazoval na mapu a rozpřahoval rukama. Ti dva se nejprve tvářili zděšeně, pak pobaveně, potom se však sami zapojili do tichého hovoru.
Za tři minuty předstoupili před císaře.
"Sire, měli bychom řešení. Je sice šílené, ale zřejmě jediné možné,"
řekla Andrea.
"Dobře. Co ode mne potřebujete?"
"Abyste hájil alespoň hodinu své pozice za každou cenu. Způsob boje
s tanky jste zajisté již zahrnul do svých strategických plánů, takže vás
žádáme o jednu jedinou hodinu."
Napoleon Bonaparte se na všechny tři zahleděl:
"Proč právě jedna hodina?"
"Na koni se dá za hodinu tryskem dojet odsud k propasti Macocha."
"Co to je? Nějaká vojenská základna?"
"Dalo by se tomu tak říct," podotkl Kovář.
"Ale proč vám stačí jen jedna hodina cesty - tam? To už se nehodláte vrátit?"
"My se vrátíme!" řekl Kovář.
Napoleon Bonaparte se rozhlédl po místnosti a pohledem skončil na půvabné dámě v mužské uniformě. Jak to tak vypadalo, tihle tři byli opravdu jeho poslední spása.
"Já jim věřím, Sire," řekla tiše Andrea a pohlédla na Johna a Vincenta.
"Jsou to sice blázni, ale to občas musíme být každý."
Napoleon přešel k oběma mužům a každému podal ruku. Měl stisk pevný jako rovný chlap. Nyní to nebyl císař Francouzů, teď to byl prostý Korsičan, jenž upřímně tiskne ruku přátelům.
"Budeme na vás čekat. Zkuste se vrátit včas," řekl a ukázal ven na stále krvavěji probíhající bitvu.
"Sire, máte naše slovo," řekl Vega a lehce se uklonil.
"A my, když něco slíbíme, tak nekecáme," dodal Kovář diplomatickým jazykem.
Komtesa de Villefort udržela vážnou chvíli i přes nutkání krátkodobě vychovat Kováře a přistoupila k oběma mužům. Oba políbila na tvář a zašeptala: "Máte na to asi tak tři minuty - a pak konec."
Poodstoupila od nich, oba si ještě prohlédla a řekla:
"A vraťte se mi celí, chlapi blázniví."
(Jste napnutí, jak to bude dál? Dokončení už brzy,... )

4 komentáře:

Hrubant Ivan řekl(a)...

Ano souhlasím, velmi provokativní názor. Jsem sice občasný čtenář scifi a fantasy, ale téma by mě osobně odradilo. Nicméně proč ne, v mé obsáhlé knihovně je spousta knih, ke kterým se vracím a nad kterými se někteří ušklíbají.
Z jiného soudku, včera jsem zakoupil první díl Waterloo. Nic divného vlastním, až na jednu vy jímku, všechny vaše knihy. Prostě skalní fanoušek. Na straně 147 je zobrazen jízdní myslivec gardy. Bohužel, není tomu tak. V originále má důstojník červenou uniformu a modré kalhoty. Obrázek je dostupný v sešitu Ospray na téma Napoleons Cavalry at Austerlitz, který mi přibalil dodavatel k barevnému cínovému jezdci firmy Del Prado.
Jedná se o důstojníka Kelermanovy divize pravděpodobně 5 husarského pluku.
Jinak se těším na vydání Thermopyl, pro vás zcela nové téma.

Váš fanoušek

jiri kovarik řekl(a)...

Kruci; člověk nemá spoléhat na paměť a hlavně ne na nastrádané věci v černobílém provedení; máte pravdu, ta pelisa je červená... Holt v uniformologii mám co dohánět, zdá se...

Theodor řekl(a)...

Tak to je teda mazec!

Tankisté možná “studovali mapy krajiny kolem městečka Austerlitz bedlivě”, jak je psáno, možná ne však tolik autor: Jinak by se nemohly tanky útočící do zad Soultovým jednotkám v době, kdy byla bitva údajně již vyhrána, “vynořit se Sluncem v zádech” a Napoleon se zapomenout na Žuráni. Chápu ovšem, že na dojem je to tak lepší a pár drobností navíc scifi snese.

Mimochodem, pane Kovaříku, jak je možné, že jste fandil českým příslušníkům Řádu německých rytířů více než českým žoldnéřům ve službách polského krále? Čím si máme vysvětlit tento nedostatek všeslovanské vzájemnosti a protiněmeckého vlastenectví ve Vašem raném mládí?
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Nojo, Žamboch tyhle sešity píše triíchu z jedné vody načisto, proto to beru spíš jako zpestření. Vysvětlit si mé sympatie lze lecjak, mladickou hloupostí, která vydržela do zralosti i déle, prostou elegancí řádového pláště a pavího chocholu, tím, že moje babička byla Rakušanka, ne Slovanka, jistou nostalgií, kterou mám pro poražené, protože vím, co to v životě obnáší, a nedůvěrou v tvrzení, že povaha slovanská jest holubičí...