středa 17. srpna 2011

WATERLOO-POSLEDNÍ BITVA (PREVIEW)


K 20. červenci t.r. jsem cosi zveřejnil ohledně toho, jak bude vypadat druhý díl Waterloo s názvem Poslední bitva; prolink máte v nadpisu, ať vám ušetřím surfování; dodal jsem, že právě začínáme s paní Zemanovou z AKCENTu dřít na grafice. Šlo jí to pěkně od ruky, a pokud jsme se někde zasekli, byla to moje vina či zmatky s obrázky, přece jen jich tam je 166 (a k tomu 37 map), pominu-li vakáty a předsádku. V sobotu jsem poslal zpět korektury a už se v nich pase dr. Jindra, jazykový korektor, takže vše jde náramně a já odhadujií říjen jako reálný termín pro knižní pulty. Mít za sebou korektury, celkem 480 stran (což je o 40 víc než u Směru Brusel), u nichž víte, jak to dopadlo, pro mne znamená obrovskou úlevu, neboť tuhle práci mám z veškerého procesu tvorby knihy nejmíň rád (upřímně: nesnáším ji!!!), a já mohu v euforii (sláva, mám to za sebou!) poodkrýt karty. Předně (jak už jste si asi zvykli) bude následovat preview ve formě jedné kapitolky (z wordu, tedy možná s neodchytaným sem tam překlepem), provázený pár ukázkami z -pdf verze grafického zalomení (skladba, formát, atd. jsou stejné pochopitelně, jako u dílu 1). Druhá odkrytá karta se vrací k citovanému příspěvku z prolinku v hlavičce, tedy k překvapení, které jsme tajil. Na předsádkách bude dík AKCENTu barevná mapa bitvy u Waterloo od Willema Benjamina Craana z roku 1816, tedy to kartograficky nejspolehlivější (byť ne ve všem), co existuje a sestavené na základě svědectví a prohlídky bojiště... Dalo mi hodně velkou dřinu sestavit a poskládat ji z více než dvou desítek zvětšenin-výřezů a nátisk ukazuje, že bude s detaily dostatečně čitelnými. Takže dosti slov a přejděme k ukázce z ranně odpoledního času a stupňujícího se boje kolem La Haye-Sainte!

Nájezd Crabetových kyrysníků
Navzdory nedostatku přímých svědectví je vcelku jasné, co se dělo na východní straně statku dál. Boj se tu změnil v obléhání a brána, kterou chtěli útočníci vyrazit, odolávala.
            „Mladý ženijní důstojník na sebe za onoho útoku, plného extrémních nebezpečenství, upozornil bravurovu větší než ostatní. Byl vysoké postavy, měl herkulovskou sílu a viděli jej, jak vší silou buší sekyrou do vrat, vytrvává v tom úsilí navzdory prvnímu zranění A povoluje až po druhém, které jej zcela vyřadilo z boje. Byl to poručík Vieux, na kterého čekala slavná smrt až na jiném a vzdálenějším bojišti,“ psal plukovník Charras.
            Jiní epicky dodávali to, co si lze představit. Boj o východní stěny statku se změnil v divokou přestřelku, v níž pramálo krytí Francouzi padali mnohem častěji než těch pár stovek Baringových obránců. Situaci trochu změnilo, když se Francouzům povedlo prostrčit svoje fusil skrz jednu střílnu, za níž klesl obránce, a pálit rovnou do dvora, což ovšem trvalo krátce, neboť pak kdosi z Hannoveřanů zbraně protivníkům vyrval.
            „Já se s několika dalšími vrhl k proraženým střílnám vedle brány pro kočáry a skrze ně jsme stříleli na nepřítele, který byl hned za zdí. Rychle jsme odstupovali, abychom nabili, a nechávali jsme své místo jiným. Pravdou je, že i Francouzi prostrkávali svoje pušky skrze otvory a mnohý z mých kamarádů vedle mne klesl. Další spadli z lešení nad námi, odkud naši pálili přes zeď. To všechno náš vztek jen rozdmychávalo natolik, že jsem před výstřelem ani nečekal, až vypálí oni, a nabíjel jsem svou karabinu s takovým zápalem, až jsem v tom dni vystřelil několik stovek nábojů.
            Stále nové a nové regimenty se valily do útoku a pokaždé jsme je odrazili. Všiml jsem si nepřátelského oficíra, rázoval po poli před námi tam a zpět a ukazoval kolonám útočníků směr. Už dlouho jsem se ho snažil dostat na mušku, až se, když přiváděl další kolonu, konečně ocitl v dostřelu. Jeho kůň poskočil, vzepjal se a pak se zřítil i s jezdcem,“ psal o tomto boji myslivec Lindau.
           Na západní straně statku bylo obráncům hůře, neboť nepřítel měl skrz zatarasenou bránu bez vrat mnohem snadnější přístup. Sir Arthur sice viděl od svého postavení u jilmu nad Ohainskou cestou pro dým z černého prachu dosti málo, Baringovu situaci si ale představil a o hnízdo odporu přijít nechtěl, proto vydal patřičné rozkazy. Generálmajoru Friedrichu von Kielmansegge, velícímu 1. hannoverské brigádě, vzkázal, ať hned pošle do La Haye-Sainte jeden prapor. Volba padla na batalion Lüneburg, který vyrazil v čele s podplukovníkem Klenckem a majorem Dachenhausenem po svahu dolů. Zhruba v téže době se hnuly i posily lehkých pěšáků, které poslal na bruselské silnici stojící Christian Friedrich Wilhelm von Ompteda, k jehož uskupení Baringovi svěřený batalion patřil. Všichni tito muži se dostali, pravděpodobně poklusem, až k zelinářské zahradě, z níž Francouze vyhnali, pak se stočili k západní straně celého areálu a postupovali podél zdí k sadu.
        „Když dospěl do blízkosti statku, našel jej zcela obklíčený nepřáteli; s pomocí posádky je odrazil,“ říká o batalionu Lüneburg hlášení 1. hannoverské brigády.
            V té chvíli major (podle některých už podplukovník) Baring usoudil, že nadešla vhodná chvíle, aby se přidal, což také učinil. Podle všeho vyrazil s částí svých mužů právě onou západní branou.
            Terén v oněch místech měl jednu velkou nevýhodu, neskýtal výhled, neboť ti, co vyběhli ven, byli v dolíku. Směrem na západ ležela stráň, která se na vrcholku trochu narovnala a hned zas klesala zhruba k Hougoumontu. Byla to terénní vlna, na jejíž hranu se dalo dohlédnout, ne však za ni, a pravě tam se skrývalo hrozné překvapení.
            Octave Levavasseur napsal, že Michel Ney, jeho nadřízený, před zahájením útoku nařídil, ať je z určitých kyrysnických pluků vyčleněno po eskadroně, čímž si vytvořil mobilní jednotku, s níž hodlal disponovat osobně a k podpoře pěchoty tak, jak se situace vyvine. Použít podobné účelové uskupení bylo mnohem rychlejší i bezprostřednější než psaní rozkazů, nařizujících, aby Milhaud či Kellermann poslali tam nebo onam zlomek ze svých sborů; nemuseli by to pochopit a nešlo vyloučit, že by se vrhli vpřed celými divizemi. Eskadrony vzal maršál generálu Kellermannovi, tvrdí dílo Victoires, conquêtes... Velení dostal sedmačtyřicetiletý plukovník Jean-Louis Crabet (psaný často jako de Crabbé), rodák z Bruselu, jízdní myslivec roku 1793 a účastník všech válek revoluce i císařství, v oněch dnech zařazený do hlavního štábu Severní armády.
            „Maršál si dal zavolat všechny plukovníky jezdectva a dal jim rozkaz, ať každý pošle po eskadroně. Ty eskadrony se měly shromáždit za ním a on řekl nejstaršímu ze svých pobočníků, Crabetovi, brigádnímu generálu ve výslužbě, který se k němu před pár dny vrátil, aby se ujal velení, načež dodal:
            ,Popojedete nalevo a pak smetete vše, co je mezi nepřátelskou artilerií a pěchotou tak, že vyrazitě do prostoru obsazeného nepřítelem za La Haye-Sainte.‘
            Crabet projel kolem něj a vnořil se do údolí...,“ psal Levavaseur.
            Crabetovi kyrysníci podle všeho klusali kupředu tak, že zůstali za zmíněnou terénní vlnou, načež čekali na rozkazy. Jen někdo z důstojníků se hnul blíž tak, aby měl výhled i přes terénní hřbet, a pokud takového jezdce obránci statku dole zaznamenali, nepřikládali mu význam. Ve chvíli, kdy protiútok batalionu Lüneburg kulminoval, dal Ney rozkaz, který Crabetovi podle všeho přivezl Levavasseur. Ten se (spolu s plukovníkem Gourgaudem, prvním císařovým ordonančním důstojníkem) postavil jezdcům v oboustranných leštěných pancířích po bok.
            Crabet křikl povel k útoku a prvním, kdo si všiml toho, co se na terénní vlně vynořuje, byl Baring, neboť stále velel ze sedla koně a měl nejlepší rozhled. Sám o tom napsal toto:
            „Vrhli jsme se neprodleně do útoku a já náhle spatřil silnou linii kyrysníků, jak se formuje proti zahradě. V téže chvíli mi kapitán Meyer přišel říci, že nepřítel znovu obklíčil zeleninovou zahradu a že se tam nedá dlouho udržet. Poručil jsem mu, ať se stáhne do budov a přidá se k obraně. Byl jsme si vědom obrovského nebezpečí, jaké nám ze strany kyrysníků hrozí, bylo mi jasné, že slabou překážku z živých plotů snadno překonají, a volal jsme na své muže, kteří byli promícháni s Hannoveřany, ať se seskupí kolem mne. Mým záměrem byl společný ústup do stodoly.“
            Ve vteřinách, které rozhodovaly, jeho hlas nejspíš zanikl, vojáci batalionu Lüneburg jej neznali, ohlíželi se po svých velitelích, a Baringovi vlastní muži byli příliš rozptýlení:
            „Počet mužů z batalionu, jenž nám předtím přispěchal na pomoc, silně převyšoval moje lidi, a ježto nepřátelská infanterie právě v tom čas znovu postupovala sadem, ustupovali naši harcovníci před jejich útočnou kolonou.“
            To už si pěšáci všimli, co se na ně z boku řítí.
            „Hannoveřani uviděli, jak se na ně ženou kyrysníci, a mysleli, že jejich jedinou nadějí na spásu je, když dosáhnou postavení hlavní armády. Můj hlas neznali a nebyl ostatně dost silný na to, aby muže zastavil a shromáždil. Kavalerie je předjížděla, byli zaskočeni nepřátelskou pěchotou, která zahradu obešla, a celou dobu ustupovali k původní pozici pod palbou. Jen části se to podařilo,“ dodal Baring.
            On sám s těmi svými, co byli nejblíže, stihl doběhnout zpět do dvora či stodoly (kde podle jeho relace zůstala část jednotek pod velením poručíků Graema a Careye jakož i podporučíka Franka) a zatarasit znovu vchody.
            Útok kyrysníků vylíčil i myslivec Lindau a učinil to mnohem barvitěji než jeho major:
            „Krátce nato jsme provedli výpad. Já otevřel bránu pro kočáry, nejbližší vojáky jsme prokláli a ti ostatní se dali na útěk. Pronásledovali jsme je na značnou vzdálenost a pak jsme zastavili. Spatřil jsem tam důstojníka, kterého jsem srazil. Došel jsem k němu a vzal si zlatý řetízek k hodinkám, sotva jsem ho ale chytil, popadl ten oficír šavli a klel. Já mu dal ránu pažbou do čela a on padl jak dlouhý, tak široký. Všiml jsem si prstýnku na jeho ruce. Chtěl jsem si uříznout jeho deku za sedlem a pak mu stáhnou prsten, když na mě jeden kamarád křikl:
            ,Zmiz, jede sem kavalerie!‘
            Spatřil jsem třicet jezdců ženoucích se na mne a pádil jsem i s kořistí ke kamarádům, jejichž salva nepřítele donutila ujet.“
            Tento pamětník měl štěstí, byl na druhé straně statku a jezdci, které viděl, se už vraceli ke svým.
            Pokud šlo o Crabeta, vedl podle Levavasseura útok následovně:
            „Vrhli jsme se kupředu s výkřiky ,Vive l’Empereur! En avant!‛. Před námi prchali všichni dělostřelečtí koně a děla zůstala, kde byla. I pěchota vypadala, že se chová stejně a prchá. Když jsme byli na dostřel, ani jednou po nás nevypálili.“
            Každá eskadrona (není známo, kolik jich bylo) jela rozvinutá do dvou řadů, zhruba v šíři padesáti metrů, semknutá koleno na koleno a přecházela z kroku do klusu, po němž následoval cval. Pro Feldbataillon Lüneburg to byla jatka, která přežilo jen málo jedinců; po bitvě budou jeho ztráty vyčísleny na 228 mužů včetně raněných.
            „Byl nečekaně napaden kolonou kyrysníků, a ježto se v té chvíli nacházel en débandage [rozptýleně], byl zcela rozbit. Velký počet vojáků byl zabit či pozajímán, mnozí se spasili útěkem stranou a po silnici. Ve zbytku dne se už shromáždil jen zlomek batalionu. Velitel, Oberstleutnant von Klencke, byl raněn a major batalionu zajat.
            Dotyčná kyrysnická kolona, snad od Kellermannovy divize, před sebou nejprve rozbila kompanii myslivců rozptýlených en débandage před brigádou, načež se objevila na výšině, na níž tato brigáda stála. Ta se rychle přeskupila do karé, pravé vytvořily bataliony Bremen a Verden, levé bataliony Grubenhagen a Herzog von York. Jezdectvo nezarazilo, v hluboké koloně podniklo rozhodný útok, který karé bez potíží odrazila díky tomu, že s palbou počkala.
            Nepřátelská kavalerie ztratila velký počet koní, znovu se ale zformovala na výšině a vypadalo to, že na ní zastaví, pak se ale vyřítila do o útoku…,“ vylíčila boj oficiální relace 1. hannoverské brigády.
            Na karé se obvykle útočilo cvalem a v posledních metrech se nasazoval trysk, kapitán von Scriba, který stál v jednom z těch dvou čtverhranů, ale tvrdil, že se kyrysníci blížili klusem. Je to možné, jejich zvířatům se musela bořit kopyta, těžknoucí nalepeným blátem, a předtím už ujeli kus cesty…
            Nepřátelské jezdectvo přijíždělo rychlým klusem a zakusilo palbu ze 40 až 50 kroků od té strany karé, co byla směrem k němu. Nato obrátilo a žádný útok na nás už nepodniklo.  Na ten pohled jsme reagovali mohutným hurá. Naše karé utrpělo na dálku palbou děl, mířenou na nás. Major von Schopp (batalion Verden) přiměl podplukovníka von Langrehra (velitel batalionu Bremen), abychom uhnuli trochu doprava, což se hned stalo. Tento manévr nám ušetřil hodně mužů, neboť chvíli nato explodovaly 30 až 40 kroků od nás dvě muniční kolesny. Krátce poté jsme se znovu rozvinuli, ježto se ale nepřátelská kavalerie znovu pohnula, nezůstali jsme v té formaci dlouho…,“ psal kapitán von Scriba z Feldbataillon Bremen.
           Crabet nicméně neujížděl pryč, jen opsal oblouk směrem k levému Kielmanseggeho sousedovi, aby se vrhl na Omptedovy muže z KGL, konkrétně na její 5. a 8. batalion. Tady už šlo nejspíš jen o rozjezd či náznak útoku, neboť hlášení od Omptedových jednotek se o ničem příliš nešíří. Oba prapory přešly bez problémů z kolony na čtvrtinové rozestupy do karé a Crabetovy železné vesty před jejich čely (po útoku či bez něj) obrátily oře ostře doprava. Vracely se obloukem nad La Haye-Sainte k silnici, na které je spatřil výše zmíněný hannoverský myslivec Lindau, okrádající právě zle raněného francouzského důstojníka.
            Dělostřelci, o jejichž útěku se Levavasseur zmínil, patřili k baterii Hewa Rosse, jenž už přišel o dvě hlavně na silnici.
            „Když kyrysníci podnikli první útok, obsluhy čtyř děl před úvozovou cestou se za ni stáhly, nebo se pokusily najít útočiště pod děly,“ psal sám velitel baterie a dodal, že v té chvíli pokládal všechny své hlavně za zničené.
            Nebyly a on dodal, že později, v době protiútoku Sommersetovy kavalerie, už znovu pálily.
            Zvláštní věcí zůstává, že o Crabetově útoku, způsobem provedení velice úspěšném, se ani jedna ze tří Napoleonových verzí bulletinu nezmínila a pomlčel o ní i Gourgaud, snad proto, že z celkového hlediska neměl nijak zásadní význam. Krom těchto primárních pramenů zcela unikl nejčtenějším francouzským historikům bitvy, Houssayemu, Margeritovi i na nich stavějícímu popularizátoru Damammovi. Francouzským čtenářům ji tak vlastně znovu připomenuli až Belgičan Coppens a Ital Barbero…

19 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Už se těším na Vaší novou knihu. Vaše pracovní nasazení je obdivuhodné! Jen by jste u ní měl přikládat nějaká bezpečnostní varování. Nedávno jsem se tak začetl do vaší bitvy u Wagramu při jízdě metrem, že jsem si vůbec nevšiml, že jsem na konečné stanici, kde jsem chtěl vystoupit, ale už bez lidí a se zavřenýma dveřma. Vlak už skoro vyrážel do depa, když jsem bušil na mašinfíru...tak že pouze čtení na vlastní nebezpečí!:-)
Petr Sládek

jiri kovarik řekl(a)...

Díky, je to největší kompliment, jaký jsme dostal, a navíc veselý (jak pro koho, že...); doufám, že mi odpustíte, že jste mi nahrál na smeč a lehký příspěvek do těžkých horkých dní...
JK

Anonymní řekl(a)...

To jsem rád, že vás můj zážitek pobavil a navíc si ho správně vyložil jako kompliment. A za ten váš příspěvek jsem moc rád! Navíc jste odhalil krásnýho hafana. Petr Sládek

jiri kovarik řekl(a)...

A já jsem rád, že máme oba radost... :-) Ten hafan je spíš hafánek, 6 měsíců, rasou biewer, váhou asi tak dva a půl pytlíků mouky a jmenuje se Rozárka :-) Mějte se krásně navzdory vedrům.

Anonymní řekl(a)...

Příjemný podvečer

Pane Kovařík, často je kladena otázka, zda-li mohl Napoleon v bitvě u Waterloo 18.6.r.1815 zvítězit a pokud ano, jaké by to mělo své důsledky a to jak pro Francii tak i pro Evropu r.1815.
Takže vítězstvím by Napoleonova vojenská i politická osobní prestiž nepochybně získala zpět mnohé, co ztratila jeho vojenskými neúspěchy v letech 1813 - 1814.
Domníváte se, že porážkou tohoto nejlepšího spojeneckého vojevůdce jakým anglický polní maršál Arthur Wellesley, 1.vévoda z Wellingtonu nepochybně byl, by se Anglií vedená 7. protifrancoúzská koalice pravděpodobně rozpadla? Je možné, že by se Rakousko, Rusko i Prusko s Napoleonem dohodli?

Děkuji za vaší odpověď

jiri kovarik řekl(a)...

Tohle je tak krásná a košatá otázka, že si na ni dovolím odpovědět zvláštním příspěvkem a trochu pbšírněji v naději, že vyvolá polemiku... Takže sledujte, prosím, novinky.

Anonymní řekl(a)...

Opět příjemný podvečer

Pane Kovařík, upřímně vám z celého mého srdce tímto děkuji za vaší velice obsáhlou odpověď na můj dotaz.

Přeji vám vše dobré

Jaroslav Hrdina

Anonymní řekl(a)...

Pane Kovařík

Anglický polní maršál Arthur Wellesley 1.vévoda z Wellingtonu. Prosím, neuvažoval jste o tomto muži napsat knižní publikaci, byť třeba později? Snad jsem vám pane Kovařík hodil i onu pověstnou rukavičku...

Jaroslav Hrdina

Děkuji za vaší odpověď

jiri kovarik řekl(a)...

Pane Hrdino,
i já děkuji :-). Pokud jde o sira Arthura, uvažuji, je ale jedním z trojice či čtveřice ve hře (Davout nebo Berthier-Wellington-Schwarzenberg)a já sám nevím, pro kterého se rozhodnu nejdřív... Třeba stihnu všechny tři. Mějte se hezky. JK

Anonymní řekl(a)...

Hezký den

Pane kovaříku

Nezlobte se, pravděpodobně vám nedám možnost nabrat tolik potřebného dechu a tím se také stávám i když nechtěně pověstnou lavinou nekončících otázek, prosím, ještě jednou, nezlobte se.

Ve vaší knize Napoleonova tažení IV Pád orla na str. 548 divizní generál Napoleonovy Velké armády Maxmilien- Sébastien Foy ve svých vzpomínkách vysoce hodnotí mimořádné vojenské kvality britské pěchoty, že její síla tkví v palbě, je dobře vycvičena a skvěle střílí...
" Britská pěchota je nejlepší na světě, naštěstí však není příliž početná. " prohlásil už na Pyrenejském poloostrově jeden francouzský důstojník, je uvedeno na str.500.
" Tak dobře postavena, jak to Wellington umí a napadena čelně je podle mě anglická pěchota těžko k poražení kvůli své klidné houževnatosti a převaze ve střelbě. Než je možné ji napadnout bodáky je třeba počítat s tím, že ztratíme polovinu lidí." generál Honoré Reille

Na druhé straně se ovšem také hovoří o jejich bolestivých vojenských slabinách, kterých bylo možné využít. Jednalo se především o nedokonalosti jejího manevrování, byla méně obratná a méně pružná.

Pane Kovaříku, domníváte se, že i přesto se jednalo o vůbec nejleší pěchotu v období napoleonských válek z let 1796 - 1815?

Upřímně děkuji za odpověď

Příjemný den.
Jaroslav Hrdina

jiri kovarik řekl(a)...

Dobrý den, já se nedomnívám, já občas jen tlumočím, co napsali ti, kteří to zažili. Měřme vlastnosti úspěšností. Pro tu britskou hovoří stupeň výcviku včetně střeleckého, disciplina, odolnost vůči panice. Obratnost a manévrovatelnost je otázkou používaných tvarů a schopnosti přeskupení jakož i použítí konkrétního tvaru v konkrétní situaci, což nezávisí ani tak na pěchotě, jako na velitelích. Nafziger v "Imperial Bayonnets" porovnával rychlost změn tvarů různých armád napoleonské éry, ale to je teorie bez závislosti na terénu, hustotě palby, vzdálenosti od nepřítele, atd., bude-li útočit, nebo stát v obraně (což byl většinou britský případ). Berte to tak, že Foy, Reille a jiní měli "poloostrovní komplex", neboť tam je Britové až příliš často poráželi. Totéž najdete, budete-li hledat, u pamětníků z roku 1807 či 1812, ti zas budou skládat hold pěchotě ruské. Takže bych si osobně netroufl říci, že ta či ona pěchota byla nejlepší... Všechno je relativní a exaktně tyhle věci prostě změřit nejdou. Pokud britská pěchota útočila, nebyla to žádná sláva, jenže útočnou bitvu proti Francouzům sváděla minimálně a zpravidla na to doplatila (Castricum a Bergen 1799, například). Zas tak mnoho se tahle pěchota proti válce v amerických koloniích nezměnila a tam prohrála...

Anonymní řekl(a)...

Pane Kovaříku

Možná se mohu mýlit, ale domnívám, že jednou z hlavních osudových chyb před generální bitvou u Waterloo r.1815 byla ta, že císař Napoleon až neuvěřitelným způsobem naprosto podcenil vojenské kvality i dosažené úspěchy lorda Wellingtona a to jak v Portugalsku, Španělsku, tak i na jihu Francie v letech 1809-1814. Wellingtona pokládal za obyčejného amatéra a tím také mizerného generála. Stejným tímto způsobem podcenil i jeho jednotky.
Napoleon byl přece znám tím, že svého soupeře velice podrobně studoval, proč taková změna?

Naopak maršál Soult byl naprosto v obrazu a tím v pravdivé životní realitě, snažil se císaře varovat a současně i generál Reille, ale marně.

jiri kovarik řekl(a)...

Ne, myslím, že se nemýlíte, byl to pro něj jen generál sepojů. Proč změna? Já tomu říkám napoleonský komplex, zaměňování představ za realitu. Ta změna by bylo téma na mnoho stránek a už současníci si všimli, že poslední roky válčil N. jaksi bez zápalu. Únava, víra ve vlastní neporazitelnost...

Anonymní řekl(a)...

Pane Kovařík

Mám několik strategických her z období napoleonských válek z let 1796-1815, které si občas ve volném čase zahraji.

Napoleon Total war
Napoleonic total war
Napoleonic 2 total war
Batleground -waterloo r.1815
Napoleon - campaigns 1805 -1815
Cossacks 2 napoleonic wars
Cossacks 2 Battle for Europe
Imperial glory
Histwar les grognards

Zahrajete si také pokud máte trocha toho času?
Jaroslav Hrdina

Příjemný zbytek dne.

Anonymní řekl(a)...

Upřímně děkuji za vaše odpovědi i když vím, že vám tím ubírám chvíle osobního volna i odpočinku.

Jaroslav Hrdina

Pokud byste projevil zájem o některé uvedené strategické hry z období napoleonských válek, které třeba doposud nemáte, rád vám je věnuji.

jiri kovarik řekl(a)...

Hrával jsem, většinu toho, co píšete, počínaje Imperial Glory, a na Battlegroundy (Waterloo, Prelude to Waterloo, 1812 plus nadstavby, které byly na itrenetu, Pruské Jílové, Marengo...) nedám dodnes dopustit; hexagony a tahovky se blížily možnému reálu a klasickému štábnímu krígšpílu či papírovým strategiím na šestiúhelníčcích, které vycházejí dodnes. Kozáci mě vysloveně zklamali a Total War také: jsou to efektní věci, jenže nerespektují tolik reál a rády se rozjedou pod rukama. Díky za nabídku, ale už hraju pramálo, není čas, a tak jen pár oblíbenců, někdy a výhradně jako relax...

Anonymní řekl(a)...

Tak to je fajn:-)
Mejte hezky

Jaroslav

Anonymní řekl(a)...

Britský mašál Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu svedl ve válce proti napoleonským jednotkám v Portugalsku, Španělsku,Francii a Belgii na 20 vítězných bitev.

Pane Kovaříku je pravdou, že se jednalo o jediného spojeneckého vojevůdce v období napoleonských válek z let 1796 - 1815, který nebyl nikdy poražen v řádně svedené bitvě?

Při obléhání Burgosu v r.1812 zaznamenal Wellington ovšem osobní vojenský neúspěch, ale nejednalo se o bitvu...

Děkuji za vaší odpověd´.

Jaroslav Hrdina

jiri kovarik řekl(a)...

Pokud jde o Burgos, asi netušíte, že mě žádáte o odpověď, která by vydala na samostatný článek, a přitom by měla být ve druhém díle mé knihy o Poloostrovní válce... Bezpochyby to nebyl jediný neúspěch, objevilo se jich víc, ale pokud jde o bitvu...? Co to je, vyhrát? U Quatre Bras fakticky prohrál a ujel, pokud na to nahlížíme čistě jako na izolovanou událost. Pokud se na to díváme v souvislosti s následujícím dnem, byla to jen taktická prohra. Ale porážku utrpěl...