pondělí 22. srpna 2011

HVĚZDNÁ HODINA MARŠÁLA MONCEYE

Jak se začalo v řadě příspěvků mluvit o pomnících a sochách, ozval se jeden ze čtenářů a upozornil mě na monument, který znám, nicméně se mi z paměti vykouřil, neboť stojí v Paříži v místech turisticky velice navštěvovaných. Jenže to má háček. Ačkoliv z metra (stanice Place de Clichy) vystoupíte doslova u něj, nevěnujete mu pozornost (třebaže je tak velký, že nejde přehlédnout) a budete spěchat po Boulevard de Clichy za roh k nedalekému kabaretu Moulin-Rouge (případně muzeu erotiky vedle něj; vřele doporučuji jako zábavné, neboť nejen Napoleonem živ je člověk), k Pigalle a vzhůru k Sacré-Coeur na Montmartre... Ten pomník je zvláštní, neboť krom maršála Neye (prolink na článek ojeho pařížské soše dávám do nadpisu) se žádná jiná "maršálská" socha v Paříži nenachází, nebo si to alespoň myslím, a že ono město znám vcelku dobře. Je-li socha knížete Moskevského v místě jeho popravy, pak sousoší Monceyovo, dílo Amédée Donatiena Doublemarda z roku 1870, stojí v místě jeho největší slávy a boje...
Mladý Moncey
   Bon-Adrien Jannot de Moncey, narozený 31. července 1754 v Palise (kraj Doubs) a jmenovaný maršálem císařství 19. května 1804 už jako padesátník, rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by si v napoleonkých válkách získali nějakou mimořádnou pozornost. Vlastně patřil mezi tzv. čestné maršály, inaugurované při prvním jmenování spíše titulárně, s ohledem na minulé zásluhy, a nepředpokládalo se, že by velel v poli. Původem patřil k měšťanstvu, býval advokátem v Besançonu, jmenoval se jen Jannot a až roku 1789 si koupil panství Moncey (hned vedle rodného Palise), jímž si jméno s nezbytným "de" vylepšil, aniž přitom obdržel nobilitaci. K revoluci se ovšem přidal, a jelikož nějaký čas v mládí sloužil v královské armádě, do níž se dal zapsat roku 1769, dostal hned prvního revolučního roku hodnost poručíka. Brigádním i divizním generálem se stal takřka naráz roku 1794 a vavříny získával především v Západopyrenejské armádě za války Francouzské republiky se Španělskem. Roku 1800 velel tělesu, které vedlo podpůrné operace v Itálii a z toho důvodu překročilo Průsmykem sv. Gottharda Alpy. Roku 1808 dostal od Napoleona titul vévody z Connegliana a také armádní sbor, s nímž táhl do Španělska. Vyznamenal se u Valencie (1808) i při druhém obléhání Zaragozy roku 1809 a císař mu nabízel velení v chystaném tažení do Ruska, což Moncey s ohledem 
Place de Clichy
 na věk i zdraví odmítl. Ani bojů roku 1813 se neúčastnil a stranou stál i v tzv. francouzské kampani, leč v době, kdy vojska protinapoleonské koalice dotáhla až k branám Paříže, přišla jeho hvězdná chvíle. Maršálové Mortier a Marmont měli na starost obranu města a když nepřítel pronikal přes Montmartre, ujal se Moncey obrany ohroženého úseku Barrière de Clichy. Tady seskupil 30. března 1814 pestrou směsici 15 000 mužů, složenou z pupilles de la Garde, mladých adeptů císařské gardy, invalidů, studentů Polytechniky, veterinární školy, dělníků i obyvatel-dobrovolníků, a místo, tvořící bránu do pravobřežní Paříže, bránil proti ruským jednotkám generálporučíka hraběte Langerona. Co následovalo, když Rusové umlčeli děla na kopci a donutili odtud ustoupit zbytky Národních gard, pařížských hasičů i pravidelného vojska, snad nejlépe ukáží urývky z díla De la bataille et de la capitulation de Paris (O bitvě a kapitulaci Paříže) od Héraulta Ponse, vydaného roku 1828.
Obrana Clichy na plátně Horace Verneta
   "Maršál Moncey zkusí nepřítele zastavit u Batignolles; chce, aby Národní garda obsadila domy a vedla z nich křížovou palbu. Národní gardy se tomuto rozvážnému opatření nepodvolí. ,Proč se skrývat, jako kdybychom měli strach?´ říkají svému veliteli. Maršál se té neoptarnosti usměje a nechá je být. (...). Nepřítel ale postupuje. Národní garda musí Batignolles yvyklidit, stahuje se na Mouceaux. Přesila ji zaplavuje; Mouceaux je vyklizeno a je to ve spěchu. Ustupuje se k bariéře Clichy. Izolované 
Plán bitvy o Paříž; červeně bariéra Clichy
 skupinky tam dorážejí ve stejnou dobou a zcela neuspořádaně. Je obava, že obránci budou odříznuti od Paříže. Nepřítel právě obsadil vrchol Montmartru, je pánem svahů klesajících k Paříži a nic mu nebrání, aby vnikl na velké bulváry. (...) Už jsme řekli, že maršál Moncey musel ve svých dispozicích improvizovat a u bariéry Clichy mu nezbývalo než vše od základů vytvořit. Přestal být sám, aby tu velel; rytíř Allent, náčelník štábu, se k němu právě vrátil a k dílu slávy se přidal i maršálův syn, mladý a statečný plukovník Moncey."
   Tehdy prý maršál těm kolem řekl:
   "Začali jsme dobře a dobře to i skončíime. Tohle je náš poslední val, napněme i poslední síly . To nám velí čest i vlast."
   Co bylo dál? Maršál se opřel o dům řečený Maison-Carré a stojící před bariérou, za ním nechal postavit barikádu, velmi chatrnou zábranu opřenou o tesařské trámy, což vše obsadily hodně pestré jednotky, v nichž byli i muži, kteří se stali na poli vědy či umění slavými; bojovali zde malíří Charlet i Horace Vernet, který později svým plátem obranu Clichy oslaví.
   "Nepřítel si už nemyslel, že bude muset překonávat nějakou překážku. Překvapilo jej to, zastavil se, opevnil se v prvních domech. Odtud zahájily spousty jeho střelců palbu, takřka celá ulice ale patřila nám. Spojenci nicméně mohli navézt na výšiny Batignolles hrubá děla a rozstřílet barikádu," píše dál uvedené dílo.
Monceyův pomník, detail
   Moncey nechal stavět další obranný zátaras a novou barikádu teď vršili v ruské palbě ti, kteří nesvírali muškety, zdejší ženy, starci i děti... Vybudovali ji z nábytku, trakařů, sudů, beden, ze všeho, co bylo po ruce, a dokončili práci ještě dřív, než začala na Maison Carré pálit z Montmartru děla. V půl šesté  večer uzavřeli maršálové Mortier a Marmont příměří, z něhož vyplývalo zastavení palby, ale hrabě Langeron, snad proto, že byl francouzským emigrantem, snad z nedostatku informací, toužil vstoupit do Paříže jako první a podnikl další útok, opět u barikád Monceyem v čele posledních třech či čtyřech stovek obránců zastavený. Až v 18:30 zbraně utichly a nedlouho nato se Paříž vzdala...
   Monceye jmenoval král Ludvík XVIII. po svém nástupu na trůn francouzským pairem s titulem barona z Connegliana a během Sta dní zůstal maršál stranou. Po návratu Bourbonů nicméně upadl v nemilost, neboť jako jeden z mála hlasoval proti rozsudku smrti nad maršálem Neyem; zaplatil za to krátkým vězením, ztrátou pairství i titulu maršála, oboje nicméně dostal roku 1816 zpět. Roku 1823 ještě táhl v rámci karlistických válek do Španělska a roku 1833 se stal guvernérem Invalidovny. Když v prosinci roku 1840 přihlížel slavnostnímu návratu Napoleonových ostatků a jejich uložení v Invalidovně, prý s uspokojením prohlásil:
   "Teď už mohu zemřít."
   Což se mu splnilo 20. dubna 1842.
   Pochován byl v kryptě Invalidovny nedaleko od Napoleonova katafalku.

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Teď žádný nejkrásnější či nejošklivější, ale asi nejnovější pomník: 5.5.2011 - hádejte, proč toto datum :-) byl ve Varšavě na Náměstí Povstalců (dříve Napoleonově náměstí) odhalen resp. po 60? letech obnoven pomník Napoeonovi jakožto spolutvůrci moderního polského státu - viz http://www.polskaniezwykla.pl/web/place/gallery,1,23063.html
V dnešní době, která má k Napoleonovi jen samé výhrady = junáci Poláci!
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Jistěže datum smrti na Svaté Heleně... Ale dík za krásný tip, vytvořím z toho pidičláneček-úvahu

Theodor řekl(a)...

Vida! Na Wikipedii je již od dubna i s celou tou drůbežárnou. - Proč tam má ty kukačky hned dvě (stejné)? Kvůli souměrnosti? Nebo: císařská a polská?
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pomnik_Napoleona_Warszawa_01.jpg
Proč ne. Kdo jiný by si ho už měl vystavit než Poláci, když si i zpívají: "Dał nam przykład Bonaparte, jak zwyciężać mamy."
http://cs.wikipedia.org/wiki/Polsk%C3%A1_hymna

Martin Vavricek řekl(a)...

Při poslední návštěvě Paříže jsme měli ubytování pár metrů od Place de Clichy, ale Monceyova pomníku jsem si nevšiml :( To bude tím, že jsem se neúspěšně snažil najít pomník Neyův. Dnes už vím, kde jsou oba, tak to při nejbližší příležitosti napravím...

Na stránkách http://napoleon-monuments.eu jsou k jednotlivým osobnostem připojeny fotografie míst, která jsou s nimi spojena. Monceyův ani Neyův pomník zde není, ale je zde několik dalších pařížských soch, které stojí za to zmínit v této souvislosti. Je to jednak pěkná socha na náhrobku Gouvion Saint-Cyra na Père Lachaise a jednak sochy některých maršálů ve umístěné ve zdech Louvru na Rue de Rivoli (Lannes, Lefebvre, MacDonald, Murat, Oudinot). Fotografie lze nalézt dle abecedního seznamu http://napoleon-monuments.eu/Napoleon1er/ClassementAlphab.htm.

Anonymní řekl(a)...

Ano, a to právě kulaté 190. výročí.
A mimochodem, letos 20.3. taky v našich kruzích nepozorovaně uplynulo 200 let od narození Napoleona Bonaparta juniora = římského krále/vévody zákupského.
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Theodorovi a MiŠovi:
-kukaček není nikdy dost, byť kukačka ani orlice nejsou drůbež, tou by mohl být např. kohout, po staročesku harant, na Staroměstském orloji...
-obnovený pomník je to jen do jisté míry; na Napoleonově náměstí byl postaven r. 1921 trochu jiný; tenhle stál, tuším od roku 1923, u Vojenské školy, fotografovali se před ním absolventi, k nichž mnozí dotáhli až ke Katyni...

jiri kovarik řekl(a)...

Martinu Vavříčkovi:
Ano, ty stránky znám, jsou skvlé, našel jsem tam pár věcí, o nbochž jsme neměl tušení