Michal Šťovíček mě už před nějakou dobou obšťastnil popisem svých zážitků na cestě po severní Itálii, kterou pojal zčásti jako výlet po stopách Bonapartova prvního italského tažení, o němž jsme psal v knize Dobyvatel Bonaparte; opět mu (pokolikáté už) děkuji, že oživování blogiu nenechává jen na mně a činí to způsobem originálním i zajímavým. A propos, pokud i vy jste se během dovolené dostali na stopu něčemu, co se v tomto blogu objevuje, a budete se chtít podělit, jste vítáni!!!
 |
| Rivoli Veronese |
PO ZAROSTLÉM CHODNÍČKU ZA DOBYVATELEM BONAPARTEM
Michal Šťovíček
Účelem mého týdenního vpádu do Itálie bylo poznávání památek UNESCO, nikoli zapadlých koutů. Přesto jsem si díky pochopení jinak fanaticky pacifistických spolujezdců prosadil alespoň nějaké letmé zajížďky na místa, kde to v r. 1796-97 bouchalo, křičelo se, bubnovalo a leskly se bodáky a šavle. Narazil jsem ovšem na zmatenost či přímo absenci silničního značení na italském venkově, která mě několikrát přivedla na pokraj hysterického záchvatu a připravila mě o hodiny drahocenného času, který mi pak chyběl pro jiné plánované odskoky od hlavní trasy.
 |
| Pamětní deska v Rivoli (obr. 2 a 3) |
(1) Hned první odbočka měla být perlou, která se však zvrhla v turistický debakl: RIVOLI - dnes Rivoli Veronese. Úterý 16:15 hod, teplota 37°C na slunci, nikde nikdo - soukromé minimuzeum bitvy u kostela hlásalo „otevřeno od 15:30 hod“, leč bylo zamčeno, zvonek žádný, po vytočení inzerovaného kontaktního telefonu jsem se dozvěděl cosi jako „volané číslo neexistuje, volejte informace...“ Jedinou živou bytostí v celé obci byla postarší trafikantka, od níž jsem se po krátké lámané konverzaci (uměla anglicky stejně mizivě jako já italsky) dozvěděl, že na zbylý prostý sokl pomníku bitvy (zapšklí Rakušané v r. 1814 Napoleonův obelisk strhli) se musím doptat kdesi v katastru dnešní osady Zune Osteria = zhruba v místech, kde za bitvy čelil Joubert Quosdanovichovi. Jenže zeptat se tam rovněž nebylo koho a jediná náhodně objevená směrovka za osadou u okresky sjíždějící do údolí ukázala pouze pod most k rozcestí tří již neznačených pěšin, z nichž jedna vedla k čističce na kanálu u Adiže a ostatní dvě se ztrácely ve vinicích a v porostu. S ohledem na ostatní spolucestující a na čas jsem další hledání musel vzdát. Hlavně že si Rivoli dalo ten památník-obelisk do
 |
| Canova v Benátkách (obr. 4) |
erbu!... Stejně neslavně dopadl pokus o výstup na pevnost nad Rivoli kvůli panoramatickému výhledu (obr. 1): jednak nejde o původní stavbu, nýbrž o objekt z doby 1. světové války, jednak silnice končí již ve vsi pod kopcem a spolujezdectvo v úmorném vedru odmítlo sesednout a stoupat po svých, tak jsem na pěší výstup rezignoval. Navíc cedule pod kopcem sdělovala cosi o kasárnách batalionu bersaglierů.
Na jedinou upomínku na bitvu jsem nakonec narazil těsně pod kostelem, v místě pokusu o náves: z povzdálí se podobá patníku-pisoáru pro psy, teprve zblízka je patrna pamětní deska - italsky neumím, tak ponechávám překlad na neznámém dobrodinci (obr. 2 a 3).
Vyrozuměl jsem pouze cosi v tom smyslu, že Joubert právě tam u kostela zasvěcoval dorazivšího Bonaparta do situace?
(2) Nejvíc času jsem věnoval BENÁTKÁM, kde mi napoleonskou dobu blíže připomněl jen náhrobek sochaře Canovy v nádherné bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari. Nesmělo se tam fotit, tak je nekvalitní snímek pořízen bez blesku potají za sloupem (obr. 4)...
 |
| Mantova (obr. 5) |
(3) Další zastávkou byla MANTOVA. V historickém centru opět žádná připomínka obléhání. V dobyté Mantově pobýval Bonaparte v prvním březnovém týdnu ve vévodském paláci, v celém komplexu traktů a zahrad o celkové rozloze cca 34 000 m2 si zjevně nežil špatně. Prolezl jsem téměř celý areál, ale Bonaparte odnikud nevykoukl... Navíc se v areálu nesmělo fotit (ani zahrady a nádvoří!), tak vám nemohu nic z umělecky hodnotných interiérů názorně přiblížit. Nedokázal jsem si ani představit, zda/jak Bonaparte komentoval třeba velecennou renesanční freskovou výzdobu od Mantegny... Zajel jsem si tedy alespoň na pár minut k bývalé mantovské citadele za vodou, byť rozebrané, obklopené předměstskou zástavbou a změněné v městský park. Zbyla z ní
snad jen vstupní brána (obr. 5) a před ní cesta do parku s malým překvapením (obr. 6 - 9). Snímky
 |
| Andreas Hofer, tyrolský povstalec a národní hrdina z války roku 1809, v Mantově 20. 2. 1810 zastřelený (obr. 6-9) |
nepotřebují komentáře - zůstala pouze nezodpovězená otázka, proč pár metrů od sebe hned tři pomníky jedné a téže události, a který z nich tedy stojí na nejpřesnějším, tj. nejautentičtějším místě...
 |
| Ronco (obr. 10 a 11) |
(4) Následující exkurzí, jíž předcházelo dlouhé, skutečně dramatické a nervy drásající hledání a vyptávání, byl nám všem veleznámý most přes Alpone u ARCOLE. Kvůli horečnému hledání jsem minul budovu obecního úřadu v Roncu, kde měl Bonaparte hlavní stan během operací u Arcole, tak přidávám alespoň fota z webu (obr. 10 a 11). Malé muzeum bitvy v Arcole již bylo na sklonku dne zavřené, tak jsem aspoň nikým
nerušen pobíhal po mostě a kolem něho a snažil se vžít do kůže útočníků i obránců. Jen Bonapartův pád do
této Alpone jsem si raději nepředstavoval...
 |
| Most v Arcole (obr. 12 a 13) |
obr. 12 = pohled na most z přístupové cesty od Ronca, odkud nastupovali Francouzi
obr. 13 = rakouští obránci měli Francouze jako na dlani
 |
| Obelisk z r. 1810 (obr. 14-16) |
 |
| Obr. 17 |
 |
| Campoformido (obr. 18) |
 |
| Villa Manin (obr. 19) |
4 komentáře:
Velice pěkné. Nejvíce mě zaujala špionážní fotografie Canovova náhrobku a most u Arcole.
Canovovy sochy mám lehce v oku. Léta jsem kolem jeho soch chodil jako průvodce na Kynžvartu a musím říct, že tamní autorské kopie jsou často lepší než originály. Takový Amor a Psyché rozhodně. V případě verze, která je vystavena v Louvru má Amor slabší nohy a k tomu ještě za zády toulec na šípy a nejakou amforu. Verzi pro Metternicha dělal Canova s odstupem mnoha let a je vidět zcela jiný přístup. Plně se soustředil na dokonalé provedení obou těl a na to, jak Amor svírá Psyché v náručí. Metternich si Psýché nechal také trochu více zahalit a navíc pak při návštěvách přes sousoší přehazovali přehoz, aby nepohoršovalo návštěvu. Když jsem viděl fotku toho náhrobku, jednotlivé postavy, tak jsem si říkal, to si snad vytvořil Canova sám :) A také že ano, dopátral jsem se, že to zamýšlel jako náhrobek pro Tiziana. Jeho ostatky byly uloženy v Possagnu ale srdce by mělo být právě v tomto náhrobku.
Co se týče mostu u Arcole, zajímalo by mě, zda je původní, poněvadž za této situace by si budoucí císař dal pěkně na kokos :)
Bohužel, ne vždy je dobrý plán korunován úspěchem a mnohdy je nutné překonat spusty překážek. Při mém nedávném přesunu do letoviska v Chorvatsku, jsem si chtěl cestou zajet k památníku v Dürnsteinu, jenže cestou nás pronásledovaly černé bouřkové mraky, cesta byla zpomalována spoustou vesniček, takže se začalo brzy smrákat a navíc jsem špatně odbočil v úseku, kde jsme se museli napojit na dálnici, takže jsem nechtíc přejel na druhý břeh Dunaje. Po asi 10min přemlouvání sama sebe, jsem se otočil a konečně sjel v Kremži na správném sjezdu, jenže byla sobota večer, ve městě probíhal velký festival hasičů a veškeré silnice podél Dunaje byly uzavřeny. To už mi nervy tekly proudem, neboť se další bouřkový mrak blížil a slunce se už chystalo zalézt za okolní kopce. Dal jsem na instinkt mé partnerky a ani nevím jak, jsem prokličkoval malými neznačenými uličkami Kremže a vyjel ve Steinu, nedaleko silnice, klikatící se podél řeky až k onomu památnému místu. Odměnou mi byla krásná scenérie a krásné fotky pomníku v zapadajícím slunci:-)
M.Kolomazník
Ten zákaz fotografování je zvláštní. Například vloni v chrámu Notre Dame je ten zákaz také, ale jen co jsem tam vešli, blískalo se jak při návštěvě papeže :-) O dodržování zákazu se nestaral vůbec nikdo.
Panu Martin Vavricek:
Děkuji za upřesnění stran Canovova náhrobku.
Pokud jde o arcolský most, z popisků jsem usoudil, že z původního mostu "zbylo velmi málo": byl několikrát opravován zřejmě kvůli častému používání, neboť další, již ale zcela moderní silniční most je až dole v Albaredu = v místě tehdejšího Augereauova přechodu přes Alpone. Původní jsou nejspíš základy pilířů a možná větší části krajních pilířů? To, že most je jinak autentický a skutečně stojí na svém místě, dokládá obelisk i popisky. Původní dřevěná mostovka již dávno vzala za své, vyasfaltování je však zcela nedávné. Za tu půlhodinu, co jsem mostu věnoval, po něm projela snad dvě auta.
Jen regulovaná Alpone vypadá zcela jinak než v r. 1796, nikde žádné měkké bahýnko = do téhle bych taky spadnout nechtěl.
Panu roman.ricka: zákazy fotografování byly v Benátkách (hlavně u nejsvětovějších památek)a hlavně v Padově. Hlídání bylo dost důkladné. Ale myslím, že všude to bylo převážně kvůli copyrightu než kvůli zlodějům = zakazovalo se fotit i tam, kde nebylo co ukrást. Naproti tomu si nevzpomínám na nějaké zákazy focení v kostelích či muzeích ve Veroně (kde byl nepochopitelně zákaz jen v domě Kapuletů, ač tam nebylo prakticky co fotit), a v Ravenně se dalo fotit naprosto všude.
MiŠ
Okomentovat