B. Spojení v armádě
1. Kurýrní spojení
Kurýrní službu v armádě pro hlavní a vyšší velení vykonávaly
tři kategorie „spojařů“: pobočníci, ordonanční důstojníci, příležitostné
spojky. Náplň činnosti pobočníků jednotlivých vyšších velitelů a Napoleonových ordonančních
důstojníků byla upravena předpisy, ovšem stávalo se běžně, že v ohni bitev s
rozkazem vyrazil, kdo byl právě po ruce...
Napoleon jako císař vystřídal (podle mých podkladů) asi 80
pobočníků a ordonančních důstojníků, u maršálů a velících generálů (od
r. 1800 měl divizní generál nárok na tři a brigádní generál na dva pobočníky) se
za císařství vystřídalo celkem cca 2300 pobočníků.
Zde se zaměřím hlavně na Napoleonovy „spojaře“.
1.1 Pobočníci (aide-de-camp)
Funkce existovala odedávna a i za Napoleona zůstalo předávání
rozkazů a sbírání informací ve válce i v míru prvotní a nejdůležitější funkcí
pobočníků. Byli tedy „očima a ušima“ svých velitelů, již praví předchůdci vojenských
spojařů, i když jejich povinnosti tím zdaleka nekončily: jako „holky pro
všechno“ např. kontrolovali stráže, byli vysíláni pro informace o stavu vojsk, podíleli
se na rekognoskaci terénu, popř. na průzkumu, zajišťovali svým velitelům
ubikace a starali se o jejich pohodlí atd. V zásadě mohli být pověřeni
jakýmkoli úkolem odpovídajícím příslušné hodnosti, navíc v míru při
společenských událostech (plesy apod.) museli bezvadným vzhledem i chováním důstojně
reprezentovat - byli vizitkou svého velitele. Museli tedy být vojáci na slovo
vzatí, vynikající a vytrvalí jezdci, neohrožení, iniciativní, společensky na
úrovni, bystří, úslužní i autoritativní, Napoleonovi pobočníci navíc všestranně
schopní i jako polní velitelé a sloužit ve dne v noci „do roztrhání těla“.
Ovšem museli také být dost majetní na to, aby si mohli kupovat a vydržovat koně
a platit jim i sobě potřebné služebnictvo. Maršálové a generálové si stejně
jako Napoleon mohli vybírat své pobočníky sami - žádost o ně podávali písemně
ministrovi války (služebním postupem), pobočníci pak byli jmenováni císařským
dekretem. Někteří maršálové jich měli až osm (Masséna v r. 1809 šestnáct!), v
hodnosti poručík až adjudant commandant
(popř. chef d´escadrons). Napoleon
jich míval až 12 - dělili se na pobočníky v hodnosti generála a hodnostně
nižší, kteří byli vlastně pobočníky těchto pobočníků-generálů. Takto zdánlivě
vysoký počet císařských či maršálských pobočníků mohl být užitečný v případě,
že v ohni bitvy bylo nutno na místě nahradit raněného či padlého generála nebo
plukovníka nebo splnit nenadálý nový taktický úkol. Napoleon své pobočníky do
ohně běžně posílal, jedině tak jim ostatně mohl umožnit, aby se osvědčili,
vynikli a postupovali v kariéře.
Postavení císařského a maršálského pobočníka bylo navzdory
těžké službě a nebezpečí prestižní, ucházeli se o ně jak synkové z vysoké
šlechty, tak i různí příbuzní a známí, rodáci apod. - Davoutovým pobočníkem byl
jeho bratr, Grouchyho a Massénovým jejich synové atd., kteří všichni si ovšem
museli tuto „protekci“ tvrdě zasloužit, neschopnost se netrpěla ani v rodině a
Napoleon by ostatně brzy udělal pořádek, pokud by se o neschopného dřív
nepostarala zubatá s kosou...
 |
| Napoleonovi pobočníci jednotnou uniformu nepotřebovali... |
Největší
penzum práce samozřejmě odváděli pobočníci všech velitelů na taženích a v
bitvách, jim byly svěřovány nejdůležitější a nejnaléhavější rozkazy, od nich se
očekávaly spolehlivé a použitelné informace, závisel na nich tudíž do značné
míry průběh tažení či bitvy a tisíce životů (jako na každém „spojaři“ v
dějinách válek...), přičemž se vystavovali nebezpečí často víc než řadový voják
- kmitali pod palbou po celém bojišti nebo přes nepřátelské území. Bylo
spočítáno, že v letech 1805-1815 jich padlo 185...
Císařovi
pobočníci měli v polním táboře vyhrazenou služební místnost, v níž se ti, kteří
právě necestovali za posláním, přes den museli zdržovat, podle reglamá z r.
1812 měli společný celý stan. Vždy dva z nich drželi službu ve dne (spolu s polovinou
ordonančních důstojníků, o nichž viz dále), v noci sloužil jen jeden,. Ostatní
měli volno - služby byly 24-hodinové, střídaly se ráno v 7 hod. Každý pobočník
ve službě (aide-de-camp de service
nebo aide-de-camp du jour) se
zdržoval v předpokoji císařova stanu, měl seznam všech příslušníků hlavního
stanu konajících službu téhož dne, musel mít nepřetržitě připraveného
osedlaného koně, u sebe dávku chleba, sucharů a pití, aby se nemusel vzdalovat
ke kuchyni, a ručil mj. za to, že císař bude mít neustále po ruce portfej s
potřebnými mapami včetně barevných špendlíků a psacími a kreslicími potřebami.
Když Napoleon postával/popojížděl v čele vojska bezprostředně před nepřítelem,
doprovázel ho ve striktně omezené suitě mj. Berthier s jedním svým pobočníkem,
dva císařovi pobočníci a dva ordonanční důstojníci. Ostatní císařovi pobočníci
a ordonanční důstojníci se drželi ve skupině 200 sáhů vzadu vpravo, Berthierovi
pobočníci a ordonance ve skupině 200 sáhů vzadu vlevo.
Marco de
Saint-Hilaire ve svém anekdotickém spisku o Napoleonových pobočnících a jiných
lidech a událostech popisuje jednu takovou všední službu:
„Na
taženích nocoval službu konající pobočník na koberci nebo na medvědí kožešině,
do níž se Napoleon halil v kočáře, nebo nakonec na otepi slámy, o niž se často
musel dělit s císařovým prvním komorníkem, přičem je od císaře dělila pouhá
plátěná zástěna. Napoleon sám obvykle odpočíval na svém kovovém lůžku (pokud
nenocoval na bojišti, protože pak se on i jeho pobočníci zařizovali, jak to
šlo); ale sotva začali usínat, když císař volal:
-
Constante!... Hola hej! pane Constante!... Tak vzbuďte se!
- Sire...
odpovídal okamžitě oslovený a zvedal se.
- Kdo má
službu?
To měl na
mysli pobočníka v celodenní službě.
- Sire,
generál ten a ten...
- Ať
přijde.
Byl-li
pobočník na místě, dostavil se prakticky okamžitě, jelikož ve službě nikdy
nesvlékal uniformu; jinak se Constant pro něho vydal a přivedl ho.
-
Pojedete k tomu a tomu sboru pod
velením toho a toho maršála, řekl mu
císař; teď musí být tam a tam. Nepojedete
přitom tudy nebo tudy. Nařídíte mu, aby poslal ten
a ten pluk na tu a tu pozici;
načež popojedete dopředu a přesvědčíte se o postavení nepřítele, a vrátíte se
mi referovat. A hlavně, dodával při takových instrukcích, dejte pozor, ať vás
nečapnou.
Pobočník
skočil na koně, splnil rozkazy do písmene a vrátil se, přičemž po něm pokaždé několikrát
vystřelili, ale ve tmě ho naštěstí zasáhli jen málokdy.
Když pak
Napoleonovi referoval a viděl, že císař zjevně opět usíná, sám se šel svalit na
slámu, polomrtvý nevyspáním a únavou; ale za čtvrt hodiny:
-
Constante!... volal císař znovu.
- Sire!
odpovídal s trhnutím se probudivší.
- Je tu ten a ten? (pobočník)
- Ano,
Sire.
- Ať
přijde.
Dotyčný
se dostavil jako poprvé.
- Dojděte
pro knížete Neufchâtelského.
Náčelník
generálního štábu spal ve svém stanu několik kroků od císařova, vyskočil,
spěšně se oblékl a chvátal. Takových vytrhování bylo i několik za noc; ale k
ránu Napoleon téměř vždy usnul a jeho důstojníci ve službě ihned činili totéž, nešlo-li
o den před bitvou nebo po bitvě, neboť v tyto dny bylo v hlavním stanu zakázáno
spát.
V paláci
se v noci všechny depeše pro císaře předávaly službu konajícímu pobočníkovi.
Nikdo nesměl vstoupit do komnaty, v níž Napoleon spal, ani do té přední, v níž
se zdržoval pobočník, který se v ní zavíral na závoru. Návštěvu přijal ve
dveřích. Potřeboval-li návštěvník osobně mluvit s Napoleonem, pobočník ho
nechal vstoupit, opět zevnitř zavřel dveře na závoru, aby se dovnitř nikdo
další nedostal, pak teprve zaklepal na císařovy dveře a vešel...“
Což byla
služba v táboře a v paláci. Proti službě v poli to byla selanka - to dostatečně
výstižně a obšírně líčí maršálský pobočník Marbot a na svou první službu
vzpomíná třeba i bývalý pobočník maršála Neye (1806-1809) Raymond de
Montesquiou-Fezensac:
„11.
října 1806 jsem měl službu v Schleizu; sotva jsem nastoupil, když mi maršál předal
k doručení rozkaz k přesunu pro generála Colberta. Chtěl jsem se zeptat, kde ho
najdu.
- Žádné připomínky,
odpověděl mi, ty já nemám rád.
Nikdy nám
nikdo nic neřekl o postavení vojsk. Nesdělovali nám nic o přesunech, nedávali
nám číst žádná hlášení. Museli jsme se informovat, jak se dalo, či spíše hádat.
Zejména já, pobočník velitele, který se ani na okamžik nezajímal, mám-li koně
schopného takovou námahu vydržet a jestli vůbec rozumím této pro mě zcela nové
službě, a přitom mi svěřil důležitý rozkaz k přesunu, který jsem měl doručit za
hluboké noci ve chvíli krajní naléhavosti, a ani mi nedovolil se na něco
zeptat. (...) Když jsme se měli hnát tryskem, nikoho nezajímalo, zda vůbec máme
koně schopného chůze, známe-li kraj, máme-li mapu - a tu jsme neměli nikdy.
Rozkaz musel být splněn a nikoho nezajímalo, jak... Tento zvyk dělat všechno s
nejmenšími možnými zdroji a prostředky, názor, že nic není nemožné, neomezená
důvěra v úspěch, které nám zpočátku přinášely výhody, se nám nakonec staly
osudnými.“
Zkrátka
rozmazlený aristokrat J. Tentýž Fezensac byl později
pobočníkem Berthiera a to si naopak liboval, jaká to byla pohoda - Berthier
totiž mnohem více úkoloval štábní důstojníky, než své pobočníky.
Fezenzac se tímto ovšem nepřímo dotýká hlavní
nevýhody tohoto (a vůbec jakéhokoli) kurýrního spojení: kurýr se může při
neznalosti terénu a rozmístění vlastních vojsk značně zpozdit nebo hůř - padnout do rukou nepřítele, se snadno
představitelným dopadem na vývoj situace, tím spíše, že písemné
rozkazy/instrukce se nešifrovaly, či nanejvýš jen primitivně.
Důkaz o tom, co museli Napoleonovi pobočníci-generálové dokázat
v bitvě, podává např. generál-malíř Lejeune:
„U Essling to bylo ještě živější. Kolona uherských granátníků
podpořila generála Rosenberga a třemi po sobě jdoucími útoky zle tlačila na
vyčerpané jednotky generála Boudeta a donutila je vyklidit vesnici, mohly být
tři čtyři hodiny. Císař viděl, jakou pohromu by toho dne mohla způsobit ztráta
této pozice a přikázal svému pobočníkovi generálu Moutonovi, aby se čtyřmi
bataliony fyzilírů mladé gardy ihned dobyl Essling zpět, a dalšímu svému
pobočníkovi generálu Rappovi, aby s gardovými pěšími myslivci podpořil maršála
Massénu (ten bojoval o Aspern). Ve
chvíli, kdy oba tito generálové pochodovali přikázaným směrem, jeden nalevo a druhý
napravo, vracel se pobočník maršála Bessièrese pan Alexandre de Laville z
jezdecké srážky a potkal generála Rappa. Ukázal na další ohromnou nepřátelskou
kolonu pochodující na Essling a řekl mu: ´Jestli nepodpoříte generála Moutona,
tak ho rozdrtí.´ Vskutku, bezprostřední nebezpečí bylo zcela zjevné. Rapp
chvilku váhal mezi poslušností a touhou zachránit kolegu, až se na naléhání
pana de Laville obrátil na Essling. Alexandre de Laville okamžitě vyjel zpravit
císaře, který se zprvu nad tak opovážlivou změnou směru rozčílil, ale později
tuto zdařilou iniciativu odměnil.“
Saint-Hilaire
ještě uvádí přece jen úsměvnější příklad, jaké všemožné úkoly císařovi
pobočníci plnili:
„Když
císař udílel nějaké výhody nebo chtěl něco darovat, obvykle s tím posílal
službu konajícího pobočníka; je známo, že Napoleon navýsost ovládal umění
darovat; je rovněž známo, že maršál Brune byl jedním z těch nesmlouvavých
poctivců, kteří ze své cti pranic nesleví: pročež byl chudý, tedy alespoň tak,
jak může být chudý císařský maršál, to jest veškeré jeho jmění tvořilo jeho
služné. Jednoho dne časně zrána ho přijel navštívit hrabě Caffarelli a bez
okolků mu navrhl, aby si spolu vyjeli na lov. Nebylo horšího lovce nad tohoto
maršála, přesto souhlasil, mnohem spíše jako se záminkou k procházce a
popovídání si, než aby hodlal sebeméně ublížit nějakému zajíci či králíkovi.
Když nasedali do kočáru, přece jen ještě poznamenal:
- Já
myslel, že sloužíte jako císařův pobočník?
- Je to
tak, dokonce mám dnes službu.
- Tak jak
vás napadlo odjet?
- Císař
mi to dovolil, odpověděl Caffarelli
významně, ale maršálovi to uniklo.
- Tak to
se musí využít, odpověděl Brune s úsměvem, ať z toho něco máme.
Vyjeli a
brzy dorazili k rozkošnému zámku několik mil za hlavním městem. Narychlo se v
něm občerstvili, vyšli a po dvouhodinové procházce s puškou přes rameno se
vrátili. Následoval přepychový a vydatný oběd. Po kávě si prohlédli interiéry:
všechny uspořádané a zařízené s péčí a nádherou. Když opět nasedali do kočáru,
Caffarelli se obrátil na svého společníka:
- Hleďte,
pane maršále, když se vám tu zjevně líbí, proč byste tu nezůstal?
- Drahý
generále, nemohu se tu přece usadit jako váš host.
- Jaký
můj host? Já tu nebydlím.
- U koho
tedy jsme? podivil se maršál.
- Vy jste
tu doma.
- Jste
opravdu velmi laskav, drahý generále, smál se Brune, ale já vám opakuji, že
takto bych nemohl zneužít vaší pohostinnosti.
- Já mám
zase tu čest vám opakovat, pane maršále, že vy jste tu doma. Tento zámek je
váš, císař vám jej věnoval a dnes ráno mi uložil, abych vás sem ještě dnes zavezl
a předal vám ho a pak mu odevzdal tuto příslušnou listinu s vaším podpisem;
přece víte stejně jako já, že císaře je nutno poslechnout.“
1.2
Ordonanční důstojníci (officiers
d´ordonnance)
Pobočníky
a ordonanční důstojníky nelze zaměňovat. Zatímco Napoleonovi nebo maršálští
pobočníci byli generálové nebo plukovníci schopní velet a plnit i samostatné
bojové úkoly a sami měli své pobočníky, jeho ordonanční důstojníci byli
hodnostně nižší - kapitáni, poručíci, a jejich úkolem bylo výhradně doručování rozkazů
a informací, popř. jiné příležitostné služby na nižší úrovni než pobočnické.
 |
| Napoleonův ordonanční důstojník |
Funkce ordonančního důstojníka byla vytvořena 19.9.1806 za
účelem rychlého doručování císařových rozkazů v rámci armády. Původně byli
přiřazeni ke gardovému jezdectvu, začátkem r. 1809 se od něho oddělili.
Nejčastěji jich bylo 12, v hodnosti podporučíka až plukovníka nebo chef d´escadrons (ale tyto nejvyšší
hodnosti jen vzácně). Všichni byli mladí a početně posilovali tým pobočníků:
„Ordonanční důstojníci byli vedlejšími/pomocnými pobočníky. Císař zprvu
propůjčoval tento titul civilním příslušníkům svého Domu, kteří jej chtěli
dobrovolně následovat k armádě. Později byl tento doprovod upraven předpisem a
jejich počet byl stanoven na dvanáct, jako pobočníků.“ (baron Fain)
Výstižnější
než opisy je myslím právě toto
„Nařízení o přijímání, službě a výcviku pánů
ordonančních důstojníků:
Čl. I.
Císař má 12 ordonančních důstojníků v hodnosti
kapitána, poručíka a podporučíka. Navzájem jsou hierarchizováni nezávisle na
hodnosti podle délky své služby u císaře. Dosáhnou-li vyšší hodnosti, přestávají
být ordonančními důstojníky. Ordonanční důstojníci jsou součástí vojenského
domu, zúčastňují se všech slavností, inspekčních přehlídek a jiných veřejných akcí,
jichž se účastní garda.
Čl.
II.
Ordonanční důstojníci jsou všichni považováni za
uvedené do společnosti a tudíž zapsáni na seznamy pozvaných při významných veřejných
událostech. Ti, kteří jsou ve službě na císařových cestách, jsou zapsáni na
seznam a těší se všem cestovním výhodám. Ordonančním důstojníkům může být
propůjčeno právo vstupu k Jeho Veličenstvu. Těm, kteří se vyznamenali ve válce
nebo s nimiž bylo Jeho Veličenstvo obzvláště spokojeno, může být toto právo
ponecháno jako zvláštní výsada, i když budou povýšeni do vyšší hodnosti.
Ordonanční důstojníci spadají do kompetence vrchního štolby a řídí se jeho
rozkazy, jsou přijímáni a povyšováni na základě jeho dobrozdání.
Čl.
III.
Důstojníci nebo ordonanční důstojníci v celodenní
službě podléhají ten den službu konajícímu pobočníkovi.
Čl. IV
Ordonanční důstojníci skládají do rukou vrchního
štolby přísahu věrnosti císaři, mlčenlivosti o svěřených úkolech a podávání úplných
a zcela pravdivých zpráv o všem, co uvidí a co se dozví.
Čl. V
Ordonančním důstojníkům jsou
předávány úkoly prostřednictvím vrchního štolby, zprávy podávají zapečetěné
přímo císaři pod dohledem vrchního štolby, stejnou cestou dostávají rozkazy
nebo instrukce.
Čl.
VI
Jeden ordonanční důstojník se vždy zdržuje v paláci;
každé ráno předává přes službu konajícího pobočníka seznam všech ordonančních
důstojníků s uvedením míst, na nichž se právě nacházejí.
Čl. VII
Tento ordonanční důstojník má tu čest doprovázet
císaře pouze při přehlídkách. Jede na koni a drží se na doslech na stejné
straně jako službu konající pobočník. Při slavnostních přehlídkách jedou
ordonanční důstojníci na koni 40 kroků před Jeho Veličenstvem přehlížejícím
řady. Kráčí-li císař pěšky, ordonanční důstojníci zůstávají v sedle, aby byli
připraveni doručovat rozkazy.
Čl. VIII
Když ordonanční důstojník převezme rozkaz k
doručení, nejprve jej zopakuje slovo za slovem a velmi zřetelně, aby byl vyloučen
jakýkoli omyl nebo nedorozumění.
Čl. IX
Ordonanční důstojníci musí ovládat manévrování
pěchoty, jezdectva i dělostřelectva; vrchní štolba dbá na jejich výcvik a
referuje o něm císaři. Spolu s
jednotkami gardy se musí zůčastňovat cvičení všech tří druhů zbraní. Ti, kteří
pro nedostatečný výcvik ještě manévrování neovládají, se každý den zúčastňují
instruktáže těchto jednotlivých druhů zbraní, cvičí buďto v jejich řadách nebo
na čele čet nebo eskadron, podle dosažené úrovně výcviku. V poli a při císařových
cestách cvičí spolu s jednotkami hlavního stanu nebo nejbližšími. Ti ordonanční
důstojníci, kteří nepatří k ženistům ani k dělostřelcům, se zúčastňují školení
o vojenské topografii. Vrchní štolba jmenuje za tím účelem přednášejícího a
další učitele, jichž je k tomu zapotřebí, a to na náklady ordonančních
důstojníků formou srážky z platu.
Čl. X
Každý ordonanční důstojník musí mít běžně 8 koní, na
tažení 12, z toho polovinu v záloze se stejným počtem sloužících, tak, aby měl
koně všude, kde se přepřahají koně Jeho Veličenstva. K plnění úkolů také musí
mít k dispozici velmi lehký poštovní vůz.
Čl. XI
Ve válce má službu konající ordonanční důstojník
neustále osedlaného koně, aby na rozkaz mohl ihned vyjet.
Čl.
XII
Službu konající důstojníci ve válce se přesunují na
koni a následují Jeho Veličenstvo, když vyjíždí v kočáře nebo na koni. Podle
potřeby umísťují své koně v přípřežních stanicích spolu s koňmi Jeho
Veličenstva, aby ho mohli následovat; nebo jim je vrchní štolba přiděluje tak,
aby jich byl u Jeho Veličenstva stejný počet jako službu konajících. Na každém
koni v záloze musí mít menší vak s náhradním oblečením.
Čl.
XIII
Službu konající ordonanční důstojníci ve válce se nikdy
nesmí samostatně pohybovat bez řádných map příslušného kraje a bez dalekohledu.
Čl.
XIV
Při plnění úkolu náleží ordonančnímu důstojníkovi 10
F za každý úsek poste, náklady jsou
jim průběžně propláceny z obecní pokladny nebo jejím zřízencem na přímou
poukázku vrchního štolby, která bude do 48 hodin nahrazena řádným příkazem.
Tyto výdaje se platí z prostředků vrchního intendanta.
Čl.
XV
Ordonanční důstojníci cestující s císařem následují
Jeho Veličenstvo ve svých kočárech jako součást 1. a 3. směny, jejich poštovní
koně jsou zahrnuty do poštovních cestovních výdajů Jeho Veličenstva.
Čl.
XVI
Při slavnostech mají tu čest jet na koni v řadě po
čtyřech 30 kroků před kočárem Jeho Veličenstva. V průvodech uvnitř budov
kráčejí mezi pážaty a ceremoniáři a staví se vpravo a vlevo u paty trůnu za
ceremoniáři.
Čl. XVII
Uniformou ordonančních důstojníků je jezdecký frak z
chrpově modrého sukna, výložky, límec, klopy a podšívka téže barvy :
límec, výložky a klopy vyšité stříbrem s lemovanými cípy. Epolety a šňůry
stříbrné; šarlatová vesta a chrpově modré kalhoty se stříbrnou jetelovou výšivkou,
kapitánské distinkce - boty jezdecké husarské - černá čáka se stříbrným kováním
a ozdobami a červeným chocholem (jenže na
všech obrazech a obrázcích mají důstojnický klobouk!). Sedlání husarské s čabrakou z tygří kůže a šarlatovým
lemováním. Šavle husarská se stříbrným kováním. Opasek z červeného marokénu
vyšívaný stříbrem. V poli mohou přes boty nosit kalhoty zvané „šaryvary“ a při
plnění úkolu sedlo bez čabraky. Mají plášť s rozměrným límcem a rukávy stejné
barvy jako oblek. Mají pouze tuto uniformu. Vzory schválené vrchním štolbou
jsou uloženy v kanceláři stájí.
Čl. XVIII
Každý ordonanční důstojník musí mít k financování
vybavení a jeho údržby příjem od rodiny ve výši 6000 franků ročně. Od císaře
dostává služné 16 000 franků a současně pobírá od ministerstva války bez
ohledu na hodnost služné, náhrady na ubytování a píci atd. jako kapitán
jezdectva 1. třídy.
Čl.
XIX
V poli fasují ordonanční důstojníci 12 dávek píce a
6 potravin.
Čl. XX
Funkce ordonančního důstojníka nezakládá nárok na postavení
důstojníka Císařského domu; ve službě se stravují společně s důstojníky gardy.“
 |
| Císařův ordonanční důstojník podle O. Chepfera |
Při
odesílání důležitějšího rozkazu s ním Napoleon vysílal několik ordonancí naráz,
aby bylo zaručeno předání (je známa jeho výtka Soultovi u Waterloo...).
Ještě drobnost,
pokud jde o přenášení korespondence: pobočníci ani ordonance si neukládali
převážené písemnosti do sedlové brašny (sabretache)
nošené často frajersky až nad kotníky, ač se pro to zdá jako stvořená, nýbrž
mnohem spolehlivěji do opasku nebo za košili. (všimněte si, že ordonance na prvním
i na třetím obrázku sabretache nemá a v čl. XVII nařízení se o ní nemluví)
1.3 Jména
Pokud by
někoho zajímal výčet Napoleonových „spojařů“ = pobočníků a ordonancí
(1805-1815), tak viz zde porůznu poskládaný seznam. Hodnost uvádím poslední
dosaženou v této službě, a jsem nucen vás žádat, abyste uvedená léta služby
brali s určitou rezervou: v jednotlivých pramenech se místy liší a ověření
správnosti toho či onoho údaje je nad mé možnosti:
ARENBERG Pierre
d'Alcantara-Charles-Marie d', poručík, ordonance 1812 - ?
ATTHALIN Louis
Marie Baptiste, kapitán, ordonance 1811-1813
BAFFRON
?, kapitán, ordonance 1808 - ?
BERNARD
Simon, brigádní generál, pobočník 1809-1814
BERTHEMY Pierre Augustin, kapitán, ordonance 1807 - ?,
BERTRAND Henri Gratien, divizní generál, pobočník 1805 -
1811
BONGARD (de Roquigny) Joseph Barthélémy Clair,
kapitán, ordonance 1807 - 1808
CAFFARELLI du Falga Marie Francois Auguste, divizní
generál, pobočník 1800-1806,1813-1814 a znovu 1815
CAULAINCOURT (de) Armand Augustine Louis, brigádní
generál, pobočník 1803-1805
CHRISTIN Antoine Gabriel, kapitán, ordonance 1811-1813
CLAPOWSKI (baron) Adam Désiré, kapitán, ordonance
1808-1811
CLEMENT (de Taintegnies) Louis Lamoral Le, poručík,
ordonance 1811 - ?
CONSTANTIN (de) Bertrand, kapitán, ordonance 1808 - ?
CORBINEAU Constant, brigádní generál, pobočník 1807 jen
několik dní - padl u Jílového
CORBINEAU Jean Baptiste Juvenal (bratr předchozího), divizní
generál, pobočník 1812-1814 (zároveň převzal velení po zajatém Vandammovi) a znovu
1815,
D'ATTHALIN Louis Marie Jean Baptiste, chef de batallion, ordonance 1811 -?
D'HAUTPOUL Marie Constantin Fidèle Henry Armand
(vzdálený příbuzný generála), kapitán, ordonance 1811 - ?
DEJEAN Pierre Francois Marie Auguste, divizní generál,
pobočník 1813-1814
DEPONTHON Charles François, ?, ordonance 1806 - ?
DERIOT Albert Francois, divizní generál, císařův
komoří 1813 - ?
DESAIX (de Veygoux) Louis Jean (synovec generála),
kapitán, ordonance 1812 - 1813
DROUOT (de Lamarche) Joseph Dagobert Francois (syn
generála), kapitán, ordonance 1806 - ?
DUCHAND (de Sancey) Jean Baptiste (Auguste), kapitán,
ordonance 1808
DUROSNEL Antoine Jean Auguste Henri, divizní generál,
pobočník 1804 - 1805, 1810 - 1812
FALKOWSKI Hippolyte, kapitán, ordonance 1808 - ?
FAUDOAS de (alias Pierre-Paul) baron Paul Eugène,
kapitán, ordonance 1808 - 1811
FLAHAULT (de Labillarderie) Auguste Charles Joseph,
divizní generál, pobočník 1813 - 1814 (předtím pobočník Murata a Berthiera)
FREDERIK IV. kníže de SALM-KYRBURG, kapitán, ordonance
1807 - ?
FROMENT (de Castille) Edouard, kapitán, ordonance 1806
- padl u Essling
GALZ/GATZ (de Malvirade) Léonard Jacques Stanislas de,
kapitán, ordonance 1811 - 1813
GARDANE Claude Mathieu de, brigádní generál, pobočník 1805
- 1807
GERMAIN (de Montforton) Auguste-Jean, kapitán?, ordonance
1807 - 1808
GILLOT Claude Louis, kapitán, ordonance 1808 - ?
GOURGAUD Gaspard, chef
d´escadron, ordonance 1811 - 1812, 1813-1814
GRIMALDI (budoucí kníže Monacký) Honoré V.Gabriel,
kapitán, ordonance 1808 - ?
GUÉHENEUC Charles-Louis-Joseph baron de, brigádní generál,
pobočník 1809 - 1813
HOGENDORP Thierry Van, divizní generál, pobočník 1811 -
1812
JUNOT Jean Andoche, divizní generál, pobočník 1806 - 1808
LA BÉDOYÈRE (Huchet de)
Charles Angélique François, plukovník, pobočník 1815
LA BOURDONNAYE (de Blossac)
baron Arthur Charles Esprit de, kapitán, ordonance 1809 - 1811
LABIFFE Louis Pierre Béat Ignace, kapitán, ordonance
1807 - ?
LACOSTE (de Frévol) André-Bruno, plukovník, pobočník
1807 - ?
LAURISTON (Law de) Auguste Jean Alexandre, kapitán,
ordonance 1811 - 1813
LAURISTON (Law de) Jacques Alexandre Bernard (otec
předchozího), divizní generál, pobočník 1808 - 1813
LEBRUN Anne Charles, brigádní generál, pobočník 1805 -
1811
LEMARROIS (LE MAROIS) Jean Léonard Francois, divizní
generál, pobočník 1806 - 1808, 1809 - ?
LESPINAY Louis-Armand de, kapitán, ordonance 1808 - 1809
LETORT (de Lorville) Louis-Michel, divizní generál,
pobočník 1815, padl 15.6.1815 u Gilly
MARBEUF ?, kapitán,
ordonance 1808 - ?
MARBOEUF (de) Laurent Francois Marie, kapitán,
ordonance 1808 - 1810
MAULNOIS (de) Etienne Louis, kapitán, ordonance 1807 -
?
MERCURE (Turenne) Henry Amédé, kapitán, ordonance 1806
- ?
MONTAIGU (de) Auguste Louis Gabriel Sophie, kapitán,
ordonance 1811 - ?
MONTESQUIOU (Fezensac de) Ambroise Anatole Augustin (z
mladší d´Artagnanské větve Montesquiou - výše citovaný Raymond byl ze starší
Marsanské větve), chef d´escadron,
ordonance 1809 - 1813
MONTESQUIOU-FEZENSAC (de) Rodrigue Charles Eugène,
kapitán (bratr předchozího), ordonance 1806 - ? (s jednoměsíční přestávkou v r.
1809)
MONTMORENCY (de) Anne Louis Raoul Victor, kapitán,
ordonance 1811 - ?
MORETON (de Chabrillant) Aimé Jacques Marie Constant
de, kapitán, ordonance 1811 - ?
MOUTON Georges, divizní generál, pobočník 1805 - 1807,
1808 - 1812
NARBONNE (de) Louis Marie Jacques Almaric, divizní
generál, pobočník 1811 - 1813
PARRAIN Louis Henri, kapitán, ordonance 1807 -?
PONTHON (de) Charles Francois, kapitán, ordonance 1806
- ?
PRETET Charles Etienne Joseph, kapitán, ordonance 1813
- 1814
RAFFRON (de Val) Cyprien Joseph, kapitán, ordonance
1808 - ?
RANDON (d'Hanneucourt) Jean Ferdinand Elie, kapitán,
ordonance 1808 - ?
RAPP Jean, divizní generál, pobočník 1800 - 1814 s
přestávkami
REILLE Honoré Charles Michel Joseph, divizní generál,
pobočník 1807 - 1809
RESIGNY Marie Louis Jules, kapitán, ordonance 1815
ROCHECHOUART (de Mortemart) Casimir Louis Victorien vévoda de,
kapitán, ordonance 1811 - ?
SAVARY Anne Jean Marie René, divizní generál, pobočník
1800, 1808 - 1810
SAVOYE (Carignan de) Joseph Marie, kapitán, ordonance
1808 - 1809
SCHERB Ignace Léopold Elysée, kapitán, ordonance 1806
- ?
TALHOUET (de) (de Bonamour) Auguste Frédéric, kapitán,
ordonance 1807, 1808 - 1811
TASCHER (de la
Pagerie) Pierre Claude Louis Robert (Josefínin
bratranec), kapitán, ordonance 1808 - 1809
TEINTIGNIER/TEINTEGNIES (de) Clément, kapitán,
ordonance 1811 - 1812
TOURNON-SIMIANE (de) Claude Philippe, kapitán,
ordonance 1807 - ?
VENCE (de Villeneuve) Clément Louis Hélion markýz de,
kapitán, ordonance 1808 - 1810
WATTEVILE (de) Albert, kapitán, ordonance 1809 - 1811
ZAEPFFEL Francois Louis, kapitán, ordonance 1808 -
1809
Seznam navíc
možná není kompletní: narazil jsem ještě např. na zmínky, že Napoleonovými
pobočníky byli v různých letech i polští generálové Zajączek (Zayonchek) a Sanguszko, italský
generál Zucchi, litevský důstojník Pac; ordonančními důstojníky v letech 1806 -
1807 podle barona Faina byli i pánové d´Arberg, Carrion-Niza, Haunencourt a
Hédouville, podle Císařského almanachu i pánové Devence a Martcois (Císařský
almanach vycházel každoročně 1805 - 1813, ale ordonanční důstojníky uvádí jen v
ročnících 1809 - 1811), leč toto vše se mi nepodařilo ověřit vůbec.
1.4 Spojky (estafette)
Dvanáct pobočníků a dvanáct ordonancí bylo na velení armádě
samozřejmě absurdně málo, proto nejnižším stupněm kurýrního spojení v armádě/v
bitvě na taktické úrovni, od císaře po brigádního generála, byly spojky a
příležitostní poslové (messager): již
žádný organizovaný útvar, nýbrž v zásadě a podle potřeby mohl/musel jako spojka/posel
nastoupit kterýkoli nejbližší voják od důstojníka po prostého vojína, výhradně
jezdci - Napoleonovi je přímo v akci na rozkaz vybírali jejich velitelé. Byli pověřováni
předáváním okamžitých rozkazů/zpráv improvizovaně a jednorázově, jak vyžadovala
situace na bojišti, připraveni a schopni prokličkovat mezi koulemi a kartáči a
nepřátelskými útoky. Ovšem ne každému se to podařilo, ztráty byly těžké... Všichni
si však toto nebezpečné poslání považovali za čest a vyznamenání. Mimo bitvu
pak to nemuseli být jen vojáci, ale např. bývalí postilioni a jiní spolehliví z
řad místního/okolního obyvatelstva - ti vzhledem ke znalosti kraje sloužívali
též jako průvodci.
Jednu takovou improvizovanou vojenskou spojku máme na moderní?
ilustraci (původ jsem nevystopoval):
na níž asi polozhrouceného posla podpírá jeho velící
poddůstojník, a všimněte si stopy po kulce na kyrysu...
a jednu poněkud nezvyklou civilní spojku na obraze
J.L.H.Bellange „Malý posel“:
2. Akustické spojení
Zde již bude řeč o spojení na taktické úrovni - v rámci
pluku. Plukovníci ovšem neměli žádné pobočníky ani vyčleněné ordonance, proto
veleli pluku jinými prostředky.
2.1 Hlas
Ústní předávání rozkazů a povelů bylo možné, jelikož velící
důstojníci pluku zpravidla nebyli za žádné situace od svých podřízených vzdáleni
v zásadě víc než 10 metrů. Dostatečně silný hlas tuto vzdálenost hravě překonal,
ale dál se povel musel předávat po těch 10-15 metrech štafetově až k poslednímu
vojákovi. To ovšem bylo možné pouze mimo bitvu nebo na jejím okraji, dokud se jednotka
nedostala do přímého střetu - pak už byl takový rámus, že komplexní ústní
velení v bitvě bylo vyloučeno. Byly by snad trochu pomohly hlásné trouby - zcela
běžné u tehdejšího námořnictva, ale nikde není zmínka, že by se používaly u
pozemního vojska: představa všech důstojníků armády táhnoucích do pole a do bitvy
s tlampači je dost komická.
Hlas proto na větší vzdálenost nahrazovaly mnohem
slyšitelnější odvěké signální a současně hudební nástroje - bubny u pěchoty a
trubky u jezdectva (jen v r. 1804 byl u některých pluků lehké pěchoty -
tiraillérů zaveden místo bubnu roh cornet).
2.2 Bubny (caisse - na rozdíl od dnešní terminologie tambour tehdy znamenal pouze bubeníka)
Bubeník voltižérů 30.
řadového pěšího pluku - názorné zachycení“postroje“ a závěsu bubnu. Řemeny
visící z bubnu sloužily k naložení na záda při přesunu - viz obr. níže. Není téměř
vidět jen kožená zástěrka resp. krycí návlek na levém stehně jako ochrana kalhot před
odřením, ta je naopak dobře vidět na čtyřech dalších obrázcích
Buben byl nezastupitelný nejprve v každodenním životě
pěchoty, řídil celý táborový den od budíčku po večerku, za pochodu pak
pochodové tempo a etapy (o tom viz dále).
V bitvě postupovaly bubny v plukovní sestavě ve dvou řadách,
15 kroků za prvním batalionem. Samozřejmě tento „živý štít“ nebránil ztrátám v
řadách tamborů, čímž bylo předávání povelů znesnadněno až ohroženo. Stalo se
např. v bitvě u Drážďan, že tambory postupujícího 3. tirailleurského pluku
Mladé gardy smetla sprška kartáčových koulí biscaïens,
v důsledku čehož pluk zaváhal a začal se samovolně zastavovat, neboť zmlknutí
bubnů na postupu znamenalo normálně Zastavit...
Role v boji vyžadovala od tamborů značnou odvahu a chladnokrevnost
i když došlo k boji zblízka: byli ozbrojeni pouze šavličkou briquet a rány tak mohli prakticky jen
schytávat, nikoli rozdávat.
Bubeníci opět na rozdíl od všeobecně rozšířené představy
tamborů-hošíků nebyli děti, jak např.
bubeníka 42. řadového pěšího pluku znázorňuje Job:
Podle nařízení z 26.7.1800 mohli žít u každé kompanie nanejvýš dva
legitimní (!) synové žen služebně přidělených k armádě (čili nikoli pouze
tolerovaných!) a sloužících či padlých vojáků. Pouze na tato dvě systemizovaná
místa „synů pluku“ (enfant de troupe - tento název uvedené nařízení
také zavedlo jako úřední) bylo pamatováno v plukovním rozpočtu. Dostávalo se
jim regulérního základního obecného i vojenského vzdělání, načež ti hudebně talentovaní
mohli být ve 14 letech přiděleni k plukovní/batalionové hudbě a teprve v 16
letech mohli nastoupit k bojovým jednotkám jako dobrovolníci a tudíž i jako
bubeníci. Takového zobrazuje již hodnověrněji H. Vernet v dojemné scéně „Raněný plukovní pes“:
Tamborům pluku velel plukovní tambor (tambour-major, což byla funkce, nikoli hodnost - zpravidla to
bývali poddůstojníci v hodnosti caporal
až sergent-major). Velel jim nejen
při pochodech a přehlídkách, jak bývá vídán v plné parádě na dobové
ikonografii, ale častěji právě při předávání povelů a signálů v táboře a v poli
(viz dále) a samozřejmě jim velel i v bitvách - např. o nejznámějším
napoleonském plukovním tamborovi J.N.Sénotovi u Slavkova a u Jílového se
zmiňuje Coignet. Měl na starost i jejich všestranný výcvik, disciplínu,
funkčnost bubnovacího materiálu atd. Později mu byl přidán k ruce tzv. caporal-tambour - nejstarší tambor
batalionu, a v r. 1811 bylo v každém pluku zřízeno „výcvikové středisko“ pro 12
tamborů pod velením second
caporal-tambour).
Již od dob
monarchie „bylo povinností plukovního tambora zdržovat se ráno a večer u
náčelníka štábu pluku, od něhož dostával rozkazy k bubnování pro tambory pluku.
... V bitvě na povel svého plukovníka velel k bubnování do útoku nebo na
ústup.“
Plukovní tambor
byl tedy jakýmsi „spojovacím náčelníkem“ pluku. Pověstný byl jeho velitelský
nástroj - hůl cca 1,50 m dlouhá, opletená stříbrným řetízkem a s masivní
stříbrnou hlavicí, jejímž držením a gesty velel tamborům v táboře i v boji, i
přímo cirkusově honosná uniforma (nebyla jednotná a barevně i doplňky odlišná
od předpisové uniformy vlastního pluku), která mohla mít cenu až 30 000 F.
A jelikož na samotné tamborské velitelské holi bylo nějakých 600 g stříbra, nehledě
na hodnotu zlatnické práce, tak se žertem říkalo, že je výhodnější zajmout plukovního
tambora než samotného císaře...
Plukovní tamboři byli ovšem z reprezentačních důvodů vybíráni
zvláště urostlí a podle všeho uměli vzít za hůl i jinak, takže zajmout
některého bylo zároveň asi nepříliš snadné, jak napovídá obrázek (až post-napoleonský)
plukovního tambora císařské gardy, řádícího mezi rakouskou pěchotou:
V zásadě byli každé kompanii přiděleni
dva bubeníci (od r. 1809 tři), čili cca 50 (75) bubeníků na pluk. Celoarmádní signály
a povely, které pochopitelně musel znát každý voják, se souhrnně nazývaly „ordonanční
bubnování“ (batteries d’ordonnance) podle
původní královské „bubenické“ ordonance z r. 1754. Jejích původních 12 povelů
bylo ovšem příliš málo na to, aby pokryly všechny bojové situace a zároveň, což
bylo důležité! aby jejich význam zůstal utajen nepříteli, který podle nich v
bitvě nesměl zjistit, co se na něho chystá - důstojníci různých armád totiž
kromě svých vlastních bubnovaných povelů znali i ty nepřátelské... Vznikl tak rozsáhlý
repertoár dalších signálů a povelů, který však nikdy nebyl zachycen v celé šíři.
Obvykle se rozlišovaly tři druhy bubnování: táborové resp. posádkové (de quartier), manévrovací tj. i bitevní
(de manoeuvre) a ceremoniální (de cérémonie). Bubeníci denně cvičili, učili
se údery podle psaných i ústních citoslovcí (ra, pa, fla, relantanplan apod.).
Vedle celoarmádních bubnových
signálů/povelů měl každý pluk svůj tzv. plukovní refrén, který podle potřeby v
boji či za přesunu daný povel/signál doprovázel a tak pomáhal nutně rozlišit,
kterému pluku dotyčný povel patří. Za dlouhých přesunů a zejména za tmy pak pomáhal
opozdilcům najít tábořiště jejich jednotky. Proto se také někdy nazýval Noční
pochod (marche de nuit). Za přesunu
kráčeli bubeníci v čele i na konci pochodové kolony, jak kvůli opozdilcům, tak
na povzbuzení zadního voje kolony.
V táboře nastupovalo několik bubeníků do celodenní
služby: doprovázeli stráže a hlídky, aby mohli podle potřeby okamžitě vybubnovat
poplach, plus jeden pořádkový bubeník, který v táboře od budíčku do večerky
vybubnovával jednotlivé fáze
a činnosti denního rozvrhu.
Ke zmíněným celoarmádním ordonančním bubnováním patřily
zejména:
-Generální nástup resp. poplach (la générale): svolávalo všechny vojáky posádky nebo tábora. Vybubnováno nečekaně = jako poplach volalo všechny do zbraně a na jejich poplachová stanoviště. Při výcviku oznamovalo konec cvičení.
-Generální nástup resp. poplach (la générale): svolávalo všechny vojáky posádky nebo tábora. Vybubnováno nečekaně = jako poplach volalo všechny do zbraně a na jejich poplachová stanoviště. Při výcviku oznamovalo konec cvičení.
-Nástup (l'assemblée): svolávalo
vojáky po rotách. Rovněž svolávalo táborové/posádkové stráže.
-Svolání (le rappel): svolávalo
roty k nástupu do batalionu v sevřených řadách. Rovněž se jím vzdávala čest
Senátu nebo jeho jednotlivým členům, velkodůstojníkům a velitelům kohort Čestné
legie, velitelům teritoriálních divizí, velícím divizním generálům a generálům
na inspekci. Někdy se bubnovalo Svolání
místo Generálního nástupu, to když se volala do zbraně jen část tábora nebo
posádky, nebo se svolávali rozptýlení vojáci zpátky do řad. Za nočního přesunu jím dával zadní
bubeník signál, že potřebuje, aby se čelo kolony zastavilo. U větších kolon se
pak signál předával odzadu po batalionech. V poli/při obležení oznamovalo, že
posádka chce kapitulovat a vyvěšuje bílý prapor, nebo že jedna či druhá strana
vysílá parlamentáře - pak se nazývalo Kapitulace (la chamade - z italského chiamata,
svolání ).
-K praporu (aux drapeaux): používal
se při vynášení praporu (orla) z obydlí velitele k jednotce nebo při jeho
odnášení zpět. V poli se používal ke svolání rozptýlené jednotky k jejímu orlu.
-Do pole (aux champs): někdy
se nazývalo Na pochod (la marche),
neboť v poli oznamovalo, že čelo vojska se vydává na pochod. Jinak se používal
na poctu Nejsvětější svátosti, Jeho Veličenstvu, princům a dvorským
hodnostářům, ministrům, maršálům, vrchním velitelům. Za pochodu na zastávce se jím oznamovalo, že
kolona opět vyráží. Dále sloužilo při defilírkách a v pevnostech oznamovalo večerní
zavírání bran.
-Zrychlený krok (le pas
accéléré): zaváděly se jím stráže. V
zásadě se bubnovalo tempem 100 kroků za minutu, ale mohlo se na pokyn velitele
zpomalovat či zrychlovat, a pak přecházelo od Pochodového kroku (le pas de route) až k Do útoku (la charge). Napoleon při něm obvykle
přehlížel vojska.
-Čepobití/Ústup (la retraite): V
táboře sloužilo jako večerka, při mimořádných událostech, např. požáru nebo
nějaké hromadné rvačce nařizoval vojákům okamžitý návrat do jejich ubikací. V
bitvě se bubnoval za plukem, když se měl pluk, rozvinutý v řadě, stáhnout/dát
na ústup.
-Na mši (la messe): Od
Revoluce se nepoužíval, dříve svolával kompanie beze zbraně v neděli nebo ve
svátek.
-Rozchod (la breloque nebo
fascine): bubnovalo
se pro nástup k fasování nebo k táborovým pracím. Při cvičeních dovolovalo stojícím i
pochodujícím jednotkám zrušit krok a volný rozchod.
-Do zbraně (aux armes): svolávalo
stráže a hlídky.
-Budíček (la diane): V
táboře a v pevnostech budilo, v posádce na úsvitu oznamovalo
otevírání bran, v táboře ještě zdvojení stráží, někdy též na
uvítání důstojníkovi.
 |
| 2. řadový pěší a granátníci 67. řadového |
 |
| Voltižéři 33. řadového a granátníci pěší císařské gardy |
 |
| Ženisté císařské gardy a pěší dělostřelectvo |
-Víření (le roulement): oznamovalo
vojskům nastoupeným ve zbrani, že mají znehybnět a zmlknout. Jinak v posádce i
v táboře signalizovalo různé činnosti denního rozvrhu:
-budíček ( 1 víření ráno)
-seržantská inspekce (2 víření v
9:30 hod)
-týdenní důstojnická inspekce (3 víření
v 10:30 hod)
-víření v 10 hod a v 16 nebo 17 hod
= nástup na jídlo
-večerní apel (3 víření hodinu po Čepobití)
-zhášení ohňů = večerka (1 víření po
apelu)
-V táboře jedno víření a po něm tři
údery a Svolání oznamovalo svolání hlídek; dále velelo k rozbití / složení
stanů.
-Na cvičení se
pohybujícímu nebo manévrujícímu vojsku jedním vířením velelo zmlknout, na rámě zbraň a pořadový krok.
-Instruktáž (l'ordre): u pluku svolávalo různé kategorie poddůstojníků
kombinací víření následovaného jednotlivými údery paličkou (seržanty jedním
vířením + 3 údery, furýry jedním vířením + 2 údery atd.). V pevnostech večer po zavření bran svolávalo
k vydání nočního hesla strážím (jedno víření + 1 úder).
-Nástup k rozkazu
(le ban): oznamovalo veřejné čtení rozkazu
nebo uvítání důstojníků.
-Do útoku (la charge): bubnovalo
se jako Zrychlený krok tempem 120 kroků/min. Zprvu pomalu, takřka jako normální
krok a postupně zrychlovalo až na 120.
-Rigaudon (le rigaudon): rigaudon/rigodon
je původně provensálský lidový tanec, v armádě bůhví proč bubnování při vyhlašování
rozsudku/rozkazu k trestu vlečení trestanecké koule nebo při setkání s jednotkou
odsouzenců vlekoucích trestaneckou kouli (= druhý nejtěžší trest po trestu
smrti).
-Noční pochod (la marche de nuit): každý
pluk měl svůj, jak uvedeno výše, k nasměrování zbloudilých a opozdilých ve tmě
nebo v mlze.
Bubny rovněž sloužívaly za pochodu jako „akustický radar“:
položené jednou kůží na zem a s uchem přiloženým nahoru umožňovaly zaslechnout
vzdálenou palbu nebo dusot koní...
Také si všimněte, že na některých obrázcích má kůže bubnu
uprostřed tmavou skvrnu - to bylo zesílení-zdvojení hlavní-silnější bicí kůže
(spodní ozvučná byla tenčí).
Dědictvím
monarchie byl rovněž doprovodný nástroj bubnu - šestiotvorová flétna (fifre). V zásadě měla výrazností a
melodičností podporovat bubny, o jejím konkrétním použití však neexistuje žádná
dostupná literatura, jen že organizace „pištění“ byla stejná jako bubenická = 1
pištec na kompanii, plukovní pištec (fifre-major)
atd. Dochované skladby však svědčí o tom, že píšťaly se uplatnily hlavně u
gardy a/nebo podporovaly bubny zejména za pochodu. Byly totiž považovány napůl
za hudební nástroj.
 |
| Bubeníci konzulské gardy u Marenga na obraze A.Lalauze |
 |
| Bubeníci lehké pěchoty |
Příště: SPOJENÍ U KAVALERIE
Předchozí část najdete přes prolink v nadpisu
Žádné komentáře:
Okomentovat