úterý 28. prosince 2010

POUR FÉLICITER 2011


ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK
HAPPY NEW YEAR
BONNE ANNÉE
EIN GUTES NEUES JAHR

a nashledanou
and see you again
et au revoir
und auf Wiedersehen!

DÁMY A PÁNOVÉ, DĚLEJTE TO S NAPOLEONEM!

Od Michala mi vzápětí po jeho posledním péefku (viz níže) přišel úžasný inzerát, který přikládám, a protože frankofonních jedinců je asi menšina, dodávám překlad textu vskutku neotřelé reklamy. Dodávám, že odesilatel trpce litoval, že ji neposlal před vydáním mojí knihy "Napoleon a ženy", neboť bych ho prý mohl dát dozadu, jako se dávají inzerty sponzorské... Na oné reklamě se hlásá toto:

Tajemství muže činu.

Prime.

Navzdory malé postavě byl Napoleon velkým mužem. Jeho četné dobyvatelské úspěchy to dokazují. A kdyby byl dnes mezi námi, nikdo by nezapochyboval, že by zvolil Prime, neboť to je volba znalců.

Prime s elektronicky testovaným rezervoárem, tenkostí a pružností od výrobce kondomů Prime, Stimula a Conture.

Úžasné, kolik invence se projevilo od starých zlatých časů, kdy výrobci do novin diskrétně psali pouze "Gumové a rybí"! Pokrok, holt, nezastavíš :-).


JEN NE MOC VÁŽNĚ!

Od přátel a známých mi chodí řada péefek; všechna jsou milá, neboť milé je, když vám někdo pošle "pour féliciter" (něco "pro přání") z důvodu, aby vám vinšoval (když už jsme u krásně českého výrazu z německého wünschen) jen to nejlepší, selbstverständlich... Některá jsou navíc graficky velmi vydařená a jiná vyjadřují osobnost, hobby či další posedlosti odesilatele, což bývá v dnešním velmi neosobním světě obzvláště hřejivé, neboť zjišťujete, že jsou lidé-osobnosti, kteří nepodlehli globalizaci, nepřeposílají prostoduché SMS rýmovánky či obrázky s diseneyovským jelenem, atp... Jeden můj známý mi už třetí rok poslal PF (pochopitelně napoleonské), které mě zahřálo na duši a trochu i popudilo, že jsem na podobnou srandu nepřišel sám!!! Kníže Talleyrand Napoleonovi říkával: "Jen ne moc horlivě, sire!" A já si ta moudrá slova parafrázuji na: "Jen ne moc vážně!" Z toho důvodu přikládám tři jeho novoroční pozdravy (tedy na léta 2009, 2010 a 2011), přičemž to švejkovské se někam ztratilo a já ho musel, co do obrázku (text se mi nesmazatelně vryl do paměti), vytvořit znovu. Omlouvám se, Michale, a dík!!! Co dodat? Pro škarohlídy, kteří by to náhodou nepochopili, jen vysvětlení Sheldona Coopera z "Big Bang Theory": "Bazinga!"

neděle 26. prosince 2010

V NOVÉM KABÁTĚ DO NOVÉHO ROKU

Komentář, který se na blogu zčerstva objevil, mi připomněl, jak před půl rokem někteří zaprotestovali, že se jim špatně čtou bílá písmenka na černém podkladě, a apelovali na můj slib, že to po prázdninách (letních) změním, což jsem nedodržel v bláhové naději, že na to zapomenou. Nezapomněli (sem by patřilo Cambronnovo slovo... :-)), a třebaže nevím, kterak to vydrželi minimálně devět let před černou (nanejvýš tmavozelenou) školní tabulí, na kterou se psalo bílou křídou (za mého mládí, třeba to pak bylo jinak), budiž po jejich. Budiž po jejich, máte tu nový kabát blogu... (podle hesla modrá je dobrá) a nechtějte ho měnit hned, protože to není právě jednoduché. Můžete se leda vyjádřit k otázce, kterou si položil už Shakespeare v názvu jedné komedie: "Jak se vám líbí?". Odpověď "velmi" pochopitelně preferuji... :-) Pokud jste z toho posmutněli, přikládám obrázek, který by vám měl rozjasnit líce. Mně (bohužel) neznámý francouzský kreslíř (už známý dík jedné čtenářce; ten génius se jmenuje Jean-Jacques Loup; pozn. aut. z 28.12.2010) takto vymaloval francouzské revoluční vítězství nad holandskou flotilou, dobytou díky stejnému mrazu jako v těchto dnech jezdectvem (!!!) u Texelu 21. ledna 1795, a svoje s mnoha dioramaty i panoramaty srovnatelné veledílo nazval (podobně jako Arturo Perez-Reverte jeden svůj román) "Malíř bitev". Geniální a zábavné... Ten pidižvík vpravo uprostřed totiž maluje plátno, které pak bude vypadat jako to na druhém obrázku, kde je ovšem všechno jinak! Takhle se prostě historie přibarvuje :-). Pak věřte obrazům a knihám s nimi, obzvláště když Trainiého a Carmigianiho výpravné Guerres de Révolution uvádějí datum bitvy o dva dny později. Což mi dělá náramnou radost, že se spletou i jiní!!!

středa 22. prosince 2010

PODĚKOVÁNÍ VÁNOČNÍ

S blížícími se Vánocemi bývá u šéfredaktorů všech kloudných periodik zvykem napsat úvodník (módně tutorial), v němž eticky, nostalgicky a religiózně oslovíme čtenáře a doufáme, že nám zachovají přízeň, neboť bez nich bychom si mohli všechno leda tak naložit. Blog je svým způsobem také periodikum, a jelikož jsem z devadesáti procent jediným přispěvatelem, kumulujícím funkci šéfredaktora, grafika, oddělení public relation (další módní slovo) i sekretářky na vaření kafe, cítím povinnost učinit jakýsi forvort i já.

Předně chci vám všem, kteří sem zabrousíte, poděkovat. Počítadlo klikanců říká, že je vás hodně, mnohonásobně víc, než jsem se v dubnu, kdy mě napadlo blog udělat, vůbec osmělil doufat. Jste smyslem tohoto konání, bez vás by to byla jen trapná exhibice! Ještě víc děkuji všem, kteří reagují komentáři, maily na napoleonknihy@volny.cz, nebo dokonce příspěvky a fotografiemi. Stále hledám, čím pobavit vás (i sebe), v tom, co píšete, jsem našel už vícekrát inspiraci a mohu zodpovědně prohlásit že (narozdíl od tištěných periodik) nepošlu žádný z vašich komentářů do koše. Naopak, velice přivítám, pokud mě navedete na to, o čem bych já měl v blogu psát a o čem byste vy chtěli číst!

Pokud jde o knihy, o nichž na blogu píšu (většinou jsou moje, což není narcismus, ale logika věcí), i tady mi vaše reakce leccos říkají a vy jste, jak doufám, poznali, že ani kritika mě nerozhází; nobody is perfect, proč bych měl být já? Psaní je ošemetná věc, neseme kůži na trh a trh je mrcha, obzvlášť v těchto časech. Jeho průzkum je hodně důležitý a skrze vás se do něj dá nahlédnout… Psaní bývá i posedlost. Nemám rád, když mi někdo říká, že jsem spisovatel, nějak jsem si na to stále nezvykl a vnitřně cítím trochu rozpaky. Někdo z Britů (Shaw, Wells?) ovšem napsal, že spisovatelem je ten, kdo večer přemýšlí o tom, co a jak zítra napíše. Takže asi přece jen jsem a děkuji za to všem, kteří mě ke psaní přivedli, i lidem, co mi pomáhají, protože se z toho stalo hobby. Hobby je případné slovo: pokud vás něco hodně baví, nese vás to dopředu, jako dobrý kůň, a je hodně na vás, kterak ho řídíte i kam pojedete. Přirozené pak bývá jet tam, kde jste nebyli, přeskočit potok, překážku, zkoušet, kam se dá dojet a hledat novou cestu.

Zkouším to právě teď, v minulých měsících a ještě nějaký čas budu; ta trochu provokativní fotka říká, oč půjde a já za sebe už vím, že by to jít mělo, i když mě to stojí víc dřiny než předchozí knihy. Waterloo ve dvou dílech se zdál zpočátku šílený nápad a teď bych skoro potřeboval ještě třetí. Bude to jiná kniha jak větším formátem, tak i obsahem, protože v ní jdu po stopách čtyř dnů posledního Napoleonova tažení den po dni, hodinu po hodině, místo po místu, a když někde sednu u cesty do škarpy, pak kvůli tomu, abych se rozhlédl po vojácích, co tam bojovali. Jací byli, jak vypadali, co měli za zbraně, jak s nimi zacházeli, kterak cvičili, manévrovali, jaká byla taktika, skladba, tvary, co jedli, kde spali, jestli jim byla zima, nebo horko, kdo byl kdo… Takhle průběžně vznikají ke každé kapitole bloky, které by měly být graficky zvýrazněné a v nichž se podobné věci objeví. Bude to dřina i pro vydavatele, je s tím ale smířen a grafička, velmi šikovná dáma, ví, co ji čeká i kudy na to. Kreslím schémata, místy hodně podrobná, a používám k tomu z velké části Ferrarisovy či Capitainovy, do nichž nahlíželi Napoleon, Wellington či Blücher. Hledám ve spoustě lží a legend, jak to bylo, proč se to stalo… Vaty tam bude hodně málo, na útěk z Elby a události do 14. června 1815 muselo (zcela záměrně) stačit třicet stránek, zato jen jezdecké útoku v prostoru Vertes Bornes mezi bruselskou silnicí a Hougoumontem se mi rozrostly na pět desítek stran wordu, což je asi devadesát normovaných, a to jsem musel koně zarazit… Ještě nevím, kde skončím, ale stránkový rozsah nedovolí ustoupit až do Paříže a bránit ji, na to by byl skutečně potřeba třetí díl. Takže nechám Napoleona a Neye ujet do Paříže a všechno nejspíš uzavřu Grouchyho ústupem na Namur 19. června; tenhle tolikrát osočovaný maršál si to zaslouží!

Omlouvám se, v mém PC je neděle 18. června 1815, kolem 16:30 a z lesa Paris právě vyrazily dvě brigády pruského IV. armádního sboru generálporučíka von Bülowa. Jedna eskadrona od Marbotova 7. husarského se jako první trochu pošavlovala s hulány, Domonovi i Subervieho jezdci mají co dělat, aby ten nečekaný nápor trochu přibrzdily, Napoleon nechce věřit alarmujícím relacím a Mouton de Lobau se snaží zaujmout obranu u Plancenoit! Jistě chápete, že je nejvyšší čas popřát vám krásné Vánoce! Nový rok zatím ne, do té doby ještě stihnu poslat hlášení!

úterý 21. prosince 2010

THERMOPYLY: OCHUTNÁVKA Z VÁLKY ŘEKŮ S PERŠANY

Štědrý den je na spadnutí, já slíbil dárek a sliby se plnit mají, proto vkládám ukázku z odevzdané Války Řeků s Peršany. Když jsme uvažoval, kterou kapitolu zvolit, vycházela mi z toho ta nejmužnější, věnovaná závěrečným fázím bitvy u Thermopyl. Je sice trochu dlouhá, zato nejdramatičtější z celé té staré historie a já navíc obdivuji Pressfieldův román-neromán Ohnivá brána i komiks a film 300... Tak šťastné a veselé...


Že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám…
Leonidás, zralý, stárnoucí, odhodlaný a hrdý muž, se čelního útoku Peršanů bezpochyby nebál. Pokud měl z něčeho strach, pak z toho, že řecké lodě u Artemisia nevydrží, budou poraženy či odplují k Chalkidě (a možná je i odplouvat viděl, neboť, jak jsme zdůraznili, kontinuitu a paralelnost událostí neznáme), čímž umožní perskému námořnímu výsadku cestu do Horkých bran zezadu. Netušíme ani, kdy přišla ona bouře, která Themistoklovi tolik pomohla, a lze se domnívat, že právě ta způsobila Xerxův čtyřdenní odklad. Krom toho nelze vyloučit, že to byl právě neúspěch lodí, který krále králů přiměl vydat rozkaz k pozemnímu útoku:
„Rozhněval se a poslal na ně pátého dne Médy a Kissie s příkazem, aby je zajali živé a přivedli před něho. Když Médové na Řeky zaútočili, mnoho útočníků padlo, ale nastupovali další a neustávali, ačkoliv měli velké ztráty. Bylo každému jasné, že je to mnoho lidí, ale málo mužů.“
Poslední citovaná Hérodotova věta má heroicky nádherný nádech, který v pár slovech dokonale vystihuje charakter celého boje.
Na základě Hérodotovy a Diodorovy zprávy o bitvě a se znalostí válečných zvyků si lze představit jak boj probíhal. Když se Médové blížili, podřízl bitevní kněz Megistés chvatně před vlastní linií obětní kozu a pak s ní pádil dozadu. Nato zazněl povel trubky sarpinx, po níž se rozezněly fagotu podobným zvukem píšťaly auloi a ze spartských hrdel zazněl paean, bojový hymnus na počest smrtelníka a héroa Kastora, jednoho z Dioskuroi, Blíženců, synů Tyndareových:
„Nebesky zářivý bratře,
hrdino z oblohy zrozený...“
S tímto zpěvem na rtech vykročili hoplíté se vztyčenými kopími nepříteli vstříc, aby mu ušetřili cestu.
To vše si lze na základě znalosti dobových válečnických zvyků představovat, leč nefabulujme a použijme představivosti jiného, historicky mimořádně věrného zpracování Stevena Pressfielda z románu Ohnivá brána:
„Oštěpy tří prvních řad se sklopily do vodorovné polohy.
Slovy nelze vyjádřit děsivý dojem, jaký u nepřítele vyvolává tento zdánlivě jednoduchý manévr, na přehlídce tak obyčejný, ale v podobných podmínkách, kdy se rozhoduje o životě a smrti, úžasně působivý. Když jste svědky toho, jak probíhá naprosto směle a přesně, jak ani jeden muž nepostupuje kupředu nemístně rychle ani ze strachu nezaostává, žádný se netlačí vpravo, do stínu sousedova štítu, ale všichni lnou k sobě pevně, bez zachvění, těsně jako šupiny hadí kůže, srdce se vám sevře bázní, na šíji vám vyvstanou chloupky a po páteři přebíhá mráz. Jako když obrovská šelma, kterou napadli psi, dává najevo svůj hněv, zlostně ježí srst a cení tesáky, aby ukázala svou sílu a to, že nemá strach, stejně tak bronzová a rudá falanga Lakedaimonských nyní nastupovala ke svému vražednému poslání“
Pokud šlo o vyslání Médů v prvním sledu, dodal Diodoros, že král tak učinil buď proto, že si vážil jejich statečnosti, nebo že se jich chtěl zbavit, „neboť Médové si dosud uchovávali hrdou nezávislost, byť svobodu před časem ztratili“. Jinými slovy tak váhal mezi taktickou zásadou vyslat vpřed jednotky postradatelné, které sice vykrvácí, ale nepřítele unaví a poněkud oslabí, a mezi dobovým válečnický kodexem, jenž říkal, že je ctí „zasadit první ránu“.
„Srážka trvala celý den,“ dodal Hérodotos.
Lakedaimonci vedení Řekové střídali útok s obranou, dokonce, jak píše Hérodotos, jednu chvíli předstírali útěk, aby na sebe Peršany nalákali, načež se obrátili, srazili štít na štít a udeřili. Kopí se ukazovalo jako skvělá zbraň a jeho délka Médům nedovolovala odrážet účinně ránu ranou, proto se jich kácelo nesrovnatelně víc.
„Když se Médům zle dařilo, ustoupili a vystřídali je Peršané, a to ti, které král nazýval ,nesmrtelnými‘. Velel jim Hydarnés. Mělo se za to, že tu věc snadno vyřídí. Když se však srazili s Řeky, nepořídili nic víc než vojsko médské a dopadlo to stejně. Bojovali totiž na úzkém místě, měli kopí kratší než Řekové a nemohli využít svého množství. Lakedaimonští bojovali výtečně a na těch, kteří bojovat neuměli, ukazovali, že oni umějí bojovat velmi dobře. Tak se k nim i obrátili zády a dali se na útěk; když barbaři spatřili, že utíkají, vrhli se s křikem a rámusem za nimi. Jakmile je dostihli, obrátili se Řekové proti nim a při tom obratu porubali Peršanů nesčíslné množství. Padlo při tom i několik málo Sparťanů. Když se Peršané nemohli průsmyku nijak zmocnit, ač se o to pokoušeli po jednotlivých oddílech i všelijak jinak, stáhli se nazpátek.“
Než se obě vojska střetla a propletla, či ve chvílích, kdy se oddělila, létala vzduchem mračna perských šípů, avšak zbroj, štít i těsná semknutost Řeky chránily, a když došlo k boji zblízka, začala se projevovat převaha profesionáů, zbroje i zbraní. Kopí mířila přes horní hranu štítu do perských nechráněných tváří i krků, bronzem zpevněné řecké štíty drtily ty malé perské, potažené jen kůží a proutím, v úhlu devadesáti stupňů zapřená chodidla klouzala v blátě, které vznikalo smísením prachu s krví. Pokud se do sebe přední řady obou stran napřely a zadní se na ně tlačily, aby jim dodaly oporu a zvětšily tlak, museli Médové či Peršané v čele umírat nejen na bodné či sečné rány, ale jako lidé drcení, umačkaní i ušlapaní či dokonce onou masou zadušení.
A jestliže něčí krev měnila thermopylský prach v bláto, byla to především perská krev!
„Bojovalo se tělo na tělo, rány se zasazovaly na délku paže v husté vřavě a štěstí bylo dlouho na vahách: Řekové, zaštítění svou odvahou a obrovskými štíty, málem donutili Médy, kteří měli spousty mrtvých i raněných, k ústupu. Kissijové a Sakové, elitní válečníci, je vystřídali; tyto čerstvé jednotky, nasazené na už znavené protivníky, přesto dlouho v boji nevytrvali. Obklopené a tisknuté Leonidou se daly na útěk. Barbaři, vyzbrojení malými štíty, měli na planině v důsledku snadnějších pohybů výhodu, avšak v soutěsce pro ně bylo těžké zranit Řeky, chráněné na celém těle štíty. Jejich lehká zbroj je vystavovala všem ranám nepřátel a barbaři padali pokryti ranami,“ tak to píše Diodoros.
„Král prý útokům v této bitvě přihlížel a třikrát vyskočil z trůnu, obávaje se o osud svého vojska,“ dodal Hérodotos.
První den se Řekové před Fókijskou zdí ubránili za cenou malých ztrát a odrazili i Nesmrtelné, Xerxovu elitu, čekal je však den druhý
„Tak boje probíhaly a druhého dne si barbaři nevedli o nic lépe. Doufali, že je Řeků málo a že jsou zemdleni ranami, takže nebudou moci rukama ani hnout, a zaútočili. Řekové však byli uspořádání podle oddílů a podle kmenů a kromě Fóků se v boji střídali. Fókové stáli nahoře a střežili stezku. Když však Peršané shledali, že je situace stejná jako předešlý den, ustoupili.“
Marně Xerxés (podle Diodora) sliboval vysoké odměny, ani znovu nasazená elita Nesmrtelných si je nevysloužila a boj skončil jako předešlého dne. Pán světa však podle všeho ani nezuřil, ani neúspěšné netrestal. Měl výchovu válečníka, naučil se nejen, jak ovládat zbraně, ale i vést vojsko, a věděl, že tady hraje v jeho neprospěch především terén. Příliš malá šíře soutěsky nedovolovala rozvinutí a tudíž ani uplatnění obrovské početní převahy, ostřelování šípy nepřinášelo valný výsledek a navíc plodilo jen další ztráty, neboť na účinný dostřel dokázali Řekové k lučištníkům doběhnout. Pak nastávala jatka, protože lučištník potřeboval víc místa, řady měly značné rozestupy a řecká bronzová zeď je vahou rozběhu doslova srážela na zem.
„Král byl v rozpacích, co má za dané situace udělat. Tu k němu přišel Epialtés, syn Eurydémův z Mélie, protože doufal, že se mu od krále dostane velké odměny, a pověděl mu o stezce, která vede do Thermopyl přes hory.“
Byl Epialtés tím zrádcem?
„Koluje však i jiná pověst, že totiž ono oznámení králi učinil Onétés, syn Fanagorův, z Larystie, a Korydallos z Antikyry, a oni že Peršany přes horu převedli, já tomu však vůbec nevěřím…,“ napsal Hérodotos a soudil tak podle toho, že cenu za dopadení zrádce vypsali Řekové na Epialta (kterého později zabil Athénadés z Trachiny).
Spíš se ptejme, zda se zrádce přihlásil sám a jaké k tomu měl jiné důvody než odměnu spojenou s Xerxovou milostí. Předně uvažujme, čím se Leonidovo vojsko živilo, a předpokládejme, že vezené zásoby během čtyř dnů před bitvou zmizely. Spartský král musel v nejbližším okolí dělat to, co všichni velitelé armád, rekvírovat ve vesnicích úrodu, zásoby i stáda, čímž zdejší obyvatelstvo ruinoval. Stejně, ba ještě víc, muselo kraj devastovat mohutné vojsko perské, navíc šlapající po obdělaných či nesklizených polích a pustošící sady i zeleninu... Pro zemědělce je jakákoliv armáda na jeho území zlem a plevelem, proč by jej tedy nevykořenil, jde-li to. Proč řecký odpor nezkrátit a neumožnit Peršanům, aby táhli kupředu, třeba i na Athény, kamkoliv, jen když zmizí odtud, z živobytí poskytujících polí a zkázou ohrožených domovů. To by byl dost dobrý motiv, aby se Epialtés (či kdokoliv jiný, a nelze vyloučit, že jich bylo více) nabídl, že ukáže stezku do Leonidova týlu. Co na tom, jestli přišel sám, nebo zda jej perští průzkumníci, tušící, že hory obejít lze, k tomu donutili...
„Xerxovi se zalíbilo, co mu slíbil Epialtés vykonat, ihned se zaradoval a poslal Hydarna s jeho oddílem. Vyrazili z tábora, když se stmívalo,“ píše Hérodotos.
Když říká Hydarnés, znamená to, že Xerxés poslal s Epialtem jádro svého Desetitisíce, tisícovku Nesmrtelných, tedy to nejlepší, nejzkušenější, nejoddanější, nejvycvičenější a nejspolehlivější!
Proč?
Protože už nehodlal ponechat nic náhodě a věděl, že noční výstup k oblakům, následný sestup a možná léčka na cestě si žádají ty fyzicky i psychicky nejodolnější.
Měla to být náročná, dlouhá a namáhavá cesta!
„Ta stezka vypadá tak: Začíná u řeky Asópu, která protéká průrvou; hora i stezka tu mají stejné jméno, Anopaia. Táhne se po hřbetě hory a končí u města Alpénu (…) a u kamene, zvaného Melampygos a sedadel Kerkópů, kde je také nejužší.“
Hydarnés, syn stejnojmenného otce (persky Vidarna), jednoho z těch spoluspiklenců, kteří pomohli Xerxovu otci Dáreiovi na trůn, vedl svoje muže vzhůru do výše 400 metrů nad mořem, pak zase prudce dolů ke korytu Asópu a znovu vzhůru téměř tři kilometry vzdušnou čarou až téměř k vrcholům pohoří Kallidromos, které se vypínají ve výši 1200 metrů. Stezka sama byla dobrá, a pokud svítil měsíc, neměli Nesmrtelní problémy a nehrozilo jim, že sejdou z cesty. Procházeli mezi borovicemi a duby, které s výškou řídly, postupovali mezi vrcholky a pod sebou možná chvílemi spatřili planoucí řecké ohně za Fókijskou zdí. Pak, když už začínaly hvězdy blednout, vešli do dubového lesa a brodili se spadaným listím, kvůli němuž nic jiného než šustění neslyšeli. Náhle les končil či řídl a Hydarnés se lekl, neboť před sebou spatřil řecké hoplíty.
„Po té stezce, jak jsem ji vylíčil, přecházeli Peršané po překročení Asópu celou noc. Napravo jim zůstalo pohoří Oitské, nalevo hory Trachinské. Za svítání byli na nejvyšším místě pohoří. Na tom místě pohoří stálo na stráži, jak jsem už prve vylíčil, tisíc těžkooděnců z Fókidy.“
Fókové, kteří tu drželi stráž, nejspíš klidně spali a byli zajištěni jen hlídkami, takže i pro ně to bylo překvapení, které znamenalo úlek.
„Když Peršané vystupovali nahoru, nebylo je vidět, protože celé pohoří je porostlé duby. Bylo bezvětří, a tak se o jejich příchodu dověděli Fókové tím, že nastalo veliké šustění, což bylo přirozené, protože půda byla postlána listím. Fókové vyskočili a oblékali se do brnění, a již byli barbaři tu. Když spatřili muže oblékající zbroj, užasli. Byli té naděje, že nikde nenarazí na odpor, a narazili na vojsko. Tu se Hydarnés ulekl, zda Fókové nejsou Lakedaimonští, a ptal se Epialta, jaké je to vojsko.“
Epialtés jej vyvedl z omylu řka, že to Sparťané nejsou. Poznal to podle chybějících rudých plášťů, spolehlivě doložených až mnohem později, či podle písmene lambda, s nímž je to stejné?
„Když se dozvěděl, oč jde, seřadil Peršany do bitvy. Když byli Fókové zasypáváni hustými mraky šípů, utekli se na vrchol hory a chystali se k smrti, protože se domnívali, že oni jsou cílem útoku. Byla to jen domněnka, protože Peršané okolo Epialta a Hydarna se o ně vůbec nestarali a co nejrychleji sestupovali z hor dolů.“
Tady se stala osudová taktická chyba, k níž by nedošlo, kdyby Leonidás poslal spolu s boji neošlehanými Fóky zkušené spartské velitele. Ti by pochopili, oč jde, zastoupili by Hydarnovi cestu i za cenu sebeobětování a nepřipustili by, aby tisícovka těžkooděnců Nesmrtelným uhnula, ustoupila k vrcholu hory a tam zaujala obranu: Otevřela tím cestu do Leonidova týlu, neboť Hydarnes se o Fókijce přestal okamžitě starat a poklusem vedl své muže dolů, k cíli, do týlu obránců!
Leonidás (nebo ten, kdo jej zastupoval, připustíme-li verzi Diodora Sicilského, k níž se teprve dostaneme) dostal zprávu, že jej Peršané obcházejí. Mohl ještě včas vyklidit pole, nebo se připravit na poslední boj.
„Řekům v Thermopylách nejprve věštec Megistés zvěstoval po prozkoumání vnitřností obětí, že zjitra zemřou. Také někteří přeběhlíci jim oznámili, že Peršané přešli hory. Ti jim to oznámili ještě v noci.“
Že by někdo (podle Diodora muž jménem Tyrastiadás) přebíhal na stranu těch, kteří jsou odsouzeni k porážce a smrti? To by nebylo vlastenectví, ale čirá sebevražda, proto lze spíše věřit, že přeběhlíci byli agenti, vyslaní perskou tajnou služnou, a varování tvořilo jen zástěrku. Mělo vnést do srdcí obránců strach či beznaděj, psychicky je oslabit a případně Leonida přimět, aby konečně Thermopyly bez dalšího boje vyklidil, dokud na to měl čas!
„Jako třetí jim o tom podaly zprávu hlídky, které seběhly z výšin, když nastal den. Řekové se tedy radili a jejich mínění se rozcházela. Jedni nechtěli šik opustit, jiní tomu odporovali. Potom však se rozdělili; jedni se jednotlivě rozešli domů, druzí se chystali zůstat s Leonidou na místě.“
Hérodotos, autor těchto řádek, připouštěl, že je to jedna verze, pro Řeky méně lichotivá, a dodal druhou:
„Také se říká, že je odeslal sám Leonidás, protože nechtěl, aby zahynuli. Pro sebe a pro přítomné Sparťany prý nepokládal za správné, aby opustili stanoviště, k jehož střežení sem přišli. Kloním se spíše k tomu mínění, že když Leonidás viděl, jak spojenci váhají a nechtějí podstoupit nebezpečí spolu s nimi, odeslal je pryč; pro sebe však odejít nepovažoval za slušné. Měl za to, že setrvá-li, zůstaví po sobě velkou slávu a štěstí Sparty že bude zachováno.“
Narážel na věštbu, kterou z Théb přinesli pýthijci nedlouho předtím, než král vyrazil do války s Peršany.
Leonidás ještě za noci, kdy se ona poslední válečná rada konala, poslal pryč i věštce (či bojového kněze) Megista, ten však odeslal do bezpečí jen svého syna a sám se Sparťany zůstal.
„Spojenci tedy Leonida uposlechli a odešli. S Lakedaimonskými zůstali jen Thespijští a Thébané. Thébané zůstali neradi a proti své vůli, Leonidás je totiž zadržel jako rukojmí.“
Bál se král, že Thébané ve snaze vysloužit si návrat do svého města, které uposlechlo perského krále, poběží ke Xerxovi a prozradí mu vše, co vědí? Nebo je to jen Hérodotův výmysl, pramenící z jeho zjevného odporu vůči celým Thébám, a k bojovníkům z tohoto města, kteří stáli Leonidovi dosud věrně a dobrovolně po boku, křivdí?
„Thespijští setrvali velice rádi. Prohlásili, že neodejdou a neopustí Leonida a jeho družinu, a také tam zůstali a padli. Jejich velitelem byl Démofilos, syn Diadromův.“
Hrdiny se tedy nestalo jen slavných Tři sta, ale i sedm stovek Thespijců, byť předpokládejme, že řady obou prořídly v předchozí dvoudenní bitvě. Ti všichni na sebe přijali dobrovolně roli zadního statického voje, který nepřítele zaměstná, než ostatní stihnou ustoupit do bezpečí přes otevřenou pláň; pokud by tudy ustupovali všichni, nepochybně by je dostihlo perské jezdectvo. Pak by ani sevření hoplíté neměli mnoho šancí…
Nastalo pro Třístovku a Thespijce poslední ráno, oni se však chovali s přezíravou statečností i s okázalým pohrdáním smrtí, v čemž jim šel už nemladý Leonidás příkladem, jak se na krále slušelo. Tehdy podle Diodora Sicilského vydal legendární pokyn k snídani, která spíš připomínala hostinu ze všeho, co měli k dispozici:
„Spokojen se zápalem svých vojáků jim Leonidás přikázal, aby posnídali, jak se sluší na lidi, kteří už budou večeřet v podsvětí, a i on pozřel něco potravy, aby mohl dlouho odolávat únavě z boje.“
Muselo se tak stát před úsvitem a to, co Diodoros líčí dál, je tím překvapivější, že v Hérodotovi nenajdeme ani náznak čehosi podobného. Spartský král měl totiž nařídit útok v sevřené koloně na perský tábor, jímž se snažil proniknout až ke Xerxovu stanu a zabitím Pána světa změnit osud bitvy či celého tažení!
„Jakmile vojáci nabrali sil a připravili se na boj, poručil jim Leonidás proniknout do tábora Peršanů tak, že prorazí skrz nepřátele před sebou, a vyrazit pak rychle ke stanu královu.
V souladu s těmito rozkazy využili Lakedaimonci noci aby zaútočili v sevřené koloně a s Leonidou v čele na nepřátelské ležení. Znenadání napadení barbaři vybíhali zmateně ze stanů a v přesvědčení, že odřad vedený Trachincem [tj. Hérodotovým Epialtem] zahynul a že mají co činit s celý řeckým vojskem. Byli zděšeni.
V tom útoku našlo mnoho Leonidových vojáků smrt, mnozí z nich byli zabiti svými druhy, kteří je nedokázali v noční tmě rozpoznat; křik a hluk řeže zaplnily celý tábor. Peršané se pobíjeli navzájem v hrozném zmatku a neměli ani velení, ani signál, kde se seskupit, ani duchapřítomnost. Kdyby byl král zůstal ve stanu, byli by jej Řekové zabili a válka by skončila. Xerxés ale vyběhl při prvním hluku a Řekové, kteří do stanu vpadli, pobili skoro všechny, co v něm zůstali. Pod příkrovem noci probíhali táborem a pátrali po Xerxovi. S rozbřeskem ale přišlo světlo. Barbaři spatřili, jak málo Řeků je, začali tak slabým oddílem pohrdat, báli se však jejich odvahy a neodvažovali se na ně zaútočit čelem, byť tou hrstkou opovrhovali. Vrhali se na ně tudíž z boků či zezadu a pobíjeli je všechny z dálky šípy či oštěpy.
Takový byl osud Leonidův a těch, kteří zůstali střežit soutěsku Thermopyly…“
Je to možné?
Je, a i když nevíme, odkud Diodoros čerpal, či zda nepodlehl jen vlastní fantazii, má takovýto útok větší logiku než pasivní vyčkávání v obraně, jež bylo sice spartské bojovnosti cizí, avšak odpovídá všeobecně přijatému líčení Hérodotovu. Jenže mohl takto přemýšlet muž, vychovaný jako voják, veterán mnoha střetů, kterému už od agogé vštěpovali vůli zvítězit? Další obrana Horkých bran přece neměla žádný smysl a ubránit se nedaly, šlo tu leda se ctí padnout. Dalo se však podniknout cosi jiného, co skýtalo malou šanci na úspěch, byť nejspíš za cenu vlastní smrti. Šlo nečekaně zaútočit na protivníka, pokud nebyl dobře zajištěn, a zkusit štěstí, byť byly šance jedna ku devíti a třeba i jedna ku stu. Nemuselo jít o útok všech Tří set, mnohem pravděpodobnější je, že se jednalo o přepad vybraného sebevražedného komanda, které se pokusilo (možná pod Leonidovým velením) proniknout do perského tábora tak, jak se to Sparťané od jinošského věku učili v krypterii. Možná se jeho část pod ochranou ranní mlhy a ve zmatku, který vyvolala, dokázala vrátit, čímž by do sebe obě verze, Hérodotova i Diodorova, dokonale zapadly. Byl by to dobrý plán. Kdyby se povedl a Xerxés zemřel, celé perské tažení by se rozpadlo a vojsko by odtáhlo co nejrychleji domů, neboť smrt vládce vždy ohrožovala integritu říše, jakkoliv konsolidované, a uvnitř impéria mohlo dojít ke vzpourám… Pak by hrstka Lakedaimonců zvítězila nad nespočetným vojskem a získala si slávu, jaká nemá obdoby!
Získala ji v každém případě, i v Hérodotově podání, které nezmiňuje ani žádný přepad, ani onu snídani na smrt jdoucích a říká jen následující:
„Xerxés vykonal po východu slunce oběť a posečkal do doby, kdy bývá na tržišti živo; potom zaútočil. Stanovil to tak Epialtés, protože sestup z hor je kratší a vzdálenost menší než obejití hory a výstup. Xerxovi barbaři se tedy blížili a Řekové okolo Leonida, protože šli stejně na jistou smrt, vykročili mnohem dále než zpočátku, na širší prostranství v průsmyku. V předešlých dnech bojovali v užších místech, protože šlo o ochranu hradeb, teď však se dali do boje mimo těsná místa a barbaři padali ve velkém počtu, neboť je velitelé oddílů zezadu všechny šlehali biči a neustále je pobízeli kupředu. Mnoho jich spadlo do moře a tak přišli o život, ještě daleko více se jich navzájem zaživa ušlapalo. O umírající se nikdo nestaral. Protože Řekové věděli, že smrti neujdou z rukou těch, kdo obešli pohoří, nešetřili proti barbarům sil a konali divy šílené odvahy.“
Ano, Xerxovi důstojníci, setníci i tisícníci, hnali své na duchu slábnoucí vojáky kupředu násilím a dávali jim na vybranou, zda chtějí zahynout raději řeckou rukou, nebo dají-li přednost ruce perské! A Thespijští s Lakedaimonci bojovali jako lvi, jako lidé, kteří už chtějí jediné, prodat svou kůži co nejdráže a do říše Hádovy s sebou vzít co nejvíce průvodců z nepřátelských řad. Přesila je zatlačila za Prostřední bránu, za Fókijskou zeď, kde dál zabíjeli a umírali.
„Většina jich už měla zlámaná kopí, a tak pobíjeli Peršany meči. Leonidás v té seči padl jako muž statečný a s ním řada slavných Sparťanů. Protože to byli mužové toho hodní, zjistil jsem si jejich jména, a to všech tří set. I z Peršanů tam padli mnozí výteční mužové, mezi nimi dva synové Dáreiovi, Abromékés a Hyperanthés…“
Bitva skončila, až když poslední Řek klesl za zdí mrtev, k čemuž nejspíš došlo ještě předtím, než Nesmrtelní vpadli do obranné pozice zezadu, od Západní brány.
„V boji o mrtvolu Leonidovu tam padli dva bratři Xerxovi; nastala taková tlačenice Peršanů a Lakedaimonských, že ji Řekové protivníkům vyrvali a čtyřikrát protivníky zahnali na útěk. To trvalo do chvíle, kdy se objevili ti, které přiváděl Epialtés. Když dostali Řekové zprávu, že přicházejí, změnili způsob boje. Ustoupili zpátky do úzkého místa průsmyku, minuli tvrz a všichni zbývající ustoupili na kopec kromě Thébanů. Ten pahorek je u vstupu do průsmyku, tam kde teď stojí kamenný lev na paměť Leonidovu. Na tomto místě se bránili meči, pokud je ještě měli, rukama i zuby, ale barbaři je zasypali střelami. Jedni postupovali zepředu a strhli ochrannou zeď tvrze, jiní je obklíčil ze všech stran.
Lakedaimonští a Thespijští byli stateční, nejstatečněji prý si však přece jen vedl Sparťan Diénekés. Než se s Peršany srazili, zaslechl prý od kohosi z Trachinských, že když barbaři spustí luky, zakryje se slunce množstvím šípů jako mrakem, tolik jich prý bude. Diénekés se tím nezalekl a pravil o množství Peršanů se nestaraje, že jim trachinský přítel přináší dobré zprávy; zakryjí-li Peršané slunce, budou s nimi moci bojovat v chládku, a ne na slunci. (…)
Po něm prý si velice statečně vedli dva lakedaimonští bratři Alfeos a Marón, synové Orsifantovi. Z Thespijských se nejvíce proslavil Dithyrambos, syn Harmatidův.
Co se stalo s mrtvými? Naházeli Peršané těla do hromadných hrobů, nebo je nechali ležet na pospas divé zvěři a ptákům? Pro vlastní vojáky kázal Xerxés vykopat dlouhou jámu, spíše příkop, a v něm je s úctou, leč rychle pochovat. Hérodotos napsal, že z oněch 20 000 obětí (což byl spíše součet za všechny dny bojů) jich nechal 19 000 narychlo přikrýt, aby nebyly vidět, a ponechal pro zraky návštěvníků bojiště jen tisícovku. Těla Řeků nařídil naskládat na hromadu, ačkoliv na poledne, kdy si prohlédl bojiště, se vznášel v dusném vedru nad soutěskou hnilobný zápach. Potřeboval ty padlé nepřátele k poslednímu divadlu, v němž všem svým řeckým spojeneckým vojákům-námořníkům z Malé Asie, ostrovů i odjinud vzkázal, že si mohou bojiště prohlédnout.
„Král Xerxés povoluje každému, kdo bude chtít, aby opustil šik a přišel se podívat, jak bojuje král s lidmi, kteří nemají rozum a kteří doufají, že královu moc přemohou,“ křičeli podle Hérodota všude hlasatelé.
Prý připlulo tolik lidí, že je čluny málem nepobraly…
Když zbyly jen sluncem vybělené kosti, pohřbili to, co po hrdinech zůstalo, místní lidé.
„Pochováni jsou na tom místě, kde padli,“ napsal Hérodotos, musel to však mínit spíše symbolicky.
Nad oněmi hroby pak postavili mohylu s nápisem:
„Na místě tom proti třem stům myriádám v boji stáli
Peloponnésané v počtu jen tisíců čtyř.“
Možná byl nespravedlivý vzhledem k Thespijcům, kteří v čele s Dithyrambem dobrovolně položili životy po boku Lakedaimonců, i když mohli odejít...
Pro Tři sta vznikl hned vedle jiný nápis, zvláštní a nesmrtelný:
„O xein angellein Lakedaimoniois hoti tede
keimetha tois keinon themasi peithomenoi.“
V překladu českého vydání Hérodotových Dějin zní v rytmických verších takto
„Lakedaimonským o nás, cizinče, svědectví vydej,
tady že každý z nás pad; jejich tak kázal nám řád.“
V jiném a mnohem známějším, říká:
„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským,
že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám“
Diodoros citoval i verše Simonidovy, které, převedeny do prózy, říkaly:
„Ani prachem, ani ničivým časem nezetlel onen pohřební plášť, který ty hrdiny kryje. Posvátné opevnění, kde odpočívají, v sobě skrývá i celou slávu Řecka; tak to dokázal Leonidás, spartský král, který postavil nejkrásnější pomník cti i věčné slávě.“
Dva muži ze všech obránců, jak píše Hérodotos, mohli přežít, neboť je Leonidás poslal do vsi Alfénoi, aby si tu léčili prudký oční zánět. Jmenovali se Eurytos a Aristrodémos, první z nich však, když uslyšel, že nadešel poslední boj, požádal o zbroj, oblékl ji a svému hélótovi přikázal, ať ho vede do bitvy. Hélót prý příkaz vykonal, pána však opustil a sám uprchl. Aristodémos prý odvahu ztratil a ve vsi zůstal, když se pak vrátil do Sparty, setkal se jen s hněvem a opovržením. Nikdo mu neuvěřil, že nemohl popadnout štít s mečem a jít do boje jako Eurytos… Spílali mu do zběhů a teprve u Platají si vydobyl nazpět čest i úctu. Podle Hérodota přežil i jaksi Panités, neboť byl poslán jako kurýr do Thessalie, což mu nikdo doma nevěřil a nebožák se pak oběsil.
Pokud šlo o Thébany, jež měl nechal Leonidás v posledním boji stranou, ti se prý rozběhli k Peršanům, křičeli, že i oni patří k městu, které odevzdalo Xerxovi zem i vodu, rozběsnění perští válečníci však mnohé z nich pobili a těm, co přežili, kázal král králů vypálit cejch se svým znamením.
Pak Pán světa pronesl řeč o vítězství i o tom, že mu nikdo neodolá, a Hérodotos k ní dodal:
„Po těch slovech prošel Xerxés mezi padlými, a když uslyšel, že byl Leonidás králem a vůdcem Lakedaimonských, nařídil, aby mu uťali hlavu a vstrčil ji na kůl. Z mnohých jiných skutečností (…) byl král Xerxés na Leonidu ze všech lidí nejvíce rozezlen, dokud byl živ. Jinak by se byl sotva tak proti jeho mrtvole prohřešil, když přece Peršané ze všech lidí, které znám, dovedou mít v největší úctě lidi ve válce zkušené.“
Diodoros se o Leonidově těle, uťaté hlavě a Xerxově neobvyklém hněvu nezmiňuje, nezní však tento Hérodotův odstavec ve prospěch té verze, v níž spartský král umírá při přepadu perského tábora? Vždyť Pán světa byl moudrý, vyrovnaný a k neuváženým hnutím mysli pramálo náchylný muž, který prošel vojenskou výchovou i válkami a nejednou spatřil bělmo protivníkových očí! Musel si vážit statečného nepřítele, musel Leonidu obdivovat a za normálních okolností by jej nechal pohřbít s poctami. Proč tedy takový hněv? Protože jej Leonidas a jeho Lakedaimonci honili po táboře, protože král králů musel vzít nohy na ramena, aby zachránil holý život, a byl tak nepředstavitelně potupen? Ano, tak by to mohlo být, byť musíme připustit, že se pohybujeme bez důkazů na velmi tenkém ledě kombinace dvou protichůdných a ne zcela spolehlivých popisů…
Po čtyřiceti letech byly Leonidovy ostatky přeneseny z bojiště do Sparty, šlo však o akt ryze symbolický, neboť pravost kostí nemohl nikdo určit či ověřit...
Co sejde na ostatcích? Lidská paměť je víc a nikdy nikdo v žádném boji na světě nezemřel slavněji. Spartský král zůstal v paměti lidstva v podobě, v jaké jej ztvárnili během dvou a půl tisíce let mnozí, ať už to byl neznámý sochař, či Jean-Louis David na slavném plátně nebo kreslíř Frank Miller v proslulém komiksu 300 a Zack Snyder ve filmu, který podle této předlohy natočil.
Byl to lev.
Všichni, co s ním vytrvali, byli lvi...!

pondělí 20. prosince 2010

2x SHARPE


Jak se blíží Vánoce, mám srdce trochu naměkko a dělím se, tentokrát s těmi, kteří, podobně jako já, mají rádi Sharpieho (tak mu říká jeho protipól Obadiah Hawkeswill) v knize i ve filmové podobě (navzdory všem mouchám a nedostatkům, které má). Náhodou jsem narazil při hledání nějakoho naprosto jiného filmu na dva další kousky ze Sharpe´s Serie (krom těch dvou na DVD vydaných "indických"). Tentokrát jde o Sharpovy pušky, první z celé tv série (tuším), trochu naivní, ale přesto hezké, a na Sharpova nepřítele, v němž exceluje herecky nezapomenutelný zloduch Obadiáš. Jestli se nepletu, je to ona epizoda, kde Bernard Cornwel využil známou historku z Marbotových pamětí o maršálu Kotlíkovu (v orig. Chaudron) a tlupě vojenských zběhů, kteří měli tu zoufalou drzost, že čelili armádě. Kdo chce stahovat, má možnost, prolink najde v kliknutí na nadpis ... Originál přebaly pro orientaci přikládám. A propos, už jste našli Bonarčukovo Waterloo s českými titulky? Já ano... :-)

sobota 18. prosince 2010

DESIRÉE, ROMÁN ANNEMARIE SELINKO

Jste, vážení pánové, s blížícími se Vánocemi poněkud v úzkých s invencí, co vašim manželkám a přítelkyním, aby se jejich oko zalesklo dojetím, a nemáte (jistěže jen přechodně, podobně jako já) na autíčko, kožíšek, exotickou dovolenou, francouzský parfémek či alespoň něco z výrazně značkového textilu? Přijměte můj tip na nedávno znovu vydaný román Rakušanky Annemarie Selinko, který se stal od roku 1951 celosvětovým bestselerem. Jmenuje se Desirée a pochopitelně vypráví románovou formou životní příběh Bernardiny Eugénie Desirée Claryové, jež by mohla být Bonapartová, kdyby do hry nevstoupila občanka Beauharnaisová, a stala se alespoň občankou Bernadottovou, posléze paní maršálkou, vévodkyní z Ponte-Corvo a nakonec, i když po tom za mák netoužila, švédskou královnou a zakladatelkou dynastie, vládnoucí dodnes... Můj komentář knihu v nejmenším nezlehčuje, jen se snažím nepsat vše vážně: je to dobrý román a jako román má právo na určité fabulace či hru na city, což nutně vede k odklonu od historické reality, zodpovědně ale mohu říci, že jsem jej před lety se zaujetím přečetl, takže si pak můžete knihu od partnerek vypůjčit (a jim to oplatit něčím marciálně mužným, tedy v oblasti literatury, pochopitelně...). A abych si ohřál svou polívčičku: když budete chtít vědět, wie es eigentlich gewessen war ("jak to doopravdy bylo," tedy s Desirée a spol.; oblíbená, leč neralizovatelná fráze německý historiků pozitivistické školy), můžete letos sáhnout po mém Napoleonovi a ženách a příští rok po Bernadottovi kolegy Elbla... Hezký den!

pátek 17. prosince 2010

NAPOLEON A JEHO LÁSKY (PODRUHÉ)

Koncem listopadu jsem zveřejnil stručnou informaci a české verzi britského tv. seriálu Napoleon and Love, distribuovaného skrze trafiky pod titulem Napoleon a jeho lásky. Už se objevilo třetí DVD z celkem pěti a můj článeček i čtenářské shlédnutí prvních epizod vyvolaly v komentářích na tomto blogu neobvykle bohatou diskuzi několika jedinců. To je důvod, proč vás zvu, nebo se spíše ptám, zda se nechcete přidat. Titul původního příspěvku je stejný jako u tohoto, stačí trochu v mém blogu zalistovat, a série (navzdory dabingu, radši ji pouštějte v originále s titulky!!!), jak se zdá, za to stojí nejen kvůli Ianu Holmovi (Bilbo Pytlík z Pána prstenů, např.) v hlavní roli...

UNIFORMOLOGIE RICHARDA KNÖTELA

Kdo byl Richard Knötel? Na to jsem se před zhruba víc než desetiletím ptal já sám, jenže v dobách masového rozšíření internetu, downloadů a elektronických knihoven začíná být podobná otázka zbytečná a jeho kresby zná nejspíš každý, kdo se z nějakého důvodu zabývá uniformami jednotek evropských armád od konce osmnáctého a zhruba po začátek století dvacátého. Jeho kolorované kresby jsou příliš charakteristické, aby se nedaly poznat, byť je mnozí, kteří na ně narazí, nespojují s Knötelovým jménem.

Leč k věci. Richard Knötel, malíř, kreslíř a ilustrátor, se narodil v Hlohově (Glogau) roku 1857 a zemřel v Berlíně roku 1941. Byl synem emeritního profesora kreslení, vcelku významného německého malíře, tvořícího v tehdy běžném akademickém stylu, a šel v otcových stopách, byť malbu studoval v Berlíně jen velmi krátce. Kresby začal publikovat už v mládí a časopisy o ně projevovaly v časech, kdy akční fotografie neexistovala, značný zájem. Přispíval do slavného Illustrierte Zeitung či zapomenutého periodika Über Land und Meer, stal se členem historické společnosti Verein für Geschichte Berlins (Spolek pro berlínské dějiny) a pochopitelně tvořil kresby vlastenecko-dějepisného charakteru; jedním z jeho prvních soubornějších děl se stala knížka Die Königin Louise in 50 Bildern für Junge (Královna Louisa v padesáti obrazech pro mládež). Soubor ilustroval život oné krásné a rázné panovnici z dob napoleonských válek, která tak ráda zdobila pruské prapory a roku 1806, pro pruské porážce u Jeny i Auerstedtu prchala se svým chotěm až do Přemyslem Otakarem II. založeného Königsbergu, česky Královce. Z hlediska Knötelovy tvorby to byl nejspíš první krok k jeho stěžejní práce na poli uniformologie, kam jej definitivně přivedlo okouzlení pruskými úspěchy ve válkách proti Dánsku, Rakousku a posléze Francii…

Tím, co Knötela proslavilo po celém světě, se stal soubor později vydávaný pod titulem Handbuch der Uniformkunde, Rukojeť uniformologie. Zpočátku se jmenoval Grosse Uniformkunde (Velká uniformologie), kreseb však přibývalo a po otcově smrti k nim ještě něco přidal jeho syn Herbert. Je to dílo gigantické, zahrnuje, tuším, osmnáct svazků, každý po zhruba čtyřech desítkách tabulích, plus dva dodatky, a vojáci v něm ožívají počínaje válkami Fridricha Velikého, přičemž poslední kresby zahrnují období 1. světové války. Každá tabule navíc obsahuje stručný popis jednotky i uniformy a jednotlivé „karty“ jsou řazeny podle zemí, jejichž názvy se tučně skví v záhlaví (podotýkám, že těžiště leží v koaličních válkách, tedy v letech Francouzské revoluce a Napoleonových časech) . Ono dílo stále vychází v reprintech, byť uniformologie je složitá disciplína a pokud její příznivec chce vojáka určitého pluku v konkrétním roce, bude se muset ponořit do děl mnohem specializovanějších. Stále patří ke klasice a s odstupem desetiletí získalo i nostalgický nádech, pramenící ze stylu ilustrací druhé poloviny 19. či počátku 20. století. Reprint je pochopitelně hodně drahý, a pokud po Knötelových kresbách toužíte, přičemž netrváte na kartonech, možná vás potěším prolinkem v nadpisu; dá to práci, nicméně většinu Handbuch der Unifomkunde si můžete postahovat. Nevěděli-li jste o tom, berte onu informaci jako můj první dárek od Ježíška; druhý ještě do Vánoc dostanete … :-)
Summary: About german painter R. Knötel and his work with link to electronic version (under title af my article) of his Handbuch der Uniformkunde

středa 15. prosince 2010

95th RIFLES ANEB JAK STŘÍLEL SHARPE

Díky překladům Sharpe´Serie Richarda Cornwella se jednotka 95th Rifles těší značné popularitě. Vznikla roku 1800 pod velením plk. Cooteho Manninghama pod názvem Experimental Corps of Riflemen a o dva roky později se z ní stal onen slavný 95th Foot. Dostal zelené fraky do pasu s černými, bíle lemovanými kolety, ruby šůsků a manžetami, jednořadým zapínáním a knoflíky z bílého kovu (tři řady, jedna funkční vprostřed a dvě okrasné po stranách). K tomu patřily přiléhavé uherské zelené (nebo volné šedé) kalhoty a na hlavu lakované černé čáko přezdívané pro svůj tvar stovepipe, trubka od kamen. Mělo obdélníkové stínítko, zelenou štětičku nad sponou ve tvaru stylizovaného květu, od níž sevinuly dokola čáka prověšené zelené šňůry. Vpředu čáko zdobil lesní roh z bílého kovu. Vyzbrojen byl pluk (roku 1815 v síle 549 mužů) výhradně drážkovanými Baker Rifles. Petr Prouza přeložil před časem na stránkách www.austerlitz.org krátký úryvek z Regulations for the exercise of riflemen and light infantry; and intructions for their conduct in the field, týkající se výcviku ve střelbě z Baker Rifle na terč vydaných v Londýně roku 1803, což je vzhledem k složitějšímu nabíjení, než u hladkých hlavní, zajímavá četba. Dovolím si jej přetisknout:

Kapitola II, článek 3:
Výše zmíněné předpisy pro střelbu patronami budou aplikovány, jen když bude požadováno, aby střelci působili v sevřené sestavě, způsobu, který se bude používat jen velmi zřídka; má-li být tento druh zbraně správně nasazen, důstojníci budou vždy, když střelci budou takto nasazeni (to jest ve volné sestavě) a bude-li to praktické, dohlížet na to, aby mužstvo nabíjelo pomocí odměrky na prach a samostatné střely; základní instrukce pro rekruty budou jak nabít zbraň samostatnou střelou a jak střílet na cíl; nabíjení pomocí patrony je druhořadá záležitost. Rekrut bude především stále cvičit, mimo ostatních částí execírky, střelbu na cíl. Při střelbě na cíl bude zařízeno, že terč bude mít 5 stop v průměru; protože kdyby byl menší, nezkušený rekrut by ho nezasahoval tak často, jak by rostlo jeho zoufalství ve snaze ho zasáhnout; to aby se člověk stal odborníkem, vyžaduje, aby našel povzbuzení a dokonce pobavení v tomto výcviku. Další nevýhodou by bylo, že střelec by se nemohl seznámit s vlastnostmi své pušky a také by nemohl zjistit, zda střílí moc vpravo či vlevo; zatímco terč správné velikosti a s namalovanými soustřednými kruhy se stane snadno zasažitelný a střelec uvidí chybu, kterou udělal, a naučí se jí opravit. Rekrut se musí nejprve naučit střílet na cíl bez opory, protože pokud by si zvyknul od začátku střílet s oporou, nebude schopen střílet na jistotu, nebude-li ji mít, ačkoli se tento způsob na první pohled může zdát obtížný, pravidelným cvičením bude shledán snadným; rekrut by měl začít střílet na vzdálenost 50 yardů, kterážto bude postupně zvyšována na 300 yardů. Střelec musí být seznámen s funkcí mířidel a mušky své zbraně; musí se naučit používat flaster (tukem napuštěný kousek kůže nebo plátna) při nabíjení samostatné střely, a musí vědět, jakou silou jí má zatlačit na dno hlavně a dorazit na prach aniž by střelu poškodil; po každé ráně která zasáhne terč, musí střelec zkontrolovat, kam zasáhl, zda moc nahoře, moc dole nebo moc vlevo či vpravo a samostatně chybu napravit. Důstojníci dohlédnou, aby se během tohoto cvičení každý muž naučil správně nabíjet svoji zbraň. Pokud bude nějaká zbraň při výcviku poškozena, bude to zaznamenáno a tato bude opravena. Rifleman musí být dále cvičen ve střílení a nabíjení z lehu na zemi.

Praxi můžete vidět na roztomilém videu z youtubu, a pokud by vás zmíněný předpis zajímal celý, lze si -pdf kopii stáhnout přes prolink v nadpisu.



video