pátek 20. září 2013

PAMĚTI KAPITÁNA COIGNETA BUDOU!



Před časem jsem se letmo zmínil, že nakladatelství ElkaPress v osobě majitele a mého dlouholetého přítele Leonida Křížka chce vydat v komentované edici paměti kapitána císařské gardy Jeana-Rocha Coigneta, po kterých tolik z vás toužilo. Překládat a plnit text poznámkami jsem začal koncem května s větrem o závod, v červenci jsme vše předal a teď už se kniha připravuje do tisku a tím, že by měla být v průběhu října, nejpozději v listopadu na knižních pultech. Osobně mám velkou radost a cítím kus pýchy i úcty k Leonovi,Křížkovi, že se po Marbotových a Parquinových pamětech podařilo přidat třetí vec z nejproslulejších pamětí napoleonských vojáků.  Berte toto oznámení jako preview, vyjití zde ohlásím včas i s pasáží na ukázku, a zatím se potěšte náhladem přední části přebalu i úvodu, který jsme, já a Leon, ruku společnou a nedílnou spáchali i podepsali...
 
Paměti, které obletěly svět
„Miloval jsem císaře, a přesto jsem se ho bál.“
Jean-Roch Coignet
 Po dvojici pamětí napoleonských kavaleristů, které jsme společně zpřístupnili českému čtenáři, tedy po memoárech Marcellina de Marbota a kapitána Charlese Parquina, dostáváte do rukou třetí knihu tohoto druhu, vzpomínky pěšáka, které co do proslulosti patří ve světě na bezkonkurenční první místo a výňatky s nich se objevují ve většině knih o napoleonských válkách, jako kdyby jejich autor sám s napoleonskou legendou splynul… Jean-Roch Coignet, příslušník 1. pluku gardových pěších granátníků Napoleonovy císařské gardy, elity všech elit, a poté důstojník císařského malého štábu, je začal psát neumělou rukou ve věku dvaasedmdesáti jar do kupeckých sešitů jen proto, aby zahnal smutky stáří a připomněl si nejen chvíle vojenské slávy, ale celý svůj život od doslova krutého dětství až po neradostné roky, kdy se, podobně jako řada bývalých vojáků císaře Francouzů, ocitl bez prostředků a pod policejním dohledem. Jeho sloh měl do vytříbeného stylu Marbotova či živého vyprávění Parquinova hodně daleko, vždyť se číst a psát začal učit až ve třiceti, když se chtěl stát z prostého granátníka poddůstojníkem! Písmena poznával a „hůlky“ do písanek maloval jako prvňáček mezi pochody, které vedly Napoleonovu armádu roku 1807 proti Rusům do nepředstavitelné sloty a bídy Polska.
Memoáry psal bez literárních ambicí, jen pro sebe a pár svých známých, jimž z nich nejspíš v Café Milon v Auxerre předčítal, avšak jeden z jeho přátel, místní advokát, si usmyslel, že by si zasloužily vyjít tiskem. Přes protesty autora, který o publicitu nestál, připravil prvních pár kapitol, jakýsi jeho kolega dílo dokončil a ono pak vyšlo roku 1851 nákladem pouhých pěti set výtisků u Perriqueta, což byl malý místní vydavatel, pod názvem Vieux de la Vieille (volně přeloženo jako Stařec ze staré gardy) a s podtitulem Souvenirs de Jean-Roch Coignet.
Zdá se, že nejlepším prodavačem knihy byl autor sám a místní tradice říká, že sedával v kavárně na náměstí, kam chodívali i obchodní cestující. S těmi se dával do hovoru, vyprávěl o tom, co prožil, a když chtěla jeho oběť konečně odejít, poplácal ji po ramenou se slovy:
„Tu vas acheter ma belle ouvrage! Koupíš si moje krásné dílo!“
Zpravidla souhlasili, neboť cena činila pouhých pět franků, a když přikývli, odběhl stále čiperný stařec za kontoár, kde měl knihy uskladněné…
Určitě tak nečinil kvůli obživě, byť z jeho pamětí zaznívá, že to byl vždy muž spořivý tak, jak jej život naučil. Utrácet dovedl také a přátelství i svých čtenářů si nesmírně vážil. Když totiž zemřel (což se stalo 10. prosince 1865) a otevřeli jeho poslední vůli, byla v ní uvedena částka 700 franků, určená na hostinu po pohřebním obřadu. Dále se zde stvrzovalo, že pozvanými mají být krom nejbližších (nezůstalo jich mnoho, kapitán před řadou let ovdověl a jediného syna dávno ztratil) vojáci jako on (takových ale žilo pramálo), především ale ti, kteří si jeho vzpomínky koupili. Dalších 300 franků zesnulý kapitán určil na kávu, likéry a ostatní nápoje…!  Podle jím pořízeného seznamu rozeslali sto dvacet pozvánek, a třebaže hostů přišla polovina, bylo to veselé vzpomínání na nebožtíka, s recitací heroických veršů, se zpěvy vojenským písní, se servírovanou soupe à la jacobine, polévkou po jakobínském způsobu, a na závěr s průvodem velmi pozdě v noci skrze Auxerre… Bylo to krásné rozloučení v duchu vojenských zvyklostí, podle nichž se slušelo kamarády počastovat!
Plynula léta, z knihy, vydané roku 1851, se stala vzácnost, až jeden exemplář objevil roku 1865 u bukinisty na nábřeží Seiny publicista a vydavatel Lorédan Larchey. Pár výňatků zveřejnil a jeho samotného zaujaly natolik, že se začal pídit po původním rukopise, který nakonec objevil u knihovníka v Auxerre. Konečně tak měl před sebou devět sešitů, popsaných těžkou vojáckou rukou, místy špatně čitelných, navíc s gramatikou, kterou stvořil mnohdy autor jen sám pro sebe, roku 1889 ale mohl vše vydat pod titulem Les cahiers du capitaine Coignet, Sešity kapitána Coigneta. Kniha měla neobyčejný úspěch a roku 1896 se dočkala se stejným názvem reprezentativního vydání u Hachetta, které vyzdobilo více než osmdesát perokreseb a litografií Juliena Le Blanta. Když pak v této podobě vydal dílo Carey v New Yorku (jako The Narrative of Capitaine Coignet, Soldier of the Empire), doslova se rozletělo do celého světa a nezmizelo z něj dosud, neboť vychází v mnoha jazycích zas a znovu. Nejen to, Coignetovy vzpomínky byly v roce 1969 pozoruhodným způsobem zfilmovány do podoby sedmi šedesátiminutových epizod hraného francouzského televizního seriálu Jean-Roch Coignet.
Pokud jde o vůbec první české vydání, pořídili jsme je z edice Lorédana Larcheye (Les cahiers du Capitaine Coignet 1799-1815 publiés par Lorédan Larchey daprès le manuscrit original, Paris, Librairie Hachette 1883) s přihlédnutím k modernější edici Jeana Mistlera (Les cahiers du capitaine Coignet, édition conforme au manuscrit original, Paris, Hachette 1968) a následně opatřili poznámkami i komentáři, usnadňujícími pochopení v textu nezmíněných souvislostí. K nim jsme přidali i litografie Juliena Le Blanta (1851–1936), ilustrátora a malíře, proslulého zejména historickými plátny z občanské války ve Vendée.
V čem vlastně tkví jedinečnost Coignetových vzpomínek a co je postavilo i před podstatně barvitějšího Marbota či Parquina? Nejspíš v prostotě a upřímnosti líčení událostí i doby, v naivní jednoduchosti stylu, vytvořeného mimoděk, v pohledu prostého vojáka, který z bitev vidí jen tam, kam vlastníma očima dohlédne, a do jemností taktiky či dokonce strategie se nesnaží proniknout. Vlastně je to pohled Fabrizia del Donga z Kartouzy parmské na bitvu u Waterloo či Pierra Bezuchova z Vojny a míru na Borodino… 
Nejde jen o léta vojenská, jakkoliv pozoruhodná, neboť Coignet podstoupil křest ohněm u Montebella a Marenga roku 1800 a válku skončil při obraně Paříže po katastrofě u Waterloo, přičemž se účastnil doslova všech legendárních tažení napoleonských válek v letech 1805 až 1815. Byl u Ulmu, spatřil vycházet proslulé slunce nad Slavkovem, stál nedaleko svého císaře v husté mlze u
Jeny, zažil peklo bitvy u Pruského Jílového, táhl s Napoleonem na Madrid a přes hory Sierry Guadarramy, hleděl do tváře smrti u Esslingu i Wagramu, došel až do Moskvy a přežil hrůzy ústupu ruskou zimou, bil se u Lipska, Hanau, Brienne a zažil i Napoleonovu abdikaci. Přidal se k němu znovu po císařově útěku z Elby a došel s ním k Waterloo, které spustilo za epopejí oponu…
Pasáže nevojenské a to, co píše Coignet o svém údělu syna, vyhnaného macechou z domova, je stejně silné jako romány Balzakovy, nebo záplatky z pohádek Perraultových o dětech, zavedených do lesa a ponechaných napospas zvěři. Až na to, že nejde o pohádku, ale o drsnou realitu…
Konec Coignetovy vojenské kariéry, po němž následoval nelehký a potupný život chudého demi-solde, vojáka propuštěného na poloviční služné, říká o atmosféře ve Francii v době návratu Bourbonů stejně tolik, jako Dumasovi Pařížští mohykáni či Salvator, nebo, chcete-li, Plukovník Chabert už zmíněného Honoré de Balzaca.
Je tu ještě jeden silný a prostince vyprávěný moment, který jsme použili jako motto v záhlaví tohoto úvodu. Coignet svou upřímnou láskou k císaři Francouzů, kterého jen jedinkrát v životě o něco požádal, neboť se ho bál, i když jej vídal denně, hodně přispěl k napoleonské legendě. Neměl to v úmyslu, jen se mezi řádky vyznal z věrnosti, a kdo jeho memoáry nečetl, nikdy nepochopí, odkud se brala oddanost desetitisíců jemu podobných.
Nemá zde smyslu popisovat životní dráhu muže narozeného 16. března 1776 v Druyes a zesnulého 10. prosince 1865 v Auxerre, podrobnosti o ní najde čtenář v závěru knihy v podobě dokumentů počínaje jeho État de service, Služebním záznamem. On sám vypráví nejlépe o životě čeledína, a údělu vojína 96. půlbrigády, granátníka a posléze poddůstojníka 1. pluku pěších granátníků císařské gardy, důstojníka osobního (malého) císařského štábu i propuštěnce na poloviční služné, který se ve zralém věku oženil stejně rázně, jako by šel do boje, neboť to byla jediná cesta, jak neskončit v nuzotě… A když už do tohoto svazku vstoupil, choval se, jako celý život, tedy nejlépe, jak svedl, a byl podle všeho za to odměněn ženou dobrou…!
Jediná známá daguerrotypie ukazuje Coigneta jako šedivého starého muže s ostře řezanými rysy, v nichž není ani náznak slabosti. Sedí tu hrdě, jako kdyby křeslo bylo sedlem jeho bitevního koně, s tváří, která by mohla být předlohou pro sochu římského legionáře, na klopě rytířský i důstojnický kříž Čestné legie a pamětní medaili ze Svaté Heleny, ruku na své šavli… Sevřené rty jako kdyby se chystaly vyslovit celoživotní heslo, které do závěru svých sešitů napsal:
„Čest mě vede.“
Kolik lidí to o sobě může bez uzardění říci!

9 komentářů:

Martin Vnuk řekl(a)...

Bon travail monsieur Kovarik. :-)
Páni, zdá se, že podzim bude ve znamení Napoleonské literatury. Nejprve Slavkov, brzy má vyjít od Marie-Pierre Reye - Tragické tažení 1812 (Napoleonův vpád do Ruska v novém světle), a v říjnu Napoleonův granátník. Jen tak dál, jen tak dál... :-)
P.S.: Pane Kovařík, na internetových stránkách jednoho knihkupectví jsem se dočetl, že chystáte spol. s panem Křížkem něco velkého - Historie evropských duelů a šermu (Od starověku k branám renesance)?

Anonymní řekl(a)...

Jak říkal jeden nejmenovaný grázl,jedné nejmenované televize - A to je dobře,že budou.:D

Moc se těším,přece jenom prostý voják vidí vojnu trochu jinak než vzdělaný důstojník.

Děkuji za příjemné překvapení - Slavkov,čekal jsem,že s vydáním počkáte až na výročí bitvy,ale což......knihu už mám doma a slovy klasika je to pošušńáničko.:) Tohle se mi na Vašem stylu velmi libí, vždy si položím otázku: bude Vaše další kniha lepší ? A odpověd: ano ,vždycky posunete vrchol o něco výše.

Jinak měl bych na Vás pár otázek:

Jutsko - bude do vánoc ?
Náhodou jsem také zjistil,že spolu s panem Křížkem vydáváte knihu o duelech a šermu. Bude představení a ochutnávka kapitoly ?
Bude někdy v budoucnu,jakto napsat volná diskuze na téma výběru knihy na přání čtenářů ,dle vašeho představení ? :)

Děkuji a přeji pěkný den.

S pozdravem Tomáš Kopecký.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Dobrý den pro Martina Vnuka i Tomáše Kopeckého. A dá¨íky za pochvaly, udělá to radost, ale někdy i nažene strach, jestli to tak půjde dál...
Teď krok za krokem:
-Jutsko do Vánoc na 90% nebude, i když dělám už korektury. Takže jaro.
-S L. Křížkem něco velkého chystáme asi tak deset let a teď to vyjde na světlo. Název máte správně a je to první třetina triptychu, další by měl být na jaře (zhruba od renesance k Francouzské revoluci) a pak na podzim (to další až do nedávné minulosti), vydává Mladá fronta spolu s Elkapressem. Zrovna dnes mi přišly v -pdf poslední zlomy, až se mi tají dech, jak nádherná věc to bude, stovky ilustrací, většinou plnobarevných. Mělo by to být venku do konce října a já to včas zveřejním na blogu i s ukázkou grafiky
-dík za informaci o 1812 od Reye, měl jsem tu knihu loni v ruce na Světě knihy, to se těším pro změnu já, není tlustá, ale hodnocení má vysoké. Kdo že to vydává???
-tu volnou diskuzi stále dlužím, ujasním a utřídím si to a nejpozději do konce října začnu. Bylo toho nějak moc, léto k tomu, sorry :-)
A hezké dny oběma!!!

Martin Vnuk řekl(a)...

Dobrý den a zdravím,
Tak ta kniha od Marie-Pierre Reye - Tragické tažení 1812(Napoleonův vpád do Ruska v novém světle) vyšla tento týden, v nakladatelství BETA-Dobrovský (Pavel Dobrovský-BETA). Dnes jsem ji kupoval. Formátem je (o doslova chlup) menší než Ludvík, a má cca 387 str.
Na Historii evropských duelů a šermu už se těším, nebyla by nějaká ochutnávka v podobě ukázky z knihy ?
P.S.: Při nedávném brouzdání na internetu, jsem objevil tento zajímavý blog (ve francoužštině).: http://vivelempereur67.skyrock.com/
Jsou tam zajímavé informace (mě se líbí ty o mincích a měně), fotografié, obrázky a videa.
S pozdravem a přáním hezkého (slunečného) a pohodového víkendu.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Díky, těším se, že si ji koupím a přečtu. Dík za tip na blog. A ukázka z kniho o soubojích určitě v říjnu bude, textu i grafiky!!!

Michal řekl(a)...

Kdy asi vyjdou paměti?

Michal řekl(a)...

Kdypak vyjdou paměti?

Michal řekl(a)...

Kdypak vyjdou paměti?

Jiri Kovarik řekl(a)...

Tahke netrpělivost mě těší... Dodlal jsem připomínky jazykové redakce a asi před dvěma týdny odeslal... Leon Křížek tvrdí, že brzy, duben, květen... Dám vědět, ža budu mít jistotu!!!!