středa 4. září 2013

ZAJETÍ GENERÁLA VANDAMMA NA ZÁKLADĚ VZPOMÍNEK ADMIRÁLA PAVLA ANDREJEVIČE KOLZAKOVA



Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník

O obklíčení francouzského I. armádního sboru v Podkrušnohoří dne 30. srpna 1813 a následném zajetí jeho velitele, generála Vandamma, již bylo českému čtenáři předloženo mnohé, ale jen vzácně očité svědectví Pavla Andrejeviče Kolzakova – ruského námořního důstojníka, jemuž se proslulý francouzský generál toho dne osobně vzdal.
    Budoucí ruský admirál, o němž v české tištěné literatuře není doposud uvedena ani zmínka, a přitom jeho svědectví přínáší jedinečný pohled na jednu z klíčových událostí bitvy u  Chlumce a Přestanova - jediné bitvy napoleonské epochy svedené na českém území, se narodil 18. (29.) července 1779[1] v Tule. Vznešené kořeny jeho rodiny zapříčinily, že byl již od raného dětství připravován na vojenskou službu, načež byl v jedenácti letech zapsán do námořní kadetky, odkud byl na jaře 1795 vyřazen v hodnosti námořního podporučíka a vzápětí se ocitl u Baltické flotily. V roce 1797 byl převelen do Archangelsku, kde se podílel na stavbě nové fregaty „Azia“, na jejíž palubě se později zúčastnil blokády nizozemského ostrova Texelu. O rok později se ve Středozemním moři připojil k flotile admirála Ušakova, s nímž se zúčastnil několika válečných operací, mj. obsazení Jónských ostrovů, a nebo Neapole. V roce 1805 se zúčastnil vylodění ruských, švédských a anglických vojsk na ostrově Rujána (Rügen) v Baltském moři. Během finského tažení se v čele asi tuctu dělových člunů vyznamenal u města Kuopio na jezeře Kallavesi. Po ukončení války se Švédskem se krátce objevil na postu velitele roty v nově formované carské gardě. V roce 1811 mu bylo svěřeno velení na carské jachtě křtěné jménem „Něva“, zároveň byl povýšen na kapitán-poručíka a  jmenován křídelním pobočníkem careviče Konstantina. Po boku mladšího carova bratra se zúčastnil všech vojenských tažení Rusů v letech 1812-1814, v jejichž průběhu se vyznamenal např. u Borodina, Budyšína (Bautzen), Chlumce (Kulm), Lipska (Leipzig), a nebo u La Fère Champenoise a sloužil pod ním ještě dalších sedmnáct let až do roku 1831. Krátce před Konstantinovou smrtí byl povýšen na viceadmirála (kontradmirálem se stal v roce 1825) a jmenován do funkce generálního pobočníka nového cara Mikuláše I. V roce 1843 byl Kolzakov přijat mezi admirály. Zemřel v Petrohradě 1. (13.) září 1864.
    O svých taženích si admirál Kolzakov vedl osobní zápisky. O jejich zveřejnění se    zasloužil až jeho syn Konstantin Pavlovič, sám ruský generál, který je uspořádal, doplnil o další služební záznamy a nabídl k otištění v nově založeném historickém časopisu Русская старина (Russkaja starina = Ruská minulost)[2]. Jedna z nejzajímavějších epizod Kolzakovových pamětí, jež barvitě líčí právě okolnosti zajetí kontroverzního francouzského generála, se tak objevila na obsahovém listu hned prvního ročníku z roku 1870.
   
    „Bitva u Drážďan [Dresden] ukázala Spojencům na nepopiratelný fakt, že jakmile není jednotné velení, není možné dosáhnout nějakého úspěchu. Kníže Schwarzenberg, který velel kombinovaným silám Spojenců, byl ve svém velení omezován. U armády byli přítomni tři monarchové, přičemž každý z nich měl ve své družině vlastní poradce, kteří usilovali o jakoukoliv příležitost se před svými panovníky vyznamenat, a tím paralyzovali činnost vrchního velitele. Rivalita mezi národy, rozdílné myšlení a osobní ambice, to vše vedlo k intrikám a ustavičným konfliktům. Většina času byla promarněna bezvýsledným  argumentováním, a když už byl konečně rozhodný moment na dosah, pod dojmem nových okolností se často zjistilo, že přijatý plán je již zcela nevhodný.
Carská garda pod vedením generála hraběte Ostermanna-Tolstého dne 29. srpna - reprodukce dobové litografie, zakomponovaná do knihy „Illustrierte Geschichte der Befreiungskriege 1813-1815“ z roku 1913. Kniha se nachází ve fondech knihovny městského muzea v Ústí nad Labem.
    To samé se událo před bitvou u Drážďan. Spojenci by mohli město obsadit bez jediného výstřelu, neboť v době, kdy se v něm nacházel jen nepočetný Saint-Cyrův sbor o síle 14 000 mužů[3], soustředili do okolí Drážďan asi 200 000[4] armádu, jenže zatímco se dohadovali, podařilo se Napoleonovi do města vstoupit a posílit vojenskou posádku o dalších 100 000 mužů[5], bitva už tudíž nemohla dosáhnout takového úspěchu. Třebaže bitva u Drážďan nemůže být považovaná za porážku[6], jak o tom tehdy hlásaly všechny francouzské bulletiny, byl to přeci jen neúspěšný podnik se všemi znaky porážky, neboť spojenecká vojska byla donucena ustoupit a ústup oné drsné podzimní noci[7], s množstvím raněných, po deštěm rozmáčených cestách a v strašlivém nepořádku, měl zdrcující účinek. Vojsko bylo skleslé a ztrácelo důvěru ve své velitele; každý pociťoval jakési rozhořčení. Rivalita mezi národy byla o to patrnější, jak Rusové ze všeho obviňovali Němce [zejména Rakušany], zkrátka, deprese a zmatek se rychle šířily a situace se stávala kritickou.
    Imperátor Alexandr si uvědomil, že je nutné učinit něco rozhodného a odvážného, aby pozvedl bojového ducha armády, jedním slovem, přimět nepřítele splatit dluh a pomstít se, neboli jak říkají Francouzi - une éclatante revanche [patřičná odplata]. S takovým cílem se ujal vrchního velení nad všemi spojeneckými silami a začal jednat nezávisle. Armádám obdržely rozkaz ustoupit na jih a přehradit Francouzům cestu do Čech, kudy to zkoušel Napoleon.
    Naše armáda postupovala na jih ve třech kolonách, přešla hory a po slavném střetnutí u Zehistu[8] 15. a 16. [27. a 28.] srpna, kde se hraběti Ostermannovi[9] podařilo prorazit skrze sbor generála Vandamma, dosáhla teplické silnice. Dne 17. [29.] srpna pak byla napadena početně silnějšími Francouzi[10] poblíž městečka Chlumec [Kulm]. Bitva, tolik oslavovaná v našich vojenských análech, zde byla sváděna po dobu jednoho a půl dne a skončila ku slávě našich zbraní – záměrně říkám našich, neboť ruské vojsko na ní mělo větší podíl, než kdokoliv jiný.“[11]
    „Nehodlám zde popisovat všechny události bitvy, které jsou detailně rozebrány v různých studiích, avšak připomenu jednu epizodu, jíž jsem se stal svědkem a měl tu čest v ní sehrát roli.
    Noc ze 17. [29.] na 18. [30.] srpna ukončila zuřivou, ale přesto nerozhodnutou bitvu, v jejímž průběhu si hrabě Ostermann vydobyl svou nesmrtelnou slávu, ale přišel o svou ruku.[12] Naše vojska se připravovala na nový boj a ranní úsvit dne 18. [30.] srpna je zastihl rozestavěná v linii po obou stranách hlavní silnice; levý bok se opíral o hory a spolu se středem ho tvořily ruské jednotky, zatímco Rakušané byli napravo, nedaleko vsi Chabařovice [Karbitz]. Zálohu tvořil oddíl pod velením Velkoknížete Konstantina Pavloviče, jemuž jsem byl pobočníkem.
W.Mühlbauer - Bitva u Chlumce (1913).
Obraz (malba na kartonu) pochází ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem. Foto: Mgr. Jiří Preclík.
     Brzy ráno odjel imperátor Alexandr, spolu s pruským králem a jejich početným a oslnivým doprovodem, na vrch Doubravka [Schloßberg], odkud se jim nabízel překrásný pohled na chlumecké údolí a jeho okolí. Na jeho vrcholu se rýsovaly malebné ruiny starodávného hradu. Bylo nádherné ráno a stoupající mlžný opar, jako divadelní opona, odhalil velkolepé panoráma okolní krajiny a její zalesněné kopce, údolí, vodní toky, roztroušené vesničky a rokliny vysokých hor, jež se ztrácely v modravé dáli. Uprostřed této pozoruhodné dekorace se klikatila silnice vedoucí z Chlumce do Teplic [Teplitz] a po obou jejích stranách, jako tmavé body na světlezeleném pozadí, vystupovaly dvě armády, čelící si navzájem a čekající na jediné mávnutí ruky, na jediný signál, aby se vrhly do zuřivého a krvavého boje. Pohled to byl vskutku dechberoucí a daný okamžik slavnostní. Následujíc velkoknížete a carskou družinu jsem se stal svědkem tohoto okamžiku, který se už nikdy nevytratil z mé paměti. Při pohledu na tuto fascinující scenérii a ozářený paprsky vycházejícího slunce, procházelo mou myslí tolik myšlenek. Přišlo mi, že pokud by někde na zemi existovalo nebe, bezpochyby by to bylo zde. Po údolí malebně rozeseé domečky se zahrádkami v této zelené krajině vypadaly tak útulně. Na některých polích ještě nebyla sklizena úroda a vše dýchalo svěžestí, životem a mírem. Avšak při pohledu na vojska usazená v těchto polích, začalo mé srdce v očekávání nevyhnutelného okamžiku krvácet a bušit! … a kolik asi tisíc dalších srdcí se chvělo v očekávání toho samého! Když padl očekávaný signál, což mohlo být kolem šesté hodiny ráno, objevili se na pozadí kopců bílé obláčky kouře a o několik momentů později jsme zaslechli hřmění, které se ještě několikrát ozvalo v horách. Bitva začala. Pobočníci a jízdní spojky se rozjeli tryskem na všechny strany a boj se postupně rozhořel po celé linii. Vzdálená zvolání “hurá”, sténání raněných, rozkazy velitelů, dusot koní, řinčení zbraní a nakonec i hřmění dělostřelecké palby, to vše se slilo do jediného souvislého a chaotického hukotu. Oblaka kouře zabarvila ovzduší a naplnila ho zápachem střelného prachu. Pluky se navzájem zuřivě napadaly, jezdectvo útočilo a pole se plnila těly vojáků a koní. Zakrátko vyrazila i naše záloha. Vojáci zapomínali na vyčerpání třídenními boji a  s oživujícím nadšením a výkřiky “hurá” se odvážně vrhali do boje. Naše garda konala velké hrdinské činy. Všichni byli nakonec vtaženi do boje muže proti muži.
    Kolem 11. hodiny se ve francouzském týlu objevily Kleistovy síly[13], které Vandamme zpočátku považoval za své posily. V řadách Francouzů to brzy vyvolalo zmatek. Jakmile si uvědomili, že jsou obklíčeni, začali myslet jen na vlastní záchranu a probíjet se skrze nepřátelské linie. V úzkých soutěskách hor se ale promíchali, načež obě strany uvěřili, že byli poraženi, odhazovali zbraně a začali se jeden druhému navzájem vzdávat. Bitva se rozpadla, vojáci šplhali po skalách, padali z nich dolů a rozptylovali se po okolních horách. Dokonce i jejich velitelé propadli zmatku. Když sámotný generál Kleist spatřil, že se nachází ze všech stran obklopen nepřátelskými vojáky, uvěřil i on ve své zajetí a hledal záchranu v okolních lesích, dokud se náhodně nestřetl s generála Diebitschem[14], který mu vysvětlil jeho omyl a jako první mu poblahopřál k vítězství[15].
Zajetí generála Vandamma v bitvě u Chlumce podle Fritze Neumanna - reprodukce malby, zakomponovaná do knihy „Illustrierte Geschichte der Befreiungskriege 1813-1815“ z roku 1913.
Kniha se nachází ve fondech knihovny městského muzea v Ústí nad Labem.
    Někdy touto dobou, kdy už jsem se počtvrté a vždy s jiným pověřením, vracel z plnění bojového úkolu, jsem se jen s velkými obtížemi pokoušel projet zatarasenými soutěskami. Můj pěnou pokrytý a vyčerpaný kůň sotva zvedal kopyta a klopýtal na každém kroku. Několikrát mi už hrozilo, že budu shozen, proto jsem raději sesedl, uchopil jej za uzdu a postupoval po vcelku příkré cestě. Čím více jsem se blížil na otevřené prostranství, tím častěji jsem narážel na těla mrtvých a raněných. Pohled na tyto nešťastníky byl děsivý, moji duši obzvláště drásalo jejich sténání. Spousta z nich se dovolávala pomoci, prosili o vodu, řvali a kleli, avšak jejich výkřiky přehlušovalo  dunění bitvy, která byla stále v plném proudu, ačkoliv se již dávno přesunula někam jinam. Kozáci i jízdní spojky cválali všemi směry. Lehce ranění vojáci pomáhali přenášet těžce zraněné na nosítkách. Všichni byli v pohybu, pokřikovali, kleli nebo jinak nadávali. Kolem pádili dva jezdci a křičeli: “Vítězství! Vítězství!” Několik vojáků se pokřižovalo, zatímco jiní volali: “Hurá!”. Za sebou jsem zaslechl křik a dusot koní. Otočil jsem se a na okraji lesa spatřil skupinku jezdců. Zničehonic padlo několik výstřelů a já si uvědomil, že mají francouzské uniformy. Rychle jsem vyskočil na koně a vytáhl šavli z pochvy, ve snaze se útočníkům vzdálit jsem pobídl koně; leč marně jsem se snažil popohnat to vyčerpané zvíře. Kůň se zapřel a odmítal se pohnout z místa. Jak se skupinka přibližovala, všiml jsem si několika kozáků, kteří se za nimi pustili. Vpředu se na těžkém koni pohybovala statná postava s rozepnutou uniformou francouzského generála, následována několika dalšími důstojníky. Dva kozáci, kteří byli za mnou, se ho současně vydali uvítat svými kopími. V tom jsem zaslechl chraplavý hlas, který na mě zařval: “Général russe, sauvez moi!” [“Ruský generále, zachraňte mě!“] Můj kůň zahlédl ostatní cválající koně a instinktivně se za nimi pustil. Zařval jsem: “Stůjte, kozáci, stůjte, nezabíjejte!” a jen tak tak se mi podařilo zkřížit výpad jednoho z kopí, jelikož už Francouzi byli obklíčeni a upadli do našeho zajetí.”[16]
Nad obcí Žandov se dodnes nachází zanedbaný pomník,
jenž označuje místo zajetí generála Vandamma.
Foto: autor příspěvku.
    Francouzský generál zastavil a sesedl z koně. Jeho kulatý obličej byl rudý strachy a těžký pot, mísící se s nečistotami, mu stékal po tvářích. Uniformu měl pokrytu prachem. Několikrát se ztěžka nadechl, přistoupil ke mně, a protože mě považoval za generála, pravděpodobně kvůli mému námořnickému klobouku, s teatrálním gestem mi podal svou šavli a pravil: “Je vous rends, général, mon épée qui m´a servi pendant de longues années pour la gloire de mon pays.” [“Vracím vám, generále, svůj meč, který mi dlouhá léta sloužil pro slávu vlasti.”] Jeho meč jsem přesto odmítl převzít a informoval jej, aby  se osobně vzdal našemu panovníkovi, před kterého bude předveden. Když jsem ho požádal o jeho příjmení, zjistil jsem, že je to sám vrchní velitel Vandamme. Zdál se být opilý, neboť se sotva držel na vlastních nohou. Neschopen další cesty, požádal o krátký odpočinek. Několik důstojníků, kteří s ním padli do zajetí, rovněž sesedlo z koně a obestoupili svého velitele. Potřásl všem rukou a pronesl: “Mes braves amis! On n´est pas toujours hereux” [“Moji udatní přátelé, nemůžeme být vždy šťastní.”], a poté se zajímal o dva důstojníky, kteří, pravděpodobně raněni, spadli někde cestou.[17] Ujistil jsem ho, že budou dopraveni na zdravotnické stanoviště. Na vzdáleném poli jsem zahlédl projíždět gardové jezdce, proto jsem k nim odeslal jednoho kozáka s rozkazem, aby se k nám přidali a eskortovali zajaté. Jejich velitelem byl plukovník Stahl.[18] Předal jsem mu Vandamma s jeho doprovodem a instruoval jej, aby je odvedl k panovníkovi, zatímco jsem přesedl na kozáckého koně a vyrazil napřed informovat Jeho veličenstvo o zajetí francouzského vrchního velitele. Vzdálenost to byla značná, a tak, než jsem konečně zjistil, kde je nové stanoviště cara Alexandra Pavloviče, uběhl nějaký čas. Už zdálky jsem jej spatřil na vrcholku kopce, obklopeného svým doprovodem. Jel jsem přímo k němu a hlasitě ho informoval o zajetí francouzského vrchního velitele Vandamma. Rakouský císař, který postával vedle našeho panovníka, smekl klobouk a vykřikl: “Vivat!”. Poté ke mně přistoupil velkokníže Konstantin Pavlovič a zeptal se: “Kde je Vandamme?”, a přikázal mi, abych jej vzal zajatému naproti. “Ostruhy, pane, ostruhy!”, volal na mě netrpělivě během jízdy a nutil mě tak zrychlit.
    Přes půl hodiny jsme jezdili po údolích a kopcích a hledali správnou cestu, kterou jsem ve spěchu zapomněl. Netrpělivost velkoknížete dosáhla svého vrcholu. “Kolzakove, chceš mi vydat Vandamma nebo ne?”, neustále opakoval, přičemž jeho hněv nabíral na síle. “Hrajete si se mnou?” Nadarmo jsem se vyptával kolemjdoucích, zda náhodou neviděli zajatého francouzského generála, od nikoho se mi však nedostalo uspokojivé odpovědi. Nakonec, jen co jsme vyjeli na jakési vyvýšené místo, jsme si v dálce všimli pomalu jedoucí skupinky jezdců a rozjeli se přímo k nim. Vandamme si velkoknížete pravděpodobně spletl s carem, neboť jej oslovil “Sire”, a když mu předával svou šavli, zopakoval přitom svoji původní frázi. Velkokníže se mu představil, jeho šavli však nepřijal a sdělil mu, že by ji měl osobně předat caru Alexandrovi. Když jsme se dostavili před cara, pomohli Vandammovi z koně, neboť z něj jen stěží slézal. Ztěžka oddychující maršál[19] nejprve objal svého koně a poté jej políbil. Pak se pomalu a těžkopádně sunul směrem k carovi, který postával v popředí své suity a s tímtéž teatrálním pohybem zopakoval už potřetí svoji řeč. Car mu na to odpověděl: „Général, j´en suis bien fâché, mais c´est le sort de la guerre!“ [“Generále, velmi se na to zlobím, ale je to důsledek války!”]  Poté klepl knížete Volkonského[20], předal mu Vandammův meč a přikázal odvést zajaté. “Sire, un mot encore.” [„Sire, ještě jedno slovo.“], řekl Vandamme, “je prie votre majesté comme grâce de ne pas me rendre aux mains des Autrichiens.” [„Žádám Vaše Veličenstvo, aby mi udělilo milost a nevydávalo mě do rukou Rakušanů.“] Car si vyměnil letmý pohled s rakouským císařem, vyslovil se souhlasně směrem k Vandammově žádosti a přikázal knížeti Volkonskému, aby se zajatci dostalo náležité péče.[21]
    Tak skončila oslavovaná bitva u Chlumce, kde jsme vzali 12 000 zajatců, včetně  vrchního velitele a ukořistili bezpočet zbraní a vlajek.[22] Bitva skončila kolem jedné hodiny po poledni.
    Vandamma odvezli do Teplic, jeho vůz však bylo nutné odstavit u městské brány, neboť sem dorazil právě v době, kdy tudy procházely pluky spojeneckých armád. Vandamme zuřil. Domníval se, že byl úmyslně vystaven na odiv, obzvláště pak rakouských vojáků, kteří si na něho ukazovaly prstem, hlasitě se mu posmívali a dělali si z něho legraci. Stalo se, že ve stejném okamžiku ho míjel císař František se svým doprovodem.  Vandamme se vyklonil z pod plachty a téměř výhružně pronesl: “Sire, c´est ainsi que vous traitez un général au service de l´empereur Napoléon, votre proche parent? Je lui ferai connaitre vos procédés, prenez garde qu´il ne s´en venge.” [„Sire, takto se chováte ke generálovi ve službách císaře Napoleona, Vašeho blízkého příbuzného? Řeknu mu o Vašich postupech, dejte si pozor, aby se za to nepomstil.“] Rakouský císař zamnul ruce a svůj odjezd doprovodil slovy: ”Ce n´est pas ma faute.” [“Není to má vina.”]

    Vandamme byl nejprve dopraven do Prahy [1. září], kde byl místními obyvateli, kteří jej nenáviděli za hrozné kontribuce a předešlé krutosti na německých městech[23], přivítán velmi nepřátelsky. Začali na něj házet kameny a cpát se k jeho vozu tak, že ho náš kozácký doprovod mohl jen stěží zaštítit. Osm kozáků bylo zraněno kameny. Vandamme byl později převezen do Ruska, kde zůstal až do samého konce války.”[24]  
Tzv. Vandammův pětifrank, kterým francouzský generál odměnil punčochářského mistra Ignáce Fleischera za to, že mu do Chlumce, pod pohrůžkami zastřelení celé jeho rodiny a vypálení majetku, doručil důležité poselství od brigádního generála Creutzera, jenž s odřadem francouzského jezdectva a pěchoty obsadil nedaleké město Ústí nad Labem. Zobrazená stříbrná mince pochází ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem. Foto: Mgr. Jiří Preclík.
 Poznámky:


[1] V 18. století byl ruský juliánský kalendář oproti evropskému gregoriánskému kalendáři o 11 dní pozadu. V 19. století již činil vzájemný rozdíl 12 dní. Juliánská datace, přenesená z původního textu, je tedy v závorce doplněna o přepočet, odpovídající gregoriánskému kalendáři příslušného století. V poznámkovém bloku, není-li uvedeno jinak, se jedná vždy o data gregoriánská.
[2] Historický měsíčník „Russkaja starina“ založil v Petrohradě v roce 1870 amatérský historik Michail Seměvský (1837-1892). Časopis se zabýval především ruskými historickými událostmi 18. a 19. století a bez přestávky vycházel až do roku 1918, kdy byl novým komunistickým režimem postaven mimo zákon.
[3] Velitel XIV. armádního sboru, francouzský maršál Laurent Gouvion Saint-Cyr (1764-1830), měl k obraně Drážďan, coby důležitého zásobovacího uzlu a strategické základny Francouzů v Sasku, k dispozici čtyři pěší divize (42., 43., 44. a 45.), 10. lehkou jezdeckou divizi a V. jezdecký sbor generála L´Héritiera. Celkem se mohlo jednat asi o 20 000 mužů.   
[4] Hlavní (Českou) armádu tvořilo přibližně 125 000 Rakušanů, 61 000 Rusů a 38 000 Prusů.  Prvosledové jednotky se k městu přiblížily už 25. srpna, přičemž hned z chodu mohlo zaútočit kolem 80 000 mužů. K útoku na řídce obsazené francouzské pozice však nedošlo a generální útok byl odložen až na odpoledne následujícího dne. Udává se, že do bitvy o Drážďany se zapojilo asi 180 000 spojeneckých vojáků.
[5] Francouzský císař, následován několika odřady císařské gardy a jedním jezdeckým sborem, přijel  ve směru od Zhořelce (Görlitz) kolem 9 hodiny ráno. Ke 14 hodině již měl k dispozici posily přibližně 50 000 mužů, čímž jeho síly vzrostly asi na 70 000 mužů pěchoty a jezdectva. Během noci pak do města přibylo gardové jezdectvo a dva armádní sbory. Na počátku dne 27. srpna měl Napoleon k dispozici kolem 140 000 mužů. 
[6] Autor zde má na mysli patrně porážku rozhodující, jež by mohla zapříčinit zhroucení celkového strategického plánu spojenců.
[7] Ačkoliv bylo kalendářně léto, počasí mělo již několik dní podzimní parametry. Jiný neznámý ruský pamětník popsal strádání ustupujících vojáků takto: “Nepřetržitě lilo, voda tekla z hor řekami a strhávala mosty, takže jsme byli neustále ve velkém nebezpečí. Lidé i koně se třásli zimou a mokrem. Domy ve vesnicích byly zpustošené, neměli jsme se kde ohřát a ani na čem uvařit jídlo. Tak jsme prožili pět dní. Každý, kdo tyto dny prožil, bude je jistě považovat za nejstrašnější ve svém životě.” 
[8] Bylo to u Berggiesshübelu, který se nachází asi 7 km severně od Petrovic.
[9] Alexandr Ivanovič Ostermann-Tolstoj, hrabě (1771-1857), jako příslušník staré ruské šlechty a syn generálporučíka, byl již ve třech letech zapsán ke gardovému Preobraženskému pluku. Jako dobrovolník se zúčastnil války s Tureckem, načež obdržel poručíckou hodnost. V roce 1796 byl jmenován plukovníkem a o dva roky později přišlo povýšení na generálmajora. V roce 1806 se už jako generálporučík vyznamenal u Pultusku a u Pruského Jílového mu bylo svěřeno velení nad levým křídlem armády; u Guttstadtu byl těžce zraněn. Po uzavření Tylžského míru se stáhl do ústraní. V roce 1811 zdědil po svém bezdětném strýci Ivanu Ostermannovi hraběcí titul. Zpět do služby se vrátil až na počátku Osvobozenecké války a v červenci byl jmenován velitelem 4. pěšího sboru. U Borodina utrpěl těžké vnitřní zranění. Byl zastáncem plánu na vyklizení Moskvy bez boje. Zúčastnil se bitev u Tarutina a Krasného. Kvůli podlomenému zdraví v prosinci nakrátko opustil armádu. V květnu 1813 byl u Budyšína těžce zraněn do ramena. 26. srpna obdržel velení nad několika, u Pirny detašovanými ruskými jednotkami, s nimiž se posléze probil na českou stranu Krušných hor a 29. srpna se Francouzům postavil u Přestanova. Během těžkých bojů přišel o levou paži. V srpnu 1817 byl jmenován do hodnosti generála pěchoty. V roce 1831 působil jako vojenský poradce během války v Egyptě. Rozpory s carem Mikulášem I. jej přiměly v roce 1834 opustit zemi a přestěhovat se do Ženevy, kde zemřel ve věku 86 let.
[10] Papírově sice měli Francouzi početní převahu téměř dva na jednoho, v reálu však mohly být jejich jednotky nasazovány do boje jen po částech. Zatímco se už francouzský předvoj vrhal mezi Přestanovem a Stradovem do boje s výhodněji postavenými Rusy, většina jednotek, včetně   dělostřelectva, byla teprve v průsmyku a zápasila s rozmáčenou půdou. Vandamme byl tudíž nucen přerušovat boj a dorazivší jednotky hnát do útoku rovnou z chodu, aniž měly čas si vydechnout po namáhavém pochodu. Tyto okolnosti poskytovaly stále vyčerpanějším Rusům cenný čas k odpočinku a k nutnému přeskupování.  
[11] O vysokém podílu Rusů na konečném vítězství svědčí poměr jejich ztrát vzhledem ke ztrátám Rakušanů a Prusů. Obrana klíčového postavení Rusy jen v prvním dni bitvy stála asi 6 000 padlých a zraněných; mezi zraněnými se nacházeli i tři ruští generálové a desítky štábních a řadových důstojníků.
[12] Na počátku jednoho z odpoledních náporů Francouzů na levé křídlo ruské obrany, se generál Ostermann-Tolstoj rozhodl povzbudit vyčerpané jednotky a na koni vyjel před vlastní řady, aby jej vojáci lépe viděli. Ve stejném okamžiku, kdy rozmáchle gestikuloval na všechny strany, jej dělostřelecká koule srazila z koně a připravila o levou paži. Zbylá čast ruky mu byla později v týlu  amputována. Za udržení veledůležitého postavení, jehož obranu soudobá carská propaganda přirovnala k té od Thermopyl, z 5. století před Kristem, obdržel generál Ostermann-Tolstoj několik vysokých ruských řádů a hodnotných věcných darů.      
[13] 2. pruský sbor generálporučíka Friedricha Emila Ferdinanda Heinricha Kleista (1762-1823), jež  tvořil pruský kontingent Hlavní (České) armády.
[14] Původem slezský šlechtic Johann Karl Friedrich Anton hrabě von Diebitsch und Narden (1785-1831) je znám také pod ruským jménem Ivan Ivanovič Dibič-Zabalkanskij. Ačkoliv absolvoval berlínskou kadetku, na přání svého otce vstoupil do služeb ruského cara a setrval v nich až do své smrti. V roce 1801 byl jako praporčík zapsán k Semjonovskému gardovému pluku. Během svého prvního tažení utržil v bitvě u Slavkova zranění na pravé ruce. Bojoval u Pruského Jílového a Friedlandu, po němž obdržel hodnost kapitána a v roce 1811 byl povýšen na plukovníka. V první fázi Osvobozenecké války se stačil několikrát vyznamenat, přičemž mu byla za bitvu u Polotsku  udělena hodnost generálmajora. V prosinci téhož roku bojoval proti Pruskému pomocnému sboru generála Yorcka. Zde projevil své diplomatické nadání a dojednal s Yorckem příměří, které vyvrcholilo podpisem rusko-pruské spojenecké smlouvy. V letech 1813 a 1814 vykonával post  generálního ubytovatele spojeneckých armád; za účast na „Bitvě národů“ u Lipska získal povýšení do hodnosti generálporučíka. V roce 1815 se zúčastnil Vídeňského kongresu; v témže roce zastával funkci náčelníka štábu 1. armády. V roce 1818 byl jmenován generálním pobočníkem ruského cara Alexandra I.; tutéž funkci zastával také u cara Mikuláše I. V roce 1824 byl náčelníkem hlavního štábu a o dva roky později obdržel hodnost generála pěchoty. V letech 1828-1829 na sebe upozornil v rusko-turecké válce, když na postu velitele 2. armády nahradil jiného veterána napoleonských válek - generála Wittgensteina. Za toto tažení obdržel hodnost polního maršála a na počest úspěšných operací vedených v balkánských horách, přídomek „Zabalkanskij“. Osudové se mu stalo jmenování vrchním velitelem armády, jež měla potlačit polské tzv. Listopadové povstání, neboť podlehl choleře nedaleko Pultusku. Je pochován na vojenském hřbitově v Petrohradě.
[15] Kleistovo “šťastné” zastoupení Vandammovy ústupové trasy zpět do Saska bylo jedním z rozhodujících momentů bitvy, který ji de facto rozhodl. Za tento čin mu byl dne 3. června 1814 udělen dědičný hraběcí titul s přídomkem „von Nollendorf“, z Nakléřova.
[16] Oficiální ruská verze této události tvrdí, že Vandamma zajali příslušníci 4. mysliveckého pluku, kteří ho posléze předali kozákům. Samotný Vandamme vše ještě více komplikuje svou pozdější  korespondencí, v níž uvádí, že do zajetí upadl sám, bez jakéhokoliv doprovodu, jelikož byl takto méně nápadný. Podíl na jeho zajetí si rovněž připisovali Rakušané a pozadu se svou verzí nezůstali ani Prusové…
[17] Velitele gardových ženistů a dočasného Vandammova náčelníka štábu François-Nicolas-Benoita Haxo (1774-1838) srazil šrapnel z koně a poranil jej na hrudníku. Z řad francouzské generality byli rovněž zajati: divizní generál François-Antoine Teste (1775-1862), brigádní generál Joachim Jérôme Quiot du Passage (1775-1850) a vážně zraněný generál kavalerie Friedrich svobodný pán von Heimrodt (1778-1813). Heimrodt svým zraněním podlehl již 3. září v Teplicích, ostatní  velitelé, včetně generála Haxo, strávili zbytek války v Maďarsku. V zajetí se 30. srpna údajně ocitl také divizní generál Claude-Etienne Guyot (1768-1837) od gardového jezdectva. Vzhledem k tomu, že se gardový sbor nacházel až u Pirny, je možné, že jej velitel gardy maršál Mortier pověřil zjištěním situace u Vandammova sboru, což po něm mimochodem žádal i sám francouzský císař. Guyot byl prý ze zajetí záhy vyměněn a již v říjnu se zapojil do čtyřdenní bitvy o Lipsko.
[18] Karl Gustavovič Stahl (1777-1853) svou vojenskou kariéru zahájil u Preobraženského gardového pluku, kam vstoupil jako osmiletý a ve věku pouhých 19 let byl již kapitánem. V roce 1799 se zúčastnil tažení ruských vojsk do Švýcarska. V průběhu polské kampaně se vyznamenal v bitvě u Pultusku a bojoval také u Pruského Jílového a Friedlandu. V říjnu 1811 získal hodnost plukovníka a postavení křídelního pobočníka velkoknížete Konstantina Pavloviče. V roce 1813 se zúčastnil bojů  u Budyšína, Drážďan, Chlumce a Lipska. Za hrdinství prokázané v „Bitvě národů“ byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován do čela Astrachaňského kyrysnického pluku. V roce 1818 byl nakrátko jmenován generálním ubytovatelem 2. armády; léta 1819-1827 strávil ve výslužbě. Od roku 1830 až do své smrti byl vojenským velitelem Moskvy. Zemřel v hodnosti generála jezdectva, jíž obdržel v roce 1843.
[19] Kolzakov se zde mýlí, Vandamme na vysněnou maršálskou hůl nikdy nedosáhl.  
[20] Pjotr Michajlovič Volkonskij (1776-1852) pocházel ze starobylého ruského knížecího rodu. K Preobraženskému gardovému pluku byl zapsán již během svého křtu a v sedmi letech byl povýšen na seržanta v Gardovém jízdním pluku. V roce 1792 přestoupil k Semjonovskému gardovému pluku v hodnosti praporčíka; o 8 let později byl u téhož pluku již plukovníkem. Na počátku roku 1801 sehrál důležitou úlohu během spiknutí, jež vedlo k násilnému odstranění cara Pavla I., za což byl ještě v září téhož roku povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován generálním pobočníkem nového cara Alexandra I. Od října 1805 zastával funkci generálního ubytovatele rusko-rakouských vojsk. V bitvě u Slavkova se v čele dvou pluků vrhl několikrát do útoku, přičemž se mu podařilo ukořistit dvě děla. V polském tažení byl členem nejužšího carského doprovodu. V průběhu podzimu 1812 se pohyboval ve štábu maršála Kutuzova a podílel se rovněž na vojenských operacích na řece Berezině. Ještě před koncem roku byl jmenován náčelníkem štábu armády. Po bitvě u Lützenu obdržel hodnost generálporučíka; zůčastnil se obou tažení let 1813 a 1814. Mezi lety 1815-1823 byl načelníkem hlavního štábu, v roce 1817 byl mezitím jmenován generálem pěchoty. V roce 1824 krátce působil jako ruský velvyslanec ve Francii. V roce 1843 obdržel ruskou nejvyšší hodnost polního maršála. Byl držitelem všech ruských řádu vyšších stupňů a celkem 29 zahraničních vyznamenání.
[21] Generál Vandamme rytířskost a carovo vlídné chování potvrzuje, čímž např. líčení proslulého napoleonského memoáristy Marcellina de Marbot (1782-1854), který ve svých obšírných pamětech popisuje napjatou atmosféru, jež měla posléze vygradovat až ve slovní půtku mezi carskými bratry na jedné a Vandammem na druhé straně, odsouvá do říše legend.
[22] Francouzské ztráty kolísají mezi 5-6 000 zabitými nebo zraněnými a 7-13 000 zajatými; v nepřátelských rukou zůstalo 81 děl, veškerý trén, včetně 200 muničních vozů a také dva orly a tři další prapory. Vedle již zmíněných generálů, kteří padli do zajetí, byli jiní dva smrtelně zraněni v boji. Brigádní generál Heinrich kníže Reuss zu Köstritz (*1784) byl během útoku předvoje na pozice Rusů nad Hellendorfem (na saské straně Krušných hor!), zraněn dělovou koulí na levém stehnu a v Hellendorfu o několik hodin později zemřel. Tento fakt potvrzuje jak zpráva náčelníka štábu I. sboru - generála Revesta, který se sám posléze postavil do čela Reussovy brigády, tak i zpráva generála Haxo, adresovaná téhož dne francouzskému císaři Napoleonovi. Svědectví obou pánů tak vyvrací mylná tvrzení, že si smrt tohoto knížete s rodinnými kořeny v Duryňsku, jehož podobizna je vystavena ve versailleské Galerii bitev, našla v průběhu těžkých bojů v okolí obce Stradova. Druhého v tomto smutném pořadí, brigádního generála Martin-Françoise Dunesma (*1767) potkal neméně „pěkný“ osud. Na čele jednotek, s nimiž se 30. srpna pokoušel probít skrze pruský sbor, jej do hrudníku zasáhla dělostřelecká koule a na místě usmrtila. V témže dni měl být  smrtelně zraněn rovněž brigádní generál Balthazar-Joseph Emond D´Esclevin (*1765), jeho zařazení a účast v bitvě u Chlumce je však velmi nejasná, jelikož byl tento bývalý námořní dělostřelec ještě v průběhu bitvy o Drážďany veden jako velitel 2. brigády 45. (Razoutovy) divize od Saint-Cyrova XIV. sboru. Oficiální zdroje hovoří o tom, že byl s vážným zraněním převezen do Drážďan, kde se při listopadové kapitulaci města ocitl v zajetí. Následně se dostal do transportu zajatců, který mířil ze Saska do Hradce Králové a odtud zřejmě dál do Maďarska, kam francouzští zajatci často putovali. Shodou okolností se mu jiný Chlumec, ten nad řekou Cidlinou, stal znovu osudným, neboť zde, v domě 2/II na Zámostí, na následky celkového vyčerpání dne 29. prosince 1813 skonal. Ve starší literatuře se, často a mylně, mezi zabitými generály objevuje také brigádní generál Raymond-Phyllipe-Joseph de Montesquiou-Fézensac (1784-1867), ten se však z obklíčení u Chlumce probil a dožil se úctyhodného věku.
[23] Autor zde naráží na represe vůči obyvatelstvu měst na severu Německa, kde generál Vandamme působil ve druhém čtvrtletí roku 1813. Jedna z dochovaných zpráv, mimo jiné, uvádí, že dne 10. dubna 1813 nechal v Brémách zastřelit dva úředníky tzv. provizorní rady (a další tři na půl roku uvěznil), kteří se při nedávných protifrancouzských nepokojích ujali řízení prefektury v nedalekém Oldenburgu.
[24] Vandamme byl transportován do Moskvy, kde se po dobu pěti měsíců těšil pohostinnosti a velké pozornosti celé řady ruských velmožů, poté byl převezen na jihozápad do Vjazmy. Po abdikaci císaře Napoleona a uzavření Pařížského míru byl z ruského zajetí propuštěn. V červenci 1814 se přes Rigu vrátil po moři zpět do Francie.
  
Příloha č.1
Empírový pískovcový náhrobek generála Emonda D´Esclevin se od roku 1920 nachází před vstupní branou do nového městského hřbitova v Chlumci nad Cidlinou. Foto: Karel Bauer
 Příloha č.2


Prameny a literatura:
   Casse, A. du: Le général Vandamme et sa correspondance, svazek 2., Paris 1870
   Correspondance du Napoleon Ier, svazek 26., Paris 1868
   Djanija rossijskich polkovodcev i geněralov oznamenovavšich sebja v dostopamjatnuju vajnu s Francijeju v 1812, 1813, 1814 i 1815 godach, svazek 3., Tipografia Karla Kraija, Sankt-Petěrburg 1822
   Fidler, Jiří: Slavkovská encyklopedie, JOTA, Brno 2005
   Finková, D.: Z ruských pramenů o dojmech táhnoucích ruských vojsk českým územím v roce 1813, ČSNS - Sborník Napoleon, Brko Tuřany 1995
   Förster, Fr.: Geschichte der Befreiungs-Kriege 1813, 1814, 1815, Gustav Hempel, Berlin 1857
   Gallaher, J.G.: Napoleon´s Enfant Terrible: General Dominique Vandamme, University of Oklahoma Press, Norman, Publishing Division of the University, 2008
   Hanesch Josef: Karel I. Filip, kníže Schwarzenberg, Nakladatelství Bohumír Němec, České Budějovice 2003
   Haythornwaite, Philip: Ruská armáda za napoleonských válek 1799-1814, Computer Press, Brno 2009
   Helldorf, Freiherr von: Zur Geschichte der Schlacht bei Kulm, Gustav Hempel, Berlin 1856
   Jakovlev, G: Denkwürdigkeiten aus dem Kriege von 1813 von A. Michajlovskij-Danilevskij, Eduard Pelz, Breslau und Leipzig 1837
   Kerschnawe H.-Velcke A.: Feldmarschall Karl Fürst zu Schwarzenberg, Gerlach&Wiedling, Wien und Leipzig 1913
   Kolektiv autorů: Bitva u Znojma a válka roku 1809, Akcent, Třebíč 2009
   Kornilovič, A. A.: Slovar russkich geněralov, učastnikov bojevych dějstvij protiv armiji Napoleona Bonaparta v 1812-1815 gg., studia TRITE, Russiskij archiv 1996
   Kovařík, Jiří: Bitva u Chlumce a Přestanova aneb kdo za to mohl?, příspěvek publikovaný na www.napoleon-knihy.blogspot.com., červen 2013
   Týž: Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství, Akcent, Třebíč 2003
   Týž: Napoleonova tažení III. – Proti všem, Akcent, Třebíč 2004
   Týž: Waterloo – Poslední bitva, Akcent, Třebíč 2011
   Marbot, Marcellin de: Paměti, Elka Press, Praha 1999
   Mikaberidze, Alexander: The russian officer corps in the revolutionary and napoleonic wars, 1792-1815, Savas Beatie LLC, New York 2005
   Pflugk-Harttung, Julius: Illustrierte Geschichte der Befreiungskriege 1813-1815 - Ein Jubiläumswerk zur Erinnerung an die grosse Zeit vor 100 Jahren, Stuttgart-Berlin-Leipzig: Union Deutsche Verlagsgesellschaft, 1913
   Plotho, Carl von: Der Krieg in Deutschland und Frankreich in den Jahren 1813 und 1814, svazek 2., K.F.Amelang, Berlin 1817
   Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy, Svoboda, Praha 1971
   Russkaja starina – istoričeskoje izdanie, svazek 1., Sankt-Petěrburg 1870
   Six, Georges: Dictionnaire biographique des généraux et amiraux français de la Révolution et de l´Empire (1792-1814), Mayenne 2003
   Švankmajer, Milan: Bitva u Přestanova a Chlumce 1813, KNV, Ústín nad Labem 1955
   Týž: Čechy na sklonku napoleonských válek, Lidové noviny, Praha 2004
   Weech, Friedrich von: Badische Biographien, svazek 1., Verlagshandlung von Fr.Wassermann, Heidelberg 1875
   Journal des campagnes du prince de Wurtemberg 1812-1814, Chapelot, Paris 1907


Poděkování:
   Na tomto místě bych chtěl poděkovat panu Mgr. Václavu Houfkovi z městského muzea v Ústí nad Labem, za vřelou pomoc při shánění fotografického materiálu pro tento příspěvek a rovněž příteli Karlu Bauerovi z Děčína, za mnohé detaily, týkající se posledních okamžiků života francouzského generála Emonda D´Esclevin. Velké díky!


2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Včera jsem byl na "dnu otevřených dveří" na Komorním Hrádku (zámek ve faktické správě armády) a tam měli ne chodbě mj. reprodukci obrazu G.P.Rugendanse nazvaný SMRT KŇÍŽETE VANDAMA V BITVĚ U CHLUMCE [a to hned ve třech jazycích!] -- to samo o sobě stojí za »pozornost«, neb jsem byl průvodcem ujišťován, že v překladu určitě chyba nebude...?!?
Jsem přesvědčen, že onu scénu jako "výřez" odněkud znám, ovšem v širším kontextu celkové scenérie tento obraz působí, že Vandamm byl zajat uprostřed nejlítější bitevní vřavy... :-)))
K. Řezníček

Jiri Kovarik řekl(a)...

Mělo by to být toto:
Vandammes Gefangennahme in der Schlacht bei Kulm
Title: Radierung
Description: Papier, bedruckt; beschr. u. li.: Die Gegend ist nach der Natur gezeichnet; darunter: Vandames Gefangennehmung in der Schlacht bei Culm. d. 16 ten Septembr. 1813. Vandame est fait prisonnier dans la journée de Culm. du 16 me Septembre 1813.; (darunter erklärender Text in deutsch und französisch); darunter: Gezeichnet und gestochen und im Verlag bei J. L. Rugendas in Augsburg.; Aufbewahrung/Standort: Stadtgeschichtliches Museum Leipzig; Technik: Radierung, koloriert
Creator:
Rugendas, Johann Lorenz (Zeichner)
Type: Radierung; Grafik zur Völkerschlacht; Grafik; Kunst/Kunsthandwerk
Format: 46,3 x 57 (beschnitten); Papier
Subject: Vandamme (General); Kulm; 1813.09.16; Non-specified: Schlacht bei Kulm ()
Identifier: Inventarnummer VS 711; GOS-Nr. vs000734 [Metadata]
Rights: Stadtgeschichtliches Museum Leipzig; Stadtgeschichtliches Museum Leipzig [Resource]
Source: Stadtgeschichtliches Museum Leipzig
Data provider: Stadtgeschichtliches Museum Leipzig
Provider: Athena
Providing country: Germany
Obrázek je v mí trojdílnné sérii k Chlumci a o tom, kdo mohl za Vandammovu porážku...