Osud francouzského městečka Oradour sur Glane, „města
mučedníka“, u nás nejspíš známý jen v hrubých obrysech, se v mnohém
shoduje s tragédií Lidic, byť rozsah a průběh událostí je ještě krutější. Lidice
a Oradour ale nespojují jen hrůzy a masakr. Je tu i souvislost jiná, málo
známá, naprosto náhodná a tím i děsivější. Limousinské městečko vyvraždily
jednotky Waffen SS dne 10. června 1944, přesně dva roky poté, co v krvi,
dýmu a salvách vrahů zmizela ves u Kladna...
Divize SS „Das Reich“, pluk „Der Führer“
Hlavní aktéry v dramatu představovali „Panzegrenadiere“, příslušníci jedné
roty 3. praporu 4. Panzergrenadierregiment „Der Führer“, který patřil do
2. SS Panzergrenadier-Divizion „Das Reich“. Elitní jednotka, tvrdí o této
divizi jedni a připomínají 72 rytířských křížů, získaných na východní frontě,
či velmi vysoké ztráty. Jiní namítají, že počet křížů o ničem nesvědčí a
ztráty, mnohem vyšší než u jednotek Wehrmacht, pramenily z nezkušenosti i
mládí příslušníků a velitelů, kteří měli v krvi víc ideologické doktríny
než vojenských návyků potřebných v boji.
V každém případě šlo o politické vojáky a Himmlerův
nástroj. Bojová cesta této divize? Tažení do Francie roku 1940, které skončilo
až v Bordeaux, pak invaze na Balkán v roce 1941, kde se těleso účastnilo
dobytí Bělehradu stejně jako hromadných poprav pro výstrahu v Pančevu,
poté tažení na SSSR s vítězstvím u Jelni (v prostoru Smolenska)
v první fázi války na východní frontě. Po přeskupení a doplnění byla
divize nasazena v lednu 1943 u Charkova, kde se sice bila až do tzv. třetí
bitvy o toto město, prokazatelně ale vraždila i civilisty. Do značné míry se
právě díky tomu stala jednotkou, která budila strach a zasévala hrůzu.
V červenci 1943 prošla divize „Das Reich“ bitvou u Kursku
a od té chvíle už jen ustupovala. V prvních měsících roku 1944 se začala
postupně přesunovat na západ, do Francie, přičemž její poslední části odjely
z východní fronty 8. dubna. V únoru a v březnu 1944 se začalo
přibližně 8500 z východní fronty stažených vojáků shromažďovat nejprve v Souages
a poté v údolí Garonny u Bordeaux, přičemž byli do divize začleněni Francouzi
z Alsaska a osmnáctiletí či sedmnáctiletí, nacistické straně oddaní a
rasově čistí rekruti z Říše. I tak se mezery nezacelily, jen pluku „Der
Führer“ chyběly do tabulkových stavů dvě třetiny důstojníků, polovina
poddůstojníků a tři stovky mužů. Řada příslušníků se teprve učila ovládat
zbraně a prodělávala základní výcvik po četách, spojený s intenzivním
školením ideologickým. Velice pestrou skladbu ilustrují stavy 2. batalionu
pluku „Der Führer“ z 21. června 1944, v nichž figuruje 13
národností (hlavně Rumunů a Chorvatů, naverbovaných roku 1941), tvořících
zhruba třetinu stavu. Další třetinu představovali „etničtí Němci“, tedy osoby
hlásící se k německé národnosti mimo hranice vlastní Říše.
Jako celek představovala divize „Das Reich“ jednotku
neúplnou, nedostatečně vystrojenou a navíc vyzbrojenou zbraněmi druhořadé
kvality či ve špatném stavu. Chyběla jí polovina automobilů i tabulkové obrněné
techniky; až dojde k přesunu divize do Normandie, bude muset polovina
z celkového počtu 18 000 zůstat kvůli nedostatku přepravních
prostředků na místě.
S počátkem jara 1944 začaly být jednotlivé části divize
nasazovány k pacifikaci hornatých oblastí Massif Central a údolí řeky Dordogne; z instrukcí
Berlína jasně vyplývalo, že se jednalo o boj s „maquis“, francouzskými
partyzány, s hnutím odporu obecně a o represe vůči obyvatelstvu venkova, což
mělo civilisty odradit od pomoci partyzánům či sympatií. Nasazení se týkalo i
nováčků, kteří tak získávali sebevědomí, což obnášelo, jak to u vojáků ve válce
bývá, i přivykání na zabíjení, krev a smrt.
Vývoj situace vyžaduje brutální úder...
Dne 6. června 1944 došlo na normandském poloostrově Cotentin
k vylodění prvních spojeneckých jednotek, německé velení však nemohlo onoho
dne vyhodnotit rozsah invaze, čímž lze vysvětlit, proč ještě následujícího dne,
7. června, nedostala divize rozkaz k přesunu na otevírající se druhou
frontu. Byl to pro ni důležitý den, neboť velitel nadřízené jednotky, LVIIII.
obrněného sboru, schválil návrh velitele divize Lammerdinga z 5. června na
„vyčištění prostoru, v němž operují bandy, včetně prostoru
Cahors–Airillac–Tulle“. Nedlouho poté přišel rozkaz, v němž se říkalo:
„Vývoj situace ohledně band v Centrálním masivu
vyžaduje bezprostřední a brutální úder, podniknutý mocnými silami. Druhá
obrněná divize SS se ihned shromáždí a
přesune do sektoru Tulle–Limoges...“
Zdůrazněme, že o přesunu do Normandie dosud nepadlo ani
slovo!
V noci na 8. června vyrazilo 8500 mužů divize „Das
Reich“, aby určený prostor vyčistilo, a o den později došlo k bojům
ve městě Tulle na řece Corrèze, které 7. června osvobodily předtím jednotky
„Franc-Tireurs et Partisans (FTP)“. Divize podnikla útok beze spěchu, přesto
početně silnější partyzány zaskočila a ti se stáhli.
„Sto dvacet ,maquis‛ a jejich pomahačů bude oběšeno. Jejich
těla budou vhozena do řeky,“ stálo na vyhláškách SS-Gruppenführera Lammerdinga.
Popravy pro výstrahu se nakonec zastavily na čísle devadesát
devět. Sto jedna osob bylo deportováno, což vzbudilo zamýšlený účinek tím
spíše, že šlo o výběr naprosto náhodný; mezi oběšenými byli i pronacističtí
milicionáři, ba i pár kandidátů k SS... Možná se jednalo o odplatu za
zabité příslušníky nevelké německé posádky, popravy a deportace ale zcela jasně
naplňovaly vyšším rozkazem vytyčený cíl, který se neminul účinkem, byť byl
dvojsečný.
„Hněv na ,maquis‘ za to, že přivolali na město pohromu, je
mimořádně silný, hrůza z německé reakce pak vyhloubila mezi mými úředníky
a okupanty těžko překlenutelný příkop...,“ psal prefekt z Tulle francouzské
kolaborantské vládě ve Vichy.
Divize se po těchto represích rozmístila v určeném
prostoru Tulle–Limoges, přičemž štáb pluku „Der Führer“ zůstal v Limoges
samotném. Teprve poté, navečer 9. června, přišel rozkaz k přesunu do
Normandie. Přesně stanovil odjezd divize na 11. června ve 12.00 hodin, což
přineslo spousty těžkostí, které Lammerding shrnul v hlášení:
„Bojový potenciál divize byl mimořádně oslaben nedostatečnou
motorizací, přesuny podnikanými v nepříhodném terénu, rozptýlením formace
na 300 kilometrech
a nedostatečným naplánováním pokud jde o operační plány i zásobování...“
Tahače i transportéry vykazovaly poruchy, chyběly pohonné
hmoty, vzhledem k partyzánské činnosti nepřipadal v úvahu přesun po
železnici a v Limousinsku sílil protinacistický odpor každým dnem. Pluk
„Der Führer“ to pociťoval sám na sobě, neboť v noci z 9. na 10.
června zajali partyzáni velitele 3. praporu Kämpfeho, který jel neopatrně
daleko před kolonou.
„Jeden SPW (Schüztpanzerwagen, obrněný transportér, pozn.
překl.) nalezl vůz velitele vpravo od silnice zcela vyloupený a se zapnutým
motorem. Velitel byl deset minut před námi. Okamžité vyslání průzkumných hlídek
zástupcem velitele nepřineslo výsledek,“
stojí v pochodovém deníku 3. praporu.
Partyzáni Kämpfeho ráno ve vsi Cheissoux popravili, což
mohla jednotka jen tušit, neboť tělo nebylo nikdy nalezeno („padl ve Francii“,
stojí v dokumentech u jeho jména), pátrání po něm i po dalším důstojníkovi
SS však do určité míry ovlivnilo to, co následovalo. Lammerdingovi dalo záminku
(pokud ji vůbec potřeboval), jak sám před pár dny napsal, „k brutálnímu úderu“.
Opouštěl s částí divize zdejší kraj, kde to vřelo, přičemž druhosledové a
slabé jednotky Wehrmacht i místní milice nedokázaly partyzánskou činnost omezit.
Z jeho pohledu byl odstrašující zásah zcela na místě, musel však být tak
surový, aby vzbudil strach široko daleko.
V této souvislosti je třeba upozornit na tradovaný
omyl. Často se píše, zejména na internetových stránkách, věnovaných historii
německých jednotek a zbraní SS, že oddíly divize „Das Reich“ přišly od Oradouru
jaksi mimochodem, při přesunu na frontu v Normandii. Jenže přesun začal
teprve 12. června ráno, zhruba šestatřicet hodin po masakru, o němž bude řeč.
To znamená, že jednotka SS do něj byla 10. června vyslána zcela záměrně
s úkolem provést naplánovanou „brutální akci“. Svědectví Jeana-Pierra E.
(pozdější soudní výslechy neobsahovaly plná jména), příslušníka zbraní SS,
jasně říká:
„Opustili jsme Saint-Junien hned po polední stravě a kolem třinácti
hodin. Náhlý odjezd mě překvapil a já se jednoho kamaráda zeptal, proč
s sebou nebereme zavazadla. Odpověděl mi, že se jedná o provedení výpravy,
a vyprávěl mi, že ,maquis‛ zajali jednoho kapitána či velitele SS...“
Vojáci bez plných polních se na frontu nepřesunují... Znovu
opakujme, že to bylo vskutku trestné či přepadové komando, vyčleněné se záměrem
provést odstrašující úder na civilní obyvatelstvo; po akci se měla jednotka
vrátit do Saint-Junien (od Oradouru leží zhruba deset kilometrů na jihozápad),
naložit zbylý materiál, výstroj i věci vojáků a teprve poté vyjet směr
Normandie.
Trestnou výpravou byla pověřena jen část pluku „Der Führer“,
konkrétně necelá 3. rota 1. praporu, která čítala 207 příslušníku Waffen SS,
z toho 137 bojově zařazených, přičemž zhruba šest desítek zůstalo ve vsi
Saint-Junien jako zajištění a ostraha. První četu tvořilo 47 mužů, vyzbrojených
dvěma lehkými kulomety MG 42 a
puškami (z toho jedna s optickým zaměřovačem a jedna pro vrhání dýmovnic),
ve druhé četě (s výzbrojí totožnou, jen místo vrhače dýmovnic tu byl vrhač
granátů) bylo 58 mužů. Třetí četa v síle 32 příslušníků Waffen SS měla
těžké kulomety. Krom toho tu byla četa velitelská, přesné složení není známo.
Později dorazila k Oradouru jedna rota 1. praporu pluku „Der Führer“
v síle kolem 150 Waffen SS.
O akci vědělo jen pár
vyšších důstojníků, avšak to, že s rotou jede i velitel 1. praporu,
SS-Sturmbannführer (ekvivalent majora) Adolf Dickmann, zkušeným nižším
důstojníkům i poddůstojníkům mnohé napovědělo. Pětadvacetiletý zavalitý
SS-Untersturmführer (ekvivalent podporučíka) Barth, Alsasan původem a velitel
1. čety, už při odjezdu svým podřízeným říkal:
„Uděláme dusno, uvidíte, co Alsasani dokážou...“
„Vyrazili jsme, celá rota, a nikdo nevěděl, kterým směrem
jedeme. Opakovali nám ale, že hledáme velitele 3. batalionu, uneseného za
okolností, které já neznal. Dojeli jsme před jednu obec a já si přečetl nápis
,Oradour-sur-Glane‛. (...) Velení se
ujal sám velitel praporu...,“ vypovídal pak jeden z příslušníků 3. roty.
SS-Unterscharführer (ekvivalent
četaře) Boos dodal:
„Při příchodu do vsi nás zastavili
a dali nám rozkazy.“
Mínil tím statek asi kilometr před
Oradourem, na protilehlém břehu Glane. Pokyny k akci dával
SS-Hauptsturmführer (ekvivalent kapitána) Kahn, velicí rotě.
„Velitel praporu této rozmluvě
asistoval. Měl zkřížené ruce a mluvil jen málo,“ dodal řadový příslušní
jednotky Jean-Pierre E.
SS-Sturmbannführer Dickmann, velitel 3. praporu, vskutku neměl co
dodávat, on už úkoly s SS-Hauptsturmführerem Kahnem
probral... Kolona zatím stála a čekala na dohled od městečka bez jakéhokoliv
zvláštního zajištění, bez sebemenších obav před přepadem či léčkou. Velitelé
dobře věděli, že budou mít co do činění jen s neozbrojenými, mírumilovnými
a nic netušícími civilisty!
Klidné a šťastné městečko
Oradour, nesoucí přídomek podle říčky Glane (neboť jinak je
v Limousinsku Oradourů vícero), měl podle statistiky z roku 1936
celkem 1574 obyvatel a rozkládal se v krajině, kterou v XIX. století nejednou
vymaloval Camille Corot, na levém břehu klikatého a hodně zahloubeného říčního
koryta, kde klapal mlýn a v němž chytali rybáři pstruhy. Z osmnáct
kilometrů na východ ležícího Limoges sem vedla od roku 1911 tramvaj, zprvu parní,
před druhou světovou válkou už ale elektrická. Počet obyvatel do roku 1944 poklesl,
třebaže se do městečka přistěhovalo pár desítek lidí, zahnaných sem emigračními
vlnami z let 1939–1940; nejprve to byli uprchlíci před Frankovou
diktaturou ve Španělsku, pak utečenci z Alsaska a nakonec vysídlenci z Lotrinska.
Během dalších let totiž někteří odešli na nucené práce, jiní se přihlásili
dobrovolně, několik Alsasanů či Španělů se vrátilo a pár obětí si vyžádala
válka. Jinak tu žili lidé nejrůznějšího politického přesvědčení i vyznání, ba i
Židé, k nimž si režim ve Vichy počínal přece jen tolerantněji. Do politiky
se nikdo hlasitě nemíchal, s partyzány a hnutím odporu nenavázal žádný
z obyvatelů užší kontakt. Počátkem léta 1944 všichni doufali v invazi
Spojenců, která měla přinést osvobození, a ti, kteří poslouchali Londýn, o
vylodění v Normandii už něco málo věděli.
V Oradouru plynul čas klidně a v relativní
hojnosti i za války, neboť půda všude kolem byla úrodná, Glane oplývala rybami,
ovcím ani hovězímu dobytku nechyběla na stráních pastva a navzdory odvodům
zbývalo dost pro trh i domácnosti. Byly tu ulice se jmény, zděné a většinou
jednopatrové domy, čtyři koloniály, tři řeznictví, dva pekaři, jeden obchodník
s vínem, cukrárnička, na deset kaváren, pět hostinců či restaurací,
obchodník s látkami a oděvy, garáže a autodílna, ba i tři hotely,
z nichž podnik jménem Milord proslul výtečnou kuchyní. Dojednávaly se zde
obchody, jezdilo se sem na výlety nebo s udicemi... Náměstí vévodil
goticky kostel z XV. století s ostře špičatou a o století mladší
zvonicí, která se v čase války mohla změnit v opevněný donjon,
obrannou věž.
Jméno Oradour prý pochází z francouzského „oratoire“,
oratoř,což značí prostor pro modlitbu a pro oddělenou účast na bohoslužbě.
Modlitby, ani obranná věž však městečku té osudné soboty 10. června 1944
nijak nepomohly. A k obyvatelům, kteří žili po staletí šťastně, se štěstí
obrátilo zády...
Raus!
Dvacetiletý Marcel Darhout spatřil kolonu pěti až osmi
německý vozidel ve 13.45 od holičství v Oradouru,
které mělo tou dobou stále polední přestávku. Pětadvacetiletý Clément
Broussadier vstoupil do holičství už otevřeného, a ve stejné chvíli, kdy
německou techniku zaznamenal, si všiml, že ručičky hodin v oficíně ukazuji
za dvě minuty dvě. Armand Senon zahlédl kolem tři čtvrtě na dvě, jak po silnici
od Limoges, tedy východu, přijíždějí k mostu přes Glane dvě
„automitrailleuses“ tj. vozidla s kulomety. Hubert Desourteaux, majitel
zdejších garáží, zaznamenal ve čtvrt na tři v centru městečka průjezd pěti
vozidel; ve třech poznal kamiony Ford 4,5 t, o dvou pak mluvil jako o
transportérech s housenkovými pásy a pancéřováním na bocích.
Všechny
tyto dojmy a vzpomínky byly do jisté míry zkreslené a nedávaly představu o
způsobu provedení první fáze akce. Část roty (3. četa) dostala po příjezdu do
blízkosti Oradouru a po bojovém rozdílení povel sesednout. Jejím úkolem bylo
přejít most a vytvořit uzávěru na vnějším obvodě města z východní strany. Ostatní
projeli s Dickmannem a Kahnem skrze městečko na opačný konec, kde opět
část (2. četa) sesedla a začala se po trojících rozmisťovat, aby uzavřela cesty
od severozápadu. Nikdo nesměl dovnitř uzávěry a nikdo ven, zvláštní události se
měly signalizovat světlicemi. Velitelská vozidla a 3. četa poté odjely zpět do centra,
aby provedly další fázi plánu.
„Muži byli
ozbrojeni puškami, samopaly či kulomety, zbraněmi mířili na domy (...). Měli na
sobě maskovací uniformy a chovali se jako střelci, připravení pálit,“ vzpomínal
Broussadier.
On i ostatní pamětníci necítili při prvním průjezdů Němců
strach, spíše jen zvědavost a údiv, teď však se jich začínala zmocňovat
nejistota a úzkost rychle rostla. Matky se ohlížely po dětech, některé se
rozběhly, aby je měly pod dohledem. Pak Desourteaux i ti, kteří přihlíželi z holičství
v centu Oradouru, spatřili, jak vojáci přivádějí obyvatele předměstí.
„V té době vešel jeden z Němců dovnitř, popadl mě za
rameno a zvedl. Těsně za ním stál jiný se samopalem. (...) Jeden z nich mě
znovu chytil za rameno, vystrčil mě ven a řekl: ,Raus!‛ Viděl jsem, jak další
Němci odvádějí lidi směrem nahoru do městečka, a tak jsem šel s Josefem,
holičským pomocníkem, za nimi. Tak jsme se dostali na tržiště.
„Champ de foire“, tržiště, tvořilo rozlehlý prostor
přibližně trojúhelníkového půdorysu na severovýchodní straně centra, obklopený po
obvodě domovní zástavbou či zídkami. Z hlediska celé operace bylo mnohem
příhodnější než východní rynek s kostelem, který přiléhal k říčnímu
břehu a odkud by mohli jak stádo shánění obyvatelé snadněji uniknout.
U pár jedinců se v té chvíli probudil pud sebezáchovy.
Hubert Desourteaux prchal přes zahrady se svým pomocníkem a za sebou slyšel
výstřely pušek. Marcel Darthout vyrazil přes zahrady k řece, padl ale do
rukou strážnímu kordonu a musel se připojit k davu, hnanému na tržiště,
které se zvolna plnilo. Jednadvacetiletý Maurice Beaubreuil si se starším
bratrem vzpomněl na skrýš pod kuchyní v domě Mercierových. Sedmnáctiletý
Martial Brissard se schoval na půdě, zamkl za sebou a pak už jen skulinou
sledoval, jak z domu odvádějí jeho rodiče i sourozence. Podobně reagovalo
i několik dalších duchapřítomných, dokonce i osmiletý školák Godfrin, jenž
později vypovídal:
„Běžel jsem moc rychle a už ve škole jsem ztratil jeden
pantofel (...), popadnout jsem ho ale nezkoušel, protože nebyl čas. Šel jsem
skrz trní... (...) Máma nám říkala, že když přijdou Němci, máme utéct do
lesa...“
Hochovi se podařilo k němu doběhnout, přeplavat Glane a
skrýt se mezi stromy na druhém břehu, i když za ním běželi dva vojáci. Byl
jediným šťastlivcem mezi všemi dětmi ze čtyř oradourských škol...!
Poslední tramvaj do Oradouru
Ozbrojení SS stále přiváděli na tržiště ty, které vyhnali
z domu.
„Viděl jsem, jak některé ženy pláčí, jiné drží děti za ruce
a tváří se statečněji, jako kdyby doufaly. Řada žen sem přišla s kočárky.
Vzpomínám si, že jsem viděl i strace, kterého bylo nutno podpírat; vypadal, že
ho vytáhli z postele,“ vyprávěl Marcel Darhout.
Ono „shromáždit všechny bez rozdílu“ mělo své kruté výjimky.
Sedmasedmdesátiletého Pierra Girouxe zabili vojáci v posteli a těla
několika ženských oběti, nalezená po tragédii v domech, chlévech,
stodolách i kůlnách, nesla stopy svědčící o znásilnění...
V té chvíli přijela do Oradouru z Limoges tramvaj.
Nešlo o pravidelnou linku, ale o inspekční jízdu a elektrický vůz přivážel jen
tři úředníky dopravní společnosti. Vůz zastavil před mostem a úředník jménem
Chalard z něho vystoupil, aby zjistil, co se děje, neboť kolem vedli příslušníci
SS skupinu lidí z předměstí. Čím se provinil, není jasné, vzápětí ho ale
zkosila dávka ze samopalu a jeho tělo hodili vojáci z mostu do řeky.
Bylo kolem třetí odpolední, když na obšancované a šesti
lehkými kulomety střežené tržiště dovedli jiní SS všechny školou povinné děti i
s učiteli. To už se ti dohromady sehnaní začali třídit, osoby ženského
pohlaví napravo, muži a chlapci nalevo. Někteří vojáci se zjevně nudili,
posedávali či polehávali, zbraně však žádný neodkládal. Po nějakém čase jeden
z důstojníků vyvolal prostřednictvím tlumočníka starostu a nařídil mu, že
musí určit padesát rukojmí. Doktor Desourteaux mu odpověděl:
„Proti žádnému z obyvatel nic nemám a rukojmí určit
nemohu.“
Nabídl pouze sám sebe a členy vlastní rodiny, což důstojníka
neuspokojilo.
Jak dlouho Oradourští na tržišti stáli? Hodiny, možná i dvě,
a po celou tu dobu v nich sílily pocity strachu i úzkosti. Nikdo si jich
příliš nevšímal, žádný z vojáků neprovedl kontrolu dokladů, ani slovo
nepadlo o tom, proč tu jsou a co se bude dít. Směli si dokonce sednout na
obrubníky, vyskočili ale, když pochopili, že se ženy a děti mají přesunout do
kostela na sousedním rynku.
„Ve chvíli, kdy jsem odcházela se ženami a dětmi, se
odehrály srdceryvné scény loučení. Němci tolerovali, či spíše nedokázali
zabránit, abychom se s blízkými neobjali. Proběhlo to rychle. Cestou do
kostela nás Němci obklopili z obou stran,“ vypovídala Marguerita
Rouffanche a Marcel Darthout tuto výpověď doplnil z mužské strany:
„Třebaže mi bránili, otočil jsem hlavu, aby viděl zástup
odcházet. Některé ženy a děti zoufale křičely. (...) Viděl jsem ženy omdlévat.
Jiné je zvedaly, aby mohly se zástupem, obklopeným ozbrojenými Němci,
pokračovat dál.“
Poprava mužů a vraždění v ulicích
Když muži osaměli, konečně k nim promluvil přes tlumočníka
SS-Hauptsturmführer Kahn a chtěl vědět, kdo
ukrývá zbraně či pomáhá partyzánům. Pak, zhruba kolem čtvrté odpolední, začalo
rozdělování do skupin, které jednotlivá
družstva odváděla do okolních užitných budov.
„Kahn
shromáždil velitele družstev a řekl nám, že ti muži musí být na rozkaz velitele
praporu okamžitě zastřeleni. Kahn měl dát signál k zahájení palby
výstřelem ze samopalu. Žádné jiné vysvětlení jsme nedostali. Vrátil jsem se
tedy ke svému družstvu a předal rozkaz. Kahn byl pět metrů za mnou. Dal signál
a my zahájili palbu...,“ vypověděl SS-Unterscharführer
Boos.
Marcel
Darthout stál vmáčknutý až vzadu ve skupině čtyřiceti mužů a chlapců
v jedné kůlně proti šesti Němcům, z nichž dva si lehli a jeden
chroupal cukr, který vytáhl z kapsy:
„Zaslechli jsme, jak zvenčí práskl výstřel, a po něm
následovaly dávky z automatických zbraní. Na strohý povel na nás těch šest
Němců vyprázdnilo zbraně. Při první dávce mě dvě kulky zranili na lýtkách.
Zhroutil jsem se a dostal dvě rány do boku. Za pár minut na mne napadaly
mrtvoly a kulomety stále štěkaly. Slyšel jsem sténání raněných. Nebyl to křik, spíš dušený nářek. Byl jsem
pod raněnými přimáčknutý, dusil jsem se a tekla na mne krev mých nebohých
kamarádů. Když dávky ustaly, přistoupili Němci blíž, aby několik z nás
dorazili. Slyšel jsem, jak natahují závěry. Čekal jsem ránu z milosti,
Němci ale na nás naházeli slámu, seno i další věci, načež odešli, aniž mě
vypátrali.“
Proč, to z německé strany
dořekl SS-Unterscharführer Boos:
„Exekuce trvala jen pár minut. Pak
jsem dostal od Töpfera a Kahna rozkaz dát na těla slámu a nalít na ně olej.“
Marcel Darthout dovyprávěl
zbytek toho, co se odehrávalo v Laundyho kůlně:
„Když už nebylo uvnitř slyšet kroky, pokusil jsem
se změnit polohu, protože mě dusila tíha. Rukou jsem se dotkl souseda a tiše
jsme si vyměnili pár slov. Byl to pan Aliotti. Povídal, že má přeražené obě
nohy. Volal svoji ženu, děti, a pak povídá: ,Adieu!‛. (...) Asi po čtvrthodině
zapálili Němci slámu a seno, co na nás naházeli, dokonce na nás hodili i
pochodně. Oheň se rozhořel hodně rychle a já za okamžik cítil, jak mi plameny
olizují vlasy. Šaty na mně také začaly hořet, cítil jsem oheň na ramenou a
křičel na kamarády, ať utečeme, i kdyby nás měli zastřelit. Vyprostil jsem se,
čekal přitom kulku, která mě dorazí, k mému překvapení ale Němci zmizeli.
Ve stodole nás bylo pět, ostatní shořeli, někteří určitě zaživa v těch
plamenech. Borie, jeden z těch přeživších, rychle zvětšil díru která byla
ve zdi (...). Protáhli jsme se jeden po druhém otvorem, kamarádi mi v tom
pomohli. Pak jsme se schovali ve slámě...“
Uniklo šest mužů, z nichž
jeden ještě zemře.
V dalších pěti budovách,
v Boucholově a Milordově stodole, v garážích Desourteauxově a
Potaraudově i v Denisově skladu vína, se před hlavněmi pěti jiných
družstev Waffen SS, z nichž každé mělo po dvou kulometech, odehrála
podobná jatka. Víme o nich pramálo, neboť tam nikdo nepřežil.
Poprava mužů proběhla rychle,
doslova v pár minutách, metodicky a s německou důkladností. Nic
netušící oběti nekladly odpor, nebouřily se, nikdo neutíkal, nezpanikařil a
nekřičel, dokud nezazněly výstřely. Vykonavatelé rozkazu poté na povel odešli a
začali beze spěchu prohledávat domy. Občas si vzali ze zásuvek cennosti, peníze
či nicotnosti, spousty věcí, to ostatní, potraviny, kola, hudební nástroje a
cennější „trofejní kusy“ vybavení ale vynášeli ven a nakládali na automobily. Vyrabovány
byly obchody, ať už se ve skladech a v regálech nacházely potraviny či látky, z chlévů
se vyváděl dobytek, který vzápětí potkal osud lidí s jedním rozdílem: zvířata
byla zabíjena rychleji a čistěji. Z garáží vyjížděli vojáci
s civilními automobily, které měly od této chvíle alespoň zčásti doplnit
chybějící dopravní prostředky divize „Das Reich“. Pak SS polili v domech podlahy
i nábytek benzínem a zapálili. Občas oheň podpořili palbou zápalnými náboji, či
jednoduše přebytečné bedničky munice naházeli do ohně. Tu a tam někdo vhodil
dovnitř granát a občas zazněla dávka ze samopalu či třeskl výstřel
z pušky, to když z dýmu či ohně vyběhli ti, kteří se uvnitř do té
chvíle skrývali. Někdy nebylo třeba ani střílet...
„Řekl nám, že právě zabil kolbou
jednu ženu a její dítě, které našel v komoře nedaleko kostela,“ vypovídal
u soudu o řadovém příslušníku Pakowskim jeden z jeho druhů.
Tehdy se už odehrávalo druhé
dějství dramatu a bylo ještě hroznější než to první!
Peklo ve stánku Božím
Na tři sta padesát žen a dětí včetně hochů do čtrnácti let
nahnali příslušníci Waffen SS do oradourského kostela. Svědectví se ze strany
obětí zachovalo jen od paní Marguerity Rouffanche, neboť ta jediná přežila!
„Zůstaly jsme v tom kostele hodinu a půl (...) Nikdo už
nemluvil. Tiskla jsem k sobě své dvě dcerky a něčího sedmiměsíčního
hošíka. (...) Všechny dveře byly zavřené a vevnitř nás žádný Němec nehlídal.
Celá kostelní loď byla plná. (...) Po hodině a půl otevřeli Němci vrata a
začali na oné straně kostel vyklízet. (...) V té chvíli dva Němci (...)
postavili před oltář krabici měřící asi 0,80 metru nazdél.
(...) Hned nato Němci bez jediného slova
odešli a vůbec si nás nevšímali. Došlo mi, že vyhodí kostel do povětší a nás
s ním. Přesto zůstali všichni klidní. Za pár okamžiků se z krabice
ozvala malá rána a začal z ní stoupat černý, štiplavý a hustý dým, který
zaplňoval kostel: Ten dým dusil a ženy i děti začaly křičet. (...)
Prchala jsme k sakristii s oběma dcerkami a
sousedkami, abychom unikli zadušení. Křik sílil, nářek rostl a nakonec určitě
Němce nahněval. Začali střílet dávkami skrze okna sakristie. Moji nejmladší
dcerku vedle mně kulky zabily, prostřelily jí krční tepnu. Začala jsem dělat
mrtvou. Lehla jsem si na podlahu. Chvíli nato vpadli do sakristie Němci a
začali ode dveří pálit. Oběti spustily strašný křik. (...) Když dávky dozněly, vešli Němci do
kostela a postavili hranici, snesli na ni slámu, pochodně, naházeli tam
kostelní židle i lavice a zapálili oheň. Když jsem uviděla plameny, vylezla
jsem ze sakristie, abych se schovala za oltář. Spatřila jsem schůdky, používané
při obřadech, a vylezla na ně, abych dosáhla k jednomu z oken,
k tomu nalevo, a tím jsme se vrhla ven. (...) Sousedka, (...) matka
sedmiměsíčního děcka, mě tím oknem následovala. Podávala mi děcko, já ho ale
nestihla včas chytit. Pak jsem uslyšela kolem svištět kulky, vyskočila jsem a
prchala do zahrady. (...) Dávky mě zasáhly, pět kulek mě trefilo do nohou a do
ramene...“
SS-Hauptsturmführer Kahn, řídící
akci v kostele, byl nepříjemně zklamán, že nálož vevnitř nevybuchla a že
se kostel nezhroutil. Vydal povel, aby nejbližší družstvo dorazilo ty uvnitř
střelbou a granáty.
„Viděl jsem poddůstojníky, zejména
toho, co se jmenoval Boos, jak hodili do kostela, ze kterého se ozývaly křik a
nářek, nejméně půltucet ručních granátů s dřevěnými rukojeťmi. Pak vpadli
poddůstojníci dovnitř, aby zbytek vyhladili palbou z samopalů,“ vypověděl
jeden z SS.
Podle svědectví dalšího
příslušníka stál SS-Sturmbannführer Dickmann, velitel 3. praporu, před
kostelem se založenýma rukama a sledoval, jak vojáci nesou dovnitř další nálož.
„Krátce nato došlo k výbuchu, za pár minut byl vnitřek
kostela v plamenech a z oken stoupal dým. (...) Ve chvíli, kdy byl
kostel zapálen, se zevnitř ozval křik, ale slabší, než předtím. (...) Na
náměstí leželo pod povozem leželo tělo asi ročního děcka...,“ pokračuje jedna
z výpovědí a jiná dodává:
„Zůstali jsme, dokud se klenba kostela nezhroutila.“
Zločin bez trestu
Kolem devatenácté či dvacáté hodiny (což je ve výpovědích relativní,
často lze těžko určit, zda šlo o tzv. berlínský čas, používaný i režimem ve
Vichy, obdobu našeho tzv. letního času, či skutečný čas podle slunce) přijela
z Limoges další tramvaj, tentokrát s cestujícími, byla ale zastavena
už daleko před mostem a cestující, muži i ženy, museli vystoupit. Pár
z nich mělo v Oradouru své blízké, a teď spatřili město
v plamenech...
„Bylo nás
pět či šest mužů a osm či deset žen. V nepřítomnosti velitele odřadu velel
poddůstojník, který nám naznačil, že musíme počkat. Během našeho pobytu na
velitelství se nepřestávali muži, kteří nás střežili a byli všichni Němci, smát
na ženy a dávali najevo rozjařenost podobnou té, jakou člověk zakouší po dobře
odvedené práci,“ vyprávěl jeden z cestujících.
Když pak velitel přišel, prolétl doklady zadržených bez
zájmu, líně a téměř roztržitě, načež utrousil ke svým podřízeným pár slov. Byl
to rozkaz, ať pošlou celou skupinu i tramvaj nazpět.
„Můžete si
říkat, že jste měli štěstí,“ prohodil k cestujícím z tramvaje dobrou
francouzštinou jeden německý voják.
Měli opravdu štěstí? Ano, ale jen pokud šlo o jejich vlastní
život. Němci všem z tramvaje řekli, ať vypadnou, ať zmizí! Odejeli dřív,
než mohl Unterscharführer Lauber, který zuřivě gestikuloval a křičel, že je
třeba všechny ty civily zabít, prosadil svou...
Mezi devátou a půl jedenáctou večer vyklízely jednotky SS
postupně Oradour, který se v ohni, dýmu a explozích měnil v trosky.
Zůstaly tu jen nevelké hlídky a mrtví, jejichž počet se oficiálně udává na 642
osob, byť si nikdo nemůže být zcela jistý, zda to je úplné číslo... Přežilo,
jak jsme už řekli, pět mužů a jedna žena...
Vrazi se vraceli v dlouhé a plně naložené koloně zpět,
zčásti do Limoges, většinou však až do Saint-Junien.
Tam se spojili s ostatními částmi pluku „Der Führer“, který čekal na
slíbené náhradní díly pro techniku. Teprve nazítří, 11. června ve 22 hodin 32
minut, dostali velitelé určenu osu přesunu do Normandie. Pluk se dal na cestu 12.
června ráno a o dva dny později dorazil do prostoru u Caumontu. Kolem 9000
příslušníků divize „Das Reich“ zůstalo v oblasti Toulouse, neboť je nebylo
čím přepravit.
Zbývá snad už jen říci, co se
stalo s těmi, kteří měli masakr v Oradouru na svědomí, ať už jej
přímo prováděli, či k němu dali souhlas, případně byli nadřízenými
velitelů, kteří zločin provedli. Bude lepší se omezit jen na ty, jejichž jména
v tragickém příběhu padla, i tak půjde o výmluvný výčet.
SS-Gruppenführer Heinz Lammerding, velitel divize „Das
Reich“, byl sice ve Francii odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti,
Spolková republika Německo jej ale nevydala a on zemřel v lednu 1971 jako
svobodný občan.
SS-Obersturmbannführer (do této hodnosti byl povýšen
v listopadu 1944) Otto Weidinger, velitel pluku „Der Führer“, stanul roku
1947 před francouzským soudem, vina na oradourském zločinu mu ale neprokázali a
on byl roku 1951 propuštěn na svobodu. Později napsal oficiální kroniku divize
„Das Reich“ i knihu „Tulle und Oradour,“ jejíž šíření bylo z celkem
pochopitelných důvodů ve Francii zakázáno. Zemřel ve Würzburgu jako vážený občan
v roce 1990.
SS-Sturmbannführer Adolf Dickmann, velitel 3. praporu pluku
„Der Führer“, byl zabit 29. června 1944 v Normandii a spěšně, bez
vojenských poct, pohřben.
SS-Hauptsturmführer Otto Kahn,
velitel roty, byl ve Francii dvakrát v nepřítomnosti odsouzen
k trestu smrti, přesto žil pod svým vlastním jménem a na svobodě
v Německu, kde zemřel roku 1977.
SS-Untersturmführer Heinz Barth byl prakticky jako jediný za
zločiny v Oradouru odsouzen, ne však ve Francii, ale soudy tehdejší
Německé demokratické republiky. Stalo se tak až roku 1983, v roce 1997 byl
s ohledem na špatné zdraví propuštěn.
SS-Unterscharführer Georges René Boos
(Alsasan, tudíž de facto před válkou i po válce Francouz) byl sice francouzským
vojenským tribunálem v Bordeaux odsouzen spolu s jedním dalším mužem
k trestu smrti, jeho obhájci ale využili politiky usmiřování Německa
s Francií a získali pro oba milost. Roku 1958 byl propuštěn na svobodu.
Víc není třeba dodávat!
Žádné komentáře:
Okomentovat