PO BOKU
NEJSTATEČNĚJŠÍHO ZE STATEČNÝCH
V desetiletí taženími a bitvami vyplněných
napoleonských válek nenajdeme proslulejší a barvitější postavu než byl maršál
Michel Ney. Za jednu z prvních bitev dunajské kampaně roku 1805, která
skončila v jasu slavkovského slunce, dostal titul vévody
z Elchingenu, za to, co dokázal během tragického ústupu z Ruska roku
1812, obdržel titul knížete Moskevského, největší ocenění mu ale dali sami
vojáci, když jej nazvali Nejstatečnějším ze statečných. V dobách, kdy
statečnost bývala samozřejmostí, šlo o obrovskou poklonu a to, že byl jeden
z nich, doplnili muži, jimž velel, důvěrně drzou přezdívkou Rougeaud, či Rougot, Zrzek. Vznikla pro barvu vlasů, pro niž jej Napoleon vznešeně
nazval Lvem s rudou hřívou.
Octave
Levavasseur, jehož paměti právě otevíráte, byl po většinu svojí vojenské
kariéry Neyovým pobočníkem, což se samo o sobě rovnalo vyznamenání a uznání
odvahy, neboť maršál chtěl od svých důstojníků totéž, co od sebe, a mnohdy šlo
o smrtelně nebezpečné akce. V jeho memoárech proto najdete příběhy dramatické
a poutavé. Z hlediska vojenské i politické historie napoleonských válek jde
navíc o svědectví mimořádně cenné, neboť jejich autor dotváří psychologický
profil Neye nejen ve chvílích bojů, ale i v klíčových dějinných
okamžicích, v nichž tento muž donutil Napoleona k abdikaci a o rok později
jej doslova dosadil zpět na trůn. Vděku se mu za to dostalo málo a osudové
rozhodnutí v květnu 1815 pak stálo Neye život… Levavasseur mu byl tehdy
nejblíže, a třebaže se netají láskou i oddanosti ke svému maršálovi, neskrývá
kritické výhrady k tomu, co Ney udělal…
Se
jménem Michela Neye je neodmyslitelně spojena i bitva u Waterloo a mnozí,
počínaje Napoleonem, pak dávali vinu za prohru dvěma mužům, Grouchymu a Neyovi.
Bylo to nespravedlivé a Levavasseur se po letech chopil pera, aby pověst i
památku svého maršála hájil. Nebyl jediný, plukovník Heymès, v poslední
kampani napoleonských válek Neyův 1. pobočník, napsal na toto téma vášnivou
obhajobu, svědectví tak klíčové a natolik s poslední částí
Levavasseurových pamětí související, že jsme se je rozhodli jako přílohu do
této knihy zařadit.
Octave
Levavasseur ovšem zanechal i jiné svědectví. Je neméně klíčové, neboť dokládá
přerod revoluční armády v císařskou i změnu myšlení vojáků, kteří bojovali
proti monarchii, až ji nakonec pomohli v jiném hávu vytvořit.
Z hlediska našich dějin pak není rozhodně bez zajímavosti Levavasseurovo
svědectví o bitvě u Austerlitz/Slavokova.
Kdo
vůbec autor těchto pamětí byl a co o něm víme?
Pobočník maršála v tzv. malé ústroji |
Levavasseur
byl u přípravy invaze do Anglie, k níž nedošlo, a s Velkou armádou
pochodoval německými zeměmi do habsburské říše. Došel v listopadu 1805 až
na Moravu, kde jeho baterie podporovala jezdecké útoky i obranné boje 2.
prosince na levém křídle slavkovského bojiště. Odtud pokračoval roku 1806 do
války s Pruskem, kde začala jeho kariéra pobočníka. S Neyem pak táhl
do první války s Rusy až daleko za Vislu, brodil se sněhem u Preussisch
Eylau, nastavoval krk u Guttstadtu a riskoval život u Friedlandu. Pak odešel se
svým maršálem do Španělska, kde čelil jak pravidelným španělským a britským
jednotkám, tak i nesmiřitelné guerille a obyvatelům země, která se
s francouzskou okupací odmítli smířit.
Roku
1810 z armády i služby u maršála vystoupil, aby si užíval rodinného života
a klidu na statcích, které v rodném městě měl, přesto svého maršála
z očí nespouštěl a ve svých pamětech vyzdvihl Neyovo nezměrné hrdinství
v tragickém roce 1812, které Neyovi vyneslo další přezdívku: Hrdina
ústupu!
Na
počátku roku 1814 bylo jasné, že Napoleon prohrává a že, jak říkal i on sám,
štěstí je vždy na straně silnějších batalionů. Podstatně silnější vojska
protinapoleonské koalice se drala do Francie a Levavasseurovi velela čest, aby
znovu oblékl vojenský kabát. Michel Ney na něj nezapomněl, okamžitě jej zařadil
znovu jako svého pobočníka a náš pamětník šel znovu do boje. Zažil bitvy u
Brienne, La Rothière,
Troyes, Montmirail, Montereau, Craonne, Laonu i u Acis-sur-Aube. Stále byl
pouhým poručíkem a teprve v závěru tzv. francouzské kampaně si na něj
Napoleon vzpomněl s povýšením…
Pak už
následovalo to, o čem byla řeč v úvodu. Napoleonova abdikace, návrat
krále, çoisem Rudem, autorem proslulé
Marseillaisy z pařížského Vítězného oblouku.
Důstojník jízdního dělostřelectva (Vernet) |
Ze služby
vystoupil Octave Levavassseur až roku 1832 a v rodném Breteuil jako
pětaosmdesátiletý 14. března 1866 zemřel.
Z manželství
se slečnou Delorme, uzavřeného už v době napoleonských válek, měl dvě
dcery.
K psaní
memoárů na základě poznámek, které si během služby vedl, přikročil Octave
Levavasseur teprve v letech odpočinku. K tisku je připravil až
v březnu 1914, pár měsíců před vypuknutím Velké války, jeho pravnuk P.
Beslay, šéf pěšího batalionu francouzské armády…
Levavasseurovy
paměti jsou do určité míry protikladem memoárů, která už česky
v nakladatelství Elka Press vyšly. Jezdečtí důstojníci Marcellin Marbot a
Charles-Denis Parquin v nich mnohokrát volají podobně jako prostý
granátník Coignet ono legendární Vive l’Empereur,
Ať žije císař. V těchto vzpomínkách nic takového nezaznívá a marně bychom
tu hledali obdivné věty o charismatickém muži v šedivém redingotu a
proslulém dvourohém klobouku. Není to dáno jen kontrapunktem Ney-Napoleon,
spíše jde o kritické myšlení muže, kterého ani Napoleonova vítězství, ani
pozdější legenda nezmámily.
Pokud
byste se ptali, proč nakladatel a editor-překladatel vybrali z nesmírné
záplavy napoleonských memoárů právě tyto, najdete odpověď mezi výše napsanými
řádky…
Žádné komentáře:
Okomentovat