BRÁNILI JSME HRAD
(Intermezzo o dlouhé
obraně Basing House)
Pár měsíců po druhé
bitvě u Newbury vstoupil na scénu nový hráč i válečný prvek parlamentariánské
strany, New Model of the Army, armáda
nového typu, jejíž vznik se datuje k 9. lednu 1645. Velitele byl jmenován
sir Thomas Fairfax, druhým ve velení se stal Oliver Cromwell a třetím Philip
Skippon. Toto vojsko čítalo 21 000 mužů, z toho 14 000 pěších,
6000 jezdců a 1000 dragounů, Newbury představovalo první cíl pochodu a dorazilo
sem 2. května. Šlo o armádu se striktní, velice přísnou disciplinou a přísnými
tresty za všechny kázeňské prohřešky, mezi něž patřilo i klení a rouhání. První
cílem New Model of the Army se stal
hrad hrad Taunton, pak se ale armáda s dvaatřiceti děly 14. května
vrátila, aby oblehla Donnington, až příliš dlouho vzdorující všem výzvám i
útokům. Zdržela se jen krátce, důležitější bylo zahájit novou ofenzivu proti
královským silám, takovou, která měla tvář občanské války i celkovou vojenskou situaci
zcela změnit.
Donnington Castle a nedaleký Basing
House zůstaly v parlamentariánském týlu jako nepříjemné, leč podružné a o
celkovém stavu věcí nerozhodující cíle.
Přesto bylo třeba jejich odpor
zlomit…
Hnízdo papeženců
Basing House býval na počátku anglické občanské války
rozlehlým palácem a hradem, postaveným v pozdně gotickém stylu Tudorovcům,
z něhož dnes zbývají jen základy, torzo brány, ruiny a pozůstatky
obranných staveb. Ve třicátých letech XVI. století jej začal budovat William
Paulet, 1. markýz z Winchesteru, a v době, kdy propukl boj Karla I.
s Parlamentem, tu sídlil králův stoupenec a prominentní katolík John
Paulet, pořadím už 5. markýz z Manchesteru. Byl to muž oddaný zejména
královně Henriettě Marii, před začátkem bouří pobýval v Londýně a u dvora,
leč jakmile začali hlavní město ovládat puritáni, vycítil nebezpečí a stáhl se
do rodového sídla. Podle všeho by rád zůstal neutrální, v bouřlivé době
ale nebral nikdo na jeho přání ohled, a když si zvolil stranu, začal se i
připravovat na boj, přesněji na obranu Basing House. Není jisté, jak moc, jeho
prostředky byly omezené, on sám měl dluhy, bezpochyby ale dělal, co se zbraní i
zásob týče, co mohl.
„Basing Castle, sídlo a majetek markýzů
z Winchesteru, stálo na výšině, mělo kruhový tvar, obepnutý cihlovými
hradbami spolu se zeminou a velmi hlubokým, leč suchým příkopem,“ těmito
slovy začal markýz deník, který si po část následujících dramatických válečných
událostí vedl.
Půdorysně
zabíral areál čtrnáct akrů, v jeho středu stál cihlový pětipodlažní Old House se dvěma k vysoké budově
přiléhajícími věžemi po stranách, s branou uprostřed a s kruhovým
nádvořím, obepnutým dalšímu nízkými budovami, cihlovou hradbou a už zmíněným
suchým příkopem, jehož šíře činila ke třiceti metrům. Východněji se nacházel
rovněž cihlový New House, vlastně
areál takřka palácových budov a nízkých obranných staveb, vymezujících nádvoří
lichoběžníkového půdorysu. Západní stranu pahorku s těmito budovami
zabírala zahrada se třemi věžemi po obvodě, obehnaná zdí, v níž byly
střílny pro muškety. Severní stranu svahu a prostor pod ním pokrývaly
hospodářské budovy zvané Grange, tedy
statek, v němž si hlavní budova vysloužila přezdívku BloodyBarn, Krvavá
stodola. Pod statkem tekl potok a nad jeho opačným břehem se zvedal další
pahorek se jménem Cowdray’s
Down. Mezi zámeckým či hradním areálem a statkem se táhla paralelně
s potokem cesta od městyse Basingstoke na západě ke vsi Basing a
kostelíku, zasvěcenému Panně Marii, na východě.
 |
| Plán Basing House před obležením |
Winchester sám napsal, že měl
sice dobře zásobenou zbrojnici, avšak po boku zpočátku pouze šest gentlemanů,
svých šlechtických přátel, což obnášelo v případě potřeby šest mušket.
„Avšak shledal potřebu tento počet (po
ztrátě Readingu) rozšířit, neboť síly kolem něj narůstaly, a požádal Jeho
Veličenstvo o jednu stovku mušketýrů (kteřížto byli posláni pod velením
podplukovníka Peakeho), což připochodovalo rychle a tajně 31. července 1643 a
bylo uvedeno do místa, v němž od té chvíle vytvořilo posádku. Té se drželo
její předchozí štěstí, neboť pár hodin nato se ji plk. Harvey a plk. Norton
pokusili překvapit a byli nejen poraženi, ale ještě téže noci donuceni ustoupit
do Farnhamu,“ psal o sobě ve svém deníku ve třetí osobě, jak bývalo zvykem,
markýz.
Ve své
relaci zatím neuváděl data, proto je třeba doplnit, že posilu oné stovky
mušketýrů podplukovníka Roberta Peakeho (od pluku Marmaduka Rawdona) dostal už
v červenci 1642 (tedy čtvrt roku před bitvou u Edgehillu) spolu
s neupřesněným počtem jezdců plukovníka Henryho Barda. Ti pak společně
odrazili v deníku zmíněný útok lokálních sil příznivců Parlamentu.
Nedlouho nato se k obráncům přidal osobně plukovník sir Marmaduke Rawdon
se 150 muži, což byl celý zbytek jeho pluku, který on nestihl dobudovat. Rawdon
se stal vojenským velitele Basing House a podplukovník Peake jeho zástupcem.
Spolu s Rawdonem, či krátce po něm, dorazil na Basing House i Karlem I. vyslaný
architekt Inigo Jones, který měl řídit opevňovací práce.
Pod
Jonesovým velením (křestní jméno naznačuje španělský původ jeho, či rodičů) se
začaly budovat jím vyprojektované a vytyčené zemní valy a celý perimetr kolem
areálu byl zbaven všeho, co mohlo případným útočníkům posloužit ke krytí, či
přiblížení. Opevňování se týkalo i Old
House, kde byla zazděna přízemní okna a k úplnému zazdění připraveny
hlavní brána i konec mostu přes široký příkop. Jones na to měl spoustu času,
neboť útok parlamentariánů se už neopakoval. Nedošlo k němu až na malé
nájezdy ani v létě 1643, kdy se bojovalo o Bristol a Gloucester, ani
v době první bitvy u Newbury, města vzdáleného jen dvacet mil, tepre 6.
listopadu 1643, skoro měsíc a půl po ní, se rozhodl s nest of papists, hnízdem papeženců, skoncovat sir William Waller.
Generál,
řečený Vilém Dobyvatel, shromáždil u Winsdoru 500 pěších, stejně tolik jezdců,
200 dragounů, 10 těžkých děl a 6 lehkých drakes,
polních děl, načež vypochodoval na Farnham. Londýn předtím požádal o tři
regimenty Trained Bands, zhruba kolem
dvou tisícovek mužů, což představovalo většinu infanterie, kterou měl Parlament
v té době volnou.
Waller hodlal
vést obléhání ve velkém stylu a rázně, s přesilou, které nemohlo podle něj
zhruba 400 obránců odolat! Z dvacet mil vzdáleného Farnhamu postupoval
opatrně, možná nočními přesuny, do vsi Basing pod hradem se dostal
v časném odpoledni a pod příkrovem mlhy tak husté, že jej shora neviděli,
jen cosi slyšeli. Na silnici pod hradem se poté rozvinulo na pět stovek
Wallerových mušketýrů z pluku Tower
Hamlets, tedy z Londýna, kteří na povel kapitána Williama Archera
zahájili na Basing House palbu. Ani oni skrz mlhu neviděli, byl to spíše
psychologický rámus, ohlašující přítomnost přesily, zatímco kanonýři
s nahnanými venkovany pomáhali potahům a vozkům dopravit děla na
protilehlou výšinu Cowdray’s
Down nad údolním potokem. Tam vyjela s děly ostatně i kavalerie.
Ve čtyři
odpoledne zahájila tato děla palbu, skrze mlhu opět spíše psychologickou a
naslepo, načež došlo na první výzvu ke kapitulacim, s níž se sir William
obrátil na markýze z Winchesteru jménem „krále a Parlamentu“, což byla
dobová fráze s nemalou dávkou drzosti, ktera musela majitele panství
popudit. Markýz ostatně odpověděl, že on drží Basing House v králově zájmu
a vydat jej nemíní!
Dvě
hodiny nato vyslal Waller druhého parlamentáře, ohlašovaného podle všech
vojenských zvyklostí bubnováním, a nabízel markýzově choti, jakož i všem ženám a
dětem volný odchod. Ženy, jichž tu bylo dost, pravily, že zůstanou
v obraně královy věci po boku mužů, a i tento paramentář se vrátil s nepořízenou.
V noci,
kdy se mlha vlivem chladu nejspíš rozptýlila, tedy začalo druhé bombardování a
vojáci vyrazili, aby začali vršit valy, za nimiž se mohli v dostřelu
ukrýt, což byl první stupeň řádného obléhání.
Ráno 7.
listopadu zaduněla děla znovu a kolem deváté vyrazili parlamentariánští pěšáci
do prvního šturmu, jímž hodlali dobýt předpolí. Vedli jej ze dvou směrů
současně, z údolí od cesty a vesnice i z opačné strany, kudy se táhla
hlavní silnice na Londýn.
Útok
kapitána Clinsona od potoka mířil na Grange,
onu velkou cihlovou stodolu v hospodářském areálu, zatímco děla jeho muže
přestřelovala a pálila na Old House i
New House. V areálu se nalézalo
množství proviantu a píce všeho druhu, parlamentariáni se k nim prodrali,
mnozí začali nabírat a snad i nakládat, jenže královští tohle nemohli připustit
a podnikli úspěšný, útočníky nejspíše nečekaný protiútok, v němž kapitán
Clinson padl. Těžko říci, jak dlouho se zde bojovalo, po poledni ale přišel
liják tak prudký a hustý, že v něm zhášely lunty a prach vlhl, až
Wallerovi nezbylo než nařídit ústup. Ani děla nemohla dál střílet a celou noc
se pak čekalo, kdy déšť konečně ustane a střelivo i pomůcky k palbě
uschnou.
 |
| Sir William Waller |
Ráno
panovalo vlhko tak velké, že sir William stáhl vojáky do okolních vesnic, a aby
je zaměstnal, nechal v městysu Basingstoke hledat, sbírat i vyrábět
žebříky k příští zteči hradeb.
Útok se
opakoval až 12. listopadu a předcházely mu dobré dvě hodiny ostřelování. Znovu
se šturmovalo, tentokrát prakticky ze všech stran, největší nápor ale podle
všeho mířil na New House. Vojáci
vlekli žebříky, dostali se přes suchý příkop, nic však nenasvědčuje tomu, že by
pronikli přes hradby. Jiný směřoval na podle pramenů na gate, podle všeho na Garrison
Gate, zdí obehnaný prostor před New
House směrem ze svahu k vesnické cestě, Na bránu, která měla otevřít
puritánským vojákům cestu do tohoto prostoru, byla umístěna petarda, její
odpálení prorvalo masivní vrata, naděje na proniknutí ale vzápětí zvadla, neboť
za branou stála barikáda a za ní střelci… Jediným spěchem bylo to, že jakýsi ingenious German, vynalézavý Němec,
dokázal zaslepit nějaké střílny. Do boje na straně obránců, alespoň tak se to
tvrdí, vstoupily i ženy, které vyšplhaly pod vedením markýzy Honory,
Winchesterovy choti, na střechu a ochozy budov New House, odkud vrhaly na útočníky cihly a břidlicovou střešní
krytinu.
Útok ve
směru na jižní stranu se zahradou byl od počátku méně prudký, navíc se mezi
útočníky vloudil nejspíš střelbou obránců způsobený chaos, díky němuž druhý řad
postupujících mušketýrů vypálil v dýmu místo po nepřátelích do vlastního
prvního řadu, který už postoupil ke zdem. Do toho pálila spolu s mušketami
obránců nahoře postavená děla, načež útok se ztrátou sedmi desítek mužů zkolaboval.
Když se
začalo stmívat, palba utichala a útočníci nakonec ustupovali do výchozích
postavení, kam se na ně snesl další podzimní liják, který vydržel celou noc.
Kolem desáté se stahovaly drakes,
kačeři, lehká regimentální děla, a vojáci začali pohřbívat do rozmoklé půdy
svoje mrtvé.
Obránci jásali, jejich ztráty
nemohli být veliké, a roajalistické noviny Mercurius
Aulicus tvrdili, že útok zkolaboval především dík nezkušenosti a mládí
miličních Trained Bands.
Ráno
sice déšť zeslábl, měnil se ale v mokrý sníh a Waller svoji pěchotu stáhl
do Basingstoke pod střechy.
Ve
čtvrtek 14. listopadu dostal sir Willliam zprávu, že se k němu od
Winchesteru blíží lord Hopton s pěti tisícovkami vojáků z Cornwallu a
chce Basing House vyprostit. Šarvátky a hlášení vysunutých hlídek zanedlouho
potvrdily, že je to pravda a Vilém Dobyvatel měl dost rozumu, aby ustoupil na
Farnham.
„6. listopadu. Waller dorazil
s očekávaným vojskem (složeným ze sedmi tisíc pěších i jízdních) před [Basing] House, kde setrval po devět dní a třikráte
šturmoval, než se stáhl do Farnhamu, čímž zneuctil a poškodil svou armádu,
přičemž ztráty měl hojné a v posádce nezemřelo více než dva lidé a děla
způsobila domu jen malé škody.
Odtáhl a armáda Jeho Veličenstva pod
velením lorda Hoptona sem postoupila o dva dny později, což poskytlo volnost
pro další opevňování, které se dělo (jak to čas a počet dovolil) tak, aby bylo
opevnění spíše silné než pravidelné,“ zapsal markýz do svého deníku a ke
stejnému datu ještě dodal:
„Následujícího jara rabelové posoudili
význam onoho místa a ponížení, kterého se jim odtud dostalo jak na síle, tak na
obchodu, načež se je rozhodli (poté, co se snažili o překvapení a přepad)
vyhladovět, kvůli čemuž kvartýrovala jejich vojska po šest týdnů ve Farnhamu,
Odiamu, Grewellu a Basingstoke, aby plenila kraj, než pak odtáhla
k Oxfordu.“
Parlamentariáni, konkrétně
Waller a Essex, měli přes zimu na přelomu let 1643 a 1644 spoustu jiných
starostí a totéž platilo i o jaru. Waller, jak bylo už jinde řečeno, vyhrál
koncem března bitvu u Cheritonu a poražená armáda ustoupila k Basing
House, kde našla opěrný bod i útočiště. Tehdy se markýzův bratr, lord Edward
Paulet, pokusil zosnovat spiknutí, jehož cílem bylo vydat Basing House
Wallerovi. Spiknutí vyšlo včas najevo, neboť od Wallera přeběhl ke královským
v Oxfordu sir Richard Grenville, který byl do všeho zasvěcen. Prozradil
vše královským generálům, ti vyslali markýzovi okamžitě zprávu a on dal
pozatýkat všechny, o nichž se jako o spiklencích dozvěděl. Soudil je velmi
krátce, pak dal všechnny pověsit, jen svého bratra ušetřil…
V posledních
červnových dnech se Waller střetl s královskými u Cropredy Bridge, odkud
po nerozhodném boji ustoupil. Pak následoval rovněž už vylíčený pochod hraběte
Essexe do Cornwallu, který skončil 2. září katastrofou parlamentariánského
vojska u Lostwithielu.
Basing
House ztratil na čas na důležitosti a k druhému útoku došlo až
v létě…
Druhé obležení
Další pokus o přepad, o němž se markýz ve výše citovaném
v deníku letmo zmínil, podnikl týž plukovník Richard Norton, který vedl
vůbec první útok na Basing House. Přiměla jej k tomu akce obránců, osmi
desítek jezdců a dvou stovek pěších, kteří chtěli nočním pochodem dospět
k šest mil vzdálenému Odihamu a přepadnout tamní parlamentariánské
jednotky, jenže narazili, neboť zpráva o jejich záměru (či pochodu) dorazila do
Farnhamu a tamní vojenský velitel plukovníka Nortona varoval. Ten okamžitě
vyrazil s jezdectvem, k němuž přibral pěšáky plukovníka Jonese,
roajalisty nečekaně napadl, porazil je, pobral zajatce (96 prostých, 4
důstojníky a markýzova ranhojiče), při pronásledování prchajících dojel časně ráno
11. července 1644 až k hradu a povzbuzen vítězstvím nechal trubače, ať
vytroubí výzvu k boji. Obránci, jejichž síly se nyní ztenčily na 175 mužů,
pochopitelně nepřijali a Norton, za nímž přicházeli další puritánští vojáci,
zahájil blokádu celého areálu. Zpočátku měl pět kompanií ze Surrey, šest jiných
ze Sussexu, dvě z Farnhamu, svůj jezdecký pluk a jeden regiment pěší, což
dávalo dohromady 2000 mužů.
Poměr
sil tak činil zhruba jedenáct útočníků na jednoho obránce…
Pokud
šlo o artilerii, objevily se tu dva hmoždíře, vypalující šestařicetiliberní
kule, a blíže nespecifikovaný počet těžkých děl.
Z jihu
začali vojáci kompanií ze Sussexu pod velením plukovníka Morleye vršit valy a
hloubit zákopy, ze západu a od východu dělali totéž muži sira Richarda Onslowa
ze Surrey a stranou zůstal jen sever, kde přístupy znesnadňovaly mokřiny nad
potokem a blízké zdi. Grange.
 |
| John Paulet, 5. markýz Winchester (Hollar) |
Deník obležení, který si markýz
vedl, stroze a bez okázalosti uvádí fakta i události, z nichž plyne, že
obležení nebylo ani úplné, ani těsné. Valy, které měly obránce zablokovat, se
nacházely jen někde a chránily spíše oblehatele, zejména jejich děla,
přesunovaná a rozmisťovaná porůznu nejen na protilehlé výšině, ale i u
kostelíka ve vsi Basing a na opačné straně u cesty na Basingstoke. Obleženým to
dovolovalo, aby vedli aktivní obranu s řadou výpadu, jejichž úspěch byl
proměnlivý. Výpady směřovaly hlavně na děla a někdy i na posádky
v okolních vesnicích, či dokonce v Basingstoke, přičemž šlo o kořist
v podobě potravin či munice. Na městys mířil výpad padesáti pěších
s jezdci 15. července 1644, což oblehatelé oplatili o dva dny později
útokem, v němž zajali dva pěší a tři jezdce. Markýz pak svoje síly
rozdělil na tři části, jejichž úkolem bylo hájit tři různé prostory celého
areálu.
„A soustavnou palbou nám zabili jednu hlídku
a zranili jinou,“ stojí v deníku k 18. červenci.
Ona
palba byla odpovědí na výpad proti dělům u kostelíku.
Devětadvacátého
července začalo intenzivní bombardování, neboť na obléhání přijel dozírat
generál Waller:
„My odpovídali našemu okolí salvami velkými
i malými, oni nám posílali odpověď svými děly a rozbili nám kuchyň a bránu, pak
ale výstřel, vypálený z našeho postavení, umlčel jednu jejich
půlkulverinu.“
K 3. červenci si markýz
poznamenal, že mu prostřelili kabátec, jemu samotnému však výstřel neublížil.
Jedenáctého
byl markýz plukovníkem Morleyem vyzván, aby se vzdal, a on odpověděl znovu, že
mu Basing House svěřil král, proto jej hodlá navzdory přesile držet.
„Váš list si schovám jako důkaz vaší
rebelie,“ tak končila jeho odpověď.
Perný byl 20. červenec:
„Skupina našich mušketýrů na ně vyrazil na
cestu, tam něco pobrala a ustupovala. Jeden kapitán od plukovníka Morleye byl
v téže době z našich valů smrtelně střelen do hlavy .(…). Jeden hmoždíř byl krytý jejich valy a
z nich nám poslal další noci osmdesátilibrový granát, k němuž se
přidalo hřmění jejich kulverin. Dvě kule proletěly do místnosti, kde leželi
naši ranění, nezranili je však.“
K mnoha útokům nedocházelo,
byly to spíše pokusy a hledání slabého místa, což obránci, jejichž počet
vzrostl na 250 mužů, s přehledem odráželi. Horším nepřítelem začínal být
hlad, neboť zásoby se rychle tenčily, v bojích o hospodářský areál se
leccos zničilo, nebo padlo parlamentariánům do rukou, a pokud šlo o obilí,
neměli je ti uvnitř kde a na čem krom ručních mlýnků jak umlít.
Nebylo
divu, že markýz volal o pomoc, leč královská rada v Oxfordu váhala, neboť
v relativně blízkých městech, v Newbury, Readingu a Abigdonu se
nacházely silné nepřátelské jednotky. Proniknout k Basing House znamenalo
podniknout pochod v délce 40 mil tak, aby vyprošťovací síly nepřítel
nezastavil, a týž problém představoval po likvidaci blokády i posílení posádky
návrat. Královské síly přitom musely překročit řeku Temži a poté Kennet, její
přítok, přičemž nemohly vzhledem k povozům s nutnými zásobami pro
obležené postupovat příliš rychle.
Do
Oxfordu, odkud pomoc nepřicházela, se nakonec rozjela paní markýza (a není
jasné, zda odvážně projela nocí, nebo za to vděčila galantnosti velitele
obléhání), která měla u dvora vlivné známé i spoustu styků, a když přišel
Winchesterův dopis, že už se udrží jen deset dní, napnula síly natolik, že
s královskou radou pohnula. Sir Arthur Aston, vojenský velitel Oxfordu,
nátlaku odolával, pak ale přednesl plukovník Henry Gage z oxfordské posádky
navrh, ať se z venkovské šlechty v Oxfordshire zformují dvě jezdecké
jednotky, nad nimiž by on převzal velení.
Ze zcela
opačné strany, z Winchesteru, ležícího na jih od Basing House, tedy
z markýzových panství, byl připraven vyrazit sir William Ogle, guvernér
winchesterského hradu, se stovkou jezdců a třemi stovkami pěších Winchester.
Postup
od Oxfordu na severu a od Winchesteru na jihu mohl odvést pozornost
parlamentariánů a odlákat část sil.
Plukovník
Henry Gage, katolík a zkušený voják, který bojoval ve španělském vojsku u
Bredy, Bergenu-op-Zoom a Saint Omeru, dal nakonec z lokální šlechty
dohromady jezdecké dobrovolnické těleso a Aston se k němu uvolil přidat
čtyři stovky pěších z posádky Greenlands, místa, ležícího notně daleko na
severozápad od Oxfordu.
Shromáždit
síly nějaký čas trvalo, krom toho bylo třeba připravit konvoj
s proviantem, střelivem i dvaceti soudky prachu a vše se hnulo až za
soumraku 9. září. Každý voják měl na rukávu či klobouku oranžovou stuhu, což
znamenalo, že se všichni vydávali za parlamentariánské bojovníky.
První
zastávka byla v lese u Wallingfordu na levém břehu Temže, kde se přidalo
padesát mušketýrů se stejným počtem jezdců, vše z wallingfordské posádky a
pod velením kapitána Walterse. Odtud vyrazil kurýr do Winchesteru se zprávou o
postupu, neboť na základě toho měl, jak bylo dohodnuto, vyrazit sir William
Ogle, aby napadl oblehatele Basing House od jihu, zatímco kolona z Oxfordu
zaútočí od severu. Oba očekávali, že je výpadem podpoří v daný moment i
posádka hradu.
Desátého
září postupoval Gage po proudu Temže podél levého břehu, překročil ji u
Adermanstonu, kde doplnil zásoby, načež tu velel k odpočinku před
závěrečnou etapou pochodu a očekávaným bojem, předtím ale podstoupili muži
kapitána Walterse potyčku s parlamentariánskými jednotkami, v níž
několik nepřátel zabili a pozajímali. Bylo to zbytečné a neprozřetelné, měli se
boji vyhnout a tak blízko k městu nepostupovat, neboť od té chvíle se na
nepřátelské straně o celé akci vědělo. Proto Gage zrušil předchozí rozkaz
k odpočinku a vyrazil už v jedenáct večer, přičemž uplatnil prastarou
praxi, známou od válek antického Říma. Každému jezdci poručil, ať vezme za sebe
na zadek koně jednoho mušketýra.
Mezi
čtvrtou a pátou ranní 11. září dospěli vojáci v zimní temnotě do vsi
Chineham Down a od Basing House je dělily pouhé dvě míle. Odtud už bylo
navzdory mlze vidět oheň, zapalovaný na noc obránci na jedné z věží Old House, aby našli očekávaní
osvoboditelé snadněji cestu. O pomoci věděli od posla jménem Edward Jeffery,
kterého k nim Gage vypravil.
„V sedm dalšího rána prošel urozený
plukovník Gage s pěšími i jízdními skrze mnohé nástrahy a dospěl do
Chineham Downe, kde stál plukovník Norton se svými silami, neb se o tom
dozvěděl,“ psal markýz.
Poslal
Gagemu zprávu, že posádka podnikne v součinnosti s ním výpad, což
bylo povzbudivé, pak ale k silám z Oxfordu dojel kurýr, který
vyřizoval, že Odgeho muže zastavily silné parlamentariánské jezdecké jednotky a
že tedy s diverzním útokem na Basing House od jihu nelze počítat.
Plukovník
pochopil, že každá ztracená hodina znamená nebezpečí a celý podnik ohrožuje,
proti velel vyrazit. Jeho vojáci odložili oranžové stuhy a v blízkosti
cíle se rozvinuli do klasického bitevního uspořádání s pěchotou uprostřed
a jezdci na obou křídlech. Tomu pravému velel plukovník Webb, levému
podplukovník Boncle a střed si nechal Gage pro sebe.
Tato bitevní formace vyrazila
k výšině Cowdray’s
Down, kde už se šikoval i vyburcovaný nepřítel, který stačil vysunout pěchotu
vpravo od cesty k Chineham Down. Tam se mušketýři rozvinuli a zčásti ukryli
za všudypřítomnými anglickými ploty. Pět jednotek jezdectva pak očekávalo
protivníky na vrcholu pahorku.
Plukovník
Gage svůj postup neskrýval, naopak, postupoval s hlaholem trubek a duněním
bubnů jako signálem pro obránce Basing House, což bylo znamením pro
podplukovníka Johnsona, připraveného za zdmi severního areálu Grange. Nyní vyrazil a vedl svoje vojáky
proti Cowdray’s
Down z opačné strany…
Dobře
koordinovaný útok ze dvou směrů slavil naprostý úspěch, pravokřídelní jezdci
z Gageho uskupení vyhnali mušketýry zpoza plotu a ze dvou stran napadená
kavalerie na kopci se dala na útěk, na nějž vyrazila i pěchota. Ještě
v době, kdy se bojovalo, pak vjely povozy se zásobami skrze severní
Garrison Gate do areálu Basing House. Zatímco všichni vykládali vozy, složil
plukovník markýzi poklonu, vyřídil, co měl, vyčlenil mu z regimentu
plukovníka Hawkinse stovku mužů k posílení posádky a už s prvními
hodinami úsvitu odpochodoval do míli vzdáleného Basingstoke, odkud pár zbylých
parlamentariánů uprchlo. Tam pobral stovku krav a volů, čtyřicet prasat, stádo
ovci, neboť toho dne se tu konal trh, přidal mouku, vejce, máslo, slaninu,
šunky, pivo, sýry i vše, co se tu chystali vesničané prodat, a dopravil to do
hradu.
Tou
dobou se major Cufaud z Basing House a kapitán Hull z Gageho sil,
každý se stovkou mušketýrů, zmocnili vsi a kostelíka Basing.
Část
obránců Basing House pod velením podplukovníka Roberta Peakeho se v téže
době vrhla podél západní strany areálu a kolem zahrady na kompanie sira
Richarda Onslowa, které pobila nebo rozprášila, přičemž podpálila dřevěné
kryty, rozmetala gabiony a poničila z hliněných valů, co se dalo.
Parlamentariánský
plukovník Norton, řídící celé obléhání, si sice vzteky hryzal kníry, chladně
ale usoudil, že v dané chvíli nic nenadělá a že nejlepší bude počkat, až
Gage vyrazí zpátky. Pak bude
 |
| Sir Henry Gage |
Gage
zatím vyzval okolní vsi, ať pošlou do hradu další zásoby. Lhůtu jim dal do
poledne následujícího dne, a pokud by se venkované vzpouzeli, hrozil, že
vesnice vypálí. Postižení vše raději splnili, pádili si ale současně stěžovat
k Nortonovi a ten usoudil, že jeho protivník počká, až bude vše požadované
pohromadě, jinak řečeno že se zatím nechystá vyrazit na zpáteční pochod. Zmýlil
se, plukovník Gage vyrazil k Oxfordu už v noci na dvanáctého, šel
rázně, aby nebloudil, dostal dva místní průvodce, a zmizel v mlžné noční
tmě v tichosti, bez bubnů i trubek. Opět už s oranžovými znameními na
rukávcích a kloboucích přešel Kennet i Temži, přes kterou přejel brodem
s pěšáky na zadcích koní za jezdci. V osm večer už byl u Wallingfordu
a nazítří 13. září vjel do Oxfordu. Jeho vyprošťovací operace představovala
skvělou ukázku vojenské dovednosti i podnikavosti, byla doslova husarským
kouskem (i když husaři v té době v Anglii neexistovali) a král Karel
I. jej právem povýšil do rytířského stavu. Na Vánoce onoho roku 1644 se stal
sir Henry Gage vojenským velitelem Oxfordu, už 11. ledna 1645 jho ale vojenské
štěstí opustilo a on byl v šarvátce u Culham Bridge nedaleko od Abingdonu
smrtelně raněn. Sedmačtyřicetiletého plukovníka pohřbili o dva dny později se
všemi poctami v Christ Church
Catedral v Oxfordu, kde leží dodnes. Latinský tesaný nápis
v kapli, pořízený jeho bratrem Georgem, pak obšírně připomíná, co tento
statečný a podnikavý voják dokázal…
Byl mezi obránci
Václav Hollar?
Laskavý čterář nechť odpustí odbočku od průběhu
dramatického obléhání, má svůj důvod.
Jméno a
osudy světově proslulého rytce Václava Hollara, narozeného v Praze roku
1607, není třeba příliš rozebírat a připomínat. Řekněme jen, že roku 1636
odcestoval se svým mecenášem a posléze i přítelem Thomasem Howardem
z Arundelu, který se vracel z mise u dvora císaře a krále Ferdinanda
II., do Anglie. Arundel se v občanské válce přidal na královu stranu, což
k ní strhlo i Hollara a George Vertue, rovněž rytec i jeho první
životopisec, o něm napsal (na straně 126 vydání z roku 1745) k roku
1644 toto:
„…a když nepokoje vyvrcholily natolik, že
vyhnaly hraběte z Arundelu z Anglie do Flander, kde byly jeho domy i
statky vypleněny, ubohého Hollara nechal za sebou a on jistým způsobem pokoušel
válečnou Štěstěnu tím, že vstoupil do služeb vznešeného markýze
z Winchesteru a plukovníka Roberta Peakeho v Basing House
v Hampshiru; zde se stal válečným zajatcem, unikl odtud a přes Antverpy se
dostal ke svému mecenáši, hraběti z Arundelu.“
Čeští
kunsthistorici ovšem tento zápis zpochybňují tvrzením, že z jiných pramenů
vysvítá, že Hollar byl v Antverpách už roku 1644 a tudíž nemohl být u pádu
pevnosti. Odvolávají se přitom na esej Johannese Urzidila Wenceslaus Hollar: der Kupferstercher von Barock z konce 30.
let XX. století, do češtiny přeloženou s názvem Václav Hollar: Umělec,
vlastenec, světoobčan (která ovšem není dobovým pramenem a navíc nemá
poznámkový aparát, jenž by esejistickou formu tvrzení doložil).
Co
vlastně historikové umění popírají?
 |
| Václav Hollar |
Urzidil
jasně píše, že Hollar vstoupil do služeb markýze z Winchesteru spolu se
spisovatelem Thomasem Fullerem, architektem Inigo Jonesem (který řídil
opevňovací práce Basing House) a mědirytcem Williamem Faithornem; v hradu
se dali do služeb podplukovníka sira Roberta Peakeho mladšího. Ten byl synem
úspěšného dvorního malíře Roberta Peakeho staršího a do jisté míry šel
v jeho šlépějích jako rytec i portrétista, hlavně ale byl tiskařem, jenž
vydával mědirytiny Faithornovy i Hollarovy. V padesáti se tento muž chopil
meče, aby bránil Basing House, což činil obdivuhodně, a jeho umělečtí přátelé
(tedy i Hollar) se k němu přidali.
Pokud
jde o hlavní námitku kunsthistoriků, že Hollar nemohl být zajat roku 1645 při
pádu hradu, je zcela irelevantní: ani Urzidil, ani Vertue přece nikde netvrdí,
že byl Hollar zajat na konci obléhání!
Urzidilova práce navíc Hollarovu účast ani nepopírá, ani nezpochybňuje! Jen
jaksi na okraj poznamenává, kdy pevnost padla, a co dělal Hollar… Navíc nám
mnohé okolnosti vyjasňuje a spojuje do souvislostí! Z Winchesterova deníku
víme, že Peake připochodoval do hradu 31. července 1643, ve stejném čase jako
Inigo Jones, a Hollar tedy nejspíš přišel s nimi!
Mám
pocit, že na Urzidilově práci stojící tvrzení, která Hollarovu válečnickou
epizoru zpochybňují, pramení z neznalosti příběhu obléhání, jež se táhlo
od roku 1642, byť byl hrad dobyt až roku 1645. Winchesterův deník jasně
dokládá, že během obrany hradu padli do zajetí mnozí, proč by se tedy do něj
nemohl Hollar dostat už roku 1644, utéci z něho a doplout do Nizozemí?
Vertueho zápis se přece jasně vztahuje k roku 1644, nikoliv k pádu
Basing House o rok později! To, že markýz nikde Hollarovo jméno neuvedl, nic
nedokazuje, rytec byl prostým vojákem, nejspíš mušketýrem, a Winchester uváděl
jmenovitě pouze velící důstojníky či kavalíry!
Takže
ano, Hollarova účast na obraně Basing House od posledního červencového dne 1643
do neznámého dne roku 1644, kdy padl při jednom z mnoha výpadů do zajetí,
je podle mne nezpochybnitelná! Rozhodně tu nemohl setrvat až do kapitulace
pevnosti na podzim 1645, jak se občas tvrdí, neboť koncem roku 1644 poslal
markýz Winchester všechny nekatolické obránce pryč a Hollar katolíkem nebyl.
Proto se přece z království Českého vystěhoval!
Český
rytec ostatně nakreslil celý areál Basing House z pohledu od jihu a
dokonce označil jednotlivé části písmeny i popisem? Vlevo ležící objekt „A“
představoval Old House, starý dům,
„B“ na opačné straně znamenalo New House, „C“ už zčásti rozstřílenou a
zhroucenou věž, „D“ obranné valy roajalistické a „E“ přibližovací valy
parlamentariánské.
 |
| Hollarova kresba Basing House |
Cromwellův útok
Teprve 23. září byli parlamentariáni schopni znovu
obsadit ves Basing a kostel, což nasvědčuje, že obránci měli dobrých jedenáct
dní na to, aby nabrali síly a zpevnili, co se dá. Od západu ovšem střelba pokračovala
a už 14. září jí padl za oběť podplukovník Thomas Johnson, před válkou hodně
proslulý fyzik a přírodovědec.
Říjen
pak plynul v šarvátkách a vzájemném postřelování, aniž přinesl oblehatelům
něco nového. Poté nastal čas, který vypadal nadějně, neboť král, který vyhrál
nad Essexem u Lostwithielu, táhl směrem k Newbury a vypadalo to, že
obléhání skončí. Druhá bitva u Newbury ale roajalisty donutila k ústupu a
Basing House byl opět odkázán sám na sebe. Jeho Veličenstvo to markýzi chtělo
usnadnit a plukovník Gage přijel 18. listopadu k areálu znovu
s tísícovkou jezdců, z nichž každý vezl na hřbetě koně nějakou dávku
potřebných zásob.
Pokud
jde o oblehatele, síly plukovníka Nortona se dezercemi smrskly z 2000 mužů
na pouhých sedm stovek, s nimiž mohl areál leda pozorovat. Gageho příjezd
morálku zbylých i jejich velitele definitivně podlomil a všichni nakonec 19.
listopadu odtáhli od Basing House deset kilometrů k východu na Odiham.
Markýz si byl jist, že jen s Boží pomocí se něco takového povedlo, a
v zápisu z 13. listopadu vyjádřil podivení nad tím, že se vojáci
v hradu ani jedinkrát nevzbouřili…!
Onoho
dne jeho deník skončil, Winchester jej uzavřel pokorným Amen, obléhání ale pokračovalo!
 |
| Cromwell před Basing House (Crofts) |
Přesto
všechno markýz některým mužům nedůvěřoval a poslal králi žádost, aby odvolal
všechny nekatolické obránce, což se i stalo a tito muži odpochodovali pod
velením plukovníka Rawdona na západ, kde se připojili k vojákům lorda
Goringa. Onen akt nezůstal utajený a parlamentariánské propagandě posloužil
k dalším pamfetům, označujícím Basing House jako hnízdo papeženců…
Zima,
jaro i léto roku 1645 uplynuly pro obránce i oblehatele Basing House relativně
klidně, neboť vzhledem k ostatním událostem strácelo obléhání na
důležitosti a válka měla jiné priority. Dne 15. června 1645 porazili Fairfax
s Cromwellem královské drtivým způsobem u Naseby (jak o tom bude řeč
v následujícím příběhu) a teprve v důsledku tohoto vítězství se hnuly
v srpnu k hradu další síly, přičemž obléhání dostal na starost
plukovník John Dalbier, původem možná Francouz, možná Němec, na každý pád ale
zkušený důstojník. S ním přišly posily, tisíc pěších a dvě jezdecké
jednotky, což ovšem na úplné sevření nestačilo, jen na střežení, blokování a
odrážení výpadů, jež ovšem nebyly vzhledem ke ztenčení posádky příliš časté.
S počátkem
října se nicméně osud obránců naplňoval. Šestého října kapituloval před
Cromwellovými silami a po silném bombardování hrad Winchester, hájený sirem
Williamem Oglem, a o dva dny později dorazil vítěz od Naseby k Basing
House. Měl s sebou 5000 mužů své New
Model of the Army, řadu děl (největší 63 liber a k tomu dva půlkanony
27 liber), která tři dny rozmisťoval, načež spustil na papežence peklo. Pravda,
předtím poslal markýzovi výzvu, aby se vzdal, a v ní i výstrahu, že pokud
dojde k útoku na hrad, nemohou obránci čekat slitování.
Tato
výstraha odpovídala pravidlům války a markýz, který kapitulovat znovu odmítl,
to věděl.
Bombardování
začalo 12. října, leč obránci odpověděli nazítří ráno jezdeckým výpadem
v mlze. Pronikli až do blízkosti Cromwellova hlavního stanu
v Basigstroke, zajali jednoho plukovníka s jedním majorem, přivezli
je oba markýzovi, který je pak odmítl za katolické zajatce vyměnit. Winchester
tím dal Cromwellovi najevo, že nehodlá o krok ustoupit a bude sdílet konec
svých mužů, který už se kvapem blížil.
Téhož
den, tedy 13. října, prostřílela děla k večeru dva průlomy a Oliver
Cromwell rozhodl, že se ráno podnikne generální útok
V šest
ráno 14. října zazněly čtyři rychle za sebou vypálené dělové výstřely, signál
ke šturmu, a vojáci vyrazili s pokřikem „For God and Parliament“ prakticky ze všech stran naráz, jen od
zahrady se parlamentariánské jezdectvo soustředilo na pozorování a blokádu, aby
nikdo neunikl. Plukovník Dalbier vedl útok na Grange, po němž se hlavní budově už říkalo jen Bloody Barn, Krvavá sýpka.
Útočníci,
jichž prý bylo na 7000, pronikli během pár minut přes zdi, valy i hradby a
pouhé dvě stovky obránců neměly šanci je zastavit, byť se bránily palbou,
zkrácenými píkami, meči i granáty, vrhanými z oken a zdí. Když dospěli
puritánští vojáci k budovám, přistavěli žebříky a šplhali do oken prvního
patra, neboť ta přízemní byla už dávno zazděná. Odtud se hnali do přízemku, kde
následoval v komnatách, chodbách a místnostech všeho druhu pro obránce
beznadějný zápas muže proti muži. To už se podařilo prorazit i bránu Old House, kam vpadli útočníci
s řevem:
„Down with the Papists! Pryč
s papeženci!“
Asi
v té chvíli se ozvala z New
House detonace, neboť někdo podpálil poslední zásoby černého prachu. Část
objektu se zhroutila a pod troskami pohřbila jak obránce, tak útočníky… Ty
ovšem něco podobného přivedlo do ještě většího varu a šance na pardon pro
katolické obránce přestala existovat.
Markýz
z Winchesteru se vzdal plukovníku Hammondovi, kterému dalo hodně práce,
aby ho ubránil před vlastními muži! Podařilo se mu to, vítězní soldáti ale
servali z markýze vše a on nakonec zůstal jen v košili a spodcích…
Pár
šťastlivců unikalo přes zahrady, ne všem se to ale povedlo, neboť majora
Cufauda kdosi při přelézání zdi sestřelil.
Major
Robinson se sice vzdal majoru Harrisonovi, to ale byl fanatický puritán a
zajatci jednoduše prostřelil hlavu.
Šest
katolických kněží parlamentariáni prostě podřezali.
 |
| Panoramatická představa dobytí Basing House |
Přežilo
doslova pár mužů, které pro jistou zavřeli ve sklepeních.
Boj
dohasínal, jen jedna budova New House
hořela, neboť ji zapálily rozžhavené kule, kterými se toho rána na počátku
šturmu pálilo.
Cromwellovy
ztráty činily čtyři desítky mužů.
Z obránců
zahynuli téměř všichni včetně dcery reverenda doktora Smithe, která bránila
otce.
Dolní
sněmovna už nazítří písemným výnosem rozhodla, že Basing House bude pro
výstrahu srovnán se zemí.
Zbyly
jen kus brány do zahrady a Bloody Barn.
Markýz
z Winchesteru putoval do londýnského Toweru, popravčímu špalku ale unikl a
dožil se Restaurace, obnovy královské moci, kdy jej Karel II. bohatě odškodnil.
Zemřel až roku 1674.
Oliveru
Cromwellovi přiřkl Parlament za likvidaci onoho papeženeckého hnízda roční
důchod 2500 liber.
Kapitulace hradu
Donnington
Zopakujme, že Basing House se vzdal 14. října 1645.
Oliver Cromwell se obrátil hned nato na Parlament s tím, že je třeba
zlikvidovat hnízdo odporu, z něhož sir John Boys spolu s pány
Wallingfordem a Faringtonem, dalšími veliteli, drze napadal a narušoval
obchodní cestu z Londýna na západ. Parlament souhlasil a doporučil mu jako
velitele finálního obléhání plukovníka Dalbiera (sám se ovšem podepisoval jako
Dulbier), který vyjel z metropole takřka obratem. Čas nemarnil, převzal
přidělené síly, 6. listopadu se s nimi dal na pochod, během něho ale
dostal zprávy, že se král vrací do Oxfordu, proto se raději stáhl do
Aldermanstonu a nazpět k Newbury se pustil až počátkem prosince,
v čase, kdy udeřila „krutá a drsná zima“, jak stojí v relacích. Ta
bránila v hloubení nezbytných přístupů, což bylo vzhledem k poloze hradu
na kopci už samo o sobě obtížné, obránci navíc měli rozhled, dobrou mušku a
vrchol kopce i svahy byly po předchozích útocích prakticky holé, neboť všechny
stromy a keře lehly popelem. Z vojenského hlediska se tak nedělo naprosto
nic pozoruhodného až do března 1646, kdy jaro umožnilo Dalbierovi přikročit
k pravidelnému a řádnému obléhání s pomocí těžkých děl a zejména
jednoho hmoždíře, to jest zbraně pálící horní skupinou úhlů a dostřelující
tudíž do hradu. Musela to být obrovská zbraň, neboť zbytky střel, nacházené
ještě v XIX. století, ukazovaly na průměr hlavně patnáct inchů, což činí kolem 38 cm. Současně
byly zahájeny zákopnické práce, jimž se snažili obhájci čelit výpady, Dalbier byl
ale dobře připraven a získal pět desítek zajatců s nějakými zástavami.
Děla i hmoždíř odváděly svou práci, uvnitř hradního areálu se podařilo zapálit
stodolu i nějaká stavení a siru Johnu Boysovi bylo jasné, že pád jemu svěřeného
místa bude pouhou otázkou času. O celkovém vývoji situace, pro krále hodně
katastrofálním, měl pramalou potuchu, leč vyslal pár odvážlivců, kteří měli
doručit do Oxfordu zprávu o blížící se krizi a spolu s ní žádat naléhavě o
pomoc. Bylo to marné, plukovník Dalbier ostatně jednoho z těch mužů chytil
a rád jej poslal zpět s informací, že žádnou pomoc z Oxfordu čekat
nelze.
 |
| Poslední boj v Basing House |
Boys byl
dobrý voják, odvedl dílo takřka nadlidské, nyní však chápal, že je
v bezvýchodném postavení a že sebeobětování pod troskami nikomu ani ničemu
nepomůže. Konečně projevil ochotu kapitulovat a k dohodě došlo rychle.
Čtvrtek 26. března 1646 se tak stal posledním dnem vzdoru Donnington Castle,
v němž setrvávalo už jen dvě stě prostých vojáků. Pak nastalo příměří a
v předposlední březnový den došlo k podpisu dohodnutého kapitulačního
aktu… Konvoj dostal dva povozy na věci a zavazadla, na raněných pak bylo, zda
se chtějí léčit v Newbury, nebo odejet se svými.
Podmínky
dostal šlechetné, čestné a doslova mimořádné, neboť svým mnohaměsíčním odporem,
věrností králově věci i čestným bojem si získal úctu a respekt nepřátelských
velitelů až po ty nejvyšší. Mohl odejít se všemi důstojníky i vojáky,
s vlajícími prapory a bubnováním, směl si nechat čtyři koně a svoje zbraně
(to, že je neodevzdá, bylo rovněž ctí a výsadou), po dvou či jednom koni
zůstalo důstojníkům podle hodnostního stupně a vojáci odcházeli postupně, ve
třech skupinách. Bylo ji m dovoleno odpochodovat jako do boje,
s bandalíry, na nichž se kývalo „jedenáct apoštolů“ naplněných prachem, se
zapálenými lunty a kulkou v ústech… Konvoj dostal dva povozy na věci a
zavazadla, na raněných pak bylo, zda se chtějí léčit v Newbury, nebo
odejet se svými. Podle svého výběru se mohli poražení odebrat, kamkoliv si
přáli, ba i do Londýna, či do přístavu, odkud šlo vyplout do zámoří. Jistěže
měli volnou cestu do parlamentariánské armády, pokud by chtěli vstoupit, to ale
Dalbier neočekával a oni to ani neudělali. Ti, co se rozhodli odpojit a jít do
svých domovů, dostali průvodní list, který jim měl zajistit bezpečnou cestu.
V té
době už byla králova věc prakticky ztracená, neboť po vojenské stránce rozhodly
v létě roku 1645 bitvy u Naseby a Langportu…
Žádné komentáře:
Okomentovat