ARCIREBEL THURN, DEFENESTRACE, BÍLÁ HORA A BŮH S NIMI...

Hrabě Thurn skutečný a v podání Karla Dobrého

 Na neděli 13. května ohlásila Česká televize premiéru tv. filmu BŮH S NÁMI s podtitulem Od defenestrace k Bílé hoře. Hlavní postavou v událostech, které jeden ze součastníků charakterizoval jako dveře všech běd, má být klíčový aktér dramatu, Heinrich Mates, hrabě Thurn, a já se po přečtení toho, co bylo o filmu zveřejněno, rozhodl vložit sem jeho životní příběh tak, jak jsem jej (včetně příkrých závěrů) napsal do své nedávno vydané knihy BOJE O TRŮNY. V té ostatně najdete jako Thurnův protipól i životopis jednoho z bělohorských vítězů a samotnou bitvu. Máte, pokud budete chtít, možnost srovnat televizní příběh s historií, od níž se takovéto projekty zpravidla odchylují...



NEJVĚTŠÍ Z REBELŮ

(Heinrich Mates, hrabě Thurn, stavovský politik a špatný generál)

Bouřlivé české dějiny před Bílou horou a následky této prohry nelze ilustrovat lépe než na osudech tohoto muže. V zápasech, kulminujících na počátku XVII. století, se střetala katolická víra s protestantskou, mísící v Čechách nové luteránské vlivy z Německa i staré kališnické tradice, vzešlé z husitských dob. Spolu s tím probíhal zápas o moc vladařovu a privilegia tří stavů, panského, rytířského a městského. Šlo o boj dvou principů, absolutistického na straně jedné a stavovského na té druhé. Stavovský ideál byl zakořeněn už v pohusitských časech a od nástupu Habsburků na český trůn (1526) se obě koncepce střetaly. Ferdinand I. sice dokázal roku 1547 rázně skoncovat s nedůslednou stavovskou vzpourou a tvrdě viníky potrestal, princip, zakotvený ve Vladislavském zemském zřízení, zemském zákoníku, platícím od roku 1502, ale odstranit nedokázal ani on, ani jeho následovníci Maxmilián I., Rudolf II. či Matyáš I. Stavovská fronta přitom nebyla jednotná, štěpila se na katolickou a protestantskou stranu, přičemž katolíci, opírající se v mnoha případech o Španělsko, k obhájcům stavovských svobod a zemského zřízení příliš nepatřili. Každé z křídel se navíc dělilo na umírněné a radikály, přičemž předáci využívali slabosti dvou Habsburků, Rudolfa II. a Matyáše I., i bojů o moc, které z nesváru v domě Habsburském vzešly. Z nich se sice zrodil proslulý Majestát, nejtolerantnější edikt o snášenlivosti víry, jaký v Evropě existoval, bojovné katolické křídlo se s ním ale nesmířilo a z toho rostla vzájemná nevraživost, která eskalovala z politického zápasu do ozbrojeného měření sil.

Defenestrace

Květen Léta Páně 1618 nebyl klidný měsíc, atmosféra v Praze houstla už od března, od stavovského sněmu, svolanému kvůli údajnému porušení Rudolfova Majestátu za příčinou vrchnostenského nařízení uzavřít dva protestantské kostely v benediktinském Broumově a rozhodnutí pražského arcibiskupství zbořit třetí v Hrobech. Všechny tři svatostánky postavili luteráni na panství katolické vrchnosti, čímž nedbali na dobrou zásadu cuius regio, eius religio, čí kraj, toho víra, a nejasnosti císařovy toleranční listiny dávaly možnost různého výkladu. Mají poddaní církevní vrchnosti právo na jiné vyznání, či nikoliv? Vřelo to a 21. i 22. května zasedl v Karolinu sněm evangelických stavů, který pranic nedbal, že jej císař a král Matyáš I. z obavy před eskalací sporu zakázal. Ti stavové, kteří se sešli, hodně řečnili a brojili zejména proti dvěma z královských místodržících, pánům Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka, nejvyššímu zemskému sudímu, a Jaroslavu Bořitovi z Martinic, karlštejnskému purkrabímu. Císař sice na poslední chvíli zákaz sněmu změnil na žádost o odročení, leč věci už se začaly dít a v kostelích se 20. května objevily české a německé vyhlášky, které se snažily u pražské obce získat pro stavovskou věc sympatie i podporu. Sněm nicméně nedospěl k ničemu, co by věštilo, nebo dokonce oznamovalo roztržku s panovníkem. Atmosféra byla nicméně napjatá, jednadvacátého si deputace musela vyslechnout na Hradě varování krále Matyáše před jakýmkoliv buntováním a po jehož přečtení zavládly obavy z represí ze strany Vídně. Hrabě Thurn, jeden z defenzorů, úředníků, pověřených dohledem nad dodržováním Majestátu, mluvil o zvěstech, že místodržící ukládají protestantským stavům, zejména pak jemu, o svobodu, ne-li o život. Onoho 22. května dopoledne tedy bylo usneseno, že se odebere na Pražský hrad deputace, která bude žádat, aby tam pro svou bezpečnost mohli stavové vcházet ve zbroji, ne jen s poboční zbraní, tedy s rapírem. Hrabě Jáchym Ondřej Šlik (byť se sám psal německy Schlick) se z rozhodnutí sněmu vypravil přes Vltavu na Hradčana, byl přijat a ono žádané svolení dostal, přičemž nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka na adresu svého příbuzného Thurna dokonce vlídně zažertoval.

            Z Thurnovy strany ovšem nešlo jen o strach, byť o den později podle Skály ze Zhoře vykřikne, že dostal předvolání do Vídně:

„Já, nebohý hrabě, neproviniv proti žádnému nic a nic žádnému neublíživ, tak těžkým poručením jsem citován; nepojedu-li, v nemilost padnu, pojedu-li, nevím, kterak se zase vrátím. Snad na mně se chce něco začíti a k mému hrdlu sáhnouti, potom pak i k jiným by přikročováno bylo.“

Nejspíše dramatizoval, přičemž se snažil posunout pány i rytíře z přešlapování k rozhodnému kroku.

Tím krokem měla být taková roztržka s Habsburky, aby po ní nebylo cesty zpět.

Vlastně šlo o to, aby nějak vyvolal stavovskou rebelii, a podle Gindelyho měl už v hlavě plán, kterak to provést.

Chtěl vztáhnout ruku na místodržící, nejvyšší úředníky království Českého.

Těm, kteří zastávali názory stejně radikální, pravil, že se nazítří musí na Pražském hradě vyvolat nějaká demonstrace, tedy akt násilí, do čehož se mnohým příliš nechtělo. Podle pozdější výpovědi Martina Fruweina z Podolí prý už tehdy mluvil ne o demonstraci, ale o defenestraci, vyhození královských úředníků z okna.

Navečer dvaadvacátého se úzká skupina protestantských předáků sešla na Malé Straně v paláci Albrechta Smiřického ze Smiřic a v jedné komnatě postranních vížek mluvil Thurn podle výpovědi Václava Budovce z Budova s ním a Smiřickým znovu o vyhození z oken. Těch zasvěcených ale bylo nejspíše více a Budovec je nechtěl prozradit, sic by propadli hrdlem jako on. Proto jmenoval jen ty dva, neboť Smiřický už byl po smrti a Thurn v exilu… A běh událostí příštích nasvědčuje tomu, že Thurn do celého plánu zasvětil ještě Oldřicha Vchynského s bratrem Radslavem, Václava z Roupova, Linharta Colonnu z Felsu, Pavla a Jana Litvina z Říčan.

Tady prý se jednalo i o tom, kterak sprovodit místodržící v české kanceláři na Hradě ze světa. Vchynský radil podle Šlika císařovy zplnomocněnce probodnout, pak se ale panstvo shodlo na opakování toho, co vypadalo jako starý český zvyk.

Na defenestraci.

Došlo k ní už dvakrát, poprvé roku 1418, kdy kališníci vyházeli novoměstské radní z oken na dlažbu, kde je dav dobil, podruhé pak roku 1483, kdy osoby víry podobojí vyhodily z okna Staroměstské radnice purkmistra a z Novoměstské radnice konšely.

V obou případech šlo o násilný mocenský převrat.

Nyní o něj mělo jít znovu.

„Počátek a dvéře všechněch našich následujících bíd a neřestí,“ napsal pak v dopise o následujícím dni 23. května Jáchym Ondřej, hrabě Šlik.

V Karolinu, v místě včerejšího a předvčerejšího sněmu, se sešli páni i rytíři ozbrojení, jak jim to bylo včera dovoleno, a Thurn seznámil některé dosud nezasvěcené s tím, co je v plánu. Šlik prý jej zapřísahal, aby se k vraždě nepropůjčoval, vypravil se ale přes Karlův most na druhý břeh a vzhůru se všemi, prý v naději, že zabrání nejhoršímu. Podle Skály ze Zhoře však nijak zvlášť neprotestoval. Vilému z Lobkovic prý o záměru řekl Colonna z Felsu cestou přes most... 

Kolem deváté ranní dospěl stavovský ozbrojený průvod, v němž měl každý z urozených jednoho či vícero zbraní vymustrovaných služebníků, před hradní bránu a hejtman Diviš Černín z Chudenic jim s hradní stráží ve vstupu nijak nebránil. Všichni tak vešli do sněmovních síní, kde se začal předčítat spis, obsahující obhajobu protestantské věci a námitky vůči zákonnosti jednání místodržících. Pak už se šlo do české kanceláře v ludvíkovském křídle Vladislavského sálu, do poměrně rozlehlé renesanční komnaty s okny na jih, západ i východ.

Z místodržících, tedy nejvyšších zemských úředníků, byly přítomny čtyři osoby.

Nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka.

Karlštejnský purkrabí a Šternberkův zeť Jaroslav Bořita z Martinic.

Nejvyšší sudí Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.

Velkopřevor maltézského řádu Děpolt z Lobkovic.

Krom těchto pánů se zde nacházel ještě sekretář Filip Fabricius.

Začalo se mluvit, předčítat, obviňovat, žádat, místodržící se chvíli radili, co dál, a když Šternberk pravil, že sami odpověď dát nemohou, vykřikl Thurn, že bez toho neodejdou, což ostatní s křikem opakovali.

Rozhořčení rostlo, hněv se obracel na Slavatu s Martnicem, padala obvinění, že oni, spolčenci jezuitů, za vše mohou, že Thurna připravili o karlštejnské purkrabství, až Colonna z Felsu vykřikl rozhodné slovo o tom, že nic oni nemají ani proti Šternberkovi, ani proti Lobkovicovi, že jen Martinic se Slavatou jsou původci všeho zlého.

Ve chvíli ticha se pokusil Vilém Slavata, který pochopil, že začíná jít o život, hájit, a po něm se přidal i Martinic, Litvín z Říčan je s rukou na pistoli za pasem ale přerušil. Pak už jeden přes druhého volali po trestu, až si Colonna z Felsu zjednal klid pro otázku, zda přítomní považují ty dva za nepřátele obecného dobra a Majestátu. Pakliže ano, bude s nimi po zásluze naloženo!

Došlo na lámání chleba a mnozí se zalekli toho, k čemu se schylovalo.

Thurn, Colonna z Felsu a Vilém z Lobkovic museli zakročit, což se příliš nedařilo.

Pak ale vytáhl Pavel z Říčan spis předem připravený, v jehož závěru stálo:

„Poněvadž stavové jsou v tom skutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni býti, proto prohlašují je za nepřátele své a obecného dobrého i za odbojníky…“

            Prakticky šlo o rozsudek smrti!

            A všichni jej kupodivu schválili...

            Týkat se měl jen dvou, neboť Vchynský Děpoltu z Lobkovic šeptl do ucha, ať se on a Šternberk ničeho nebojí, a totéž jim řekl i Thurn. Oba pak vyvedli do jiné místnosti, ještě chvíli se však nic nedělo, jako kdyby si shromáždění dodávali odvahu k činu, který z nich měl udělat rebely.

Pak to propuklo.

„A hned zatím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s šelmami do arrestu neb do Černé věže bylo pospíšeno; jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali.

K tomu vyhlášení již obadva Slavata a z Martinic jako ohromené vedlé sebe stáli, jednak bledli, jednak zase se rděli…,“ píše Skála ze Zhoře.

Proti Slavatovi vystoupil ještě Oldřich Vchynský, Thurn ho ale přerušil:

„A než dobře ta slova domluvil, chtěje něco více mluviti, tož hrabě z Thurnu přistoupil rychle k Slavatovi a popadl ho za ruku jako i Voldřich Vchnyský [pana] z Martinic, ale vůbec ještě se nevědělo, zdali do věže dáni či v arrest vzati budou. A šli s nimi upřímo do houfu stavův, kdežto jiní, chytivše se jich také, přímo je k oknu táhli, a tu teprva jeden každý soudil, že dolů s oken metáni budou. A i oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje (…), teď teprva počali prositi, by hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a pro Boha prosíce, nohama o zemi se opírali a za milost žádali.“

            Martinic křičel, ať mu dopřejí zpovědníka, a Slavata se jen modlil.

            „A tak nebyvše připuštěni k žádné milosti jeden po druhém, nejprve však Smečanský [Martinic, pán na Smečně], protože Vchynský jsa čerstvější a maje pomoc větší než hrabě z Thurnu, jenž Slavaty se prvé chopil, dostal se s ním dřívěji k oknu tomu, při němž sekretáři obyčejně své věci řídívali, a s velikým jich křikem ,Ach, ach, ouvé!‘ a rukama se oken rámu držením, kteréž však, byvše přes ně práni, naposledy pustiti musili, z téhož okna k východu slunce patřícího, v pláštích s rapíry i s jinými ozdobami svými, jak byli v kanceláři zastiženi, jsou po hlavách smetáni a vyhozeni jakožto z toho místa a ouřadu…,“ popsal dramatické minuty Skála.

Pak podle přísloví, že do třetice všeho dobrého, svrhli ještě sekretáře Fabricia.

„Jako nějakého snopka,“ podotkl kronikář.

„Nenadále pan Vilém z Lobkovic pana z Martinic pozadu za obě ruce ujal, tak že nic s sebou vládnouti nemohl, a spolu s jinými pomocníky nejprvé pana z Martinic a po něm pana Slavatu a naposledy pana Fabriciusa sekretáře z okna vyhodili,“ psal ovšem v relaci, kterou vložil do svých pamětí, Vilém Slavata a zjevně se nechtěl o podrobnostech nedobrovolného letu šířit.

Tragédie a drama se ale vzápětí změnily ve frašku!

Defenestrovaní letěli do šestnáctimetrové hloubky a měli se pádem zabít, nebo alespoň těžce zranit.

Jenže to se nastalo, zčásti kvůli svahu, který pád zmírnil, hlavně však kvůli odpadkům dole pod okny, jejichž vrstva pád ztlumila. A vyhozené nezabila ani střelba z ručnic, vedená podle Skály na rozkaz Ernfrieda Berensdorfa, z okna, z něhož ovšem nebylo pro parapet a římsu dolů moc vidět, alespoň pro mířenou střelbu ne. Šlo ostatně o jednu či dvě rány.

„A tak bylo se čemu podiviti, že jsouce z takové výšky, již někteří na 27 loket pokládají, po hlavě dolů smetáni, žádný z nich na místě nezůstal. Ale všichni se odtud dostali, Martinic a Filipp [Fabricius] sami preč odševše, Slavata pak pro těžký ouraz, jehož v lůnu dostal, byv od jiných z příkopu odnešen.“

Slavata si myslel, že je to zázrak, a katolíci pak tvrdili, že to andělé nebohé oběti zachytili… Jenže už Skála pochopil, proč místodržící i jejich sekretář vyvázli:

„Upadli právě na místo a smetiště to, na něž vrátní kanceláře české, kdykoliv od mnoha let vymetali kancelář i druhou světnici, v níž osoby přísežné obyčejně sedají, dotyčným oknem všechny smeti dolů vysýpali, takže to místo nebylo příliš tvrdé a ulehlé, nýbrž jako nějaké hnojiště zkypřené a změkčené...“

I svah pád zmírnil, jen římsa a pád blízko zdi se na Slavatovi podepsali; ti zbylí dva, kteří se křečovitě nedrželi parapetu, letěli dolů větším obloukem. I tak ale měli štěstí víc než rozumu...

Čeleď stavovská sice pádila ven, aby zprvu ležící dorazila, možná se znovu střílelo, neboť Martinic mluvil o třech ranách, protože ale Slavata vstát nemohl a ti další dva to z pudu sebezáchovy neudělali, měli je všichni za mrtvé a zdola nahoru křičeli:

„Psi mají již dost, leží tam mrtví!“

Ti nahoře se s tím spokojili, neboť dobíjet je, to se nikomu nechtělo. Většina se možná činu teď i zalekla, a tak se mohli dva jen potlučení zvednout, jen Slavatu služebníci Polyxeny z Lobkovic odnesli. Martinic téhož dne uprchl z Prahy, Slavata našel ošetření u paní Polyxeny a Thurn, který jí vděčil za ošetření i azyl v době vpádu Pasovských před sedmi lety, raněného dokonce navštívil a na jeho vydání nenaléhal...

Po defenestraci vyšel hrabě z Thurnu, čerstvě zvolený za dočasného vojenského direktora povstání, z paláce, vsedl na koně a spokojeně z Hradu odjížděl. Co na tom, že směr, kterým rebelie povede doma i za hranicemi, neznal ani on, ani nikdo jiný... 

Defenestrace v podání V. Brožíka

Zvěst letěla Prahou a účastníci měli v té chvíli jedinou starost, uklidnit Pražany, aby nedošlo k nějakým lidovým bouřím.

Mnozí nejspíš doufali, že to nebude tak zlé, že císaře ve Vídni přimějí k povolnosti, že získají ústupky ve prospěch protestantů a s tím i pardon.

Kdo z nich by tušil, že vypustili džina z láhve a že tím dnem v rozjitřené Evropě vzplanula válka, které s přestávkami a na různých místech s různou intenzitou potrvá dohromady třicet let.

Trochu nadneseně lze říci, že tím, kdo ji rozpoutal, byl jednapadesátiletý Heinrich Matthias, hrabě z Thurnu a Valsassiny.

Tradičně se používá český ekvivalent jmen, tedy Jindřich Matyáš, nebo jen Mates, ponechme mu je tedy, byť v Čechách se hrabě usadil teprve ve svých osmatřiceti, kdy si v zemi zakoupil a získal inkolát. Jeho mateřštinou byla němčina, česky nepsal, byť rozuměl i češtinou mluvil dík matce i mládí, kdy navštěvoval po tři roky českobratrskou školu v Ivančicích.

Odkud vlastně tento muž pocházel, co měl v květnu 1618 za sebou zejména po vojenské stránce, že se stal vojenským direktorem, a kterak se dostal do čela protestantské strany v království Českém?

Český admirál Coligny?

Toto přirovnání k francouzskému hugenotskému vůdci bezpochyby pokulhává, byť ne tak docela. Hrabě Thurn neskončil mordem a nejspíš nebyl ani tak nesmiřitelný jako Gaspard de Châtillon de Coligny, jeho politika nevedla k Bartolomějské noci a český král se nezmítal mezi dvěma stranami jako francouzská královna-vdova. Byl ale předákem utrakvistů, celé protestantské strany, skalním zastáncem stavovské monarchie, a jestliže Coligny vyvolal několik náboženských válek, pak Thurn udělal vlastně to samé, třebaže mu podle všeho nic jiného nezbývalo.

            Suďte ostatně sami, pokud se mýlím...!

Jindřich Matyáš, či Heinrich Matthias, nebo Henrich Mates (jak mu říká česká kronika Skály ze Zhoře), hrabě z Thurnu, byl potomkem rozvětveného severoitalského rodu della Torre, který však přišel podle všeho do Milánska z Francie. Pak odtud pod tlakem Viscontiů přesídlili do Furlandska (Frioulu) v severovýchodní Itálii a odtud do Gorice (Görz, Gradiška), území na pomezí dnešního Slovinska a Itálie. Od římského císaře Karla V. dostali za služby prokázané ve válkách hraběcí titul, a když Gradiška připadla roku 1500 Habsburkům, poněmčili si rodové jméno na von Thurn. Děd Jindřicha Matyáše Veit byl hejtmanem v Kraňsku, otce Franze či Franciska vychovali na dvoře Ferdinanda I. Českého a už on se do určité míry skrze sňatek s Ludmilou Berkovou z Dubé, dvorní dámou královny Anny, sžíval s českým prostředím, byť jen jako dvorský úředník. Byl i kraňským hejtmanem, k tomu nejvyšším hofmistrem Ferdinanda Tyrolského (syna krále Ferdinanda I.) a po odchodu z těchto služeb se mu dostalo palatinátu i mnoha lén v Korutanech, Kraňsku a Tyrolsku. Berkovna z Dubé mu dala syna a tři dcery, druhá choť, Barbora Šliková, tři syny, z nichž byl Jindřich Matyáš nejmladším. A nejspíš ona přiměla manžela, aby katolickou víru vyměnil za učení Lutherovo.

Od roku 1568 žil Franz von Thurn v Čechách, kde si zakoupil panství Lipnici a Německý Brod, a na Moravě získal později panství Vlasatice a Prštice. Roku 1572 mu byl Maxmiliánem II. polepšen znak a přiznán předky užívaný titul hrabat z Valsassina. Zemřel Léta Páně 1586, pět let po své druhé choti a v čase, kdy bylo Jindřichu Matyášovi necelých devatenáct.

Co o tomto nejmladším z Thurnů říci?

Že se narodil 14. prosince 1567 v tyrolském Innsbrucku, do Čech že sem přijel na panství Lipnice s rodiči už jako kojenec a roku 1574 se s nimi přestěhoval na moravské panství Vlasatice, a i když po tři roky navštěvoval českobratrskou školu v Ivančicích, zůstala jeho mateřštinou němčina, což nebylo ve dvojjazyčném českomoravském prostředí nic neobvyklého. Tady se učil spolu s jinými, později velmi významnými šlechtici, Karlem ze Žerotína a Karlem z Liechtensteina. O matku přišel již ve čtrnácti, posléze žil u strýce, katolíka a zemského hejtmana v Kraňsku, ne však horlivého, neboť měl za choť luteránku a i on konvertoval. Se vzděláním to u něj bylo zprvu nevalné, žádnou z akademií či univerzit v Evropě, kam šlechtičtí synové jezdili, nenavštěvoval, neboť na to neměl prostředky.

Defenestrace podle Karla Svobody

Jako mnoho urozených mladých mužů jeho věku se i on vydal v osmnácti v družině císařského vyslance na dvouletou cestu do Istanbulu, odkud pokračoval ve stopách křížových výprav do Svaté země. Viděl Jeruzalém, málem se utopil v Jordánu a putoval dál, do Jaffy, na Rhodos, do egyptské Alexandrie, Káhiry a zpět do Istanbulu, odkud se přes Benátky vrátil na Moravu. Ona cesta, která mu vynesla spousty zkušeností, nebyla nijak neobvyklá, do těchto končin se podívali například Thurnovi současníci a pozdější spolubojovníci Václav Budovec z Budova či Kryštof Harant z Polžic.

Nejspíš až cestou domů dostal zprávu, že otec je už rok po smrti. Po Franzi Thurnovi sice zůstal pěkný majetek, ale i obrovské dluhy ve výši 208 000 moravských zlatých (ca 14,5 milionu stříbrných krejcarů), jejichž splácení těžce dolehlo hlavně na syny z druhého manželství.

Následoval pobyt na nevelkém panství Cvrčovice u Pohořelic, které zdědil, leč roku 1590 je musel téměř celé prodat kvůli dluhům po otci. Ekonomicky jej nejspíš zachránilo rakouské věno Magdalény Gallové z Rudolfsecku, již si onoho, či následujícího roku vzal, ta ale zemřela už roku 1592 po porodu syna jménem František Bernard. Mladý vdovec tehdy žil v Rakousích, pak ale zemřel jeho nevlastní bratr a o čtyři roky později i bratrův syn, čímž na potomky z druhého manželství Franze Thurna přešly nejlukrativnější otcovské majetky. Jindřich Matyáš měl prostředky, aby svoje vlastní sourozence vyplatil, stal se tak vlastníkem rodových lén v ceně 200 000 zlatých, a z Rakous se odstěhoval do Gorice. Ne natrvalo, neboť jako mnoho mužů jeho věku šel do vojenské služby a stával se dobrým krýgsmanem.

Bojoval na nejbližším válčišti, v Uhrách, Sedmihradsku a na tureckém pomezí, což byla dobrá válečná škola, v níž se vyučil nejeden budoucí válečník velkého třicetiletého evropského konfliktu. Podrobnost netušíme, jen to, že byl při dobytí Ostřihomi (1595), že roku 1586 potlačoval selské povstání v rakouských zemích a o rok později získal patent plukovníka. V oněch letech se také seznámil minimálně se dvěma později proslulými osobnostmi, Albrechtem z Valdštejna a Baltasarem Marradasem. Získal si pověst statečného muže, pak ale roku 1603 uhersko-turecké pomezí utichlo a s dobře placenou službou byl konec.

Sotva skončila válka, snažil se Rudolf II. obnovit svou moc v Uhrách a jinak pramálo schopný císařský generál Johann Jakub Barbiano Belgiojoso d’Este i jeho kolega Giorgio Basta si počínali vůči obyvatelům v Sedmihradsku a Horní zemi tak, že z toho bylo obrovské povstání, vedené Štěpánem Bočkajem (maď. Bocskai István), které poprvé otřáslo trůnem Rudolfa II. Tento evangelický sedmihradský urozenec se navíc spojil s Turky, pronikl až na Moravu či do Rakous a obrist Thurn šel s mnoha jinými do nové války. Hrabě Slavata mu později přiznal zásluhy jak tam, tak dříve, při potlačování selské rebelie 1596:

„Že jest pak on hrabě z Thurnu za času slavné paměti císaře Rudolfa ve válce proti Turku chvalitebně a udatně se choval, i také v pozdvižení a bouřce sedláků v Horních Rakousích zmužile bojoval, je zkrotiti a k náležitému poslušenství přivésti nápomocen byl, v tom učinil vedle povinnosti své, začež také od nejmilostivější vrchnosti své náležitý plat bral...“

            Bočkajovo povstání, ukončené pro Rudolfa II. roku 1606 velmi nevýhodným mírem, bylo předehrou dramatu sváru bratří v domě Habsburků, v němž tvrdě vystoupil bratr Matyáš, který prosadil, že rodinná rada prohlásila Rudolfa za neschopného vlády. Pro plukovníka Thurna z toho zatím vyplynulo jediné, to že byl od roku 1607 znovu bez žoldnéřského řemesla. Během poslední války ovšem myslel na zadní kolečka a měl i dost prostoru pro uspořádání svých majetkových poměrů a osobního života. Získal dík dědictví a snad i žoldu slušné jmění, k tomu prodal statky v Gorici i Kraňsku a ještě před mírem s Bočkajem koupil za 150 000 kop míšeňských severočeské panství Veliš u Jičína. Už roku 1605 dostal na základě toho, že si v Čechách zakoupil inkolát, zemskou příslušnost, a stal se tak po právní stránce členem českého panského stavu. Do politiky se nedral a sžíval se s prostředím, kde na něj česká šlechta hleděla trochu skrze prsty jako na přivandrovalce a cizáka.

Jako statkář se bezpochyby bývalý krýgsman, ověnčený už titulem tajného císařského rady, nudil, možná jej nudila i pragmatická druhá žena, Zuzana Alžběta z Tiefenbachu, kterou si vzal roku 1603, ale děti mu nedala. 

Defenestrace na Merianově rytině v Theatru Europaeum

Čekal na příležitost, snad na novou válku, sledoval rozpory dvou habsburských bratří i zvolna rostoucí napětí v dosud nábožensky velmi tolerantní české stavovské společnosti a nejspíš doufal v situaci, kdy by mohl stavům nabídnout služby vojáka, neboť tlachání a politikaření na zemských sněmech jen neuspokojovalo.

Jak vypadal?

V pohřebním kázání z 8. března 1641 o něm pastor Heinrich Staheln řekl:

„Byl statné postavy, měl vysoké čelo, velké výrazné oči a zahnutý římský nos. Během svých četných služeb ve vojsku se naučil dobře snášet horko, zimu, hlad, žízeň, bdění a podobné těžkosti...“

Pak kazatel ještě dodal:

„Ke své milované vlasti Čechám choval pan hrabě velkou lásku...“

Nebyla to jeho vlast, byť v chlapeckých letech tu i vyrůstal a k české zemi přilnul. Pojem vlast a vlastenectví ovšem nesmíme a nemůžeme chápat v moderním slova smyslu; tady šlo o království, v němž se zakoupil, a o to, že se pokládal za Čecha ve smyslu zemském, skrze příslušnost k české stavovské společnosti i k panskému stavu, do nějž byl, jak jsme řekli, skrze inkolát Léta Páně 1605 přijat.

Zachovalo se několik portrétních rytin z mladšího i staršího období, dokonce jeden jezdecký portrét, kde není notoricky známá tvář s plnovousem a bujnou kšticí, ale kavalír v renesančním kroji s hlavou po protestantsku nakrátko ostříhanou, bradkou a vyzývavě nakrouceným knírem.

Tak nejspíš vyhlížel i roku 1609, kdy nadešla jeho chvíle a do té doby nepříliš známý příslušník českého panského stavu se jí rázně chopil. Když Habsburk Matyáš vystoupil s nároky na Rudolfovy tituly, koruny i země, vedli stavovští předáci v čele s Budovcem, Šlikem a Kaplířem (všichni tři se stanou za čas rebely a o dvanáct let později jim setne kat Mydlář hlavy) s císařem řadu jednání o tom, zda a za co zachovat vladaři věrnost. Stáli na pokraji vzpoury, k české hranici táhlo Matyášovo vojsko a nově vzniklá zemská vláda třiceti direktorů zvažovala, zda i jak najmout vojsko, které by učinilo Rudolfa II. povolnějším. Thurn se nabídl, začal jednat, sháněl v pražských ulicích a verboval, nejspíš spolu s Linhartem Colonnou z Felsu, až dal dohromady cosi vojsku podobného. Direktoři jej za to ustanovili (spolu s panem z Felsu a Janem ml. z Bubna) velitelem stavovské branné moci.

„Toho všeho přední a hlavní příčina, původ a ředitel byl,“ tvrdil Slavata.

Byla to doslova raketová kariéra, vzestup odnikud k hodnosti generállajtnanta...!

Později Thurn ve své Apologii tvrdil toto:

„Z vůle Boží a povoláním mého nejmilostivějšího císaře a krále Rudolfa byl jsem za general-lejtenambta slavné Koruny české a jednosvorných stavů snešením nařízen…“

Slavata, který s ním ve svých Pamětech velice polemizoval, ovšem uvedl věci na pravou míru:

„Zdaliž z milostivého povolení J. M. císaře Rudolfa jakožto krále českého slavné paměti Hendrich Mates hrabě z Thurnu za nejvyššího general-lejtenambta království českého nařízen byl, žádná vědomost o tom v království českém ani jinde není. Než o tom se ví, že l. 1609 na sněmě obecném, když stavové pod obojí defensí [sbírání vojenské hotovosti] v království českém mimo vůli a povolení J. M. císaře Rudolfa nařídili a tou svou válečnou mocí J. M. císaře Rudolfa k tomu přivedli, že jest jim Majestát na náboženství vydati ráčil, že jest tehdáž od stavův království českého hrabě z Thurnu za nejvyššího general-lejtenambta volen a nařízen byl…“

Měl do značné míry pravdu, ne skrze císaře, ale dík odporu proti němu se stal hrabě Thurn jedním z nejhlavnějších vojenských stavovských velitelů až do Bílé hory!

Thurnovi soldáti sice Rudolfa před bratrem Matyášem zaštítili, leč pod tlakem jím vedené stavovské armády musel císař 9. července 1609 podepsat Majestát, z něhož se do Bílé hory stal úhelný kámen protestantské stavovské politiky i jádro konfliktů s katolickými oponenty.

Hrabě se navíc stal jedním ze čtyřiadvaceti defenzorů, volených úředníků-obhájců Majestátu.

Znovu najímal vojsko o necelé dva roky později, při vpádu Pasovských, vylíčeném už v jednom z předchozích příběhů, byť tehdy byl nejspíše až druhým či třetím, rozhodně za Linhartem Colonnou z Felsu, kterého prameny jmenují jako stavovského feldmaršálka. Předtím odvezl slavnostně korunovační klenoty do bezpečí Pražského hradu (velmi relativního, neboť Leopold Pasovský zanedlouho Hrad ovládl, na klenoty ale ruku nevztáhl). Statečně se bil v den vpádu Pasovských na Malou Stranu v čele části stavovského jezdectva v pouličním boji a s průstřelem ruky nad loktem se pak léčil v paláci Lobkoviců u paní Polyxeny; snad i proto nežádal o sedm let později od téže dámy, aby mu vydala Viléma Slavatu, o nějž se tato výjimečná žena rovněž postarala. Leopold Pasovský se jej snažil využít k jednání se stavy, nepochodil však, byť se tak hrabě nejspíš stavěl, neboť jej nakonec lehkovážně poslali jako císařského komisaře vyjednavače na druhý vltavský břeh, odkud se Thurn pochopitelně nevrátil.

Pak, když Pasovští odtáhli, patřil Thurn mezi ty, kteří velmi ostře hovořili s Rudolfem II., a vlastně vojensky ovládl Pražský hrad.

A nakonec jako nejvyšší lajtnant vyjel v čele stavovského jezdectva vstříc Rudolfovu bratru Matyášovi k Českému Brodu.

Císař se snažil získat Thurna na svou stranu nabídkou krumlovských císařských statků, hrabě ale odmítl, i když nevíme, zda ze zásady, nebo z odhadu reálné situace.

Pak se hrabě pochopitelně nacházel i u truchlivého aktu Rudolfovy vynucené abdikace, stejně jako byl 23. května 1611 při slavnostní korunovaci Matyáše českým králem.

Nato dostal odměnu v podobě vysoce lukrativního úřadu karlštejnského purkrabího za panský stav, do té doby zastávaného Vilémem Slavatou (který tak doplatil na loajalitu Rudolfovi II.).

Jenže Matyáš nastolil kurs rekatolizace ostřejší než jeho sesazený a zanedlouho zesnulý bratr, „španělská“ katolická strana nabývala na síle a roku 1616 Thurn o purkrabství přišel; místo něj se úřadu ujal Jaroslav Bořita z Martinic a na Smečně.

I s ním tedy měl Thurn onoho osudového dne, kdy došlo k defenestraci, cosi na vyřizování a také to tehdy podle Slavaty nahlas vykřikl.

Jméno hraběte Thurna nemohlo po roce 1611 chybět při ničem, co zavánělo stavovským radikalismem, a u dvora ve Vídni, kam Matyáš z Prahy přesídlil, si získal punc nebezpečného rebelanta i potenciálního nepřítele Habsburků, či přesněji jejich politiky. On sám ve své Apologii pak tvrdil, že neměl při katolické ofenzívě moc na výběr.

„Jestliže to trpěti budou, tehdy svobody své potratí, pakli se brániti a odpírati budou, že za rebely vyhlášeni budou…,“ psal o pozici protestantské strany.

Roku 1617, když se jednalo o nástupci bezdětného Matyáše, bránil přijetí Ferdinanda Štýrského tím, že na sněmu doporučoval odklad rozhodnutí do doby, než se vyjádří stavové všech tří zemí české koruny. Mluvil o tom, že arciknížete zná z dob mladosti, že je to heroickými ctnostmi ozdobený pán, nevytáhl na světlo jeho ultrakatolické a protireformační snahy, leč poslouchali ho jen nemnozí a Ferdinand byl přijat za českého krále bez volby! Krátce poté, a nikoliv náhodou, přišel Thurn o karlštejnské purkrabství, dané Martinicovi, který pro Ferdinanda horoval...

Později, během povstání, prohlásí stavové, že šlo o akt neplatný, že českého krále nelze jednoduše přijmout, že musí být zvolen, což se u Ferdinanda II. nestalo.

K ničemu jim to už nebude...

Před korunovací měl ovšem přijatý král stvrdit stará stavovská privilegia, zejména Rudolfův Majestát, a na radu pražských jezuitů tak učinil, neboť mu pravili, že jde o lejstro na císaři Rudolfovi násilně vynucené a tudíž neplatné...

Katolická česká šlechta očekávala změnu kurzu a brzo se dočkala prvních kroků. O úřady přicházeli protestanti, byť někdy ne zcela; Thurn dostal úřad dvorského sudího (za 400 zlatých ročně), ale přišel o už řečené karlštejnské purkrabství (za 8000 ročně).

Vzhůru k nejvlivnějším a nejlukrativnějším úřadům stoupali katolíci a Ferdinand II. je zahrnoval dary, byť se stal zatím jen čekatelem na trůn...

A bylo hůř, jak pravil Thurn v Apologii:

„Když pak poznali, že my se ze šraňků respektu, poslušenství a poddanosti dáti nechceme, chtěli na nás ostřeji sahati a především J. Milosti Matyáše, našeho nejmilostivějšího pána, aby z Prahy ujel, navedli.“

Matyáš I. dal přednost Vídni před Prahou a unikl tak z bezprostředního kontaktu s opozicí, která, jak se obával, jej mohla dovést ke konci nikoliv nepodobnému pádu Rudolfa II.

„Tu se rukavičky stáhly a předsevzetí opravdové se konalo, na evangelické kostely (…) proti Bohu, právu a světlému Majestátu jako šturmem se sahalo...“

Nedlouho poté propukl už zmíněný spor o protestantský kostel v benediktinském Broumově i v katolických Hrobech a Thurn rezolutně na adresu protestantských stavů i defenzorů Majestátu pravil:

„Jestliže to trpěti budou, tehdy svobody své potratí.“

V březnu 1618 dal defenzorskému sboru podnět ke svolání sněmu protestantských stavů.

Bez souhlasu krále, leč v souladu s tím, co bylo zakotveno v Majestátu.

Jenže sněm vyzněl bezzubě, rozpačitě a protireformační stranu povzbudil k útoku.

Nakonec dostal hrabě Thurn, pokládaný za hlavu kverulantů, předvolání do Vídně.

Měl se co obávat zatčení a procesu, který pro něj mohl skončit popravištěm podobně, jako skončili v před lety v Bruselu hrabata Egmont a Horn, kteří se znelíbili Filipu II. Španělskému.

Jednadvacátého května měl březnový sněm protestantských stavů obnovit svoje jednání a ráno před zahájením donesli dva poslové české kanceláře z Hradu do Karolina oznámení, že z Vídně došel císařský list, kvůli němuž se mají o deváté „všichni nebo na díle“ před místodržící dostavit.

Šlo se tedy houfem nahoru a sekretář Fabricius pak četl psaní, které tu leželo už pár dní. Znělo hezky, mluvilo se tu o lásce i svornosti, o vůli krále i císaře nic z privilegií neporušovat, leč byla zde i výhružka s odvolávkou na březnový sněm, adresovaná defenzorům, pokud se budou nějak královské vůli protivit!

Všichni byli zaskočení a pocítili, že tady by mohlo vskutku jít o hrdla!

Bylo to tak dobře načasované, že většina zmalomyslněla, zalekla se, někteří už dokonce mínili sněm opustit, a šířily se poplašné zvěsti.

„Přišlo nám jedno vystříhající vzkázání, pokudž my nařízení a jmenovaní defenzoři na hrad najíti se dáme, tehdy že jest při vartě nařízeno, aby nás jala, do vězení dala a nad námi exekucí ihned vykonána byla,“ tvrdil pak hrabě Thurn.

Deputace stavů se, jak už bylo zkraje řečeno, vydala optat, zda je to pravdou, že se na Hradě chystá zatčení stavovských předáků pod obojí a Thurna zejména.

„Pana hraběte z Thurnu abychom zajmout dáti chtěli? Našeho nejmilejšího ujce a švagříčka? Uchovej toho Pán Bůh,“ snažil se věc obrátit v žert nejvyšší purkrabí Šternberk.

Už se nedozvíme, zda bylo připravované zatčení pravdou, nebo jen fámou, vyvolalo ale obavy a reakci. Možná se jen jedni obávali druhých, Jindřich Matyáš Thurn ale vycítil, že pokud se tady nebudou utrakvisté bránit, boj o Majestát prohrají.

Byl radikálem povahou i vojenským řemeslem a rozhodl se jednat. Na sněmu, hlavně ale na večerní schůzce 22. května v paláci Smiřických. Tam bylo ujednáno mnohem víc než jen stavovskou dohodou z roku 1609 zdůvodněné vyhození z oken. Muselo se myslet na další kroky, neboť násilným aktem přešly věci do stádia otevřené vzpoury a odboje. Toho večera se dohodlo vytvoření vlády direktorů, která už tu byla za jiných zlých časů a měla převzít v Čechách moc, i sebrání vojenské hotovosti.

Nazítří 23. května se daly věci do pohybu...

Dvakrát před Vídní

Mezi direktory, kteří převzali po defenestraci vládu nad královstvím Českým, hrabě Thurn nebyl, stal se ale generállajtnantem stavovské armády, kterou musel postavit, naverbovat či najmout. Věděl, že defenestrace znamená válku, a z vojenského pohledu je jasné, že císař byl na takový boj připraven ještě méně než stavové. K těm se přidali v říjnu 1618 Slezané, kteří poslali rychle vojenskou pomoc, a po nich Lužičané, což vedlo k určité euforii, že nakonec stavovská věc vyhraje. Stavové dolnorakouští navíc odmítli Matyášovi odsouhlasit finanční požadavky na armádu a Thurn dostal za úkol získat je na českou stranu. Hornorakouští stavové pak odepřeli Matyášovu vojsku, předisponovanému z Furlandska, průchod svou zemí, a byť o něco později vzali rozhodnutí zpět, trvali na tom, že v Horních Rakousích nebudou císařské pluky kvartýrovat. I Uhři císařovu žádost o pomoc proti Čechům odmítli a stárnoucí, chorý Matyáš raději přenechal starosti Ferdinandu II., jehož nástupnictví, nyní velmi sporné a ohrožené, zajistil...

Filmový Thurn...

Výše uvedené shrnuje celkovou situaci i vývoj roku 1618 a předbíhá vlastní válečné dění, které tak úspěšně a přímočaře zdaleka nevypadalo.

Thurn se sice stal velitelem stavovské branné moci, do čela vlády se ale nedral, i když mohl podle Gindelyho sehrát roli Jiřího Poděbradského. Na každý pád místo jedné silné osobnosti převzalo vládu třicet direktorů a hrabě, jehož radikálnost je dostala k moci, měl hrát jen roli vojevůdce, vlastně muže, řečeno s Gindelym, „který slouží za žold a zkouší štěstí svého“. Jako stavovskému generálporučíkovi mu byli podřízeni polní maršálek Linhart Colonna z Felsu a jako generálkvartýrmajstr Jan z Bubna.

Stavovská armáda se stavěla dvěma způsoby.

Z hotovosti zemské, kdy měla podle usnesení dát každá vrchnost desátého poddaného a každé královské město osmého, krom toho pak města, páni i rytíři s majetkem nad 5000 tolarů ceny statků či 12 500 tolarů hotového po jednom jezdci.

Druhou cestou bylo verbování doma i za hranicemi.

Stavové chtěli armádu o 16 800 pěších a 2400 jízdních, leč z hotovosti zemské se nestavěly pluky, vrchnost je měla jen vystrojit, vyzbrojit a přichystat...

Verbovalo se zhurta, leč výsledky byly chabé a v půli června měl Thurn do pole připraveno jen na 3000 mužů pěších i 1100 jízdních s tím, že co nevidět dostane zhruba tolik dalších, aby dal dohromady na 8000 vojáků.

V té době a s tím, čemu velel, zamířil hrabě ke katolickým Českým Budějovicím a k císařskému Krumlovu, přičemž do obou měst vzkázal hrozivě, že jestli mu neotevřou, neušetří ani děcka v lůně mateřském dosud jsoucí. Krumlovští se zalekli a poslechli, Českobudějovičtí nikoliv...

Koncem června dostali direktoři od sněmu svolení verbovat dvojnásobek, než se nedávno myslelo, tedy 6000 pěších a 2000 jízdních, což mělo dát 12 000 vojáků pěchoty a 4000 kavalerie.

Ferdinand II. doufal, že bude mít 11 600 pěších a 2600 jízdních, avšak teprve potom, co přijdou pluky z Furlandska. Krom toho spoléhal na najmutí 6000 lehkých uherských jezdců.

Válka ještě oficiálně nepropukla, direktoři se stále pokoušeli nějak s Vídní jednat, operace ale spíš brzdilo sbírání sil i peněz na ně. Stavovští jako kdyby si byli vědomi, že zkušených velitelů nemají nadbytek, udělali totéž, co Vídeň s Buquoyem. Jednali s hrabětem Georgem Friedrichem von Hohenlohe, který měl i titul hraběte z Hollachu a jehož válečné zkušenosti zahrnovaly službu pod Jindřichem IV. Francouzským i válku v Uhrách. Chtěli, aby k nim vstoupil do služby jako generálporučík, postaveným Thurnovi na roveň, což se Hohenlohemu (a ani Thurnovi) příliš nezamlouvalo.

Přibližně v téže době přišla do Prahy zpráva od falckého kurfiřta, že pošle do Čech na vlastní náklady nedaleko od hranic ležící vojsko hraběte Mansfelda. Direktoři jej přijali 30. srpna do svých služeb jako generála artilerie s tím, že bude operovat nezávisle na Thurnovi.

Hrabě Thurn, který pobýval v Praze, dostal zprávy, že císařští v čele s Buquoyem překročili zemskou hranici, a kvapně stahoval vojsko od Budějovic k Čáslavi, kam sám vyrazil. Počátkem září to vypadalo na bitvu, stavovský generálporučík se ale do ní nehnal, vyčkával v opevněném postavení u Čáslavi, kolem níž vypálil pár vsí, aby měl terén čistší a jistější. Buquoy dělal totéž, popelem lehlo čtyřiadvacet obcí a víc se až na šarvátky nedělo. Sedmnáctého září se u Thurna objevil hrabě Hohenlohe, konečně stavy najatý, přivádějící posily a přivážející děla, což opatrného Buquoye, majícího v rukou osud habsburské monarchie, přimělo ucouvnout. Jindřich Matyáš mu v tom nebránil, raději čekal na posily ze Slezska a tímto způsobem promarnil ve válce celý měsíc. Když pak dostal ze Slezska na 3000 dalších vojáků, zahájil konečně operace, při nich zatlačoval císařské částí sil k Budějovicím a částí na Jihlavu. Mezi Veselím a Lomnicí zvítězil nad Buquoyem (jak už bylo řečeno v jeho příběhu) a druhou částí donutila Dampierra, aby ustoupil až do Rakous. Když se pak tento válečník pokusil znovu vtáhnout do Čech, byl odražen u Nových Hradů.

Situace se měnila ve prospěch stavů a poté, co Mansfeld dobyl Plzeň (jak bude blíže vyprávěno až v jeho příběhu), usoudil Thurn, že je svrchovaně příznivý čas na ofenzívu, třebaže se kvapem blížil zimní čas. Pětadvacátého listopadu vtáhlo 4000 vojáků pod velením plukovníka Heinricha Schlicka/Šlika (bratrance Jáchyma Ondřeje) od Nových Hradů do Dolních Rakous a dospělo k Weitře, které se česky říkalo Vitoraz. Válkou nenarušený kraj skýtal dostatek píce i potravin a ve Vídni rostly obavy, zda se rebelové nepustí až k ní. Byl to tehdy planý strach, zima operace přerušila, pak se dostavily ve stavovském vojsku nemoci a teprve 18. dubna dostal hrabě Thurn od direktorů rozkaz táhnout na Moravu.

Od tohoto okamžiku se stavovské síly rozdělily na dvě armády, jednu pod Hohenlohem na Budějovicku a druhou Thurnovu.

Ta Thurnova v síle kolem 8000 až 10 000 mužů vytáhla z Německého Brodu, třiadvacátého došla do Jihlavy a den nato vyrazila dál na Znojmo. Místo nepřítele potkávala jen přívětivé tváře a Jindřich Matyáš se měnil s generála v politika, jednajícího na znojemském hradě s opoziční moravskou šlechtou. Byla to povzbudivá jednání a on 2. května postoupil k Brnu, kde se k němu přidal jezdecký pluk Jiřího z Náchoda, jeden se tří, jimiž Moravané disponovali. Jeho velitel to nečekal, hodlal zachovat věrnost Habsburkům, když ale s regimentem vyjel z Brna na Olomouc, zjevně s cílem odvést jej z dosahu stavů a dostat se k pluku Valdštejnovu, obklopili ho důstojníci v čele s podplukovníkem Stubenvollem, kteří odmítli obristovy rozkazy a odvedli pluk nazpět. Jiří z Náchoda byl nakonec rád, že jej nechali být, a ujel, jak nejrychleji mohl, do Vídně. 

Starý Thurn na Merianově rytině

Druhý moravský jezdecký pluk Petra Sedlnického už se k protihabsburskému odboji přihlásil, zbýval tedy jen pěší pluk Valdštejnův. Budoucí frýdlantský vévoda stavům sloužit nehodlal, chtěl provést totéž, o co se snažil pán z Náchoda, a 30. dubna nařídil devíti kompaniím odchod z Olomouce, on že se pak s desátou připojí, leč se stavy sympatizující podplukovník nepochodoval daleko. Když viděl, že za ním velitel netáhne, vrátil se, nejspíš vyžadoval vysvětlení a rozzuřený Albrecht z Valdštejna jej probodl. Pak jmenoval na jeho místo spolehlivého muže a rozkaz opakoval. Když oněch devět kompanií konečně odpochodovalo a blížil se večer, vyžádal si Valdštejn od příslušného úředníka hotovost ze stavovské pokladny, což činilo 96 000 tolarů, nechal je naložit na připravený povoz, s desátou kompanií dohonil těch devět a zamířil k uherské hranici. Byl z toho náramný poprask, šest kompanií se vrátilo do Brna ke stavům, leč zbylé čtyři dovedl Valdštejn k Vídni a pokladnu složil Ferdinandu II. k nohám...

Rozvrat tří zmíněných regimentů a částečná dezerce byly poslední kapkou, která vyvolala v Brně bouři nevole protestantských stavů v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína a vzápětí s podporou Thurnových vojáků 2. května převrat i svržení zemské vlády. O dva dny později, 4. května, zahájený sněm ustanovil Čechám podobnou vládu třiceti direktorů a rozhodl o připojení Moravy ke stavovské rebelii Čechů, Slezanů a Lužice.

Téhle mimořádně příznivé situace se rozhodl hrabě Thurn využít k razantnějšímu vedení dosud liknavé a loni dosti promarněné války. Přesto se ještě pár dní jednalo, zejména s dolnorakouskými stav, z vojenského hlediska to ale bylo pozitivní, neboť 29. května vydala císařská posádka příhraniční Laa an der Thaya (Lavu nad Dyjí), před kterou Thurnovi vojáci přitáhli.

Tím měl hrabě otevřenou cestu do nížiny Marchfeldu, Moravského pole, a k Vídni.

Dne 31. května se k ní zhruba desetitisícové vojsko hnulo a ze strategického pohledu to nebylo právě moudré, neboť Buquoye v jižních Čechách blokoval jen Hohenlohe, jehož vojsko epidemiemi silně prořídlo. Thurn ovšem věřil, že jeho kolega dokáže síly v prostoru Budějovic blokovat, a postupoval trochu va banque kupředu s nadějí, že obránce Vídně zaskočí a město mu otevře brány. Koncem května bylo v habsburské metropoli pouhých 2000 soldátů, s vojenskou hodnotou místních milic se moc počítat nedalo a posily, které sem směřovaly, stály příliš daleko. Stavovský generállajtnant mohl počítat, že dorazí tak týden po něm, sázel tedy na čas, jenže s sebou vezl pramálo děl na to, aby vídeňské hradby rozstřílel. Nejspíš si ovšem říkal, že by se mohlo podařit to, co se povedlo v Brně a v Laa...

Zatím se dařilo.

Dne 2. května vyslal hrabě Tiefenbachův (dříve Náchodův) a Žerotínův (doplněnou část Valdštejnova regimentu) pluk k Fischamendu na Dunaji pod Vídní a vybraní ztracenci pronikli za noci nepozorovaně k levému břehu. Pár oficírů se přestrojilo za sedláky či vinaře, došli k přívozu, nechali se přepravit na druhou stranu, pak, když jich bylo dost, přívoz obsadili, pobrali z člunů, co mohli, a převozníky donutili, aby se čtyřmi prámy i lodicemi přepravovali ostatní, jenže to šlo zvolna a přeprava vojska, tábořícího u Gross-Enzersdorfu, trvala i díky velké vodě dva dny. Prvního června se Thurnovi povedlo odrazit 2500 uherských jezdců, postupujících od Křemže, a o tři dny později porazil pluk Velena ze Žerotína čtyřtisícový odřad, jedoucí z Uher k Fischamendu. V noci z 5. na 6. června pak ovládl Thurn nikým nehájená vídeňská předměstí a s nadějí čekal, jestli mu bude štěstí přát i dál...

Ferdinand II. spoléhal na posily od Buquoye a byl odhodlán vytrvat s vírou v srdci.

„Uvážil jsem nebezpečenství, ano mi hrozí ze všech stran a neznaje žádné lidské pomoci, prosil jsem Boha o pomoc; ale je-li Boží vůle, nechať v tomto boji zahynu,“ řekl tehdy podle svého zpovědníka.

Možná to tak zcela nebylo, rozhodně ale projevil víc osobní statečnosti a odhodlání, než ukáže o rok a půl později v Praze jeho protihráč Fridrich Falcký. V kritických dnech odolal nátlaku dolnorakouských protestantů i vyděšeným nářkům měšťanů a spoléhal, že dostane posily z nejbližších míst i z posádek, které skrze kurýry stihl obeslat.

Když pak v audienční síni Hofburgu s vypětím všech sil vzdoroval takřka sám deputaci dolnorakouských protestantských stavů a marně apeloval na vše, nač mohl, ozval se pod okny dusot kopyt, mohutné dunění čtyř kornet kyrysnického pluku, který nedávno naverboval ve Florencii hrabě Dampierre. Byly to čtyři stovky do zbroje zakutých jezdců, kteří vyrazili včera z Křemže a kolem jedenácté dopolední dojeli před Vídeň. Tam si je vzal na povel pan Gilbert de Saint-Hilaire, hejtman vídeňského arzenálu a Francouz, který odešel ze své vlasti ve službách Alžběty Rakouské, dcery císaře Maxmiliána II. a vdovy po Karlu IX. Francouzském. Dovedl jezdce skrze bránu do města a procválal s nimi na nádvoří Hofburgu, kde je k velkému zděšení protestantských šlechticů rozvinul. Ti rychle změnili tón, odporoučeli se a byli přesvědčeni, že životem vyvázli jen o vlas...

Ve Vídni pobýval v oněch chvílích dobrý krýgsman Jindřich Hýzrle z Chodů, který na počátku války nabídl svoje služby hraběti Buquoyovi a vše popsal, leč hlavního hrdinu Saint-Hilaira si pamatoval zkomoleně foneticky jako Santalíra:

„Najednou však přišly zvěsti, že nepřítel, totiž hrabě Thurn, chystá s některými luteránskými stavy rakouskými tažení na Vídeň. Jeho Milost královská vyslala proto hned svého komořího, jistého pana Santalíra, aby přivolal čtyři kompanie Florentských z jejich kvartýrů a na obranu Jeho Milosti královské do Vídně je přivedl, poněvadž tam žádný lid vojenský nebyl, jen asi dva praporce knechtů pana hraběte z Fürstenberka, který tam taky s nimi pobýval.

Pan Santalír si pospíšil a přivedl ty čtyři kompanie Florentských asi dvě nebo tři hodiny před příchodem nepřítele. Ten se položil u svatého Oldřicha na předměstí proti hradu a luteránští stavové pak jezdili sem a tam...“

Příjezd kyrysníků (později přezbrojených na Dampierrův arkebuzírský pluk) v jistém smyslu Ferdinanda II. zachránil, zbavil jej nátlaku a v kritické chvíli posílil jak pozici panovníka, tak hlavně morálku celého města. Král nešetřil vděkem a Saint-Hilaira (jehož zbroj lze spatřit ve sbírkách vídeňského Heeresgeschichtliches Museum) povýšil do stavu svobodných pánů...

Naděje na vydání Vídně zemřely a na dobytí nebyly žádné, třebaže deset polních děl Kryštofa Haranta s Polžic střílelo tak přesně, že kule dolétaly až k Hofburgu, třásly výplní oken a snad i některým nějaká prolétla. Bez obléhacích děl to k ničemu nebylo, jen za tu dělostřelbu pak Harant zaplatil hlavou... Ještě v Apologii se ale Thurn za onu kanonádu omlouval:

„Nějaké zbloudilé kule snad zalétly do pokojů a do hradu, což opravdu nikdo nezamýšlel ani nenařídil a což mi také nemůže být dáváno za zlé...“

Pak dostal zprávu o tom, že Buquoy porazil u Záblatí Mansfelda, a v té chvíli mu nezbylo než sotva započaté obléhání Vídně zrušit. Čtrnáctého června ustoupit zpět do nyní Buquoyem ohrožených Čech, táhl na Jindřichův Hradec a v poslední červencový den se spojil s Hohenlohem.

Na vzbouřenou Moravu a ve snaze upoutat Thurnovu pozornost stejně jako odlehčit Buquoyovi v jižních Čechách táhl Dampierre s 8000 muži, z čehož polovinu tvořila pěchota. Měl tři děla, překročil u Retzu rakouskou hranici, za pochodu pustošil, co se dalo a postupoval k východu na Mikulov a Věstonice, kde natrefil na 4000 mužů Friedricha z Tiefenbachu, které zahnal na ústup za Dyji. Protože za sebou Tiefenbach strhl most, musel hledat Dampierre brod a objevil ho sotva tři stovky kroků dál. Jezdectvo přejelo jako první, vyrazilo do planiny, Tiefenbachovy Moravany dohnalo a ti se postavili na zoufalý odpor. Nejspíš jich bylo víc, zvolna nabývali vrchu a útočníkům přicházely posily zpoza řeky jen velmi zvolna. Dampierre nakonec velel zatroubit k ústupu, opět brodem, čímž boj skončil nerozhodně a se ztrátou zhruba 300 mužů na každé straně.

Thurna zatím v Čechách zaměstnávala spousta starostí nejen o rozkládající se vojsko a žold, ale i politických, neboť vrcholily změny, zahájené generálním sněmem, který v poslední červencový den vyhlásil Konfederaci zemí koruny České, vlastně novou ústavu. Z ní pak vyplynulo 6. a 7. srpna řešení vojenských otázek, především jmenování nového vrchního velitele, knížete Kristiana z Anhaltu, muže ve službách Fridricha Falckého, jemuž byla nabídnuta česká koruna. Hrabě Thurn proti tomu nijak neprotestoval, viděl v tom cestu k udržení jednoty armády, a raději hasil problémy, které se kvůli penězům doslova valily. Zemskou hotovost přesvědčoval, ať slouží ještě dva měsíce bez služného, a nájemné vojáky se 15. srpna snažil přesvědčit, ať vezmou zavděk jen půlměsíčním žoldem.

Navzdory tomu, že armádě dlužili direktoři vysoké částky, bylo rozhodnuto najmout dalších 1500 mužů tak, aby moravské vojsko čítalo 6500 vojáků; peníze měly dát konfiskace statků Dietrichsteinů, Valdštejnů a Jiřího z Náchoda.

Koncem srpna převzal dobytím Písku iniciativu na poli válečném Buquoy a Thurn musel odejet z Prahy ke své armádě, u níž jej zatím zastupoval Linhart Colonna z Felsu. Nebyl tedy u volby Fridricha Falckého českým králem, k níž došlo 26. srpna 1619. Nezúčastnil se ani korunovace a znovu získaného úřadu karlštejnského purkrabího se mohl ujmout leda na dálku.

Už v červenci jednal hrabě Thurn s knížetem Gáborem Bethlenem, který přislíbil vojenskou spolupráci i pomoc. Počátkem září přešel od slov k činům, obsadil většinu Horní země uherské a ovládl Prešpurk, odkud to měl k Vídni kousek.

A hrabě Thurn, z něhož se stal vrchní velitel moravského stavovského vojska, musel po polovině září z Čech na Moravu, nejprve do Brna a pak do ležení směrem k dolnorakouské hranici. Čekal, že změří síly s Henrim Duvalem de Dampierre, jeho vojákům ale dlužili direktoři tříměsíční žold a první Thurnovou strastí tak opět byly peníze, bez nichž muži odmítali vyrazit. Nezbylo než je prosit...

Plynuly týdny, Buquoy, který nechal část sil v čele s Marradasem u Budějovic, zahájil operace v Horních Rakousích a 6. října vyrazil na Znojmo. Cestou usoudil, že překvapením se města nezmocní, proto zamířil na Tasovice, aby se mohl spojit s Dampierrem. Thurnova přítomnost sice Dampierra donutila ustoupit od Nových Mlýnů, které stavovský generál obsadil, tam ale Thurna znepokojovala Buquoyova blízkost. Čekal na pomoc z Uher, 5. října se dočkal a dostal 12 000 jezdců, kteří měli rozkaz podřídit se jeho velení.

Thurn byl nyní silnější i o Hohenloheho vojáky, kteří zatím přišli z pomezí Čech a Horních Rakous, měl 20 000 mužů, víc než Buquoy a Dampierre dohromady, vyrazil tedy konečně vpřed na jih a 24. října se u Ulrichskirchenu přiblížil na dostřel děl k nepříteli, kryjícímu Vídeň. K boji se ovšem odhodlával celé dopoledne, až ve tři velel zahájit palbu z děl a o víc se nepokusil.

Buquoy ustoupil k Dunaji, jeho přechod po člunovém mostě trval dlouho a o šance na předmostí se rozvinula menší bitva. Zprávy o jejím průběhu si protiřečí.

„Jedni se stahovali k vídeňskému mostu a většina do nové pevnosti, předmětu našeho úsilí, zatímco jiní se osvěžovali a nabírali dech, a další na nás nechávali pršet spousty ran z děl a mušket. My znásobili zápal a přisunovali naše lidi i děla k mostu a nové pevnosti. A baterie střílely dvojnásob z jedné i z druhé strany, což se neobešlo beze ztrát. A naše děla se trefila doprostřed pevnosti, kde měli munici, a řada nepřátel byla poraněna i popálena naráz,“ popisovala zápas relace, vydaná v Paříži krátce po boji na základě zpráv stavovských velitelů, přičemž novou pevností se mínila fortifikace na předmostí.

Buquoy nicméně ustoupit dokázal, řeka obě armády oddělila a Thurn s Hohenlohem chvátali 27. října z ležení u Korneuburgu do Prešpurku za Bethlenem, aby jen přiměli ke společnému útoku na Vídeň. K dohodě došlo a 30 000 vojáku konfederačních přešlo s částí uherského vojska Dunaj (nejspíše jako při předchozím postupu na Vídeň u Fuschamendu), níže po proudu se spojilo s Uhry (údajně až 40 000 mužů, což je ale nereálně přehnané) a zahájilo 26. listopadu postup na Bruck nad Litavou, kde tábořil Buquoy. Ten ustoupil do Vídně (kde si jeho vojáci nepočínali vůči měšťanům právě nejlépe) a Thurn, stále jako vrchní velitel, se před metropolí rozložil. Ne nadlouho, zvrat přišel v podobě pomoci polského katolického krále Zikmunda III. Vasy, který uvolnil 11 000 jezdců kozáckého vojska, jež vjelo přes Karpaty do Horních Uher a u hradu Stropka (jižně od Svídníku) porazilo 22. listopadu Rákoczyho Uhry. Toto polské vítězství Bethlena vylekalo natolik, že svoje vojsko od Vídně stáhl k Prešpurku a do Dolních Uher. Spolu s tím se dalo na ústup Thurnovo vojsko, donucené ale zůstat dva týdny na pravém dunajském břehu kvůli velké vodě, která trhla lodní most. Byly to hladové týdny, vojáci neměli sousto chleba, oficíři ani hlt vína a ke konci se jedly i kořínky, zapíjené říční vodou. Zima a setrvávání na jednom místě probudily nemoci jak z nachlazení, tak i střevní, a opět se umíralo. V Thurnově regimentu, který měl na počátku tažení do Rakous 3000 mužů, jich zbylo 1200 a stav celého vojska klesl na 5000 pěších s 2000 jízdními, tedy téměř na třetinu... Když pak mohl být znovu spuštěn most, ustoupily české jednotky k Ulrichkirchenu (severně od Vídně), moravské až za zemskou hranici a slezské se vrátily domů.

Příjezd Dampierrových kyrysníků do Hofburgu

 Tažení a válečné operace roku 1619 skončily pro stavovskou stranu neúspěšně a Jindřich Mates Thurn se v nich neprojevil ani za mák jako schopný, podnikavý vojevůdce. Při postupu na Vídeň bylo dokonce znát, že si nevěří, že dobře ví, jak malé zkušenosti s velením armádě má, a celá akce, která stála spoustu životů, aniž cokoliv z vojenského hlediska dokázala, měla spíše politický kontext, spočívající ve snaze přimět dolnorakouské stavy ke spojení se stávající konfederací. Už Gindely ostatně charakterizoval Thurnovy velitelské schopnosti mezi řádky těmito větami:

„Hrabě z Thurnu však, místo aby ostal u vojska a svízele jeho mírnil laskavým přimlouváním a svou vážností, prodléval nejprvé v Prešpurku, kde s Bethlenem blouznil o plánech do budoucnosti a potom se odebral do Prahy, kde ztrávil Vánoce a stavům spílal pro jejich skrovnou obětavost. Požadoval čerstvé vojsko, prach i jiné potřeby válečné a v rozmrzelosti své jednou také prohlásil, že se vzdá velitelství.“

Jistěže bylo chvályhodné vymáhat v Praze posily i materiál, morálce ale nepřítomnost vrchního velitele rozhodně neprospěla a svým způsobem šlo o nezodpovědnost.

Bílá hora

Rok 1620 přinesl změny pro obě strany. Stavovské armády posílili povstalci z Horních i Dolních Rakous, což obnášelo kolem 9000 mužů, na straně Ferdinanda II. se ale začaly projevovat důsledky smlouvy, uzavřené v říjnu 1619 s vévodou Maxmiliánem Bavorským, který přislíbil za kurfiřtský klobouk a územní zisky v Horní Falci vydatnou vojenskou pomoc. Řečeno stručně, vojenská převaha císařských rostla...

            Jindřich Thurn se k vojsku vrátil jen na skok. Na přelomu února a března stonal v Brně, pak odejel do Prahy a jeho zastupoval Colonna z Felsu, který ovšem v boji s Buquoyem a Dampierrem u Sitzendorfu v noci na 13. dubna prohrál a utržil smrtelné zranění. Nepřítomnost velitele přidala špatně placeným vojákům na nespokojenosti, v létě se bouřili a podle všeho vzpoura zasáhla i vlastní Thurnův regiment. Na naléhání krále Fridricha i knížete z Anhaltu se Thurn v Praze ujal 24. července velení vojsku v Čechách, což byl stejný den, kdy se dala na pochod k hornorakouskému Linci ligistická armáda Maxmiliána Bavorského.

Dalo se očekávat, že co nevidět vtrhne do Čech.

Thurn si to uvědomoval, apeloval před odjezdem z Prahy na direktory, že nebezpečí kulminuje, snažil se svěřené síly rozmnožit o zemskou hotovost i nové žoldnéře, soustředil vše v prostoru mezi Táborem a Týnem nad Vltavou a pokusil se spolu s Mansfeldem o převzetí iniciativy. Devětadvacátého července se zmocnil Volar, dál ale nepokračoval, neboť dostal zprávu o ligistech v Horních Rakousích. Stáhl se k Protivínu, 1. srpna se ale objevil v Praze, odkud jej Kristian z Anhaltu poslal zpět, leč hrabě odejel do jižních Čech až 6. září a vše vlastně nechal na hraběti z Hohenlohe. Burcoval, to je pravda, vybízel ke zmužilosti, choval se však spíše jako politik, který jednal s Mansfeldem v Plzni i se stavy na Moravě, což přinejmenším udivuje. Neujal se osobně velení ani po zprávě o tom, že Maxmilián Bavorský překročil 20. září českou zemskou hranici, a k armádě dojel až v době bitvy u Rakovníka, tedy na počátku listopadu!

Thurnův jezdecký portrét

            U Rakovníka došlo na válečné radě k jednání, co dál. Bitvu se knížeti z Ahnaltu svádět nechtělo, a když se Buquoy hnul, většina mínila, že stavovské vojsko musí ležení rovněž opustit a co nejrychleji, nejpřímější cestou, táhnout ku Praze, aby se postavilo mezi ni a nepřítele. Hrabě Thurn byl proti, hlavu by dal za to, že protivník na metropoli nepůjde, že bude chtít nejprve ovládnout severozápadní Čechy, přezimovat a teprve pak vyrazí na hlavní město. Jenže navečer přinesli zvědové zprávy, že se hrubě mýlí, že císařským jde skutečně o Prahu, a v té chvíli dostal Jindřich Matyáš rozkaz vyrazit ještě té noci se svým pěším regimentem, zajištěným odřadem jezdectva. Kristian z Anhaltu pak vytáhl časně ráno za ním směrem na Unhošť.

            Ve své relaci o bitvě na Bílé hoře líčil Thurn situaci před Rakovníkem i ústup takto:

            „Před Rakovník dorazila obě vojska předním sledem téměř současně. Chtělo to štěstí, umění a úsilí se tam ubytovat, což byla opravdu velká výhoda. Proto tam také hrabě Hohenlohe zřídil a opevnil ležení, přičemž byla osobně přítomna Jeho královská Milost. Nikdo nelitoval nebezpečí, námahy a nepříjemnosti, když viděl, že každé dělo mohlo vystřelit osmkrát až devětkrát. To se hned tak nestane, aby vojska byla položena tak blízko jedno k druhému, že mohla s sebou mluvit, a přece se bez boje oddělit; to bylo dáno tím, že se vojáci ubytovali a znamenitě opevnili, takže si nepřítel nemohl dovolit žádný šturm bez velkých ztrát a škod. Nepřítel se výhodně položil k své obraně a ústupu, z jedné strany zřídil opevnění, z druhé strany jej chránil les, takže mohl nastoupit zajištěný ústup v naší přítomnosti a dát se cestou ku Praze, kterou jsme se museli dát i my.“

            O svém mylném názoru se nezmínil a chybně hodnotil i Buquoyovo postavení jako obranné. V pasivní obraně byli naopak královští, císařští podnikali útoky a jejich vyvázání mělo strategický charakter, který protivníky donutil jednat, jak si Charles-Bonaventura de Buquoy přál.

            Řečeno stručně, královští byli císařskými dokonale vymanévrováni.

            „Tím se naléhavě změnila situace i pro nás, protože by nepřítel mohl dosáhnout Prahy dřív než my; bylo mi proto uloženo, abych se svým plukem spěchal ku Praze dnem i nocí, což jsem s mými muži ochotně učinil a táhli jsme bez odpočinku a jídla ku Praze.“

            Před Prahou se napjatě čekalo, zda císařské a ligistické vojsko, nyní spojené v jedno jediné, skutečně přitáhne k české metropoli.

            Na výšinách Bílé hory mezi Ruzyní a Řepy se začala budovat obranná postavení...

            „Museli tedy Jeho knížecí Milost pak generál [Anhalt] a hrabě Hohenlohe zvolit vhodné místo, které leželo u obory zvané Hvězda, položené na levé straně, a bylo díky přírodě tak výhodné, že nepřítel nemohl zaútočit ani zleva, ani zprava. Naše děla byla umístěna také mnohem lépe a výhodněji, než mohl učinit nepřítel se svými,“ pokračoval Thurn po více než stručném popisu pozice a Hvězdu po levé straně bral ze směru příchodu ku Praze.

Pak obšírně vylíčil, co dělal, jaké úkoly před bitvou dostal a o čem jednal s knížetem Anhaltem i přidělenými Uhry. Přitom mezi řádky prozradil, jak málo věřil svým válečným zkušenostem i schopnostem odhadnout postavení a to, kterak síly rozmístit:

„Asi v osm ráno poslala Jeho knížecí Milost pan generál ke mně, abych k němu přišel do pole, což jsem okamžitě učinil, a nalezl většinu jednotek uvedenou do výchozích pozic, a nahlédl jsem, že záměr nepřítele je přímo udeřit celou silou.“

Ono „abych přišel do pole“ znamená, že hrabě u vojska nebyl. Nacházel se v Praze i se svými vojáky, s nimiž připochodoval od Rakovníka, a vrchní velitel pro něj musel poslat. Po onom usilovném pochodu dospával, věc vojensky při očekávání bitvy nepochopitelná, Thurn i jeho regiment ve městě. Ráno musel svoje vojáky shromáždit, vyvést z městských hradeb a rozvinout, přičemž část sil jeho rozkazy ignorovala a kvartýry či mázhauzy prostě neopustila...

„Přátelsky jsem porozprávěl s panem Corniesem Casparem pomocí plukovníka Stubenvolla, protože on byl Jeho královské Milosti v Uhrách uznávaný velitel a generál a dovedl lépe než kdokoliv jiný posoudit vhodnost postavení šiku, ukázat jeho případné nedostatky a sám rozhodnout, protože mu záleželo jak nám na cti, těle a životě.“

            Šlo o velitele Uhrů a nezdá se, že by Jindřich Matyáš nechal vše na něm jen ze zdvořilosti. Vše budí spíše dojem u vojevůdce naprosto zarážející pasivity a neznalosti řemesla.

            „Projevil ochotu jet se mnou na koni a sám jako zkušený válečník vybrat místo, kde by mohl být co nejužitečněji postavena slavná uherská jízda a být nepříteli ke škodě; já zase zdůraznil, že nemám panu Corniesovi Casparovi velet, ale jsem ochoten ukázat mu místo, které by se též jemu zdálo být vhodné k bitvě.“

            Tohle je podivný odstavec, podle něhož jako by Thurn nevelel ničemu než pluku, který nesl jeho jméno, jenže ve skutečnosti měl na povel celé levé křídlo královské armády! A jako kdyby Anhalt nechal na podřízených až do stupně obrista, jaký ordre de bataille zaujmou. Kníže nejspíš, jak plyne z dalších řádek, nařídil jen rámcové uspořádání:

            „Bylo tak uzpůsobeno, že měl levé křídlo za bitevním šikem, takže bylo zcela chráněno před děly nepřítele, naopak před sebou měl pěkné rovné pole, takže náš první sled mohl vypálit z mušket a začít boj, uherští jezdci pak mohli okamžitě zaútočit na nepřítele ze strany ve formaci v podobě půlměsíce, což se panu Casparu Corniesovi líbilo a přijel to sám nařídit.“

            Uherské jezdectvo, nejspíš demoralizované nočním nájezdem císařských na Ruzyň, zůstalo jako třetí a poslední sled za celou královskou armádou v rozptýlené sestavě a v pozici, kde mu nic nehrozilo. To měl nejspíš Thurn na mysli, když psal:

            „Nyní se taky podobně mělo sešikovat pravé křídlo, ale ani po vydání rozkazu Uhři nikdy nepřišli na moji stranu, nevím z jaké příčiny. Ukázal jsem Jeho knížecí Milosti panu generálu von Hohenlohe svrchuřečené místo, že je nejslaběji opatřeno, neboť podle mého názoru se síla nepřítele právě tam napře; nařídil jsem tedy, aby starý Thurnův pluk byl dán jako posila, abych nebyl odkázán jen na uherskou jízdu; zůstal jsem na místě a každý z generálů odjel rovněž na svoje.“

            Hrabě (nikoliv kníže) Hohenlohe velel na středu a není jasné, co od něj Thurn očekával. Stejně tak je divné, co Jindřich Matyáš míní přisunutím svého pluku. Odkud a kam? Šest kompanií tohoto regimentu nakonec stanulo na levém křídle hned za valem se dvěma děly, takže šlo nejspíš o vysunutí z druhého sledu. Proč si ale Thurn stěžoval Hohenlohemu a ne Anhaltovi, jehož štáb byl na levém středu? Jako kdyby šlo o pisatelův omyl, o záměnu jmen…

            Pak, po řadě hodin čekání a až po poledni, se stal Jindřich Matyáš terčem hlavního útoku Buquoyem vedených císařských. Jejich těžké jezdectvo napadlo právě levokřídelní Thurnův pluk a hrabě, aby tomu čelil, se postavil sice chrabře, ale na velitele diskutabilně do čela jezdectva, vedeného podplukovníkem Iselsteinem.

            Protiútok (omezený jen na karakolu, k boji tělo na tělo nedošlo) vypadal nadějně, Valdštejnovi císařští kyrysníci ujeli za svou pěchotu, kterou střelba z pistolí v dané chvíli vítězných jezdců uvedla trochu ve zmatek, i když mušketýři odpověděli na palbu salvami ze svých účinnějších střelných zbraní a na píky, výhružně natrčené, nedošlo. Vše se vyvíjelo pro královské dobře a možná právě tehdy se obořil zprava na napadené Buquoyovo levé křídlo i střed mladý Anhalt. S Tillyho pomocí se ale situace, která vyhlížela v jednu chvíli na prohru, stabilizovala a Buquoyovi muži se mohli znovu hnout kupředu. Thurn popsal tuto fázi bitvy následovně:

            „Potom nepřítel přitáhl ihned do těsné blízkosti. Přijeli ke mně dobře vyzbrojení kyrysníci, které jsem očekával s jezdci podplukovníka Iselsteina; ta se sice rezolutně obořila na nepřítele, ale proklatým způsobem střílela pod obličej, takže mi kulka kolem obličeje proletěla, přičemž se zároveň počali nepřátelští knechti obracet na útěk, takže dle všeho Bůh i štěstí stáli při nás.“

            Ona proklatá střelba pod obličej nejspíš znamená, že útočící jezdci stříleli po všem, co se jim namanulo, a Thurna, který cválal s ním, málem zasáhli. Mohla to být ovšem i kulka nepřátelská... 

Bílý hora se záměnou pravé strany za levou

Pak došlo k něčemu naprosto neočekávanému a zdůvodnitelnému ne zbabělostí, ale lhostejností vojáků, kteří ztratili chuť krvácet za věc, za niž nedostali zaplaceno. Šest kompanií vlastního Thurnova pluku, který se už onoho roku bouřil, odmítlo bojovat...

„Proti všem nadějím se bohužel bez jakékoliv příčiny obrátilo šest nejbližších praporců, náležejících do starého Thurnova regimentu, a dalo se útěk. Čtyři praporce, jimž velel můj syn, si vedly čestně a dobře, jak praví i jiní. Také pluk pana hraběte Hohenlohe, který měl jinak dobrou pověst, ten den si chválu nevysloužil, zrovna tak jako jiní zahraniční jezdci. Chvályhodný mladý kníže z Anhaltu bojoval se svým plukem čestně a udatně a získal uznání, a o nic méně než rakouská jízda a pěchota. Do teď se neví, je-li Anhalt mrtev, nebo zajat.“

Zvláštní věcí je chování Thurnova pluku, neboť zatímco šest kompanií bojovat odmítlo, čtyři zbývající pod Františkem Bernardem Thurnem ale bojovalo, nebo se alespoň k ústupu svých druhů nepřidalo.

Jako kdyby tady působila přítomnost pětadvacetiletého velitele, nejspíše charismatického a oblíbeného, a skoro se zdá, že vše mohlo vypadat jinak, kdyby Jindřich Matyáš vedl oněch svých šest kompanií osobně, místo aby klusal někde s jezdectvem...

Hroutil se ovšem i střed, neboť tam stál zmíněný Hohenloheho pěší pluk a jeho levá část se nacházelo rovnou u Anhaltova hlavního stanu.

            „Jak si vedl moravský pluk pod hrabětem Šlikem a také tisíce hornorakouských mušketýrů pod podplukovníkem Bachmanem, zrovna jak jako plukovník Stubenvoll s jeho tisíci jezdci, to přizná a řekne sám nepřítel,“ zmínil se pak Thurn o situaci na pravém křídle, na které útočil Tilly a na něž on nemohl dohlédnout.

            Pak dodal už jen svoje hodnocení, či názor:

            „Není pochyb, že kdyby v prvním sledu učinil každý svoje, byla by s pomocí Boží bitva udržena. Zda si ostatní poctiví velitelé jízdy a pěchoty jak od uherské jízdy, tak v bitevním šiku a zadním voji počínali statečně, to nemohu posoudit, mohu toliko doufat, že by ti mnozí, co se vůbec dostali do boje, splnili povinnost...“

            Mnoho toho neprozradil ani o tom, kdy, s kým a kterak opustil bojiště on.

Pro třiapadesátiletého generállajtnanta představovala Bílá hora první velkou bitvu, ve které se ocitl, a zároveň katastrofální prohru s koncem všech nadějí. Z jeho zprávy (i z dalších dokumentů) vyplývá hluboké náboženské přesvědčení, víra až překvapivě silná, byť bez fanatismu, a přesně z tohoto pohledu spatřoval hrabě příčinu porážky nikoliv v horších kvalitách vojska i velitelů, ale v úradku Božím.

Byl to spravedlivý trest za hříchy:

            „Že Bůh na nás nechal dopadnout tento vysoký trest, tisíckrát si vysloužili naši vojáci, zejména Němci a Uhři, svým nekřesťansky vedeným bezbožným životem, pleněním, loupením, pálením a vraždami.“

            Jako kdyby si císařští počínali lépe...

„Naši nepřátelé by nikdy neútočili s takovou rozhodností, kdyby jim nebylo známo, že naši vojáci hrozili, že jakmile jim dojde poslední oktáv, udělají vyúčtování a budou žádat výplatu žoldu.“

Oktáv byl osmý den, v tomto případě listopadu, datum bělohorské bitvy...

„Přece však jim musím vzdát chválu, že když byl před námi nepřítel, ani slovem se o tom nezmínili. Došlo tedy zcela zbytečně k hanebnému a nezodpovědnému útěku k branám Prahy. Byl veden Uhry na pravém křídle do vinic, ti se budou muset před Bohem zpovídat, protože jsou vinni nevinou krví českých lidí, kteří se nemohli dostat ani dozadu, ani dopředu. Tito vojáci nalezli cestu k Újezdské bráně, dali se přes Vltavu a týž den ujeli tři míle, od Prahy, někteří dorazili až do Čáslavi.“

Uhři tedy zavinili, že většina vojska utíkala, jenže jako první opouštělo bojiště šest Thurnových kompanií, které je strhly...!

            Stavovský velitel a muž, který defenestrací rozpoutal válku, spěl k závěru své relace:

            „Rozumní lidé se budou správně zamýšlet, že v Praze zůstalo ještě tak velké množství vojenského lidu, že s ním mohlo být město před nepřítelem udrženo; k tomu však musím připomenout, že poloha Prahy byla špatně způsobilá k obraně a zle opatřená, takže nebylo možné při takovém neslýchaném zmatku rozdělené vojsko znovu shromáždit. Vojsko bylo zasaženo neposlušností a nevolí, takže Hradčany mohly být při prvním útoku dobyty, a nebylo možno udržet Hrad a Malou Stranu.“

            Stav demoralizovaného, rozprášeného vojska je jasný a hradby měla Praha středověké, mnoha desetiletími míru nahlodané a nejspíš i neudržované. Jenže vzdorovat mohla minimálně Vltavou oddělená pravobřežní část, jako se to stalo už při vpádu Pasovských.

Otec Dominik od Ježíše a Marie vede císařské k vítězství...

Hrabě Thurn se objevil na Pražském hradě a podle všeho organizoval, nebo pomáhal organizovat útěk královského páru na Staré Město. To on nejspíš zajistil převoz nejdražšího nábytku i nejcennějších písemností, s nimiž drkotaly dolů ke Karlovu mostu povozy. Ze svatováclavské kaple chrámu svatého Víta byly vyneseny korunovační klenoty, z české kanceláře nejcennější privilegia.

Co k tomu říci?

Že povinností generála a vojevůdce, hodného toho jména, je být s vojáky, shromáždit je a pokusit se alespoň trochu o obranu na zdrženou... Thurn měl shromažďovat, co se dalo, a třeba i vyvést vojáky na opačnou stranu Vltavy, kde bylo trochu naděje na pár dní odporu. Zásob munice měl podle všeho dost, u Kolína stálo 12 000 Uhrů a na Moravě bylo vojska ještě víc... Jenže Anhalt, Hohenlohe i Thurn už vojákům nevěřili a obávali se, že by se mizerně placení žoldnéři mohli vymknout z rukou natolik, až by sami vydali Prahu i je nepříteli!

Fridrich Falcký se prý radil s Anhaltem, Thurnem a dalšími veliteli, co dál, a všichni tvrdili, že je každý odpor marný. Jen Rakušan Tschernembl tvrdil, že je třeba shromáždit, co se dá, sebrat rozptýlené vojsko a teprve pak zahájit ústup.

Jenže ostatní včetně Thurna měli boj za ztracený.

Jakákoliv vůle válčit dál se rozplynula a hrabě nijak nečelil obecnému přesvědčení, že zhruba hodinovou bitvou prohrála věc stavů celou válku.

Čímž dovršil tragédii bělohorské bitvy...!

„Proto museli Jeho královská Milost se svou manželkou, která byla v požehnaném stavu, ustoupit do Starého Města. Na Starém Městě si dělali starosti, zaútočí-li tam nepřítel ohněm, kterým byl dobře opatřen, museli bychom tam kvůli lidu a vozům bídně zemřít.“

Ohněm mínil dělostřelbu, byť Staroměstští se asi obávali více o své domovy, než o uprchlíky.

I následující argument je zajímavý:

„Také by musel náš vojenský lid napadnout židovskou část města a důsledně i ostatní domy, takže bychom měli nepřítele ve městě i mimo ně. Nebylo možno Jeho královskou Milost dále zdržovat. Jak jsem také slyšel od Rady, začala vyjednávat; mně zajisté nenáleželo zúčastnit se jednání, musel jsem se tedy odebrat z nebezpečí, které hrozilo ve městě. Následující den jsem se dostavil na Moravu, kde jsem byl vázán službou.“

Tady končí Thurnova relace o bitvě na Bílé hoře a při její četbě se před očima objevuje obraz bídy. Hrabě se doposud účastnil spousty jednání, nejednou i v době, kdy měl být raději u armády, a náhle mu nepříslušelo vyjednávat.

Jako kdyby se hlavní z rebelů proti císaři a králi bál o hlavu.

Navíc nechal krále, ať si jede na slezskou Vratislav a sám zamířil k jihovýchodu.

Být nazítří na Moravě, to vyžadovalo sbalit si hodně rychle věci a nechat zatraceně prásknout do koní...

Kam?

Sebrat jiné vojsko a dál bojovat?

Nebo jen prchat jako exulant?

V cizích službách

Zpočátku to vydalo, že hrabě Thurn bude obojím, exulantem i bojovníkem.

            Dojel do Brna a spolu s Ladislavem Velenem ze Žerotína burcoval k odporu. Prý energicky, spíše však ohnivě, jak měl v povaze, a 16. listopadu na zemském sněmu bezpochyby přispěl k rozhodnutí o dalším boji s Ferdinandem II., neboť burcoval do boje a horlil proti hrozícímu „španělskému jhu“. Měl bezpochyby dobrou pověst a zprávu o bitvě na Bílé hoře, již na sněmu přečetl, koncipoval tak, že mu na cti ani na renomé neubrala. Dokonce si získal takový obdiv, že mu sněm odhlasoval čestný dar 70 000 zlatých, byť podle všeho velkou část, ne-li vše, půjčil na další válku...

Nominálně byl Thurn generállajtnantem vojska moravských stavů a dostal za úkol doplnit jednotky verbováním na 10 000 mužů, jenže o činnosti hraběte jako vrchního velitele není nikde zmínka. Zato se jeho jméno objevuje v seznamu těch, jejichž omilostnění požadovala skupina kolem Karla staršího ze Žerotína, ochotná se před císařem sklonit… Dokumenty navíc prozrazují, že 8. prosince povolali stavové Thurna opět do Brna a on přijel ze svých statků z Hodonínska, což znamená, že u vojska opět nebyl! Panství Hodonín, kde se místo toho zdržoval, představovalo konfiskované zboží Zdeňka Žampacha, které hrabě dostal jako kompenzaci za svoje pohledávky, půjčky stavům a nejspíš i jako náhradu za majetky, jež zkonfiskovali císařští v Čechách jemu; bylo to druhé největší panství na Moravě a mělo hodnotu 400 000 zlatých, což činilo o třetinu víc, než předchozí Thurnovo jmění.

Co přimělo Thurna, aby neplnil povinnosti vojenského velitele? Únava z prožitého, nebo starost o nově nabyté?

Zatímco generállajtnant pobýval v Hodoníně a stavové v Brně váhali s odporem, či s jeho strategií, postupoval na Moravu don Baltasar Marradas a nikdo se mu na odpor příliš nestavěl. Rebelové jako Thurn, Velen, Bítovský, Sedlnický a další se nakonec ocitli proti smířlivcům v menšině a Thurn utíkal z Brna i Hodonínska, jako předtím prchal z Prahy.

Bez boje.

Udělal ale cosi zvláštního.

Pokusil se (stejně jako Velen ze Žerotína) jít cestou, kterou jít nešlo. V dopise Fridrichu Falckému dal najevo, že by se chtěl smířit s Ferdinandem II., k němuž se snažila najít cestičku jeho pragmatická choť, která zůstala v Čechách a snažila se z majetku zachránit, co šlo. Hrabě si s ní dopisoval a souhlasil, ať odcestuje do Vídně a pokusí se pro něj vyprosit milost...

Bylo to marné, Ferdinand II. pokládal Thurna za arcirebela, hlavu a příčinu všeho...!

Hrabě zatím prchal z Brna do Horní země uherské pod ochranná křídla Bethlena, do jehož služeb se v Senici, či Trnavě na čtyři roky dal, za což od něho dostal hmotné zajištění v podobě panství v Sedmihradsku. Sedmihradský kníže a nyní i nekorunovaný uherský král ovšem nenajímal hraběte jako vojenského velitele, ale jako politika s konexemi na Moravě i na emigraci kolem Fridricha Falckého, tedy na všechny protivníky Habsburků, kteří s ním mohli spojit síly, nebo mu pomoci v zamýšlených výbojích. To byl i důvod, proč hrabě odjel koncem února 1621 do Slezska, kde se sešel se „zimním králem“, aby krom jiného jednal o dvou pěších plucích a tisícovce jezdců, kteří by se přidali k Bethenovi, neboť uherské vojsko mělo pěchoty i těžké kavalerie poskrovnu. Nic z toho nebylo, i Slezsko se podrobilo císaři a na jaře dostal Thurn zprávu o konfiskaci svých českých statků. Musel je sice pokládat za předem ztracené, dotklo se jej ale rozhodnutí, které ho označovalo za hlavního původce povstání.

„Odsouzen byl [ke ztrátě] hrdla, cti i statků, do klatby dán a jeho jméno na šibenici přibito,“ stálo v císařském ortelu.

Pravda, Zuzaně Alžbětě Thurnové, rozené Tiefenbachové (dva její bratři bojovali na stavovské straně, nejmladší Rudolf na císařské), se podařilo v létě 1622 zachránit statek Vintířov a získat odškodné a rentu 2000 zlatých, za což nejspíš vděčila hraběnce Slavatové, s níž nikdy nepřerušila přátelské styky...

Choť paní Zuzany se zatím dozvěděl o popravě sedmadvaceti „českých pánů“ na Staroměstském náměstí (21. června 1621), což nazval činem Neronovým. Spílal soudcům, vyhrožoval, že by je ztrestal, kdyby je dostal do rukou, sám ale ve skrytu duše doufal v císařský pardon. 

...a Thurn právě prohrává...

„Těžko jest se brániti ustrnutí, když si Thurn naříká, že mu nebylo uděleno odpuštění, a že byl za psance prohlášen, a když hrozí vítězům, až jim se špatně povede a o radu se ho tázati budou, že neodpoví. Opovržlivě odbýti taková slova nestačí, jeť to nerozum nebo přímo nestydatost, když očekával lepší nakládání s sebou, než jakého se dostalo obětem pražským, a když ještě po tom, co se bylo seběhlo, doufal, že bude moci jako druhdy v Čechách žíti. Domýšlel se snad Thurn, že budou Habsburkové pomýšlet na povstání, které jím zosnováno bylo a je na pokraj záhuby přivedlo, jako na nějakou hru, že dosáhnuvše vítězství přátelsky podají ruku svým protivníkům, že jim snad dají ujištění své přízně a že císař dále bude vládnouti, jako by se bylo nic nestalo? Povrchnost tohoto člověka nikdy se neobjevila tak patrně a jasně, jako tentokráte,“ to jsou tvrdé věty, jimiž Thurna odsoudil Anton Gindely.

Povrchnost?

Nejspíš ano, leč buď ve smyslu naivity, nebo přepjaté domýšlivosti a přecenění vlastní úlohy či významu.

Thurn se v létě 1621 vrátil do Horní země uherské s nadějí vloženou do Bethlenovy ofenzívy, k níž došlo nedlouho po Buquoyově smrti u Nových Zámků. Věřil, že Fridrich Falcký zahájí odlehčovací operace ze západu, což donutí Habsburka rozdělit síly, dokonce dostal jedno ze tří uhersko-stavovských vojenských uskupení (o počtu zbylého vojska stavů a jeho poměru vůči Uhrům není hodnověrnějších zpráv), velení sedmi tisícům mužů ale nejspíš přenechal na svém synovi Františku Bernardovi, s nímž oblehl v září Strážnici.

Vzato celkově to nebyla úspěšná ofenzíva, rychle i rázně ji zabrzdil s císařskými Albrecht z Valdštejna, který proměnil povodí Moravy vypuštěním rybníků v neprůchodné bažiny, a když se Uhři stočili k Olomouci, rychle ji obsadil. Thurn, Velen ze Žerotína a Jan Jiří Krnovský (nebo po německu Johann Georg von Jägerndorf) sice na Olomouc 12. listopadu zaútočili, pro Valdštejna ale nebylo problémem jejich pokus odrazit...

Pak se skupina emigrantů a nejspíš i jejich vojáků rozpadla.

Bethlen ustupoval do Uher a Thurn i markrabě Krnovský jeli s ním.

V následujícím roce 1622, který začal uzavřením míru v Mikulově, pobýval Thurn v Košicích, kde sídli dvůr sedmihradského knížete. On, Krnovský i Bethlen přemítali o další válce s Ferdinandem II. a hrabě pomýšlel na něco minimálně překvapivého, na spojenectví s Osmanskou říší! To psal v memorandu, zaslaném Fridrichu Falckému do Nizozemí, v němž přesvědčoval k souběžným akcím na západě, které by vedli Mansfeld a Kristian Halberstadtský, než ale exkrál jeho psaní dostal, byli oba zmínění vojevůdci poraženi...

V srpnu odejel Thurn s Bethlenem do Sedmihradska a hrabě se odtud vydal na cestu do Istanbulu, který už kdysi v mládí navštívil. Cestoval koňmo, ujel až čtrnáct hodin denně, k cíli dospěl 1. září a navázal kontakt především s anglickým vyslancem sirem Thomasem Roe, oddaným přítelem Alžběty Stuartovny, choti Fridricha Falckého. Naivně, příliš přímočaře a zbytečně od něj očekával pomoc a teprve počátkem roku 1623 mohl doufat v určitý obrat. Ne u Angličana, ale u Vysoké porty, která se rozhodla z napětí či bojů v Horní zemi uherské cosi vytěžit. Dostal příslib 20 000 vojáků, které měli poskytnout budínský, kanižský a temešvárský paša, načež se po audienci u sultána Mustafy I. (beztak již na podzim sesazeného) vydal v dubnu 1623 nazpět. Následkem toho začal Gábor Bethlen znovu válku, i když nemohl po porážce Kristiana Brunšvického, knížete-biskupa Halberstadtského, v bitvě u Stadlohnu (6. srpna; uštědřil mu ji Tilly) na podporu ze západu spoléhat.

Ona istanbulská peripetie je v Thurnově barvitém životě překvapivá, možná zarážející s ohledem na jeho zbožnost i zkušenosti z tureckých válek. Jako kdyby se byl ochoten proti Habsburkům spojit třeba s čertem, jako kdyby mu bylo jedno, jak velký válečný požár rozpoutá. Pravda, osmanští vojáci byli disciplinovanější než Uhři, v obojím případě ale znějí věty z Thurnovy Apologie, v nichž spílá za hrůzy války Habsburkům, dost podivně.

„Tolik nevinně prolité krve a nemá to žádného konce, země byla popleněna a zpustošena…,“ psal, jako kdyby se na tom vydatně nepodílel a válku nevyvolal.

On za to ovšem nemohl, alespoň dle jeho názoru, vinni byli protivníci:

„Kvůli spáchané nespravedlnosti budete voláni při posledním soudě; krev padne na vás a na vaše děti...“

Ano, jak šťastně a v míru se mohlo žít, kdyby byli Habsburkové po Bílé hoře rozumní! A kde začínala ona nespravedlnost? U útoků na Majestát? Skoro se chce věřit, že hlavně u toho, jak přišel Thurn roku 1611 o lukrativní karlštejnské purkrabství... Podivně pak znějí jeho slova:

„Já za svou osobu jsem neusiloval o pomstu (protože nešlo o žádnou soukromou věc).“

Šlo, od počátku z podstatné části šlo, tak už to v životě chodí a na tom se mnoho historiků shodlo...

Zprvu probíhala nová válka skvěle, Bethlen obsadil většinu jižní Moravy, dokonce císařskou armádu u Hodonína (po Bílé hoře krátce centra Thurnova panství) obklíčil, a hrabě se už těšil, že bude možná v Praze jíst v listopadu svatomartinskou husu, jenže si musel nechat zajít chuť. Bethlenovo vojsko rozhodně nebylo armádou evropského typu, převažovalo v ní lehké jezdectvo, infanterie i děl tu měli Uhři málo a jezdci pěší šturm na opevněné ležení odmítli. Turci se hodlali krom toho vrátit s blížící se zimou zpět a Bethlenovi nezbylo než uzavřít 19. listopadu v Hodoníně s císařskými veliteli Valdštejnem, Marradasem a Montenegrem příměří. Pak následovala jednání o mír, leč Ferdinand II. chtěl vydání rebelů v čele s Thurnem, což Bethlen odmítl. Hrabě nicméně vycítil, že sedmihradskému knížeti svou přítomností svazuje ruce a že by na to mohl i doplatit, proto projevil přání odcestovat za Fridrichem Falckým do Haagu, což Bethlen uvítal a nedlouho nato, 8. května 1624, uzavřel s Habsburkem mír, v němž nestálo o věci stavů či Falckého ani slovo. Thurn, celoživotní optimista, nicméně neztrácel v sedmihradského velmože víru... 

Nejkratší a nejosudovější bitva v české historii

Září 1624 přineslo nové naděje v podobě protihabsburské aliance Anglie, Francie, Savojska a Benátek i dohody o postavení vojska, jemuž měl velet hrabě Mansfeld. Thurn se chopil příležitosti, dostal hodnost generállajtnanta, ve Spojených provinciích najímal vojsko a pak byl vybrán jako možný velitel jednotek Benátské republiky. Odcestoval na jih přes Francii a Alpy, 21. ledna 1625 byl uvítán dóžetem Francescem Contarinim a nedlouho nato dostal jmenování zástupcem velitele (vrchním velitelem zůstal formálně jeden se senátorů) benátských jednotek na terra fermata, benátském území v severovýchodní Itálii, a k tomu velmi dobrý plat, při němž nemusel nikterak jíst tvrdý chléb exulanta. Nikdy to dosud nebyl jeho úděl a i jako vyhnanec mohl žít životem velmože, byť jej striktní luteránská víra nevedla k rozmařilosti či výstřelkům.

V Benátkách Thurn očekával, že potáhne do boje o Valtelinu, alpský kraj, který hrál klíčovou roli ve spojení se španělskými a rakouskými Habsburky, nic z toho ale nebylo a on jen čekal. Naděje na další válku vzrostly až roku 1626, kdy vrhla dánská armáda do Slezska, na Moravu a do Horní země uherské, aby se spojila s Bethlenem, který vyrazil znovu do války, než se to ale podařilo, uzavřel sedmihradský kníže v Prešpurku už po několikáté s Ferdinandem II. mír. Následkem toho tažení Dánů skončilo s přesvědčením, že Gábor Bethlen je absolutně nedůvěryhodný koaliční partner. Nejspíš jediný, kdo si to nemyslel, byl Thurn, který si s ním z Benátek dopisoval... Snažil se o dohodu Bethlena s Kristiánem IV. Dánským, k tomu ale nedošlo zčásti kvůli králově nedůvěře v pochybného spojence, zčásti i kvůli Valdštejnovi, který dánské jednotky operující na Opavsku, Krnovsku a v Opolí do léta 1627 zlikvidoval.

V poslední dubnový den roku 1627 odešel Thurn s poctami a drahým zlatým řetězem za 3000 dukátů, darem Serenissimy, na krku pro změnu do dánských služeb a přechod zprostředkoval anglický vyslanec. Cestoval přes německé země, 22. srpna dostal vznešené jmenování polním maršálem, odebral se k vojsku bádenského markraběte Jiřího Fridricha a pod jeho velením se účastnil bojů na Labi proti Tillymu a Valdštejnovi. Markrabě naděje dánského krále zklamal, Kristián IV. už chtěl svěřit vrchní velení Thurnovi, zimujícímu v Brémách, leč nedošlo k tomu. Hrabě v oné zimě vojsko znovu opustil, odejel do Spojených provincií, pobýval ve Franekeru u Harlingenu a místo velení se opět věnoval chimérickým politickým plánům. V Haagu jednal s Velenem ze Žerotína, opět se angažoval v Bethlenův prospěch, tentokrát u prince Oranžského, a na jaře 1628 se vypravil do Kodaně, kde v červnu požádal o propuštění z dánských služeb, které se mu pro jeho zarputile nesmiřitelný protihabsburský boj jevily neperspektivní. Tentokrát chtěl do švédských služeb, neboť vytušil, co všechno v sobě skrývá vycházející hvězda Lva severu, krále Gustava II. Adolfa. Šance měl dobré, bezpochyby jej u švédského dvora velebil i syn František Bernard, od roku 1624 švédský generál, a otec se synem se po letech shledali v Elbingu (dnes pol. Elbląg), dříve hansovním městě, jež se v mezičase dostalo do švédského područí. Bylo to krátké i smutné setkání, František Bernard onemocněl a koncem října ve Strasburgu (dn. Brodnica) nedaleko od Elbingu v otcově náruči jako třiatřicetiletý skonal... Vzápětí musel jednašedesátiletý Jindřich Matyáš bojovat sám o život, neboť se o něm dozvěděli Poláci, město oblehli a katolický Zikmund III. Vasa se bezpochyby těšil, jak nádherný dar Ferdinandu II. v podobě zajatce pošle. Hrabě, osobně bezpochyby statečný muž, této hrozbě unikl a s dvacítkou jezdců se probil způsobem, k němuž mu švédský král blahopřál.

Po návratu do Poláky beztak nedobytého Elbingu žil Thurn v tomto přístavním městě s přestávkami do května 1629, kdy byl jmenován správcem Ingrie, švédsky Ingermanlandu, rozlehlého území ve východním Pobaltí až k Něvě a Karelské šíji. Gustav Adolf byl ochoten Ingermanland osídlit českými exulanty, ti však o drsné a daleké kraje na pomezí Ruska neprojevili zájem...

Rok 1630 vzbudil v Thurnovi, válečném radovi švédského krále, plukovníkovi a královském vyslanci u berlínského dvora, jak zněly jeho tituly, nové naděje, neboť švédský král hodil na váhy kulminujícího evropského zápolení svůj meč.

Země krále Gustava II. Adolfa, přezdívaného Lev Severu, vstoupila do války v Evropě až v jejím dvanáctém roce, zapojila se ale tak razantně, že to vypadalo na rozhodný zvrat v neprospěch Habsburků v celém Německu. Švédsko válčilo od roku 1617 s Polskem; to chtělo obsadit švédské Estonsko a Gustav Adolf zas neztratil zálusk na polské Livonsko. Narozdíl od časů jeho otce, Karla IX., se Švédové naučili vítězit i v otevřených střetech, roku 1621 konečně ovládli i bohatou Rigu a o pár let později začali dobývat i území Pruska, což vše polského krále Zikmunda III. Vasu hnalo do tábora Habsburků. Když pak císař Ferdinand II. vyslal roku 1628 Valdštejna k pomořanskému Stralsundu, město (tehdy spojenec dánský) se mu se s vydatnou švédskou pomocí ubránilo. Bez této intervence by nejspíše padlo; jenže Švédové tu již zůstali a jejich aktivní zapojení do Třicetileté války 1618–1648 bylo na spadnutí tím spíš, že s nimi polský král uzavřel v tísni roku 1629 separátní příměří.

Gustav II. Adolf usiloval o vybudování dominia maris Baltici, panství nad Pobaltím se všemi bohatými přístavy, politicky se mohl opřít o spojenectví s německými protestanty a jednal i o spojenectví s Nizozemskem a Francií. V prvních červnových dnech roku 1630 se švédské vojsko vylodilo v Pomořansku na německém pobřeží a táhlo vstříc habsburským armádám jako bouře. Měl mu čelit Albrecht z Valdštejna, na jehož Meklenbursko (které mu dal císař v léno roku 1628) dopadal první nápor, císařský generalissimimus si ale podle Vídně nepočínal dost důrazně a byl v srpnu, dva měsíce po začátku tzv. švédské války, odvolán. Švédské vítězství nad Tillym u saského Breitenfeldu (v září 1631, Thurn tu měl velet jedné brigádě, o konkrétní účasti ale podrobnosti nejsou a mohl to být i Matesův synovec Obrist Jan Jakub) pak přiblížilo válku k české hranici a oživilo uvadající naděje pobělohorských emigrantů.

Thurn, který znovu obul vojenské škorně, doufal, že se konečně vrátí do Prahy.

Místo toho jej čekalo poslední velké drama...

Valdštejnské spiknutí

Předmětem tohoto příběhu není popisovat a rozebírat historii valdštejnského spiknutí víc, než co se týče Thurnovy role v něm. Pro rámec vyprávění postačí konstatovat, že Albrechta z Valdštejna se odvolání z postu generalissima nesmírně dotklo a někdy během nucené nečinnosti začal uvažovat o odplatě. Pro vévodu Frýdlantského nejspíš vše začalo v únoru 1631 na křtinách v rodině Trčků z Lípy na Opočně, jichž se zúčastnil. Tady jej kontaktoval český exulant ve švédských službách Jaroslav Sezima Rašín z Rýzmburka, jinak Thurnův důvěrník, a jeho prostřednictví navázal uražený vévoda Frýdlantský kontakt se švédským králem. Od něj požadoval (alespoň podle Rašínem později sepsané relace, o jejíž objektivnosti vládnou pochybnosti), aby mu poslal pod Thurnovým velením do Čech 10 000 až 12 000 mužů a aby se spojil se saským kurfiřtem Janem Jiřím.

Onen rok byl, jak už jsme naznačili, pro císařskou a ligistickou stranu zlý, plný porážek počínaje tou u Breitenfeldu až po saský vpád do Čech, zakončený 15. listopadu 1631 obsazením Prahy. V té se objevila spousta emigrantských prominentů a Thurn mezi nimi nemohl chybět. Do díla se ostatně vrhl už před ofenzívou, kdy přijel do Drážďan a snažil se spolu s dalšími emigranty postavit šestitisícový sbor, v němž by velel jednomu pěšímu a jednomu jezdeckému regimentu, jenže saský kurfiřt mu nedovolil ve své zemi verbovat a nakupovat zbraně. Sasové na něj nebrali ohled ani jinak a vyrazili k české hranici u Šlukova, kam dospěli 2. listopadu, aniž Thurna uvědomili...

Hrabě se nicméně pustil za Sasy, vystupoval zde jako generální komisař švédského krále, tedy jako muž na saském kurfiřtovi a jeho lidech nezávislý, leč jeho činnost se omezila na náboženské otázky, konkrétně na obsazení týnské fary luteránskými pastory a na pietní akt sejmutí hlav v červnu 1621 popravených českých pánů ze Staroměstské mostecké věže a na jejich pohřeb v Týnském chrámu. Pak se hrabě sešel 30. listopadu v Kounicích na zámku Trčků se saským generalissimem Hansem Georgem von Arnimem i s Albrechtem z Valdštejna a jeho generálem Adamem Erdmanem Trčkou. Přítomen byli za švédsko-emigrantskou stranu i generálvachmistr a Thurnův podřízený Jan Varjech z Bubna a nechyběl ani iniciátor jednání z Opočna Jaroslav Sezima Rašín. Mělo jít o jednání ohledně separátního míru se Saskem a vévoda Frýdlandský, byť to není jisté, saskému generálovi i dalším sdělil, že bude co nevidět znovu pověřen velením císařských vojsk. K žádné dohodě nicméně nedošlo, ze zrady tu Valdštejna není možné vinit a roli mohly hrát jak jeho osobní zájmy, neboť Sasové obsadili celé vévodovo frýdlantské dominium, tak i malá spolehlivost oportunistického saského kurfiřta jako spojence. Albrechtu z Valdštejna ostatně nemohly uniknout rostoucí známky demoralizace a rozkladu saského vojska... On sám dostal zanedlouho císařem 15. prosince podepsané jmenování generalissimem, zahájil budování nové armády, 25. května 1632 vytlačil Sasy z Prahy a 7. června až na pár příhraničních měst z celých Čech.

To znamenalo, že se Thurn musel nejpozději koncem května s Prahou i Čechami rozloučit.

Navždy...

S utopickými plány se ovšem nerozloučil ani tehdy, ani když v listopadu 1632 padl u Lützenu Gustav II. Adolf. Ve švédských službách zůstával a kancléř Alex Oxienstierna jej v únoru 1633 jmenoval velitelem operačního sboru ve Slezsku s pravomocí direktora pro politické i vojenské záležitosti. Přineslo mu to spory se Sasem von Arnimem ohledně podřízenosti braniborských jednotek, které saský generál vyhrál.

Pak se Thurnova pozornost znovu upřela jinam, tentokrát s většími nadějemi k Valdštejnovi. Ve Slezské Lehnici jej navštívil Rašín a vyřizoval, že císařský generalissimus chce začít jednat se švédským kancléřem. Pak vyrazil Rašín zpět v doprovodu Thurnova generálvachmistra Bubny a 15. května se v Jičíně sešel s Valdštejnem znovu.

Bubna mluvil Thurnovým jménem a předložil vévodovi nabídku české emigrace.

Byla víc než skvělá a lákavá.

Za osvobození Čech měl dostat Valdštejn český trůn!

Svůdně lichotivá nabídka jej nejspíš zarazila, do jeho hry je ostatně těžké vidět i po staletích, a vyhýbavě odpověděl:

„Co se týče koruny, to by byl velký šelmovský čin...“

Za těchto okolností mohl Bubna Thurna informovat leda o tom, že celá věc je možná, leč nejistá.

Hrabě, který v červnu stonal, vévodu Frýdlantského v červenci 1633 navštívil v jeho ležení u Dlouhé Olešnice (něm. Langenöls, dn. pol. Olszyna) a dvě hodiny s ním rozmlouval. O pár dnů později mu předal odpověď kancléře Oxienstierny na zaslaný rozklad, v němž stálo, že pokud Valdštejn splní, co slibuje, zmocní se českých zemí a bude českými stavy korunován, Švédsko jej uzná i podpoří. Vévoda, kterému dal Thurn list 18. července přečíst, nicméně odpověděl opět vyhýbavě:

„Ale ještě není čas! Až bude čas, chci všechno učiniti!“

Jenže neučinil nic a dělal spíše opak, v jehož důsledku ztrácel na důvěryhodnosti.

V poslední červnový den vypršelo s Arnimem uzavřené příměří, armády stály u Svídnice (Schweidnitz/Świdnica) proti sobě, nic se ale nedělo a klid zbraní byl prodloužen do 22. srpna. V tu dobu nenapravitelně důvěřivý Thurn vyjednával se sedmihradským knížetem Rákoczim (ještě ani ne padesátiletý Bethlen nečekaně zemřel již na sklonku roku 1629) o vojenské pomoci a Valdštejn koketoval s Francií Ludvíka XIII., který mu na Richelieuovu radu poslal vlastnoručně psaný list, aby vévodově pýše zalichotil. Byla to dobrá politika, a třebaže nespěla k cíli, tedy k Valdštejnově přechodu, vyřazovala frýdlantského vévodu ze hry.

Chiméry v hraběcí hlavě se množily a dospěly do takových rozměrů, že Thurn v srpnu Oxiensiernovi referoval o Frýdlantových návrzích na společné operace s Arnimem, ba i na vyhnání císaře Ferdinanda II. do Španělska a na zákaz působení jezuitů v Říši římské...

V září se sešel Arnim s Valdštejnem, všichni s nadějemi čekali na spojení jeho armády se saskou a braniborskou, leč ukazovalo se, že tyto operace by chtěl vévoda namířit ne proti císaři, ale proti Švédům...!

Nic se nedělo ani tak, ani onak, jednání skončila na mrtvém bodě a začalo se znovu válčit, ne však bitvou mezi dvěma vojsky, přešlapujícími nedaleko od sebe, ale oblíbenou únavovou strategií.

Arnim vytáhl od Svídnice k západu na Budyšín (Bautzen) a Valdštejn vyrazil velice zvolna za ním. Důvodem pochodu na Lužici a toho, že nedošlo k bitvě, bylo vévodovo váhání i saské naděje na jeho obrat, hlavně ale šlo o situaci armád, zasažených epidemiemi průjmových onemocnění, díky nimž ztratil císařský generalissimus 9000 mužů z 36 000 a saský téměř třetinu z 25 000 mužů... Generalissimus Arnim hledali zdravější kraj a vévoda Frýdlantský za ním poslal 2. října k Lužici Piccolominiho předvoj, který šířil falešní zvěsti, jak za touto avantgardou postupuje celé císařské vojsko. To byla pravda jen zčásti a platila chvíli, neboť vévoda vyslal za Piccolominim jen Johanna von Isolaniho, generála obávaných lehkých chorvatských jezdců, aby Arnima se sedmi regimenty pronásledoval, či spíše následoval, a sám zamířil se 30 000 vojáky překvapivě k severovýchodu, k Odře a na slezskou Stínavu (Steinau/Ścinawa). Tu mělo v rukách kolem 5000 vojáků pod velením hraběte Thurna a plukovníka Dubaldta Duwalla, prý opilce, nicméně ve světle dalších událostí ne právě špatného vojáka.

Nevelké síly, tábořící ve vojenském, šancemi obehnaném a na obou březích Odry ležícím táboře (který po sobě nechali Marradasovi císařští), zahrnovaly 2400 pěších v onom ležení a 2300 jezdců, rozptýlených po vsích na východním břehu řeky.

Hrabě Thurn dostal varování, že se ke Stínavě blíží císařská kavalerie hraběte Hanse von Schaffgotsche, na výstrahu ale nedbal. Tito jezdci překročili Odru dole u Köben (dn. Chobienia) a 11. října se od jihu postupovali na Stínavu, zatímco Valdštejn k ní mířil od západu.

Schafftgotschova kavalerie dojela po východním břehu ke Stínavě a zaútočila na švédské jezdectvo, seskupené z větší části za řekou, jenže koketování se zradou nejspíš sehrálo svou roli, byť v obráceném slova smyslu, neboť velitelé obou pluků zakázali svým rejtarům střílet a oba pak přešli do císařských služeb. Duwallovi, prý opilému tak že nemohl velet, a Thurnovi nezbylo než 12. října kapitulovat a odevzdat Abrechtu z Valdštejna zbraně...

Označovat Stínavu jako bitvu je spíše tradiční než pravdivé, ve skutečnosti šlo o nepatrnou srážku a Merianova rytina v Theatrum Europaeum dramaticky se všemi těmi obláčky u děl a mušket přehání.

Kniha, z níž je tento příbeh a ve které naleznete víc

„Císařský generalissimus udělala zcela nepředvídatelný obrat, stáhl všechny muže, kteří pochodovali osm mil ve dne v noci, aby mne napadli ze dvou stran a přepadli v dosud nedohotoveném opevnění. Bránit se, nebo ustoupit nebylo možné,“ žehral pak Thurn ve své Apologii.

Valdštejn vzal Thurna a Duwalla s sebou k zbylým, nepřítelem drženým pevnostem, a vyzýval jejich velitele, aby mu je vydali, přičemž hrozil, že dá Duwalla popravit. Hlohov (Glogau/Głogów) a Lehnice (Liegnitz/Legnica) to učinily, ostatní velitelé ale omítli a plukovníku Duwallovi se posléze podařilo utéci. Účastnil se pak energicky obrany Vratislavi (Breslau/Wrocław) a v dubnu 1634 zemřel, nejspíše na selhání jater...

Thurn se v Apologii pohoršoval nad Valdštejnovým jednáním, a nad tím, že chtěl skrze ně získat opevněná místa:

„Jako prý bychom já a Dubaldt Duwall slíbili, že předáme ještě čtyři zbývající zabraná místa, po čemž žádný voják netoužil, neboť který velitel by byl takový pošetilec, že by zapomněl na svou přísahu a povinnost, poslechl zajatce a vzdal pevnost.“

Přesto dvě výše uvedené fortifikace kapitulovaly a Thurn se zuřivě bránil možnosti, či podezření, že by na tom měl svůj podíl, nebo že by něco podobného slíbil. Valdštejn prý mu způsobil převeliké bezpráví:

„Bůh ať ho za to odmění, neboť takové urážky, jako se mi přihodily, se u šlechticů (pokud není dáno zadostiučinění) sice promíjejí, ale nezapomínají.“

Pak ale došlo k čemusi nečekanému.

Valdštejn, který psal do Vídně o Stínavě jako o velikém vítězství, mohl dát císaři zajatce, po němž Ferdinand II. už dlouho toužil, leč nedal.

Hraběte a většinu emigrantských důstojníků v Zaháni (Sagan/Żagań) zanedlouho ze zajetí propustil:

„Že jsem se s Jeho Knížecí Milostí v dobrém rozloučil a byl jsem propuštěn, nepřipisuji jeho dobrotě a lásce, ale tomu, že tak Bůh chtěl ...“

Stínava a ono zajetí byly epilogem Thurnovy služby Švédsku, byť ještě v listopadu dojel za švédskou armádou, která se zmocnila Řezna. Málem tu následujícího roku uvázl, když císařští Řezno oblehli, a on prchal k severu... Nejspíš v Řeznu se ostatně dozvěděl o vraždě Albrechta z Valdštejna, k níž došlo 24. února 1634 v Chebu, a možná cítil to, co napsal do Apologie, tedy že Bůh vévodu potrestal... Se švédským ústupem z Německa přišel (pokolikáté už) o statky u Magdeburku, a po vítězství císařských u Nördlingenu v září 1634 definitivně odcestoval do Pobaltí. V březnu 1635 požádal o propuštění ze švédských služeb a o povolení usadit se v Elbingu. V srpnu 1636 pak odejel do estonské Parnavy (dn. Pärnu) na statek své snachy Magdaleny Trčkové, kde už jen trávil čas na odpočinku četbou, lovem, rozjímáním a s vnuky. Zemřel tu tiše po krátké nemoci 22. ledna 1640 na poledne a jako dvaasedmdesátiletý v kruhu blízkých. Pohřben byl v Domkirche v Revalu (dn. Tallinn).

„Často prohlašoval, jak by si od srdce přál, aby se ještě dožil konce té německé války, která vyšla z Čech, a aby se mohl po uzavření trvalého a spravedlivého míru vrátit na svá panství a ke svým poddaným, které opustil kvůli cti Boží...,“ řekl v pohřebním kázání o Thurnovi pastor Stahelm, a pokud ta slova skutečně hrabě pronesl, šlo o naivní, naprosto nereálná přání...

Že Jindřich Mates Thurn byl statečný voják, který se v boji nebál smrti, nelze zpochybnit, velitelské schopnosti ale měl spíše podprůměrné a zřejmě si toho byl vědom. Žádný střet, ať už šlo o dvojí tažení k Vídni, či Bílou horu, ostatně nedovedl do úspěšného konce.

Thurnovo hodnocení jako politika je v české historiografii velmi rozporné, osciluje od obdivu po zatracení, vcelku však lze nejvíce souhlasit se závěrem, obsaženým ve Staroměstské exekuci Josefa Petráně. Stavovský radikál a hlavní organizátor spiknutí, z něhož vzešlo povstání roku 1618, rozpoutal bouři lehkovážně, bez politické koncepce, co dál, s neznalostí evropských politických poměrů a v naivní víře, že se všichni protestanti k jeho věci připojí. Byl to špatný odhad, a i kdyby vyšel, nečekalo by království České nic zářivě perspektivního. Na změny či uspořádání, jakými prošly Spojené provincie pod Vilémem Oranžským a jeho následovníky, nebo Anglie Olivera Cromwella, nebyly v Čechách podmínky, a země, která by opět „po husitsku“ utlačovala katolíky, by nejspíš spěla k polskému modelu, k šlechtické anarchii...