čtvrtek 8. prosince 2011

ČTYŘI TVÁŘE HRABĚTE MONTE CRISTO

Pevnost na ostrově If na dohled od Marseille..
Mám v mailu na napoleonknihy@volny.cz od p. Martina Vavříčka text, který vypadá jako recenze, je ale spíše úvahou na téma filmových verzí románu Alexandra Dumase staršího, stejně slavného jako Tři mušketýři a v tomto případě spojeného s napoleonskou historií, neboť, jak si jistě pamatujete, ostrov Elba, Napoleonovi oddaný pan Noirtier a jeho syn, který raději nosí jméno de Villefort, stojí na počátku neštěstí nebohého Edmonda Dantèse... Pokud jde o otázku položenou na závěr příspěvku, stále mám nejraději verzi s Jeanem Maraisem, byť ani další bych nezatratil, dokonce ani tu s Gérardem Deperieuem ne, kdyby nebylo sladkého konce (který mi naštěstí vynahrazuje skvělý Jean Rochefort jako hrabě de Morcerf)...

ČTYŘI TVÁŘE HRABĚTE MONTE CRISTO
Martin Vavříček
Napoleon na Elbě a kapitán Faraona Edmond Dantes
V návaznosti na diskuzi ohledně starých a nových filmových zpracování klasických příběhů jsem se rozhodl přidat další „recenzi“. Jde spíše o přehled různých filmových podob jiného slavného románu Alexandra Dumase staršího. Stejně jako v případě Tří mušketýrů je děj notoricky známý. V případě mušketýrů se většina filmové veřejnosti patrně shodne, že ta nejlepší provedení musíme hledat několik desítek let zpátky a to v roce 1961, Tři mušketýři v hlavní roli s Géradem Barrayem, a v roce 1973, Tři mušketýři v hlavní roli s Michaelem Yorkem. Pohlédneme-li do filmové databáze csfd.cz, zjistíme, že názor na Hraběte Monte Cristo je odlišný resp. divácká obec je rozdělena v názoru, které zpracování je nejlepší. Každá z verzí má své zastánce a odpůrce.
Edmond, Mecedes a Edmondův učitel abbé Faria
    Hrabě Monte Cristo se dočkal několika verzí již před druhou světovou válkou, na televizní obrazovce se však usídlili verze mladší. Za klasické zpracování lze bezesporu považovat dvoudílný francouzsko-italský snímek z roku 1954 režiséra Roberta Vernaye v titulní roli s Jeanem Maraisem. Tehdy dvaačtyřicetiletý Marais prožíval jeden z vrcholů své kariéry. Byla to zlatá doba filmů pláště a meče a Marais byl možná jejich největší hvězdou. Vzpomeňme na filmy jako Hrbáč, Muž se železnou maskou, Kapitán a další. Hrabě Monte Cristo z roku 1954 do toho druhu filmů svým pojetím přesně zapadá. Balancuje mezi určitou dávkou dobrodružství, napětí, humoru a někdy lehké teatrálnosti. U některých filmů je tento koktejl namíchán lépe, u některých hůře. Monte Cristo patří do první kategorie. Mezi jeho klady bych jmenoval, že se snaží příběh vyprávět poctivě. Divák má veškerý děj patřičně naservírován, jak se patří. Z negativ bych zmínil pouze fakt, že postava Danglarse je de facto vynechána. Až u soudního přelíčení s Andreou de Cavalcanti, zjistíme, že Villefort a Danglars je v tomto snímku jedna a táž osoba. Jako druhé negativum bych zmínil pojetí samotné postavy hraběte Monte Crista. Chce se pomstít? Chce zpět Mercedes? Chce zůstat s Haydée? Jakoby sám úplně nevěděl, co chce.  Zanechalo to ve mně dojem, že motiv pomsty je taková režisérova jistota. Nechám Dantese pomstít se a na závěr ho nechám v náručí některé z žen. Nakonec Monte Cristovi zbyla Haydée a Mercedes se vrátila, aby pokračovala tam, kde před 18 lety skončila. Koukáním z okna. Kdysi vyhlížela, až se na obzoru objeví Faraon a na jeho palubě milovaný Edmond. Nyní bude vyhlížet, až se jí vrátí syn. Tady tkví rozdíl mezi jednotlivými zpracováními. Každý tvůrce vidí Dantese jinak, každý také příběh zakončí jinak. Jednou odchází sám, podruhé s Mercedes, potřetí s Haydée. Monte Cristo o sobě během maškarního plesu, kde se po dlouhém odloučení poprvé setká se Mercedes, neustále opakuje, že je kat. Z tehdejšího pohledu, nacházíme se v roce 1955, to mu tak možná bylo. Dnes se nad tím můžeme shovívavě zasmát, z dnešního pohledu je to kat distingovaný.
Ukázka k verzi 1954, Edmond Dantes a abbé Faria v pevnosti If: http://www.youtube.com/watch?v=fY_gVcvwXIw
Hrabě korumpující Chappeho telegraf a příprava na souboj...
Roku 1975 spatřilo světlo světa filmová verze Hraběte Monte Cristo režiséra Davida Greena v hlavní roli s Richardem Chamberlainem, který tak volně navázal na svou roli Aramise ve Třech mušketýrech Richarda Lestera z let 1973 a 1974. Není to však jediná okolnost, která oba filmy spojuje. Pojítkem je především samotné pojetí příběhu. Příběh je pojatý syrově, akcentuje se motiv pomsty. Zatímco Lester prokládá mušketýry různými komickými momenty, Greene nic takového nepoužívá. Jeho pojetí to nepotřebuje. Edmond Dantes zemřel na ostrově If, Monte Cristo příchází, aby se pomstil. Je to anděl pomsty. V závěrečné scéně probíhá dialog, který vystihuje celý film. Monte Cristo říká: „Svůj úkol jsem už splnil a teď mi na světě už nic nezbývá, po ničem netoužím, jen napravit to, že jsem ukřivdil nevinným.“ Mercedes na to odpovídá:  „Anděl pomsty nemusí žádat o odpouštění.“Je to krystalické znázornění msty za způsobené bezpráví. Nic jiného ho nezajímá. Když je s pomstou hotov, nemá, pro co žít. V tomto filmu nehledejme žádné romantické ztvárnění hrdiny jako u Maraise, svým pojetím se to blíž spíše k dramatu. Film často chladnou atmosféru, což patrně odrazuje mnoho diváků, kteří pak dají přednost jiné verzi. Nicméně zpracování je to skvělé. Tony Curtis zde ztvárňuje Fernanda Mondega a v jeho uvadající kariéře patřil tento film mezi lepší okamžiky. Z dalších známých herců jmenujme ještě Donald Pleasence v roli Danglarse.
Trailer k verzi 1975: http://www.youtube.com/watch?v=uI53Yee8ouI
Gérad Depardieu s Ornellou Muti a vlevo Rochefortův hrabě Morcerf
Starý bonapartista a jeho věrný Barrois
Na přelomu tisíciletí zplodila francouzská televizní tvorba několik seriálů s historkou tématikou. Napoleona, Bídníky nebo právě Monte Crista. Ve všech třech hrál Gérard Depardieu. V Napoleonovi si výjimečně nezahrál hlavní postavu, té se zhostil Christian Clavier, Depardieuovi připadla role Josepha Fouchého. V ostatních zmíněných seriálech ho hlavní role už neminuly. V Bídnících si zahrál Jeana Valjeana a v Monte Cristovi pochopitelně Edmonda Dantese alias hraběte Monte Cristo alias abbé Bussoniho. Z dalšího obsazení tv seriálu Monte Cristo jmenujme Ornellu Muti v roli Mercedes, Jeana Rocheforta v roli Fernanda Mondega, Michela Aumonta v roli Danglarse či Jeana-Clauda Brialyho coby rejdaře Morella. Jsou to všechno ostřílení harcovníci filmového plátna, a tak není divu, že jejich partů v počátku příběhu zhostili mladší herci. V případě Gérarda Depardieu to byl jeho syn Guillaume. Dokonce Mercedes dostala mladší představitelku pro úvodní část, ačkoli Ornella Muti stále vypadá jakoby se jí zub času vůbec nedotkl. V tomto případě však  Pokud jde o příběh samotný, vyprávění se obsahově velice podobá verzi s Jeanem Marais. Jsou zde patrné jisté odlišnosti. Verze z roku 1954 je dvoudílný film, verze z roku 1998 je čtyřdílný seriál. Obě verze se také liší v tom, které scény divákovi ukázat obrazem a které pouze dovyprávět ústy jednotlivých postav. Dá se říci, že v obou případech získáme plastický obraz celého příběhu, avšak pokaždé z jiného úhlu. Jako příklad nám může sloužit scéna z domu z Ottey, kde se dozvídáme, že zde Villefort zakopal právě narozené dítě. Režisér Verney v padesátých letech si scénu zakomponoval tak, že nám představil postavu Bertuccia v podání italského herce Paola Stoppy. Ten nás dovedl na zahradu domu, celou scénu popsal, posléze nás seznámil s vydařenou komickou figurkou profesora, jemuž svěřil dítě do výchovy. Profesor nám ukáže svoji školu pro mladé kapsáře a poví nám, jak pokračoval příběh mladého hocha, jenž měl být Villefortovým potomkem. Josée Dayan, režisér francouzského tv seriálu z roku 1998, nám tuto situaci podává odlišně. Monte Cristo si pozve veškeré aktéry dramatu do onoho domu. Je to takové malé setkání s „přáteli“ po letech. Oni pochopitelně neznají Monte Cristovu minulost a ani jeho úmysly. Zcela přirozeně je vyzve k prohlídce domu. Nejprve je zavede do ložnice, kde se příběh tohoto zločinu začíná, a posléze hosty odvádí do zahrady, kde svůj výklad dokončí, aniž by ukázal na pachatele onoho hrůzného činu. Původní verze je vedena až divadelní hravostí typickou pro dobrodružné snímky té doby, novější podání je více civilní, více dbá na stupňování napětí. Je tedy na divákovi samotné, která z nich je mu bližší. Nechť si vybere sám.
James Caviezel jako Monte Cristo
Přiblížili jsme si tři nejznámější zpracování Hraběte Monte Cristo. První byla dílem francouzskou-italské produkce, druhá byla čistě britským zpracováním, třetí verzi natočila francouzská televize v koprodukci s italskými a německými kolegy. Nu a čtvrtá verze je dílem Britů a Američanů. Režie se ujal Kevin Reynolds, za jehož bezesporu nejlepší snímek lze považovat Robina Hooda: Krále zbojníku z roku 1991 s Kevinem Costnerem v titulní úloze. Do role Edmonda Dantese byl obsazen James Caviezel, Fernanda Mondega ztvárnil Guy Pearce a za zmínku stojí i Richard Harris v roli abbého Farii. Tento snímek má své zastánce ale i mnoho odpůrců. Od ostatních verzí se liší tím, že je tu dán větší důraz na akci, dynamiku příběhu, na efektnost jednotlivých scén. Příkladem budiž scéna, kdy Monte Cristo pozve pařížskou smetánku do svého nového sídla. Je večer, hosté se procházejí po parku a společensky švitoří mezi sebou, ohně plají, když tu z oblak jako deus ex machina se zjeví horkovzdušný balon. Z něho vyskočí tajemný Monte Cristo a mává svým pláštěm jako Batman. Ze všech verzí má tato nejakčnější závěr. Souboj Monte Crista s Mondegem uprostřed polí. Boj na život a na smrt. Tatam je komorní atmosféra, kdy si Marais nebo Chamberlain lehce zašermovali s protivníkem, relativně rychle jej odzbrojili a ponechali jej v rukou Božích. Tady ne, akce střídá akci, jakoby to byl jediný výrazový prostředek, který tvůrci znají. Je to typický produkt současného pojetí dobrodužného žánru. Kdo má rád akci, nepřijde zkrátka. Některé momenty bych však s chutí z filmu vyškrtl. Jeden příklad za všechny. Závěrečný souboj. Monte Cristo a Mondego chvíli šermují, chvilku si dávají nakládačku ve stylu Buda Spencera a Terence Hilla, pak se ale proti sobě zběsile rozeběhnou a v plné rychlosti do sebe narazí. Nepoužijí ruce ani nohy, prostě se jen razí jako dva vlaky. Podobný nesmysl použil už John Woo o dva roky dříve v Mission impossible 2 s tím rozdílem, že dotčení gentlemani jeli na motorce, z ní se odrazili a podobný způsobem do sebe narazili ve vzduchu. Je to nesmyslné. 
Žádný z uvedených snímků nelze vyloženě zatracovat ani pět chvály na jeho dokonalost. Každý z nich má své plusy i mínusy, nechť si tedy divák vybere, který z nich je mu nejbližší. Pro mě je to anděl pomsty, který rukou Richarda Chamberlaina dává průchod spravedlnosti, a tak se odplaty dočká Caderousse, Danglars, Villefort a Mondego. První, druhý, třetí, čtvrtý. Který je Váš oblíbený? 

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pěkné shrnutí, abych přidal svojí trošku, kdo si chce odpočinout oči a jen poslouchat, stojí za poslech hezká stará rozhlasová nahrávka Monte Christa v hlavní roli s Radovanem Lukavským ( i když ho nemusím, tohle mu sedne ) z roku 1967
k dostání:
http://www.radioservis-as.cz/katalog/zbozi.php?detail=1429
Petr Sládek

jiri kovarik řekl(a)...

Tady se musím přidat s komentářem i já. O téhle nahrávce nevím a asi si ji seženu, protože pan Lukavský, to je nádhera kdykoliv v čemkoliv a někdy nezapomenutelná (kdysi jsem ho viděl v Becketovi, on hrál Tomáše Becketa a pan Růžek krále Jindřicha, kam se, při vší úctě, hrabali pánové Burton a O´Toole ve filmové verzi). Mimochodem, zajímalo by mě, jestli neexistuje také Lukavského nahrávka z Violy, mám na mysli Rilkeho "Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka", přenádherná věc, kterou R. L. sám přeložil...? Tahle věc je tak úžasná, že by se možná kus textu hodil i na blog..., časem, byť mám jen novější překlad.

Anonymní řekl(a)...

Pěkné info, ale ráda bych podotkla malý detail: 4.verze z roku 2002 není pouze koprodukcí USA-VB. Na této verzi se krom jiného podíleli i Irové a ráda bych podotkla, že bohužel se často setkáváme s tím, že se tento národ považuje za Brity, přestože se Spojeným královstvím prakticky už nemá nic společného...
Ale to jen malý doplněk na obhajobu národa, jinak je fajn, jak zde je vše dobře shrnuto.

Martin Vnuk řekl(a)...

A kolik bylo filmových zpracování Bídníků od Victora Huga (Tuším, že další verze je na světě). Lidičky. Kdeže. Kniha je kniha. U autorů jakým je Alexander Dumas st. nebo Victor Hugo to platí dvojnásobně ( a já bych i přidal). Někdy si tak říkám, když vidím to které filmové zpracování knižní předlohy, díky bohu, že jsi nejdříve četl knihu. Skutečně, málo kdy se stane, aby se film (kvalitou) přiblížil knize. Teď momentálně si vzpomenu jen na jeden, a tím je film Motýlek natočený podle knihy Henriho Charrièra.