SHARPOVA BITVA

Mail přítele Jiřího Beneše mi udělal radost, neboť v něm byla čerstvá informace o tom, že si nakladatelství OLDAG pospíšilo a s Vánocemi na krku stihlo vydat další díl válečných dobrodružství Richarda Sharpa, seržanta Harpera i ostatních hrdinů od 95th Rifles z románové série Bernarda Cornwella. Tentokrát tvoří hlavní dějový rámec bitva u Fuentes de Oñoro (3. až 6. května 1811), která se odehrála mezi vojáky Arthura Wellesleye, viscounta Wellingtona, a maršála André Massény, vévody z Rivoli. Byl to střet, tvořící epilog za neúspěšným tažením Massénovy Armée de Portugal na Lisabon (viz Sharpův únik) a dík vysledku bitvy padly všechny Napoleonovy naděje na to, že by mohl Portugalsko znovu ovládnout. Pro Wellingtona  Fuentes de Oñoro znamenalo nové otevření brány do Španělska (po neúspěšném tažení k Talaveře, viz Sharpův orel), tentokrát už definitivní. Přiznávám, že tento svazek řadím mezi Cornwellovy nejpovedenější, atmosféra bitvy je tu naprosto dokonalá a Cornwell reálie i situace vskutku velice pečlivě nastudoval. Jiří Beneš byl tak laskav, že mi poskytl krátkou ukázku ze svého překladu a text v závěru knihy obsaženého historického doslovu. Dodávám, že novinka je to velmi žhavá, na internetových knihkupectvích se objevuje zatím jen anotace (s chybnou chrakteristikou, v níž tento díl knihkupci zaměňují s obsahem předchozího Sharpova hněvu, tedy s událostmi kolem bitvy u Barrosy), proto vám nemohu uvést cenu (nebude se lišit od předchozích svazků) ani ISBN. Prolink s kontaktem na OLDAG, pokud si chcete knihu objednat, máte v nadpisu a já se těším na překlady Sharpe´s Siege (Badajoz 1812) a Sharpe´s Sword (Salamanca/Arapiles 1812). Navíc, protože Fuentes je dosti komplikovaná bitva, přikládám i jednu britskou mapu a dovolím si vás odkázat i na svou Napoleonovu prohru, druhý to svazek Poloostrovní války ve Španělsku a Portugalsku, kde najdete vše, co se kolem zmíněného válčení dělo... Co se celé Cornwellovy série o Sharpovi týče, stačí, pokud budete chtít vědět víc, stačí kliknout vlevo ve štítcích na Bernard Cornwell. A jestli si budete chtít poslechnout nebo zapívat v poslední větě zmíněný song Over the Hills and Far Away, stačí na tomto blogu najít příspěvek ze 4. května 2010, nebo pracně vyťukat či zkopírovat adresu http://napoleon-knihy.blogspot.com/2010/05/john-tams-sharpe-podruhe.html

SHARPOVA BITVA

Ukázka z překladu Jiřího Beneše

Sedmá divize ustupovala směrem k mírnému pahorku nad říčkou Dos Casas. Vlastně couvala, neboť jednotky zůstávaly obrácené k jihu a snažily se blokovat postup masivních francouzských sil. V dálce viděli, že nepřítel přeskupuje před Poço Velhem své pěší divize, ale bezprostřední nebezpečí hrozilo od obrovského počtu francouzských jízdních eskadron, které čekaly na svou příležitost mimo dostřel mušket sedmé divize. Problém, který stál před devíti spojeneckými bataliony, neměl moc řešení. Mohly se stahovat do čtverhranů a mít jistotu, že i nejlepší jízdní oddíly na sevřené mase mušket a bodáků ztroskotají, pokud se na ni pokusí zaútočit. Jenže taková seskupení pěchoty jsou prakticky bezbranná proti palbě děl a mušket. Hrozilo tedy nebezpečí, že kdykoli se stáhnou do čtverhranů, mohli by na ně Francouzi spustit kanonádu z děl, která by je rozstřílela, a ty, co by přežili, by pak jezdci mohli bez jakéhokoliv odporu rozsekat.

Jako první přijely na pomoc britská a německá kavalerie. Eskadrony spojenců byly početně slabší a nemohly doufat, že porazí kroužící masu francouzských jezdců v kyrysech a přilbách s hřebeny a chocholy. Husaři a dragouni však vyráželi ke krátkým útokům, jimiž drželi nepřítele v odstupu a nedovolovali mu ohrožovat pěchotu. „Držte je zpátky!“ křičel britský major na nižší důstojníky své eskadrony. „Držte je zpátky!“ Bál se, že se jeho jezdci nechají vyprovokovat a podniknou bláznivý útok, aby se vyznamenali, místo aby po každém výpadu sbírali síly a znovu se zformovali k dalšímu. Eskadrony se v krátkých výpadech střídaly, jedna bojovala zatímco ostatní ustupovaly za pěchotou. Zpěnění koně krváceli a chvěli se, ale přesto se znovu a znovu řadili do útočné formace a čekali, až opět vyrazí do boje. Jezdci pevně svírali palaše a pozorovali nepřátele, kteří na ně křičeli urážky, aby je vyprovokovali k neuváženému útoku a v chaotické řeži je pak rozsekali pouhou početní převahou. Spojenečtí důstojníci však drželi kavaleristy pod kontrolou. „Buďte trpělivý, k čertu, a držte ho!“ křičel kapitán na jezdce, jehož kůň vyrazil do cvalu příliš brzy.

Těžkou jízdu spojenecké kavalerie tvořili dragouni, mohutní jezdci na mohutných koních ozbrojení těžkými palaši s rovnou čepelí. Neútočili v cvalu, ale spíš čekali, až začne nepřátelský regiment hrozit útokem, a pak vyjížděli krokem proti nim. Seržanti křičeli na jezdce, aby zachovávali sevřenou linii, drželi koně na uzdě a teprve v poslední chvíli, když už byl nepřítel na dostřel z pistole, dal trubač povel k útoku, jezdci pobídli koně do cvalu a s bojovým řevem se hnali vpřed. Těžké palaše konaly krvavé dílo. Snadno odrážely lehčí šavle francouzských jízdních myslivců a nutily nepřátelské jezdce sklánět se nízko nad krky koní, aby širokým čepelím unikli. Ocel řinčela o ocel, ranění koně ržáli a vzpínali se, pak zazněl signál k ústupu a spojenečtí jezdci se odpoutali od nepřítele a obraceli se pryč. Několik Francouzů se pustilo do jejich pronásledování, ale Britové a Němci bojovali v palebném dosahu své pěchoty a každý francouzský jezdec, který se odvážil příliš blízko, se stal snadným terčem kulí z mušket. Byl to tvrdý a disciplinovaný boj bez obvyklé velkoleposti jízdních útoků a každý výpad platili Britové a Němci nějakou ztrátou. Přesto se jim dařilo hrozby nepřátelské kavalerie eliminovat, a tak se mohlo devět batalionů pěchoty dál krok po kroku stahovat k severu do bezpečí.

Křídla ustupující sedmé divize kryla palba jízdního dělostřelectva kartáčovými střelami, které trhaly koně i jezdce a měnily je ve zkrvavené kusy masa, kůže a oceli. Zatímco pěchota dál ustupovala, dokázali dělostřelci čtyřikrát nebo pětkrát vystřelit, pak popohnali koňské zápřahy dopředu, připojili děla ke kolesnám, rychle se vyhoupli na hřbety koní a bičíky je pohnali do divokého úprku, aby v poslední chvíli unikli francouzským jezdcům. A jakmile se dostali s děly pod ochranu mušket pěšáků, prudce otočili, až se kola smýkla a zvířila oblak prachu, pak odpojili kolesny, odvedli koně stranou a o chvíli později už vypálili na dotírající francouzské jezdce další kartáčové střely.

Francouzské dělostřelectvo soustředilo svou palbu na pěchotu. Jejich koule a granáty zasahovaly sevřené řady a do výšky stříkala krev a létala rozervaná těla. „Stahujte se! Stahujte se!“ křičeli seržanti a modlili se, aby se nedisciplinovaní francouzští jezdci odvažovali příliš blízko a vlastní dělostřelectvo clonili, protože to bylo jediné, co mohlo pustošivou palbu děl zastavit. Jenže jezdci si to už uvědomili a také francouzská pěchota zrychlila postup v obavě, že by kavalerie mohla získat veškerou slávu pro sebe. Jezdci se tedy stáhli stranou, aby umožnili boj mušketám a dělům a dopřáli koním odpočinek, zatímco portugalští a britští pěšáci umírali.

Jejich řady kosila palba z mušket a dělové koule, navíc ústup zpomalovalo to, že se bataliony musely neustále stahovat do obranných čtverhranů před útoky jezdců, takže se k severu doslova vlekly a zanechávaly za sebou krev a rozdrcená a roztrhaná těla. Chvílemi se dokonce zdálo, že se ústup zastaví úplně a z celé divize zbude jen devět houfců seskupených kolem drahocenných zástav. Francouzští jezdci viděli, jak nepřítel umírá, a spokojili se s tím, že čekali na nejlepší chvíli, kdy udeřit a zasadit nepříteli coup de grâce, ránu z milosti. Jedna skupina jízdních myslivců a kyrysníků se rozjela proti mírnému návrší, na němž se táhl dlouhý pás lesa. Jejich velitel doufal, že se jim v jeho skrytu podaří dostat se do týlu ustupujících batalionů, a to jim umožní překvapivý útok, kterým by mohli ukořistit aspoň polovinu všech zástav. Vedl tedy oba oddíly do svahu, když náhle na okraji lesa vyšlehly výstřely a vyvalil se kouř. Francouzi nepředpokládali, že by v lese mohl někdo být, ale salva obrátila cválající jezdce v chaos. Velitel kyrysníků sletěl z koně s náprsním krunýřem proděravělým třemi kulemi a strašlivě řval, když mu zůstala jedna noha v třmeni a jeho raněný kůň ho táhl za sebou. Pak se noha z třmenu konečně vysmekla a tělo zůstal ležet, i když sebou ještě na zemi škubalo v smrtelných křečích. Padlo dalších osm jezdců, z nichž někteří pouze sletěli ze sedla, a když se zvedli, zoufale se rozhlíželi po nezraněném koni, zatímco se jejich druhové otočili a cválali zpátky do bezpečí.

Z lesa vyběhli střelci v zelených kabátech a vrhli se na padlé jezdce, mrtvé i raněné, aby je oloupili. Cenili se především krunýře kyrysníků, které vojáci používali jako mísy na holení nebo pánve, a dokonce brali i ty s dírami od kulí a pak si je nechávali u kovářů vyspravit. Další zelenokabátníci vybíhali na jižním okraji lesa a za nimi se objevil batalion červenokabátníků a také eskadrona jezdců a baterie jízdního dělostřelectva. A zatímco z lesa vycházely nové a nové oddíly vojáků v červených a zelených kabátech, spustila kapela regimentu Over the Hills and Far Away.

Protože do boje vstupovala lehká divize generála Craufurda.

Z historického doslovu:

V roce 1811 byli Francouzi stále blízko Portugalska, které v předchozích třech letech dvakrát okupovali. V postupu do Španělska bránily Wellingtonovi pevnosti Ciudad Rodrigo a Badajoz, ale dokud ty počátkem roku 1812 nepadly, nemohl si být nikdo jistý, že se Francouzi nepokusí vtrhnout do Portugalska potřetí. Po bitvě ve Fuentes de Oñoru se taková invaze stala méně pravděpodobnou, ale stále se nedala vyloučit.

Bitva ve Fuentes de Oñoru nepatřila k Wellingtonovým „oblíbeným“, tedy k těm, na které by mohl vzpomínat s hrdostí nad svým vojevůdcovským uměním, neboť v ní udělal jednu ze svých zřídkavých chyb, když dovolil sedmé divizi, aby se vzdálila příliš daleko od zbytku armády. Naštěstí v to nedělní ráno zachránil situaci brilantní výkon lehké divize pod Craufurdovým velením. Byla to skvělá ukázka vojenského umění, která na každého, kdo to viděl, velmi zapůsobila. Lehká divize se ocitla daleko od jakékoliv pomoci, prakticky obklíčená nepřítelem, a přesto se z této kritické situace dostala, navíc jen s hrstkou obětí. Ještě mnohem těžší boj se však odehrával v samotném Fuentes de Oñoru. Byla to skutečně spíš rvačka než bitva, jak popisuji v knize, po níž zůstaly ulice a uličky vesnice ucpané mrtvými a umírajícími. Přesto nakonec, navzdory statečnosti francouzských vojáků a jedné jejich skvělé chvíli, kdy obsadili kostel a dobyli vrchol svahu, Britové a jejich spojenci výšiny nad vesnicí udrželi a zabránili Massénovi pokračovat v tažení k Almeidě.