RICHARD III. ANEB PŘÍBĚH OBJEVENÉ KOSTRY

Přiznávám, že objev v Leicesteru z posledních dnů na mne učinil dojem o to větší, že jsem před deseti lety napsal knihu Richard III. s podtitulem Vrah, či oběť? Byla to první kniha u nás (pominu-li detektivku J. Teyové, představující pro mne inspiraci), která shakespearovský obraz krále Richarda zpochybnila, a já ji psal s láskou, možná trochu vášnivě, leč stále se snahou o objektivitu, byť ji akademické kruhy u nás nebraly tak úplně vážně. Tehdy jsem komunikoval s britskou Richard III Society i s její americkou sestrou a o to větší byla moje radost nad zprávou o tom, co se především díky nim povedlo… Sám jsme se k tématu vrátil ve čtvrtém svazku svých Rytířských bitev a osudů, o tom ale až příště.

Tichý pohřeb mrtvého krále

Dvaadvacátého září 1485 bylo dokonáno, král Richard III. prohrál korunu i bitvu a padl v ní tak statečně, že mu to i nejzarputilejší protivníci nikdy nemohli upřít. Pursuivant, jeden z nižších králových heroltů, nejspíš jménem Norrey, vezl padlého krále z bojiště směrem k městu Leicester, kde nahé a ranami poseté tělo po dva dny vystavovali v kostele Nanebevzetí Panny Marie v městské části, nesoucí jméno Newarke, to aby se lid přesvědčil, že je Richard skutečně mrtev. Pak tělo pohřbili bez sebemenší okázalosti v prostém hrobě, na který nedali desku či sebemenší nápis, a kroniky zaznamenaly, že to bylo v místě zvaném Grey Friars, nedaleko kostela svatého Martina a v západní části Leicesteru. Jméno Grey Friars lze přeložit jako Šedí mniši a šlo o komunitu františkánského řádu, působící tu od roku 1255.

Teprve o deset let později zaplatil Jindřich Tudor, který si na konci osudové bitvy vložil na čelo Richardovu korunu a stal se tak Jindřichem VII., alabastrovou desku či náhrobek v ceně deseti liber jednoho šilinku, jenže v časech reformace byli františkáni v Anglii zrušeni a komunita Grey Friars rozpuštěna. Řadu století se tvrdilo, že kosti krále Richarda kdosi vykopal a hodil do řeky Soar, přičemž bílý alabastrový kámen se použil jako napajedlo koní ve White Horse Inn, hostinci U bílého koně.

Richard III. se tak stal (pomineme-li Richardova malého synovce Edwarda V., jehož ostatky nebyly dosud spolehlivě identifikovány, přesto má ale od roku 1674 symbolický náhrobek ve Westminster Abbey) jediným anglickým panovníkem od roku 1066, jemuž se nedostalo důstojného spočinutí.

A zdálo se, že tomu tak bude navěky.

Shakespearova zrůda?

Doklady dvou Richardů. Shakespearův zloduch ve filmové podobě a v nezapomenutelném podání Laurence Oliviera...

...a Richard bojující za svou korunu jako socha, stojící řadu let v parku v Leicesteru

Socha Lindy Thompson na hradě Middleham, který Richardu III. patřil; plazí se drak na Richardových zádech jako symbol síly, tíhy svědomí, nebo je to alegorie na praporec Jindřicha Tudora a zradu Stanleyů, kteří vpadli u Bosworthu Richardovi do zad?

Zásluhou tragédie Williama Shakespeara se stal Richard III. jedním z nejznámějších středověkých evropských panovníků, leč diváci jej vnímají jako ztělesněné zlo, ničeho se neštítícího mnohonásobného vraha, jenž si razí skrze intriky i zločiny krvavou cestu k trůnu. Je hrbatý, křivý na těle i na duši a jen pár historiků vyslovilo o takovém soudu pochybnosti. V roce 1955 vydal Paul Murray Kendall převratnou monografii Richard III., v níž oddělil mnohou lež od pravdy, a třebaže musel nechat řadu otázek nezodpovězených, dokázal, alespoň v akademických kruzích, názor na shakespearovského zloducha změnit. Pro veřejnost tato změna nastala takřka současně s detektivním románem Josephiny Teyové The Daughter of the Time, česky vydaného pod titulem Vrah či oběť, kde představuje Richard III. hlavního hrdinu i podezřelého. Je to poutavá kniha, leč hodně nekritická a zbavuje krále viny i tam, kde to zůstává nejisté, pochybné či dokonce neopodstatněné, svoje však vyvolala. V Anglii vznikla Richard III Society, zabývající se studiem doby i osobnosti a řadu desetiletí usilující o očistu jména posledního panovníka z rodu Plantagenetů; na webových stránkách (viz prolink v nadpisu) lze najít nesmírné množství dokumentů a středověkých textů i monografií… Z učebnic (nikoliv těch českých…) se začalo shakespearovské hodnocení Richarda III. vytrácet, neboť bylo jasné, že velký alžbětinský dramatik čerpal z The History of King Richard the Third, kterou za vlády Jindřicha VIII. sepsal Thomas More. Královský kancléř a autor Utopie tu vykreslil krále Richarda v nejčernějších barvách, aby podepřel práva Tudorovců na korunu, přičemž vyšel z Anglica Historiae Polydora Vergila, zjevně politického spisu ve službách Tudorovců, ne nepodobného pozdějším Bílým či Černým knihám. Pokud jde o Thomase Mora, tomu vedl s největší pravděpodobností pero John Morton, biskup z Ely, jeden z nejzavilejších Richardových protivníků.

Jenže Shakespearův Richard III. je mistrovské dílo, jeho nejproslulejší historická tragédie a geniální podobenství o tom, čeho se lze v touze po moci dopustit. Bude žít dál, ačkoliv v dějinách lidstva neexistuje druhý příklad tak nesmírně překroucené památky člověka jako v případě krále Richarda.

Parkoviště v Leicesteru

Výkop na parkovišti v předpokládané lokaci Grey Friars

Vše začalo poměrně nedávno díky snaze lokalizovat v Leicesteru přesnou polohu a místo kostela i klášterních budov Grey Friars, což byla zpočátku spíše regionálně historická snaha. V roce 2011 byl proveden průzkum hloubkovým radarem a v průběhu roku 2012 začaly archeologické vykopávky ve čtverci, vymezeném ulicemi Friar Lane, New Street, Grey Friars a St. Martins, přesněji na ploše Social Service car park, tedy parkovišti uvnitř zmíněného bloku, v nichž se rychle potvrdila správnost lokace. Na konferenci v Leicesteru 24. srpna oznámila Philippa Langley z Richard III Society snahu o nalezení ostatků krále Richarda, přičemž dodala, že „jeho hrob dokládá jednu z největších nespravedlností všech dob“.

Následujícího dne začalo hloubení prvního příkopu a v hloubce 1,5 metrů byly objeveny dvě lidské stehenní kosti . Dne 4. září, po příslušných povoleních k exhumaci, byly vyzdviženy i další ostatky beze stopy po rakvi, s rukama v nezvyklé poloze na prsou, jako by je někdo svázal, a s páteří takřka ve tvaru „S“, pod níž ležel kus rezavého železa.

Lokace kláštera; tečkou vyznačen Richardův hrob

Dalo se předpokládat, že jde skutečně o kostru krále a v takovém případě o objev desetiletí, ne-li století.

„Podle archeologů nese kostra známky předsmrtného traumatu. Na lebce jsou patrné zranění z boje. Také páteř vykazuje značné abnormality, které způsobovaly, že jedinec měl pravé rameno mnohem výše než levé,“ říkaly novinové zprávy.

Testy DNA

Zbývalo cosi velmi podstatného, pokusit se nález prakticky celé kostry identifikovat a po pěti měsících, 4. února 2013, zaznělo na tiskové konferenci na univerzitě v Leicesteru prohlášení hlavního archeologa Richarda Buckleye, které ještě téhož dne doslova obletělo svět:

             „Akademickým závěrem univerzity v Leicesteru je, že mimo jakoukoli rozumnou pochybnost patří ostatky člověka exhumovaného v Greyfriars v září 2012 skutečně Richardovi III., poslednímu králi anglickému z rodu Plantagenetů"

Nalezená kostra

              Zprávy dodávaly:

             „Aby vědci své domněnky potvrdili, rozhodli se provést řadu testů, včetně analýzy DNA. Srovnali přitom vzorky nalezené kostry se vzorky pětapadesátiletého Michaela Ibsena, v Kanadě narozeného truhláře, který žije v Londýně. Ibsen je totiž s Richardem III. spřízněn, přes sedmnáct generací je jeho synovcem. Konkrétně je jedním z potomků Richardovy sestry Anny z Yorku.“

              Kromě DNA britští odborníci použili při zkoumání ostatků i radiokarbonovou metodu, pomocí níž určili, že kosti patří asi třicetiletému muži, jenž žil přibližně v letech 1455 až 1540. Richard III. se přitom dožil 32 let. Zkoumání kostí pak ukázalo několik dalších zajímavých poznatků. Předně je na ní patrná vážná skolióza, tedy pokřivení páteře, což je věc, o níž mnozí historikové pochyboval.

Lebka Richarda III.

              „Analýza kostry ukázala, že to byl dospělý muž, ale měl neobvykle křehkou, skoro ženskou, stavbu těla na muže," uvedla jedna bioložka Jo Applebyová, která se na testech podílela.

Zkoumání ostatků také ukázalo, jakou smrtí zřejmě panovník zemřel. Většina zranění byla na hlavě a to největší, šikmo přes obličej, způsobila dlouhá zbraň pěchoty, halapartna či helebarda; tento úder část lebky prakticky odkrojil a zasáhl i mozek.

              „Okamžitě by upadl do bezvědomí a brzy na to i zemřel,“ konstatovala k této ráně Joe Applebyová,

              Stejně smrtelné následky musel mít úder mečem, který rovněž prošel lebeční kostí i mozkem. Další poranění patrná z ostatků pravděpodobně způsobili až nepřátelé po Richardově smrti, kteří ho pravděpodobně svlékli, zohavili a někdo z žoldnéřů jej po smrti bodl i do hýždí.

              Která rána krále zabila?

              Nejspíš ona dlouhá zbraň, proti níž stál opěšalý panovník s válečným kladivem v ruce a nejspíš už zraněný, bezmocně. Úder zezadu do lebky nejspíš přišel, až když ležel tváří ve zdupané zemi…

Těch ran je na kostře deset, z toho osm na lebce…

             O den později přišla na stránkách Richard III Society ohlášená bomba.

Časopisecké shrnutí toho podstatného včetně smrtící zbraně

3D rekonstrukce

Na počítačovou rekonstrukci se čekalo napjatě, neboť nikdo netušil, do jaké míry bude odpovídat několika málo Richardovým portrétům, o jejichž autenticitě se poměrně pochybovalo.

Jeden ze tří Richardových portrétů

            Ještě dopoledne 5. února nebylo na stránkách Richard III Society nic než oznámení, že portrét krále nahradí toho dne ona rekonstrukce.

Navečer už ji v hlavním zpravodajství ukázaly televizní stanice celého světa. Deníky následujícího dne říkaly:

            „Trochu větší nos a mírně vystouplá brada. Portréty Richarda III., posledního anglického krále z rodu Plantagenetů a posledního anglického monarchy, který zahynul v boji, byly na konci patnáctého století překvapivě přesné.“

           „Nevypadá to jako tvář tyrana. Je mi líto, ale není tomu tak..,“prohlásila Philippe Langleyová z Richard III Society, která výzkum iniciovala.

...a 3D rekonstrukce na základě nalezené lebky

           „Na všech portrétech je znázorněna jedna a ta samá tvář, takže je možné předpokládat, že za základ jim sloužil jeden a ten samý originál,“ dodal pro BBC John Ashdown-Hill, autor rekonstrukce, který upozornil, že jinak nezjistitelné detaily jako barva očí, pleti či vlasů doplnil podle dobových portrétů.

Pokud jde o tělo, neměl Richard chromou ruku, jak se myslelo, trpěl však vážnou skoliózou, takže na fyzicky deformované postavě přece jen něco bylo.  

Kde spočine?

Zvláštní věcí, která potvrzuje, že obecný názor v Anglii skluzného Richarda od shakespearovského dávno oddělil, je jednoznačná snaha pohřbít mrtvého od Bosworthu důstojně, jak se na krále a statečného bojovníka sluší.

            Prvenství patří bezpochyby Leicesteru, který už rozhodl i o zřízení muzea Richarda III., o čest vybudovat důstojný katafalk ale usiluje i město York, kolébka mocného roku, z něhož panovník pocházel. Radní už iniciovali petici a žádost poslali královně Alžbětě…

            Nebude král, o němž se několik staletí myslelo, že hrob nemá, nakonec spát věčným spánkem ve Westminster Abbey? 

 Příště (a za čas): Poslední bitva krále Richarda: Bosworth, nebo Atterton?