čtvrtek 14. února 2013

RICHARD III. PODRUHÉ ANEB SMRT KRÁLE



Král Richard III., poslední panovník z rodu Plantagenetů, padl 22. srpna 1485 v prohrané bitvě u Bosworthu, v níž podlehl Jindřichu Tudorovi, velmi vzdálenému potomku z lancasterské krve Edwarda III., jehož nároky na anglický trůn byly hodně chabé a přinejmenším diskutabilní. Připlul je obhájit mečem dík francouzským penězům a bitvu, zpočátku nerozhodnou, vyhrál dík zradě dvou velmožů, bratří Stanleyů, kteří stáli sice na Richardově straně, leč v rozhodující chvíli se přidali na Jindřichovu stranu.  Líčit celou bitvu rozhodně není záležitost na několik odstavců a její příčiny i průběh první části naleznete (mimo jiné) jak v mojí monografii Richard III. - Vrah, či oběť?, tak v posledním svazku tetralogie Rytířské příběhy a osudy, v tomto případě s názvem Soumrak rytířstva. Řekněme jen stručně, že začala útokem Johna de Vere, hraběte z Oxfordu, proti Richardově pěchotě pod velením Johna Howarda, vévody z Norfolku, na svahu Ambion Hill (byť tato pozice vůbec není jistá). Buď během něho (což není moc pravděpodobné), nebo po něm, když se Howardův šik začal drolit a vévoda padl, zaútočil král Richard.
            Nedávný nález jeho kostry ukázal mnohačetná zranění, z toho dvě smrtelná, a v příspěvku o tomto objevu (prolink máte v nadpisu) jsem je stručně zmínil. Jedno prorazilo zezadu lebku, druhé zasáhlo šikmo tvář; osobně si myslím (byť to, stejně jako opak, dokázat nelze), že král padl po seku do obličeje, ať už jej zasáhla halapartna, helebarda, či meč. Pochopitelně mě to zajímalo ve vztahu k tomu, zda je třeba příběh posledního králova boje měnit, leč zranění odpovídá všemu, co říkají kroniky i díla, sepsaná nedlouho po panovníkově smrti. Takže zde mohu klidně zopakovat celou podkapitolu ze Soumraku rytířstva, která je přece jen kratší než popis v Richardu III.

Richardův poslední boj
V té chvíli hodil král Richard na váhy svůj meč, i když ani to není jisté. Možná tak učinil mnohem dříve, ve chvíli, kdy Norfolk ještě žil, bojoval a měl vítězství na dosah. Časový sled událostí se už nikdo spolehlivě nedozví, a z těchto příčin zůstane nejasné i to, co král svým posledním útokem sledoval.
Richard III., který pozoroval z hřebene Ambion Hill a ze sedla bitvu pod sebou, ukázal rukou v železné rukavici směrem před Stoke Golding, za potok pod kopcem, kde tušil či viděl Richmondovu korouhev s Cadwalladerovým drakem. Kolem Henryho Tudora stál silný oddíl, možná kolem pěti set mužů, a záblesky slunečních paprsků naznačovaly, že značnou část tvoří rytíři v plné zbroji na koních. Kdy se tak stalo? Chvíli poté, co se do svahu přihnal jeden z Norfolkových mužů a hlásil, že vévoda padl? V okamžiku, kdy král viděl, že se jeho předvoj rozpadá a hroutí? Nebo to bylo ještě předtím, v době, kdy Norfolk měřil síly s Oxfordem a začínal mít šanci, že jeho šik rozvrátí? Nedozvíme se to, a tak stále zůstávají nejméně dvě možnosti, dva důvody toho, k čemu se Richard III. rozhodl.
Pokud se tak stalo v době, kdy Norfolk žil a pevně Oxfordovi vzdoroval, mohl král sledovat taktický cíl. Měl šanci napadnout Richmondovu družinu, rozdrtit ji, rozprášit a zahnat na útěk. Pak by stačilo obrátit koně a hnát dalším útokem na Oxforda. Kdyby mu vpadl do týla, byla by bitva nade vší pochybnost rozhodnuta v Richardův prospěch. Stanleyové by zůstali stranou, nebo by se postavili proti Richmondovi, aby si u vítěze vysloužili odpuštění.
Jestli ale dal Richard rozkaz až ve chvíli, kdy Norfolk padl, mohl doufat ve vítězství mnohem méně. V takovém okamžiku by šlo o poslední pokus zvrátit situaci. Nebo jen o osobní rozhodnutí změřit síly s drzým uchvatitelem, pohlédnout Richmondovi do tváře, srazit jej k zemi? Kdyby Richmonda zabil, ztratil by pro útočníky jakýkoliv další boj smysl. Oxford,  Jasper Tudor, Rhys ap Thomas ani Stanleyové jiného kandidáta na trůn neměli.
Řada kronikářů tvrdí, že Richard útočil až v době, kdy Norfolk prohrával. Relace Diega de Valery uvádí, že španělský rytíř Juan de Salazar krále nabádal, ať přesedne z robustního bitevního bělouše na rychlého jezdeckého koně, že tak bude mít možnost nepřátelům uniknout.
„Salazare, Bůh mi káže neustoupit o jediný krok. V tomto dni chci zemřít jako král, nebo zvítězit,“ odpověděl Richard.
Jsou to slova, která několikrát opakuje v různých obměnách i Ballad of Bosworth Field.
Někteří kronikáři a mnozí historikové ale tvrdí pravý opak. Richard III. prý dal povel k útoku půl hodiny po začátku bitvy. Bitva sama trvala zhruba dvě hodiny, to znamená, že Norfolk krále přežil a bil se ještě poté, kdy Richard padl.
V obou případech poslal král pěchotu, aby zpevnila šik na svahu. Opěšalým rytířům dal povel nasedat na koně. Pak pokynul panošovi, ať mu podá kopí. Uchopil je do pravice, naznačil hrotem směr a zvolal:
Poslední Richardův útok, kresba Grahama Turnera
           „Útokem na Jindřicha Tudora!“
Zazněly trubky, Richard III. spustil vizír šalíře, pobodl bělouše a zvolna sestupoval ze svahu do prostoru mezi mokřinou a Oxfordem. Několik stovek rytířů, možná osm set, se hnulo za ním jako jeden muž. Těsně za králem sestupoval sir Percival Thirlwall, jemuž se dostalo cti nést osobní Richardovu korouhev. Byl na ní svatojiřský kříž, modročerveně dělené pole a na něm bílý kanec provázený edvardovskými slunci. Jiný rytíř třímal praporec se znaky Anglie: modře a červeně čtvrceným polem se třemi zlatými liliemi a třemi zlatými levharty.
Richard pobídl koně z kroku do klusu a pak do cvalu. Španěl de Valera napsal, že byl zdaleka viditelný nejen dík zlaté koruně na přilbici. Buď na tabardu navlečeném přes zbroj, nebo na štítě, možná na obojím, se skvěly tytéž královské znaky jako na praporci: francouzské lilie a angličtí levharti. Jak White Surrey nabíral rychlost, založil král kopí do háku na prsním plátu a opřel je o výřez ve štítu.
Byla to smělá jízda, labutí píseň anglického rytířstva, jak napíše jeden autor. Král musel v čele svých rytířů projet pod terénní vlnou, na níž stálo vojsko Stanleyů. To vojsko zůstalo na místě a překvapeně sledovalo poslední útok Richarda III. Za mužem s korunou na šalíři se hnali další, les oceli a kopí. Všichni věděli, co riskují. Byli si vědomi, že král vsadil na velice riskantní možnost, cválali ale stejně pevně a rozhodně jako on. Chyběl snad jeden jediný, sir William Catesby, který prý před útokem krále roztřeseným hlasem prosil, ať uprchne, dokud je čas. Richard se jen opovržlivě zamračil a rozhodně zavrtěl na znamení nesouhlasu hlavou. Sir Catesby se nenápadně odplížil dozadu. Richard mu nevěnoval pozornost, raději pohlédl na ty, kteří jej neopustili a už nikdy neopustí. Stáli tam všichni: sir Richard Ratcliffe, sir Robert Brackenbury, sir James Harrington, sir Marmaduke Constable, sir Ralph Assheton, sir Thomas Burgh, vikomt Francis Lovell, sir Robert Percy, John Kendall, John Sapcote, Humphrey a Thomas Staffordové, sir Thomas Broughton, sir John Grey, sir Thomas Markenfield, sir John Neville, sir Thomas Pilkington a mnoho dalších, jejichž jména odvál čas… Byli to ti, kteří pochopili jeho heslo o věrnosti a ctili jej stejně jako on. To heslo křičel král a oni jen opakovali:
Gotická zbroj, v jaké vyjížděl Richard pravděpodobně do poslední bitvy
„Loyaulté me lie! Věrnost mě zavazuje!“
Král mířil na Tudorovu družinu, která se spěšně rozvíjela a možná vyjížděla vpřed, aby náporu čelila. Vyhlédl si Richmondovu korouhev a každým svalem, každičkou buňkou se soustředil na Williama Brandona, který ji třímal. Věděl, že pád korouhve bude vidět ze všech stran.
Královo kopí neomylně zasáhlo, jeho kovový hrot pronikl se zaskřípěním skrze zbroj a prohnul ji. Pláty přestaly klást ve zlomku vteřiny odpor, hrot vjel do měkkého. William Brandon se skácel ze sedla a dopad na tvrdou zem nejspíš necítil. Byl mrtev. Korouhev mu vyklouzla z ruky a na ní vyšitý Cadwalladerův rudý drak se snášel k zemi.
Richard odhodil nepotřebnou a nejspíš i zlomenou zbraň. Sáhl k pasu a vytrhl bojové kladivo. Jeho rytíři sráželi rytíře Tudorovy, nebo padali pod jejich údery. Král se rozhlédl skrze zvířený oblak bělavého prachu a zasadil oři ostruhy. Vyrazil do míst, která se mu snažil před chvílí zatarasit Brandon. Tam musel být Richmond! Sir John Cheyney, obr mezi rytíři, zkušený a silou proslulý válečník, pobodl koně, aby Tudora zaštítil. Následován svým korouhevníkem a zdaleka rozpoznatelný podle bílých levhartů v modrém poli, vyjel proti Richardovi. Se sekyrou, palcátem či kladivem v pravici se rozmáchl proti přilbici, lemované zlatou korunkou. Richardovo kladivo bylo rychlejší a pádnější. Těžce zraněný Cheyney padal z koně. Mezi králem a jeho sokem už nebyl nikdo, jen pár metrů země.
Podle jedněch čelil Henry Tudor nebezpečí pevně, podle jiných couval, ustoupit ale mohl nanejvýš za někoho dalšího ze své družiny. Nepochybně dobře věděl, že kdyby uprchl, začali by prchat všichni. Dvojníky, které přivádí na scénu Shakespeare (čímž mimoděk Richmondovi přisuzuje opatrnost hraničící se zbabělostí), neměl.
Jiná Turnerova kreba posledního útoku
Král se chystal s tím „waleským chcípáčkem“, jak samozvaného „prince Waleského“ údajně nazval, skoncovat. Tudorova osobní stráž mu v tom chtěla ze všech sil zabránit. Rhys Fawr ap Maredudd, Walesan z Richmondovy družiny, zvedl z prachu korouhev s drakem. Richard nedbal, co se děje kolkolem, a snažil se probít k vytčenému cíli, byť asi musel jednu chvíli ucouvnout, aby získal prostor pro nový rozjezd.
Některý z rytířů možná v té chvíli uchopil Richardova koně za uzdu a snažil se upoutat královu pozornost. Sir Ratcliffe a další, kteří kryli panovníkovi boky, ukazovali na stranu, jiní zastavovali, obraceli a spěšně kolem panovníka svírali kruh, aby jej chránili. Richard vteřinu nechápal, proč mu brání v útoku na Richmonda, pak ale vizírem spatřil blížící se mračno prachu. Muži sira Williama Stanleye v rudých livrejích, tabardech a gambesonech s našitou bílou jelení hlavou mu útočili do boku.
Někdo možná nabídl králi čerstvého koně a dal mu tak možnost úniku. Král odmítl prudkým gestem a Ratcliffovi rozkázal, aby se pokusil Stanleye na chvíli zdržet. Sir Richard Ratcliffe nezaváhal, trhl uzdou a koleny vedl koně stranou. Většina králových rytířů se vrhla za ním, vstříc mnohonásobné přesile odpočatého Stanleyova jezdectva. Bylo to jako zastavovat jarní příval holýma rukama. Královi věrní padali k zemi. Richard sám se chtěl znovu vrhnout na Richmonda, na další útok mu ale nezbyl čas. Není vyloučeno, že nápor Stanleyů zatlačil krále dozadu a White Surrey pod ním klesl. Možná pod ranou píky nebo halapartny zespodu, na břicho nebo na podkolení, kde jej nechránila koňská zbroj. Podle kroniky Jeana Molineta zapadl oř v měkké půdě mokřiny či v písčině. Tomu by napovídalo jedno z hypotetických míst královy smrti, jemuž se říkalo Sandeford, Písečný brod.
Králi se podařilo seskočit, vymanit nohy ze třmenů a nepustit kladivo z ruky. Richmond mu zmizel z dohledu. Ve chvíli, kdy měl na dosah vítězství i pomstu, se Fortunino kolo otočilo. Šalíř s korunou odlétl z hlavy, možná při pádu, možná si jej král strhl sám, aby lépe viděl. A vykročil vpřed.
„Zrada! Zrada! Zrada!“ řvala jeho ústa.
Na těchto posledních slovech se kronikáři shodnou. Shakespearovská věta o království za koně nikdy z králova hrdla nevyšla.
Bosworthské pole s Richardovou zástavou
Není jasné, co následovalo. Richard III. se nejspíš dál probíjel směrem, kde stál předtím Richmond. Cestu, kterou si klestil, mu však zastoupila Stanleyova pěchota, pravděpodobně halapartníci z Walesu. Walesani zužovali kolem tolikrát zrazeného vladaře kruh.
„Zrada! Zrada! Zrada!“ nepřestával křičet král.
Hlazenou a zlacením zdobenou zbroj pokrývaly prach a bláto, možná po ní stékal i pramének krve. Ztratila už lesk, bylo zprohýbaná, některý z plátů se utrhl, nebo visel na zbytku koženého řemení. Z těch, co zbyli po Richardově boku, už téměř žádný nežil. V tratolišti krve ležel sir Percival Thirlwall, který si při pádu z koně nejspíš zlomil obě nohy. Nebo mu je posekal nepřítel. Sir Percival nemohl vstát a s posledními silami svíral v pěsti Richardovu korouhev.
"Richardův kámen" v místě jeho hypotetické smrti
„Král Richard byl zabit osamělý, když statečně bojoval vprostřed davu nepřátel,“ napíše Polydore Vergil, který jinak k tomuto panovníkovi mnoho úcty necítil.
Bojové kladivo je proti halapartně bezmocně krátká zbraň. Král mohl odrazit jeden výpad, snad i další, pěšáci však zůstávali mimo jeho dosah. Možná jej strhli halapartnami k zemi, možná si ostří a špice našly cestu mezi pláty ještě předtím. Hroty pronikaly skrze zbroj přes košili na kůži. Král cítil jen teplou vlhkost krve, která mu unikala z těla a vpíjela se do spodního šatu. Dřív než bolest přišla možná smrt, která milosrdně zachytila probodané tělo do své náruče. Přání posledního vladaře z rodu Plantagenetů se splnilo. Zemřel jako král způsobem, který bude uvádět v úžas lidi po mnoho příštích generací. I když tudorovští kronikáři, sir Thomas More a nakonec William Shakespeare nasadí králi Richardovi psí hlavu, svrchovaně hrdinskou smrt mu upřít nedokážou.

Kde leží bojiště?
Tahle zdánlivě prostá otázka je záludná, neboť popisy, odvozené z kronik, zpěvů, atd., matou a nedávají přesné odpovědi na to, kdo kde stál. Zejména pozice Williama a Thomase Stanleyů, těch, kteří Richarda zradili, je nejasná a umožňuje několik variant, zachycených na přiložené mapce z mých knih. Problémem je i místo smrti krále, byť mezi Ambion Hill a Shetonem stojí malá mohyla a v ní vsazená deska, která hlásá, že tady král zemřel. Kdyby tomu tak bylo, museli by Stanleyové stát na severu místo na jihu, kam se jejich pozice už tradičně klade, leč v úvahu přicházejí ještě dvě místa jiná. Nejpravděpodobnější je na bývalém rozcestí římské silnice a cesty k Sutton Cheney, v půli roviny mezi pahorkem Ambion Hill a nevysokým návrším v prostoru Dadlingtonu, které dnes nese název Crown Hill. Tady tekl potok Tweed, tady mohl být onen písečný brod. Na Crown Hill prý ostatně přijal Henry Tudor z rukou Williama Stanleye korunu, která se skutálela z Richardovy přilbice. Podle jiných byla nalezena někým neznámým zakutálená v křoví.
            Bitva sama dostala jméno podle městečka Bosworth Market, které leží několik kilometrů severně od Ambion Hill, název se však vžil až mnohem později. Zpráva, jíž Jindřich VII. Tudor o bitvě vydal a rozšířil, říkala lakonicky:
          „Richard, vévoda z Gloucesteru, později nazývaný králem Richardem, byl zabit v místě zvaném Sandeford v hrabství Leicestershire.“
Lokalita s tímto jménem už neexistuje a možná se, jak název napovídá, jednalo o písčitý brod přes potok či říčku Tweed v místech mezi Ambion Hill a pozdějším Crown Hill. Dobový zápis v knize města Yorku označuje bitvu jménem Redemore, tedy dle planiny za Ambion Hill.
Bosworthské pole je dnes přístupné, i když vypadá jinak. Po mokřině není památky a ani se neví kde byla, jen ze svahu Ambion Hill stále vyvěrá pramen. Je pietně upravený a říká se mu King Dick´s Well, Pramen krále Dicka. Richard prý z něj ráno před bitvou pil. Richmondova korouhev označuje místo, kde stál Oxfordův šik, Richardova pak místo, kde zaujímaly pozice jeho síly. Kromě nich a malé mohyly v údajném místě královy smrti tu mnoho k vidění není.
Osudová bitva u Bosworthu se ovšem v těchto místech odehrát nemusela a mohla probíhat v prostoru, který leží osm mil na jihozápad, až blízko vidlice cest na Londýn a na Leicester. Tak to alespoň tvrdil v roku 2002 vydané knize Bosworth 1485: The Psychology of a Battle britský historik Michael K. Jones.
Podle Jonese pojímá tradiční výklad poslední královu bitvu z jeho strany jako vysloveně defenzivní boj, Richard ale měl mnoho vojenských, politických i osobních důvodů, aby si vedl ofenzivně. Byl bojovný a na rozdíl od Tudora zkušený válečník, jenž nejednou zvítězil, měl (nepočítáme-li Stanleye) převahu sil, táhl proti drzému nájezdníkovi, který si činil nárok na jeho korunu, a rychlé vítězství by mu umožnilo Anglii pacifikovat a pozvedlo by jeho prestiž doma i za mořem. Aktivně si počínal v mládí, když pomáhal bratru Edvardovi, útočil v obou svých velkých bitvách, u Barnetu i Tewkesbury, a nejednou přemohl přesilu. Potřeboval rázně skoncovat s pomlouvači, kteří se snažili zpochybnit celé právo rodu Yorků na plantagenetovský trůn. Koruna ležela Richardovi velmi na srdci, podle některých kronik ji s sebou vezl, když proti Tudorovi táhnul; nikoliv jen onu korunku na přilbici, ale skutečný korunovační klenot, slavnostní a drahokamy posázenou korunu Edvarda Vyznavače. Dokonce se v ní měl svým vojákům před bitvou ukázat, aby pozvedl jejich morálku a ukázal, kdo je pravým vladařem! Že by takový muž ztratil vůli i chuť vládnout a pasivně čekal, až se na něj Richmond vrhne? Vyloučit to nelze, starší monografie (Murray Kendall obzvláště) s tímto psychologickým momentem dosti operují, v jednom i v druhém případě ale jde jen o hypotézu.
Jones upozorňuje na osobu španělského rytíře Juana de Salazara, ostříleného válečníka, jenž byl v Richardově bezprostřední blízkosti a mohl mu tlumočit zkušenosti z bitev, která zažil, zejména z bitvy u Toro roku 1476. Nejzajímavější ovšem je bezesporu Jonesův objev rukopisu s výpovědí očitého svědka, francouzského žoldnéře v Tudorových službách. Už jsme řekli, že přímá svědectví téměř neexistují, takže jde v tomto případě o nález takřka fundamentální.
Onen Francouz charakterizuje Richardův útok nikoliv jako neuvážený či zoufalý akt a snahu zachránit či zvrátit situaci, ale jako předem připravený útok železnou masou, vedený s cílem rozhodnout jediným úderem bitvu.
Potíž je v tom, že pro rozvinutí útoku několika stovek železných jezdců neposkytuje terén pod Ambion Hill dostatek místa, takže další úvaha (a jen hypotéza) zní: král musel volit jiný prostor. Kde pro jezdectvo ideální pláň ležela? U městečka a tržního střediska Atterton severně od silnici, po níž královo vojsko šlo od Leicesteru Tudorovi vstříc. To se navíc nachází téměř u vidlice rozvětvení silnice od Lichfiledu ve směru buď na Londýn, nebo na Leicester, takže by Richardovi odpadla starost přemýšlet, kterou z nich si Tudor zvolí. Stačilo tam dojít a vyčkat! Jonesem objevený pramen tvrdí, že tam někde Richard v noci na 22. srpna tábořil, a nazývá střet bitvou u Merevale.
Bosworthské pole, studna krále Richarda
Merevale Abbey leží přibližně pět kilometrů západně od Attertonu a zhruba dva kilometry před rozcestím, v blízkosti města Atherstone; podle určitých zpráv tady mohl v noci z 21. na 22. srpna tábořit Richmond. Že mohlo dojít k bitvě zde, už jistým způsobem naznačil antikvář John Rouse, který tvrdil, že se bitva odehrála na pomezí Warwickshire a Leicestershire, tedy nikoliv přímo v hrabství Leicester, kde leží Ambion Hill. Zpráva o bitvě, zaslaná do Španělska Královským manželům (Ferdinandovi Aragonskému a Isabele Kastilské), navíc uvádí jako bojišti nejbližší velké město nikoliv Leicester, ale mnohem jihozápadnější Coventry. Krom toho Henry Tudor, když se jako vítěz stal Jindřichem VII., odškodnil za zničené polnosti, sady i úrodu mnohem více vsi Witherley, Mancetter a městys Fenny Drayton než místa u Ambion Hill. Což je vše další bod pro Jonesovu teorii.
Pokud jde o taktické záměry, tudorovský historik Polydore Vergil, jenž mohl mluvit s účastníky bitvy, tvrdí, že Richmondovi kapitáni vedli vojska tak, aby se velkým obloukem otočili zády k rannímu slunci, tedy čelem k západu. Jenže pod Ambion Hill měli v každém případě slunce v očích! A Ambion Hill obejít nemohli, to by nastavili Richardovi bok a on by se na ně vrhl! Pokud ale Henry Tudor nocoval u opatství Merevale, mohl onen obrat o sto osmdesát stupňů provést přes rozcestí západně od Atherstone. Přesně na tomto pomyslném oblouku leží lokality, kde vojsko tehdy nejvíc poničilo úrodu: Witherley, Mancetter i Fenny Drayton. Obrat obloukem o minimálně kilometrovém poloměru ovšem dává smysl jen v případě, pokud by někde v jeho směru byl tábor Richardův.
Pokročme dál, byť stavíme (třebaže prostřednictvím dosti přesvědčivých vývodů) hypotézu na hypotézu. Richardovo ležení oním směrem podle Jones vskutku bylo, leželo v bezpečí za řekou Sence, v postavení, kde krále Richarda mohlo jen málo věcí zaskočit. Zejména se tu těžko mohl dostat do nepříjemného postavení s jedním Stanleyem zleva a druhým zprava! Pro rozvinutí jezdectva a cval i trysk rytířských ořů jsou louky na protější straně říčky jako stvořené.
Onoho pondělního rána 22. srpna tedy stanul Richard diagonálou čelem ke slunci a hrabě Richmond rovnoběžně s ním, šikmo k slunci zády. Král dal povel k útoku a řítil se do něj způsobem ne příliš odlišným od rozhodujícího nájezdu. Jenže to nejhorší přišlo podle pramene, objeveného Jonesem, vzápětí. Francouzští pikenýři, pěchota, na níž se úder železného kladiva řítil, prý provedla cosi, co nikdy předtím a desítky let poté neudělala. Vytvořila mohutný čtverec (či spíše chumel) a zapřela píky i helebardy nohou do země, a Henry Tudor, hrabě z Richmondu, prý stál vprostřed onoho tvaru.
Richard III. podle této verze vyvinul nadlidsky heroické úsilí, leč kompaktní masu s naježenými dlouhými dřevcovými zbraněmi rozrazit nedokázal. Zemřel tak, jako padli a budou umírat mnozí, tedy ranou nejspíše muže neurozeného a zbraní neušlechtilou, leč účinnou, což ovšem jeho poslednímu boji, ať už probíhal jakkoliv, na velikosti neubírá.

Kde jinde?
Jonesova teorie o Atterfieldu ovšem není jediná, existují nejméně dvě další. Ta tradiční (podle níž pak byly zřízeny prohlídkové stezky a zastávky na bosworthském bojišti) pojetí bitvy koriguje ohledně nejasností, týkajících se postavení Stanleyů, jejichž možné varianty naznačily už plánky z mých dvou knih. Danny Williams, její autor, založil v roce 1974 většinu na dílech z 18. století; Richardovo vojsko tu stojí na západních svazích Ambion Hill a pod jižními leží mokřina.  Stanleyové jsou oba na severu a místo zvané Sandeford leží rovněž tam, blízko potoka.
Williamsova teorie
Fossova a Parryho teorie
Lokalizace mokřiny u římské silnice a farmy
Nález nejvzácnější, Richardova badge...
            Teorie Petera Fosse a Tima Parryho, jíž se říká i Redesmorská teorie, se opírá o královský dokument z roku 1511, v němž se píše o bitvě svedené v lokalitě Redemore. Oba zaniklé místo situovali k římské silnici Fenn Lane, jihozápadně od Ambion Hill, kde komunikaci přetínala i mokřina. Stanleyové stáli na jihovýchodních výšinách, tedy jižně od silnice, a k bitvě tak došlo v prostoru mezi západním Atherstone, východním Ambion Hill a lokalitami Dadlington na jihozápadě a Stapleton na jihovýchodě. Vykopávky z let 2005–2010 tuto teorie do značné míry potvrdily; půdní analýza naznačuje mokřinu, o niž se prameny zmiňují (a v níž měl klesnout Richardův kůň) při jižním okraji Fenn Lane. Nález stříbrného badge, jemuž se říká Bosworth Boar, Bosworthský kanec, navíc naznačuje možné místo královy smrti; toto zvíře bylo jeho osobní devizou či znamením. Lokace nasvědčuje prostoru mezi římskou silnicí a Stoke Golding (kilometr jižně od Dadlingtonu), nejspíše přímo u statku, zvaného podle silnice Fenn Lane. Tady byly nalezeny v hojné míře i dělové koule a burgundské stříbrné mince…
           Zbývá snad jen dodat, že pokud chcete o bojišti či nálezech vědět víc, stačí použít tuto adresu: http://www.bosworthbattlefield.com/index.htm

Příště (někdy): Soud nad Richardem III.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den.Nevíte na jaké straně stál hrabě z Essexu ?

Jiri Kovarik řekl(a)...

Upřímně řečeno bych měl chuť odpovědět, proč se mě ptáte, když můžete zalistovat mým Richardem III.
Takto se ale musím zeptat já, kterého hraběte Essexe máte na mysli. Henryho Bourchiera, 1. hraběte Essexe? Ten byl na straně Yorků, alespoň v bitvě u St. Albans a Towtonu; hrabětem z Essexu jej učinil král Edvard. Nebo míníte Henryho Bourchiera, 2. hraběte Essexe, vnuka toho prvního a syna Williama Bourchiera, vikomta Bourchiera jakož i Anny Woodvillové? Ten už do válek nezasáhl ale byl členem privy council Jindřicha VII.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji, Vašeho Richarda III. ještě nemám.A na otázku jákeho hraběte jsem měl na mysli tak nemohu odpovědět, protože ani já nevím jakého mě jen zajímalo na jaké straně stál.