CÍSAŘSKÉ REZIDENCE (2)

MICHAL ŠŤOVÍČEK

Tuileries: odtud se vládlo

Ve 13. století se v místě budoucího paláce rokládaly jen nezastavěné pozemky a také cihelny (tuileries). Ve 14. století tam již vlastnil velký dům a čtyřicet jiter orné půdy představený (=starosta) Paříže Pierre des Essarts. V 16. století koupila celý areál Kateřina Medicejská, všechny stavby nechala zbořit a hodlala místo nich vybudovat rozlehlý čtyřkřídlý zámek se třemi vnitřními nádvořími, z něhož se nakonec podařilo vybudovat pouze západní křídlo, které již bylo dále nazývané "Cihelny" = Tuileries.

Toto křídlo zamýšleného zámku se skládalo z centrálního pavilonu zastřešeného kupolí, od něhož se táhla dvě křídla: jižní zakončené takzvaným Bullantovým pavilonem, a severní nedokončené, neboť pověrčivá Kateřina Medicejská nakonec na základě jisté pochmurné věštby odmítla palác obývat. Ani králové Karel IX. a Jindřich III. v Tuileriích nesídlili a ve stavbě nepokračovali. Až Jindřich IV. vypracoval rozsáhlý projekt spojení Tuileries s Louvrem, ale stihl jen vybudovat spojovací galerii podél Seiny. Po jeho předčasné smrti byly Tuileries opět opuštěny a věnovat se jim začal až Ludvík XIV.  Dokončil severní křídlo a krajní pavilony. Palác však byl vzhledem ke staletému vývoji architektonicky nesourodý, král Slunce tedy pověřil architekta Le Vau rozsáhlými úpravami a sjednocením v klasicistním stylu.

Ke konci 17. stol. tak palác nabyl podoby, kterou si podrží následujících 200 let. Byl dlouhý 260 m, západně od budovy se rozkládaly zahrady až k budoucímu náměstí Ludvíka XV. (dnešní Concorde), východně prostorné Karuselové nádvoří (cour du Carrousel), přecházející ve stejnojmenné náměstí (place du Carrousel), za ním se na místě dnešní skleněné pyramidy Louvru nacházela stará obytná zástavba a za ní dnešní uzavřené nádvoří Louvru (cour Carrée).

Model Tuileries a Louvru v 18. stol.

Za monarchie sídlili v Tuileries neteř Ludvíka XIV. vévodkyně de Montpensier (v letech 1638-1652), sám Ludvík XIV. (1664-1667) a Ludvík XV. (1715-1722). Poté královská rodina palác opět opustila a přidělovala v něm apartmány protekčním dvořanům, umělcům i movitým penzistům všeho druhu. Po požáru Palais-Royal se v Tuileries usídlila Opera a později divadelní Společnost králova bratra. Mimo jiné zde měl premiéru Beaumarchaisův Lazebník sevillský.

Z dějin Tuileries za Francouzské revoluce připomenu jen jejich pověstné dobytí 10. 8. 1792, vztyčení gilotiny na place du Carrousel 21. 8. 1792 a palác jako dočasné sídlo Výboru veřejného blaha až do Robespierrova pádu. Za Direktoria sídlila v Tuileries Rada starších (Conseil des Anciens).

Dne 19. 2. 1800 se v paláci usadil První konzul Napoleon Bonaparte a při vstupu pronesl ke svému společníkovi: "Dostat se do Tuilerií není všechno, Bourienne, je třeba tam zůstat." Vyhovovala mu zejména poloha paláce v samém centru Paříže - i když do určité míry sdílel negativní postoj posledních Bourbonů k lidové, hlučné, špinavé a nevyzpytatelné Paříži, na rozdíl od svých předchůdců dokázal svou averzi přemoci. Druhý konzul Cambacérès dal před Tuileries přednost Elbeufskému paláci až za place du Carrousel - byl sice nádherymilovný a velkopanský, ale předvídal, že Bonaparte si celé Tuileries dříve či později zabere zcela pro sebe, takže si chytře ušetřil jedno stěhování. Třetí konzul Lebrun se ale usadil v Tuileries v pavilonu Flóry a brzkému stěhování se tak nevyhnul...

 Tuileries se stal oficiálním císařovým sídlem, z něhož Napoleon následně při svých pobytech v Paříži chrlil bezpočet zákonů, vládních nařízení a směrnic všeho druhu na všechny strany, přijímal pracovní návštěvy, povolával si na konzultace ministry atd. Jako své soukromé obydlí v paláci obsadil ještě jako První konzul bývalé královské apartmá v prvním patře jižního křídla a jeho uspořádání nijak nezměnil. V r. 1806 nechal zřídit Divadelní sál a kapli a dekorace interiérů předělat podle návrhů svých dvorních architektů Charlese Perciera a Pierre-François-Léonarda Fontainea. V témže roce titíž architekti vztyčili na nádvoří Vítězný oblouk (Arc de triomphe du Carrousel) napodobující římský oblouk Septimia Severa, jako nový oficiální vjezd/vstup na čestné nádvoří paláce místo dosavadní brány ze 17. stol. Nádvoří bylo současně odděleno od place du Carrousel dlouhou mříží. Souběžně s tím Napoleon navázal na dávný plán Jindřicha IV. a začal budovat galerii uzavírající nádvoří na severu a táhnoucí se od Marsanova pavilonu v úrovni ulice Rue de l´Échelle podél ulice Rue de Rivoli. Realizaci však nedotáhl do konce.

Výčet dějinných událostí, které se zrodily v Tuileries, by byl příliš dlouhý. Jednou z těch nejvýznamnějších byl bezesporu slavný Code Napoléon. V Tuileries ubytoval Napoleon 28. 11. 1804 papeže Pia VII., který zůstal v paláci až do 4. 4. 1805 - bydlel v bývalém apartmá madame Élisabeth, popravené sestry Ludvíka XVI., v přízemí i prvním patře pavilonu Flóry.  

V Tuileriích také mj. proběhl rozvod s Josefínou a v r. 1811 se v přízemí jižního křídla narodil Římský král.

Tuileries-počátačová rekonstrukce

Tuileries za známých okolností nakrátko vystřídal majitele v l. 1814 a 1815... Napoleonův nástupce Ludvík XVIII. byl jediným francouzským panovníkem, který v Tuileries také zemřel. Dalšího krále Karla X. vyhnala z Tuileries Červencová revoluce 1830, přičemž palác byl podruhé ve své existenci vyrabován.

Ludvík Filip se přestěhoval do Tuileries z rodového sídla Palais-Royal až v r. 1831 a to značně nerad, jen aby pokračoval v tradici vládců Francie. Nechal interiéry nákladně přestavět, v zahradě nechal vyhloubit příkop oddělující soukromou zahradu, pro nedostatek financí se však musel vzdát plánu na dokončení spojení Tuilerií s Louvrem na severní straně.  

Další úprk královské rodiny spojený s drancováním zažily Tuilerie v bouřlivém  r. 1848, po němž se nakrátko změnily v útulek pro válečné invalidy. Sídlem vlády resp. panovníka se opět staly až s nástupem Ludvíka Napoleona Bonaparta do funkce prezidenta republiky. Po jeho prohlášení císařem se opět staly oficiální císařskou rezidencí, a to značně honosnou, s veškerou nádherou, pompou, obřadností a slavnostmi, na něž si Druhé císařství tak potrpělo. Byly mimo jiné místem občanského sňatku Napoleona III. s Eugenií de Montijo. Císař též nechal zbořit zástavbu oddělující dosud place du Carrousel od čtvercového nádvoří Louvru, a hlavně dobudovat druhou spojovací galerii s Louvrem podél ulice Rue de Rivoli. Tuileries tak konečně vytvořily s Louvrem jednolitý celek - jedno z nejrozlehlejších a nejmajestátnějších sídel v Evropě.

Tuileries a Louvre po r. 1850

Zachovalo se několik fotografií palácových interiérů:

Když po porážce u Sedanu uprchla císařovna z Tuileries, palác obsadili komunardi a začali v něm pořádat slavnosti a různé kulturní akce. Z iniciativy jednoho z předních činitelů Komuny, Jules-Henri-Mariuse Bergereta však byly posléze Tuileries jako symbol monarchií zapáleny. Skupina komunardů navezla  23. 5. 1871 na nádvoří pět vozů naložených sudy prachu a demižony petroleje, tekutého dehtu a terpentýnu, které vyložila pod sloupořadím centrálního pavilonu, načež se žháři rozběhli po paláci a rozlévali v interiérech kbelíky petroleje, stěny kaple a divadla natírala dehtem, sudy prachu podminovali centrální pavilon a vše na několika místech v krátké chvíli zapálila. Výbuchem se zřítila kupole centrálního pavilonu a celý palác hořel tři dny, přičemž žháři s potěšením sledovali požár při pikniku na terase Louvru...

Zůstaly pouze ohořelé zdi, oheň zničil veškeré vnitřní zařízení.

Zachovaly se i fotografie výsledku této monstrózní paličské akce:

Již od r. 1872 vznikaly četné petice a návrhy na záchranu a restaurování paláce či alespoň jeho větší části. Tuileries bylo podle všeho skutečně možno zachránit, neboť úplně shořely poze podlahy, zastřešení a vnitřní zařízení. Byly ustaveny různé parlamentní a senátní komise, v nichž zasedli mj. baron Haussmann a Viollet-Le-Duc, a které prosazovaly zachování či dokonce dostavbu do původního rozsahu. Celkem reálný byl zejména návrh na částečnou  obnovu = centrální části a zkrácených křídel včetně Bullantova pavilonu a Pavilonu kaple. Po mnoha jednáních však nakonec Poslanecká sněmovna rozhodla v r. 1879 o celkové demolici a prodala za tím účelem trosky paláce soukromému podnikateli za směšných 33 000 franků. Tuileries tak byly v r. 1883 srovnány se zemí. Zachovány zůstaly pouze krajní pavilony Flóry a Marsanův a dvě spojovací galerie k Louvru. Vzniklo tak dnešní rozlehlé prostranství před Louvrem s širokým výhledem do Tuilerijských zahrad, uprostřed něhož zůstal stát pouze osamocený napoleonský čestný vjezd - vítězný oblouk.

Použitelné části trosek se rozptýlily na všechny strany. Několik sloupů se nachází v areálech obytných vil v Suresnes a v Marly, v pařížském Collège Stanislas a v areálu Vysoké školy inženýrského stavitelství (École des Ponts et Chaussées). Mimo Francii pak v Berlíně-Steglitz-Zehlendorf na ostrově Schwanenwerder, další články byly použity na stavbu korsického zámku la Punta vévody Pozzo di Borgo nad zálivem Ajaccio:

Nádvorní mříž zdobí rodové sídlo Esterházyů v maďarském Ferdódu. Drobnější články jsou roztroušeny na několika místech v Paříži (u muzea Jeu de Paume, v zahradách a parcích Trocadéro, Luxembourg, Chaillot, na nádvoří École-des-Beaux-Arts, dvě sochy pod vítězným obloukem Arc du Carrousel atd.). Největším takovým pozůstatkem je asi štít-fronton centrálního pavilonu s kartuší hodinového ciferníku na Square Georges-Cain, ulice Rue Payenne ve 3. pařížském obvodě, sloužícím jako "odkladiště" muzea Carnavalet:

 A nakonec několik od Francie kdysi legálně zakoupených sloupků balustrády se nachází kuriózně v areálu prezidentského paláce na Plaza Grande v hlavním městě Ekvádoru Quito!

Na Tuileries upomíná přímo na místě jen malá a nepříliš vzhledná deska, jíž si nejspíš všimne jen málokdo.  

V současnosti několik sdružení prosazuje celkovou a věrnou rekonstrukci paláce. Vznikl i Státní výbor pro rekonstrukci Tuileries, který se snaží získávat subvence od soukromých subjektů - celkové náklady na realizaci obřího projektu tento výbor odhaduje na 350 milionů EUR. Projekt dále podporují např. komise, zřízená ministerským výnosem a vedená akademikem Mauricem Druonem, autor skleněné pyramidy Louvru architekt Ieoh Ming Pei, bývalý ministr kultury Jack Lang a jiní kulturní činitelé, architekti atd., kteří všichni argumentují nezastupitelným místem paláce v dějinách Francie a umění a přirozenou architektonickou jednotou Louvru s Tuileries. Výsledek by podle nich vypadal takto:

Projekt má ovšem i své odborné kritiky a odpůrce poukazující na to, že by vznikla jen bezduchá kulisová napodobenina. Rozhodnuto dosud nebylo nic.