Tuileries: odtud se vládlo
Ve 13. století se v místě budoucího paláce rokládaly jen nezastavěné
pozemky a také cihelny (tuileries).
Ve 14. století tam již vlastnil velký dům a čtyřicet jiter orné půdy
představený (=starosta) Paříže Pierre des Essarts. V 16. století koupila celý
areál Kateřina Medicejská, všechny stavby nechala zbořit a hodlala místo nich
vybudovat rozlehlý čtyřkřídlý zámek se třemi vnitřními nádvořími, z něhož se
nakonec podařilo vybudovat pouze západní křídlo, které již bylo dále nazývané "Cihelny"
= Tuileries.
Toto křídlo zamýšleného zámku se skládalo z centrálního
pavilonu zastřešeného kupolí, od něhož se táhla dvě křídla: jižní zakončené
takzvaným Bullantovým pavilonem, a severní nedokončené, neboť pověrčivá Kateřina
Medicejská nakonec na základě jisté pochmurné věštby odmítla palác obývat. Ani
králové Karel IX. a Jindřich III. v Tuileriích nesídlili a ve stavbě
nepokračovali. Až Jindřich IV. vypracoval rozsáhlý projekt spojení Tuileries s
Louvrem, ale stihl jen vybudovat spojovací galerii podél Seiny. Po jeho předčasné
smrti byly Tuileries opět opuštěny a věnovat se jim začal až Ludvík XIV. Dokončil severní křídlo a krajní pavilony.
Palác však byl vzhledem ke staletému vývoji architektonicky nesourodý, král
Slunce tedy pověřil architekta Le Vau rozsáhlými úpravami a sjednocením v
klasicistním stylu.
Ke konci 17. stol. tak palác nabyl podoby, kterou si podrží
následujících 200 let. Byl dlouhý 260 m, západně od budovy se rozkládaly
zahrady až k budoucímu náměstí Ludvíka XV. (dnešní Concorde), východně
prostorné Karuselové nádvoří (cour du
Carrousel), přecházející ve
stejnojmenné náměstí (place du Carrousel),
za ním se na místě dnešní skleněné pyramidy Louvru nacházela stará obytná
zástavba a za ní dnešní uzavřené nádvoří Louvru (cour Carrée).
Model
Tuileries a Louvru v 18. stol.
|
Za monarchie sídlili v Tuileries neteř Ludvíka XIV. vévodkyně
de Montpensier (v letech 1638-1652), sám Ludvík XIV. (1664-1667) a Ludvík XV.
(1715-1722). Poté královská rodina palác opět opustila a přidělovala v něm
apartmány protekčním dvořanům, umělcům i movitým penzistům všeho druhu. Po
požáru Palais-Royal se v Tuileries usídlila Opera a později divadelní Společnost
králova bratra. Mimo jiné zde měl premiéru Beaumarchaisův Lazebník sevillský.
Z dějin Tuileries za Francouzské revoluce připomenu jen
jejich pověstné dobytí 10. 8. 1792, vztyčení gilotiny na place du Carrousel 21. 8. 1792 a palác jako dočasné sídlo Výboru
veřejného blaha až do Robespierrova pádu. Za Direktoria sídlila v Tuileries
Rada starších (Conseil des Anciens).
Dne 19. 2. 1800 se v paláci usadil První konzul Napoleon
Bonaparte a při vstupu pronesl ke svému společníkovi: "Dostat se do Tuilerií není všechno, Bourienne, je třeba tam
zůstat." Vyhovovala mu zejména poloha paláce v samém centru Paříže - i
když do určité míry sdílel negativní postoj posledních Bourbonů k lidové,
hlučné, špinavé a nevyzpytatelné Paříži, na rozdíl od svých předchůdců dokázal
svou averzi přemoci. Druhý konzul Cambacérès dal před Tuileries přednost Elbeufskému
paláci až za place du Carrousel - byl
sice nádherymilovný a velkopanský, ale předvídal, že Bonaparte si celé Tuileries
dříve či později zabere zcela pro sebe, takže si chytře ušetřil jedno
stěhování. Třetí konzul Lebrun se ale usadil v Tuileries v pavilonu Flóry a brzkému
stěhování se tak nevyhnul...
Tuileries se stal
oficiálním císařovým sídlem, z něhož Napoleon následně při svých pobytech v
Paříži chrlil bezpočet zákonů, vládních nařízení a směrnic všeho druhu na
všechny strany, přijímal pracovní návštěvy, povolával si na konzultace ministry
atd. Jako své soukromé obydlí v paláci obsadil ještě jako První konzul bývalé
královské apartmá v prvním patře jižního křídla a jeho uspořádání nijak
nezměnil. V r. 1806 nechal zřídit Divadelní sál a kapli a dekorace interiérů
předělat podle návrhů svých dvorních architektů Charlese Perciera a
Pierre-François-Léonarda Fontainea. V témže roce titíž architekti vztyčili na
nádvoří Vítězný oblouk (Arc de triomphe
du Carrousel) napodobující římský oblouk Septimia Severa, jako nový
oficiální vjezd/vstup na čestné nádvoří paláce místo dosavadní brány ze 17.
stol. Nádvoří bylo současně odděleno od place
du Carrousel dlouhou mříží. Souběžně s tím Napoleon navázal na dávný plán
Jindřicha IV. a začal budovat galerii uzavírající nádvoří na severu a táhnoucí
se od Marsanova pavilonu v úrovni ulice Rue de l´Échelle podél ulice Rue de
Rivoli. Realizaci však nedotáhl do konce.
Výčet dějinných událostí, které se zrodily v Tuileries, by
byl příliš dlouhý. Jednou z těch nejvýznamnějších byl bezesporu slavný Code
Napoléon. V Tuileries ubytoval Napoleon 28. 11. 1804 papeže Pia VII., který
zůstal v paláci až do 4. 4. 1805 - bydlel v bývalém apartmá madame Élisabeth, popravené sestry
Ludvíka XVI., v přízemí i prvním patře pavilonu Flóry.
V Tuileriích také mj. proběhl rozvod s Josefínou a v r. 1811
se v přízemí jižního křídla narodil Římský král.
Tuileries-počátačová rekonstrukce |
Tuileries za známých okolností nakrátko vystřídal majitele v
l. 1814 a 1815... Napoleonův nástupce Ludvík XVIII. byl jediným francouzským
panovníkem, který v Tuileries také zemřel. Dalšího krále Karla X. vyhnala z
Tuileries Červencová revoluce 1830, přičemž palác byl podruhé ve své existenci
vyrabován.
Ludvík Filip se přestěhoval do Tuileries z rodového sídla
Palais-Royal až v r. 1831 a to značně nerad, jen aby pokračoval v tradici
vládců Francie. Nechal interiéry nákladně přestavět, v zahradě nechal vyhloubit
příkop oddělující soukromou zahradu, pro nedostatek financí se však musel vzdát
plánu na dokončení spojení Tuilerií s Louvrem na severní straně.
Další úprk královské rodiny spojený s drancováním zažily
Tuilerie v bouřlivém r. 1848, po němž se
nakrátko změnily v útulek pro válečné invalidy. Sídlem vlády resp. panovníka se
opět staly až s nástupem Ludvíka Napoleona Bonaparta do funkce prezidenta
republiky. Po jeho prohlášení císařem se opět staly oficiální císařskou
rezidencí, a to značně honosnou, s veškerou nádherou, pompou, obřadností a
slavnostmi, na něž si Druhé císařství tak potrpělo. Byly mimo jiné místem
občanského sňatku Napoleona III. s Eugenií de Montijo. Císař též nechal zbořit
zástavbu oddělující dosud place du
Carrousel od čtvercového nádvoří Louvru, a hlavně dobudovat druhou spojovací
galerii s Louvrem podél ulice Rue de Rivoli. Tuileries tak konečně vytvořily s
Louvrem jednolitý celek - jedno z nejrozlehlejších a nejmajestátnějších sídel v
Evropě.
Tuileries
a Louvre po r. 1850
|
Zachovalo se několik fotografií palácových interiérů:
Když po porážce u Sedanu uprchla císařovna z Tuileries,
palác obsadili komunardi a začali v něm pořádat slavnosti a různé kulturní
akce. Z iniciativy jednoho z předních činitelů Komuny, Jules-Henri-Mariuse
Bergereta však byly posléze Tuileries jako symbol monarchií zapáleny. Skupina
komunardů navezla 23. 5. 1871 na nádvoří
pět vozů naložených sudy prachu a demižony petroleje, tekutého dehtu a
terpentýnu, které vyložila pod sloupořadím centrálního pavilonu, načež se žháři
rozběhli po paláci a rozlévali v interiérech kbelíky petroleje, stěny kaple a
divadla natírala dehtem, sudy prachu podminovali centrální pavilon a vše na
několika místech v krátké chvíli zapálila. Výbuchem se zřítila kupole
centrálního pavilonu a celý palác hořel tři dny, přičemž žháři s potěšením sledovali
požár při pikniku na terase Louvru...
Zůstaly pouze ohořelé zdi, oheň zničil veškeré vnitřní
zařízení.
Zachovaly se i fotografie výsledku této monstrózní paličské
akce:
Již od r. 1872 vznikaly četné petice a návrhy na záchranu a restaurování
paláce či alespoň jeho větší části. Tuileries bylo podle všeho skutečně možno zachránit,
neboť úplně shořely poze podlahy, zastřešení a vnitřní zařízení. Byly ustaveny
různé parlamentní a senátní komise, v nichž zasedli mj. baron Haussmann a
Viollet-Le-Duc, a které prosazovaly zachování či dokonce dostavbu do původního
rozsahu. Celkem reálný byl zejména návrh na částečnou obnovu = centrální části a zkrácených křídel včetně
Bullantova pavilonu a Pavilonu kaple. Po mnoha jednáních však nakonec
Poslanecká sněmovna rozhodla v r. 1879 o celkové demolici a prodala za tím
účelem trosky paláce soukromému podnikateli za směšných 33 000 franků. Tuileries
tak byly v r. 1883 srovnány se zemí. Zachovány zůstaly pouze krajní pavilony
Flóry a Marsanův a dvě spojovací galerie k Louvru. Vzniklo tak dnešní rozlehlé
prostranství před Louvrem s širokým výhledem do Tuilerijských zahrad, uprostřed
něhož zůstal stát pouze osamocený napoleonský čestný vjezd - vítězný oblouk.
Použitelné části trosek se rozptýlily na všechny strany. Několik
sloupů se nachází v areálech obytných vil v Suresnes a v Marly, v pařížském
Collège Stanislas a v areálu Vysoké školy inženýrského stavitelství (École des Ponts et Chaussées). Mimo
Francii pak v Berlíně-Steglitz-Zehlendorf na ostrově Schwanenwerder, další
články byly použity na stavbu korsického zámku la Punta vévody Pozzo di Borgo
nad zálivem Ajaccio:
Nádvorní mříž zdobí rodové sídlo Esterházyů v maďarském
Ferdódu. Drobnější články jsou roztroušeny na několika místech v Paříži (u
muzea Jeu de Paume, v zahradách a parcích Trocadéro, Luxembourg, Chaillot, na nádvoří
École-des-Beaux-Arts, dvě sochy pod vítězným obloukem Arc du Carrousel atd.). Největším takovým pozůstatkem je asi
štít-fronton centrálního pavilonu s kartuší hodinového ciferníku na Square
Georges-Cain, ulice Rue Payenne ve 3. pařížském obvodě, sloužícím jako
"odkladiště" muzea Carnavalet:
A nakonec několik od Francie kdysi legálně zakoupených
sloupků balustrády se nachází kuriózně v areálu prezidentského paláce na Plaza
Grande v hlavním městě Ekvádoru Quito!
Na Tuileries upomíná přímo na místě jen malá a nepříliš vzhledná
deska, jíž si nejspíš všimne jen málokdo.
V současnosti několik sdružení prosazuje celkovou a věrnou
rekonstrukci paláce. Vznikl i Státní výbor pro rekonstrukci Tuileries, který se
snaží získávat subvence od soukromých subjektů - celkové náklady na realizaci
obřího projektu tento výbor odhaduje na 350 milionů EUR. Projekt dále podporují
např. komise, zřízená ministerským výnosem a vedená akademikem Mauricem Druonem,
autor skleněné pyramidy Louvru architekt Ieoh Ming Pei, bývalý ministr kultury
Jack Lang a jiní kulturní činitelé, architekti atd., kteří všichni argumentují
nezastupitelným místem paláce v dějinách Francie a umění a přirozenou
architektonickou jednotou Louvru s Tuileries. Výsledek by podle nich vypadal
takto:
Projekt má ovšem i své odborné kritiky a odpůrce poukazující
na to, že by vznikla jen bezduchá kulisová napodobenina. Rozhodnuto dosud
nebylo nic.
2 komentáře:
Ač je můj hlas nicotný a nic v této věci neznamenající, byl bych pro obnovu Tuileries. Raději bych oželel a odstranil skleněnou pyramidu, která mně přijde jak pěst na oko uprostřed takového historického a nádherného komplexu.
Ani já jsem si za těch 25 let nenašel ke skleněné pyramidě vztah, taky mi k Louvru nepasuje. Ale říkám si, že je to nakonec ještě celkem přijatelný "dekl" vstupu a návštěvnického zázemí, podle mě celkem vhodně soustředěných do podzemí.
Asi hlavním problémem rekonstrukce Tuileries by bylo využití takové novostavby - na informace o těchto záměrech jsem nikde nenarazil. Interiéry by se určitě nerekonstruovaly (asi k nim ani neexistuje kompletní okumentace), takže jedině další obří muzeum? Jiné využití je těžko představitelné...
MiŠ
Okomentovat