CÍSAŘSKÉ REZIDENCE (1)

MICHAL ŠŤOVÍČEK 

Usnesením Senátu (sénatus-consulte) z 28. floréalu r. XII (18. 5. 1804) dostal čerstvě zvolený císař Napoleon k dispozici bývalé královské rezidence, které tak rázem "povýšily" na císařské. Všechny je důvěrně známe z literatury, mnozí jsme ty dosud existující také navštívili. Přesto bych se s laskavým svolením administrátora blogu pokusil trochu přiblížit jejich vzhled a úlohu zejména za Napoleonových časů. Něco z toho se snad může hodit i těm, kteří se k návštěvě těchto míst teprve chystají, nebo podpoří obrazotvornost a pomůže promítnout Napoleonův obraz do konkrétních míst, i když existujícími interiéry se budu zabývat jen náznakově - vydaly by na samostatnou fotopublikaci. Spokojím se s konstatováním, že Napoleon nikde nemusel ani nechtěl nechat nákladně měnit či opravovat exteriéry, mohl se plně zaměřit právě na renovaci a přestavbu interiérů v novém "vlastním" slohu.

Versailles v 18. století

Versailles - na vedlejší koleji

Vznik a architektura zejména tohoto zámku a okolí jsou dostatečně známé, navíc budou jistě detailně popsány znovu i v chystané biografii p. Kovaříka o Ludvíku XIV., zaměřím se tedy rovnou na období po nuceném odjezdu královské rodiny Ludvíka XVI.

   Dne 19. 10. 1792 vznikla Umělecká komise departementu Seine-et-Oise (Commission des Arts de Seine-et-Oise), která měla shromažďovat ve prospěch národa všechna umělecká díla a předměty nacházející se na území departementu, vytvořit tak z Versailles jakýsi depozitář souběžně vznikajícího muzea v Louvru a posléze učinit z Versailles další státní muzeum francouzského umění.   

Versailles v roce pádu Bastily

   Tento projekt byl pro Versailles otázkou přežití, aby se zdejší i veškerá další významná umělecká díla v majetku Republiky nakonec nesoustředila pouze do Louvru. V květnu 1794 Konvent rozhodl, že zámek bude "dán k užívání národu", nechal za tím účelem rozprodat bývalý královský mobiliář a o rok později jmenoval prvního konzervátora zamýšleného muzea - Huguese Lagardea, který podnikl první kroky - začal přetvářet zámecké interiéry v muzeum. Vzhledem k nesmírné rozloze zámku, tehdejšímu stavu uměleckých děl v celé zemi bez jakýchkoli souhrnných inventářů, odrážející všeobecnou obrazoboreckou atmosféru ničení všeho, co pocházelo od "tyranie", samozřejmě nemohl využít všechny prostory. Vybudoval knihovnu s oddělením rytin v jižním křídle, oddělení přírodních věd v severním křídle, nechal rozvěsit zachráněné obrazy a převézt do vybraných sálů sochy ze zámeckého parku i z parku v Marly, aby je uchránil před revolučním vandalismem. Muzeum posléze otevřelo své brány 18. 4. 1796 a bylo zpřístupněno dva dny v každé dekádě revolučního kalendáře.

   Vláda Republiky současně přenesla do Versailles i některé nové či dosavadní: hudební konzervatoř, "zvláštní muzeum francouzské školy" a průmyslové školy departementu. V r. 1797 se však záměry radikálně změnily.

J. Gondouin

   Direktorium rozhodlo, že v Louvru bude muzeum pouze cizích výtvarných škol, zatímco ve Versailles se bude vystavovat výhradně francouzská škola. Po následné horečné a rozsáhlé výměně děl mezi oběma muzejními institucemi byly tedy ve velkých apartmánech Versailles vystaveny obrazy francouzských mistrů -  Poussin, Champaigne, Lesueur aj. - jakož i sochy. Díla byla však od r. 1804 porůznu rozvážena do dalších císařských rezidencí, až bylo ochuzené muzeum v r. 1806 definitivně zrušeno a dočkalo se znovuotevření až za Ludvíka Filipa.

   Nejmajestátnější, nejrozlehlejší a nejhonosnější zámek v zemi se přirozeně nabízel jako hlavní sídlo císaře Francouzů, který hodlal zastínit i Krále Slunce, ale vztah Napoleona k Versailles a jeho záměry s celým areálem jsou dodnes nepříliš určité. Historikové se z velké části shodují v tom, že císař si Versailles nijak neoblíbil a trvale sídlit v něm odmítl - podle jedněch buď proto, aby se to nevykládalo jako symbolické přímé nástupnictví Bourbonů, podle jiných proto, že se mu celý areál zámku zdál až příliš rozlehlý, nepohodlný a neprakticky odlehlý od Paříže. Jiní historikové však soudí, že Napoleon se ve Versailles usídlit hodlal, ale nedošlo k tomu pro nedostatek financí a času i proto, že se dlouho nedokázal rozhodnout pro pevnou koncepci. 

P. Fontaine

   Za Konzulátu údajně přece jen zkoumal možnost vytvořit z Versailles stálé sídlo a zkusil v něm i několikrát přespat - v bývalém soukromém apartmá Ludvíka XV. Když se pak Versailles uvedeným výnosem stal císařskou rezidencí, republikánské instituce jej musely z principu vyklidit. Zprvu  = 13. 12. 1804 dostal takto uprázdněný areál na starost architekt Guillaume Trepsat, který pracoval již na Invalidovně a toto nové místo obdržel jako kompenzaci za to, že při pumovém atentátu v ulici Saint-Nicaise přišel o nohu. Zámek byl tedy nadále udržován na státní útraty, ale zůstal prázdný - neprosadil se žádný z projektů dvou dalších architektů. Jedním z nich byl zkušený a schopný vyznavač neoklasicismu Jacques Gondouin (1737-1818), který pracoval již pro Ludvíky XV. a XVI., druhým neméně schopný architekt císařských paláců Pierre-François-Léonard Fontaine (1762-1853), tvořící již čistě ve stylu empíru. Gondouin jakožto žák a následník významného Ange-Jacquese Gabriela by byl zřejmě ze všech nejlépe dokázal modernizovat sídlo Krále Slunce a přitom je respektovat, konkurent Fontaine mu však podrážel nohy zejména poukazováním na závratné náklady jeho projektu.

    Napoleon si vyžádal plány nejprve od Gondouina jakožto člena Poradního výboru pro panovnické stavby (Comité consultatif des Bâtiments de la Couronne). Návrhy mu byly předloženy v r. 1807, nejrozsáhlejší z nich počítal s náklady 27 milionů franků a dobou realizace 5 let, což bylo na císaře moc - limitoval totiž náklady částkou 6 milionů. V r. 1808 předložil své návrhy Fontaine - podobné, ale značně levnější: odhady nepřekročily stanovených 6 milionů. Tato částka by však bez ohledu na Napoleonovu vůli byla nestačila k tomu, aby se celý císařský dvůr mohl ve Versailles usadit. V opravách a úpravách se přesto pokračovalo s ročním rozpočtem 1 milion, v r. 1810 a 1811 se všechny projekty znovu komplexně zvažovaly a opět bez výsledku. Po narození Římského krále byl Napoleon ochoten sáhnout do peněženky podstatně hlouběji, ale peníze nebyly. Císař se nicméně zabýval plány na využití Versailles ještě v r. 1814, ale to již nebyl čas vůbec na nic...

Z plánu Perciera a Fontainea - císařova pracovna a ložnice

   Versailles vlastně za císařství naplno ožil jen na jeden den = 3. 1. 1805, kdy si město i zámecký areál přijel prohlédnout na otočku a sólo, tj. bez Napoleona, papež Pius VII. Přivítaly ho za dunění slavnostních dělostřeleckých salv a znění zvonů nadšené davy na čele se starostou a biskupem (Versailles se staly biskupstvím r. 1802 na základě Konkordátu), po celý pobyt a trasu městem i zámkem ho provázely nadšené zástupy, které před ním padaly na kolena, líbaly mu prsten, nechaly si na nádvoří požehnat z oken Zrcadlové galerie, až překvapený a dojatý papež pronesl: "Tohle má být ten údajně tak bezbožný francouzský lid?" Papež s početným doprovodem prošel zámek, oranžerii i zahrady, mezitím poobědval podle svého zvyku o samotě (notábly současně ve své rezidenci hostil biskup) a kolem 16. hodiny po stejně obřadném a slavnostním loučení odjel...

   Ludvík Filip I. v r. 1833 odebral zámku statut královského sídla a rozhodl o jeho přeměně v muzeum dějin Francie, kde by byla shromážděna všechna malířská a sochařská díla zobrazující slavné události a osobnosti Francie od počátku jejích dějin. Za tím účelem posbíral co mohl v královských, veřejných i soukromých sbírkách, současné umělce zároveň pověřoval zhotovováním kopií nedosažitelných exponátů a zadával jim nová oslavná díla na historická témata. Královým současným politickým záměrem bylo usmířit touto oslavou dějin stoupence všech režimů od r. 1789 a vyjádřit svoji legitimitu panovníka všech Francouzů.    

Versailles v 19. století

   Dnes je versailleská sbírka více než 6000 obrazů a grafik a  3000 soch hlavním ikonografickým souborem dějin Francie. Známá je zejména Galerie bitev, v níž je shromážděno 118 exponátů = 34 obrazů bitev a 84 byst válečníků padlých v boji (obrazům viz blíže 2x blog v r. 2010, štítek "museum").  Muzejní expozici padla ovšem za oběť četná původní apartmá.

   Napoleon III. (1852-1870) stavební úpravy dokončil, ale dalšímu rozvoji expozice zabránila válka, při níž Versailles obsadili Prusové a 18. 1. 1871 ve slavné Zrcadlové galerii vyhlásili Německé císařství. Do r. 1875 pak ve Versailles opět sídlily vrcholné orgány Komuny a III. republiky. Na konci 19. stol. se celému Versailles včetně parků a zahrad vrátil jeho vzhled a lesk královského sídla, byly rozšířeny expozice a ze zámku tak postupem doby vznikla prvotřídní a "must" turistická atrakce.  

   Napoleona I. však zaujala jiná součást versailleského areálu - zámečky Velký a Malý Trianon, jako jediné pohotově obyvatelné prostory. Navštívil je poprvé v březnu 1805 a rozhodl se ihned, že Malý Trianon dá k dispozici sestře Paulině a Velký Trianon své matce. Té však místo připadalo nehostinné a odmítla je, zatímco Paulina přijala.

Trianon v r. 1700 (Velkým Trianonem se začal nazývat až po vybudování Malého Trianonu)

Plán Velkého Trianonu z Napoleonových časů - pod ním v detailu původní a přestavěné levé křídlo

Napoleonova ložnice, stav r. 1900

   Revoluce se naštěstí zámečků téměř nedotkla. Výše zmíněný architekt Guillaume Trepsat tedy započal s úpravami a přípravami obou zámečků k obývání a začal se objednávat mobiliář, neboť ten královský vzal za své za Revoluce. Paulina se nastěhovala hned následujícího roku a císař zatím řídil na dálku úpravy Velkého Trianonu pro sebe a Josefínu. Hodlal z něho vytvořit "venkovskou" letní rezidenci, kde by s manželkou každoročně  trávil část léta. Za tím účelem nechal přestavět levé křídlo, sloužící původně jako apartmá Ludvíka XIV. a paní de Maintenon a jako provozní zázemí kuchyní apod., zasklít centrální peristyl, aby uchránil choť průvanů, z bezpečnostních důvodů oddělit předdvoří mříží od vlastního versailleského parku a přistavět dva zcela nehonosné pavilony pro 50 vojáků osobní stráže.

Rodinný salon, stav r. 1900

   Vše bylo záhy připraveno, ale Napoleon přijel do Velkého Trianonu poprvé na několik dní až 15. 12. 1809 večer, sám - bezprostředně po oznámení svého rozvodu. Josefína tak do Velkého Trianonu nikdy nevkročila. Po sňatku s Marií-Louisou v dubnu 1810 Napoleon společně s ní strávil část léta v Malém Trianonu a věnoval jí ho. Další pobyty císařského páru se datují v červenci  a v srpnu 1811. Naposled obýval Napoleon Velký Trianon v březnu 1813, když zde připravoval německé tažení. 

   Císařovo soukromé apartmá v levém křídle se skládalo z pěti místností, jejichž francouzské dveře se otevíraly do bývalé Královské zahrady. Hlavními místnostmi apartmá byly předpokoj, pokoj-ložnice, topografický kabinet, soukromá pracovna, ranní salon a koupelna. K místnostem přiléhaly ještě další nezbytné provozní komnaty - garderoba apod. V těsném sousedství v témže křídle se nacházelo apartmá císařovny.

   Po Napoleonovi obýval zámeček i Ludvík Filip. Prakticky veškerý současný hlavní mobiliář zámečku je dnes empírový, po celou dobu v něm zůstaly i obrazy mistrů 17. a 18. stol. V tzv. Malachitovém salonu v pravém křídle jsou vystaveny masivní malachitové vázy a mísy - dary Alexandra I. po Tylžském míru:

   Jen pro zajímavost dodám, že stejnou měrou si Velký Trianon oblíbil a využíval jej osobně i jeden z Napoleonových následníků - generál Charles de Gaulle, který současně nechal jeho severní část upravit k příležitostnému ubytování státních návštěv, k čemuž slouží i dnes.