středa 27. února 2013

MEMOÁRY PĚŠÍHO GRANÁTNÍKA CÍSAŘSKÉ GARDY



Daguerrotypie starého kapitána Coigneta

Je zvláštní, že nejproslulejšími memoáry z dob napoleonských válek se staly ty nejprostší, bez vybroušeného stylu a barvitých bojových scén. Napsal je kapitán císařské gardy Jean-Roch Coignet pro potěchu svoji a svých přátel těžkou rukou vojáka, který se naučil číst a psát teprve v poli, do obyčejných sešitů své zážitky, nemohl tušit, že to jednoho dne budou nejznámější a nejpopulárnější memoáry z celých napoleonských válek. Poprvé je vydal Lorédan Larchey v roce 1883, na kritickou a úplnou edici (pořízenou Jeanem Mistlerem) však musely Cahiers (Sešity) čekat až do roku 1968; Coignetův rukopis, svéráznou stylistiku a zvláštní gramatiku totiž nebylo vůbec lehké rozluštit. Těžko říci, čemu vděčí tyto memoáry za tak velkou popularitu, snad právě oné neumělosti, bezprostřednosti prožitku a nepochybně i oslavě císaře, která notně přispěla k vytvoření napoleonské legendy.
            Coignet je dokonce tak populární, že podle jeho sešitů (což jsem nevěděl a upozornil mě na to před pár dny jeden ze čtenářů blogu), že jeho memoáry Francouzi roku 1969 zfilmovali do televizní minisérie Jean-Roch Coignet s Henri Lambertem v hlavní roli. Šlo o sedm hodinových epizod, projekt ORTF, k němuž napsal scénář Albert Vidaile a vše režíroval Claude-Charles Bonnardot. Větší část najdete na youtube, bohužel jen francouzsky a bez titulků, některé pasáže však tu jsou i v anglickém dabingu . Prolink vkládám do nadpisu a ukázku jedné ze dvou hodinových části dolů pod celý text. Podotýkám, že série je navíc úžasnou studnicí hudby a písní napoleonské doby...
            Coignet se narodil roku 1776 ve střední Francii, v Druyes-les Belles-Fontaines (dép. Yonne). Jeho otec se stihl třikrát oženit, měl celkem třináct dětí, doma se zdržoval málo a výchovu přenechával třetí ženě, jež svá nevlastní dítka častovala výprasky ve dne i v noci. Když si Jean-Roch postěžoval, že má stále hlad a je soustavně bit, dostal znovu holí, načež utekl z domova a živil se jako pasáček, podomek, honák i vozka na panském, kde konečně poznal lepší zacházení. Odveden byl až ve čtyřiadvaceti letech, a když obdržel 6. frucidoru roku VII (tj. roku 1799) povolávací lístek, opouštěl svoje pány jako rodinu. Šel k armádě dobrovolně, třebaže za něj chtěli obstarat náhradníka, přesto ale odcházel se slzami v očích, neboť po trpkém dětství se pro něj pán a paní Potierovi stali skutečnou rodinou. Loučil se a sliboval, že se vrátí buď jako hrdina, nebo padne.
Jean-Roch se stal příslušníkem jednoho z batalionů Seiny a Marny v 96. půlbrigádě, s generálem Bonapartem absolvoval v roce 1800 tzv. druhé italské tažení, v němž přešel skrze Svatobernarský průsmyk přes Alpy, s předvojem generála Lannese vpadl do Pádské nížiny, zažil bitvu u Montebella (kde ukořistil nepřátelské dělo a nechal se na něm odtáhnout ke svým, za což byl vyznamenán), nedlouho po ní absolvoval bitvu u Marenga a na závěr bitvu u řeky Mincio.
            Když jsem psal pátý a závěrečný svazek Napoleonových tažení, poskládaný z memoárů té doby, nemohl jsme Coignetovy vzpomínky pominout, a z těchto překladů přidávám několik do souvislostí uvedených komentovaných ukázek.

Rok 1804, kdy se z konzula Bonaparta stal císař Napoleon, byl pro Coigneta dvojnásob významný a slavný: vybrali jej, aby se stal příslušníkem císařské gardy, a současně měl být mezi prvními dekorován řádem Čestné legie. Obě tyto události popsal neumělým slohem, který v důsledku kostrbaté stylistiky získává občas i humorný nádech.

Plukovní správa dostala rozkazy vyslat vojáky, kteří měli na kříž právo, a já měl na to vojenské vyznamenání právo stejně jako důstojníci. A můj komandant Merle a plukovník si mě zavolali, aby mi sdělili, že pojedu s důstojníky a že to nařídil ministr války.
„Děkuji vám, mon commandant,“ povídám. 
„Plukovník a já jsme připomenuli slib Prvního konzula, že vás vezme do gardy, a s plukovníkem jsme tu žádost podepsali; zasloužíte si to.“
Dva týdny nato mě plukovník zavolal:
„Mám dobrou zprávu! Zařadili vás do gardy. Dostanete vyúčtování a dáte se na cestu. Dostanete ode mne dopis pro generála Hulina, který je mým velkým přítelem. Hlaste to svému veliteli, bude mít velkou radost.“
Jak já byl šťastný, že pojedu do Paříže, že budu moci jít obejmout svoji milou sestru, kterou jsem naposledy viděl, když jí bylo sedm a k níž mě teď měl šťastný osud zavést! Vrátil jsem se k svému veliteli, který mi blahopřál k úspěchu a projevil toto přání:
„Jestli někdy pojedu do Paříže, budu se s vámi chtít setkat. Teď nemarněte čas a honem do kasáren.“
Sdělil jsem tam ty dobré zprávy a všichni kamarádi říkali:
„Všichni vás půjdeme vyprovodit.“
Seržant a kaprál povídají:
„Všichni půjdem a doprovodíme našeho chrabrého sapéra.“
A když mi dali vyúčtování, vyrazil jsem se dvěma stovkami franků v měšci, to je pro vojáka úplné jmění. Vyjel jsem z Mansu v départementu Sarthe, všichni druzi se se mnou pěkně rozloučili v čele se seržantem a kaprálem. Museli jsem na francouzskou míli daleko zastavit, abychom se od sebe odtrhli, všem kamarádům přišlo to loučení líto. A do Paříže jsem dorazil 2. germinalu roku XI,12) do kasáren Feuillantů, nedaleko náměstí Vendôme. Průjezd vedl z našich kasáren až k Tuileriím, byl úzký, že se do něj dva sotva vedle sebe vešli, říkalo se tomu tam Kapucínská kasárna.
Na stravu mě přidělili ke třetí kompanii prvního batalionu. Můj kapitán se jmenoval Renard a měl jedinkou chybu, byl moc malý. Místo toho byl obdařen tuřím hlasem; do velikosti dorůstal, když velel, to dokazoval pořád. Vždycky to byl můj kapitán. Odvedli mě k němu, přijal mne laskavě. Můj velký plnovous jej rozesmál a žádal, jestli si na něj smí sáhnout.
„Kdybyste byl větší, zařadil bych vás k našim sápérům, na to jste ale moc malý.“
„Já ale, kapitáne, mám čestnou pušku!“
„Je-li možná?“
„Ano, kapitáne!“
„To je jiná!“
„Povolal si mne ministr války [byl jím tehdy generál Alexandre Berthier, Bonapartův dlouholetý náčelník štábu], abych přišel z Mansu do gardy. Mám od plukovníka dopis pro generála Hulina a dopis pro jeho bratra, obchodníka se suknem u brány Saint-Denis.“
„Nu dobrá, požádám o audienci u ministra války a doprovodím vás tam. Nechám si vás ve své kompanii, zítra na poledne půjdeme k ministrovi, a tam se uvidí.“
„To on mě našel s mým kanónem u Montebella.“
„Neříkejte! Už aby bylo zítra, jsem zvědav, jestli vás ministr pozná.“
„U Montebella jsem neměl plnovous, má ale moje jméno, protože si je poznačil do zeleného notýsku.“
„Tedy zítra. V poledne vás představím.“
Odporoučel jsem se a nazítří v poledne jsme vyrazili na ministerstvo války. Nechali jsme se ohlásit a byli jsme uvedeni k ministrovi.
„Nuže, kapitáne, přivádíte mi pěkného sapéra, co se mi tu hlásí. Co chce?“
„Vy jste mu psal do Mansu, aby nastoupil do gardy.“
            „Jak se jmenuješ?“
            „Jean-Roch Coignet, To já seděl u Montebella na tom kanónu.“
            „Aha, tak to jsi ty?“
            „Ano, mon général.“
            „Dostal jsi můj dopis?“
            „Můj plukovník, pan Lepreux, ho dostal.“
            „Správně. Jdi naproti do kanceláře, ať ti dají složku hlášení od důstojníků 96. půlbrigády. Řekneš jim svoje jméno a přineseš hlášení, které jsem ohledně tebe podepsal.“
            Zaklepal jsem na tu kancelář. Prohlíželi si můj vous, že skoro zapomněli úřadovat. Ten vous měřil 13 palců nazdél a mysleli si, že je přilepený.
„Je pravý?“ ptal se přednosta.
            Chytil jsem se za něj rukou a zatahal:
            „Vidíte,“ povídám, „že na bradě drží a je pěkně zasazený.“
            „Tu máte, sapére, to hlášení, je vás hodno.“
            „Děkuji.“
            A donesu ten papír ministrovi, který mi povídá:
            „Vidíš, že jsem na tebe nezapomněl. Dostaneš náš kabát. A ty, Renarde, pro něj dostaneš zítra v deset dopis a obejmeš ho, je to voják jaksepatří, drž si ho u své kumpanie!“
            Poděkoval jsem ministrovi a společně jsme se odebrali ke generálu Davoutovi, který byl generálplukovníkem pěších granátníků.13) Přijal nás velice pěkně,
            „Přivádíte mi sapéra s krásným vousem.“
            „Chtěl bych si ho nechat ve své kompanii,“ povídá mu kapitán Renard. „Má čestnou pušku.“
            „Jenže je malý.“
            Nechal mě, ať si vedle něj stoupnu:
            „Na granátníka nemáš postavu.“
            „Chtěl bych si ho nechat, mon général.“
            „Nu dobrá, musíme obelhat míru. Až půjde pod míru, necháš mu do punčoch dát pod každou nohu dva balíčky karet. Podívej,“ povídá, „schází mu šest čárek... Nu co! Uvidíš, že se dvěma balíčky karet pod každou nohou těch svých šest stop bude mít a ty si ho odvedeš.“14)
            „Jistě, mon général.“
„Když ho přijmou, bude to nejmenší z mých granátníků!“
Mon général, dostane vyznamenání!“
„To je jiná. Udělej vše, aby ho přijali!“
A my odešli, abychom si obstarali karty a mohli je dát do punčoch. Můj kapitán to všechno zařídil. Počínal si jak ryba ve vodě a uspěl. Toho večera jsem stál napřímeně jak kolík pod palicí a můj kapitán se vypínal, jako kdyby mi chtěl pomoci povyrůst. Nakonec jsem měřil dík dvěma sadám karet oněch šest stop (šest stop = 194,88 cm, patrně minimum pro sapéry, kteří byli vybíráni z největších granátníků, pozn. překl.). Vyšel jsem jako vítěz a můj kapitán se radoval a mne přijali do roty...
Gardoví pěší granátníci podle Rousselota
 Tak začala Coignetova kariéra v nejelitnější a nejprestižnější gardové jednotce, u pěších granátníků císařské gardy. Radost mu zkalilo setkání se sestrou, jíž neviděl sedmnáct let; byla nemocná a zemřela pár týdnů poté. Jenže život vojenský dal Jeanu-Rochovi na smutek rychle zapomenout, neboť jej u gardy čekaly spousty nových zážitků, z nichž k největším patřilo setkání s konzulem Bonapartem, jemuž do pomazání na císaře už nezbývalo mnoho času...

Den co den jsem se účastnil cvičení, abych si vštípil pořadové cviky gardy, což mi nebylo nijak zatěžko. Do měsíce jsem to zvládl a byl zařazen do batalionu. Disciplína tu nevládla přísná. Na nástupy se ráno chodilo v plátěných halenách, podvlékačkách a punčochách a pak se pádilo zpět do postele. Jenže k nám přišel jeden plukovník jménem Dorsenne, co měl za sebou Egypt, kde utržil spoustu ran.15) Takového vojáka bylo třeba, aby přerod gardy završil do disciplíny a vzorného odění. I ten nejstrašlivější voják se před ním chvěl. Odstranil všechny nepořádky a to jemu garda děkuje za svůj krásný vzhled. Mohli jej dávat za příklad všem našim generálům jak po stránce vzhledu, tak podle statečnosti. A my mohli do roka sloužit za vzor celé Evropě. Na bojišti jste nedokázali potkat nádhernějšího válečníka. Viděl jsem jej zasypaného hlínou od granátu, jak vstal a povídá:
„To nic, granátníci, váš generál je u vás!“
Takových mužů je škoda.
Sdělili nám, že První konzul provede prohlídku našich kasáren, že máme být v pohotovosti. Jenže on své okolí zmátl a všechny nás našel v postelích. Provázel jej generál Lannes, jeho oblíbenec. Potkalo nás neštěstí: dva granátníci spáchali sebevraždu, nikdo nevěděl, proč se ta strašná věc stala. On prošel všemi světnicemi a došel k mé posteli. Můj druh měřil 6 stop a 4 palce a když konzula viděl, celý se na posteli vypjal (je třeba vědět, že v té době se i v gardě dělili v kasárnách dva muži o jednu postel, pozn. překl.). Nohy mu přečnívaly přes okraj víc než stopu. Konzul byl přesvědčen, že to jsou dva granátníci za sebou, a šel až k hlavě naší postele, aby se o tom přesvědčil, a rukou šátral po celé délce mého druha. Díval se na ty z postele vyčuhující nohy:
„Ale,“ povídá, „ty postele jsou pro moje granátníky moc krátké! Podívej, Lannesi, je potřeba všechny ložnice mojí gardy předělat. Poznamenej si, ať jim dají i nové lůžkoviny a tohle všechno ať se dá posádkám.“
A můj spolunocležník se stal příčinou více než milionových výdajů. A celá garda dostala nové postele v délce 7 stop a konzul přísně všem velitelům vyčinil a chtěl všechno vidět. Nechal si předložit chléb:
„Takový nemá být,“ povídá, „já platím za bílý chléb, chci, aby ho měli denně. Poslechni, Lannesi, pošleš svého pobočníka k dodavateli, že si s ním chci promluvit.“
Konzul nám řekl:
„Provedu u vás v neděli přehlídku. Chci vás vidět, jsou mezi vámi nespokojenci a já chci znát jejich stížnosti.“
A pak se vrátili všichni do Tuilerií. Nechal si svolat naše velitele a dal jim rozkazy k nedělní přehlídce své gardy. A plukovník Dorsenne si dal záležet, aby v naší výstroji nic nescházelo. Všechny oděvní sklady se přerovnaly, všechny staré kabáty opravily a on nás v deset přehlížel. Byl přísný, až se důstojníci třásli, a v jedenáct jsme vykročili k Tuileriím. A na poledne vyšel ven konzul, aby provedl přehlídku, a vsedl na bělouše, na němž jezdíval už Ludvík XVI. Byl to svrchovaně krásný kůň, hlava i hříva jeho krásu korunovaly. Jeli krokem napříč řadami a dalo se tvrdit, že to byl nejkrásnější kůň, na němž konzul během své vlády seděl.
Nechal granátníkům rozevřít řady a procházel podél. A převzal mnoho žádostí, bral si je osobně a předával je generálu Lannesovi. Prošel třemi řadami, stále krokem, pak nechal řady zase sevřít a dál jel cvalem. Zastavil všude, kde se nějaký voják hlásil, a promluvil s ním. Byl s naším vzhledem spokojen a nechal nás odpochodovat. A my v kasárnách našli sudy s vínem, to dobré víno se rozdělovalo, na každého vyšel litr. A hodně lidí vybral k vyznamenání Čestnou legií. Hned nám bylo jasné, že se ty kříže už chystají, a radost z toho zavládla v celé gardě. Skoro všechny žádosti byly schváleny a zavládla všeobecná spokojenost.
Výstroj a výzbroj podle Rousselota
Coignet se nemýlil, čas slavnostního udílení Čestných legií se blížil a pro gardu nadešel 14. června 1804. Slavnost se v tomto případě nekonala v soustřeďovacím táboře Armády pobřeží oceánu, která se připravovala na invazi do Anglie. Garda, jež se měsíc předtím změnila z konzulské na císařskou, měla svoje vlastní rozdílení křížů na nádvoří pařížské Invalidovny. I Bonaparte už byl v té době na základě plebiscitu a výnosu senátu Napoleonem I., císařem Francouzů, třebaže mu Coignet a další až do sacre, tj. církevního pomazání, a vlastní korunovace (2. prosince 1804) říkali postaru. Pro Jeana-Rocha to jistě byl výjimečný den, jeden z největších v životě, vždyť pro kříž Čestné legie by dalo mnoho Napoleonových vojáků život v sázku, i když mu ve své hantýrce říkali poněkud neuctivě bamboche, pimprle, to proto, jak se při chůzi desetihrotý kříž na rudé stužce na prsou házel...

Konzul přijel na poledne, seděl na koni pokrytém zlatem, nikdy nebyl k vidění tak blyštivý kůň, i třmeny byly z masivního zlata. Ten bohatě zdobený hřebec byl darem Velkého Turka (tureckého sultána Selima III., pozn. překl.). Stráže jej musely obklopovat a hlídat, sedlo  zdobily všude jen diamanty.
Císař vstoupil do dómu, který dnes kryje jeho náhrobek; v kapli se rozhostilo naprosté ticho. Prošel skrze celý ten zástup generálů, důstojníků a vysokých hodnostářů a šel dozadu k trůnu, Josefína Beauharnaisová byla vlevo proti němu v lóži, Murat a Eugène Beauharnais u paty trůnu; ten druhý nesl podušku plnou jehlic a Murat koš plný křížů. A ceremonie započala vysokými hodnostáři, kteří byli vyvolávání v pořadí podle důstojenství, a když se rozdělily všechny velkokříže, donesli na polštářku jeden kříž Josefíně do lóže a Murat a Beauharnais (syn císařovny Josefíny, kterého Bonaparte adoptoval, pozn. řekl.) jí ho předali.
Nuže, pak vyvolali:
„Jean-Roch Coignet!“
Já byl nahoře, prošel jsem kolem svých kamarádů, sestoupil dolů, prošel houfem důstojníků, došel k patě trůnu a tam mě Beauharnais zastavil a říká mi:
„Dál se nesmí!“
A Murat mu řekl:
Mon Prince, všichni legionáři si jsou rovni; zavolali ho, může tedy projít.“
Stoupám po stupních k trůnu, hlásím se vypjatý jak struna před konzulem, který mi povídá, že jsem chrabrý obránce vlasti a že jsem to dokázal.
„Přijmi od svého konzula kříž.“
A já dal dolů pravou ruku, která předtím vylétla k medvědici, a vzal jsem si svůj kříž za stužku. A nevěda, co s ním, ustupoval jsem dolů po stupních trůnu a lehce jsem se kymácel. A konzul poručil, ať vystoupím až k němu, vzal mi kříž z rukou a provlékl jej knoflíkovou dírkou mého kabátce a vzal si z Beauharnaisova polštáře jehlici a připjal mi jej ke knoflíkové dírce.
Sestoupil jsem dolů, a jak jsem procházel skrze celý hlavní štáb, poznal jsem svého plukovníka, pana Lepreuxe, a svého velitele Merleho, kteří také čekali na vyznamenání, oba mě vprostřed těch generálů a celého davu objali. A vyšel jsem z dómu a nemohl jsem jít dál, tak mě tiskl dav, v němž všichni chtěli vidět můj kříž. Krásné dámy, co se chtěli k mému kříži přiblížit a dotknout se jej, mne žádali, zda mě smějí obejmout, a já si připadal, že dělám všem těm dámám a pánům, skrze něž se prodírám, patenu, misku na hostii...

Historka od Slavkova dokládá Coignetův hodně jednoduchý a velmi prostý styl, kde mezi větami, nejčastěji začínajícími spokou „a“, zazáří nejedna historka z druhu těch, jaká v oficiálních pojednáních a dokumentech nenalezneme…

Nazítří 2. prosince vyrazil císař časně ráno, aby navštívil své přední hlídky a obhlédl ruské pozice. A vrátil se na planinu pod výšinu, kde nocoval, a nechal nás za sebou sešikovat do bitvy. Vprostřed těch nádherných kolon nás bylo pětadvacet tisíc medvědic, všechno chlapíků, co žíznili po slávě stejně jako jejich velký vojevůdce. Naše bataliony pozdravily protivníky se zbraněmi na ramenou, a když došly na dostřel, popřály prvnímu sledu dobrýtro palbou po praporech, pak se na ně po praporech vrhly a zkřížily s ruským prvním sledem bajonety a útočily ze všech směrů a ze všech stran bylo slyšet nápěv:
„Teďka jim prorazíme bok,
ratata bum, prásk, střílet a hnát,
teďka jim prorazíme bok,
teďka se budem smát…“
Prvním náporem naši chrabří vojáci prorazili první sled a my, které císař postavil za první sled, prorazili linii druhou. Rozbili jsme střed jejich armády a stali se pány Prateckého návrší a armádu jsme jim rozetnuli vedví. Jenže naše pravé křídlo hodně trpělo, my to viděli, nemohli vzhůru, ten svah, ten kopec byl tak prudký a tvořil homoli, co se obracela ke srázu opačné strany toho kopce. A byly tam mohutné síly, celá garda imperátora Ruska se na té výšině namačkala. Jenže Napoleon, který bděl nade vším, nás notně vpravo posílil, abychom se mohli s ruskou gardou popadnout do křížku. Jejich jezdectvo postoupilo na prapor čtvrtého, jenž svým troskami pokryl bojiště. Císař to spatřil a řekl generálu Rappovi, aby se vrhl na tu ruskou gardu, co vzala útokem ten nebohý batalion. Rapp vyrazí s jízdními myslivci a mameluky a vyprostí ten prapor čtvrtého a pokračuje v útoku a ruská garda, co se na něj vrhne, ho unáší s sebou. A maršál Bessières vyrazí cvalem a napadne gardu s jízdními granátníky, pomstí se a rozseká gardu na kusy. Byla to několikaminutová jezdecká pranice. Všechno se pomíchalo, nikdo nevěděl, kdo vítězí. Vítězi ale byli naši granátníci, a tak se vrátili, aby stanuli císaři po boku.
A generál Rapp se vrátil celý zkrvavený a jednoho knížete přivezl s sebou. A náš Napoleon ho zahrnul chválou. Nás nechal postupovat útočným krokem, abychom ten zuřivý zápas podpořili. Ruská infanterie stála za tou masou a my věřili, že teď přichází náš čas. Jenže oni práskli do bot a bubnovali na ústup a my byli pány výšiny. Srazili jsme je do údolí a rybníků.
Císař si vzal svoji gardu a Oudinotovy granátníky a stočil se doprava, aby rozdrtil zbytek armády, která se drala na jednu ves ze srázu, který nemá sobě rovna. Oni tak nemohli tímhle směrem ustupovat, my měli divize, aby jim zastoupily cestu, co by jim umožnila dostat se na silnici od Vídně, a zahnali jsme je do rybníků a zasadili jim značné ztráty.
Bernadotte zůstal na výšinách, a když si císař chtěl přísným zrakem přeměřit ruskou gardu, vzal nás s sebou, abychom to pro nás zcela nové představení viděli. Rusové nemohli projít po cestě mezi rybníky, která se ucpala, museli jít po rybníku vlevo, přímo naproti nám, a císař, který jejich nesnáze hned vzápětí postřehl, velel vyslat dolů děla a druhý granátnický pluk. A naši kanonýři vytvořili baterii a Rusové přecházeli v kolonách led. A tu padají na led kule i granáty, ten pod tou masou Rusů praskne a jim nezbude, než vzít toho 2. prosince ledovou lázeň. A všechny jednotky tomu tleskají a náš Napoleon si nabírá ze své tabatěrky.
Byla to naprostá porážka ruské a rakouské armády a bitvu jsme ve dvou hodinách vyhráli. Zbývalo už jen pronásledovat ty, co se nevykoupali. Všichni naši maršálové a generálové se ještě nenabažili slávy, všichni se bili jako lvi, jeden vydal za čtyři. Den skončil v pronásledování a zajímání děl, povozů i zajatců, protože ti už toho měli dost. Navečer jsme uléhali ve skvělém postavení, co ho ještě ráno zaujímala ruská garda. A císař věnoval veškerou péči sbírání raněných; na dvě francouzské míle kolem bojiště se muselo všechno projít, aby se všichni posbírali, a všechny sbory dodaly lidi, aby se na té namáhavé dřině podíleli.
A navečer provázel celý generální štáb a část gardy císaře triumfálně do hlavního stanu. A doprovázela ho velice pěkná hudba gardy. Spal ve vsi Pozořice a my šli hledat dřevo a slámu do vsi vlevo po svahu, který padá k rybníkům. Sestup po něm je notně rychlý. Na cestu nebylo vidět, ale i zlé je občas k něčemu dobré. Naši kořistící vojáci narazili na úly s medem, a aby se mohli medu zmocnit, podpálili obrovskou stodolu a ten požár nám posvítil, abychom mohli přenést všechno, co jsme zatraceně potřebovali k přečkání ledové noci a abychom se po té trnité cestě vyškrábali. K jídlu jsem nic nenašel, a tak jsem se zmocnil sudu z borového dřeva. A vejdu taky do jednoho domu, vezmu peřinu, nacpu ji do svého sudu a nechám si ho kamarády naložit na záda. A rychle šplhám do svahu, ten zatracený sud mi jezdí po zádech, já se však nedám a dojdu do ležení. Postavím to těžké břemeno a můj kapitán Renard za mnou hned přijde s prosbou, abych mu poskytl v mém sudu místo. Vrátím se hned do vesnice, přinesu otep slámy a nacpu ji do sudu, to mu naplní břicho. A rozestřu peřinu a my oba strčíme hlavy do sudu, na peřinu, a nohy k ohni. Nikdy jsem neprožil šťastnější noc! Můj kapitán mi říkal:
„Celý život na vás budu vzpomínat.“
Však mne v Paříži také vzal do rodiny.
A nazítří jsem šli do Slavkova, chudé vsi se slaměnými střechami a se starobylým zámkem. Našli jsme ale v chlévech a stájích toho starého sídla na šest set ovcí a ty se hned v gardě rozdělily. My nalezli zásoby a rakouský císař přijel hledat se svěšenýma ušima našeho Napoleona…
Změny střihu granátnického fraku podle Rousselota
  
Tato ukázka z Coignetových sešitů se už vztahuje k tzv. polskému tažení let 1806 až 1807, konkrétně k času kolem Vánoc, kdy tažení teprve začínalo a probíhalo v krutých podmínkách, které granátníkovi nebránily, aby na vše vzpomínal s jistým tragikomickým náhledem:

Překročili jsme Bug v nejkrutějším prosincovém čase, ve zcela pusté zemi porostlé lesy a s prašnými cestami a nenarazili v ubohých vesnicích na živáčka, když jsme do nich navečer došli. Jenže jsme nenaráželi ani na Rusy. Ustupovali a dělali nám místo, my nacházeli jejich bivaky pusté a museli jsme za nimi šlapat nocí a na noc jsme došli k nějakému zámku, nevěděli jsme, kde to je... Položili jsme naše vaky pod ořešáky v jednom Rusy vyklizeném ležení. Já položím svůj pytel a ucítím, že ho dávám na nějaký pahrbek. Hrabu ve slámě, panebože, jakou mám radost, dva kusy komisárku, každý po třech librách. Kleknu vedle pytle, otevřu ho, dám jeden ze svých dvou chlebů dovnitř, druhý rozdělím na kusy. Byla taková noc, že mě nikdo nespatřil.
            „Co děláte,“ povídá mi kapitán Renard.
            Popadnu ho za ruku, strčím do ní kus chleba:
            „Ticho, hlídejte mi pytel a jezte! Jdu na dřevo!“
            Jdu se čtyřmi ze svých, najdeme před zámkem rozbité dělo, rozebereme ho, přineseme kola a lafetu. A jen co dojdeme s těmi obrovskými díly k našemu kapitánovi, byly to čtyři kola a lafeta, rozděláme oheň, aby vydržel celou noc. Jak skvělá to byla noc! S kapitánem jsme se oba skryli, abychom se nacpali tím dobrým chlebem.
            „Ještě mám jeden v pytli, zítra dostanete díl.“
            A táborák jsme měli jak pro císaře.
            A nazítří jsme vyrazili k hlavní cestě a doprava, do písčin a lesů. A hned sněžení a hned zas déšť, příšerný čas. A hned nato pořádná obleva! Tu se písek začne pod našima nohama sypat, voda jej zalévá a my v tekoucím písku a písek po kolena, bereme provazy a boty přivazujeme k nohám. Jenže jak rveme nohy pohřbené v tom tekutém písku, provazy a boty zůstanou v promáčeném blátě, co je všude. Musíme popadnout nohu zezadu, abychom ji vyrvali jak mrkev a posunuli dopředu, a hned hledat oběma rukama druhou nohu a vymrštit ji dopředu, pušku na záda, abychom měli obě ruce volné. A tímhle způsobem celé dva dny.
            Jenže v řadách těch starých vojáků začala vzrůstat beznaděj. Někteří z nich spáchali za té trnité cesty sebevraždu. Během dvoudenní cesty jsem jich takhle ztratili šedesát, než jsme došli do Pultusku, prachbídné vesnice se slaměnými střechami a šindelová chalupa, co v ní spal císař, nestála ani za tisícovku franků. Naše bída tu dosáhla vrcholu, nemohlo se už dál. Utábořili jsme se na kraji té vsi, jíž říkali Pultusk. Tam jsme bivakovali. Jen co první dorazili, už hledali slámu, aby si ji dali pod nohy, jenže sláma nikde, tak jsme brali obilné snopy, abychom mohli stát na zemi. A stodoly jak po vymetení. Šel jsem několikrát, přinesl granátníkům koryto, co tu odhodili jízdní granátníci; naložili mi ho na záda a já dojdu do bivaku s tím břemenem, co mě zamačkává do bahna. Zhrozili se toho i kamarádi, co byli proti mně jak obři. Dva ho museli strkat do ohně a já se hned vrátil pro snopy, abych si z nich udělal svůj domeček. A měl jsem to štěstí, že jsem naše dvě vejce: jaký to pro mne byl poklad!
            Vrátím se do vsi, nesu si dřevěnou naběračku. Padal jsem únavou, Bůh mi ale přál, když mě tvořil, nohy jsem měl mrštné jak arabský kůň, to mě zachraňovalo, a ve strázních mi nescházela kuráž. Ne, nikdy člověk nesvede celou tu bídu vylíčit! Celé naše dělostřelectvo se topilo v blátě a ústí děl ryla v zemi. A císařův povoz a on v něm, oboje nemohlo ven. Museli mu přivést koně až ke dvířkům, aby se z té bryndy dostal a mohl vjet do Pultusku. A tam spatřil zoufalství svých starých vojáků, co si vystřelili mozek. A právě tam nám dal jméno bručouni, co nám zůstalo a které je nám dodnes ke cti.
            Jenže zpět k mým vejcím, dal jsem je do naběračky k ohni a plukovník Fréderic, co nám velel, přijde k mojemu ohni, protože já byl ten nejpodnikavější a přispěl jsem k rozdělání největšího ohně. A on, když spatří tak dobrý oheň, přijde do našeho bivaku, vidí naběračku u ohně, povídá:
            „Ta naběračka je vaše?“
            „Ano, plukovníku, a v ní dvě vejce, co jsem našel.“
            „Skvělé,“ povídá mi, „mohl bych s jedním počítat?“
            „Ano, plukovníku.“
            „Dobrá, zůstanu u vašeho ohně.“
            Skočil jsem pro otep, abych ho mohl usadit, vrátím se, dám mu dvě na sezení. A vyndám ta dvě vejce a jedno vejce mu dávám, on to vejce uchopí, dá mi jeden napoleon a povídá:
            „Jestli si těch dvacet franků nevezmete, nebudu vaše vejce jíst; dneska tuhle cenu má.“
            A mně nezbylo než si těch dvacet franků za jediné vejce vzít.

Překládat celé Coignetovy sešity zde nelze, proto dodejme jen jeho další osudy.  Stal se roku 1807 gardovým kaprálem a kvůli tomu se musel za pochodu naučit číst i psát. Po Marengu, Slavkovu a Jeně zažil Pruské Jílové, Friedland, Somosierru, Aspern i Wagram, roku 1812 byl povýšen na poručíka gardy, viděl bitvu u Borodina, přecházel Berezinu a roku 1813 se stal kapitánem. Znovu bojoval u Lützenu, Lipska a mnoha bitev let 1814 až 1815 od Brienne po Waterloo, kde zastával funkci vrchného nadvozného císařské gardy. Po Napoleonově pádu byl poslán do výslužby, jako mnoho jiných měl existenční potíže, které vyřešil sňatkem s dobře situovanou vdovou z Auxerre. Paměti psal na naléhání zákazníků obchodu své choti, zejména obchodních cestujících, jimž prodával opisy po pěti francích… Zemřel devětaosmdesátiletý roku 1865, jeho sešity (neúplné a špatně dešifrované, neboť rukopis je strašlivě nečitelný a mnohdy fonetický) vyšly prvně roku 1883 a vzbudily senzaci hlavně tím, že představovaly skvělý pramen o životě obyčejných vojáků i nižších důstojníků Grande Armée; podobných bylo do té doby vydáno jen velmi málo.

7 komentářů:

Jakub LUKÁŠ řekl(a)...

Moc pěkný článek. Škoda, že tyto paměti ještě nikdo u nás v celé jejich šíři nevydal, alespoň jsem je nikde nenašel. Nechystáte se na ně někdy v budoucnu pane Kovaříku? Stejně tak je velká škoda, že dosud nevyšlo DVD s touto minisérií v českém jazyce. Je k neuvěření, že takový paskvil jako byla čtyřdílná minisérie Napoleon s Christianem Clavierem vůbec na DVD vyšla a paměti Coigneta nikoliv. Nu což, asi se začnu učit francouzsky. :-D

Jiri Kovarik řekl(a)...

Což o to, já bych se chystal, jenže není nakladatel, do tohohle se nikomu nechce...
A DVD???
Také nechápu, proč růszné české Tv kupují paskvily a tuhle perlu si nechávají ujít, přičemž by nakoupili asi vzhledem ke stáří dokumentu levně...
Ach jo...

Jakub LUKÁŠ řekl(a)...

Zbývá snad jen doufat, že se blýskne na lepší časy. Při dnešní době, jak vznikají nové a nové televizní stanice, jak houby po dešti, třeba po této perle některá sáhne. Anebo třeba vydavatel DVD. Je škoda, že ani nakladatelé na toto neslyší, vždyť například paměti Marcelina de Marbota zmizely beze zbytku. Já sám jsem je před nedávnem horko těžko sehnal až na druhým konci republiky. Každopádně moc fandím Vašemu spisovatelskému umu a jak nás čtenáře skvěle zásobujete. ;-)

Anonymní řekl(a)...

A co vydat takovou knihu pouze v elektronické formě vlastním nákladem? A finance zkusit vyřešit formou předobjednávky. Samotná předloha vzhledem ke stáří už asi bude mimo autorská práva, takže cena by byla dána hlavně překladem a korekturami. V elektronické formě bych typografii klidně oželel.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Upřímně řečeno, ono to nejde tak úplně "vlastním nákladem", funguje to jako celý knižní trh, takže většina zisku jde nakladateli-správci či provozovateli serveru, takže autor z toho vyjde dost bídně s pár procentíky z prodaných kopií. A těch, jak mě ukazují moje elektronické knihy, zatím není mnoho. Holt čas není na hrdinství či sponzorství a já dělám, co mohu, abych ukojil čtenářskou přízeň, za niž jsme velmi vděčen, jinak... Jakéhokoliv nakladatele či sponzora na Coigneta nicméně přivítám s otevřenou náručí!!!

andy711 řekl(a)...

Coignetove pamati boli prvou knihou, ktorú som kompletne prečítal v angličtine. Boli pre mňa motiváciou navyše aby som sa v tomto jazyku zdokonaľoval, na druhej strane je to text štylisticky naozaj dosť jednoduchý takže to nebola až taká fuška. Každopádne to bol skvelý zážitok a rád sa k tej knihe vraciam. Takéto memoáre sú podľa mojho názoru omnoho fascinujúcejším zážitkom než napr. beletria typu série o Sharpovi (ale aj tú mám v podstate rád). Pána Kovaříka a tiež čitateľov prosím o ich tipy na ďalšie aspoň tak objemné a hlavne bezprostredné memoáre z napoleonských vojen ako sú tie Coignetove. Samozrejme mimo už, zásluhou pána Kovaříka v češtine vydaných, Marbota a Parquina alebo Nadeždy Durovej. Napríklad mňa sklamal Ségur ale celkom ma zaujal De Rocca, aj keď aj ten príliš často opisuje všeobecne známe vojenské operácie a udalosti, namiesto toho aby sprostredkovával v prvom rade vlastné zážitky. Ďakujem vopred za názory.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Souhlasím s Vámi, Ségur mě nudil (a výjimkou poslední části pro roky 1813 a 1814). Rocca je příliš politizující, asi se chtěl vyrovnat Madame de Stael :-) Pamětí je spousta (viz na blogu štítek "memoirs"), ale takto komplexních málo. Pokud zvládnete francouzštinu, zkuste granátníka Pilse. Pokud angličtinu, zkuste britské memoáry, Cavalié Mercera, i když je to jen 1814-1815, nebo E. Costella. A jinak velmi vřele doporučuji anglicky románovou sérii Adriana Goldswortyho (voz rovněž tento blog, zatím 3 díly, cena mírná, paperback cca 7 liber + poštovné, pokud objednáto přimo přes amazon co.uk, nebo ABE Boooks)