pondělí 31. ledna 2011

KRÁSA CÍSAŘSKÝCH ZBRANÍ (1. ČÁST)

Přítel Michal Šťovíček mi poslal unikátní materiál, který mě nadchl; věřím, že nadchne i mnohé z vás. Problém je jen v tom, že obsahuje tak veliké množství fotografií (každou lze zvětšit kliknutím), až je nutné dokumentaci rozdělit do dvou částí. Omlouvám se za to trochu zlomyslně, neboť věřím, že se na druhé (závěrečné?) pokračování budete těšit. A autorovi upřímně děkuji!

Michal Šťovíček
KRÁSA CÍSAŘSKÝCH Z
BRANÍ

Mezi miliony chladných i palných zbraní armád všech dob, jejichž předpisové typy jsou všeobecně známy, bylo i mnoho zbraní vyráběch malosériově či přímo individuálně, na osobní objednávku. Jedná se o zbraně všestranně výjimečné, spojené s konkrétními jednotlivci nebo událostmi. Byly určeny jako dary nebo jako čestné zbraně. Tyto zbraně jsou často přímo šperkařskými výtvory vynikající zdobením a elegancí, určené zejména k reprezentaci, přitom pochopitelně plně funkční. Svědčí o dovednosti, estetickém cítění a umění tehdejších zbrojířů a zbrojířských dílen i o vkusu jejich zákazníků.
Napoleonská Francie v tomto směru poch
opitelně nebyla výjimkou. Vzhledem k výjimečnosti těchto zbraní z napoleonských válek se jich docela značný počet zachoval do dnešní doby, neboť až na výjimky tvořily součást rodinho dědictví, ne-li přímo pokladu, a pokud se jich kdy potomci obdarovaného museli či hodlali vzdát, objevují se dnes porůznu buď v muzeích, nebo na renomovaných aukcích, kde dosahují astronomických částek. Nepatrný zlomek tohoto počtu bych rád ve stručnosti představil, pro stručnost bez technických popisů.
Mluvíme-li o exkluzivních zbraních Prvn
ího císařství, je nutno zmínit jejich hlavního výrobce, jímž byl nejuznávanější puškař Francie Nicolas-Noel Boutet (1761-1833). Talent i řemeslo zdědil po otci. Byl činný již od r. 1788, kdy se výhodně oženil s dcerou osobního králova puškaře a byl jmenován řádným královským puškařem (arquebusier ordinaire du Roy). Dal se do služeb revoluce, jíž se na rozdíl od jiných dvorních umělců velmi hodil, takže byl již r. 1792 jmenován ředitelem a „uměleckým vedoucím“ versailleské puškařské manufaktury (Directeur-artiste de la Manufacture de carabines de Versailles). Direktorium jej v listopadu 1798 jmenovalo generálním ředitelem všech francouzských zbrojních manufaktur a zbrojních opraven (Directeur général des Manufactures d´Armes et Ateliers de réparation de France). Již od následujícího měsíce se Boutet začal věnovat výhradně vedení zbrojní manufaktury ve Versailles, která za císařství dosáhla přímo evropské proslulosti. V období od zrušení všech vyznamenání za Revoluce do založení řádu Čestné legie vyráběla manufaktura malosériově čestné zbraně, udělované s příslušným věnováním bojovníkům všech hodností za jejich hrdinské činy. Postupně Boutetem řízená císařská manufaktura ve Versailles již začala vyrábět téměř výhradně jednotlivé kusy, přičemž Boutet se i jako ředitel na návrzích a výrobě bezprostředně podílel. Pro Napoleona vyrobila řadu unikátních a drahocenných chladných i palných zbraní, jimiž císař obdarovával významné osobnosti kolem sebe i v zahraničí, a vyráběla stejně honosné zbraně na přímé objednávky Napoleonových maršálů a generálů i jiných patřičně movitých jedinců. Na těchto zbraních se totiž nešetřilo intarzováním ušlechtilými materiály včetně stříbra, slonoviny a zlata/zlacení, přičemž funkčnost, reálná použitelnost a špičková střelecká či šermířská kvalita těchto šperků neutrpěly ani v nejmenším. Vzhledem k individuální výzdobě a/nebo věnování je každý kus unikátem.
Po Napoleonově pádu
Boutetova hvězda rázem zhasla. I když přešel do služeb Bourbonů a manufakturu ještě krátce udržel, společenská a ekonomická situace jeho umění již nepřála. Zůstal bez pracovních vyhlídek a roku 1833 dožil jako obyčejný řemeslník. V době konjunktury, tj. od roku 1800 do r. 1818 vyrobila jím řízená císařská a později královská manufaktura 145 659 zbraní.
Typické a na první po
hled snadno rozeznatelné jsou zejména jeho pistole, jejichž tvar dovedl k estetické dokonalosti, díky čemuž jej dnes odborníci často nazývají „architektem palné zbraně.“ Následující obrázky snad sdostatek svědčí o Boutetově estetickém cítění a dokonalosti provedení. Všechny vyobrazené zbraně pocházejí z Boutetovy versailleské manufaktury, není-li uvedeno jinak.

Čestná šavle, dar Prvního konzula plukovníku pěších myslivců, pozdějšímu brigádnímu generálovi Jerôme Soulèsovi. Model je vperkovaná typizovaná šavle husarských důstojníků za Konzulátu
Čestná šavle pro vyšší důstojníky z doby Konzulátu. Šavlí tohoto modelu, vycházejícího z jiného typu husarské důstojnické šavle, bylo vyrobeno relativně hodně, liší se pouze motivy zdobení a pochopitelně věnováním.
Jiný typizovaný model darovací nebo zakázkošavle z doby Konzulátu pro vysoké důstojníky a generály - model Vendémiaire An XII.
Čestná šavle vycházející z jednoho z mnoha typů šavle jízdních myslivců, dar Direktoria generálu Vandammovi.
Šavle vycházející z modelu pro revoluční reprezentanty lidu 1792-1793, dar generála Bonaparta svému pobočníkovi Marmontovi po bitvě u Lodi.Čestná šavle, odměnou za 18.-19. brumaire 1799 s věnováním na čepeli „Journée de Saint-Cloud 19 brumaire An VIII“. Tvarem záštitného „oblouku“ neodpovídá žádné předpisové šavli, jde o volnou fantazii.
Jedna z osobních šavlí Prvního konzula (podle standardního modelu Vendémiaire An XII).
Bonapartova šavle z bitvy u Marenga. Bitva tento druh šavle zpopularizovala - viz níže. Napoleon ji později daroval svému bratrovi Jerômovi a zůstala v rodě do dnešní doby. Když šla v r. 2007 do aukce, jeden ze vzdálenějších příbuzných Bonapartů ji pro rodinu zachránil za roztomilou sumičku 4 200 000 EUR.
Kord Prvního konzula, tzv. „anglický perlový“ typMeč Prvního konzulaBonapartův kord člena Institutu
Napoleonův korunovační kord (jaspisy, želvovina, zlato...)
Napoleonův kord, který měl císař po boku v bitvě u Slavkova (výjimečně není od Bouteta, nýbrž od zlatnického mistra Biennaise)
Napoleonova osobní takzvaná „šavle císařů“, s motivy a vyrytými jmény římských císařů na čepeli, v „rámové“ pochvě = bez kovové/dřevěné výplně - kvůli odlehčení a zlevnění výroby (což asi v tomto případě nebylo potřeba...)Kord Josepha Bonaparta

Šavle maršála Lannese. Tohoto tehdy oblíbeného typu darovací šavle „à la Marengo“ (viz výše) bylo vyrobeno více kusů, viz další ukázka.

Téměř identickou nosil např. i maršál Masséna.

Šavle maršála Bessièrese, vycházející samozřejmě z předpisového modelu pro jízdní gardu

Kord maršála Bernadotta (záštitná příčka ulomena)
příště pokračování...
Summary: Part one of the article by Michal Stovicek about beauty of napoleonic arms and "armes d´honneur" with many exemples.

neděle 30. ledna 2011

KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON? (POTŘETÍ)

Přítel Michal Šťovíček mi poslal následující řádky, které mínil jako komentář k mému příspěvku Kým je pro vás Napoleon (ze 14.06.2010), a dodal, ať si s ním dělám, co chci, což činím. Je podnětný, mohl by vzbudit vaše reakce, a navíc tak obsáhlý, až by se do komentářů možná ani nevešel, přičemž by tam zanikl, což by byla škoda! Takže tady je jen s mými úpravami do mezititulků a mojí otázkou: co vy na to?:

Dovolím si se zpožděním zaplést do diskuze a vyjádřit se nekoherentně k několika myšlenkám:

1. Napoleonovy agresivní války:
a) nezapomínejme, že evropské monarchie se na revoluční i napoleonskou Francii vrhly vždy jako první a vrhaly se na ni neustále, Přičemž se také nerozpakovaly agresivně vstupovat na francouzské území
b) nejsem stratég, ale domnívám se, že žádná obranná válka proti koalici se nedá vyhrát tak, že budete jen sedět za svými hranicemi a doufat, že nepřítele na hranicích zastavíte a pak ovšem jen budete u hraničních patníků sledovat, jak se formuje k dalšímu promyšlenějšímu útoku, nebo budete riskovat, že ho nezastavíte a budete muset válčit na vlastním území se snadno představitelnými důsledky. Jak známo, nejlepší obranou je vždy a všude útok. Napoleonova strategie byla v souhrnu překvapit a zničit ozbrojené síly nepřítele, který mu vyhlásil válku, k tomu však nemohl čekat za Rýnem, až se mu ve Francii objeví celá koalice a on bude proti ní muset válčit doma? Porazili a porazili by snad Sověti a ostatní Spojenci Hitlera tak, že ho ze svého území vytlačili a pak se na svých hranicích zastavili a nepokračovali v ofenzívě až do Berlína? USA přece válčily proti Hitlerovi i proti Japoncům výhradně na cizím území, jinak by s touto teorií byly vůbec nemohly do války vstoupit a Hitler i Japonci by to byli vyhráli na celé čáře. Já osobně si nedělám iluze, že kdyby byl Napoleon projevil ochotu neválčit, že by mu Anglie a ostatní monarchie podaly ruku na usmířenou a řekli „Tak jo, milí Francouzi, odpusťme si co jsme si, žijte si tam u vás po svém, my Vás Veličenstvo bereme mezi sebe, čert vem Bourbony, a dokonce nám sem můžete jezdit přednášet o té vaší revoluci“?
c) na čem že se to usnesl Vídeňský kongres? = že bude potlačovat jakékoli liberální hnutí na kontinentální Evropě... což taky celkem svědomitě činil a rozhodně ne jen diplomacií - viz francouzská intervence ve Španělsku hned v r. 1822-1824, kdy byly karty obrácené: na straně reakce stála Francie, kdežto Španělé chtěli aspoň trochu svobody. Mimochodem: proč tentokrát Španělsko nepovstalo proti cizím interventům jako jeden muž? - viz níže bod 4.)
d) dnešní historici a pseudohistorici a vůbec většina „obyčejných“ Evropanů se zhusta dívají na dějiny i na současnost výlučně pacifistickým pohledem 21. století a žijí v iluzi, že zlu se nemělo a nemá odporovat a všechno se dalo a dá řešit mírovými konferencemi. Na to, jak řešit situaci, kdy jedna strana jednat nechce, ještě nepřišli. Pro příklad dnešní zkreslené optiky odbočím např. k husitství: dnes se šmahem poukazuje na to, že husité vypalovali, loupili, vraždili atd. Nikdo už nepřizná, že jejich domácí i zahraniční protivníci jednali naprosto stejně, a že středověk byla doba vůbec všestranně krutá, v níž život obyčejného člověka takřka nic neznamenal a která si na mírová jednání a mezinárodní spolupráci nijak nepotrpěla. Nikdo taky nepřišel s teorií, co tedy měli husité dělat, aby zachovali domácí i mezinárodní mír, popřípadě co měli dělat jejich protivníci. Mimochodem, tím, že husité jen pasivně odrazili první křížové výpravy a pak zůstali doma, nijak nezabránili tomu, že se formovaly další a další křížové výpravy. O Zikmundovi se přitom dnes mluví hlavně jako o schopném státníkovi a diplomatovi - proč jeho pan Neff nepřirovnává k Hitlerovi, když jeho cílem bylo ovládnout Čechy a „kacíře“ vyhladit, přičemž jeho vojska tu vraždila a loupila všude, kde se objevila, a kacířem mu byl paušálně a priori každý Čech a i se svými stoupenci v Čechách vesměs jednal jako s „občany druhé kategorie“?

2. Kontinentální blokáda
Bezesporu hlavní Napoleonova chyba: neuvědomil si, že Evropa se bez Anglie neobejde, stejně jako se Anglie neobejde bez Evropy. Jenže on asi po Trafalgaru ani jiné řešení neměl. Jak známo tehdy i dnes, tehdejší anglická rozpínavost neměla mezí a kde na to Anglie se svou malou armádou stačila, tam ji bez rozpaků použila (boj o Ameriku, Indie, později búrské války apod.). Francii i jiné evropské země přitom viděla z ekonomického hlediska takřka výhradně jako svá odbytiště, nikoli jako rovnocenné obchodní partnery. Anglie a Francie byly holt „dědičnými nepřáteli“ od raného středověku a pochybuju, že by to Napoleonova mírumilovnost změnila. Regulérní Amienský mír Anglie porušovala zcela vědomě a zejména odmítala tolerovat, že Francie si hodlá podržet své dosavadní kolonie, až opět vyhlásila Francii válku. Měl snad Napoleon beze všeho přenechat francouzské zámořské kolonie Anglii? Proč se nevyčítá W. Pittovi mladšímu, že nebyl konciliantní mírotvorce?

3. Národní protifrancouzská hnutí:
Ano, „vývoz revoluce“ ztroskotal i mnohem později... Na druhou stranu, aniž bych chtěl kterékoli národní hnutí či odboj proti interventům/okupantům znevažovat, podotkl bych, že tato národní hnutí byla svým způsobem protismyslná či spíše paradoxní. Jeden z nejzaostalejších států v Evropě = Španělsko se vzbouřilo v podstatě proto, že tam prostí lidé s mozky „vymytými“ církví si žádný pokrok ani nedokázali představit, své panovníky měli za bohem seslané a každého Francouze jim církev od počátku líčila jako bezbožného Antikrista. Církev tam také byla inspirátorem a vůdčí silou guerilly, neboť dobře věděla, co jí od eventuelní vlády liberální Francie či jen pouhé „revoluční nákazy“ hrozí. Jinak byla církvi rozhodně jakákoli národní myšlenka cizí a zde ji jen dokázala obratně využít. Samotná španělská hrdost by asi celonárodní povstání nevyvolala. Totéž se v menší míře týká Pruska a národů Rakouska, které tak paradoxně bojovaly v konečném důsledku za své feudální pány, natož pak prostých Rusů, kteří neviděli za horizont své vesnice a ve své negramotnosti tak urputně a „uvědoměle“ hájili své samoděržaví, které s nimi zacházelo jako s podlidmi. Jak se dal v tomto bodě celý národ ovládnout a jak přinejmenším tenkrát musely zásadní výzvy k povstání přijít shora, vidíme ve Francii r. 1814: podle vší logiky tam mělo/mohlo vypuknout (celonárodní?) povstání proti rusko-rakousko-pruským interventům, ale Napoleon řekl „Ani nápad“ a bylo ticho... Kdyby byl řekl „Národe do zbraně, vlast je v nebezpečí“, možná by bylo leccos jinak?... Celá Francie sice měla válčení dost a válkami utrpěla a měla zájem na jejich ukončení atd., ale to snad ostatní národy taky? Dále myslím, že Napoleon při svých válečných taženích nikdy neviděl v tom kterém státě všechny jeho obyvatele automaticky jako nepřátele, které je třeba pobít či zotročit, a za nepřítele pokládal až toho, kdo se mu postavil na ozbrojený odpor - chtěl bojovat od počátku do konce jen proti „vládním špičkám“ a jejich pravidelným armádám. To, že jeho vojska bezohledně rekvírovala, ukládala výkupné, popřípadě se dopouštěla „politováníhodných přehmatů“? A že ve Španělsku oplácela krutost krutostí? Která dřívější nebo tehdejší armáda to nedělala? Pan Neff by se při vší úctě měl držet toho, čemu rozumí nejlíp = fotografování, IT atd. a nepouštět se bez hlubších znalostí do nesmyslných historických exkurzů...

4. A moje hodnocení Napoleona?
Domnívám se, že v souhrnu je Napoleona třeba hodnotit kladně. Před jeho státnickým i vojenským uměním je nutno bezvýhradně smeknout. Lze ho samozřejmě z dnešního pohledu za leccos kritizovat a leccos mu vytýkat, jenže dneska je chytrej každej... Dokázal to, co nedokázal snad nikdo před ním ani po něm, ani jako státník, ani jako vojevůdce. Na své vzestupné dráze a na svém vrcholu (a možná i ještě nějakou dobu po něm) to byl jeden z nejfantastičtějších mozků lidstva s výdrží, energií a pracovitostí robota. Později dělal chyby jako politik i jako vojevůdce, a doplatil na ně, to ovšem rovněž mnozí před ním i po něm. Jakýmsi důkazem jeho stěží uchopitelné velikosti je to, že ještě bezmála 200 let po jeho smrti se o něm vedou disputace jako snad o žádné jiné osobnosti v dějinách. A že pro Francouze přes všechny jejich případné výhrady je nakonec pořád jejich dějinným velikánem a symbolem francouzské velikosti, byť nakonec třebas jen proto, že žádný jiný národ takového velikána nemá. Bez Napoleona by si Francii ani dějiny Evropy už nikdo nedokázal představit, jinou takovou osobnost v dějinách hned tak nenajdeme. Žádný z předchozích, snad v něčem částečně srovnatelných evropských vládců (Ludvík XIV., Karel IV. aj.), navíc nezačínal od nuly jako chudý ostrovan, nýbrž již při narození měl trůn takřka jistý. Dlužno ovšem podotknout, že bez Francouzské revoluce by Napoleona nebylo, za monarchie by skončil nanejvýš jako schopný řemeslný voják, možná až v hodnosti maréchal de camp, ale víc těžko. Který jiný panovník také po sobě zanechal takové dílo, že i po 200 letech slouží za základ jeho státu? Myslím, že v tomto bodě s ním snese srovnání jedině G.Washington. Alexandr Veliký byl možná větší dobyvatel co do plochy území, ale jeho dílo ho přežilo jen o pár let. Kromě toho Alexandrovy dobyvatelské metody byly podstatně brutálnější až nelidské (ovšem v jeho době zcela běžné, vytýkají se mu také právě až dnes). Napoleon jako vojevůdce nejspíš nemá sobě rovna - všichni význační a vítězní vojevůdci před ním válčili v mnohem menším měřítku, s mnohem méně početnými armádami i protivníky. Ti, kdož vítězili po něm, jednak již měli zcela nesrovnatelné podmínky (vojenská technika), jednak se všichni naučili základy válečného umění právě od něho. Utrpěl i porážky, jenže každý z vojevůdců před ním také bitvy vyhrával i prohrával, a na jeho konečnou porážku se musela spojit celá Evropa, která ho spíše než vojenským uměním udolala prostou přesilou. Jediný vojevůdce v dějinách, který za několik let válčení nikdy neprohrál a kdo se Napoleonovi vyrovnal vynalézavostí, byl snad jen Jan Žižka, ale ten válčil sotva 5 let, stejně jako i mnozí vítězové moderní doby válčili nesrovnatelně kratší dobu než Napoleon. Takže ho můžeme opodstatněně kritizovat a polemizovat, co kdy měl a neměl dělat, přičemž Napoleon nám docela dobře může na všechny naše kritiky jeho činů říct: Tak pojďte a udělejte to líp, neboli nám položit otázku, kterou nám nedávno ve zcela jiné souvislosti položil jeden malý český Napoleonek řečnických pultů: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má?

5. Na závěr drobná faktická poznámka ke komentáři roman.ricka ze 17.6.2010 o názvech ulic:
Ono se těžko pojmenovává ulice či cokoli po vlastních poražených vojevůdcích, natož pak po velitelích wehrmachtu, byť by jinak byli charakterově bez vady. Ovšem v Dusseldorfu a v bavorském městě Erlangen je Erwin-Rommel-Strasse, v Augustdorfu a v Dornstadtu jsou po Rommelovi pojmenována kasárna bundeswehru...
A všimněte si, že v pařížských bulvárech a ulicích, pojmenovaných po Napoleonových maršálech a generálech chybí jedno jméno: Bernadotte. Jediné město v celé Francii, které si trouflo po něm pojmenovat ulici, je jeho rodné Pau.

čtvrtek 27. ledna 2011

WATERLOO (1 DÍL: SMĚR BRUSEL)

Tento týden jsem svému nakladateli (AKCENTu, jak jinak...) odevzdal první svazek dvoudílného projektu s názvem Waterloo a podtitulem Směr Brusel. Letmo jsem se o psaní této věci zmiňoval, takže jen shrnu řečené. Rukopis (čítající cca 260 stran Wordu 12 bodů, což je hodně) zahrnuje dosti stručné nastínění situace v souvislosti s Napoleonovým návratem z Elby a mnohem víc pozornosti věnuje válce, k níž se od té chvíle schylovalo, tedy prostředkům a možnostem obou stran, jejich plánům, skladbě armád, dílčím operacím (proti vévodovi z Angloulemu a ve Vendée), atd. Těžiště leží ve dnech 14. až 17. června 1815, tedy v událostech těsně před "dnem D" a v prvních třech dnech tažení. Myslím, že by mělo jít o čtivou knihu se spoustou úryvků z dokumentů, korespondence, hlášení i pamětí, opřenou o nejdůkladnější díla stará (Mauduit, Houssaye, Siborne, Letow-Vorbeck, Pflug-Hartung, přičemž k Houssayovi přistupuji dost kriticky) i nejlepší práce moderní (Coppens, Adkin, Hofschroer, Barbero), v nichž jsem nesledoval jenom děje, ale i legendy, lži a mystifikace, jichž se kolem tzv. Belgického tažení nakupilo nesmírně mnoho. Jde o pohled z obou stran, vlastně ze tří, tedy o hledisko britské, pruské i francouzské. Současně jsem se snažil hlavní text doplnit medailonky hlavních aktérů, taktiky, výcviku, výzbroje, skladby armád a života v nich, k čemuž slouží k jednotlivým kapitolám systematicky přiřazované a graficky zdůrazněné bloky. Samozřejmě že na konci najdete hodně podrébné ordre de vbataille. Podotýkám, že mnohé z těchto pasáží byly zpracovány na základě dobových předpisů a pomoc i revize přítele Jakuba Samka byla neocenitelná! Kniha by měla mít větší formát, který umožní uplatnit složitější grafiku. Bude v ní 140 vyobrazení a 31 map, zčásti s použitím dobových topografických podkladů. Svazek končí 17. června odpoledne ve chvílích, kdy Britové ustoupí od Genappe a vše se blíží k bojišti před Waterloo.

Přebal, který si rámcově navrhuji sám, vidíte v prvním náhledu na obrázku; mnoho zásadních změn by doznat neměl.

Dodávám, že hrubý text rukopisu 2. svazku s názvem Poslední bitva je u konce, zbývá dokreslit několik map, přečíst vše po sobě a prokonzultovat opět připomínky Jakuba Samka, jichž bude ku prospěchu věci bezpochyby hodně, neboť v taktice a předpisech je stokrát víc honěný než já... Onen druhý díl až na cca 30 posledních stran pojednává celý (na 270 wordovských stranách) jen o bitvách 18. června (té hlavní v prostoru mezi Belle-Alliance a Ohainskou cestou i té druhé, sváděnou mezi Grouchym a Thielmanem u Wavre).
Jistěže vás budu informovat, jak pokračují práce v DTP a v přípravě do tisku, což bude příležitost utrousit zas něco dalšího (obsah, kapitolku, náhled -pdf, jak bude grafika vypadat), abych vás navnadil.

Summary: Prewiev of the first band of my newest book about Waterloo Campaign (with subtitle Road to Brusel). Content: War preparations and events from June 14th to June 17th (with 140 photos, 31 maps, ordres de bataille...). First informations about second band (Last battle).

BITVA U ESSLINGU OČIMA PATRIKA RAMBAUDA

Tahle kniha se jmenuje docela jednoduše Bitva (La Bataille), už je stará třináct let, když jsem ji ale dostal poprvé ve francouzském originále do ruky, byla pro mne něčím jako bleskem z čistého nebe a do jisté míry tak zapůsobila i na scénu francouzské literatury, neboť ve Francii získala roku 1997 Grand Prix de l’Académie a Prix Goncourt. Pojednává o dvoudenní bitvě, jíž Rakušané říkají Aspern a Francouzi Essling, je románem, a přece vše líčí způsobem, jenž hraničí s literaturou faktu, což podtrhují historické poznámky a seznam použité literatury na konci. Postavy, terén i události vykreslil Patrik Rambaud na základě pečlivého studia pramenů a životnost postav vás dokonale vtáhne do děje. Věřte, že už v prvních odstavcích budete mít pocit, jako kdybyste s vrchním štolbou Caulaincourtem a náčelníkem štábu Berthierem klusali vedle kočáru poněkud rozmrzelého císaře Francouzů…

Figur historických se objevuje v Bitvě celá plejáda od velkých aktérů (krom Napoleona maršálové Berthier, Lannes, Masséna a Bessières, zraněný generál Dorsenne, při útoku zabitý Espagne, na smrt raněný Lannes, chirurgové Larrey, Percy či Yvan, atd.) až po ty řadové, neboť Rambaud oživil a stvořil svoje hrdiny i z postav Massénových pobočníků Marbota a Sainte-Croixe či z memoáristy a malíře plukovníka Lejeuna. Další historickou postavou, která dodává námětu na šíři i promyšlenosti, je mladičký, dosti namyšlený, obtloustlý a poněkud zakomplexovaný intendant Daruho štábu jménem Henry Beyle. Uplyne řada let, než přijme pseudonym Stendhal, pod nímž napíše veledíla jako Červený a černý či Kartouza parmská… A pak tu jsou dva hrdinové obyčejní, vyfabulovaní, ne však zcela, neboť i je Rambaud stvořil jako kvintesenci dobových pamětí: voltižér Paradis, zelenáč a čerstvý conscrit, který zažívá vyčerpávající obranu aspernského hřbitova, i jeho protipól, ostřílený, drsný, válkou přece jen ne zcela okoralý kyrysník Fayolle, svědek vyčerpávajících útoků i protiútoků na francouzském středu. Civilní Vídeň tu ztělesňují mladičká Anna Kraussová a také další historická postava, atentát na Napoleona chystající Franz Staps.

Patrick Rambaud přiznal, že ho k napsání knihy přiměl dopis, který kdysi napsal Balzac madame Hanské. Slavný autor cyklu Lidské komedie se v něm své milence svěřoval s intenzivními přípravami na knihu, kt
erou pak už nestihl realizovat, na román o bitvě u Esslingu

„Proč chtěl Balzac,“ ptá se Rambaud, „ vyprávět právě o Esslingu? Proč nás chtěl zavést spolu s Napoleonem v roce 1809 k branám Vídně? Proč ne Marengo, Aboukir, Slavkov nebo Wagram? Proč tyto dva divoké dny, kdy nikdo neměl chuť se bít a které zanechaly čtyři
cet tisíc mrtvých v obilních lánech? K pochopení všeho jsem viděl jediné řešení: překročit osobně Dunaj, jezdit na koni s Lannesem a Massénou, cítit palčivost požárů, riskovat mezi dělovými koulemi Rakušanů. Bylo to napřed pátrání, potom zvědavost, pak chuť a nakonec nezbytnost. Na koně.“

Té výzvě nelze odolat, neboť se mu povedlo Essling vylíčit až neuvěřitelně mistrovsky a překlad Karla Velického neubral francouzskému originálu na kráse ani v nejmenším (byť nevím, proč např. Regensburg nepřeložil jako Řezno…). Neznám autentičtější dílo krásné literatury, jež se zabývá tématem napoleonských válek a které by s Bitvou, sneslo srovnání, snad jen španělský a dosud nepřeložený El Húsar Arturo Pérez-Reverta (viz jeden z prvních článků na tomto blogu) s ním může soupeřit. Od roku 1997, kdy vyšel u Grassetů originál, jsem doufal, že
tato kniha spatří světlo světa i v češtině, a o devět let později se tak stalo, naneštěstí v možná estetickém, leč naprosto bezvýrazném přebalu…

Patrick Rambaud zůstal napoleonské tematice věrný i dál, jeho další román Il neigeait… (Sněžilo…, podle prvního slova básně Victora Huga; česky vydalo nakladatelství THEMIS z podivných důvodů jako Generál Zima 1812) už ale dramatičnosti Bitvy nedosáhl. Stále však zbývá přeložit L’Absent (Nepřítomný, román o Napoleonově první abdikaci a vojácích bez svého císaře) i nejnovější Le chat botté (Kocour v botách; tuto vtipnou přezdívku dala podle hrdiny z pohádek mladému Korsičanovi Laura Permonová, pozdější vévodkyně d’Abantès, manželka generála Junota) o mladém Buonapartovi a událostech kolem vendémiairového povstání v Paříži.

Patrik Rambaud: Bitva. Přeložil Karel Velický. Vydal Volvox-Globator 2006, 295 stran, ISBN: 80-7207-610-8, EAN: 9788072076109

úterý 25. ledna 2011

KANONÝR OD WATERLOO (PAMĚTI 2)

Původně bylo v plánu pokračovat v představování memoárů z dob koaličních válek těmi několika málo, co byly vydány i česky, pak ale zvítězila touha podělit se o objevování nového, což mne samotného trochu překvapilo, neboť pamětí ze zmíněné doby už jsem nashromáždil, přečetl, či alespoň prolistoval velmi mnoho. Jistěže mi jméno Cavalié Mercera nebylo neznámé, při psaní druhého dílu knihy o bitvě u Waterloo (v rukopise včera nahrubo dokončeného až na několik map) jsem se ale do nich ponořil mnohem hlouběji. Četba je to místy drsná, nicméně kouzelná, prošpikovaná mnoha historkami, líčenými s nadhledem a jistým humorem, jenž vůbec nezní anglosasky a má v sobě něco z esprit gaullois, galského ducha. I když tyto memoáry zahrnují poměrně omezený časový úsek, stylem i barvitostí se vyrovnají Francouzům Marbotovi či Parquinovi, abych jmenoval ty nejproslulejší, neboť v sobě mají onen nadhled, schopnost vidění věcí z nadhledu, z koňského hřbetu, protože Mercer byl jezdec. Přesněji jízdní dělostřelec, příslušník Royal Horse Artillery, což činí jeho vzpomínky ještě poutavější. Abych nechodil kolem horké kaše, jmenují se prostě Journal of the Waterloo Campaign, Deník tažení k Waterloo (přesně Journal of the Waterloo Campaign kept throughout the campaign of 1815), prvně vyšly roku 1870, tedy po autorově smrti, od té doby obletěly svět a vycházejí stále znovu a znovu.

Alexander Cavalié Mercer se narodil roku 1783 v Kingston-upon-Hull (Yorkshire), jeho otec byl generálem, který sloužil u Royal Engineers a syna předurčil pochopitelně pro vojenskou dráhu, začínající na Military Academy ve Woolwichi, z níž šestnáctiletý Alexander nastoupil roku 1799 jako poručík Royal Regiment Artillery. Sloužil v Irsku, sraženém nedlouho předtím na kolena potlačením rebelie roku 1798, naději na řádné povýšení příliš neměl a štěstí se na něj usmálo teprve roku 1806. Tehdy byl ustaven do hodnosti second captain a zařazen k G Troop (to písmeno označoval abecední pořadí jednotky) Royal Horse Artillery, Královského jízdního dělostřelectva. O rok později se účastnil neblahé Whitelockeho expedice k Buenos Aires, což bylo na dlouhou dobu z jeho bojové kariéry vše. Teprve na jaře 1815 se vypravil do války znovu. Byl zařazen do formující se Anglo-nizozemské armády a vyplul k belgickým břehům 11. dubna 1815 jako velitel baterie, čítající v klasickém uspořádání pět devítileberk (viz obr.) a jednu pět houfnici pět a půl palce, což obnášelo sestavu 80 kanonýrů, 86 vozků a 226 koní. Když Napoleon vpadl časně ráno 15. června do Belgie, vyrazil Mercer z vesničky Strijtem západně od Bruselu (a v rámci Vandeleurovy brigády lehkého jezdectva) k místům prvních bojů, ke křižovatce Quatre Bras, se ale dostal až po prvním dnu bitvy. O to víc si užil ten následující 17. června, kryl ústup Uxbridgeho jezdectva, tvořícího zadní voj; tehdy měl velmi zvláštní příležitost vystřelit po císaři Francouzů, což popsal později takto:
„Často jsem si přál spatřit Napoleona, toho obávaného válečníka, toho nevšedního génia, jehož jméno znal celý svět. Teď jsem ho spatřil a v tom obraze bylo cosi vznešeného, co nemá obdoby. Pohled na nebe, zamračené od rána, skýtal neobvyklou podívanou. Obrovské chomáče dosud oddělených, inkoustově černých bouřkových mraků, lemovaly ostře ohraničené kontury, a vše vypadalo jen vybuchnout: visely nám nad hlavou a naše postavení zahalila temnota až pohřební, leč pahorek, který měli předtím obsazený Francouzi, se koupal ve sluneční záři. Když ke mně lord Uxbridge mluvil, vyjel cvalem na návrší, které já před chvíli opustil, osamělý jezdec, za nímž hned následovali další. Na osvětleném pozadí se jejich siluety zdály mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na okamžik zastavily a prohlížely si nás; hned nato vyjelo na návrší několik eskadron a lord Uxbridge vykřikl: ,Pal! Pal!‘. Vypálili jsme salvu, bleskem jsme nakolesnili a dali se na ústup. Oni vyrazili vpřed s podporou svého jízdního dělostřelectva, které na nás spustilo palbu, sotva jsme ukončili celý manévr, avšak bez valného výsledku; jediným zasaženým byl sluha majora Whyniatese, kterého trefila střepina do nohy.“

Tu chvíli a místo ostatně dodnes připomíná kamenný památník s deskou, na níž jsou základní momenty vylíčeny (viz obr.)
Následoval dramatický ústup s bojem u Genappe (úryvek jsem někde na blogu zmínil v rámci ukázky z připravované knihy o Waterloo) a mizerná deštivá noc:
„Promáčeni jsme byli zcela, kabáty, přikrývky, vše bylo mokré, o komfortu jsme si mohli zdát a snažili jsme se z toho dostat, jak to šlo nejlépe. První naší starostí byli koně a měli jsme prostředky, abychom je plně uspokojili (…). Zvířata měla bohatě co žrát celý den je to tak zkrápělo, že ani nepotřebovala vodu. Pokud jde o nás, my neměli absolutně nic a počítali jsme, že nám alespoň odpočinek doplní síly. Po takovém dni je tvrdé jít spát bez večeře, s tím se ale nedalo nic dělat. (…)Dvakrát jsem upadl do jakési dřímoty, dlouho to ale trvat nemohlo. Spát nešlo. Byli jsme promoklé na kůži a plachta nepředstavovala žádnou ochranu, látkou se lila voda. Vstal jsem a s nesmírnou radostí jsem zjistil, že se pár mužům povedlo rozdělat dva ohně, u nichž seděli, a v náznaku jakési pohody kouřili krátkých dýmek. Byl to dobrý příklad a ke mně se v té chvíli přidal můj druhý kapitán (…) a oba jsme se pustili do rozdělávání ohně. Můj druh měl deštník (který, jen tak na okraj, budil za pochodu u mužstva náramné veselí); zapíchli jsme ho do stráně, on si sedl z jedné strany rukojeti, já z druhé, načež jsme si zapálili doutníky a cítili se pohodlně.“
Pozice Mercerovy baterie byla v zahradě statku Mont-Saint-Jean, tedy skoro v týlu, a náš kapitán netušil, že se zanedlouho ocitne takřka v prvním sledu! Zatím neměl co na práci a věnoval se tomu pro vojáka nejdůležitějšímu, žaludku:
„Zjistil jsem, že jídlo není zatím hotové, proto jsem se šel projít do zahrady statku. Pár vojáků od gardových jednotek tu vykopávalo brambory, což byl skvělý objev a já se hned rozhodl, že toho využiji. Zavolal jsem svoje muže a vrhli jsme se bez prodlení do práce.“
U Hougoumontu se Cavalié Mercer ocitl dosti náhodně, dík tomu, že jeho kanonýři, zabraní do vykopávání i směru brambor u statku Mont-Saint-Jean, začátek boje jaksi přeslechli. On sám o tom vyprávěl takto:
Zatímco jsme se takto zaměstnávali, zaznamenal jsem, že se u čela rozpoutala prudká dělostřelba, to však nás od práce neodvedlo. Krátce nato jsem ke svému velkému údivu zjistil, že jsou všechna tábořiště na svahu opuštěná, že i Ramsayovy jednotky opustily sad, aniž jsem si toho všiml, a že jsme tu sami. Žádným směrem jsem nespatřil živou duši. Palba víc a víc sílila, já byl poplašený, že jsme sám a že se děje cosi důležitého, proto jsem chvátal zpět a dal ihned povel připřahat.
Jídlo zmizelo, nebyl čas ho ani ochutnat, jen jednomu sluhovi jsem nařídil, ať kotlík zavěsí pod muniční káru. Ten hlupák kotlík pověsil, jak jsem mu řekl, předtím ale vylil obsah.
Byl jsem bez rozkazů, izolovaný a bitva (o té už se nedalo pochybovat) probíhala někde na opačné straně svahu. Chvíli jsem stál nerozhodně, vypadalo to, že na mne zapomněli. Všichni bojovali, jen já tu stál opuštěný, a říkal si, že nejlepší bude se někam vrhnout do akce.“
Narazil na majora Mc Lloyda, svého známého, svěřil se mu, že je bez rozkazů, a dostal pokyny od něho. Měly dost zvláštní podobu:
„Nu dobrá. Pro lásku Boží, pomozte mi, nebo mě zničí. Moje brigáda je rozsekaná na kusy, munici jsem vyčerpal, a když nedostaneme posilu, zničí nás."
Mercerova baterie stanula za 14th Foot, který ležel na břiše, aby se chránil před francouzskou palbou.
„Před námi bylo pár dragounů německé Legie, kteří tu a tam vysílali hlídky do úvozu. Směrem ke kopiníkům postupovali opatrně a jen kvůli průzkumu. Obilí až k úvozu a k cestě na Nivelles bylo plné francouzských tiraillérů, které zhurta napadali naši (tuším, že šlo o myslivce hannoverského sboru). Viděli jsme, jak odstupňovaně postupují obilím a Francouzi se současně s tím stahovali. Vpravo od [Pirého] kopiníků udržovaly dvě či tři baterii soustavnou palbu proti nám, jejich rány ale musely jít nanejvýš ze čtyřliberek, dopadaly krátké mnoho se jich ani nepřekulilo přes terénní vlnu. Některé nicméně dospěly k místu určení a my byli sužováni zejména jejich houfnicí, vypalující duté projektily s dlouhou zápalnicí, ty soustavně dopadaly kolem nás, prskaly a syčely pár vteřin, než vybuchly, což velmi vadilo našim mužům i koním.“
Nejtěžší chvíle zažil v době útoků francouzského jezdectva, během nichž se z pravého křídla přesunul na jeden z nejexponovanějších úseků, do míst, kde stanula Adamova pěší brigáda.
„Francouzi se přes všechno snažili na nás dostat, byť jim to šlo pomalu (první salva zbrzdila krok) a nevypadalo to, že by nás smetli. My byli v malé terénní proláklině pod místy, kde jeli, před sebou jsme měli násep zvící jedné a půl až dvou stop, po němž vedla úzká cesta, což účinnost našich kartáčů násobilo a jatka zde byla hrozná. Myslím, že to trvalo pár vteřin, pak jsem zaznamenal symptomy váhavosti a v okamžiku, kdy jsem si říkal, že je po nás, obrátili na obou stranách zpět a pádili pryč. (…). Vznikla opravdová tlačenice a my do nich pálili kartáči ze všech šesti hlavní. Účinek byl nepředstavitelný a popsat zmatek té scény nelze. Po každé salvě následoval pád značného počtu mužů.; ti, co přežili, spolu bojovali navzájem a já viděl, jak si cestu razí hruškami palašů. Někteří v zoufalství nad tím, jak se ocitli před jícny kanónů, a jiní stržení splašenými koňmi se vrhali do mezer mezi námi, málo z nich ale myslelo na to, aby užili svoje palaše, v hlavě měli jen snahu zachránit se. (…) Zastavili se až za terénní vlnou, kde byly před naší palbou kryti. My přestali střílet, jelikož ale stáli nedaleko (my viděli hořejšky jejich pokrývek hlav), nabili jsme znovu. (…) První francouzská kolona se skládala z jízdních granátníků (ti granátníci byli nádherná jednotka v modrých uniformách bez revérů a koletů, měli jen velmi široké kožené závěsníky a ve vysokých chlupatých čepicích vypadali obrovsky) a kyrysníků; ti dříve jmenovaní ale jeli v čele…“
Popisoval svoje zážitky barvitě a mimoděk vykreslil i jeden z nejkrutějších obrazů bitvy, pasáž, ve které vzpomínal na osud jednoho koně ze svých zápřahů a českému čtenáři se při ní nutně vybaví Šrámkova dojemná báseň Raport, pokud ji zná.
„Kule odnesla celý vršek hlavy zvířete hned nad očima. Přesto žilo a vypadalo zcela, že vnímá vše kolem, zatímco jeho velké jasné oči jako by prosily, ať ho neodháníme od jeho druhů při vědomí. Poručil jsem veterináři Pricemu, ať udělá jeho trápení konec, a on prohnali zvířeti srdcem šavli, čímž mu prokázal veliké dobrodiní.“
Čelil útoku střední gardy, poslednímu Napoleonovu zoufalému pokusu o zvrat situace, a poté jel s Vandeleurovými jezdci do protiútoku, který jej zanesl až k Belle-Alliance. Tam se setkal s Prusy, britskými spojenci, nebylo to však setkání s objetími, ale se střelbou, neboť v houstnoucí ani jedna strana nerozeznávala, kdo je přítel, a kdo nepřítel. Vzpomínal, jak mu bomba s dlouho zápalnicí přistála v blátě u nohou a vybuchla, sotva odskočil. Nechal poslat pár střel směrem, odkud přiletěla, a za chvíli se k němu přihnal nějaký jezdec, který špatnou francouzštinou s jasným německým přízvukem křičel:
„Ach! Mein Gott! Mein Gott. Co to délate, mosjé. To jsou faši prouští přátele a vy je střilet? Ach, mein Gott! Pšéstatnte, mosjé, pšéstante. Préšpak to? Angličane zabijet svoje dobré pšátele Prousy! Kde je vévoda Felington?“
Jenže Prusové stříleli po Mercerovi dál a on důstojníka poslal, ať svým vyřídí, že dokud oni budou zabíjet své dobré přátele Angličany, do té doby že bude i on pokračovat, protože každý, kdo po něm pálí, je jeho nepřítel… Pak ve svých memoárech dodal, že krátce nato přijela belgická baterie:
„Ti Belgičané byli opilí jak dobytek, a když dorazili, málo dbali, kam střílejí.“
Dodal, že měl co dělat, aby si nevzali na mušku i jeho, a přesvědčil je, ať raději pálí pruským směrem, když mají chuť…
Druhý den pocházel Mercer bojiště, kde navštívil i Hougoumont, což nebyla hezká podívaná. Svůj příběh dovyprávěl až do Paříže a v podstatě do konce celé kampaně roku 1815 (do Anglie se vrátil až roku 1816); i to jsou stránky plné barvitých postřehů. Pokud si je chcete (a máte možnost) přečíst sami, naleznete prolink na jedno z anglických vydání v nadpisu. Francouzský překlad najdete na http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k114516p.r=cavali%C3%A9+mercer.langEN
Do roku 1821 byl náš hrdina dán na poloviční služné, pak jej povolali zpět a poslali do Britské severní Ameriky. V Kanadě sloužil do roku 1857, pak se vrátil do Anglie, roku 1859 byl povýšen na plukovníka a v únoru 1862 jej jmenovali generálem. Zemřel roku 1868 v Exeteru a krom memoárů po něm zůstala řada velmi dobrých akvarelů (viz ukázka). Z nichž se většina nalézá ve sbírkách National Gallery of Canada.

čtvrtek 20. ledna 2011

NAPOLEONOVA SMRT: OTAZNÍKY A ZÁHADY

Můj předposlední příspěvek nadhodil v souvislosti s filmem Monsieur N otázky a otazníky kolem Napoleonova pobytu na Svaté Heleně a zejména kolem jeho úmrtí. Vracím se k nim přetištěním jednoho příběhu ze své knihy Sňatky se smrtí, který je určitým shrnutím všech nejasností, bílých míst a dosavadního (přesněji nedávného) bádání. Ben Weider, který otazníkům kolem Napoleonovy smrti zasvětil nemalou část života, bohužel, už nic nového nevypátrá, zemřel 17. října 2008.

VRAŽDA CÍSAŘE NAPOLEONA?

(Otazníky kolem smrti zajatce na Ostrově svaté Heleny)

Dne 18. června 1815 prohrál Napoleon I., císař Francouzů, nedaleko od belgického městečka Waterloo svoji poslední bitvu a opustil armádu. O tři dny později dojel do Paříže, aby zachránil korunu, avšak prozatímní vláda, která se zde z iniciativy policejního ministra Fouchého vytvořila, si vynutila jeho abdikaci, v pořadí už druhou. Drama stodenního císařství (byť trvalo přesně 94 dnů) skončilo, Napoleon odejel na zámek Malmaison a odtud k Rochefortu, na západofrancouzské pobřeží Atlantiku, neboť hrozilo nebezpečí, že padne do rukou vítězné pruské či britské armádě. Přeplul na ostrov Aix, na jednu ze základen francouzského válečného námořnictva, uvažoval, že se dvěma fregatami prorazí britskou blokádu a odpluje do Spojených států, avšak 15. července se rozhodl jinak. S brigou L’Épervier doplul k britské řadové lodi HMS Bellerophon a vzdal se kapitánu Maitlandovi, jejímu veliteli, s tím, že žádá britskou vládu o politický azyl. Byl převezen do Anglie, na půdu ostrova však nikdy nevystoupil. Dne 30. července jej přemístili na řadovou loď HMS Northumberland a na její palubě odplul s malou suitou k osamělému, vprostřed Atlantiku a daleko od jakékoliv jiné pevniny ležícímu ostrovu Svatá Helena. Přistál zde po dvou a půl měsících plavby, v úterý 17. října 1815, a v půli prosince dostal k pobytu přidělen statek Longwood na ostrovních výšinách. Jeho vláda se ztenčila na jedenáct pokojů a pár desítek metrů okolí, jeho doprovod na služebnictvo a miniaturní dvůr v čele s generály Bertrandem, Gourgaudem a Montholonem. V dubnu 1816 vystřídal tolerantního guvernéra admirála Cockburna komisně striktní generálmajor sir Hudson Lowe a spolu s ním začalo pět let trvající drama beznaděje, zoufalství i pomalého Napoleonova umírání…

Byl Napoleon otráven?
Ve středu 2. května 1821 už byl Napoleonův zdravotní stav tak zlý, že koncilium tří britských lékařů oznámilo malé císařské družině blížící se smrt. V noci ze 4. května došlo k prudkému zhoršení a v sobotu 5. května nadešel poslední den života bývalého císaře Francouzů, kterého Britové už oslovovali jen strohým generál Bonaparte. Odpoledne v 17:49 konstatoval doktor Antommarchi, který držel umírajícího za zápěstí a sledoval puls, že Napoleon nedýchá. To on zatlačil mrtvému oči, i když stejnou věc bude později hrabě Montholon tvrdit o sobě. O čtyři dny později, ve středu 9. května, byla rakev s Napoleonovým tělem, oblečeným do uniformy gardových jízdních myslivců se všemi řády, které zesnulý za života měl, a zakrytá modrým generálským pláštěm z bitvy u Marenga, spuštěna do neoznačeného hrobu v místě, které si zesnulý sám vybral, blízko pramene v hluboce zařízlém údolí Géranium, což česky značí Čapí nůsek. Dne 27. května odplul všechen císařský doprovod zpět do Francie, někteří se sem ale vrátili o devatenáct let později a byli 15. října 1840 přítomni exhumaci, po níž následoval převoz do Francie a poté do Paříže, kde tělo spočinulo 15. prosince pod kopulí dómu Invalidovny. Tady by mohla historie slavného muže skončit, uzavřela se však jen jedna část. Ta druhá se možná otevřela větou, již Napoleon vepsal do své druhé a poslední závěti.
„Umírám předčasně, zavražděn anglickou oligarchií a jejími najatými vrahy.“
Až do přelomu XX. a XXI. století nikdo netušil, zda mínil toto obvinění obrazně, jestli šlo o výrok určený Hudsonu Lowemu, nebo se za ním skrývalo pevné přesvědčení, že mu kdosi záměrně ukrátil život. Knihy a články, jež byly na toto téma napsány, se počítaly na tisíce, vše v nich obsažené ale představovalo jen hypotézy, kde převládla domněnka o rakovině žaludku či o zánětu jater. Víc se říci nedalo, neboť pitva, provedená doktorem Antommarchim dvacet a půl hodiny po smrti, mnoho neobjasňuje a v protokolu se nikde příčina smrti nekonstatuje. Píše se tu jen o zduřelých játrech, slezině a poškození žaludku, což budilo a dodnes budí pochybnosti.
V roce 1955 nicméně na tuto scénu vstoupil muž, kterého zpočátku nebrali historikové vážně, švédský dentista a amatérský toxikolog Sten Forshufvud. Jeho zájem vzbudily nedlouho předtím poprvé publikované memoáry Louise-Josepha Marchanda, komorníka, který s císařem Francouzů vytrval na Ostrově svaté Heleny až do jeho smrti. Forshufvud začal analyzovat zmínky i pasáže, týkající se Napoleonova zdravotního stavu, a postupně dospěl k závěru, že se v Marchandových pamětech skrývá celkem dvaadvacet ze třiceti odborně uznávaných symptomů otravy arsenikem, které další memoáry potvrzují. Uváděly se tu světloplachost, migrény, nedoslýchavost, nespavost, ztráta ochlupení a přirozeného zbarvení nehtů, nedostatečné prokrvení končetin, ztížené dýchání, stavy úzkosti, žloutnutí bělma a další.
Forshufvudovi trvalo šest let, než se odhodlal svoje závěry publikovat, jako amatér však byl považován spíše za lovce senzací. Pokusil se navrhnout exhumaci Napoleonova těla a lékařskou analýzu, narazil ale na vlnu odporu a ze strany francouzské vlády na kategorické ne, které ostatně trvá dodnes. Neodradilo jej to, pustil se jen jinou a složitější cestou, kterou poskytovaly vzorky Napoleonových vlasů. V rukou různých vlastníků jich existuje na světě několik, neboť komorník Marchand jeden pramen mrtvému břitvou pečlivě odřízl, a Forshufvud věděl, že ve vztahu k arseniku představují unikátní zdroj informací. Stopy jedu se v nich totiž ukládají a vlasová metoda dokázala určit nejen obsah arseniku, ale i dávkování. Zdokonalená metoda dr. Hamilton-Smithe, specialisty na soudní lékařství z University of Glasgow, sice umožňovala získat tyto údaje na základě analýzy jediného vlasu, onen jeden vlas ale musel Forshufvud získat. Ve Francii nepochodil (a právě to později nazval francouzskou blokádou), jeden vlas ale získal; dr. Hamilton-Smithovi jej poskytl, aniž toxikolog tušil, z jaké osoby vzorek pochází.
Výsledek analýzy byl ohromující, vlas obsahoval třináctkrát víc arseniku než činí normál, Forshufvud i Hamilton-Smith si však chtěli vše ověřit. Museli čekat, než se povedlo shromáždit od různých majitelů pět vzorků Napoleonových vlasů, avšak zkoumání znělo shodně. Arsenik v nich obsažený byl Napoleonovi podáván po několik let v malých a nestejných dávkách od počátku července až října 1816, rozbory však nemohly říci, zda se toxin do těla dostával v lécích, z okolního prostředí, či z jídla nebo pití. Forshufvud výsledky publikoval nejprve v časopisech a roku 1961 v knize Napoléon a-t-il été empoisonné? (Byl Napoleon otráven?), vydané pařížským nakladatelstvím Plon.
V té době už švédský dentista a toxikolog navázal kontakt s Kanaďanem Benem Weiderem, mužem známým ze sportovního světa a podnikání, Napoleonovým velkým obdivovatelem, zakladatelem a presidentem The International Napoleonic Society. Weiderovy kontakty a manažerské schopnosti daly počínaje rokem 1974 vzájemné spolupráci nový rozměr. Oba byli přesvědčeni, že Napoleon byl otráven, a pustili se do analýzy pramenů, dokumentů z doby Napoleonova zajetí i memoárů (z nichž ne všechny byly v té době publikovány) dalších osob, které na Ostrově svaté Heleny kromě Marchanda pobývaly. Šlo o memoáry generálů Bertranda, Gourgauda i Montholona, Las Casesovy zápisky, vzpomínky Napoleonova osobního mameluka Aliho, zprávy lékařů O’Meary a Antommarchiho i dalších. Chtěli tímto způsobem vytvořit okruh podezřelých, eliminovat z něj ty, kterým prokáží hypotetickou nevinu, a odhalit skutečného vraha. Dospěli k závěrům, které poprvé publikovali roku 1995 v knize The Assasination at St. Helena (Vražda na Svaté Heleně; česky roku1995 pod titulem Byl Napoleon zavražděn?), s jejich tezí o totožnosti traviče ale ještě chvíli počkejme.
Ben Weider ovšem šel mnohem dále a s obdivuhodnou houževnatostí i cílevědomostí přesvědčoval o své hypotéze i o věrohodnosti vlasové analýzy jak veřejnost, tak historiky. Podařilo se mu prosadit přezkoumání dvou vzorků Napoleonových vlasů (získaných z majetku potomků Emmanuela, hraběte de Las Cases, který pobyl na Ostrově svaté Heleny jen krátce, shromáždil tu však materiál pro Mémorial de Sainte-Hélène, dodnes nejvydávanější a nejčtivější dílo, které tu vzniklo) v chemicko-toxikologické laboratoři FBI ve Washingtonu, D.C. Výsledky prezentované dr. Rogerem Martzem, šéfem laboratoře, potvrdily závěry z glasgowské university. Podstatná část jeho zprávy z 28. srpna 1995 zněla takto:
„Laboratoř FBI analyzovala dva Napoleonovy vlasy, které jste poskytl k prozkoumání na arsenik. Níže naleznete výsledky analýzy, která byla provedena metodou Graphite Furnace Atomic Absorption Spectroscopy.
Množství arseniku přítomné v analyzovaných vlasech odpovídá otravě arsenikem...“

Konečná odpověď: jed na krysy
Weider tyto analýzy prezentoval v květnu roku 2000 v Paříži před francouzskými toxikology a historiky, znovu vše publikoval v doplněném novém vydání své knihy (k níž napsal předmluvu i princ Napoléon, hlava rodiny Bonapartů) a některé přesvědčil. Dokonce dostal od francouzského presidenta Chiraca řád Čestné legie, především však probudil novou vlnu zájmu a teorií. Přibývalo ovšem i pochybovačů z řad francouzských toxikologů, kteří namítali, že vzorků, analyzovaných v laboratoři FBI, bylo příliš málo, aby se daly výsledky považovat za průkazné. Ještě větší nesouhlas vyvolal Weider v řadách renomovaných francouzských historiků, specialistů na Napoleona, jimž se do čela postavili Jean Tulard a Thierry Lenz. Tato skupina žádala další analýzu, provedenou v laboratořích ve Francii. Jistěže vše mohla nejlépe objasnit exhumace Napoleonových ostatků, jenže k té se Francie stavěla a staví zcela odmítavě.
Weider se nevzdal a už v září roku 2000 požádal o spolupráci doktora Pascala Kintze, tehdy presidenta Société Française de Toxicologie Analytique (Francouzská společnost pro analytickou toxikologii), a časem mu předložil k analýze pět vzorků vlasů slavného mrtvého. Pocházely z pozůstalostí lady Hollandové, abbého Vignaliho, sluhy Noverraze (tento jediný vzorek nebyl v soukromých rukou a zapůjčilo jej Napoleonské muzeum ve švýcarském Arenenbergu), komorníka Marchanda a hraběte de Las Cases.
Doktor Kintz vypracoval v roce 2001 zprávu o výsledcích analýzy, provedené metodou elektrotermické atomové absorpční spektrofotometrie, a konstatoval v ní, že jednotlivé vzorky překračují sedmkrát až osmatřicetkrát hladinu toxikology uznávané přirozené dávky.
Teoreticky by to mělo stačit jako svrchovaný důkaz, jenže v listopadu 2002 vyšel ve francouzském popularizačním časopise Science & Vie (česky Věda a život) článek, v jehož záhlaví stál tučný titulek:
„Exkluzivně. Napoleon nebyl zavražděn. Naše pátrání vydává nezvratné svědectví.“
Článek se opíral o analýzu, kterou nechala redakce provést v laboratořích Préfecture de Police de Paris (Pařížská policejní prefektura), a tvrdil, že analýza konstatovala arsenik nikoliv uvnitř Napoleonových vlasů, ale na povrchu. Z toho autoři vyvozovali, že přítomnost arseniku způsobily konzervační prostředky, či vnější vlivy, nikoliv otrava! Weider sice namítal, že použitou metodu neuznal žádný francouzský či mezinárodní tribunál jako průkaznou a vyjádřil pochybnosti o původu analyzovaných vzorků (jejichž provenienci časopis specifikoval mlhavě), přičemž si mohl právem myslet, že jde o produkt novinářské snahy po senzaci, ze strany francouzských napoleonských historiků však musel čelit nové ofenzívě.
Hozenou rukavici zvedl na podzim roku 2003, kdy mu vyšli vstříc dva mezinárodně renomovaní odborníci. Už zmíněný doktor Kintz, autor analýzy z roku 2001, a profesor Robert Wennig z university v Lucemburku se rozhodli přistoupit k analýze z jiného pohledu, s pomocí přístroje Nano-SIMS (Nano-Secondary ion mass spectrography), což je mikrosonda pro analýzu stopových prvků a izotopů ve velmi jemných objektech, která v biologii a farmakologii umožňuje vnitrobuněčnou analýzu anorganických stopových prvků pro botanické i biologické vzorky. V případě, o který šlo, dovolovala výzkum srdce či jádra vlasů, meduly, jinými slovy vlasové míšní dřeně, jejíž prokrvování zajišťuje vlasům výživu. Jednoduše řečeno mohla tato metoda prokázat to, co předchozí neumožnila: odlišit povrchový arsenik od vnitřního, který se může v jádru objevit pouze jako důsledek intoxikace.
Výsledek tentokrát stál zato. Počítačové snímky z Nano-SIMS jasně ukázaly arsenik na povrchu vzorků vlasů, zároveň však na nich byla jasně patrná arsenikem doslova impregnovaná dřeň, kam se mohl jed dostat pouze z krevního oběhu!
Se zveřejněním výsledků (které jednoznačně popíraly závěry časopisu Science & Vie stejně jako hypotézy mnoha historiků, že přítomnost arseniku způsobily výpary z tapet na Longwoodu či dým z kamen) se oba vědci i neúnavný Kanaďan rozhodli počkat, což poskytlo pole jiným badatelům a novým teoriím. Jedna staronová se zrodila ve Švýcarsku a tvrdila, že Napoleon zemřel na rakovinu žaludku. Jako hlavní důkaz uváděla Napoleonovo hubnutí a úbytek výšky, což dokládala zprávami o zkracování excísařových kalhot. Doktor Kintz k tomu pro tisk jen suše poznamenal, že diagnóza rakoviny se na základě zkrácených kalhot nekonstatuje... Vědecky zanícený, povzbuzovaný Weiderem a nepochybně i poněkud iritovaný usoudil, že veřejnost odborná i laická potřebuje další důkaz, proto sáhl po metodě, kterou nikdo před ním obdobným způsobem nepoužil, k ICP-MS.
ICP-MS (hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem) je ultrastopová analytická metoda, sloužící ke stanovení obsahu stopových množství jednotlivých prvků ve zkoumaném vzorku. Umožňuje analyzovat téměř všechny prvky od lithia po uran s citlivostí jednotek až ppt (parts per trilion, počet částic na jeden trilion) po stovky ppm (parts per million, dílů či částic na jeden milion, výraz pro jednu miliontinu celku). Řečeno jinak je hmotnostní spektrometrie pro chemickou molekulu stejným „podpisem“, jaký představuje pro člověka DNA.
Napoleonovy vlasy tentokrát byly dva, jeden z pozůstalosti sluhy Noverraze, druhý z pozůstalosti generála a dvorního maršálka Bertranda, k nimž byly přidány další vzorky (vlasy) pětašedesáti osob s různými životními, stravovacími a dalšími návyky.
Výsledky u obou napoleonských vzorků jasně potvrdily smrtelné dávky arseniku (42,07 a 37,4 ng/mg), krom toho ale odhalily v abnormálně zvýšené množství dalších prvků. Jednalo se o rtuť (pocházející nejspíše z kalomelu, v Napoleonově době obvyklého projímadla), antimon (pravděpodobně z dávidel), stříbro (z lokálních antiseptik) a olovo (používané v Napoleonově době ke zjemnění vín a portského). Tyto prvky svým způsobem potvrdily autenticitu Napoleonových vlasů.
Krom výše uvedeného bylo možné stanovit i další věc, tedy to, zda šlo v Napoleonových vlasech o arsenik minerální (existuje ve dvou formách a je velmi toxický), či organický (rovněž ve dvou formách, málo toxický, má původ v některých druzích konzumované potravy, např. při velkém požívání mořských plodů, a z těla se obvykle vylučuje). Analýzy ukázaly nadměrnou přítomnost toxických arseniků As (III), běžně známého jako jed na krysy, a As (V). Další výzkum, provedený zčásti na vzorcích a dokumentech, pocházejících z Longwoodu, jednoznačně prokázal, že se tento arsenik nemohl dostat do těla z malovaných tapet či spalováním uhlí.
Několik desetiletí trvající úsilí Bena Weidera se díky těmto objevům završilo 2. července 2005 v Illkirch-Graffenstandenu, ležícím sedm kilometrů jižně od Štrasburku, na francouzské straně Rýna. Toho dne se zde v laboratořích ChemTox shromáždila řada osob, zastupujících Francouzskou republiku, tisk i odbornou veřejnost, aby si vyslechly závěrečnou zprávu doktora Pascala Kintze, tehdy už presidenta Assotiation Internationale des Toxicologues de Médicine Légale, česky Mezinárodní asociace toxikologů soudního lékařství. V ní mimo jiné uvedl:
„Ve všech vzorcích císařových vlasů prokázal ICP-MS masivní koncentraci, která je srovnatelná s chronickou intoxikací prudce jedovatým minerálním arsenikem. To implikuje, že jsme zcela jednoznačně na stopě zločinné intoxikaci.“
Je to exaktní vědecký výsledek, který nelze seriózními protiargumenty napadnout, natož zpochybnit. Časopis Science et Vie ale zbraně nesložil a koncem roku 2007 publikoval článek s teorií italského badatele o tom, že hladina arseniku byla u Evropanů v první polovině 19. století obecně vyšší než dnes a dosahovala dávek, jež by se staly pro současného člověka smrtelnými. Exaktní údaje pochopitelně chyběly, závěr z toho vyvozovaný však zněl, že Napoleon tudíž nemohl na otravu arzenikem zemřít, ježto ono Weiderovými výzkumy dokázané množství tehdy smrtelné nebylo... Zjevně sice jde o teorii stejně „vědeckou“ jako v případě závěru o přímé úměře mezi onemocněním rakovinou a délkou kalhot, pozornost, kterou jí senzacechtivý tisk věnoval, ale vyprovokovala Bena Weidera na počátku roku 2008 k ohlášení další, ještě důkladnější analýzy rozšířeného množství vzorků.
Třebaže si bude nutno na výsledky zápasu, vedeného presidentem The International Napoleonic Society, počkat, můžeme bez obav konstatovat, že zbývají vlastně jen dvě otázky. První se ptá, kdo mohl být Napoleonovým vrahem. Druhá je zcela odlišného druhu, neboť naznačuje, že tělo, jež spočinulo v hrobě na Čapím nůsku a nyní odpočívá v Invalidovně, vůbec nepatří Napoleonovi. Prostě řečeno to znamená, že jinak nezpochybnitelná otrava nemusela být bezprostřední příčinou vlastní císařovy smrti, případně se Napoleona vůbec netýkala! Proberme je postupně a začněme s tou první.

Montholon jako hlavní podezřelý
To, že byl jed Napoleonovi podáván téměř soustavně po dobu let 1816 až 1821, podstatně zúžilo okruh potenciálních podezřelých, z něhož vypadli všichni, kteří na ostrově pobyli kratší čas, nebo měli k Napoleonovi omezený přístup. Počet sedmi desítek osob se tak snížil na přijatelnou i přehlednou míru čtyř a už zmíněný Sten Forshufvud s Benem Weiderem dospěli k závěru, že tím nejpodezřelejším je hrabě Montholon. Podle Forshufvuda jednal sám, podle posledních prací Bena Weidera v součinnosti s britským guvernérem ostrova Hudsonem Lowem, tato teze ale postrádá důkazy.
V roce 2000 podpořili Forshufvudovy a Weiderovy závěry další dva badatelé, byť se v hledání řešení vydali jiný směrem. Kniha L’énigme Napoléon résolue (Napoleonova záhada rozluštěna) Francouzů René Mauryho a Françoise de Candé-Montholon vyvolala senzaci a do značné míry znamenala i objev. Druhý z autorů, Montholonův potomek, v něm totiž zčásti publikoval a analyzoval obsah balíčku, který se nalezl při přestavbě jedné stodoly na bývalém rodovém panství. Nešlo o nic menšího než o osobní korespondenci, vyměňovanou mezi generálem Montholonem a jeho ženou od roku 1819, kdy ona Ostrov svaté Heleny opustila, do roku 1821, v němž excísař zemřel a Montholon se vrátil do Evropy. Šlo o důvěrné, cituplné, místy vášnivé listy, ze strany manžela naplněné steskem po dětech i manželce, které mnohé naznačily, než k nim ale přikročíme, musíme říci víc o jejich pisatelích. Krom toho je nutno dodat, že v posledních letech se hlavnímu obviněnému dostalo vášnivého obhájce v Jacquesovi Mahé, autorovi knihy L’honneur du général de Montholon retrouvé (Znovunalezená čest generála de Montholon).
Kdo vlastně byl onen Charles-Tristan, markýz de Montholon, šlechtic rodem, povýšený Napoleonem na hraběte císařství? Narodil se sedm let před pádem Bastily v rodině královského plukovníka a prvního lovčího Monsieura, bratra krále Ludvíka XVI. Rok před vypuknutím revoluce mu otec zemřel a Charles-Tristan zdědil, ač šestiletý, jak jeho hodnost, tak i úřad. Nebylo by mu to mnoho platné, leč matka se znovu provdala za Charlese-Louise Hugueta de Sémonville, poměrně vlivnou osobnost první fáze revoluce. Tento muž, jenž byl vojákem i diplomatem, se o nevlastního syna (který od té doby psal své jméno jako de Montholon-Sémonville) postaral dobře. Nejprve zařídil jeho přijetí k válečnému námořnictvu, na fregatu La Junon, s níž se jedenáctiletý hoch účastnil neúspěšné výpravy k Sardinii, a poté jej s sebou vzal do Konstantinopole, kam plul jako vyslanec. V dalších letech byl Charles-Tristan pobočníkem generálů Augereaua i Jouberta (ten si vzal Montholonovu sestru Zéphyrine, leč týden po sňatku padl a ona se později znovu provdala za generála Macdonalda) a roku 1800 se vyznamenal v bitvě u Hohenlinden. Účastnil se většiny velkých Napoleonových tažení (u Heilsbergu roku 1807 zachránil v ožehavé situaci generála Savaryho, Napoleonova „muže pro všechno“), většinou ale sloužil v hlavním štábu. Po bitvě u Wagramu povýšil Napoleon Montholona na hraběte císařství a začal jej pověřovat tajnými diplomatickými úkoly v německých zemích, kde ho jmenoval zplnomocněným ministrem a vyslancem ve Würzburgu.
Slibnou kariéru plukovníka hraběte de Montholon přerušil vášnivý vztah, který se doslova rozhořel mezi ním a o tři roky starší Albine, rozenou de Vassal, ženou pohlednou, šarmantní i vzdělanou, leč jednou rozvedenou a podruhé provdanou za ženevského bankéře barona Rogera. Temperamentní Albine šla za hlasem srdce, chotě opustila a roku 1810 povila svému milenci syna Tristana, načež zneuctěný baron Roger, prohlásil, že chce rozvod. Montholon hned Napoleona požádal o svolení k sňatku se svojí milovanou, leč císař odmítl, neboť dva rozvody a tři svatby považoval u jedné ženy za příliš. Hrabě počkal dva roky, a když císař projížděl před tažením do Ruska Würzburgem, požádal o souhlas, aby si mohl vzít neteř presidenta kasačního soudního dvora Séguiera. Císař souhlasil, Séguier patřil k velmi staré šlechtě, a Montholon se hned nato oženil. Byla to tichá, nenápadná svatba na okraji Paříže, leč neutajilo se, že onou Séguierovou neteří není žádná jiná než Albine de Vassal! Napoleon o tom dostal od generála Savaryho (kterému si na onen sňatek stěžovali Montholonův otčím a matka) zprávu během pobytu v Moskvě a dostal takový záchvat hněvu, že Montholona na dálku degradoval z brigádního generála na plukovníka.
Pod dva roky žil hrabě v hluboké nemilosti, avšak v náručí své ženy na zámečku Loiret, kde úspěšně rozházel manželčino věno a zplodil dalšího syna. Když se však začal roku 1814 do Francie valit nepřítel, nabídl Montholon Napoleonovi své služby, a císař, jemuž řady věrných povážlivě řídly, vděčně přijal. Tristan Charles dostal nazpět hodnost brigádního generála a úkol hájit oblast kolem Lyonu, což splnil důsledně a navzdory kapitulaci maršála Augereaua, vrchního velitele Lyonské armády. K Napoleonovi se přidal i po jeho návratu z Elby a neopustil jej ani po katastrofě u Waterloo. Marně císaře spolu s generálem Lallemandem přesvědčoval, aby se Britům nevzdával; když neuspěl, požádal, aby jej směl následovat i na Ostrov svaté Heleny.
Třiatřicetiletý hrabě de Montholon, muž, který v sobě nezapřel aristokrata s vlastnostmi požitkáře, rozmařilce a hráče, odplul na skalnatý, nehostinný ostrov vprostřed Atlantiku i se svojí chotí a dvěma dětmi, přičemž nedohlédl, o jak psychicky náročný pobyt půjde. Ocitl se zde z vlastní vůle, dokonce zanedlouho zaujal v oblibě u bývalého císaře první místo, jenže tím vzbudil žárlivost ostatních, zejména generála Gourgauda. Třenice propukaly i mezi Fanny Bertrandovou, oddanou, mateřsky založenou chotí Napoleonova dvorního maršálka, a temperamentní Albinou.
V Longwoodu se leccos povídalo o sblížení Albine de Montholon s bývalým císařem, mnozí otevřeně hovořili o milostném trojúhelníku a takové zprávy pronikly i do relací zahraničních komisařů. Jazyky přiostřilo hned v prvním roce pobytu to, že se Albine ocitla v jiném stavu. Třebaže k početí děcka došlo nejspíše už na HMS Northumberland, která všechny převážela z Anglie na Ostrov svaté Heleny, a ačkoliv důkazy o intimním poměru Montholonovy ženy s bývalým císařem chybí, její korespondence i anonymně vydaný román Le Chant de Moine (Moinin zpěv) naznačují (alespoň z Albininy strany) hluboký cit. Pro úplnost dodejme, že 18. června 1816 porodila Albine holčičku, jíž dala jméno Napoléone, a v lednu 1818 se jí narodila ještě dcerka Joséphine.
Albine de Montholon opustila ostrov 2. července 1819 se všemi čtyřmi dětmi, protože si to Napoleon přál. Byl tou dobou vážně nemocen, neměl lékaře a po listopadovém kongresu vítězných velmocí v Aix-la-Chapelle pochopil, že z ostrova už nikdy neodpluje. Jedinou naději představovalo zburcování veřejného mínění a oslovení anglické opozice; Albine (kterou do Evropy provázel šarmantní a mladý britský poručík Jackson, minimálně nápadník, ne-li více) měla být jeho poslem i vyslancem. Od té chvíle spojovaly Albinu s děním v Longwoodu jen výše uvedená korespondence s manželem. Charles-Tristan o nich i o svých pocitech psal občas podivně, pobyt v Napoleonově blízkosti jej nepochybně unavoval a navzdory vší oddanosti mohl excísaři velice zazlívat, že ho vlastně od jeho ženy odloučil.
„Mé jediné přání, jediný předmět mých myšlenek je zlomit pouta, jež mi brání, abych ti byl nablízku…,“ stojí v jednom z nich.
Nelze se divit, roky hraběti utíkaly, jeden den byl stejně únavný jako druhý, vždy deset hodin zaznamenávání a sepisování Napoleonových vzpomínek, naslouchání úvahám o tom, co bylo a co by bylo, kdyby… Představa života kdekoliv jinde vyhlížela tak lákavě a atmosféra na ostrově, kde guvernér Lowe dělal vše, aby Napoleonovi znepříjemnil život, spěla k beznaději.
„Nepochybně brzy nadejde čas a pamatuj si: v mém osudu je psáno, že kvůli tobě z tohoto vězení vyjdu,“ lze číst v jiném dopise.
Podobné věty naznačují, že by jejich pisatel mohl mít k ukončení Napoleonova života motivaci, spíše však svědčí o zoufalství a rozervanosti.
„Miluji císaře něžnou láskou, po celý život budu jeho věrným přítelem, jeho přátelství bude mým nejkrásnějším titulem,“ prohlašuje, o kus dál ale rozervaně volá:
„Má ženo, mé děti, promiňte, ale bez vás nemohu žít!“
Žádal o vystřídání, o povolení k návratu, bývalý císař mu to ale nedovolil a hrabě musel zůstat až do konce. Byl za to štědře odměněn, Napoleonova závěť z ledna 1821 mu přiřkla téměř polovinu z více než čtyř milionů, deponovaných v Lafittově bance v Paříži (byť se později ukázalo, že tu Napoleon uložil šest milionů). Tvořila právě tato částka, o níž se vědělo předem (možná už od roku 1816, kdy excísař závěť sepsal), motiv či jeden z motivů, které Montholon měl, či mít mohl? Jaké vlastně tyto motivy v podání Forshufvudově i v interpretaci autorského tandemu Maury a de Candé-Montholon byly?
1: Forshufvud i Weider se opírali hlavně o prokázanou zpronevěru částky 6000 franků, určených na žold jednotek v oblasti Loiry, za což Montholonovi hrozil polní soud. Došlo k ní roku 1812, a když se Bourboni vrátili roku 1814 na trůn, využili ji prý k nátlaku. Montholon mohl slíbit, že zůstane-li tato zpronevěra, který by mu vzala důstojnickou čest, utajena, přispěje k odstranění muže, jenž ztělesňoval i po svém pádu pro Ludvíka XVIII. hrozbu. Tento důvod ovšem nezní přesvědčivě, není v něm silný motiv.
2: Montholonovi mohl hrozit soud a vyhnanství za to, že v roce 1814 pokračoval v boji i po dubnovém příměří, vojenské archivy však nic podobného nenaznačují a lze k němu zaujmout stejné stanovisko jako k bodu předchozímu.
3: Mocným motivem ovšem mohly být Napoleonův majetek a závěť, jenže ony dva miliony odkázal excísař Montholonovi teprve v nové závěti z ledna 1821. Přesto mohl Montholon Napoleona zmanipulovat tak, aby od něho dostal slušnou sumu, na tom se shodli všichni.
4: Žárlivost v důsledku předpokládaného poměru Albiny de Montholon a Napoleona rovněž vyloučit nelze, byť se ji někteří z uvedených autorů pokusili bagatelizovat.
5: Maury a de Candé-Montholon vytvořili vlastní tezi, podle níž se Montholon pokoušel Napoleonovi z bezútěšného ostrova pomoci. Arsenikem zhoršoval jeho zdravotní stav a doufal, že si evropské veřejné mínění vynutí pro britského vězně změnu podmínek. Byl přitom přesvědčen, že pokud přestane dávky jedu podávat, bývalý císař se opět uzdraví. Vše podle nich vlastně nevědomky zavinil Francesco Antommarchi, Korsičan a nepříliš dobrý lékař. Na potíže ordinoval Napoleonovi jako dávidlo vinný kámen, tedy antimonovou sůl, která vyvolala reakci s arsenikem a potíže zhoršila. Později nařídil podávat projímadlo, v tomto případě kalomel (chlorid rtuťnatý), a reakce byla obdobná. K tomu přistoupilo požívání orgeady, oblíbeného císařova nápoje s přísadou hořkých mandlí, a z chronické otravy se stala otrava akutní.
Měli bychom pro úplnost dodat i verzi další, kterou zpopularizovali tvůrci hraného filmu Monsieur N. (česky se distribuoval na DVD nosičích a posléze v televizi jako Napoleon), avšak ponechme si teorie, hlásající, že Napoleon na Ostrově svaté Heleny nikdy nezemřel, až na závěr.
Všichni se ptali, proč, kde a jak si mohl Montholon opatřit dostatek arseniku, a odpověď byla jednoduchá. Na Longwoodu žily spousty krys a někdy ohrožovaly i děti, musely se tedy hubit právě arsenikem, jedem na krysy. Z britských zdrojů jej dostával právě Montholon, k jehož povinnostem patřilo bdít nad zásobami potravin, pití a sklady včetně rozdělování. Nenechával arsenik volně přístupný, zamykal jej v místnosti, která měla pouze malé okénko, a klíč vlastnil jen on. Je to bod pro obžalobu, jak však mohl hrabě podávat excísaři jed, když jídlo připravoval kuchař Pierrion a přimíchávání do něj by ohrozilo více lidí? I tady zní odpověď jednoduše: jed se míchal do vína. Ben Weider zjistil, že od roku 1816 dostával Napoleon víno zvláštní, určené jen pro něj. Byl to jihoafrický druh z Constance, který si oblíbil místo Chambertinského, jež píval dříve. Dodávalo se v soudcích, stáčel je právě Montholon a láhve uzamykal, přičemž klíč měl opět jen on.
Napoleon nikdy nevypil celou láhev, nanejvýš dvě sklenky a ředil si víno vodou, čímž beztak slabé dávky arseniku, jedu bez chuti, rozmělňoval, odkud ale získal Montholon potřebné znalosti, jaké dávky volit? Weider je přesvědčen, že z excísařovy knihovny, ze svazku o markýze de Brinvilliers a velké travičské aféře z doby Ludvíka XIV. Knihu prokazatelně četla Albine de Montholon a podle různých zápisků se o ní i diskutovalo.
Pro tezi o jedu v jihoafrickém víně svědčí i náhlá smrti Napoleonova majordoma, přítele, tajného agenta a sluhy v jedné osobě, rovněž Korsičana jménem Cipriani. Ten se zhroutil s pěnou v ústech, právě když podával Napoleonovi jídlo, byl odnesen v křečích na lůžko a zemřel v mukách za tři dny, 24. února 1818. V týž den onemocněla čímsi velmi podobným i jistá Louisa, komorná Albiny de Montholon, Ciprianiho milenka. Že by si Korsičan tajně odnesl jednu či více láhví císařova privátního vína a s milou je vypil? Mohla to být náhoda i úmysl, neboť Cipriani patřil v Napoleonově okolí k nejbdělejším a tudíž k nejnebezpečnějším.
„Císař dává Ciprianimu přednost přede všemi. Úřad majordoma je pěkně podlý pro toho, kdo má všechny vlastnosti policejního ministra,“ vyjádřil se o něm ostatně Montholon sám.
Korsičana pohřbili hned nazítří, později však zavládly o příčině smrti pochybnosti, když ale došlo na exhumaci, ukázalo se, že hrob kdosi nedlouho předtím znesvětil a tělo zmizelo. Nikdy se nenašlo, možná zmizelo v moři a Ben Weider byl přesvědčen, že to udělali Angličané. Jenže jiní pak vytvořili s poukazem na to, jak si byli oba rodáci z Korsiky podobní, hypotézu o záměně Ciprianiho těla s Napoleonovým, k níž mělo dojít o tři roky později.
Že byl travičem Montholon, tomu nasvědčuje i jistá změna Napoleonova zdravotního stavu. Weiderem iniciovaný výzkum vlasů jasně říká, že po dobu několika měsíců v roce 1819 obsah arseniku poklesl. Právě od července onoho roku hrabě Montholon vážně onemocněl a službu u císaře nastoupil až v prosinci. V roce 1820 už opět hladina arseniku stoupala…
Jacques Mahé a de Candé-Montholon, Montholonovi obhájci proti žalobcům Forshufvudovi a Maurym, tvrdí, že ani komorník Marchand, ani mameluk Ali ve svých vzpomínkách oddanost hraběte Charlese-Tristana vůči Napoleonovi jediným slůvkem nezpochybnili. Nepopírají, že v lednu 1821, kdy už se dala brzká excísařova smrt předpovídat, dělal Montholon vše, aby v Napoleonem změněném testamentu získal největší dědictví, připomíná však, že hraběti trvalo pět let, během nichž se topil v dluzích, než soudy uznaly platnost odkazu, kterému chyběly některé právní náležitosti.
Nejpádnější důkaz ovšem představuje další život Charlese-Tristana. Byl bouřlivý, hrabě obrovským dědictví zčásti utišil věřitele, zčásti je rozházel. O dva roky později, roku 1828, už měl dluhy za čtyři miliony, hrozil mu konkurs a Albine se pokusila něco zachránit soudním rozdělením majetku. Možná svého muže milovala, když ale zjistila, že má poměr s komornou, které udělal dítě, opustila hraběte definitivně. Rozvést se nemohla, zákon z roku 1816 rozvody, revoluční vymoženost, zrušil, žila však u svého syna z druhého manželství s baronem Rogerem. Vedla s chotěm soudní při, která jej donutila uprchnout před hrozbou vězení pro dlužníky do Anglie. Tam Montholona zachránil dar ve výši 150 000 liber šterlinků, které mu poskytl Angličan jménem Charles Turner. Jistěže dárce i původ daru později budily v souvislosti s Napoleonovou smrtí mnohá podezření.
Montholonovi zbyla ze dvou lásek jen ta k Bonapartům, jejich věci i jejich rodině však zůstal věrný až do smrti. Pohyboval se v blízkosti mladého prince Louise-Napoléona (syna Hortensie de Beauharnais, Napoleonovy adoptivní dcery, a císařova bratra Louise, byť mnozí ukazovali na jiného otce…), s ním se účastnil pokusů u převrat (proti králi Ludvíku Filipovi) ve Štrasburku i v Boulogne a za druhý zaplatil pár roky vězení. Ty strávil s Louisem Napoléonem v pevnosti Ham, leč roku 1848, kdy nová revoluce krále Ludvíka Filipa sesadila, vyhlásila republiku a Louise-Napoléona zvolila prezidentem, znovu stoupal. Poslední tři roky života, od roku 1850, kdy se Louis-Napoléon (malý synovec velkého strýce, jak ho nazval Victor Hugo) prohlásil císařem Napoleonem III., si pak hrabě užil, neboť měl konečně moc a k povaze nového císaře patřilo, že nikdy neodmítl nic těm, které pokládal za oddané přátele…
V názoru na Montholona a jeho roli na Ostrově svaté Heleny jako kdyby se v historické i popularizačně-historické veřejnosti vytvořily dva směry, téměř školy. Říkejme jim zkráceně (a s vypuštěním jmen jejich spolupracovníků) Weiderova a Mauryho. Obě se shodují, že byl hrabě vinen, diametrálně se ale liší v motivech. Možná však vzniká i „škola“ třetí, zosobněná Montholonovým obhájcem Mahém. Přiznejme jí její místo, neboť i když měl Montholon motiv a leccos proti němu svědčí, zůstává jen podezřelým, byť hlavním. Rodí se však i „škola“ čtvrtá, hlásající cosi diametrálně odlišného a naznačující novou záhadu, která nabízí mnohá řešení…

Ztracený císař
Už v roce 1969 vyšla kniha Georgese Rétifa de la Bretonne Anglais, rendez-nous Napoléon (Angličané vraťte nám Napoleona!), v níž se rozvíjela další hypotéza, zcela protichůdná závěrům Weiderovým a dalších. Podle autora provedli Britové už na Ostrově svaté Heleny záměnu těl a do Napoleonovy rakve vložili tělo jeho přítele, sluhy a agenta Ciprianiho. Důvod? Aby se při exhumaci či převozu z ostrova v Atlantiku do Paříže, eventuálně později, nepřišlo na to, že byl císař otráven! S touto teorií pak pracovali další, zejména Bruno Roy či André Castelot a mluví se o ní dodnes; vlastně na ní staví i zmíněný hraný film Monsieur N.
Nejnověji se této teorii věnuje Bruno Roy-Henry v knize Napoléon, l’énigme de l’exhumé de Sainte-Hélène (Napoleon, záhada exhumovaného ze Svaté Heleny), která vyšla roku 2003 a jsou jí věnovány i několikajazyčné webové stránky www.empereurperdu.com.
Kniha i web shrnují do několika bodů odlišnosti mezi zprávami o Napoleonově pohřbu v roce 1821 a o exhumaci v roce 1840, přičemž k některým z nich zaujímají v komentářích stanoviska pro i proti. Toto jsou hlavní z nich:
-Roku 1821 byla rakev spuštěna na fošny, ty však v roce 1840 v hrobě chyběly. Naopak se v roce 1840 objevily pod rakví provazy, které byly roku 1821 po spuštění uvolněny a vytaženy.
-Tzv. posmrtná maska Antommarchiho (či spíše Antommarchiho typu), považovaná za oficiální, je falešná. Budila pochybnosti už roku 1833, kdy ji mohla veřejnost poprvé spatřit; Jérôme Bonaparte tvrdil, že se tváři jeho bratra příliš nepodobá. Když Antommarchiho vnukové nabídli Napoleonu III. nejstarší z odlitků, odmítl jej koupit. Podle pamětí komorníka Constanta (byl v Napoleonových službách do roku 1814) měřila jeho hlava 22 palců. Antommarchiho maska má 20 palců 10 čárek. Krom toho existují či existovaly i jiné odlitky posmrtné Napoleonovy masky. Podle provenience se označují jako RUSI (zkratka anglické Royal United Service Institut, tato maska ale zmizela roku 1972 a dochovaly se jen fotografie), Corso (u níž se naopak zdá, že jde o zmizelou a do Ameriky prodanou masku RUSI), Arnott (podle voskového odlitku, zhotoveného dr. Arnottem v noci z 5. na 6. května bez vědomí suity mrtvého císaře), Bádenská (pravděpodobně zhotovená už za Napoleonova života jako odkaz synovi), Noverraz (obsahuje stopy Napoleonových vousů, její původ není znám), Burghers, atd. Ty všechny se obličejem i naznačeným tvarem lebky od Antommarchiho odlitku liší, i když jde o kopie tří masek, zhotovovaných na různě velkých částech obličeje (některé zachycují i uši a část krku) dr. Burtonem za asistence dr. Antommarchiho 46 hodin po smrti, dne 7. května 1821. Počítačové srovnání s portréty Napoleonových potomků (nemanželským synem Alexandrem Florianem Josephem Wałewskim) a příbuznými (císařův synovec Napoléon Joseph) i s detaily na Napoleonových portrétech naznačují shody masky RUSI a Corso (což je odlitek bez uší a krku). Dosti důkladnou fotodokumentaci většiny masek obsahují opět stránky www.empereurperdu.com.
-Schránky s Napoleonovým žaludkem a srdcem, vložené podle Antommarchiho a Loweho relace do rohů rakve, se roku 1840 nalezly mezi Napoleonovýma nohama.
-Napoleonovi v roce 1821 dvakrát zcela oholili hlavu, Marchand ale psal, že vlasy mrtvého zůstaly k roku 1840 neporušeny. Z tohoto pohledu je záhadou i pramen, který Marchand v den úmrtí odřízl.
-Marchand uvedl, že mrtvý císař měl na kabátci holandský řád Orde van de Reünie. Při exhumaci roku 1840 na kabátci nebyl.
-Všichni svědci pohřbu uváděli, že na botách byly ostruhy, při exhumaci o nich ale už nikdo nemluví. Las Casesův syn tehdy výslovně uvedl, že se paty císařových bot dotýkaly dna rakve.
-Bertrand se zmiňuje k roku 1821 o řádových stuhách a dekoracích na uniformě, tělo ale mělo v roce 1840 jen velkostuhu Čestné legie, navíc pod kabátcem a bez kříže, který k jejímu zakončení patřil.
-Při exhumaci vyčuhovaly z každé boty čtyři holé prsty, v roce 1821 však byly na nohou punčochy.
-Proslulému klobouku chyběla roku 1840 kokarda.
Některé indicie lze vyvracet (a kritice je podrobuje i sám Roy-Henry, autor zmíněných webových stránek i knihy na toto téma), v souhrnu jde ale o nesrovnalosti zneklidňující.
Ani Roy-Henry se nespokojil s hypotézami a obrátil se na francouzské ministerstvo obrany s žádostí o možnost přezkoumání jednoho cenného exponátu z Invalidovny. Jednalo se o kousek epiderma, pokožky, odebraný doktorem Guillardem v roce 1840 z exhumovaného Napoleonova těla. Vzorek se nacházel v soukromém vlastnictví, do sbírek Musée de l’Armée byl darován roku 1936 a o jeho pravosti nepanovaly nikdy pochyby. Naskýtala se tedy možnost analýzy mitochondriální DNA, byť Philippe Delorme a profesor Cassiman (titíž, kteří iniciovali a provedli srovnávací analýzu DNA u srdce Ludvíka XVII.) vyjádřili jisté obavy, plynoucí z charakteru vzorku, jeho stáří a způsobů přechovávání, neboť nemusel obsahovat dostatek DNA, potřebné pro celý rozsah testů. Oba vědci potvrdili ochotu se v celé věci angažovat, začalo se jednat i o to, kdo by poskytl srovnávací vzorek, a Roy-Henry kontaktoval ženské potomky Napoleonovy sestry Karolíny, neboť (jak už bylo řečeno u případu Ludvíka XVII.) mitochondriální DNA se přenáší jen v ženské linii, tj. vždy po matce, a informace v ní obsažené sahají hlouběji.
Tady ovšem musíme zastavit, či spíše líčení celého problému přerušit, neboť testy dosud neproběhly a podle kusých zpráv se k nim francouzské ministerstvo obrany postavilo negativně.
Spokojme se tedy zatím jen s možnostmi, jež Roy-Henryho hypotézy nabízejí, či spíše s otázkami, které mohou nastolit. Kdy k výše vypočteným změnám v uložení ostatků mohlo dojít, jaký k tomu byl důvod a kdo ho měl? Šlo o pouhou snahu utajit, že kdosi císaře Francouzů otrávil, či se jej dlouhodobě a zvolna otrávit pokoušel? Byly za vším úklad vraha, zájem Britů nebo plán, jenž vznikl uvnitř Longwoodu? Mohlo to souviset s nepříliš jasnou smrtí Jean-Baptiste Ciprianiho, jehož tělo se nikdy nenalezlo? Čí tvář zachycuje maska doktora Antommarchiho (který se na Ostrově svaté Heleny objevil až v září 1819) a proč se liší od ostatních? Nespočinulo nakonec v rakvi a neleží pod sarkofágem z růžového mramoru v Invalidovně Ciprianiho tělo? Jistěže nás napadne i otázka, kterou dali scénáristé už zmíněného filmu Monsieur N. do podtitulu:
„Zemřel vůbec Napoleon na Ostrově svaté Heleny?“

Výběr z použité literatury:
-Empoissement de Napoléon. Oficiální zpráva The International Napoleonic Society, Toronto 2005.

-Uhlíř, Dušan: Jak zemřel Napoleon. In: Historický obzor č. 7–8/2001, str. 173–178.

-Weider, Ben: Napoleon byl zavražděn. Papyrus, Vimperk 1995.

Pozn. aut.: Weiderovu knihu uvádím, třebaže ji on sám svými výzkumy a dalšími publikacemi dávno překonal, neboť jako jediná existuje česky. Krom zahraničních titulů, citovaných v rámci celého textu, se podrobnější dokumentace k nastíněným problémům pravidelně objevuje na následujících internetových stránkách (což při životnosti některých webů pochopitelně platilo v roce 2008):
-ameliefr.club.fr
-www.empereurperdu.com (stránka věnovaná otazníkům ohledně rozdílů mezi pohřbeným a exhumovaným tělem)

-www.napoleonicsociety.com (na těchto stránkách najde čtenář výsledky B. Weiderem iniciovaných výzkumů)