sobota 15. ledna 2011

SLEČNA KAVALERISTKA (PAMĚTI 1)

Memoárová literatura bude od tohoto prvního příspěvku tvořit občasně-pravidelnou rubriku blogu, ať už se má jednat o věci přeložené do čestiny (není jich mnoho), nebo o originály, na které bych svoje čtenáře rád upozornil. Paměti lidí (to slovo je záměrné, nejde jen o muže a vůbec už ne pouze o vojáky) na léta revolučních i napoleonských (případně jiných válek, neboť chci tu a tam odbočit) mám velmi rád, pracují s ními víc než dost a trochu předpokládám, že to bude pro vás zajímavé. nebude od věci, pokud mi do komentáži nebo na napoleonknihy@volny.cz napíšete, jaké pamětníky či jaké události byste stáli; půjde-li to, rád vyhovím.

První vlaštovka patří mezi ty přeložené a nemužské, neboť j
e napsala žena. Vyšly v Mladé frontě (bibliografii najdete dole), sehnat se snad ještě dají a vyniajícím způsobem je přeložil Lubomír Dvořák. Já výseky z nich překládal také do svého výboru Ať žije císař! a používám tento překlad (místy nepřesným, neboť byl druhotný, z překladu anglického, jen s přihlédnutím k ruské verzi) trochu z pohodlnosti, abych nemusel pasáže z knihy přepisovat.

Ony memoáry se jmenují Slečna kavaleristka (Kavalerist děvica), zachycují (pokud jde o válku) děje od roku 1807 (Heilsberg, Friedland) po roku 1814 a napsala je Naděžda Andrejevna Durovová, narozená roku 1783 v Chersonu, dcera husarského kapitána Andreje Vasiljeviče Durova z Ufské gubernie, původem z ukrajinské-polské rodiny Turowskich, a čistokrevné „Moskalky“ Naděždy Alexandrovičové. Koncem roku 1806 se nechala v Grodnu naverbovat do ruského Konnopolského pluku (v překladu Polského lehkého jezdeckého pluku) pod mužským jménem Alexandr Andrejevič Sokolov, podle svým memoárů proto, aby unikla osudu ruské ženy, to jest životu bezprávné otrokyně. Neprozradila v nich už, že ji v osmnácti (roku 1801) provdali za jakéhosi Černova a že o dva roky později porodila syna. Co se stalo, proč roku 1806 uprchla, to se neví. Její otec napsal, že manželství bylo rozvázáno, což mohlo znamenat nejspíš umrtí děcka a naprostý partnerský rozkol... U Konnopolského pluku zažila Durovová druhou polovinu tažení roku 1807, tedy to, co následovalo po bitvě u Pruského Jílového, kdy se obě armády vyčerpaně stáhly a vyrazily proti sobě teprve v půli jara. Víc než válečné události však dokázala popsat neuvěřitelnou spoustu hloupostí, které v bitevní vřavě i zápolí stihla nadělat… Její vojenská dráha málem skončila hned po tažení roku 1807; otec, kterému poslala z Grodna zprávu, ji totiž hledal tak intenzivně, že napsal supliku na nejvyšší místa, a když nedostal odpověď, obrátil se prostřednictvím hraběte Lievena, jednoho z císařských radů, na samotného imperátora vší Rusi. Alexandr si Naděždu povolal a chtěl ji poslat domů, ona však prosila tak úpěnlivě, že ji vzal pod svoji ochranu. Byla zařazena k prestižnímu Mariupolskému husarskému pluku, povýšena na korneta, tj. do důstojnické hodnosti, a krom toho dostala (za záchranu života důstojníka v bojích u Heilsbergu) kříž Řádu sv. Jiří. Hrabě Lieven pak mohl ministru války hraběti Arakčejevovi sdělit 21. února 1808 carské rozhodnutí:

„Hrabě Alexeji Andrejeviči! Jeho Veličenstvu císaři se uráčilo poručit, abych Vaší Excelenci sdělil, že dcera kolegiátního assesora Andreje Durova v uplynulém roce 1807 zatajila svoje pohlaví, zapsala se jako vojín do Polského lehkého jezdeckého pluku pod jménem Sokolov a během posledního tažení sloužila tak, že se vyznamenala, za což byla povýšena na seržanta a obdržela Řád. sv. Jiří. Její strýc, kolegiátní assesor Nikolaj Durov, žijící zde v Petěrburgu, toto tajemství odhalil a požadoval, aby byla ze služby propuštěna, ježto ale ona prohlásila, že si přeje sloužit i nadále, byla přeložena k Mariupolskému husarskému pluku jako kornet pod jménem Alexandrov a s rozkazem nadále skrývat svoje současné postavení tak, aby kromě tohoto dopisu nebylo známo...“

Durová-Alexandrov sloužila u Mariupolského husarského do roku 1811, Barclay de Tolly, Arakčejevův nástupce v křesle ministra války, ale zkrátil carskou apanáž, která pak už nestačila na nesmírně nákladnou výstroj husarského důstojníka. Durová se nechala přeložit k Litevskému hulánskému, v jehož řadách ji zastihla válka s Napoleonem roku 1812. Utržila zranění u Borodina v prostoru Velké reduty, v roce 1813 došla s Bennigsenovou Polskou armádou dokonce na okraj Čech a napoleonské války zakončila v roce 1814 účastí na obléhání maršálem Davoutem bráněného Hamburku. Nikdy nebyla mužatkou, pozdější dopis Děnise Davydova Puškinovi se zmiňuje o tom, že se zamilovala do poručíka Grigorije Švarce od Litevského hulánského... Vojenskou službu opustila jako poručík roku 1816, kdy se usadila u strýce v městě Jelabuga. Mužský oděv neodložila, působila excentricky jako „ruská Sandová“, přesto tu byla oblíbená. Zemřela 23. března (4. dubna dle gregoriánského kalendáře) roku 1866 jako třiaosmdesátiletá v Jelabuze, kde jí o pětatřicet let později postavili pomník. Až do první světové války zůstala jedinou Ruskou, která si vysloužila Georgijevský kříž.

Durová své memoáry sepsala okouzlujícím stylem a Puškina do značné míry inspirovala ke Kapitánské dcerce“. Poprvé vyšly roku 1836 a od té doby se dočkaly i řady překladů; te francozský se v překladu výstižně jmenuje Dívka, která měla raději koně než muže.
Pár českých čtenářů možná zná osudy Durovové z dnes již zapomenutého románu L. A. Čarské Smělý život (vyd. Vilímek koncem XIX. stol., ilustroval V. Černý). Autorka Naděždiny vzpomínky volně převyprávěla nejspíš podle prvního vydání, jež vycházelo v Puškinově časopisu Sovremennik.
A nyní ona slíbená ukázka:

Každé ráno za mnou přicházel starý Grebennik, husar-flankér z mojí čety, s karabinou a já se většinu času učila cviky k noze, na rámě, k líci; cvik k noze je pro mne velice těžký, dělám ho neohrabaně a trhaně, což se mému mentorovi pranic nelíbí. Pokaždé, když velí „Ot nogy!“, dodává: „Nelitujte nohu, Vaše Blahorodí! Pusťte ji rázněji!“ Pokusila jsem se ho poslechnout a nelitovat, jak říkal, nohu, tak těžce jsem si ale do ní udeřila pažbou, že mě bolela celý měsíc. Nakonec jsem se ale naučila s karabinou zacházet. (…) Mariupolskému pluku bylo nařízeno, aby se shromáždil u Lucku. Tady jej bude přehlížet náš sborový velitel Dochturov. Předtím však budeme muset vydržet přezkoušení před naším divizním velitelem, hrabětem Suvorovem. Nu, vyjedeme na zelenou rovinu v bílých mundůrech, které se blyštěly zlatem, a s vlajícími pery na kivérech, v tom salonním úboru, bílém i zlatém, mnozí se přitom podobají více krásným děvčatům než mužným vojákům, hlavně ti, co podobně jako já, mají sotva osmnáct let. Musíte vědět, že můj kůň se svěšenýma ušima byl stále před prvním řadem, jenže vůdčí role, kterou mu bylo hrát, jej patřičně děsila, stále se chtěl zařadit, cpal se dozadu zadkem, a když jsem jej pobízela ostrými ostruhami, aby popojel vpřed, tu potřásal hlavou a vzpínal se na zadní. Podle toho, co dělal, jsem čekala, že mi provede vražedný kousek, jen co manévry začnou. A tak se i stalo. Hrabě projel podél celého našeho pluku krokem, pozorně si prohlédl celé čelo, načež vyjel několik kroků před střed pluku a hlasitě pravil: „Páni důstojníci.“ Celá blyštivá suita se hnala ke svému veliteli s rychlostí větru, můj ďábel však až poté, co ode mne dostal několik surových ran šavlí, pak pohodil zadníma nohama a vyrazil melancholickým klusem, přičemž plynule mával ušima. Suvorov blahosklonně vyčkal, až dojedu ke svým druhům, teprve pak nám udělil rozkazy, jež spočívaly v rozvržení, jaké manévry se budou dělat před Dochturovem, co dřív a co potom.„Teď už, pánové,“ dodal hrabě, „si už uděláme jen repetici, vraťte se laskavě na svá místa!“Všechno letělo k pluku a tentokrát i já pádila s vichrem o závod. Zastavíme před čelem, vyrovnáme se, vydáme rozkaz: „Povzvodno! Levyje pleči vpered! Marš!“ Celý pluk provedl onen cvik naráz a ladně, můj démon se ale začal vzpínat, kopat, frkat a ze všech sil kroutit hlavou s plandavýma ušima. Tušila jsem, že takový začátek bude mít nedobrý konec, velela jsem tedy vzvodnomu poddůstojníkovi, ať zaujme před vzvodem (oddílem, pozn. překl.) moje místo, pak jsem zasadila koni tři tak silné rány, jaké jsme svedla, a přinutila jej, aby se mnou vyrazil střemhlav k Lucku. Když Suvorov onu scénu spatřil, pravil jen s úsměvem: „Mladému důstojníkovi se s námi nechce cvičit.“ Manévry před naším sborovým velitele se pro mne skončily bez trápení, praporní velitel mi dal svého koně. Po přehlídce a cvičení šli všichni důstojníci k Suvorovovi na oběd. Jak skvělé a zavazující je jednání hraběte. Důstojníci i vojáci jej milují jako otce, jak přítele, jak sobě rovného druha, neboť on podle jejich soudu všechny tyto kvality spojuje.
---
Dnes jsem ke své hanbě spadla z koně! Mohla bych říci, že i ke svému neštěstí, protože jsem spadla ve chvíli, kdy šel celý pluk do útoku. Podjampolskij mi dal svého koně, mladého, hravého hřebce, naše manévry se pro mne chýlily šťastně ke konci, zbývalo už jen provést celým plukem útok. Při povelu „S města! Marš! Marš!“ se můj kůň vzepjal na zadní, skočil kupředu, od toho prudkého pohybu se mi utrhla pochva šavle od předního řemene a spadla mezi zadní nohy koně, do nichž při každém skoku mlátila, a při třetím poskoku mě kůň přehodil přes hlavu na zem. Spadla jsem a v té chvíli jsem ztratila vědomí. Pluk mžikem zastavili, což byla hračka pro lidi i koně vycvičené tak skvělým způsobem. Při prvním povelu „Stoj!“ zastavil pluk jak vrostlý do země. Důstojníci mě zvedli ze země, rozepnuli mi dulam, neboli dolman, rozvázali nákrčník a křičeli, aby mi lékař honem pustil žilou. Já ale ke svému velkému štěstí přišla k sobě a starosti, co počít, dál byly ty tam. Znovu jsem si uvázala nákrčník, zapnula dolman, sebrala přervané portepé a znovu vsedla na koně, už jsem ale necvičila a jen jela za plukem. Když cvičení skončilo, zavolal si mě Dymčevič, a když jsem k němu dojížděla, tu se on oddělil od důstojníků, dojel ke mně a řekl: „Vy jste dnes spadl z koně…?“ Ohradila jsem se, že to kůň shodil mne. On mi přísným hlasem opakoval: „Vy jste spadl z koně! Husar může spadnout jen s koněm, nikdy z něho! Nic nechci slyšet! Zítra pluk jede domů; jeďte zítra k záložní eskadroně, za cvičitelem, a naučte se řádně jezdit.“

(Bibliografie: Durovová Naděžda Andrejevna: Slečna kavaleristka. Překlad Lubomír Dvořák. Mladá fronta 2005. ISBN: 80-204-1273-5)

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Máte pravdu, do češkého jazyka bylo memoárové literatury přeloženo jako šafránu:-(
Vedle Marbota, to byla moje první napoleonská kniha, jsem se setkal už jen se vzpomínkami Parquinovými, Slečnou kavaleristkou, Janen Jeníkem z Bratřic, Vavákovými pamětmi a částí Ségurových vzpomínek. Jiná nedávno vydaná kniha, románově zpracovaná, vychází údajně ze vzpomínek J.D.Larreye, šéfchirurga gardy. Samozřejmě nesmím zapomenout na soubor vzpomínek pod názvem "Ať žije císař", která uzavírá pentalogii "Napoleonova tažení". Pokud se jich vydalo mnohem víc, tak mě klidně opravte, aspoň se budu mít po čem shánět?
Bohužel neovládám francouzský jazyk, a proto jsem některé vzpomínky jiných pamětníků musel hledat mezi anglickými překlady. Díky absenci francouzštiny však nemohu posoudit jak dobře odvedl překladatel svoji práci a zda-li čtu vzpomínky tak, jak je autor napsal.
Já osobně bych měl zájem o některé dvorní klepy od vévodkyně D´Abrantes.
M.Kolomazník

jiri kovarik řekl(a)...

Máte dobrý přehled, ani já si na víc nevzpomínám. Toho Larreye vydala MOBA, není to zas tak úplně špatné, byť někde měl autor číst jeho memoáry pozorněji. Ale, je to, holt, román... Na Lauru Junotovou také myslím, časem na ni dojde. Já, ježto stále žiju ve víru bitvy u Waterloo, jsme teď uchvácen vzpomínkami Cavalié Mercera, ty nejspíš budou v nejbližších dnech. Ty anglicky jsou a stojí zato!!!

Anonymní řekl(a)...

S radostí si na tento příspěvek počkám, až jej budete uvádět na blog, mohl byste prosím zmínit také angl.název této knihy? Děkuji
M.K.

jiri kovarik řekl(a)...

Of course :-). Nejpozději příští týden.

zuzana řekl(a)...

Konečně jsem Slečnu Kavaleristku přečetla a je to opravdu velmi pěkné, nadmíru zábavné a vůbec povznášející čtení! Spousta vtipných poznámek, chvílemi - řekla bych - až drbů, bitvy apod. prakticky žádné. Ale tak to asi v reálu doopravdy chodilo.Báječné čtení. Díky za typ. Pejska je mi moc líto... mimoch... Naděžda D. také končí své vyprávění tím, jak jí zemřel drahý pes...

jiri kovarik řekl(a)...

A vidíte, to mi uniklo, ta paměť... To, jaké napsala rekviem na Azolana, pochopitelně ne. Ale je to krásná kniha. Dík za slůvko o pejskovi; zapomenout se na tu holku nedá, po týdnu už vůbec ne, ale včera jsme se jeli podívat na štěně biewera, to je taková odrůda jorkšíra, a za čtyři týdny, až ji mamina odkojí, půjde k nám...