KANONÝR OD WATERLOO (PAMĚTI 2)

Původně bylo v plánu pokračovat v představování memoárů z dob koaličních válek těmi několika málo, co byly vydány i česky, pak ale zvítězila touha podělit se o objevování nového, což mne samotného trochu překvapilo, neboť pamětí ze zmíněné doby už jsem nashromáždil, přečetl, či alespoň prolistoval velmi mnoho. Jistěže mi jméno Cavalié Mercera nebylo neznámé, při psaní druhého dílu knihy o bitvě u Waterloo (v rukopise včera nahrubo dokončeného až na několik map) jsem se ale do nich ponořil mnohem hlouběji. Četba je to místy drsná, nicméně kouzelná, prošpikovaná mnoha historkami, líčenými s nadhledem a jistým humorem, jenž vůbec nezní anglosasky a má v sobě něco z esprit gaullois, galského ducha. I když tyto memoáry zahrnují poměrně omezený časový úsek, stylem i barvitostí se vyrovnají Francouzům Marbotovi či Parquinovi, abych jmenoval ty nejproslulejší, neboť v sobě mají onen nadhled, schopnost vidění věcí z nadhledu, z koňského hřbetu, protože Mercer byl jezdec. Přesněji jízdní dělostřelec, příslušník Royal Horse Artillery, což činí jeho vzpomínky ještě poutavější. Abych nechodil kolem horké kaše, jmenují se prostě Journal of the Waterloo Campaign, Deník tažení k Waterloo (přesně Journal of the Waterloo Campaign kept throughout the campaign of 1815), prvně vyšly roku 1870, tedy po autorově smrti, od té doby obletěly svět a vycházejí stále znovu a znovu.

Alexander Cavalié Mercer se narodil roku 1783 v Kingston-upon-Hull (Yorkshire), jeho otec byl generálem, který sloužil u Royal Engineers a syna předurčil pochopitelně pro vojenskou dráhu, začínající na Military Academy ve Woolwichi, z níž šestnáctiletý Alexander nastoupil roku 1799 jako poručík Royal Regiment Artillery. Sloužil v Irsku, sraženém nedlouho předtím na kolena potlačením rebelie roku 1798, naději na řádné povýšení příliš neměl a štěstí se na něj usmálo teprve roku 1806. Tehdy byl ustaven do hodnosti second captain a zařazen k G Troop (to písmeno označoval abecední pořadí jednotky) Royal Horse Artillery, Královského jízdního dělostřelectva. O rok později se účastnil neblahé Whitelockeho expedice k Buenos Aires, což bylo na dlouhou dobu z jeho bojové kariéry vše. Teprve na jaře 1815 se vypravil do války znovu. Byl zařazen do formující se Anglo-nizozemské armády a vyplul k belgickým břehům 11. dubna 1815 jako velitel baterie, čítající v klasickém uspořádání pět devítileberk (viz obr.) a jednu pět houfnici pět a půl palce, což obnášelo sestavu 80 kanonýrů, 86 vozků a 226 koní. Když Napoleon vpadl časně ráno 15. června do Belgie, vyrazil Mercer z vesničky Strijtem západně od Bruselu (a v rámci Vandeleurovy brigády lehkého jezdectva) k místům prvních bojů, ke křižovatce Quatre Bras, se ale dostal až po prvním dnu bitvy. O to víc si užil ten následující 17. června, kryl ústup Uxbridgeho jezdectva, tvořícího zadní voj; tehdy měl velmi zvláštní příležitost vystřelit po císaři Francouzů, což popsal později takto:
„Často jsem si přál spatřit Napoleona, toho obávaného válečníka, toho nevšedního génia, jehož jméno znal celý svět. Teď jsem ho spatřil a v tom obraze bylo cosi vznešeného, co nemá obdoby. Pohled na nebe, zamračené od rána, skýtal neobvyklou podívanou. Obrovské chomáče dosud oddělených, inkoustově černých bouřkových mraků, lemovaly ostře ohraničené kontury, a vše vypadalo jen vybuchnout: visely nám nad hlavou a naše postavení zahalila temnota až pohřební, leč pahorek, který měli předtím obsazený Francouzi, se koupal ve sluneční záři. Když ke mně lord Uxbridge mluvil, vyjel cvalem na návrší, které já před chvíli opustil, osamělý jezdec, za nímž hned následovali další. Na osvětleném pozadí se jejich siluety zdály mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na okamžik zastavily a prohlížely si nás; hned nato vyjelo na návrší několik eskadron a lord Uxbridge vykřikl: ,Pal! Pal!‘. Vypálili jsme salvu, bleskem jsme nakolesnili a dali se na ústup. Oni vyrazili vpřed s podporou svého jízdního dělostřelectva, které na nás spustilo palbu, sotva jsme ukončili celý manévr, avšak bez valného výsledku; jediným zasaženým byl sluha majora Whyniatese, kterého trefila střepina do nohy.“

Tu chvíli a místo ostatně dodnes připomíná kamenný památník s deskou, na níž jsou základní momenty vylíčeny (viz obr.)
Následoval dramatický ústup s bojem u Genappe (úryvek jsem někde na blogu zmínil v rámci ukázky z připravované knihy o Waterloo) a mizerná deštivá noc:
„Promáčeni jsme byli zcela, kabáty, přikrývky, vše bylo mokré, o komfortu jsme si mohli zdát a snažili jsme se z toho dostat, jak to šlo nejlépe. První naší starostí byli koně a měli jsme prostředky, abychom je plně uspokojili (…). Zvířata měla bohatě co žrát celý den je to tak zkrápělo, že ani nepotřebovala vodu. Pokud jde o nás, my neměli absolutně nic a počítali jsme, že nám alespoň odpočinek doplní síly. Po takovém dni je tvrdé jít spát bez večeře, s tím se ale nedalo nic dělat. (…)Dvakrát jsem upadl do jakési dřímoty, dlouho to ale trvat nemohlo. Spát nešlo. Byli jsme promoklé na kůži a plachta nepředstavovala žádnou ochranu, látkou se lila voda. Vstal jsem a s nesmírnou radostí jsem zjistil, že se pár mužům povedlo rozdělat dva ohně, u nichž seděli, a v náznaku jakési pohody kouřili krátkých dýmek. Byl to dobrý příklad a ke mně se v té chvíli přidal můj druhý kapitán (…) a oba jsme se pustili do rozdělávání ohně. Můj druh měl deštník (který, jen tak na okraj, budil za pochodu u mužstva náramné veselí); zapíchli jsme ho do stráně, on si sedl z jedné strany rukojeti, já z druhé, načež jsme si zapálili doutníky a cítili se pohodlně.“
Pozice Mercerovy baterie byla v zahradě statku Mont-Saint-Jean, tedy skoro v týlu, a náš kapitán netušil, že se zanedlouho ocitne takřka v prvním sledu! Zatím neměl co na práci a věnoval se tomu pro vojáka nejdůležitějšímu, žaludku:
„Zjistil jsem, že jídlo není zatím hotové, proto jsem se šel projít do zahrady statku. Pár vojáků od gardových jednotek tu vykopávalo brambory, což byl skvělý objev a já se hned rozhodl, že toho využiji. Zavolal jsem svoje muže a vrhli jsme se bez prodlení do práce.“
U Hougoumontu se Cavalié Mercer ocitl dosti náhodně, dík tomu, že jeho kanonýři, zabraní do vykopávání i směru brambor u statku Mont-Saint-Jean, začátek boje jaksi přeslechli. On sám o tom vyprávěl takto:
„Zatímco jsme se takto zaměstnávali, zaznamenal jsem, že se u čela rozpoutala prudká dělostřelba, to však nás od práce neodvedlo. Krátce nato jsem ke svému velkému údivu zjistil, že jsou všechna tábořiště na svahu opuštěná, že i Ramsayovy jednotky opustily sad, aniž jsem si toho všiml, a že jsme tu sami. Žádným směrem jsem nespatřil živou duši. Palba víc a víc sílila, já byl poplašený, že jsme sám a že se děje cosi důležitého, proto jsem chvátal zpět a dal ihned povel připřahat.
Jídlo zmizelo, nebyl čas ho ani ochutnat, jen jednomu sluhovi jsem nařídil, ať kotlík zavěsí pod muniční káru. Ten hlupák kotlík pověsil, jak jsem mu řekl, předtím ale vylil obsah.
Byl jsem bez rozkazů, izolovaný a bitva (o té už se nedalo pochybovat) probíhala někde na opačné straně svahu. Chvíli jsem stál nerozhodně, vypadalo to, že na mne zapomněli. Všichni bojovali, jen já tu stál opuštěný, a říkal si, že nejlepší bude se někam vrhnout do akce.“
Narazil na majora Mc Lloyda, svého známého, svěřil se mu, že je bez rozkazů, a dostal pokyny od něho. Měly dost zvláštní podobu:
„Nu dobrá. Pro lásku Boží, pomozte mi, nebo mě zničí. Moje brigáda je rozsekaná na kusy, munici jsem vyčerpal, a když nedostaneme posilu, zničí nás."
Mercerova baterie stanula za 14th Foot, který ležel na břiše, aby se chránil před francouzskou palbou.
„Před námi bylo pár dragounů německé Legie, kteří tu a tam vysílali hlídky do úvozu. Směrem ke kopiníkům postupovali opatrně a jen kvůli průzkumu. Obilí až k úvozu a k cestě na Nivelles bylo plné francouzských tiraillérů, které zhurta napadali naši (tuším, že šlo o myslivce hannoverského sboru). Viděli jsme, jak odstupňovaně postupují obilím a Francouzi se současně s tím stahovali. Vpravo od [Pirého] kopiníků udržovaly dvě či tři baterii soustavnou palbu proti nám, jejich rány ale musely jít nanejvýš ze čtyřliberek, dopadaly krátké mnoho se jich ani nepřekulilo přes terénní vlnu. Některé nicméně dospěly k místu určení a my byli sužováni zejména jejich houfnicí, vypalující duté projektily s dlouhou zápalnicí, ty soustavně dopadaly kolem nás, prskaly a syčely pár vteřin, než vybuchly, což velmi vadilo našim mužům i koním.“
Nejtěžší chvíle zažil v době útoků francouzského jezdectva, během nichž se z pravého křídla přesunul na jeden z nejexponovanějších úseků, do míst, kde stanula Adamova pěší brigáda.
„Francouzi se přes všechno snažili na nás dostat, byť jim to šlo pomalu (první salva zbrzdila krok) a nevypadalo to, že by nás smetli. My byli v malé terénní proláklině pod místy, kde jeli, před sebou jsme měli násep zvící jedné a půl až dvou stop, po němž vedla úzká cesta, což účinnost našich kartáčů násobilo a jatka zde byla hrozná. Myslím, že to trvalo pár vteřin, pak jsem zaznamenal symptomy váhavosti a v okamžiku, kdy jsem si říkal, že je po nás, obrátili na obou stranách zpět a pádili pryč. (…). Vznikla opravdová tlačenice a my do nich pálili kartáči ze všech šesti hlavní. Účinek byl nepředstavitelný a popsat zmatek té scény nelze. Po každé salvě následoval pád značného počtu mužů.; ti, co přežili, spolu bojovali navzájem a já viděl, jak si cestu razí hruškami palašů. Někteří v zoufalství nad tím, jak se ocitli před jícny kanónů, a jiní stržení splašenými koňmi se vrhali do mezer mezi námi, málo z nich ale myslelo na to, aby užili svoje palaše, v hlavě měli jen snahu zachránit se. (…) Zastavili se až za terénní vlnou, kde byly před naší palbou kryti. My přestali střílet, jelikož ale stáli nedaleko (my viděli hořejšky jejich pokrývek hlav), nabili jsme znovu. (…) První francouzská kolona se skládala z jízdních granátníků (ti granátníci byli nádherná jednotka v modrých uniformách bez revérů a koletů, měli jen velmi široké kožené závěsníky a ve vysokých chlupatých čepicích vypadali obrovsky) a kyrysníků; ti dříve jmenovaní ale jeli v čele…“
Popisoval svoje zážitky barvitě a mimoděk vykreslil i jeden z nejkrutějších obrazů bitvy, pasáž, ve které vzpomínal na osud jednoho koně ze svých zápřahů a českému čtenáři se při ní nutně vybaví Šrámkova dojemná báseň Raport, pokud ji zná.
„Kule odnesla celý vršek hlavy zvířete hned nad očima. Přesto žilo a vypadalo zcela, že vnímá vše kolem, zatímco jeho velké jasné oči jako by prosily, ať ho neodháníme od jeho druhů při vědomí. Poručil jsem veterináři Pricemu, ať udělá jeho trápení konec, a on prohnali zvířeti srdcem šavli, čímž mu prokázal veliké dobrodiní.“
Čelil útoku střední gardy, poslednímu Napoleonovu zoufalému pokusu o zvrat situace, a poté jel s Vandeleurovými jezdci do protiútoku, který jej zanesl až k Belle-Alliance. Tam se setkal s Prusy, britskými spojenci, nebylo to však setkání s objetími, ale se střelbou, neboť v houstnoucí ani jedna strana nerozeznávala, kdo je přítel, a kdo nepřítel. Vzpomínal, jak mu bomba s dlouho zápalnicí přistála v blátě u nohou a vybuchla, sotva odskočil. Nechal poslat pár střel směrem, odkud přiletěla, a za chvíli se k němu přihnal nějaký jezdec, který špatnou francouzštinou s jasným německým přízvukem křičel:
„Ach! Mein Gott! Mein Gott. Co to délate, mosjé. To jsou faši prouští přátele a vy je střilet? Ach, mein Gott! Pšéstatnte, mosjé, pšéstante. Préšpak to? Angličane zabijet svoje dobré pšátele Prousy! Kde je vévoda Felington?“
Jenže Prusové stříleli po Mercerovi dál a on důstojníka poslal, ať svým vyřídí, že dokud oni budou zabíjet své dobré přátele Angličany, do té doby že bude i on pokračovat, protože každý, kdo po něm pálí, je jeho nepřítel… Pak ve svých memoárech dodal, že krátce nato přijela belgická baterie:
„Ti Belgičané byli opilí jak dobytek, a když dorazili, málo dbali, kam střílejí.“
Dodal, že měl co dělat, aby si nevzali na mušku i jeho, a přesvědčil je, ať raději pálí pruským směrem, když mají chuť…
Druhý den pocházel Mercer bojiště, kde navštívil i Hougoumont, což nebyla hezká podívaná. Svůj příběh dovyprávěl až do Paříže a v podstatě do konce celé kampaně roku 1815 (do Anglie se vrátil až roku 1816); i to jsou stránky plné barvitých postřehů. Pokud si je chcete (a máte možnost) přečíst sami, naleznete prolink na jedno z anglických vydání v nadpisu. Francouzský překlad najdete na http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k114516p.r=cavali%C3%A9+mercer.langEN
Do roku 1821 byl náš hrdina dán na poloviční služné, pak jej povolali zpět a poslali do Britské severní Ameriky. V Kanadě sloužil do roku 1857, pak se vrátil do Anglie, roku 1859 byl povýšen na plukovníka a v únoru 1862 jej jmenovali generálem. Zemřel roku 1868 v Exeteru a krom memoárů po něm zůstala řada velmi dobrých akvarelů (viz ukázka). Z nichž se většina nalézá ve sbírkách National Gallery of Canada.