MURAT a BONAPARTOVÉ

Tak je to tady. Můj MURAT je na světě a vychází jako komplet s ENCYKLOPEDIÍ BONAPARTŮ Josefa N. Kunze. Proč jsme se k tomu vydavatel a já rozhodli? Protože Napoleonův maršál a neapolský král ke klanu Bonapartů jako císařův švagr patřil. Protože Kunzova práce je navzdory necelým 200 stranám úžasná jak obšírnými hesly a genealogickými tabulkami, tak i obrazovým doprovodem. Co dodat? Že můžete objednávat s pětadvacetiprocentní slevou u AKCENTu Třebíč na http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1379

Jiří Kovařík: MURAT
Joachim Murat (1767–1815) byl venkovan z francouzského jihu a voják, který se přidal k Francouzské revoluci. V Itálii získal pod Bonapartem generálské epolety a v Egyptě pověst skvělého jezdeckého velitele. Stal se Bonapartovým švagrem a při vzniku císařství maršálem i císařským princem. Šel z tažení do tažení, z bitvy do bitvy a toužil po slávě i moci. Napoleon mu dal velkovévodství Berg a v roce 1808 z něj učinil neapolského krále, kterého ale pokládal jen za svou loutku. Muratův svár mezi oddaností Napoleonovi a touze po samostatnosti kulminoval s francouzskými prohrami a král Gioacchino, tedy Joachim, nevěděl, zda myslet víc na svého císaře, nebo na sebe. Snaha po udržení
neapolské koruny jej vedla k přechodu do tábora Napoleonových protivníků a nakonec ho dovedla před popravčí peloton v kalabrijském Pizzu. Text doplňuje 25 map a 130 vyobrazení.Formát po ořezu: 158 x 232
Počet stran: 416

Josef N. Kunz: BONAPARTOVÉ
Obsáhlý, podrobný lexikon s téměř sto hesly, životopisy členů a příslušníků jedné staré italské rodiny, která se stala nejmladším, ale na krátkou dobu i nejmocnějším císařským domem Evropy – dynastie Bonapartů. Nadšenec do historie i současnosti královských rodů vytvořil formou kratších či delších hesel jedinečnou mozaiku portrétů Bonapartů od praotce francouzské imperiální rodiny Carla Buonaparte a jeho ženy Letizie až po současnost. Atlas je uveden studií o Bonapartech, hesla jsou za sebou řazena abecedně. Genealogické stromy a bohatý fotografický doprovod názorně přibližují jednotlivé postavy tohoto fascinujícího rodu. Tato kniha může být považována za jednu z nejkomplexnějších studií dynastie Bonapartů.
Formát po ořezu: 158 x 232
Počet stran: 192

SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (21)

H R A B Ě   M O N T E-C H R I S T O

(Le Comte de Monte-Cristo)

Příběh o pomstě vězně z ostrova If napsal Dumas ve stejném roce jako první svazky "Tří mušketýrů". Sám v dodatku, který se i ve francouzských vydáních románů objevuje jen výjimečně, prozradil, jak "Hrabě Monte-Cristo" vznikal. Dumasovi bylo devětatřicet a v doprovodu syna ex-krále Jeroma Bonaparta podnikl plavbu po Středozemním moři. Princ byl vášnivý lovec a po vyplutí z Elby projevil přání zakotvit u ostrůvku Monte-Cristo, oplývajícího divokými kozami. Dumase ostrůvek okouzlil:

"Nikdy jsem nespatřil nádherněji azurový háv než ten, které mu přes ramena přehazuje vycházející slunce... A na paměť cesty, kterou jsem měl čest s vámi podniknout, dám jméno ostrova Monte-Cristo nějakému románu, který napíši..."

Po čase dostal Dumas zakázku na několik svazků " Dojmů z procházek Paříží". Nakladatel však vzápětí chtěl spíše něco ve stylu tehdy nesmírně úspěšných "Tajností pařížských" Eugéna Sue. Dumase napadlo použít historku, kterou si už dříve zatrhl v Peuchetově knize "Policie bez závoje":

"Byl to dvacetistránkový příběh nazvaný "Diamant a pomsta". Napsaný byl prostě idiotsky... Avšak je pravdou, že v té skořápce se ukrývala perla, perla beztvará, perla surová, perla bezcenná, která čekala na svého stvořitele..."

Z oné ukryté perly vznikl druhý nejslavnější Dumasův román...

EDMOND DANTÈS

Vězňova odplata

Dne 24. února 1815 ohlásila hlídka z Notre-Dame de la Garde trojstěžník Faraon, připlouvající ze Smyrny, Terstu a Neapole.

Jako obvykle z přístavu okamžitě vyplul lodivod, prosmýkl se kolem pevnosti If a mezi mysem Morgion a ostrovem Rion přirazil k lodi.

V mžiku se, jak bývá dosud zvykem, plošina pevnosti Saint-Jean pokryla zvědavci; neboť v Marseille je připlutí lodi stále velkou událostí, zejména jde-li o loď jako v případě Faraona postavenou, vystrojenou a vybavenou v loděnicích ve staré Phocée a patřící loďaři z města.

Tak začíná Dumasův příběh o nešťastném námořníkovi, jehož těsně před svatbou dík podlým přátelům zatknou a uvězní na pevnosti If.

Stejnou trasou, jakou připlouval Dantésův "Faraon", může za pár desítek franků plout každý návštěvník Marseille. Ze starého přístavu, svíraného pevnostmi Saint-Jean a Saint-Nicolas, stále vyplouvají od hráze Belgického nábřeží, vonící čerstvými plody moře a hlučící trhovci, tam a zpět turistické lodě a loďky. Jejich cílem je právě If, jeden z několika nepatrných ostrůvků přímo proti rejdě. Ostatně, na proslulou pevnost If dohlédnete i z přístavu, je to jen dvě tři míle. V jejích bílých valech ovšem neuvidíte nic zvláštního. Dantésova cela i kobka abbé Farii je pustý výmysl pro turisty. Přesto ostrov a pevnost If žijí z turistického ruchu a Alexandra Dumase.

Řekněme to rovnou: žádný Dantés nežil a vězněm na Ifu tudíž nikdy nebyl, stejně jako abbé Faria! Dumas zvolil Marseille jako dějiště první části románu snad proto, že v časech, kdy se děj odehrává, toto město účtovalo s Napoleonovými přívrženci mnohem tvrději než jiná města ve Francii. Velkému vypravěči se hodil i If, pevnost z let 1524-28, později zesílená, velice dlouho fungující jako citadela pro státní vězně od hugenotů v časech Ludvíka XIII.a Ludvíka XIV. až po opozičníky z roku 1851, kteří nesouhlasili, aby se Ludvík Napoleon stal z prezidenta císařem Napoleonem III.

Skutečný příběh se odehrál v Paříži, kde se i uzavřel. "Monte-Crista" jsme sice připomněli začátkem, skutečný příběh však bude lépe začít od konce.

Roku 1828 se jednomu francouzskému katolickému knězi vyzpovídal na smrt nemocný muž. Největší hřích, který jej tížil, duchovnímu nadiktoval a na každé straně rukopisu stvrdil podpisem. Když muž zemřel, poslal kněz vylíčení velkého zločinu pařížské policii, která měla doklady i k tomu, co s příčinami oné tragédie souviselo...

Roku 1807 žil v Paříži vcelku spokojeně muž jménem Picaud. Jeho křestní jméno podklady příběhu pletou, jednou uvádějí Francois, častěji však Pierre. Říkejme mu tedy tím druhým jménem. Pierre byl švec, ne moc bohatý, leč řemeslo vynášelo. Napoleonská vojska táhla Evropou, dosud vítězila a pár bot voják prošlapal "za cestu z Paříže do Remeše". Pierre Picaud měl navíc před svatbou, a ne ledajakou! Měl si brát krásnou a navíc bohatou Thérése Figorouxovou, jíž dávali sto tisíc franků věna! Právě pospíchal na radnici, pak ještě musel za knězem. Bylo toho tolik na zařizování...!

Mířil přes náměstí Sainte-Opportune, když tu na něj zavolalo z kavárničky pár přátel. Nu což, řekl si Picaud, sklenka a pár minut povídání neuškodí. Tím spíše, že se měl čím chlubit! Majitel kavárničky byl jeho kamarád a navíc pocházel ze stejného kraje, z Provence, od Nimes.

"Buď zdráv, Picaude, vypadáš, že je ti do skoku!" prohodil uvnitř kavárník Mathieu Loupian.

"Jak by ne, můj milý Lupiane, budu se ženit!" opáčil Picaud.

"A kdopak bude ta, co ti nasadí parohy?", zajímal se další z Picaudových kamarádů jménem Allut.

Když uslyšeli jméno nevěsty, závistivě povzdychli nad výší věna, které náhle Picauda postrčí o notný stupeň nad ně.

"Však jí to splatím láskou a štěstím," smál se ještě Pierre a dodal, že svatba je už příští středu, mše se bude sloužit v Saint-Leu a že jsou všichni srdečně zváni tam i na hostinu!

Pak odběhl a Loupian s Allutem se nemohli z překvapení vzpamatovat.

"Má kliku, trouba!" řekl jeden.

"Tak pěknou a tak bohatou!" přikývl druhý.

"Takovej nýmand!" kroutil hlavou Allut.

Loupianem lomcovala závist a snad i žárlivost. Podobně jako s muži v kavárně u přístavu v Marseille:

Danglars očima sledoval Edmonda a Mercedes dokud oba milenci nezmizeli za jedním z rohů pevnosti Saint-Nicolas; pak se otočil a spatřil zbledlého a třesoucího se Fernanda. Caderousse blábolil slova jakési pijácké písničky.

"Vsadím se," povídá najednou Loupian, "že tu svatbu zdržím.

A když ostatní nevěřícně kroutili hlavami, pokračoval:

"Mám skvělej nápad... Za chvíli sem dorazí komisař... A já mu namluvím, že si myslím, že je Picaud anglickej agent. Sbalej ho, vyslechnou, naženou mu strach a za těch vosum hodin dojde nevěstince trpělivost."

Byl to nápad, který čtenář románu dobře zná, i když trochu pozměněný:

"Nuže! řekl jsem tedy, že dejme tomu," pokračoval Danglars, "po plavbě, z jaké právě připlul Dantés, a během níž plul kolem Neapole a ostrova Elby, by ho někdo udal královskému prokurátorovi jako bonapartistického agenta..."

"Loupiane, to je svinstvo," na to Allut, "neznáš Picauda. Jestli to praskne, můžeš se těšit!"

A zatímco to dva další kamarádi, Chaubart a Solari, pokládali za náramnou švandu, Allut spoluúčast rázně odmítl.

"No co, "jedovatě mu ještě řekl Loupian, "já se nedivím, že máš parohy, protože jsi kapoun a není s tebou sranda!"

"Jsem čestný člověk a ty žárlivec. Jednou na to doplatíš," s těmito slovy Allut odkráčel.

Těm, co na terase zbyli, Loupian slíbil, že to bude šprým, nad nímž se potrhají.

Za pár hodin do kavárny dorazil policejní komisař. Možná byl Loupian placený informátor či tak trochu práskač, možná že komisař ve stylu Haškova Bretschneidera hlásil cokoliv, v každém případě byla periferní kavárnička příhodným místem, kde žandarm sbíral informace všeho druhu. Z kavárníkových udání a náznaků sesmolil skvělé hlášení a to s nadějí na pochvalu předal nadřízenému

Právě v té době napoleonská policie pátrala po nitkách dohasínajících emigrantských spiknutí ve Vendée i na jihu. Nadřízený si hlášení přečetl a vypracoval svodku pro samotného ministra Savaryho, vévodu z Roviga. Podezíravý Savary se zarazil. Nepochyboval, že Picaud tvoří spojku mezi západem a jihem! Že za maskou ševce se skrývá figura možná stejně významná, jako před lety Pichegru či Cadoudal! Že Picaud bude nepochybně přestrojený provensálský či languedocký aristokrat!

V noci z neděle na pondělí si Savaryho policie pro Picauda přišla. Zatkla jej tak profesionálně, že nikdo nic neviděl ani neslyšel. Od toho okamžiku se po Picaudovi slehla zem. Marné byly na úřadech dotazy Picaudovy nevěsty, rodičů, přátel...

Co mohlo následovat. Bolest, záhada. Naděje pomalu umírala, pak nové události zvolna překrývaly vzpomínku na ubohého ševce. Loupianovi stačilo mlčet. Proskočily-li zvěsti, že byl Picaud zatčen jako agent, nikdo se neodvážil nahlas pochybovat. Neboť Napoleonův režim byl předobrazem pozdějších a mnohem důkladnějších totalit a od Savaryho policie si po více než století braly vzor Gestapo i Čeka...!

Ostrov If u Marseille

Přešlo dlouhých sedm let a snad už i policejní úředníci zapomněli, že Picaud po marných výsleších skončil v pevnosti Fénestrelle. Roku 1814 Napoleon I. prohrál trůn a do Paříže se vrátil Ludvík XVIII. Politickým vězňům se konečně otevíraly cely...! Tehdy, někdy kolem půlky dubna, z Fénestrellu vyšel i Picaud. Zestárlý, s podlomeným zdravím, stále nechápající, co se stalo, kdo a proč tak převrátil šťastnou budoucnost v beznadějných sedm let.

Picaud však měl přece jen trochu štěstí. Vězení nebylo samovazbou, v níž úpěl Edmond Dantés. Pierre mohl mluvit a stýkat se s ostatními. A jako sluha se na Fénestrellu dostal k jakémusi uvězněnému milánskému duchovnímu z vyšších vrstev. Miláňan si Picauda oblíbil. On sám byl prý boháč a co mohl, skryl před příbuznými, kteří jej v neštěstí zcela opustili. Zemřel údajně 4. ledna a předtím učinil Picauda dědicem sedmi milionů livrů na bankovních kontech jakož i ukrytého pokladu, obsahujícího diamanty v ceně kolem sto dvaceti tisíc franků a tři miliony v kovu. Skoro jako abbé Faria.

Když Picaud vyšel z Fénestrellu, vydal se přes Turín do Milána. Raději si změnil jméno. Teď se z něj stal Joseph Lucher. Poklad našel, peníze v bankách převedl a zajistil si tak rentu šest set tisíc franků. Z ševce byl boháč. Z Picauda se stal Lucher jako z Dantése Monte-Cristo.

Pak se tento skutečný Monte-Cristo vydal do Paříže. Dorazil prý přesně na den osm let poté, co jej zatkli. Jenže v Paříži se roznemohl, prostonal Napoleonův návrat z Elby i porážku u Waterloo, možná nemoc trochu z obav před režimem, který jej bez příčiny připravil o budoucnost, předstíral. Neboť sotva Napoleona odvezli na Svatou Helenu a Ludvík XVIII. už definitivně usedl na trůn, Lucher se uzdravil...!

Teď vedly jeho první kroky do okolí náměstí Sainte-Opportune, kde před sedmi či osmi lety žil. Opatrně se vyptával, kdo pamatuje ještě ševce Picauda. Dozvěděl se, že švec zčista jasna zmizel, že v tom možná měli prsty jeho

přátelé...

To byla první rána a první záblesk světla do dosud neznámých příčin krutého osudu. Pak přišla rána druhá. Milovaná a milující Thérése na Picauda čekala dva roky. Pak se provdala za kavárníka Loupiana. Jako Mercedes za Fernanda Mondega.

Loupian dosáhl, po čem toužil. Sňatkem s Picaudovou nevěstou z něj byl boháč. Kráčel výš a také pryč z míst, kde by mu mohl někdo Picauda připomenout...! Teď měl jednu z nejskvělejších a nejnavštěvovanějších kaváren na pařížských bulvárech.

Picaud se ptal po dalších mužích. Nikdo si nevzpomínal. Všichni se už dávno odstěhovali. Jen Antoine Allut se prý vrátil zpět do svého rodiště, do Nimes. Bylo ironií osudu, že si lidé vzpomínali právě na Alluta, který s oním krutým žertem nechtěl mít nic společného. Jak asi Alluta, z nějž Dumas nepochybně vytvořil krejčího Caderousse, muselo tížit svědomí? On přece musel vědět, že Picaud zmizel v důsledku Loupianova udání! A Picaud netušil, že právě Allut se provinil nejméně, jen mlčením. Ostatně, kdyby tehdy promluvil, policii by to stejně už nepřesvědčilo...

Picaud nemeškal a vsedl do nejbližšího dostavníku na jih. Na cestu oblékl kněžský šat, k němuž si přidal jméno abbé Baldiniho. Podobně, jako Monte-Cristo v druhé části románu.

Abbé se ubytoval v hotelu a pár dní po Allutovi pátral. Pak se představil. Vyprávěl, že byl do roku 1814 vězněn v Neapoli za politický zločin a že se tam znal s vězněm, který bohužel roku 1811 zemřel"

"Byl to třicetiletý hoch, stále tesknil po své zemi a před smrtí prominul všem, kteří mu ublížili. I když nevědel, proč se ocitl ve vězení. Pocházel z Nimes a jmenoval se Pierre Picaud."

Allut nedůvěřivě pokýval hlavou a neřekl ani tak ani onak. Abbé Baldini pokračoval:

"Ve vězení prokázal mnohé služby bohatému Angličanovi a ten mu před smrtí dal diamant v ceně padesáti tisíc franků... Když Picaud umíral, řekl mi, že má jediné přání. Znát jména těch, kvůli nimž trpěl. A že mu zjevení Boží napovědělo, že jeho bývalý druh Antoine Allut z Nimes ta jména zná. Prosil, ať vezmu diamant k sobě a Allutovi jej dám výměnou za jména. Ta pak mám napsat na olověnou desku a vložit mu ji do hrobu."

S těmito slovy kněz ukázal diamant. Historka to byla spíchnutá horkou jehlou, při pohledu na drahokam však Allut zapomněl na obezřetnost. Navíc se do všeho vložila Allutova žena. Události se začínaly shodovat s návštěvou Monte-Crista, převlečeného za abbé Busoniho v domácnosti Caderoussových:

"Bohatý Angličan," pokračoval abbé," jeho nešťastný druh, který po druhé Restauraci vyvázl z vězení, vlastnil diamant velké ceny. Když jej z vězení propouštěli, chtěl Dantésovi zanechat...projev vděčnosti a diamant mu věnoval...Ten diamant byl oceněn na padesát tisíc franků."

Abbé Baldini, stejně jako za abbého Busoniho přestrojený Dantés, vyňal diamant. Antoine Allut kámen pozoroval dravýma očima a v hlavě se mi mísila chtivost se zbytkem opatrnosti, který velel mlčet.

V té chvíli, podobně jako Caderoussova Karkonta, vstoupila Allutova žena. Zasypala svého muže pichlavými výčitkami. Připomněla Allutovi se zlobnou venkovanskou závistí, jak jeho bratr a sestra zbohatli dík štědrosti muže, kterého zachránili před utonutím v Rhôně.

"Teď se nosí jak pávi a nad námi ohrnují nos. Můj Bože, já z toho budu mít smrt. Abych se neukázala na ulici!" dštila ta žena jed.

"Tím spíše, madame, že váš choť odmítá dědictví padesáti tisíc franků, které mu odkázal umírající přítel," přisadil si abbé a celý příběh zopakoval. Allut by snad zvítězil sám nad sebou. Jenže teď musel kromě pokušení a svědomí bojovat s ženou zlou jak saň. Navíc jej rozpálila připomínka bratrova štěstí. Touha po penězích zvítězila. Stejně jako u Caderrousse:

"Vraťme se tedy k těm mužům," řekl abbé; " co to bylo za lidi, že nechali syna zemřít zoufalstvím a otce hlady?"

"Dva lidé, kteří na něj žárlili, pane, jeden z lásky a druhý ze ctižádosti: Fernand a Danglars."

"Řekněte ale, jak se ta žárlivost projevila?"

"Udali Dantése jako bonapartistického agenta."

"Který z těch dvou jej však udal, kdo z nich byl skutečný viník?"

"Oba dva pane, jeden dopis napsal a druhý odnesl na poštu."

I Allut vyprávěl o scéně roku 1807 v pařížské periferní kavárničce a prozradil jména Mathieu Loupiana, Gervaise Chaubarta a Guilhema Solariho. Abbé, možná trochu pobledlý, Allutovi předal prsten s diamantem. Sotva zmizel, pádili manželé Allutovi nevěřícně a šťastně ke klenotníkovi.

Klenotník šperk prohlédl a řekl těm dvěma chudákům, že má cenu třiašedesáti tisíc franků a že jej vezme do komise a po odečtění provize ji okamžitě vyplatí padesát pět tisíc! Jak vidno, klenotník, který mínil šperk koupit od Caderoussů, byl skromnější:

Caderousse a jeho žena si vyměnili tázavý pohled.

"Ne," řekl Caderousse, "nejsme dost bohatí, abychom mohli přijít o pět tisíc franků.

"Jak myslíte, můj milý," pravil klenotník; "nicméně jsem s sebou vzal tyhlety krásné peníze."

A z jedné kapsy vyňal hrst zlata, kterou zablýskal před omámenýma očima hostinského, z druhé pak vytáhl svazek bankovek.

Allutova žena, stejně jako Karkonta, lesku peněz podlehla. Jaký však musel být vztek té lakotné osoby, která najednou začala rozhazovat, fintit se, naparovat a všem dávat najevo, že ona je něco lepšího, když po čtyřech měsících zjistila, že klenotník její diamant prodal tureckému kupci za sto dva tisíc franků!

Allutovi něco takového nemínili nechat být! Stěžovali si klenotníkovi, obviňovali jej ze zlodějství. Vysmál se jim. V hněvu jej zabili. Dumas onu scénu, kterou přesunul do domácnosti Caderoussů, vyfabuloval s mistrovstvím, které z ní činí jedno z nejpůsobivějších míst románu:

"Běžel jsem pro svíčku a pádil ze schodů; leželo přes ně napříč tělo, bylo to Karkontino tělo. Rána z pistole, kterou jsem slyšel, patřila jí: prošla jí krkem naskrz...Dva či tři kusy nábytku ležely převrácené; závěsy, do nichž se ubohý klenotník zamotal, spadly a vlály po pokoji: on sám ležel na zemi, hlavu opřenou o zeď, plaval v moři krve, která unikala ze tří širokých ran na hrudi. Ve čtvrté zůstal vězet dlouhý kuchyňský nůž, z nějž trčela ven jen rukojeť. Šlápl jsem na druhou, nevypálenou, pistoli, možná v ní zvlhl prach... Caderousse nebyl nikdy dopaden." ,vypráví Monte-Cristovi Bertuccio, který se stal očitým svědkem románové vraždy.

Podrobnosti o mordu skutečného klenotníka známy nejsou, Allut se ženou nicméně musel z Nimes před spravedlností uprchnout až do Řecka.

V té době už byl Picaud-Lucher v Paříži a plán pomsty uzrával. Nebyl tak rafinovaně prokombinovaný a vznešeně krutý jako odplata, kterou zvolna chystal Monte-Cristo. Patřil spíše do horroru.

V Loupianově mondénní kavárně se jednoho dne objevila stará dáma se zvláštní historkou. Vyprávěla o chudákovi, který o vše za Napoleonova režimu přišel, mohl by teď sice žádat odškodnění, avšak zahořkl a nemá jiné přání než pracovat jako číšník u lidí, kteří by s ním zacházeli vlídně. A že je ochoten za stravu a byt platit sto franků měsíčně.

Možná to byla historka za vlasy přitažená a těžko říci, zda k sehrání podobné úlohy Picaud dámu přemluvil či zda i před ní sehrál komedii. Sto franků byl slušný výdělek a Loupian přijal. Sám prý měl v té chvíli jistou pochybnost, dáma se mu zdála odněkud povědomá. Takže je docela možné, že se Picaud za onu ženu převlékl.

Loupian si myslel, že přijímá chudáčka číšníčka, na kterém vydělá. Jak by se asi zděsil, kdyby v obličeji, změněném utrpením sedmi let v celách a zmarem všech nadějí, poznal svou někdejší oběť!

Pak se začaly dít divné věci. Shodou okolností se Loupian stále přátelil se svými dvěma spoluviníky, Solarinim a Chaubartem. Jednoho dne však Chaubart do kavárny nepřišel. Neobjevil se ani později. Solarini prohlásil, že k němu zaskočí. Vrátil se navečer udýchaný a s očima navrch hlavy. Chaubarda prý kdosi na Pont des Arts probodl dýkou. Zbraň prý dosud vězela v ráně a na její rukojeť vrah napsal: Číslo jedna.

Pak někdo otrávil kavárníkova psa. A číšník-Picaud tvrdil, že viděl jednoho zákazníka, jak psa krátce předtím krmí suchary. O dva týdny později pošel oblíbený papoušek paní Loupianové. Nevědělo se proč.

Loupian měl z prvního manželství syna a dceru. Starší šestnáctileté a velice pohledné se začal dvořit jeden markýz, rozhazujíc plnými hrstmi. Tak ohnivě a úspěšně, že slečně dceři za nějakou dobu začala být šněrovačka těsná. Bylo nutno rychle pomýšlet na svatbu. Markýz nebyl proti, domluvily se ohlášky i obřad, ženich objednal svatební hostinu pro pět stovek hostí.

Hosté už zaujali místa u stolu, novomanželka i rodiče rovněž, chyběl však ženich, který po obřadu pod nějakou záminkou na chvilku zmizel. Pak číšník přinesl dopis. Stálo v něm, že z králova rozkazu se markýz musel okamžitě odebrat pryč, že na něj nemají čekat a že se k desáté večerní vrátí. Nevěsta sice byla mrzutá, hosté i tchán však pláli nadšením nad významým postavením milého pana zetě.

Spolu s dezertem roznesli číšníci každému z hostí malou obálku.

Ženich je propuštěný galejník, podvodník a uprchl, stálo s dalšími podrobnostmi na lístcích. Zděšení, neštěstí nevěsty i jejích rodičů, společenské znemožnění, posměšky mnohých, kteří předtím Loupianům lichotili, si lze těžko představit. Podobnou scénu si však můžete v Monte-Cristovi nalistovat. Sehrál ji na Dantésův pokyn slečně Danglarsové bývalý galejník, který se jí dvořil pod jménem markýze Andrea Cavalcanttiho:

"Který z vás, pánové," ptal se úředník aniž hraběti odpověděl, "se jmenuje Andrea Cavalcanti?"

Ze všech koutů salónu se ozval překvapený křik. Hledali, vyptávali se.

"Kdo ale je ten Andrea Cavalcanti?", zeptal se Danglars skoro zmateně.

"Bývalý galejník, který uprchl z toulonských galejí."

"A jaký zločin spáchal?"

"Je obviněn," řekl komisař chladným hlasem,"z vraždy jistého Caderousse, s nímž byl v řetězech, spáchané v okamžiku, kdy odcházel od hraběte de Monte-Cristo."...

Několik okamžiků po zmatených scénách, které v salónu pana Danglarse vyvolal nečekaný příchod četnického četaře a odhalení, jež následovalo, se rozlehlý palác vyprázdnil stejně rychle, jako kdyby jim přišel říci o epidemii černého moru: v pár minutách se každý snažil všemi dveřmi, všemi schodišťmi, všemi východy odejít či spíše prchnout. Byla to jedna z těch situací, v nichž je zbytečné pokoušet se o banální útěchu...

Loupian netušil, odkud se na něj valí rána za ranou. Za čtyři dny, byla právě neděle a kavárník i s rodinou vyjel na venkov trochu se vzpamatovat, propukli na několika místech jeho bytu požár. Dřív než hasiči a policie se seběhla lůza a pod záminkou, že hasí, vykradla, co se dalo. Dům shořel, majitel, u nějž byl Loupian v nájmu, vymáhal náhradu škody, neboť vše nasvědčovalo, že požár vznikl jeho nedbalostí.

Loupianovi byli na mizině, přátelé se od nich odtáhli. Zůstal jim věrný jen číšník Prosper. Prohlásil, že je v nouzi neopustí. Šel s nimi bez mzdy, spokojil se jen s chlebem. Všichni jej obdivovali a chválili. Loupianovi odešli z centra Paříže znovu na předměstí a tady si otevřeli skromnou kavárničku novou.

Do téhle kavárničky stále chodil osudem stíhaného Loupiana navštěvovat starý přítel Solarini. Jednou jej po cestě z kavárny přepadly kruté bolesti. Přivolaný lékař konstatoval otravu, které muž po několika hodinách strašných křečí podlehl.

Rakev s tělem podle zvyku vystavili. Do druhého dne se na ní objevil papír se stručným textem: Číslo dvě.

Loupianův syn se už delší dobu pohyboval ve společnosti, která mladíkovi neprospívala. Tahle parta si jednoho večera vymyslela taškařici. Že prý jako vyloupí sousední obchod, odnesou pár láhví likéru, což na druhý den ale řádně zaplatí. Přiopilému mladému Loupianovi se nápad náramně zalíbil.

Vypáčili zámek, zrovna brali láhve, když tu se na ně vrhla někým upozorněná policie. Eugéne Loupian se ocitl před soudem za krádež a vloupání. Marné byly přímluvy, prosby, vysvětlování. Dostal dvacet let...

Proces zasadil Loupianům poslední ránu. Byli zničeni po všech stránkách a i v novém působišti znemožněni. Thérése Loupianová, jíž kdysi Picaud tolik miloval a kterou si měl brát, chřadla hanbou, bolestí a ranami osud. Brzy zemřela. A protože skonala aniž zanechala potomky, musel její manžel vrátit skromný zbyteček z jejího kdysi velkého a záviděníhodného věna!

Loupian zůstal sám, bez prostředků, jen s dcerou, kterou po skandálu se svatbou nikdo nechtěl. Tehdy číšník Prosper, který rodinu v neštěstí nikdy neopustil a všechny utěšoval, až se stal spíš rodinným přítelem než zaměstnancem, přišel za Loupianovou dcerou s návrhem. Má úspory, říkal, které jí dá. Pod podmínkou ovšem, že se stane jeho milenkou.

Co v bídě děvčeti zbývalo? Otec po smrti její nevlastní matky skorem přišel o rozum, žít nebylo z čeho...

Jednoho temného večera se Loupian procházel stromořadím parku u Tuilerií, když tu se ze stínu proti němu vynořil muž.

"Loupiane, pamatuješ si na rok 1807?", zvolal. "Vzpomínáš si na zločin, který jsi spáchal?"

"Na zločin?", podivil se duchem nepřítomný a poděšený Loupian.

"Na odporný zločin. Na to, jak si ze žárlivosti dostal do temnice svého přítele Picauda! Už si vzpomínáš?"

"Ach!", zvolal Loupian, "Bůh mě za to trestá."

"Ne Bůh, ale Picaud sám. Ten, který probodl Chaubarda, otrávil Solariho, namluvil tvojí dceři galejníka, nastrojil past na tvého syna, podpálil ti dům, poslal tam zloděje a tebe zabije stejně, jako tvého psa! Picaud se ti mstí, utrápil tvou ženu a z tvojí dcery udělal svou děvku! Podívej se na mně. Já, tvůj číšník Prosper, jsem ten Picaud, kterého jsi zničil. A až tě najdou, budeš mít na prsou napsáno: Číslo tři!"

S těmito slovy rozběsněný Picaud vytasil dýku a Loupiana probodl. Chvíli se sytil pohledem na oběť. Pak se otočil a zamířil k bráně Tuilerijských zahrad. V té chvíli ucítil ránu, po níž jej obestřely mrákoty.

Přišel k sobě se spoutanýma rukama a ucpanými ústy. Oči měl zavázané. Někdo jej vlekl pryč.

"Policie to není," uvažoval horečně Picaud, "ta by se mnou zacházela jinak. Zloděj? Ten by mě obral a zmizel..."

Ocitl se v nějaké místnosti, v níž jej neznámý únosce shodil na matrace. Páska mu spadla z očí. Místnost byla tmavá, vlhká, dávno nevětraná, slabě osvětlená a skoro nezařízená. Picaud ležel svázaný na zemi a nad ním se tyčil muž. Dlouho pozorovali mlčky jeden druhého.

"Tak co, Picaude," promluvil konečně neznámý, "jaké jméno máš teď. To, co ti dali na Fénestrellu? Už nejsi abbé Baldini? Co jsi? Číšník Prosper?"

Picaud mlčel, hlodal v něm však dlouho nepoznaný strach.

"Bavil jsi se, viď!", pokračoval stojící muž, "bavila tě ta hrůza, kterou jsi kolem sebe rozséval. Deset let života si zasvětil pomstě na třech lidech a všech kolem nich. Spáchal jsi zločiny horší než oni a teď si trochu té hrůzy užiješ i ty!"

"Kdo jsi?" vypravil ze sebe Prosper - Picaud.

"Tvůj komplic! Ten, který ti za hrst mizerného zlata prodal jména svých přátel. Ten, kterého jsi přivedl do neštěstí. Kvůli tomu diamantu jsem zradil přátele, zabil klenotníka. Musel jsem kvůli němu utéct. Žena mi zemřela v bídě. Když mě chytili, poslali mě na galeje. Přikovali mi kouli k noze. A já celou dobu myslel jen na to, jak toho proklatého abbého Baldiniho najdu! Jsem Antoine Allut!"

A pak ze sebe Allut chrlil na Picauda, který měl stále zacpaná ústa, jak na galejích v Toulonu myslel jen na to, že dostane-li se jednou na svobodu, najde toho zatraceného abbého a pomstí se mu, neboť vinu dával ne chtivosti své ženy a vlastní slabosti, ale diamantu, kterým abbé zasil do jeho duše pokušení.

Když z Toulonu vyvázl, vydal se hledat abbého do Neapole. Nikdo jej neznal. Pátral tedy po Picaudově hrobu. Ani ten neexistoval. Sháněl se po osudech vězně jménem Picaud. Zjistil s mnoha obtížemi, že byl propuštěn a žije. Šel po jeho stopách jako lovecký pes. Hledal Loupiana i své bývalé kamarády. Tehdy se dozvěděl o vraždách, požáru, podivných nehodách, které kavárníka stíhaly jedna za druhou.

"Dneska večer jsem ho chtěl varovat," obořil se na Picauda, "ale ty nebo ďábel jste mě předešli. A mě teď zaplatíš za všechno!"

Picaud horečně přemýšlel. Jeho postavení nebylo záviděníhodné. V nejmenším nečekal, že ve chvíli, kdy završí pomstu a bude zase žít pro něco jiného, pohodlně a v hojnosti s oněmi milióny v bankách, se vše takhle zvrtne.

"Milióny," napadlo jej, "dal jsem mu diamant za desítky tisíc. Určitě mě za přiměřenou odměnu pustí."

Náhle v něm zahlodal červ lakoty. Přece má právo po těch letech bídy užívat bohatství. A ten Allut by byl schopný jej o jeho peníze připravit. Ne, Picaud neměl velkorysost a eleganci Monte-Crista. V jádru nebyl o nic menší skrblík než Loupian či Allut.

"Ne, nic mu nedám," řekl si, "přece o mých šestnácti milionech franků neví. Čím většího chudáka budu dělat, tím levněji vyváznu. Nakonec to odbude hrstka drobných!"

Snažil se získat čas, zjistit víc.

"Kde to jsem?" chtěl vědět, když mu Allut vyňal roubík.

"V mojí moci, dost schovaný, aby tě nikdo neslyšel a nenašel," zněla odpověď.

Picaud osaměl na matracích a ve tmě. To, co následovalo, se silně podobalo jedné ze závěrečných scén "Monte-Crista", v níž se Monte-Cristovi lidé zmocní prchajícího bankrotáře Danglarse:

"Chci jíst," řekl Danglars, " sakra! chci jíst!"

"Máte hlad?"

"To přece víte."

"Co si Vaše Excelence přeje?"

"Kus suchého chleba, protože kuřata jsou v těchto prokletých sklepích strašlivě drahá."

"Chléb! budiž," řekl Pepino...

"Kolik?" zeptal se Danglars?"

"Čtyři tisíce sto devadesát osm louis. Dva louisdory jste zaplatil předem."

"Cože, chléb za sto tisíc franků?"

"Sto tisíc franků," potvrdil Pepino

Picaud se vzbudil a měl hlad.

"Kolikpak zaplatíš za chleba a vodu?" posměšně se zeptal Allut.

"Nemám peníze."

"Ale máš! Dokonce šestnáct miliónů!"

Allutova přesná informace vyvedla Picauda z míry. Přesto se pokusil lhát.

"To se ti asi zdálo," bránil se.

"A tobě ať se zdá, že večeříš," pokrčil rameny Allut a zabouchl za sebou dveře.

Druhý den se rozhovor opakoval. Picaud se rozhodl nevydat jediný sou.

"Uvidíme, kdo z nás to vydrží déle."

A s těmi slovy Allut opět odešel. Jaký osud Picauda čekal. Danglarsův?

"...říkal si, že Bůh občas činí zázraky: že se sklepení zhroutí, že papežská policie ten prokletý úkryt objeví a přijde mu na pomoc; že mu stále zbývá padesát tisíc franků...; modlil se a plakal."

Co se Picaudovi honilo hlavou? Lakotná snaha nepřijít o své jmění? Nebo obava, že Allut z něj vymámí peníze a on skončí jako žebrák? Či že shrábne peníze a jeho stejně umoří hlady?

"Poslouchej," řekl Allut slábnoucímu Picaudovi. "Dám ti jíst dvakrát denně. Pokaždé zaplatíš pětadvacet tisíc franků. To je moje poslední slovo!"

Monte-Cristo se nad baronem Danglarsem slitoval a propustil je ve chvíli, kdy bankéř litoval, že nechal hlady zemřít Dantésova otce a Dantésovi samému zničil život. I tak se na baronovi strašlivé dni vězení podepsaly:

Když se rozednilo, spatřil, že je nedaleko potůčku: měl žízeň a vlekl se až k němu.

Sehnul se, aby se napil, a tu spatřil, že mu zbělely vlasy.

Allut se neslitoval nebo neměl čas se slitovat. Picaud slábl, hlad, žízeň i psychické utrpení dělaly své. Přestával reagovat, Alluta nepoznával, upadal do naprosté apatie nebo blábolil jako člověk, který ztratil rozum. Allut začal mít strach, že mu jeho oběť zemře a on zůstane bez groše.

Začal se vztekat, nahlas si nadával. Pak se mu najednou zdálo, že na Picaudových rtech spatřil poťouchlý úsměšek. Předstíral Picaud že umírá, chtěl ve své lakotě Alluta doběhnout? Nebo si to věznitel jen namlouval?

Vztek a chamtivost Alluta ovládly stejně jako tehdy, když zjistil, jak naletěl klenotníkovi, který prodal jeho diamant za dvojnásobek. Vrhl se na Picauda s nožem v ruce a bodal, dokud neumdlel...!

Když konečně přišel k sobě, zhrozil se nad tím, co z jeho vězně zbylo. Pádil pryč, utekl z Paříže, uprchl do Anglie. Žil ještě pár let. Teprve těsně před smrtí prozradil svůj příběh, v němž nebylo kladného hrdiny, jen špína, zloba, nenávist a surovost...

SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (20)

K R Á L O V N I N   N Á H R D E L N Í K

(Le collier de la reine)

Tři roky po "Josefu Balsamovi", se Dumas rozhodl pokračovat v osudech hlavních postav a "Pamětech lékařových". Tentokrát sáhl po proslulé aféře, která několik málo let před Francouzskou revolucí rozhýbala celou francouzskou veřejnost. Pokračování dobrodružství historické postavy hraběte Cagliostra zde autor spojil s románovými osudy doktora Gilberta, sourozenců Taverneyových a řady drobných hrdinů, známých už z mnohasvazkového románu předchozího.

    V dalších letech Dumas k "Pamětem lékařovým" připojil nové svazky. Román se jmenoval "Ange Pitou" stejně jako hlavní hrdina, obyčejný chlapec z lidu . V češtině vyšel pod

názvem "Dobytí Bastilly“. K dobrodružstvím Cagliostra, Ange Pitoua a Andréy de

Taverney, se Dumas vrátil ještě v "Hraběnce de Charny". I toto dílo už bylo spíše románově zpracovanou freskou prvních let Francouzské revoluce.

    Čeští vydavatelé k této románové kronice volně přiřazovali další svazky a cyklu dali titul "Drama Francie". "Rytíř de Maison-Rouge" líčil poslední pokusy vysvobodit uvězněnou Marii Antoinettu (přičemž zde byla určitá vazba na jeden z predikátů Filipa de Taverney de Maison Rouge, postavy z "Pamětí lékařových"), "Modří a bílí" vyprávěli o bratrovražedném boji mezi republikány a royalistickým povstalci z Vendée a Bretaně, "Bratrstvo Jéhu" se odehrávalo v době Bonapartova vzestupu a "Vlčice z Machecoulu" líčila poslední royalistická povstání ve Francii.

HRABĚNKA DE LA MOTTE

Jak zničit královnu?

Aféra s pohádkově nádherným briliantovým náhrdelníkem byla poslední kapkou, definitivně diskreditující v očich lidu manželku francouzského krále Ludvíka XVI. Marie Antoinetta se v náhrdelníkové aféře ocitla nevinně jako oběť podvodníků a trestuhodná nešikovnost královských úředníků jakož i krále samotného způsobila, že jméno královny Francie bylo vláčeno blátem.

Dumas v "Královnině náhrdelníku" v nevinu Marie-Antoinetty nevěřil! Jako dítě revoluce a republiky v královně viděl rozmařilou ženu, která přece jen byla zčásti do aféry zapletena! Z Balsama-Cagliostra učinil hlavního organizátora nebetyčného skandálu a svěřil mu roli zednářského velmistra, klestícího tak cestu z rozbití trůnu. Ve skutečnosti sehrál Cagliostro v aféře dost podružnou roli a hlavní místo na dramatické scéně patřilo mimořádně schopné podvodnici Jeanne de Valois, hraběnce de La Motte. Ta, na rozdíl od románu, nikdy nebyla královninou přítelkyní a důvěrnicí ani na vteřinu!

Jeannino dětství a mládí v mnohém mohlo připomínat dětství paní du Barry. Stefan Zweig napsal, že byla dcerou venkovského šlechtice Jacquese de Saint-Rémy, pijana, profesionálního pytláka a tyrana všech okolních sedláků. Nezmínil už se o tom, že Jeannin otec byl přímým potomkem Henriho de Saint-Rémy, levobočka krále Jindřicha II.

"Můj otec byl, madam, z rodu Saint-Rémy de Valois, a tato větev pochází přímo z panovnického rodu de Valois...S tímto jménem žil v ústraní a bídě ve svém zapadlém kraji... U dvora si nikdo nevzpomněl, že daleko od výsluní trůnu živoří potomek starého rodu francouzských králů... Můj otec zemřel mezi nejubožejšími trpícími nešťastníky, v chudinském špitále Hotel-Dieu v Paříži."

Takto dojemně líčí svůj původ Dumasova Jeanne de La Motte. Její dětství jistě nebylo záviděníhodné.

Pan de Saint-Rémy měl vskutku v žilách jisté procento krve vymřelé královské dynastie Valois, dělal jí však pramalou čest. Jeannu a její dva sourozence zplodil s jakousi služkou a o děti se nestaral. Špinavé a bezprizorné nemanželské ratolesti povedeného aristokrata běhaly bosé po polích, kradly, za kus chleba pásly krávy a toulaly se.

"Když jsem měla oči celé uplakané, dovlékla mě matka ke dveřím domu. Vyhlédla si prvního slušně vypadajícího chodce, nakázala mi, abych onu větu odříkala, jinak že mě utluče k smrti..."

"Jakou větu jste musela říkat..."

"Tuto: Pane, slitujte se prosím nad chudákem sirotkem nebohým potomkem Jindřicha z Valois," vysvětlila Jeanne.

Po smrti pana de Saint-Rémy se z jejich matky stala prostitutka. Jeanně bylo kolem osmi let, když ji u cesty za burgundskou vsí našla zuboženou markýza de Boulainvillier, žena pařížského soudce.

Urozená a soucitná dáma cestovala ze Štrasburku do Saverna, otrhaných dětí nepochybně u cesty viděla dost a dost, toto ji však zaujalo podivně formulovanou žádostí.

"Darujte almužnu vnučce francouzských králů", oslovila Jeanne s dobře nacvičeným reklamním trikem paní markýzu a ta, dojatá tragickým osudem, umístila na své náklady děvče i její sestru do slušného penzionátu.

Zaopatření asi nebylo luxusní, Jeanne se učila švadlenou, prala, žehlila, poklízela, a ve věku, kdy se začala žensky zaoblovat, byla umístěna do kláštera pro šlechtické dívky.

V klášteře Jeanne de Saint-Rémy dlouho nevydržela. Jednoho dne přelezla zeď a i se sestrou se znovu dala na toulání. To prý už vyrostla v hezkou blondýnku s modrýma očima a pěkným poprsím.

Hraběnka de la Motte

"Mezitím zemřela madame de Boulainvilliers. Ještě před smrtí mě provdala za dobrého a statečného vojáka, pana de la Motte," dojímala dál své posluchačky románová hraběnka a podobně nejspíše přikrašlovala skutečnost i Jeanne de La Motte historická.

Měla štěstí, v Bar-sur-Aube se do ní zahleděl královský četnický důstojník Nicolas de La Motte. Nakonec si Jeanne vzal a pouhý měsíc po svatbě se stal otcem dvojčat.

Pan de La Motte byl asi tehdy čestný muž, navíc klidný, povolný a podle dobových parametrů nenáročný. Svou paní, s níž byl ženat od roku 1780, se snažil v rámci možností učinit šťastnou. Nepokojná Jeannina krev, touha po bohatství i pramalé morální zábrany brzy královského policistu svedly na scestí.

Mladá žena se nejprve vydala za svou ochránkyní markýzou de Boulainvillier. Nalezla ji na zámku Saverne ve společnosti galantního a libertinského církevního knížete Louise de Rohan. Zda se nechala velmi světským kardinálem svést, to není pro další události podstatné. Jisté je, že přes Rohana vedla cesta k zaplacení dluhů domácnosti La Mottových i k hodnosti kapitána dragounů pro Jeannina chotě.

"Doufala jsem, monsignore, že se Vaše Eminence ráčí rozpomenout, z jakého jsem rodu..."

"Proto jsem se domníval, že přijmete ode mne tento skromný dům jako dar..."

"Přijmout tento dům, Eminence? Vy mi ho dáváte jako dar?" zvolala hraběnka a srdce se jí prudce rozbušilo pýchou i chtivostí...

Dumas sice nechal de Rohana seznámit s La Mottovou mnohem později, prelát však byl v románu i ve skutečnosti galantní a štědře uznalý muž.

V nové hodnosti začal pan de La Motte rychle sám sebe titulovat hrabětem a Jeanně, která jej napodobila, k tomu všemu připojila nadmíru zvučný a nápadný predikát de Valois. Urozenost a lepší postavení vyžadovaly vyšší reprezentaci. La Mottovi se odstěhovali do Paříže a tady si projali dům, který byl spíše palácem. Snažili se vynahradit si předchozí skrovnou existenci a snili o bohatství ještě větším. Pokoušeli se oslnit společnost, dávali hostiny na vypůjčeném stříbře a stále víc zabředávali do dluhů. Věřitelé, zaslepení nejprve titulem hraběnky z Valois, pak pohádkami o "restitucích" od královny a nakonec zneklidnělí, že po splátkách není vidu ani slechu, začali naléhat.

Jeanne de La Motte nezbylo než udělat to, co Dumas sice věděl, kompozičně mu to však do "Královnina náhrdelníku" neladilo. Vydala se hledat štěstí ve Versailles. Doufala, že se nad její situací královna Marie Antoinetta slituje stejně jako dobrotivá markýza Boulainvillierová. Získat však u panovnice audienci nebylo vůbec nic jednoduchého. A na protekci či rentu čekaly tak nepřehledné řady prosebníků před ní... Paní de La Motte nic nevyvedlo z míry. Rozjela se do Versailles a s citem pro režii zamířila v doprovodu chotě místo ke královně ke komnatám Madame Elisabeth. Tady upadla do předstíraného bezvědomí. Pan de La Motte začal zdánlivě bezhlavě pobíhat kolem , vykřikovat hlasitě manželčino jméno... až dosáhl zvýšení stávající renty!

Na dluhy to zdaleka nestačilo, hraběnka omdlela tedy zanedlouho znovu, tentokrát v předpokojích paní d´Artois, manželky králova bratra . Ani to na uspokojení věřitelů nebylo dost. Třetí mdloba paní de La Motte zastihla v Zrcadlové galerii versailleského zámku, v přelidněném sále si však královna ničeho nevšimla a celá komedie nebyla k ničemu.

Omdlévat do nekonečna se nedalo a vidina vězení pro dlužníky také nebyla lákavá. Paní de La Motte de Valois se rozhodla sehrát velkou hru a hrát va banque. Bylo třeba najít zlatou slípku, pořádně bohatého člověka, na jehož důvěřivosti by se dalo vydělat jmění. Paní hraběnka si nikoliv náhodou vzpomněla na Jeho Eminenci, kardinála de Rohan.

K Rohanovi už nedorazila jako nedávno vyzdvižená chudinka. V Paříži přece měla vlastní dům, služebnictvo, přátele, majordoma a sekretáře. Už tady si budovala pověst, že se těší přízni a přátelství Jejího Veličenstva. Podporovala vlastní důležitost v cizích očích, chlácholila tak věřitele a jako pravá šlechtična rokokové doby předstírala okázalý nezájem o peníze, tedy hlavně ty splatné.

Ludvík de Rohan, královský almužník a člen Francouzské akademie, přijal rozkošně pikantní hraběnku a s radostí i pýchou ji představil svému novému příteli, učiteli, mistru, božskému a tajemnému Alessandrovi de Cagliostro, po němž pařížská společnost doslova šílela.

To, že Rohan propadl Balsamovu kouzlu, nebylo ničím výjimečným. Zednářství bylo v módě, získávalo si osoby z nejvyšších kruhů, muže slavné i ty, kteří se teprve proslavit měli. Zednářem byl vévoda de Luxembourg, Washingtonův spolubojovník markýz de La Fayette či pozdější revolucionáři Mirabeau, Brissot, Condorcet, Bailly, Desmoulins, ba i velký tribun revoluce Jean-Paul Marat.

"Tak jako všichni podvodníci i Cagliostro a madame de La Motte se na první pohled poznávají. Od Cagliostra, zasvěceného do veškerých kardinálových tajných přání, se madame de La Motte dozvídá nejskrytější Rohanovu touhu: stát se prvním francouzským ministrem...", vypráví Stefan Zweig.

Ano, Cagliostro-Balsamo byl od roku 1780 v Rohanových službách a za téměř čtyři roky věděl o lehkovážném, povrchním, velmi světském, pověrčivém a ješitném prelátovi vše. Pro Jeho Eminenci vyvolal Velký mág duchy krále Jindřicha IV., velkého osvícence Montesquieua a Rohanových předků. Média knížete ujišťovala, že on je tím nejpovolanějším a největším, kdo jména církevních magnátů Richelieua, Mazarina a Fleuryho propojí do skvělé kardinálsko-ministerské čtveřice.

Pan de Rohan přemýšlel o způsobu, který by jej k ministerskému portefeuille vynesl. Samozřejmě jej napadlo to, k čemu měl jeho naturel nejblíže.

O Ludvíku XVI. se vědělo, že má mnohem raději lov či zámečnické a kovářské práce než intimní chvíle s Marií Antoinettou. Ba bylo známo , že řadu let zůstalo manželství nenaplněno a královnin bratr Josef II. musel velmi diskrétně a naléhavě francouzského krále donutit k jistému chirurgickému zákroku, který by konzumaci manželství dovolil.

Doba a prostředí byly plné sladce erotických idylek, tak výmluvně ztvárněných Watteauem či Fragonardem, bukolického namlouvání, rafinovaného milování bez lásky, zachyceného v Laclosových "Nebezpečných známostech". Bohužel, král na nic z toho nebyl.

Královna ovšem v pastýřských rokokových hrátkách udávala tón a ač osobně nevinná, upadala vinou svého okolí do mnohých podezření. Jeho Eminence pan de Rohan byla přesvědčena, že pro elegána a zběhlého milovníka jako on není nemožné stát se královniným milencem. Pak by, podobně jako Jules Mazarin, dosáhl nejvyšší moci. Obdivován svou milenkou a světem, by vedl Francii na vrchol slávy.

V cestě ovšem stála drobnost. Marie Antoinetta pana de Rohan bytostně nesnášela! Už z dob, kdy Rohan býval vyslancem u vídeňského dvora Marie Terezie.

Vídeň nebyla zvyklá na francouzské libertinství. To, že se kníže po návratu z lovu vyválel s dvěma holkami v zarostlém vídeňském příkopu, by Paříž přešla s úsměvem, v podunajské monarchii se ale takové chování netrpělo.

Ani Rohanovy lechtivé anekdoty ve vídeňských salónech nesklízely takové salvy smíchu. Jeho Eminence si navíc dovolila žertovat na účet mladé arcivévodkyně, budoucí francouzské královny! Ba dokonce si později troufla naznačit jisté pletky Marie Antoinetty s vévodou Karlem d´Artois, bratrem jejího muže.

Korunu všemu Rohan nasadil poznámkou v jednom listě: "Její koketerie připravuje milenci snadnou cestu, aby uspěl..." napsal o své budoucí královně.

Marie Antoinetta nikdy kardinálovi onu větu neodpustila. Na rozdíl od královny Dumasovy, která praví, co by skutečná Marie Antoinetta nebyla schopna vyslovit:

"Hraběnko, řekněte panu de Rohan, že bude ve Versailles vítán a že bych mu sama chtěla poděkovat..."

Roku 1774 nechala Marie Terezie knížete de Rohan z postu vyslance pro nevhodné chování vyexpedovat. O tři roky později získal veselý prelát úřad velkého almužníka, který Marie Antoinetta chtěla dát jinému. Jeho Eminence upadla do nemilosti definitivně a neodvolatelně.

Mnohé z toho všeho Jeanne de La Motte věděla. Kardinálovy ambice a snaha odčinit předchozí prohřešky mohly otevřít zlatý důl. Ke královně sice paní hraběnka přístup neměla, nikdy s ní nepromluvila slůvko, to však mohl Rohan těžko vědět, neboť u dvora vítán nebyl a pokud se zde dík úřadu či povinnostem objevil, panovnice jej okázale ignorovala.

Jeanne občas před Jeho Eminencí utrousila poznámečku či důvěrnou historku, dokládající, jak blízkou přítelkyní jejího Veličenstva ona je. Pan de Rohan návnadu spolkl. A začal věřit, že by se paní de La Motte mohla za něj u královny přimluvit.

"Je třeba, abych si královnu usmířil, a znaje její šlechetnou a milosrdnou duši, jsem připraven financovat ze své pokladny její dobré dílo...", sdělil královnině "přítelkyni".

Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou, myslil si kardinál, když vstupoval do kočáru. Tahle dáma má tolik důvtipu, že si otočí královnu kolem prstu zrovna tak, jako si otočila mě, říká si Dumasův Rohan a mne si ruce.

Paní de La Motte měla knížete tam, kde jej potřebovala mít. Začala Rohana zpracovávat. Na její naléhání (neboť Její Veličenstvo to pohoršuje) se kardinál zřekl veselé společnosti a začal žít příkladným životem muže církve.

"Promluvím o vašich bohulibých úmyslech s Jejím Veličenstvem", slíbila jednoho dne paní hraběnka, " a vy jí pak předáte jistou sumu, neboť její osobní pokladna je prázdná".

Tehdy vstoupil na dosud komorní scénu další aktér, rodinný přítel La Mottových a milenec paní domu, bývalý policista, oficiálně sekretář, Marc-Antoine Rétaux de Villette. Pan sekretář hbitě vyrobil první falzum v tomto příběhu a dík jeho obratnosti mohla hraběnka de La Motte doručit knížeti královnin list.

"Jsem okouzlena, že vás už neshledávám hříšným. Nemohu vám zatím poskytnout žádanou audienci. Až to okolnosti dovolí, dám vám vědět. Buďte diskrétní," stálo v listě.

Jeho Eminence byla na vrcholu blaha, oněch pár mlhavých vět nepochybně skrývalo příslib velké budoucnosti. Nejodvážnější sny se začínaly naplňovat!

Rohan se objevil u dvora a byl schopen přísahat, že oko Jejího Veličenstva na něm spočinulo mnohem milostivěji. Začal financovat královniny dobročinné skutky.

Peníze samozřejmě končily v domácnosti La Mottových. Paní hraběnka také nepřišla zkrátka, Eminence štědře odměnila její námahu.

Hra ale nemohla trvat věčně. Kardinál za čas začal žádat hmatatelnější důkaz královské přízně. Jeanne neměla na vybranou. Buď musela hru ukončit a oželet tučné příjmy, nebo byla nucena vymyslet další akt.

Palais-Royal vybudoval jako svůj palác Richelieu a věnoval jej Ludvíku XIII. Později se v něm usadil bratr Ludvíka XIV., Filip Orléanský. V dalších desetiletích se podloubí a zahrady paláce zalidnily módními obchody, herci a herečkami ze sousední Komedie, proslulými kavárnami, velkými kurtizánami, veřejnými domy i švadlenkami, která si pánskou společností přivydělávaly. Statistiky říkají, že v té době chodilo podloubými Palais-Royal na šest stovek lehkých děvčat všech cenových kategorií.

Jeanne de La Motte právě sem poslala svého muže na lov. V červenci 1784 pan Nicolas nalezl, co hledal. Dívku kolem šestadvaceti let, vysokou, mírně při těle, s římským obličejem, dlouhou šíjí, hezkými zuby s většími horními řezáky, blondýnku s modrýma očima a poněkud převislým dolním rtem. Slovem osobu, který by za jistých okolností mohla připomínat Marii Antoinettu.

Dívka se jmenovala Marie-Nicole Leguay-Dessigny a byla modistkou. Paní de La Motte si inkognito tip svého chotě prohlédla a byla spokojena. Jeho Eminence se konečně mohla dočkat vytoužené schůzky s královnou.

Mladá Marie-Antoinetta

Hraběnka de La Motte Marii-Nicole oslnila příslibem pro chudou dívku omračující sumy patnáct tisíc livrů . Švadlenka za to musela udělat maličkost. Královna prý nutně potřebuje prokázat laskavost ve chvíli a na místě, které oboje určí její přítelkyně paní de La Motte.

Pak pod jménem slečny d´Oliva převezli modistku do Versailles, oblékli ji do mušelínových šatů, přes napudrované vlasy dali široký klobouk, naučila ji pár gest a na 11. srpna pozvala La Mottová knížete Rohana k tajnému dostaveníčku v zámeckých zahradách.

Ve Venušině hájku, kolem něhož dnes proudí tisíce turistů, čekala ve tmě kolem desáté hodiny poněkud roztřesená slečna d´Oliva s růží v ruce na pokyn své dobrodějky. S tváří ukrytou v dominu ji provázela paní hraběnka, v pozadí riskantní akci jistili Rétaux de Villette a pan de La Motte.

Roztoužený, nadějí a tužbami přeplněný Rohan se přiblížil k postavě v bílém a klesl s kloboukem v ruce na kolena. Slečna d´Oliva mu podala růži a hlesla :

"Víte, co to značí !".

Dumas nechal schůzku pozorovat náhodným svědkem:

Šlechtic se rychle sehnul do trávy, zvedl se, uctivě se uklonil a uháněl, jako by za ním hořelo, jinak ani nelze jeho útěk popsat.

Na úprku ho však zarazil hlas královniny družky. Když se zastavil, tlumeně na něj zavolala.

"Počkejte."

Skutečná scéna, jak ji zachytily soudní protokoly, byla v jádru stejná, jen aktérů se jí zúčastnilo víc, neboť Velký vypravěč úsporně vynechal další komplice La Mottové.

Kardinál "královně" okouzleně děkoval, vrhl se dívce k nohám a ta, protože na něco takového ji scénář nepřipravil, poděšeně couvla.

Mottová i její komplicové viděli, že se hra vymyká z rukou. Jeden z nich ztropil hluk, Rétaux vyběhl ze křoví a potichu na La Mottovou volal:

"Blíží se sem Madame a hraběnka d´Artois!"

Paní de La Motte okamžitě uchopila modistku za ruku a odváděla ji pryč.

Divadlo se zdařilo, Rohan v nejmenším nepochyboval, že od královny obdržel projev nejvyšší přízně a příslib nejtajnějších přání. Když mu hraběnka de La Motte za několik dní sdělila, že královna potřebuje 150 000 livrů na chudé, Jeho Eminence co nejrychleji částku v hotovosti předala.

Za pár měsíců se situace opakovala a kníže neváhal dát do zástavy rodinné stříbro, jen aby co nejrychleji požadovanou sumu v hotovosti měl.

Domácnost La Mottových po těchto injekcích jen vzkvétala, pan kardinál musel odcestovat do Alsaska a ani nebezpečí odhalení tedy nehrozilo.

S jídlem narůstala chuť. Pro paní de La Motte se stalo pokušení neodolatelným, když jeden z jejích milenců, jakýsi Laporte, přinesl mimořádně interesantní zprávu o velkých těžkostech královských klenotníků Boehmera a Bassenge. Ti z dlouho vykupovaných nejkrásnějších diamantů vytvořili pohádkový briliantový náhrdelník, jeden z nejnákladnějších klenotů v lidské historii.

Pak vyjmula z pouzdra náhrdelník z diamantů tak velkých, tak čistých, tak zářivých a tak obratně volených, že jí připadalo, že jí připadalo, jako by po jejích krásných rukou tekly praménky fosforu a plamenů. Náhrdelník se vlnil jako hadí tělo a zdálo se, že každá jeho šupina je bleskem.

"Ó, to je nádhera," vydechla královna, když mohla konečně promluvit. "Učiněná nádhera," opakovala si a oči jí plály, ať už odleskem zářivých démantů, nebo z pomyšlení, že takový náhrdelník nemůže mít žádná jiná žena na světě... líčí Dumas pohádkový šperk v rukou Marie Antoinetty.

Šperk byl božský a cena astronomická. Své dílo už Boehmer a Bassenge nabídli paní du Barry, králi, španělskému dvoru i movitým soukromníkům, klenot však začínal být neprodejný. Cena milion šest set tisíc livrů byla nad možnosti smrtelníků.

Marie Antoinetta náhrdelník viděla a prohlásila, že Francie potřebuje víc válečné lodě než šperky.

"Jestli Vaše Veličenstvo odmítne, nezbyde mi než se utopit v Seině," vzdychal pan Boehmer.

"Vstaňte, nemám ráda takové výkřiky, čestní lidé nemají zapotřebí prosit na kolenou," prohlásila královna, šperk ale nekoupila.

"Král mi chtěl náhrdelník darovat, už jsem jej odmítla. Víc o tom nemluvte. Zkuste ho rozebrat, prodat a netopte se!" dodalo Její Veličenstvo.

Laporte historku paní de La Motte vyprávěl někdy v prosinci 1784. O pár dní vznešená "královnina přítelkyně" klenotnickou firmu navštívila a nechala si slavný šperk ukázat. Samozřejmě usilovně přemýšlela, jak princi Rohanovi provést vrcholný kousek.

Královským obchodníkům, zoufalým z mrtvého kapitálu a rostoucích úroků za půjčky z koupě diamantů, připadala jak anděl spásy. Slíbila, že se královnino rozhodnutí pokusí změnit. Pak Jeho Eminenci doručila do Alsaska "královnin" list.

"Chvíle, kterou si přeji, ještě nenadešla, pospěšte však s návratem kvůli tajemství, které mne zajímá a které mohu svěřit jen vám. Hraběnka de La Motte vám jej za mne sdělí...," říkalo další falzum pana Rétauxe.

Bez meškání a dychtivě poháněl kardinál kočího do Paříže. Hraběnka samozřejmě knížete instruovala, že Její Veličenstvo si přeje maximální diskrétnost. Královna prý tolik po náhrdelníku touží, vzhledem k jejímu soukromému rozpočtu je to ale momentálně nemožné. Byla by škoda , aby Boehmer a Bassenge tak krásný šperk rozřezali. Kdyby Její Veličenstvo našlo spolehlivého přítele a ručitele, koupilo by náhrdelník na dvou až tříleté splátky...

"Její Veličenstvo myslelo na vás...," dodala výmluvně paní de La Motte a Eminence rytířsky přikývla.

"Vsaďme se, že královna by udělala ministrem člověka, který by dokázal zařídit, aby se ten náhrdelník stal do týdne součástí její toalety," stavěla Rohanovi vzdušné zámky La Mottová v románu.

Jediný, s kým Rohan věc konzultoval, byl Cagliostro. Balsamo se poradil s orákulem.

"Takové jednání je hodno prince... a zpečetí královnin vděk pro dobro Francie a jednoho dne tak pro zemi i celé lidstvo zazáří výjimečný kardinálův talent," zavěštil velký mág.

Po takové věštbě už mohla Mottová klenotníkům oznámit, že má kupce.

Koncem ledna 1785 byl obchod uzavřen. Kardinál podepsal kupní smlouvu na milion šest set tisíc livrů ve čtyřech splátkách na dva roky. Pak, ve snaze mít alespoň nějaký doklad, vždyť kupoval tajně v královnině jméně, požádal La Mottovou o souhlas a písemné potvrzení Jejího Veličenstva. Dostal zpět klenotnickou smlouvu, na níž bylo připsáno:

"Souhlasím" a pod tím krátký podpis "Marie Antoinette de France".

Podpis Marie Antoinetty opět vyhotovil Rétaux. Prokázal málo šikovnosti, v životě totiž královnino písmo neviděl. Jeho Eminence ovšem byla nesmírně naivní a důvěřivá. Rétaux se nenamáhal zjistit, jakým jménem a formou se královna podepisuje. Kardinála naprosto nezarazil do nebe volající nesmysl, ono "de France" za jménem. Královna se nikdy nepodepisovala jako Marie Antoinetta Francouzská, panovnice tak nikdy nečinily a bylo s podivem, že to královský almužník nevěděl!

Dne 1. února klenotníci přivezli náhrdelník, od Rohana jej převzala paní de La Motte, a tím byl osud bájného šperku zpečetěn. Ještě téhož dne jej trojice podvodníků rozebrala a za krátký čas se brilianty začaly v Anglii prodávat.

Románová historie náhrdelníku se značně liší od skutečné, která je v mnohém dramatičtější. Jak to vyprávěl Dumas? V jeho podání není La Mottová tak velká podvodnice, chce se jen dostat na výsluní. Rohan náhrdelník koupí, královna o tom ví a je mu vděčná. A pak se objeví, teprve až ve dvou třetinách "Královnina náhrdelníku", Cagliostro, a chce okamžitě na Rohanovi splatit starý dluh půl miliónu livrů:

"Bože, madam," vzdychla Jeanne, "všechno je ztracené, pan kardinál už peníze nemá."

Královna se vztyčila, jako by ji zasáhla rána.

"Už...nemá...peníze," vypravila ze sebe trhaně.

"Madame, kdosi uplatnil pohledávku, s kterou pan de Rohan už nepočítal. Byl to čestný dluh a tak ho zaplatil."

Zadlužený Rohan volá královnu na pomoc, Marie Antoinetta požádá o úvěr a král úvěr zamítne.A královna s lítostí Boehmerovi a Bassengemu náhrdelník vrací. Posílá jim ho po paní de La Motte, kterou ty diamanty svedou na scestí:

Sedla si na pohovku s diamanty obtočenými kolem ruky, hlava jí hořela, vířily v ní zmatené myšlenky, které Jeannu chvílemi děsily... Pak se najednou její pohled zklidnil... Nepostřehla, že se podobá člověku, který vkročil do močálu... Byly dvě hodiny ráno.

"Sežeň mi fiakr," poručila služebné, "a nebude-li žádný vůz k mání, obstarej nosítka."

Netrvalo ani deset minut a fiakr zastavil před domem, kde žil pamfletista Réteau de Vilette.

Jenže skutečná Jeanne takhle pokušení nikdy nepodlehla. A královna nikdy Rohanem na dluh koupený šperk neviděla. Kníže Rohan totiž kupodivu netrval na tom, že šperk předá osobně. Stačilo, aby se Jeanne odvolala na a jeho diskrétnost a choulostivost celé operace. Jeho Eminence se tedy spokojila pohledem přes prosklené dveře, za nimiž jakýsi muž pronesl heslo "Ve jménu královny" a kazetu od La Mottové převzal.

Kardinál de Rohan

Teprve za hodný čas začal kardinál projevovat jisté pochybnosti. Při velkých audiencích se šperk na královnině hrdle neobjevil. Mottová knížeti vysvětlila, že královně je trapné nosit šperk dříve, než jej alespoň zčásti splatí. Půl roku vydržel Rohan čekat, půl roku se živil jen nadějemi, plných šest měsíců nežádal další důkazy přízně a nepodivoval se nad královninou lhostejností!

Domácnost La Mottových vesele hýřila. Zdálo se to neuvěřitelné. La Mottová musela vědět, že vše se jednoho dne provalí. Počítala nejspíše s tím, že Rohan raději zaplatí, než aby ze sebe před dvorem a celou Evropou udělal hlupáka všech hlupáků. S čím nekalkulovala, byli pánové Boehmer a Bassenge!

Splátka první čtvrtiny měla lhůtu do 1. srpna. Tři dny před termínem paní de La Motte Rohana informovala, že královna je finančně v úzkých a prosí o půjčku. Ani Rohan takovou hotovost neměl, byl však odhodlán si půjčit. Naneštěstí mu v tak krátkém termínu nikdo půjčit nechtěl.

Dne 3. srpna zneklidnělý Boehmer vyrazil do Versailles. Královnu nezastihl a celý zoufalý se svěřil její předčitatelce paní Campanové. Ctihodná dáma se podivila a klenotníkovi naprosto přesvědčeně sdělila, že Marie Antoinetta takový šperk nemá a nikdy neměla. Pak na vše zapomněla a bohužel královně nereferovala.

Zcela zničený Boehmer se svěřil Bassengeovi a ten hned navštívil pana de Rohan. Jeho Eminence ukázala klenotníkovi královnou podepsanou listinu. Ani Basengeovi nepřipadal podpis divný.

Teprve 8. srpna si madame Campan vzpomněla na podivnou návštěvu a Marii Antoinettě ji vylíčila.

Hned nazítří povolala královna klenotníky k sobě. Nařídila, ať Boehmer a Bassenge vypracují memorandum pro krále, a celou věc hodila za hlavu. Uvážíme-li že už v červnu v souvislosti s jinými klenoty posílali Boehmer a Bassenge Marii Antoinettě list, v jehož jednom odstavci vyjadřovali potěšení nad koupí drahocenného náhrdelníku a královna tuto pasáž nechala bez povšimnutí, (prý ostatně nikdy žádný list pozorně nepřečetla), spěl celý podvod nutně k velmi dramatickému rozuzlení.

Královnina lehkomyslnost položila k výbušné aféře doutnák. Nyní už nebylo nic platné, že paní de La Motte před klenotníky přiznala barvu. Boehmer a Bassenge se domnívali, že hraběnka lže a královnu kryje. Je až s podivem, jak špatné mínění o morálce své panovnice její poddaní měli!

Boehmer a Bassenge předložili Ludvíku XVI. své memorandum. Všem už bylo jasné, že jde o kolosální podvod, viníka však každá strana viděla v někom jiném.

Králi spis přečetl baron de Breteuil za přítomnosti strážce pečeti de Miromesnila. Stále ještě šlo vše řešit diskrétně a interně. Miromesnil radil k nejvyšší opatrnosti, ministr králova dvora de Breteuil však byl osobním Rohanovým nepřítelem a nyní viděl skvělou příležitost svého soka zničit. Co všechno zničí kolem, s tím si hlavu nedělal! Mnozí jej dokonce později podezírali, že byl ve spojení s Cagliostrovými zednáři a aféru rozdmychal schválně.

De Breteuil přesvědčil tvárného Ludvíka XVI., aby na Rohana dopadl královský hněv se všemi důsledky. Král nepochopil, jaká špína tím na monarchii utkví.

S neuvěřitelnou nevšímavostí k důsledkům nechal král zatknout kardinála de Rohan v den Nanebevzetí Panny Marie, v kněžském rouchu, oblečeného k celbrování velké mše v kapli versailleského zámku. Impozantnější provalení aféry na veřejnost by stěží bylo možné vymyslet!

"Pane!" řekl podrážděně král, "odeberte se okamžitě do Bastilly."

Kardinál se uklonil a řekl naprosto jasným hlasem:

"V tomto oblečení? V kněžském rouše? Před celým dvorem? Račte uvážit, Sire, že to vzbudí nesmírný skandál..."

Pan de Breteuil, který stál poblíž, okamžitě uhodl svým bystrozrakem, že královnino vzrušení, královo rozčilení a kardinálův postoj znamená zkázu jeho nepřítele.

Král ještě nevyřkl tichým hlasem celý svůj příkaz a už se rozlehl po chodbě zvučný hlas strážce pečeti, který pohotově zaskočil za velitele stráží:

"Zatkněte pana kardinála!", líčí kritickou chvíli Dumas.

Věci dostaly neuvěřitelný směr a rychlý spád. Kardinála za přítomnosti pana de Breteuil vyslechli v kabinetě král i královna.

"Pane, jak jste se mohl domnívat, že jsem si vás vybrala k takové věci, a prostřednictvím takové ženy!" zeptala se prý rozhořčeně Marie Antoinetta.

Při pohledu na kupní smlouvu Ludvík XVI. okamžitě poznal, že podpis je falešný. Velmi se podivil nad tím, že princ z rodu Rohanů mohl jen na okamžik uvěřit, že se královna podepisuje jinak než pouhým křestním jménem.

"To snad není ani možné! Takové dětinství!", zvolal. "Marie Antoinetta Francouzská. Královna je přece dcerou z rakouského císařského rodu! Skutečně, někdo vás podvedl a okradl. Všechno je falešné, písmo i podpis!"

V královninu nevinu uvěřil král, nikoliv však veřejnost a ulice. Dokonce i de Breteuil poslal svého sekretáře k Boehmerovi se slibem, že dostane šperk zaplacen, pokud stvrdí, že Rohan o jeho koupi s královnou jednal! Královna, jakkoliv nevinná, trčela ve špíně skandálu až po vrch svého korunovaného čela. Ještě po více než půl století odrážela Dumasova románová verze názor veřejného mínění! Rohan odešel do vězení a hned po něm byla zatčena hraběnka de La Motte. Vzápětí se ocitl za mřížemi hrabě Cagliostro se svou ženou. V Bruselu dostihla policie slečnu d´Oliva, v Ženevě zatkli Rétauxe de Villette. Koncem srpna už byli všichni organizátoři podvodu s výjimkou pana de La Motte v Bastille, odkud je převezli do Conciergerie.

S nepochopitelnou hloupostí rozmazávaný skandál se změnil ve veřejnou záležitost, místo zvláštního soudu měl aféru projednat soud pařížského Parlamentu, v němž většina soudců představovala opozici proti králi..

Hraběnka de La Motte při výsleších vše svalovala na knížete de Rohan a Cagliostra. Pak začala předstírat pomatenost, záchvaty šílenství, před soudci ze sebe servala šaty, nikdo ji ale nebral vážně. Balsama hraběnka obvinila, že diamanty zcizil pod záminkou, že je magicky zvětší. Zednářský velmistr ovšem prokázal, že v inkriminované době organizoval lóži v Lyonu.

Teprve v prosinci, devět měsíců po vypuknutí aféry, zasedl soud k závěrečnému řízení. Kardinála de Rohan žaloval král ze zločinu urážky majestátu, tedy zločinu hrdelního. Soudci Jeho Eminenci osvobodili v poměru hlasů 26 ku 22. Kníže přišel o úřad velkého almužníka a náhrdelník musel splácet. Rod Rohanů složil poslední splátku až roku 1863! On sám byl vypovězen od dvora do kláštera v Auvergne. Na druhé straně soud zprostil knížete všech křivých nařčení a dovolil mu vytisknout jakož i veřejně rozšiřovat rozsudek k očištění svého jména.

Královniny dopisy pochopitelně soud prohlásil za padělky. Pan de La Motte byl v nepřítomnosti odsouzen na doživotní galeje. Rétaux de Villette byl navždy vypovězen z Francie, slečna d´Oliva od dvora (!) a hraběte Cagliostra zprostili obžaloby v plném rozsahu.

Hněv spravedlnosti dopadl jen na Jeannu de La Motte. Byla odsouzena ke zbičování katem, vypálení cejchu v podobě písmene "V" (jako "voleuse", tj. zlodějka) na obě ramena, k oholení hlavy, veřejnému pokání s provazem na krku a doživotní internaci v ženském nápravném zařízení Salpetriére.

Trest na nádvoří Conciergerie vykonal kat Charles Henri Sanson. Ráno vyvedli Mottovou z cely a dva katovi pomocníci ji řvoucí odtáhli vyslechnout rozsudek. Vyškubla se jim a pro ortel si došla sama. Když soudní kancelista předčítal, co vše ji čeká, dostala záchvat vzteku a zoufalství. Pokusila se rozbít si hlavu o dlažbu, v křečích se válela po podlaze, křičela a pěti lidem prý trvalo dobrých deset minut, než ji zvládli.

Kladla odpor, který nelze popsat. Tato žena, která ještě nedávno ondlévala při každém citlivějším doteku, vydržela celou hodinu v tvrdém zápasu s muži, kteří ji mlátili a smýkali jí o zem. Nepřestávala se bránit aspoň zuřivými výkřiky, když ji násilím vyvlekli ven.

Hraběnku vzápětí vynesli na dvůr, kde v šest ráno stálo jen málo diváků. Uvázali ji v leže na prkno a během dvanácti ran prutem bylo zdaleka slyšet, jak proklíná kardinála Rohana. V potrhaných šatech ji pak připoutali k vypálení cejchu.

Kat držel důtky v rukou. Při pohledu na ně zapomněla Jeanne svou řeč..., viděla už jen svou potupu a bála se bolesti.

"Milost! Milost!" zvolala úpěnlivě.

Dumas neříká pravdu. Neprosila o milost, nebála se! Stačila do krve pokousat katova pacholka, řvala a přesto neuronila ani slzu. Pak jí vypálili cejch.

Naposledy se jí podařilo vymanit z katova sevření, obrátila se s šíleným zábleskem radosti, roztrhla si šaty na prsou a vrhla na kata vyzývavý pohled. Osudný nástroj, který se blížil k jejímu rameni, se dotkl jejího pravého prsu a vypálil jí do živého masa potupné znamení. Přestože měla oběť zacpaná ústa, vydral se jí z hrdla výkřik, který se nedá přirovnat k žádnému zvuku...

Při převozu do Salpetriére se pokusila vrhnout pod kola povozu, v cele usilovala o sebevraždu.

Soudcům, kteří kardinála osvobodili, Paříž tleskala, Rohana a Cagliostra vynesl dav z Bastilly na ramenou. Nikdo králi ani královně neprojevil nejmenší sympatie. Lilie majestátu pocákalo bláto procesu, úcta k hlavám monarchie byla pryč, za aférou doutnal uhlík, z něhož se měl zrodit po třech letech plamen neposlušnosti Generálních stavů, přísaha v Míčovně, pád Bastilly a začátek konce Bourbonů.

Ani ocejchovaná hraběnka de La Motte v nápravném zařízení dlouho nepobyla. Po deseti měsících uprchla oknem, voják na stráži, snad podplacený La Mottem, jí dal mužské šaty, a paní de Valois bez větších problému utekla do Anglie. Přes nevázaný život, jaký v Londýně vedla, nezapomínala na pomstu. Krátce po pádu Bastilly vydala pamflet, vracející se k náhrdelníkové aféře. Marii Antoinettu v něm obvinila z nejhorších zvráceností.

O rok později za poněkud podivných okolností hraběnka de La Motte zemřela. Jedni tvrdili, že ji zavraždili francouzští agenti, pátrající po zbytcích nákladu pamfletu. Jiní realisticky dokládali, že paní de La Motte byla notně opilá a při jedné z orgií prostě nedopatřením vypadla z okna. Zcela nepravděpodobná je romantická verze třetí, která tvrdí, že smrt paní de La Motte byla inscenována, aby konečně mohla uniknout pronásledování. Jeanne prý pod jménem hraběnky Hachettové odcestovala do Ruska, nějaký čas pobývala v Petrohradu a zemřela až roku 1826 na panství kněžny Golicynové.